Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1152/2014Usnesení NS ze dne 24.09.2014Skutkové námitky

HeslaPoškození věřitele
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1152.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1152/2014-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2014 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. N ., CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 9 To 128/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 38/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný JUDr. J. N., CSc., byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 1 T 38/2013, uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněnému uložen podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále mu soud uložil podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený Ing. J. L.

Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 9 To 128/2014, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Obviněný JUDr. J. N., CSc., podal dne 12. 6. 2014 prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Ačkoli obviněný nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu, které vymezuje požadavky na obsah dovolání, a výslovně neodkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o které opírá své dovolání, lze ze slovního vyjádření a z kontextu dovolání dospět k závěru, že obviněný hodlal uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především zpochybnil hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí některých svědků. Dále vyslovil nesouhlas s posouzením své majetkové situace a popřel možnost naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že neměl v úmyslu zmenšit svůj majetek, ale musel řešit vypořádání společného jmění manželů v rámci řízení o rozvodu. Závěrem dovolání obviněný jednak odkázal na své odvolání, jednak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil k dovolání obviněného JUDr. J. N., CSc., pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud po zjištění, že – se shora zmíněnou výhradou – byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento důvod je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný JUDr. J. N., CSc., však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému hodnocení důkazů, zejména výpovědi obviněného, výpovědí poškozeného a dalších svědků, přičemž v této souvislosti obviněný poukazuje i na některé skutkové okolnosti. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena jen na tvrzeních poškozeného a jeho manželky, ale nebyly zohledněny výpovědi obviněného a některých svědků. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého mu údajně nebyl jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázán úmysl poškodit věřitele, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.

Pouze nad rámec shora uvedené argumentace k námitce obviněného JUDr. J. N., CSc., ohledně jeho úmyslného zavinění uvádí Nejvyšší soud následující.

Přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí tímto činem značnou škodu. Spáchání uvedeného trestného činu je podmíněno úmyslným zaviněním pachatele ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku, přičemž ke způsobení značné škody postačí zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

Rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou nižších stupňů, pak jednoznačně odůvodňují úmysl obviněného poškodit Ing. J. L. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu poškozování věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný provedl majetkoprávní dispozici znemožňující uspokojení pohledávky věřitele. Přitom obviněný jednal uvedeným způsobem za stavu, kdy věděl o této pohledávce poškozeného i o svých celkových majetkových poměrech.

Jak je totiž jednoznačně patrné ze skutkových zjištění, obviněný JUDr. J. N., CSc., společně se svou manželkou – zkráceně vyjádřeno – dne 1. 8. 2010 převedli za částku ve výši 4 550 000 Kč členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na manžele B., ačkoli si obviněný byl vědom toho, že má splatný dluh vůči Ing. J. L. jako věřiteli ve výši 600 000 Kč, který vznikl z titulu směnky vystavené dne 12. 12. 2008. Obviněný se svou manželkou zároveň nabyli členská práva a povinnosti s právem nájmu vztahující se k jinému družstevnímu bytu za úplatu ve výši ve výši 2 550 000 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu (tj. 4 550 000 Kč a 2 550 000 Kč) ve výši 2 000 000 Kč obviněný ponechal své manželce a současně se v její prospěch vzdal svého nově nabytého členského podílu v bytovém družstvu bez dalšího finančního vyrovnání. Popsaným způsobem pak obviněný způsobil poškozenému Ing. J. L. škodu ve výši 600 000 Kč, neboť znemožnil uspokojení jeho splatné pohledávky v této výši. Takové jednání tedy dostatečně svědčí o tom, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s porušením zájmu společnosti na ochraně majetkových práv věřitele. Obviněný přitom nepochybně věděl, že již nemá žádný jiný majetek použitelný k úhradě splatné pohledávky zmíněného věřitele, a předmětnými majetkoprávními dispozicemi se vyhnul splnění svých povinností dlužníka. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti pak lze považovat za záměrné, neboť zcela ignoroval reálnou možnost poškození majetkových práv věřitele, k němuž nakonec také došlo.

Skutečnost, že obviněný učinil posuzované protiprávní jednání v době, kdy probíhalo řízení o rozvod jeho manželství, jen vypovídá o cíleném a záměrném chování obviněného, který využil uvedeného stavu k tomu, aby nemusel plnit své povinnosti ze závazkového vztahu. V této souvislosti je třeba odkázat na dosavadní a nadále použitelnou judikaturu reprezentovanou rozhodnutím uveřejněným pod č. 56/2003 Sb. rozh. tr. Jak z něj jednoznačně vyplývá, při vypořádání společného jmění manželů, z nichž jeden je dlužníkem třetí osoby, musí být zachována rovnováha mezi zájmy druhého manžela a právy věřitelů, která podle § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní jde o ustanovení § 737 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nesmí být dotčena dohodou manželů. Pokud je tato rovnováha podstatným způsobem narušena takovou dohodou o vypořádání společného jmění manželů, která nápadně, jednostranně a z hlediska zásad stanovených v § 149 odst. 2, 3 dřívějšího občanského zákoníku (nyní v § 742 nového občanského zákoníku) neodůvodněně znevýhodní toho z manželů, který je dlužníkem třetí osoby, jsou tím naplněny znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2009), resp. nyní přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém případě lze považovat uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů za zcizení části majetku dlužníka, jestliže se tato dohoda týká věcí nebo jiných majetkových hodnot, které jsou způsobilé k tomu, aby z nich věřitel dosáhl reálné uspokojení své pohledávky. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný JUDr. J. N., CSc., i přes svůj formální (byť neúplný) poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. 9. 2014

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru