Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1164/2020Usnesení NS ze dne 17.12.2020

HeslaPokus trestného činu
Poškození věřitele
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1164.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 854/21


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1164/2020-2312

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 8 To 476/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 77/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 T 77/2017, byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech všech obchodních společností a družstev, a to na dobu 2 roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné M. S.

3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obviněný, a to proti všem jeho výrokům, jednak státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a také poškozený B. K. a poškozená obchodní společnost M. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 8 To 476/2019, ve vztahu k obviněnému M. N. tak, že podle § 259 odst. 2, 3 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce doplnil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného dalším výrokem, jímž mu uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby je 500 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 256 tr. řádu byla odvolání obviněného M. N. a poškozených zamítnuta.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný M. N. podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, neboť nehodnotily provedené důkazy tak, aby na jejich základě učinily logická a důsledná skutková zjištění. V jednání obviněného nelze nalézt žádné znaky úmyslného jednání, ani důvody k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele. Obviněný zdůraznil, že finanční plnění poukázané na jiný účet bylo zcela v souladu se smluvním ujednáním týkajícím se úhrady závazků obchodní společnosti M.W. (dříve S.P.), vůči obchodní společnosti FD, a jeho smyslem nebylo někoho poškodit, protože všechny finanční transakce měly vždy řádné protiplnění, což bylo doloženo i bankovními výpisy z účtu, svědeckými výpověďmi a mnoha listinnými důkazy.

5. Podle obviněného neexistuje příčinná souvislost mezi údajně způsobenou škodou, jeho jednáním a poškozenými. Všechny obchodní aktivity obviněného byly realizovány standardně s ohledem na danou dobu a nastavené podnikatelské prostředí. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 889/2010. Výše škody byla podle přesvědčení obviněného stanovena zcela nesprávně, protože u některých plátců byla platba prokazatelně řešena formou zápočtu, a nelze tak uvažovat o způsobené škodě. Obviněný má za to, že jde o nesprávné právní posouzení způsobené škody, a protože výše škody je objektivní podmínkou trestní odpovědnosti za posuzovaný přečin, nebylo možné uznat obviněného vinným tímto přečinem.

6. Jak dále obviněný zdůraznil, nemohla být naplněna skutková podstata přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ani z obecného hlediska, protože obchodní společnost M.W., v době daného skutkového děje disponovala majetkem, z něhož se mohli věřitelé případně uspokojit. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1300/2015. Současně obviněný namítl, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy, které v průběhu trestního řízení navrhoval a jimiž mohl prokázat svou nevinu. V tomto postupu shledal porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces a porušení zásady „rovnosti zbraní“. Trestní řízení je tedy podle obviněného zatíženo procesní vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů rovněž to, že ačkoliv některé z jím navržených důkazů byly formálně provedeny, jejich obsahem se soudy nezabývaly a nepromítly je do svých hodnotících úvah. Takový nedostatek má opět povahu opomenutého důkazu, neboť důkaz byl sice proveden, následně však nebyl nijak hodnocen a ani nebylo zdůvodněno, proč jej soud odmítl nebo ho považoval za nevěrohodný či nepotřebný.

7. Podle obviněného skutková zjištění uvedená ve výrokové části v rozsudku soudu prvního stupně neposkytují dostatečný podklad k tomu, aby mohl být uznán vinným posuzovaným trestným činem. Jde o nesprávné právní posouzení, neboť popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku tohoto rozsudku neodpovídá bezezbytku formálním znakům použité skutkové podstaty. Současně s tím obviněný vytkl, že se nepodařilo prokázat jeho vinu bez důvodných pochybností, a byla tak porušena „zásada in dubio pro reo“. Dále je podle obviněného neúplná důkazní situace i ohledně toho, zda nebylo rozhodnuto o totožné věci dvakrát, když v podstatě stejné jednání obviněného bylo prošetřováno Policií České republiky, Krajským ředitelstvím Plzeňského kraje, pod č. j. KRPP-77827/TČ-2018-030080, přičemž zde nebylo zjištěno, že by se obviněný dopustil nějakého protiprávního jednání. Obviněný je přesvědčen, že se odvolací soud nevypořádal s jeho obsáhlými námitkami uvedenými v podaném odvolání a uchýlil se pouze k obecným tezím o jeho nedůvodnosti. Podle obviněného nebyla prokázána ani subjektivní stránka daného přečinu z hlediska úmyslného zavinění.

8. Obviněný vytkl rovněž další procesní pochybení, protože podle jeho přesvědčení ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, ač měl rozhodovat soud příslušný podle bydliště obviněného, tj. Městský soud v Brně. K tomu dále uvedl, že není povinností obviněného namítat tuto skutečnost od prvopočátku trestního řízení, podmínkou je pouze uplatnit takovou námitku v rámci trestního řízení. Obviněný shledal i porušení svého práva na obhajobu, neboť ze strany dozorového státního zástupce nebyl obhajobě ani soudu postoupen celý spisový materiál. Proto namítl i podjatost dozorového státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi Mgr. Jana Slaného.

9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 8 To 476/2019, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 T 77/2017, a aby věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí, aniž by konkretizoval tento soud.

III. Vyjádření k dovolání

10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. N. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, ten je podle názoru státního zástupce omezen toliko na věcnou příslušnost soudu, neboť otázka místní příslušnosti má být v řízení vyřešena nejpozději před rozhodnutím soudu ve věci samé (§ 222 odst. 1 věta druhá tr. řádu). Jestliže obviněný vytkl místní nepříslušnost soudu později, je taková námitka irelevantní. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný ve svém dovolání z větší části zpochybňuje skutková zjištění, byť některé námitky mu odpovídají. Jde o námitku, že skutek nenaplňuje znaky daného trestného činu po objektivní ani subjektivní stránce, neboť nedošlo ke zmaření uspokojení věřitele, protože dlužník měl dostatek jiných finančních prostředků. Tyto námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné. Obviněný fakticky odstranil z majetku dlužníka peněžité pohledávky, když na základě jeho pokynu se plnění z těchto pohledávek, tedy peněžní prostředky k jejich úhradě, dostaly nikoli k dlužníkovi, ale do volné dispozice jiného subjektu. V důsledku toho zůstaly pohledávky věřitelů dlužníka neuspokojeny, přičemž soudy nižších stupňů postavily závěr o zmaření uspokojení věřitelů na řadě důkazů vzájemně korespondujících. Jak vyplynulo z výpovědí svědkyň D. D. a G. M., poté, co obviněný převzal obchodní společnost S.P., později přejmenovanou na M.W. (dále jen obchodní společnost M.W.), už výroba upadala („v podstatě se přestalo vyrábět“) a byla převedena na obchodní společnost S.P.M., která z ní měla příjmy, zatímco náklady šly na vrub první zmíněné společnosti a byla převedena také její vozidla, takže pozbyla majetek, z něhož by bylo možno uspokojit věřitele.

11. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněného ohledně nesprávného zjištění výše způsobené škody. Podle jeho názoru soudy vycházely ze součtu jen těch částek, které odpovídají skutečně provedeným platbám dlužníků na účet obchodní společnosti FD, a jen v tomto rozsahu zůstaly pohledávky věřitelů neuhrazeny. Ve zbývajícím rozsahu šlo o částky, kterých se také týkal pokyn obviněného k jejich přesměrování, takže ani ty by nebyly použity k uspokojení věřitelů obchodní společnosti M.W., ale následně nebyly ze strany dlužníků uhrazeny nebo u nich nakonec došlo místo předpokládané platby k započtení, takže věřitelům nevznikla škoda v podobě zmenšení majetku dlužníka. Námitku, podle níž soudy nepřihlédly k obhajobě obviněného a k jeho důkazním návrhům, nepovažuje státní zástupce za opodstatněnou. Soud prvního stupně se obsáhle zabýval důkazními návrhy obviněného i důkazy provedenými k jeho návrhu, jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Další námitky obviněného považuje státní zástupce za uplatněné mimo rámec dovolacích důvodů. To se týká podjatosti dozorujícího státního zástupce, předání údajně neúplného spisu obhajobě a soudu a šetření Policie České republiky, Krajského ředitelství Plzeňského kraje, neboť je zřejmé, že opatření policejního orgánu o odložení věci nemůže představovat překážku věci rozhodnuté.

12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

IV./1. Obecná východiska

13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky

k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

14. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. N. opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není dána, pokud místo samosoudce rozhodoval senát). Obviněný ovšem ve svém dovolání nenamítal věcnou, ale místní nepříslušnost soudu prvního stupně, proto takovou námitku nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že námitku místní nepříslušnosti může obžalovaný učinit jakoukoli formou stanovenou obecně pro podání a kdykoli v průběhu hlavního líčení, včetně závěrečné řeči nebo posledního slova, tedy až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. Obviněný M. N. však poprvé uplatnil námitku místní nepříslušnosti soudu prvního stupně až v odůvodnění podaného odvolání ze dne 13. 12. 2019, tedy po skončení hlavního líčení, a proto opožděně. V takovém případě byl soud prvního stupně naopak povinen podle § 222 odst. 1 věty druhé tr. řádu věc sám rozhodnout, i kdyby snad dospěl k závěru, že je místně nepříslušný.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

16. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, které se o něj opírá, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

a) Námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu

17. Značná část dovolací argumentace obviněného M. N. ovšem neodpovídá dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání obviněného totiž v této části napadá rozsudek odvolacího soudu, resp. i rozsudek soudu prvního stupně, a vytýká mu vady skutkových zjištění a procesní pochybení při hodnocení důkazů a utváření skutkového děje, případně zpochybňuje jiný procesní postup orgánů činných v trestním řízení. Jde zejména o výhrady obviněného, kterými vytkl nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými závěry, dále postup soudů při hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, podjatost dozorujícího státního zástupce, poukaz na prošetřování v podstatě totožného jednání obviněného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím Plzeňského kraje, a nepostoupení celého spisového materiálu obhajobě ani soudu ze strany dozorového státního zástupce. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Naopak, citoval zejména ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, která mají ryze procesní charakter. Navíc případné odložení věci údajně prošetřované Policií České republiky, Krajským ředitelstvím Plzeňského kraje, a týkající se téhož skutku by nemohlo založit překážku věci rozhodnuté, protože nejde o žádné z meritorních rozhodnutí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) až k), písm. m), odst. 2 nebo § 11a tr. řádu zakládajících takovou překážku.

18. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví. Vzhledem k tomu nemůže obstát tvrzení obviněného, podle kterého došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces neprovedením jím navržených důkazů sumarizovaných v podání ze dne 5. 6. 2020. Obviněný vytkl rovněž porušení „zásady in dubio pro reo“ a nepřípustnou selekci důkazů svědčících ve prospěch a neprospěch obviněného. Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a na podkladě jakých skutkových závěrů učinily odpovídající právní posouzení. Přitom provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu.

b) Argumentace podřaditelná pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

19. V části svého dovolání obviněný M. N. uplatnil námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jde o výhrady týkající se nesprávného právního posouzení skutku, neboť podle obviněného nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s ohledem na chybějící úmyslné zavinění, které je znakem subjektivní stránky tohoto trestného činu. Dále podle obviněného měla obchodní společnost M.W., majetek použitelný k uspokojení pohledávek jejích věřitelů a obviněný uplatnil výhrady i ohledně stanovení výše škody. Nejvyšší soud však tyto námitky nepovažuje za opodstatněné. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný vznesl obdobné námitky již v řízení před soudem prvního stupně a rovněž v rámci odvolacího řízení, přičemž jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se řádně vypořádaly s argumentací obviněného, takže lze odkázat na jejich závěry. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu byla rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů právně posouzena zcela v souladu s normami trestního práva hmotného a je zřejmé, že popsaným jednáním obviněného skutečně došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zčásti spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

20. Námitka obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění základního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, tedy vytkl chybějící úmyslné zavinění, je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Soudy nižších stupňů učinily jednoznačný skutkový závěr (na podkladě výsledků dokazování), že – ve zkratce vyjádřeno – obviněný M. N. v úmyslu vyvést majetek z obchodní společnosti M.W., dal pokyn spoluobviněné M. S., která zpracovávala její účetnictví, aby na nově vystavovaných fakturách za dodávky provedené zmíněnou společností uváděla nové bankovní spojení této společnosti, přičemž skutečným majitelem tohoto nově uváděného bankovního účtu byla obchodní společnost FD, do jejíhož majetku přicházely platby určené pro obchodní společnost M.W. a náležející do jejího majetku. Obviněný tak učinil s vědomím, že tento nový účet není účtem obchodní společnosti M.W. a že takto dojde bez protiplnění k vyvedení peněz z majetku této společnosti. Za těchto okolností přichází v úvahu jediný možný právní závěr, podle něhož obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Navíc ačkoliv se námitka obviněného ohledně jeho úmyslného zavinění formálně týká hmotně právního posouzení, je z velké části založena na jiné skutkové verzi, než k jaké dospěly soudy obou stupňů. Obviněný ji sám nakonec formuloval tak, že jakýkoliv úmysl na straně obviněného nelze vzhledem k okolnostem a k provedenému dokazování dovodit, což jasně svědčí o skutkové povaze této námitky. Byť je tedy tato námitka s jistou dávkou tolerance podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zcela neopodstatněná. Jak již bylo uvedeno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Z těchto skutkových zjištění týkajících se přečinu poškození věřitele a vyjádřených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není možné učinit jakýkoliv jiný závěr než ten, že se obviněný dopustil svého jednání přinejmenším v nepřímém úmyslu. Závěr o zavinění obviněného navíc zcela logicky vyplývá z provedeného dokazování a Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožňuje s úvahami soudů nižších stupňů. Jak výstižně poznamenal ve svém vyjádření k dovolání i státní zástupce, závěr o zmaření uspokojení věřitelů postavil soud prvního stupně na řadě navzájem korespondujících důkazů, zejména výpovědí zaměstnanců obchodní společnosti M.W. V daném případě tedy došlo ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti (byť to zčásti nebylo dokonáno), a to právě v důsledku jednání obviněného, jímž přesunul její majetek do jiné obchodní společnosti bez získání náležité protihodnoty a ke škodě jejích věřitelů.

21. Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud také námitku obviněného, podle níž byla výše škody stanovena zcela nesprávně, protože u některých z plátců byla platba prokazatelně řešena formou zápočtu, takže byla nesprávně stanovena údajná škoda též u ostatních poškozených a peněžní částky, které uplatnili jako náhradu škody v adhezním řízení, z větší části neodpovídají realitě. Soud prvního stupně provedl velmi obsáhlé dokazování, na základě kterého dospěl k přesvědčivým a logickým skutkovým zjištěním, z nichž vyplývá i správná výše způsobené škody. Jak je jednoznačně patrné z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, obviněný úspěšně vyvedl z majetku obchodní společnosti M.W. peněžní částku ve výši 2 354 297,09 Kč, což je součet všech peněžních částek skutečně zaslaných na údajně nový bankovní účet, který však byl ve skutečnosti účtem obchodní společnosti FD. Peněžní prostředky ve zmíněné výši zaslali na tento účet dlužníci obchodní společnosti M.W., které však obviněný v podstatě uvedl v omyl, pokud jim nesdělil, že ve skutečnosti jde o účet obchodní společnosti FD. Obviněným namítané zápočty některých peněžních částek pak soud prvního stupně zohlednil, když co do částky ve výši 1 510 563,14 Kč bylo jednání obviněného kvalifikováno pouze jako pokus trestného činu poškození věřitele, což zcela odpovídá zákonu. V této částce jsou totiž zahrnuty jednak jednotlivé zápočty mezi dlužníky a obchodní společností M.W. a jednak též částky, které někteří její dlužníci neuhradili. Bez významu je pak tvrzení obviněného o nereálnosti výše nároků na náhradu škody, které poškození uplatnili v adhezním řízení, neboť všichni poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, tudíž o jejích nárocích nebylo v tomto trestním řízení vůbec věcně rozhodnuto.

22. Pokud jde o námitku obviněného, že obchodní společnost M.W. v době posuzovaného skutkového děje disponovala majetkem, z něhož mohli její věřitelé uspokojit své pohledávky, protože obdržela finanční prostředky zejména od obchodní společnosti FD, je takové tvrzení vyvráceno zejména provedeným dokazováním soudu prvního stupně, jak vyplývá z obsáhlého odůvodnění jeho rozsudku ze dne 11. 9. 2019, a to zejména z části pod bodem 30. tohoto odůvodnění. Jak bylo jednoznačně prokázáno, vyvedením finančních prostředků z majetku obchodní společnosti M.W. došlo de facto k paralyzování této společnosti, která nebyla schopna plnit své závazky vůči svým věřitelům, což vyústilo až v insolvenční řízení vedené ve vztahu k ní (její úpadek byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. KSBR 37 INS 21058/2014). V důsledku jednání obviněného došlo k odčerpání finančních prostředků z dispozice obchodní společnosti M.W., a ke způsobení škody věřitelům této společnosti – obchodním společnostem GE Power, s. r. o. (dříve Alstom, s. r. o.), a M. (dříve J.), a podnikateli B. K., neboť obchodní společnost M.W., jako dlužník již nebyla schopna uhradit pohledávky těchto věřitelů. Námitka obviněného, v níž tvrdí opak, je tedy neopodstatněná.

V. Závěrečné shrnutí

23. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. N. podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež sice do jisté míry odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Ostatní námitky obviněného pak neodpovídají uplatněným, ani žádným jiným důvodům dovolání. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

24. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. František Púry, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru