Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1162/2005Usnesení NS ze dne 14.12.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1162.2005.1
Důvod dovolání

265b/1g,265b/1g


přidejte vlastní popisek

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. prosince 2005 o dovoláních obviněných Ing. J. Č., a Ing. F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 To 384/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 T 120/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Č. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. F. Š. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 11 T 120/2003, byl obviněný Ing. J. Č. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák., dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a pod bodem II. výroku téhož rozsudku trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 1 T 17/1998, byl podle § 248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 1 T 17/1998, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný Ing. F. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 11 T 120/2003, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2, písm.a), b), odst. 4 tr. zák. a byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let s tím, že se nad obviněným stanoví dohled probačního úředníka. Dále byl obviněnému Ing. F. Š. uložen podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 1.500.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Dále byl oběma obviněným uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností, a to obviněnému Ing. J. Č. na dobu deseti let a obviněnému Ing. F. Š. na dobu šesti let.

Naproti tomu byl obviněný Ing. J. Č. tímto rozsudkem podle § 226 písm. a), b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák., a pro další skutek, v němž byl spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný Ing. F. Š. byl podle § 226 písm. a), b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zák.

O odvoláních obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 To 384/2004, tak, že k odvolání obviněných napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. v celé odsuzující části. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. J. Č. pod bodem I. a) - e) výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a pod bodem II. výroku o vině trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný Ing. J. Č. byl podle § 248 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. [bod I. a) – e) výroku o vině tohoto rozsudku] a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 1999, č. j. 1 T 17/98-1357, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1999, č. j. 11 To 74/99-1442, a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2000, č. j. 1 T 17/98-1540, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2001, č. j. 11 To 23/2001-1673, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2000, č. j. 1 T 17/98-1540, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (s výjimkou rozhodnutí prezidenta republiky o milosti ze dne 19. 6. 2002). Obviněnému Ing. J. Č. byl uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností na dobu deseti let.

Dále byl obviněný Ing. J. Č. odsouzen za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. (bod II. výroku o vině tohoto rozsudku) podle § 256 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný Ing. F. Š. byl uvedeným rozsudkem odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností na dobu šesti let.

Naproti tomu byl obviněný Ing. F. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že v době od 31. 8. 1997 do 27. 12. 1997 jako jednatel společnosti F. J. – T., s. r. o., T. později T. T., s. r . o., uzavřel s obviněným Ing. J. Č., který již v té době nebyl schopen plnit své splatné závazky, smlouvu o odkoupení části jeho majetku, a to konkrétně osobního automobilu tov. zn. Mercedes, motorového člunu, osobního automobilu tov. zn. Favorit a osobního automobilu tov. zn. Škoda Felicia, a to za ceny výrazně nižší, než byla jejich tržní hodnota a následně tyto předměty obviněnému Ing. J. Č. pronajal za částky mnohonásobně vyšší než byla kupní cena, přičemž rozdíl mezi prodejní cenou těchto předmětů a skutečnou cenou činí 1.387.093, Kč, a tímto jednáním zmařil, byť i částečně uspokojení věřitelů obviněného Ing. J. Č., v čemž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zák.

Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen v celé zprošťující části týkající se obviněného Ing. J. Č. a Ing. F. Š.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců včas u soudu prvního stupně dovolání, oba z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která splňují obsahové náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný Ing. J. Č. se dovoláním domáhal, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby mu byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno odvolání. Obviněný v dovolání uvedl, že ačkoliv se odvolací soud pečlivě zabýval výtkami, které obsahovala odvolání obou jeho obhájců a poměrně rozsáhle doplnil dokazování, nevypořádal se podle jeho názoru s jednou ze základních námitek, kterou byl poukaz na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, která se týká vztahu dokonaného a nedokonaného trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Citoval přitom z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 4 Tz 49/2000, podle něhož v případě, kdy správce konkursní podstaty, případně někdo z konkursních věřitelů nevyužije práva vyplývajícího z ustanovení 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a v rámci konkursního řízení se mohlo odpovídajícím postupem podařit dodatečně zabránit obviněnému skutečně alespoň částečně zmařit uspokojení svého věřitele, není možno takové jednání posuzovat jako dokonaný trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., ale jedná se pouze o pokus tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 256 tr. zák. Obviněný poukázal také na zásadu subsidiarity trestní represe a uvedl, že v případech uvedených pod body I. b) - e) výroku o vině napadeného rozsudku nedošlo ani nemohlo dojít ke škodě. Podle názoru obviněného i kdyby správce konkursní podstaty zanedbal svoji povinnost, nemohla by být vzniklá škoda přičítána obviněnému, neboť do jednání vstoupil třetí subjekt a průběh příčinné souvislosti by nebyl kryt zaviněním obviněného. Dovodil, že s ohledem na zmíněný judikát nemohou být posuzovány jako pokus trestného činu pro nedostatek společenské nebezpečnosti ty případy, kdy konkursní věřitelé, resp. správce konkursní podstaty náležitě plní své povinnosti, neboť v zásadě se jedná o pokus nezpůsobilý.

Dále obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, v němž se uvádí, že škoda spočívající v neuspokojení pohledávky vůči úpadci může konkursnímu věřiteli vzniknout, až když pominuly účinky prohlášení konkursu. Proto se v případě útoku pod bodem I. a) výroku o vině napadeného rozsudku mohlo jednat nejvýše o pokus trestného činu. Navíc podle obviněného nebylo zkoumáno, zda úkon spočívající v uplatnění neexistující pohledávky byl odporován správcem konkursní podstaty. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256a tr. zák. obviněný poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které označil jako Rt 10/2003, a uvedl, že škodu je nutno stanovit jako rozdíl mezi částkou, do jaké by pohledávka oprávněného věřitele byla uspokojena z výtěžku konkursu, a částkou, v jaké byl věřitel skutečně neoprávněně uspokojen. Pohledávky zvýhodněných věřitelů T. T., s. r. o., a F. P., nebyly uspokojeny v plné výši a je v možnostech správce konkursní podstaty započíst uskutečněná plnění na pohledávky, které údajně zvýhodnění věřitelé uplatňují v konkursu. Podle názoru obviněného by bylo možno posoudit jednání popsané ve výroku o vině pouze jako pokus trestného činu, což by se muselo projevit i v rozhodnutí o trestu, který byl za tento trestný čin ukládán jako trest samostatný. Podle obviněného byla tedy nesprávně aplikována ustanovení § 8 odst. 1, § 256 a § 256a tr. zák.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl též nepřiměřenou délku trestního řízení, když od spáchání trestného činu uplynula doba sedmi let, což obviněný považuje za porušení článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vzhledem k závěrům uvedeným v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 554/04 dovodil, že nepřiměřená délka trestního řízení měla být u něj kompenzována uložením podstatně mírnějšího trestu nebo upuštěním od souhrnného trest podle § 37 tr. zák.

Obviněný Ing. F. Š. v úvodní části dovolání polemizoval se závěry soudů o údajné „fiktivnosti“ smlouvy zprostředkovatelské a smlouvy mandátní a vytkl, že nebyl proveden výslech svědka Ing. S. Namítl, že neznal ekonomickou situaci ani majetkové poměry obviněného Ing. J. Č., a proto u něj nelze dovodit existenci subjektivní stránky trestného činu podle § 256 tr. zák. Prohlásil, že se nikdy nedopustil jednání popsaného v § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák., navíc s úmyslem zmařit uspokojení věřitelů obviněného Ing. J. Č. Sám nikdy nezničil, nepoškodil, nezatajil nebo neodstranil část majetku Ing. J. Č. a nikdy nejednal jeho jménem nebo v jeho zastoupení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 4 Tz 49/2000 a sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 uplatnil stejné námitky jako obviněný Ing. J. Č. Zejména namítl, že škoda spočívající v neuspokojení pohledávek vůči úpadci může konkursnímu věřiteli vzniknout, až když pominou účinky konkursu, a teprve v té době lze také přesně ustálit její výši, když do té doby nelze výtěžnost konkursu stanovit. Proto u útoku pod bodem I. a) výroku o vině napadeného rozsudku, který krajský soud posoudil jako dokonaný trestný čin, může před skončením konkursu jít případně jen o pokus trestného činu, neboť výše škody není známa a navíc je třeba ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 zkoumat, zda úkon spočívající v uplatnění neexistující pohledávky byl konkursním správcem odporován. Protože podle názoru obviněného bylo ustanovení § 256 tr. zák. aplikováno nesprávně, jsou dány důvody dovolání uvedené v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině i trestu. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výrocích o vině i trestu a podle § 265m tr. ř. sám zprostil obviněného obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu jednání, kterým byl napadeným rozsudkem uznán vinným. Současně požádal, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. byl odložen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného Ing. J. Č. uvedla, že obviněný vyvozuje z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 4 Tz 49/2000, které ani nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, závěry, které z něho v žádném případě nevyplývají. Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že aktivita, resp. pasivita správce konkursní podstaty nebo samotných věřitelů může mít z hlediska vývojových stadií trestné činnosti význam pro právní kvalifikaci jednání úpadce, který se snaží zcizováním částí svého majetku zmařit uspokojení svých věřitelů. V žádném případě však z něho nevyplývá, že dlužník, který již učinil právní úkony směřující ke zcizení svého majetku, by se stával beztrestným jen z toho důvodu, že díky aktivitě správce konkursní podstaty byly zcizované majetkové hodnoty posléze vráceny do konkursní podstaty. V takovém případě jde naopak o typickou situaci, kdy pachatel už učinil vše, co pokládal za nutné k dokonání trestného činu (tzv. ukončený pokus) a vzniku škodlivého následku bylo zabráněno jen okolnostmi naprosto nezávislými na pachateli. Takové jednání proto naplňuje všechny znaky pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. § 256 tr. zák. V žádném případě nelze podle názoru nejvyšší státní zástupkyně hovořit o tzv. nezpůsobilém pokusu.

Nedůvodnou je podle ní též námitka týkající se dílčího útoku pod bodem I. a) výroku o vině napadeného rozhodnutí. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. soud řeší všechny otázky viny samostatně a bylo by téměř absurdní a též v rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, pokud by snad měl soud rozhodující o některém z tzv. úpadkových deliktů, vyčkávat se svým závěrem o tom, zda a v jaké výši byla pachatelem způsobena škoda, až do skončení konkursního řízení. Z popisu skutku pod bodem I. a) výroku o vině napadeného rozhodnutí vyplývá, že v důsledku úkonů provedených oběma obviněnými, byla z majetku obviněného Ing. J. Č. nenávratně ,,vyvedena‘‘ částka 6.300.000,- Kč, a tato zjištění zcela postačují k závěru, že v případě tohoto dílčího útoku šlo o dokonaný trestný čin podle § 256 tr. zák. Pokud jde o závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 49/2000 uvedla, že jednání obviněného by zůstalo jednou z příčin škodlivého následku i v případě, že by se na jeho vzniku podílela pasivita správce konkursní podstaty nebo samotných konkursních věřitelů. Námitky obviněného, které se týkají příčinné souvislosti, proto neobstojí.

Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasila ani s námitkami obviněného proti výroku o vině pod bodem II. napadeného rozhodnutí a zdůraznila, že otázku viny řeší soud samostatně a že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 35 rozsudku) vyplývá, že soud se zabýval otázkou, jaká částka by zvýhodněným věřitelům náležela při poměrném uspokojení (277.481,- Kč) a tuto částku vzal v úvahu při stanovení částky, o kterou byli poškozeni ostatní konkursní věřitelé. Přitom otázka správnosti výpočtu provedeného odvolacím soudem již spadá do oblasti skutkových zjištění a v rámci řízení o dovolání se jí nelze zabývat.

Námitku nepřiměřené přísnosti uloženého trestu nelze vznášet v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v případě, že bylo argumentováno souvislostí mezi přísností trestu a délkou řízení. Námitky tohoto druhu nelze totiž uplatňovat ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dále uvedla, že část dovolacích námitek obviněného Ing. F. Š. směřuje do oblasti skutkových zjištění. Jde o námitky, které se týkají fiktivnosti předmětných smluv a jeho vědomosti o ekonomické situaci obviněného Ing. J. Č. Dovolatel tak zpochybňuje skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku, podle níž bylo oběma obviněným známo, že plnění na podkladě zprostředkovatelské a mandátní smlouvy nebyla společností T. T., s. r. o., pro obviněného Ing. J. Č. provedena a dodána, a že oběma obviněným bylo také známo, že obviněný Ing. J. Č. má více věřitelů, jimž není schopen plnit své splatné závazky. Pokud obviněný Ing. F. Š. zpochybňoval existenci subjektivní stránky trestného činu, činil tak primárně na podkladě skutkových námitek, týkajících se jeho vědomosti o hospodářské situaci obviněného Ing. J. Č. a tyto skutkové námitky podle názoru nejvyšší státní zástupkyně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ani jinému důvodu dovolání. K námitkám proti výroku o trestu nelze přihlížet, neboť jsou zcela nekonkrétní.

Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že ty námitky dovolatelů, které formálně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou nedůvodné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání jsou přípustná, byla podána u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Dovolání obviněných byla podána proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a mají obligatorní obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo třeba posoudit, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle zmíněného ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou k provedení přezkumu dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

K dovolání obviněného Ing. J. Č.:

Obviněný především namítl, že soudy nevyvodily náležité konsekvence z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 49/2000, neboť v daném případě správce konkursní podstaty využil všech možností, které mu dává právní řád, zejména zákon o konkursu a vyrovnání, aby zahrnul majetek do konkursní podstaty. Jestliže se tak stalo, nemohlo vůbec dojít k poškození věřitele. Podle obviněného tento zákon dává věřitelům značně široké možnosti obrany a pokud těchto možností nevyužijí, pak podle zásady „a maiore ad minus“, nemůže jít ani o pokus trestného činu, neboť s legální obranou jejich zájmu musel počítat ten, kdo projevil snahu zatajit nebo převést nějaký majetek ke škodě věřitelů. Podle obviněného se trestný čin poškozování věřitele „uplatní“ jen tam, kde nebylo z nějakého důvodu využito takové účinné obrany. S poukazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný dovozuje, že jestliže věřitelé, resp. správce konkursní podstaty, náležitě plní své povinnosti, nemohou být jednání obviněného posuzována „ani jako pokus trestného činu pro nedostatek nebezpečnosti takového jednání pro společnost, neboť v zásadě vždy jde o pokus nezpůsobilý.‘‘

K této námitce Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že z citovaného rozhodnutí nevyplývá, že by obviněný, který jako dlužník již učinil právní úkony směřující ke zcizení svého majetku, se stával beztrestným jen v důsledku aktivity správce konkursní aktivity, kterou byly zcizované majetkové hodnoty později vráceny do konkursní podstaty. V takovém případě totiž pachatel trestného činu již učinil vše, co pokládal za nutné k dokonání trestného činu a vzniku škodlivého následku bylo zabráněno pouze okolnostmi, které naprosto nezávisely na jednání obviněného. Jednání, které je uvedeno v popisu skutku naplňuje beze všech pochybností všechny zákonné znaky pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 1 písm. a, b), odst. 4 tr. zák. Nejedná se tedy v žádném případě o tzv. nezpůsobilý pokus, protože uzavírání kupních smluv o prodeji movitého a nemovitého majetku dlužníka, tj. pachatele, je dostatečným a účinným prostředkem způsobilým k tomu, aby bylo konkursním věřitelům znemožněno dosáhnout uspokojení svých pohledávek z tohoto majetku. K otázce tzv. nezpůsobilého pokusu Nejvyšší soud dodává, že teorie i praxe vycházejí z názoru, že pokus na nezpůsobilém předmětu útoku znamená omyl ve způsobilosti nebo existenci předmětu útoku a současně omyl v existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu. Pokus nezpůsobilými prostředky je pachatelem spáchán tehdy, jestliže pachatel použil k trestné činnosti prostředky, které podle svých objektivních vlastností nemohly vést k dokonání trestného činu. Trestnost pokusu trestného činu se posuzuje podle stupně společenské nebezpečnosti činu ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, což platí též pro pokus na nezpůsobilém předmětu útoku i pokus nezpůsobilými prostředky (srov. č. 12/1991 Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud posuzoval stupeň společenské nebezpečnosti konkrétního trestného činu, k němuž se vztahují námitky obviněného, a proto Nejvyšší soud shledal tuto námitku nedůvodnou.

Nedůvodnou je i námitka obviněného týkající se dílčího útoku pod bodem I. a) výroku o vině napadeného rozhodnutí. Pokud by měly orgány činné v trestním řízení vyčkávat se zahájením trestního stíhání a s dalším postupem v něm až do skončení řízení o konkursu, byl by jejich postup v rozporu s účelem trestního řádu i trestního zákona. Účelem trestního řádu je podle § 1 odst. 1 věta první tr. ř. upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Trestní zákon vymezuje svůj účel v § 1 tr. zák. tak, že jím je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Z popisu skutku pod bodem I. a) výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že společným jednáním obviněného Ing. J. Č. a obviněného Ing. F. Š. došlo k tomu, že věřitelům obviněného Ing. J. Č. byla způsobena škoda 6.300.000,- Kč. Neobstojí ani námitka obviněného, že způsobená škoda nemůže být přičítána obviněnému Ing. J. Č. (ale ani spoluobviněnému Ing. F. Š.), protože údajně do jednání vstoupil jako třetí subjekt správce konkursní podstaty a že průběh příčinné souvislosti v tomto případě nebyl údajně pokryt zaviněním obviněného Ing. J. Č.

I když není smyslem odůvodnění tohoto rozhodnutí podávat výklad ustanovení trestního zákona, Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, b) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek a způsobí tímto činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se rozumí podle § 89 odst. 11 tr. ř. škoda dosahující nejméně částku 5.000.000,- Kč. Jednání podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívá ve skutečném zmenšení aktiv dlužníka (pachatele), z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Fingování pasiv, které mají fiktivně snížit hodnotu dlužníkova majetku oproti skutečnému stavu, je znakem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. Z popisu skutku vyplývá, že obviněný Ing. J. Č. dílem dokonal a dílem se pokusil o spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. bez ohledu na aktivitu či pasivitu věřitelů nebo správce konkursní podstaty.

Obviněný také namítl, že Krajský soud v Českých Budějovicích se nevyrovnal s obsahem odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, v němž je podle něj výslovně uvedeno, že škoda spočívající v neuspokojení pohledávek vůči úpadci, může vzniknout konkursnímu věřiteli, až když pominou účinky prohlášeného konkursu, a teprve v té době lze přesně ustálit její výši, když do té doby nelze výtěžnost konkursu přesně stanovit. Proto podle obviněného může jít u útoku pod bodem I. a) napadeného rozsudku před skončením konkursu jen o pokus trestného činu, neboť výše škody není známa a bylo navíc třeba zkoumat, zda úkon spočívající v uplatnění neexistující pohledávky byl správcem konkursní podstaty odporován. Podle obviněného byla záměrně opomíjena skutečnost, že nebyla vyvrácena obhajoba obou obviněných o tom, že úkony poradenství byly skutečně prováděny. K tomu je nutno uvést, že námitka o tom, že bylo poradenství prováděno, je námitkou skutkovou, kterou se Nejvyšší soud nemůže zabývat, neboť by tím přezkoumával skutkový stav věci, který byl zjištěn již odvolacím soudem [viz bod I. a) výroku o vině napadeného rozsudku].

Obviněný po svém a samozřejmě ve svůj prospěch interpretuje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003. V prvé řadě je třeba uvést, že ve zmíněném rozhodnutí, z něhož je bez souvislosti citována jedna věta, není nikde uvedeno, že: ,, Teprve v té době lze přesně ustálit její výši, když do té doby nelze výtěžnost konkursu stanovit.‘‘

V této věci rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, č. j. 20 Co 239/2003-96. Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Komise pro cenné papíry, který spočíval v tom, že Komise pro cenné papíry zanedbala dozor nad společností P. I., a. s., s níž měl žalobce uzavřenou smlouvu o správě portfolia, na jejímž základě spravovala jeho prostředky, dopouštěla se však přitom nezákonných postupů, na její majetek byl prohlášen konkurs a portfolio nebylo žalobci předáno ani vyúčtováno, čímž mu vznikla škoda. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 1. 2003, č. j. 30 C 248/2001-72, zamítl žalobu žalobce proti žalované České republice – Komisi pro cenné papíry na zaplacení žalované částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č. j. 20 Co 239/2003-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, zamítl dovolání žalobce a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Správné právní závěry tohoto rozhodnutí nelze aplikovat na skutky, jimiž byli oba obvinění uznáni vinnými a námitky obviněného Ing. J. Č. (ale i obviněného Ing. F. Š.) týkající se údajného nerespektování judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem, jsou zcela nedůvodné. Předně se v tomto rozhodnutí řeší otázka plnění povinností ze smlouvy. Ve zmíněné občanskoprávní věci je tvrzeno, že žalobci vznikla škoda nikoliv jednáním jeho dlužníka, ale jednáním jiného subjektu, který vůči dlužníkovi neplnil své povinnosti. Jde o újmu, která spočívá ve ztrátě hodnoty cenných papírů, které byly svěřeny obchodníku s cennými papíry. Ve vztahu žalobce s obchodníkem s cennými papíry se jedná o smluvní vztah věřitele s dlužníkem. Věřitel požaduje náhradu toho, co mu obchodník s cennými papíry (tj. dlužník) dosud nevrátil, a to žalobou proti subjektu, který stojí zcela mimo závazkový právní vztah dlužníka a věřitele, z titulu mimosmluvní odpovědnosti státu za újmu způsobenou neplněním kontrolní činnosti jeho orgánů vůči obchodníkovi s cennými papíry. Nejde tedy o nárok věřitele proti dlužníkovi z titulu smluvního závazku ani o újmu způsobenou věřiteli v důsledku protiprávního jednání jeho dlužníka (odčerpáním majetkových hodnot), jako je tomu v trestní věci obviněných, ale o nárok věřitele na náhradu za újmu způsobenou jednáním třetí osoby, která vůči dlužníkovi neplnila povinnosti, a v důsledku jejího jednání (opomenutí) nastal stav, že dlužník není schopen splnit své závazky vůči věřiteli. Nejprve v důsledku jednání třetí osoby dochází k újmě v poměrech dlužníka (definitivní insolvence) a teprve, měla-li tato újma dlužníka za následek újmu jeho věřitele, vznikla věřiteli následkem jednání třetí osoby škoda. Právě proto, že poškozený věřitel je ve smluvním vztahu se svým dlužníkem a má právo na plnění proti němu, může se na jiných subjektech domáhat náhrady za plnění, jež mu dlužník neposkytl, teprve poté, co jeho nároky vůči dlužníkovi jsou definitivně ztraceny. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, se výslovně uvádí: „Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, tedy před vypořádáním pohledávek zákazníka vůči obchodníkovi s cennými papíry“. Tento závěr nedopadá na skutkový stav v trestní věci obviněného Ing. J. Č., neboť zde jde naopak o újmu způsobenou věřiteli přímo protiprávním jednáním dlužníka, tedy pachatele trestného činu.

Obviněný v rámci svých námitek podmiňuje vznik trestní odpovědnosti za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. tím, že škoda spočívající v neuspokojení pohledávek vůči úpadci může konkursnímu věřiteli vzniknout, až když pominou účinky prohlášeného konkursu a že skutek pod bodem I. a) výroku o vině napadeného rozsudku nelze posuzovat jako dokonaný trestný čin, ale pouze jako pokus trestného činu, neboť výše škody není známa. Jak bylo výše vyloženo, u zmíněného skutku šlo o újmu způsobenou věřitelům přímo protiprávním jednáním obviněných, a proto je uvedená námitka nedůvodná, stejně tak jako námitka dovozující, že šlo o pokus trestného činu.

Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka proti výměře nepodmíněného trestu, která s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i judikaturu Ústavního soudu České republiky dovozuje, že vzhledem k délce trestního řízení měl být obviněnému uložen mírnější trest nebo mělo být podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu.

K dovolání obviněného Ing. F. Š.:

Převážnou část námitek tohoto obviněného představují námitky skutkové, jimiž se Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů nezabýval. Jde o námitku, že soud zamítl provedení důkazu výslechem svědka Ing. S., námitky týkající se závěru soudu o fiktivnosti smlouvy mandátní i smlouvy zprostředkovatelské i námitka, že obviněný Ing. F. Š. neznal majetkovou situaci obviněného Ing. J. Č. a nemohl vědět, zda existuje či nikoliv další majetek, z něhož by mohlo dojít k uspokojení věřitelů obviněného Ing. J. Č. Obviněný těmito námitkami zpochybňuje zjištění obsažená ve skutkové větě rozsudku, podle nichž bylo oběma obviněným známo, že obviněný Ing. J. Č. má mnoho věřitelů, jimž není schopen plnit své splatné závazky. Tyto skutkové námitky nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Pokud obviněný namítl, že nezničil, nepoškodil, nezatajil nebo neodstranil část majetku dlužníka, obviněného Ing. J. Č., a že nikdy nejednal jeho jménem, je zřejmé, že se obviněný Ing. F. Š. řádně neseznámil s obsahem odsuzujícího rozsudku, neboť by zjistil, že nebyl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., ale tím, že zmařil uspokojení, byť i jen částečně, věřitele jiné osoby tím, že uplatnil k majetku dlužníka neexistující pohledávku a způsobil tak škodu velkého rozsahu, čímž spáchal trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák.

Další námitky obviněného odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu jsou téměř shodné s námitkami obviněného Ing. J. Č. a Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na příslušnou část odůvodnění tohoto rozhodnutí týkající se obviněného Ing. J. Č. s tím, že tyto námitky jsou zcela nedůvodné, když v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání je podle § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud povinen jen stručně uvést důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Obviněný dále namítl, že bylo odvolacím soudem nesprávně užito, resp. pominuto ustanovení hmotného práva, aniž by tuto námitku blíže odůvodnil a omezil se jen na to, že je dán uplatněný dovolací důvod. Tato nekonkrétní námitka nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2005

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru