Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1121/2014Usnesení NS ze dne 28.01.2015

HeslaPlatební prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1121.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 234 odst. 3 bod 1 tr. zákoník

§ 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoník

§ 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoník

§ 209 odst. 1 tr. zákoník

§ 209 odst. 4 písm. a) tr....

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1697/15 ze dne 25.04.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1121/2014-85

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovoláních obviněných P. F., J. S., R. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 4 To 9/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných odmíta jí.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn.

2 T 3/2012, byli obvinění P. F., J. S. a R. S. uznáni vinnými zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obvinění uvedené trestné činy spáchali ve stručnosti tím, že po předchozí domluvě a rozdělení úkolů společně s dalšími zatím neustanovenými osobami v úmyslu obohatit se padělali celkem 99 platebních příkazů České spořitelny, a. s., které pak ve dnech 14. a 15. 12. 2009 podali na pobočce jmenované banky v Ú. n. L. prostřednictvím jejího sběrného boxu, přičemž předmětnými příkazy mělo být z konkrétních účtů klientů České spořitelny, a. s., převedeno celkem 6 189 228 Kč na účet, který za tímto účelem založili na jméno S. B. u pobočky BRE Bank S. A. Nato Česká spořitelna, a. s., převedla na základě padělaných platebních příkazů z napadených účtů na účet, se kterým disponovali obvinění, celkem 1 433 620 Kč, které jí byly později vráceny. Zbývající platební příkazy nebyly již realizovány, jednak protože pracovníci banky pojali podezření, že jde o padělky, což se týkalo platebních příkazů na 4 190 378 Kč, nebo protože byla na těchto příkazech chybně zadána čísla účtů, takže nebyly způsobilé ke zpracování, což se týkalo platebních příkazů znějících na celkovou částku 565 180 Kč.

Popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahoval i specifikaci každého z oněch 99 udaných padělaných platebních příkazů, jejichž prázdné blankety si obvinění opatřili na pobočce České spořitelny, a. s., a naskenovali na ně z originálních příkazů ověřovací doložky, razítka a podpis pracovnice pobočky H. a ručně na ně doplnili údaje k napadeným účtům, jejichž čísla zjistili prostřednictvím počítačové sítě Internet, opatřili je smyšlenými podpisy majitelů účtů i smyšlenými variabilními symboly a zadali na nich částku nepřevyšující 100 000 Kč, která měla být uhrazena na účet u BRE Bank S. A., s nímž disponovali.

Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že jmenovitě obviněný R. S. a P. F. se na spáchání činu podíleli nejméně tím, že v blíže neurčenou dobu vypisovali platební příkazy a obviněný J. S. tím, že dne 9. 11. 2012 založil účet u BRE Bank S. A. na jméno S. B., a zneužil k tomu zapomenutý občanský průkaz jmenovaného, dále téhož dne opět na jméno S. B. pronajal u České pošty, s. p., poštovní přihrádku a zajistil odnášení zásilek na adresu, kde měli obvinění pronajatou kancelář.

Za to byl obviněný R. S. odsouzen podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Obvinění J. S. a P. F. byli odsouzeni podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku.

Citovaný rozsudek napadli obvinění P. F., J. S. a R. S. odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 4 To 9/2014. Odvolací soud z podnětu odvolání všech obviněných zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově ve věci rozhodl. Odvolací soud uznal obviněné vinnými při nezměněných skutkových zjištěních zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněný R. S. byl Vrchním soudem v Praze odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Obvinění J. S. a P. F. byli odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byli pro jeho výkon zařazeni do věznice s dozorem.

Obviněný P. F. prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Chmelíka, obviněný J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Rostislava Sochora a obviněný R. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Císaře podali proti citovanému rozsudku dovolání.

Obviněný R. S. je opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), b), g) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, dále že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu byl podle obviněného naplněn v alternativě, podle níž ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Své tvrzení odůvodnil tím, že ve věci meritorně rozhodovala náhradní soudkyně Kamila Krejcarová, aniž by bylo jakkoli zdůvodněno, jaké překážky bránily rozhodovat ve věci původnímu předsedovi senátu JUDr. Ivanu Elischerovi. Obviněný s poukazem na ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) tr. řádu, jež stanoví pravidla pro sepisování protokolu, ve spojení s ustanovením § 197 odst. 1 tr. řádu upravujícím institut náhradního soudce dovodil, že neuvedením důvodů, pro které došlo k přibrání náhradního soudce, byla v jeho věci porušena zásada zákonného soudce. Další porušení této zásady spatřoval obviněný R. S. v tom, že u Krajského soudu v Ústí nad Labem neexistuje rozvrh práce přísedících, takže jsou k trestním věcem vybíráni bez předem daných pravidel.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu pak obviněný namítal, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, a to předseda senátu JUDr. Ivan Elischer. Obviněný k tomuto závěru dospěl s poukazem na skutečnost, že dne 16. 11. 2012 vznesl námitku podjatosti JUDr. Ivana Elischera, o které dne 22. 11. 2012 v hlavním líčení rozhodl namísto senátu jen jeho předseda, jak je údajně zřejmé z písemného vyhotovení předmětného usnesení, z něhož nevyplývá způsob rozhodování senátem. Odvolací soud stížnost obviněného proti výroku tohoto usnesení, podle něhož JUDr. Ivan Elischer není vyloučen z rozhodování v předmětné věci, zamítl, aniž by se zabýval tím, zda byl soud prvního stupně při vydání tohoto rozhodnutí správně obsazen.

Nesprávné hmotně právní posouzení skutku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný R. S. spatřoval v několika skutečnostech. Primárně je podle jeho názoru vyloučen jednočinný souběh zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku s pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože podstatou obou činů je podvodné jednání a obě citovaná ustanovení tudíž chrání tentýž objekt. Obviněný na podporu svého právního názoru argumentoval a contrario rozhodnutím Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 23/1995 Sb. rozh. tr. přijatým ještě za předcházející právní úpravy, a při jeho aplikaci na trestní zákoník připustil možný souběh obou trestných činů kvalifikovaných jen podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, nikoli tedy alinea první odstavce 3 a podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Další právní námitku obviněný vznesl proti tomu, že odvolací soud u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku vypustil právní kvalifikaci podle § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že trestný čin byl spáchán ve velkém rozsahu, ale stejně nepostupoval ve vztahu k posouzení skutku jako trestného činu podvodu a právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ponechal beze změny, ačkoli pro výklad znaku škody velkého rozsahu platí v podstatě stejná hlediska jako pro znak velkého rozsahu u zločinu podle § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.

Poslední hmotně právní vadu napadeného rozsudku odvolacího soudu spatřoval obviněný v tom, že při ukládání trestu nebylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přestože pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody byly splněny všechny zákonem dané podmínky. Obviněný zdůraznil, že jeho jednáním nedošlo ke vzniku škody na majetku České spořitelny, a. s., ani jejich klientů, že nejednal s cílem získat majetkový prospěch a že v době spáchání činu se nacházel v tíživých osobních a rodinných problémech. Připomněl také svou předchozí bezúhonnost a s ohledem na všechny tyto skutečnosti uzavřel, že trest, který mu byl uložen odvolacím soudem, je zjevně nepřiměřený škodlivosti činu a možnostem jeho nápravy, takže došlo současně k porušení ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku.

Nejvyššímu soudu obviněný R. S. navrhl, aby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 4 To 9/2014, a zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 2 T 3/2012, a přikázal soudům ve věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout. S ohledem na skutečnost, že dne 20. 6. 2014 nastoupil výkon uloženého trestu odnětí svobody, obviněný současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon tohoto trestu.

Obviněný J. S. podal ve věci dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Napadl především závěr soudů nižších stupňů o tom, že čin spáchal jako člen organizované skupiny. Konstatoval, že soudy nižších stupňů vycházely při svém rozhodování jen z obecné teze, že páchalo-li trestnou činnost více osob, je nutné použít přísnější právní kvalifikaci, ale v projednávané věci nebyly opatřeny a provedeny přímé důkazy potvrzující existenci organizované skupiny ve složení obviněný a spoluobvinění. Podle názoru obviněného soudy zcela pominuly, že role některých spoluobviněných byly jen epizodní a vztahovaly se pouze k dílčímu úseku trestné činnosti, která ale právě s odkazem na páchání činu organizovanou skupinou jim byla dána za vinu v celém rozsahu.

Obviněný dále nesouhlasil s hodnocením obsahu znaleckých posudků soudy obou stupňů, na nichž založily závěr o vině, neboť úvahy soudů vzbuzují pochybnosti, jsou vystavené na domněnkách, které jsou sice logické, ovšem nelze je akceptovat, protože jinými stejně logickými spekulacemi lze dojít ke zcela odlišnému průběhu skutkového stavu.

V další části svého dovolání pak obviněný J. S. polemizoval se skutkovými závěry soudů nižších stupňů týkající se jeho aktivní a vědomé účasti na vyhotovení a udávání padělaných platebních příkazů a spáchání skutku s využitím svých znalostí postupu při zadávání jednorázových příkazů bance. Způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, obviněný označil za tendenční a v rozporu se zásadou presumce neviny. Poukázal přitom na výpovědi spoluobviněných s tím, že jejich společné podnikatelské aktivity se omezovaly v podstatě jen na společnou kancelář. Konkrétní úkony v dané věci jeden pro druhého prováděli bez znalosti bližších souvislostí. Z pouhého vyplnění formulářů nebo telefonátů do banky podle obviněného nelze dovodit, že byl informován o všech skutkových okolnostech, které jsou uvedeny v napadeném rozsudku. Samotné zřízení účtu na cizí jméno bylo podle obviněného možné právně kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku.

V závěru dovolání obviněný J. S. navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Rovněž obviněný P. F. opřel své dovolání o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Úvodem konstatoval, že ve vztahu k jeho osobě neexistují důkazy, na základě kterých bylo možné učinit spolehlivý závěr o jeho zapojení do organizované skupiny a o vině vůbec. Znalecký posudek z oboru písmoznalectví vypracovaný Mgr. Alešem Čulíkem a znalecké posudky z oboru kybernetika vypracované Ing. Janem Jankou, o které soudy opřely svá skutková zjištění, nemají ohledně jeho role v posuzovaném případě žádný význam. Skutečnost, že v jeho notebooku byla znalcem nalezena některá tzv. klíčová slova, nemá žádnou důkazní hodnotu, protože nebylo prověřeno, v jakých souborech byla tato slova zakomponována a zda tyto soubory mají vůbec spojitost s projednávanou věcí. Například slovo „Žirovnice“, což je obec, kde se nachází sídlo jednoho z poškozených, bylo nalezeno v textovém souboru zpracovaných maturitních otázek z jazyka českého v souvislosti s Tomášem Štítným ze Štítného, který vlastnil opevněnou tvrz Žirovnice. Odvolací soud přesto právě tímto slovem argumentoval při ústním odůvodnění svého rozsudku. Navíc tento soud chybně dovodil, jak lze usuzovat z toho, že v odůvodnění napadeného rozsudku je napsáno „soubory byly nalezeny na DVD1 a DVD 2“, že dva DVD nosiče, na kterých jsou soubory s klíčovými slovy uloženy, byly zajištěny u obviněných. Přitom znalec nalezené soubory na předmětné nosiče pouze zkopíroval.

Konkrétní právní námitku obviněný vznesl vůči tomu, že již samotné „předvyplnění“ formuláře příkazu k bezhotovostní platbě, což je jednání, kterého se měl dopustit on sám na pokyn spoluobviněného R. S., bylo soudy nižších stupňů posouzeno jako padělání platebního prostředku. Formulář platebního příkazu přitom sám o sobě není platebním prostředkem. Tím se stává připojením podpisu oprávněné osoby. Pokud by mělo být hmotně právní posouzení nalézacího a odvolacího soudu správné, pak všechny případy, kdy si někdo vyzvedne v bance volně přístupný formulář a cokoli do něj vepíše, by musely být automaticky posuzovány jako neoprávněné opatření nebo padělání platebního prostředku. Rovněž by museli být postihováni ti, kteří platební příkaz vyplňují za majitele účtu a na jeho pokyn (např. účetní).

Dále obviněný P. F. namítl, že soudy nižších stupňů nepřípustně extenzivně vyložily pojem organizovaná skupina. Podle jeho názoru se ve věci o organizovanou skupinu nejednalo, protože „předvyplnění“ většího množství formulářů platebních příkazů jednou osobou nezvyšuje úspěšnost provedení trestného činu, ale naopak snižuje. Navíc nebyl srozuměn s tím, že by se podílel na činnosti organizované skupiny, takže nelze k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby dovodit zákonem požadované zavinění.

Podle obviněného P. F. nebyl v daném případě naplněn ani znak značného rozsahu u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku. Podle obviněného je nutné naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty posuzovat u každého spolupachatele samostatně, přičemž on sám bez znalosti širších souvislostí pouze mechanicky vyplnil platební příkazy podle poskytnutého seznamu.

Dále tento obviněný zpochybnil i správnost právního závěru soudů nižších stupňů o tom, že svým jednáním bezprostředně směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu na majetku poškozených, což se projevilo v právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tuto svou výhradu opřel o zjištění, že platební příkazy vyplňovaly současně i jiné osoby, za jejich jednání potom nemůže nést odpovědnost.

Závěrem svého dovolání obviněný P. F. s odkazem na shora uvedené výhrady namítl chybějící subjektivní stránku trestných činů, kterými byl uznán vinným. Konstatoval, že platební příkazy nevyplňoval s vědomím, k čemu a jak budou použity, a rozhodně popřel úmysl porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem.

Nejvyššímu soudu obviněný P. F. navrhl, aby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 4 To 9/2014, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Bedřich Vaculík.

K dovolacím námitkám obviněného R. S. státní zástupce uvedl, že jsou zjevně nedůvodné. Ohledně namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu konstatoval, že ustanovení § 197 odst. 1 tr. řádu stanoví, že bude-li hlavní líčení podle očekávání trvat delší dobu, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden či dva soudci nebo přísedící náhradní. Pokud tedy předseda senátu JUDr. Ivan Elischer s ohledem na své plánované přidělení k Vrchnímu soudu v Praze usoudil, že s ohledem na očekávanou délku hlavního líčení nebude schopen věc obviněných do svého odchodu projednat, bylo podle státního zástupce zcela na místě, že přibral soudce náhradního, aby tak zajistil kontinuitu řízení ve věci a hlavní líčení nemuselo být opakováno. Důvod přibrání náhradního soudce není nutné zaznamenat do protokolu o hlavním líčení, protože podmínky pro jeho instalaci vyplývají přímo z výše citovaného znění § 197 odst. 1 tr. řádu.

K další námitce obviněného, že v souladu se zákonem nebyli přibráni přísedící, státní zástupce upozornil na to, že dovolatel nespecifikoval, porušení jakého právního předpisu napadá a v čem spatřuje nezákonnost určení přísedících do příslušného senátu. Jen v obecné rovině proto státní zástupce konstatoval, že v žádné zákonné normě není upraven způsob výběru jednotlivých přísedících k trestním věcem.

Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství nepřisvědčil ani námitce, kterou obviněný R. S. podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Ivan Elischer. Především proto, že uvedený dovolací důvod nelze použít, jestliže obviněný tuto okolnost, která mu byla evidentně známa již v řízení před soudem prvního stupně, nenamítl v odvolání. Nad rámec výše uvedeného pak státní zástupce dodal, že odborné komentáře k trestnímu řádu se shodují na tom, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu se vztahuje jen k rozhodnutí ve věci samé a nedopadá na rozhodnutí učiněná v průběhu trestního řízení, která meritornímu rozhodnutí předcházela. Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Ivan Elischer, jehož vyloučení se obviněný domáhal, ale v této věci meritorně nerozhodoval. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 11. 2013 v senátě složeném z předsedkyně senátu Kamily Krejcarové a přísedících Bronislavy Moravcové a Jaroslava Hendrycha, Vrchní soud v Praze pak napadeným rozsudkem v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Kárové a soudců JUDr. Lenky Konopové a JUDr. Josefa Mazáka. Podle státního zástupce navíc z ničeho nevyplývá, že by JUDr. Ivan Elischer rozhodnutí podle § 30 odst. 1 tr. řádu učinil sám jako předseda senátu a nejedná se o senátní rozhodnutí.

K námitce obviněného R. S., že je vyloučen jednočinný souběh zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, se státní zástupce vyjádřil tak, že se jedná o právní námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale není opodstatněná. Nesouhlasil s tvrzením obviněného o shodných objektech těchto trestných činů. Státní zástupce připomněl, že v případě trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku je objektem trestného činu zájem společnosti na řádném fungování bezhotovostního platebního styku, zatímco v případě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je objektem trestného činu zájem společnosti na ochraně majetku. Rozdílný je podle státního zástupce i následek obou trestných činů. U trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku je kvalifikovaným následkem spáchání činu v zákonem předpokládaném rozsahu, u trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je následkem způsobení škody v zákonem předpokládaném rozsahu. Státní zástupce současně upozornil na to, že v obdobné trestní věci týkající se souběhu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 tr. zákoníku vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 812/2013, již Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2013 připustil souběh uvedených trestných činů.

Za právní námitku státní zástupce označil i tu, kterou obviněný R. S. brojil proti nesprávné kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, protože nebyl naplněn zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty v podobě způsobení škody velkého rozsahu. Podle státního zástupce nelze přijmout argumentaci obviněného, že pokud odvolací soud dospěl ve vztahu k právní kvalifikaci zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku k závěru, že čin nebyl spáchán ve velkém rozsahu, měl stejně odmítnout i způsobení škody velkého rozsahu. Prostým součtem částek na podvržených pokladních dokladech totiž bylo zjištěno, že podvodné jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody přesahující částku 5 000 000 Kč, tedy hranici škody velkého rozsahu, a není žádný právní důvod k tomu, aby zjištěná výše škody byla jakkoli snižována. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále zdůraznil, že znak způsobení škody velkého rozsahu a znak spáchání činu ve velkém rozsahu, jsou dva odlišné pojmy. Spáchání činu je pojmem širším a zahrnuje délku páchání trestného činu, počet útoků, skutečně způsobenou škodu a podobně. Právě tato hlediska zohlednil odvolací soud při stanovení právní kvalifikace skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku.

Všechny zbývající dovolací námitky obviněného R. S., které směřovaly proti údajně nepřiměřeně přísnému trestu odnětí svobody, státní zástupce označil za námitky, které nejde uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Posouzení přiměřenosti trestu v konkrétní trestní věci je totiž při zachování všech zákonných kritérií výsostným právem obecných soudů.

K dovolání obviněného J. S. státní zástupce poukázal na to, že v podstatné části je jen polemikou s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný sice formálně namítl právní vadu v posouzení znaku spáchání činu členy organizované skupiny, fakticky ale nabídl vlastní verzi událostí a domáhal se jiného způsobu hodnocení důkazní situace, než jaký učinily soudy. Krajský soud v Ústí nad Labem na str. 26 rozsudku a Vrchní soud v Praze na str. 27 rozsudku přitom podrobně popsaly úvahy, které je vedly k posouzení jednání obviněných jako trestných činů spáchaných členy organizované skupiny, a jejich právnímu závěru při akceptaci závěrů skutkových není podle státního zástupce co vytknout. Obvinění byli úzce propojeni osobními i profesními vazbami, o čemž svědčí to, že společně provozovali bar Blue Cafe v Ú. n. L. a společně podnikali ve společnosti General Consulting, s. r. o. Vzhledem k prokázané návaznosti jednotlivých kroků obviněných při páchání protiprávního jednání, nelze dospět k jinému závěru, než že šlo o trestnou činnost předem podrobně naplánovanou a koordinovanou, která měla za cíl dosáhnout neoprávněného majetkového obohacení.

K dovolání obviněného P. F. státní zástupce odkázal na argumentaci, kterou uplatnil v případě dovolání obviněného J. S. a konstatoval, že pokud obviněný napadal závěry soudů o existenci organizované skupiny a o tom, jak on sám se na její činnosti podílel, nenamítal právní vady skutku, nýbrž jen zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je podřaditelná námitka, podle níž formulář platebního příkazu není sám o sobě platebním prostředkem, tím je až v okamžiku, kdy je na něm podpis oprávněné osoby. Činnost obviněného P. F., která spočívala jen ve vyplňování údajů do formuláře platebního příkazu, však podle státního zástupce nelze posuzovat izolovaně bez zohlednění okolností, za kterých k ní došlo. Skutková zjištění soudů nižších stupňů především vypovídají o tom, že obviněný vyplňoval formuláře platebních příkazů po dohodě s dalšími spolupachateli a jejich společným cílem bylo následně je uplatnit u České spořitelny, a. s., což také učinili. Samozřejmě, že jednání obviněného P. F. bylo jen dílčím krokem při páchání trestné činnosti, ale tento krok byl součástí celého komplexu dílčích úkonů a ve fázi realizace platebních příkazů u České spořitelny, a. s., se již nepochybně o platební prostředky jednalo. Českou spořitelnou, a. s., byly ostatně některé z padělaných platebních příkazů přijaty a zčásti i vyřízeny v souladu s požadavky obviněných, bylo tedy s nimi jako s platebními prostředky nakládáno.

K další právním námitkám obviněného P. F. týkajícím se kvalifikačních znaků spáchání činu ve značném rozsahu a škody velkého rozsahu státní zástupce uvedl, že obviněný jednal jako člen organizované skupiny, a proto nelze jeho jednání chápat izolovaně ani z pohledu způsobeného následku. Z výkladu pojmu organizovaná skupina je podle státního zástupce možné dovodit, že veškerá činnost jejích členů a dosažený výsledek je dílem všech zúčastněných pachatelů, kteří musí také v plném rozsahu nést odpovědnost. V projednávané věci je tedy obviněný P. F. plně zodpovědný za výsledek činnosti celé skupiny a nelze jej vinit pouze za konkrétní jednání, které sám vykonal.

Obviněný v podaném dovolání také namítal, že nenaplnil subjektivní stránku žádného z trestných činů, kterými byl uznán vinným, a státní zástupce k tomu konstatoval, že skutková zjištění, která prezentují soudy nižších stupňů, důvodnost této námitky vylučují. Z popisu skutku v napadeném rozsudku je podle státního zástupce zřejmé, že všichni obvinění věděli, že cílem činnosti jejich organizované skupiny je neoprávněně se obohatit na cizím majetku udáváním padělaných platebních příkazů. Subjektivní stránka trestných činů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byla tedy evidentně naplněna.

Své vyjádření státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. U obviněného R. S. neshledal státní zástupce podmínky pro to, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všichni obvinění podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu] a obsahují zákonem stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, všichni obvinění uplatnili důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný R. S. vyjma toho spatřoval důvody dovolání také v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a vyloučený orgán, takže dovolání opřel i o ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) a § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami, které obviněný R. S. podřadil dovolacímu důvodu podle 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, a shledal je zjevně neopodstatněnými.

Z obsahu trestního spisu je zcela zřejmý důvod, pro který ve věci meritorně nerozhodoval předseda senátu JUDr. Ivan Elischer, nýbrž předsedkyně senátu Kamila Krejcarová, která byla podle § 197 odst. 1 tr. řádu dne 20. 9. 2012 ustanovena náhradní soudkyní a společně se jmenovaným předsedou senátu se účastnila hlavního líčení od jeho samého počátku (viz č. l. 1546 a 1956 trestního spisu). Věc napadla ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 21. 2. 2012 a byla nejprve přidělena v souladu s rozvrhem práce do senátu 2 T, jemuž předsedala Mgr. Kamila Elsnicová. Tento senát rozhodl usnesením ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 3/2012, tak, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu je Mgr. Kamila Elsnicová vyloučena z vykonávání úkonů v této věci s ohledem na osobní vztah k matce obviněného R. S. JUDr. Eleonoře Studničné, předsedkyni Okresního soudu v Ústí nad Labem. Stejným způsobem bylo rozhodnuto i ohledně zastupující předsedkyně senátu JUDr. Jany Kurešové dne 22. 6. 2012, takže věc byla nakonec dne 20. 7. 2012 přidělena místopředsedkyní Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s rozvrhem práce dalšímu zastupujícímu předsedovi senátu JUDr. Ivanu Elischerovi. Ten nařídil hlavní líčení ve věci na dny 20. a 21. 9. 2012, které se však nekonalo. Obviněný R. S. požádal o změnu jeho termínu pro své akutní zdravotní problémy (viz č. l. 1534 trestního spisu). S ohledem na časové možnosti obhájců obviněných bylo další hlavní líčení nařízeno až na dny 16. 11., 22. 11. a 29. a 30. 11. 2012. Předseda senátu JUDr. Ivan Elischer ihned poté, co byl nucen změnit termín prvního hlavního líčení, upozornil vedení Krajského soudu v Ústí nad Labem na své očekávané trvalé přeřazení k Vrchnímu soudu v Praze od 1. ledna 2013. S ohledem na rozsáhlost a složitost věci bylo pravděpodobné, že do konce roku 2012 nedojde k vydání meritorního rozhodnutí v této věci, proto byl nucen podle § 197 odst. 1 tr. řádu zajistit pro hlavní líčení účast náhradního soudce. Vzhledem k tomu, že ze všech zbývajících soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří byli rozvrhem práce určeni k rozhodování věcí v prvním stupni, nebyla z rozhodování věci vyloučena pouze předsedkyně senátu Kamila Krejcarová, požádal JUDr. Ivan Elischer současně zastupující místopředsedkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem, aby touto náhradní soudkyní určila právě ji.

Z protokolu zachycujícího průběh hlavního líčení dne 16. 11. 2012 vyplývá, že všichni obvinění byli informováni o účasti náhradní soudkyně Kamily Krejcarové. Nikdo z obviněných ani z jejich obhájců nevznesli proti této skutečnosti žádnou výhradu. Navíc je ze záznamu na č. l. 1573 tr. spisu v návaznosti na zmocnění na č. l. 1572 tr. spisu zřejmé, že obhájce obviněného JUDr. Jiří Císař se prostřednictvím advokátní koncipientky Mgr. Lindy Jeriové seznámil dne 5. 11. 2012 s obsahem trestního spisu, jehož součástí se stal již výše citovaný přípis vysvětlující důvody zajištění účasti náhradní soudce.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na to, že institut náhradního soudce zakotvený v ustanovení § 197 tr. řádu je výrazem zásady rychlosti a ekonomiky řízení a umožňuje předejít průtahům v řízení a zmaření již provedených úkonů všech osob podílejících se na rozhodování v konkrétní věci. Zákon přitom stanoví jedinou podmínku pro zajištění účasti náhradního soudce, a to, že podle předvídatelných okolností lze očekávat trvání hlavního líčení po delší dobu. Tato podmínka byla v posuzované věci nepochybně splněna s ohledem na její rozsáhlost danou počtem obviněných, četností skutků kladených jim za vinu i množstvím a povahou důkazů, jejichž provedení v hlavním líčení bylo již v obžalobě navrhováno státním zástupcem. Vzhledem k jistému přidělení určeného předsedy senátu JUDr. Ivana Elischera k soudu vyššího stupně prakticky měsíc poté, co bylo ve věci konáno první hlavní líčení, bylo jeho rozhodnutí o zajištění účasti náhradní soudkyně při prvním projednání věci před Krajským soudem v Ústí nad Labem zcela namístě a v souladu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti trestního řízení.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného R. S. týkající se výběru přísedících. Zákon o soudech a soudcích ani vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy neobsahují zvláštní pravidla určující způsob přidělování přísedících příslušného soudu k jednotlivým trestním věcem. Rozvrhem práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2012, který Nejvyšší soud provedl k důkazu, bylo stanoveno, že přísedící jsou do jednotlivých trestních senátů určených k projednávání věcí, v nichž tento soud rozhoduje jako soud prvního stupně, určováni předsedou příslušného senátu podle jmenného seznamu, který je přílohou rozvrhu práce. V posuzované věci pak předseda senátu JUDr. Ivan Elischer postupoval právě tímto předem daným způsobem, jak je patrné z referátu, jímž nařídil hlavní líčení (viz č. l. 1530 trestního spisu).

Nedůvodnou shledal Nejvyšší soud konečně i námitku obviněného R. S., kterou opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, s tím, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Obviněný konkrétně argumentoval tím, že o námitce podjatosti JUDr. Ivana Elischera, který v dřívějším stádiu řízení byl po určitou dobu předsedou senátu v této trestní věci, nebylo zřejmě řádně rozhodnuto senátem 2 T.

Nejvyšší soud nejprve připomíná, že z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu vyplývá, že tento dovolací důvod nemůže být naplněn v případě, pokud se na trestním řízení v některé jeho fázi podílel vyloučený soudce. Podstatné je, zda ve věci tento vyloučený soudce meritorně rozhodl. Jak již bylo konstatováno, předseda senátu JUDr. Ivan Elischer se již nepodílel na vydání rozsudku soudu prvního stupně v projednávané věci dovolatelů, místo něj rozhodovala náhradní soudkyně Kamila Krejcarová. Již z tohoto pohledu nemůže obviněným uplatněná námitka jako dovolací důvod obstát. Rovněž způsob rozhodnutí o námitce proti osobě tehdejšího předsedy senátu JUDr. Ivana Elischera, kterou vznesl obviněný R. S. písemným podáním ze dne 16. 11. 2012, odpovídá ustanovení § 31 odst. 1 tr. řádu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí učinil v senátě složeném z jeho předsedy a dvou přísedících. Tento postup je zcela zřejmý z protokolu o neveřejném zasedání, který je včetně hlasovacího protokolu založen na č. l. 1581 trestního spisu. Též v úvodu písemně vyhotoveného usnesení založeného na č. l. 1583 trestního spisu je zřetelně uvedeno, že rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem v neveřejném zasedání a nikoli předseda senátu jmenovaného soudu, v takovém případě by totiž neproběhlo ani neveřejné zasedání.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je společný všem obviněným, Nejvyšší soud nejprve připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný odsouzen, nevykazuje znaky trestného činu, jaký je v něm soudy nižších stupňů spatřován a jde o jiný trestný čin, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku pak může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí i o jiném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdy určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Výchozím předpokladem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního.

Námitky porušení procesních předpisů nebo námitky skutkové povahy tak stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Standardně je totiž Nejvyšší soud vždy povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to ani tehdy, pokud by sám dospěl k jinému hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v ustanovení § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další, tj třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. by nahrazoval činnost soudu druhého stupně projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu; dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).

Obvinění R. S., P. F. a J. S. však v podstatné části svých dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, případně zpochybňují provedené důkazy, konkrétně znalecký posudek Ing. Jana Janka z oboru kybernetiky a znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, Mgr. Aleše Čulíka. Předpoklady pro jiné hmotně právní posouzení skutku tak obvinění staví nikoli na argumentech odůvodňujících odlišnou právní kvalifikaci spáchaného činu, ale jen na jiných pro ně příznivějších skutečnostech, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Těmito výhradami se již obvinění ocitli mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tudíž mimo přezkumnou pravomoc dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti může shrnout, že skutková zjištění soudů nižších stupňů korespondují provedeným důkazům a jsou v souladu s právními závěry, jak jsou vyjádřeny ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí. Přestože v odvolacím řízení došlo ke změně právní kvalifikace skutku, v podstatné části se soud druhého stupně ztotožnil se správnými úvahami soudu prvního stupně především v otázce způsobu hodnocení provedených důkazů a s argumenty, kterými byla vyvrácena tvrzení obhajoby jednotlivých obviněných. Soudy důvodně neuvěřily výpovědi obviněného R. S., který před skončením dokazování v hlavním líčení se k věci poprvé vyjádřil tak, že vytušil bezpečnostní riziko spojené se zadáváním jednorázových platebních příkazů prostřednictvím sběrných boxů České spořitelny, a. s., a rozhodl se udáváním fiktivních příkazů k úhradě si ověřit, zda má jmenovaná banka účinné mechanismy k tomu, aby zabránila podvodům a ochránila vklady svých klientů. Nejvyšší soud rovněž nemá pochybnosti o skutečném záměru obviněných tak, jak jej hodnotil již Krajský soud v Ústí nad Labem, neboť samotné skutkové okolnosti, za nichž byly oba trestné činy spáchány, logicky vylučují, že by se jednalo jen o jakýsi „průzkum ostražitosti“ banky. Poměrně důsledná příprava zpracování platebních příkazů, nutná koordinace mezi více osobami, které se na realizaci činu podílely a v neposlední řadě přijetí těch finančních prostředků, které se podařilo podvodně od České spořitelny, a. s., ke škodě jejích klientů vylákat, nelze hodnotit jinak, než jako poměrně sofistikovaný způsob neoprávněného opatření cizích peněz určených k vlastnímu obohacení skupiny pachatelů.

Odvolací soud se pak na straně č. 24 a 25 odůvodnění napadeného rozsudku úplně a přehledně vypořádal se všemi výhradami obviněných P. F. a J. S. vůči znaleckým posudkům z oboru kybernetiky a písmoznalectví, které jmenovaní nyní pouze zopakovali v dovolání. K námitce obviněného P. F., že se soudy nezabývaly tím, v jakém typu souboru byla zakomponována tzv. klíčová slova, odvolací soud uvedl, že vypovídající hodnotu nemají ony jednotlivé výrazy ale četnost nálezů jmen, adres a čísel variabilních symbolů v souborech uložených v počítači obviněného P. F. Právě jejich nápadně vysoké množství vylučuje, že by šlo jen o náhodnou shodu s údaji na padělaných platebních příkazech. Odvolací soud pak na straně 24 rozsudku poukázal na jednotlivé nalezené výrazy, které nepřímo dokumentují spojitost s padělanými platebními příkazy označenými ve výroku o vině.

Námitka obviněného P. F., že odvolací soud vycházel z chybné premisy, že DVD nosiče s uloženými soubory obsahujícími tzv. klíčová slova byly nalezeny u obviněných, ačkoli fakticky je vytvořil znalec Ing. Jan Janek a jsou přílohou jeho posudku, nemá rovněž žádné opodstatnění. Z odůvodnění napadeného rozsudku na straně 24 dole a 25 shora je totiž zřejmé, že odvolací soud si byl vědom toho, že předmětné soubory jsou na těchto elektronických nosičích pouze uloženy v kopii pro potřeby trestního stíhání a fakticky byly zajištěny v počítači a na USB při prohlídce bytu užívaného obviněným P. F. Jedná se tudíž o čistě technickou otázku manipulace s uvedenými součástmi počítače, která však nijak neovlivnila jeho vlastní obsah, resp. data, která byla v rámci jeho znaleckého zkoumání nalezena.

Ostatní námitky obviněných již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud jim nepřiznal opodstatnění.

Obviněný R. S. prosazoval názor, že jednočinný souběh trestných činů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a podvodu podle § 209 tr. zákoníku je vyloučen. Nejvyšší soud připomíná, že jednočinný souběh by byl vyloučen, pokud by ustanovení § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku bylo speciální vůči ustanovení § 209 tr. zákoníku. O takový vztah jde tehdy, jestliže obě ustanovení poskytují ochranu stejnému objektu, ale speciální ustanovení tak činí způsobem odchylným od obecné úpravy, kterou v podstatě doplňuje. Tak tomu ale v posuzovaném případě není. Již z dikce obou ustanovení je zřejmé, že znaky těchto trestných činů jsou jiné. Trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku se dopustí pachatel, který padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít ho jako pravý, zatímco trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku spáchá tím, že s cílem obohatit sebe nebo jiného uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku tak poskytuje zásadně ochranu platebním prostředkům a tím řádnému fungování celého zejména bezhotovostního platebního styku, naproti tomu trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku chrání majetková práva bez ohledu na druh a formu vlastnictví (shodně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 812/2013). Pachatel využije padělaný platební prostředek k vyvolání omylu určité osoby, která následně provede majetkovou dispozici, tím způsobí škodu na cizím majetku a obohatí sebe nebo jiné osoby. (Srov. rozhodnutí č. 5/2002- I. Sb. rozh. tr.).

K argumentaci obviněného R. S. tím, že na daný případ nelze vztáhnout rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 23/1995 Sb. rozh. tr., které řeší otázku jednočinného souběhu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že je tomu právě naopak. Ustanovení § 234 odst. 3 tr. zákoníku upravuje sice dvě formy trestné činnosti zakládající dva samostatné trestné činy (v alinea první záleží čin v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu užít ho jako pravý, zatímco v alinea druhá pachatel padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý), ovšem současně platí, že jestliže pachatel naplní znaky obou alternativ, dopouští se pouze trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, neboť tím, že padělaný platební prostředek použije jako pravý, v podstatě jen realizuje úmysl, který měl již v okamžiku, kdy platební prostředek padělal. (Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1027/2011, publikované pod č. T 1422 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 79, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011, dále přiměřeně též rozhodnutí č. 21/2001 Sb. rozh. tr.)

V posuzované věci se jedná právě o výše uvedený případ. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž obvinění udali vhozením do sběrného boxu jako pravé platební příkazy k úhradě, které sami předtím se záměrem užít je jako pravé, padělali. Svým jednáním sledovali vlastní obohacení na úkor klientů České spořitelny, a. s., kterou uvedli v omyl předstíráním, že majitelé napadených účtů chtějí provést bezhotovostní transakci zadanou na padělaných platebních příkazech k úhradě, přičemž jejich záměrem bylo způsobení škody na cizím majetku více než šest milionů korun. Takto ve stručnosti popsané jednání obsahuje všechny významné okolnosti nezbytné pro naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky jak trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku tak i podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění totiž jednak ohrozili řádný výkon bezhotovostního platebního styku, když vyplnili na formuláři příkazu k úhradě zčásti falešné údaje a předstírali tak vůli skutečných majitelů příslušných bankovních účtů provést majetkovou dispozici s jejich vklady, a tím, že částečně skutečně způsobili škodu na cizím majetku, zčásti se o tento škodlivý následek pokusili, neboť jen díky ochranným opatřením České spořitelny, a. s., nedošlo k naplnění všech příkazů k úhradě na účet speciálně zřízený obviněnými, současně porušili vlastnické právo jednotlivých majitelů napadených účtů, resp. banky, která napadené účty zřídila.

Nejvyšší soud nemá pohybnosti ani o správnosti posouzení skutku jako činu spáchaného členy organizované skupiny podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a podle § 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Námitky obviněných P. F. a J. S., které směřovaly vůči tomuto kvalifikačnímu znaku, shledal nedůvodnými. Pojem „organizovaná skupina“ sice není v zákoně definován, ale soudní praxe i judikatura se dlouhodobě shoduje na tom, že se jedná o sdružení nejméně tří osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jeho jednotlivé členy, jeho činnost se vyznačuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, tím ale také jeho škodlivost a závažnost (obdobně viz rozhodnutí publikovaná pod č. 53/1976 - II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina pachatelů nemusí mít trvalejší charakter, soudní praxe dokonce připouští, že tímto způsobem je možné spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Existence organizované skupiny není ani podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu ve smyslu § 23 tr. zákoníku, mohou jimi být rovněž účastníci na trestného činu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další i neztotožněné osoby samozřejmě za předpokladu, že trestně stíhaní pachatelé si jsou vědomi této okolnosti (srov. rozhodnutí č. 22/2011 Sb. rozh. tr.). Z pohledu subjektivní stránky se nevyžaduje výslovné přijetí za člena skupiny, ale postačí, že se do ní pachatel vědomě včlenil a aktivně se podílel na její činnosti. Vzhledem ke zvláštní povaze této zvlášť přitěžující okolnosti se vyžaduje zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu. (Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 568 s.)

V trestní věci dovolatelů soudy nižších stupňů postupovaly zcela v intencích shora zmíněného výkladu tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty obou trestných činů, pokud s poukazem na konkrétní skutková zjištění vypovídající o podrobném naplánování činu, o opatření si potřebných informací k jeho spáchání a o pečlivém rozdělení úloh mezi jednotlivými obviněnými dospěly k závěru, že všichni jednali jako členové organizované skupiny (viz strana 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strana 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec argumentů soudů nižších stupňů pouze dodává, že v posuzované věci svědčí pro závěr o tom, že obvinění se na spáchání trestných činů pečlivě připravovali několik týdnů předem, rozdělili si úlohy a koordinovali své kroky ve snaze eliminovat riziko odhalení a zajistit co největší úspěšnost činu, také to, že si nejprve z veřejně přístupné počítačové sítě Internet opatřili potřebné údaje k napadeným účtům, které předtím vytipovali jako solventní, dále si předem promyšleným způsobem obstarali originály platebních příkazů, které použili k naskenování ověřovacího razítka a podpisu pracovnice České spořitelny, a. s., v neposlední řadě i to, že obviněný J. S. založil dne 9. 11. 2012 účet u BRE Bank S. A., na jméno S. B., přitom zneužili jeho občanský průkaz, čímž se snažili maximálně zabránit odhalení pečlivě připraveného bankovního podvodu. Teprve ve dnech 14. a 15. 12. 2012 pak obvinění udali padělané platební příkazy, kterými se snažili dosáhnout převedení finančních prostředků na jimi založený bankovní účet v částce převyšující šest milionů korun. Do doby zablokování těchto platebních příkazů bankou, tj. ve stejný den, obvinění prostřednictvím platebních karet vybrali z tohoto účtu peněžní hotovost. Pohyb na účtu obvinění sledovali prostřednictvím počítačového prohlížeče. Uvedená skutková zjištění o celém průběhu protiprávního jednání fakticky vylučují možnost, že by některý ze spoluobviněných při vykonávání dílčích úkonů nebyl minimálně srozuměn s tím, že je právě jen částí celé skupiny osob, jejíž cílem je zneužití příkazů k úhradě a k vlastnímu obohacení ke škodě cizích osob. Námitky obviněných P. F. a J. S., že si nebyli vědomi důvodů, pro které na pokyn spoluobviněného R. S. prováděli určené kroky, jež ve svém celku směřovaly ke spáchání trestných činů, jsou ryze skutkové povahy, neboť neodpovídají skutkovým zjištěním soudů v dané věci. V této části je možné odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 26, s nímž se ztotožnil i odvolací soud.

Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dále odpovídala námitka obviněného P. F., že formulář platebního příkazu není sám o sobě platebním prostředkem a stává se jím až v okamžiku, kdy je na něm podpis oprávněné osoby, takže pouhé vypisování údajů do formuláře platebního příkazu nemůže být považováno za padělání nebo pozměňování platebního prostředku. Ani této výhradě ale nepřiznal Nejvyšší soud důvodnost. Skutková zjištění soudů nižších stupňů totiž vypovídají o tom, že obviněný P. F. a R. S. vyplňovali formuláře platebních příkazů po dohodě s dalšími spolupachateli a jejich společným cílem bylo uplatnit hotové padělky u České spořitelny, a. s., což také učinili. Samozřejmě, že jednání obviněného P. F. bylo jen dílčím krokem při páchání trestné činnosti, ale tento krok byl součástí celého komplexu dílčích úkonů bezprostředně směřujících k padělání bezhotovostního platebního prostředku a k jeho udání jako pravého. Českou spořitelnou, a. s., byly ostatně některé z padělaných platebních příkazů přijaty a zčásti i vyřízeny v souladu s požadavky obviněných, bylo tedy s nimi jako s platebními prostředky nakládáno.

Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje na ustanovení § 2 odst. 2 a další vyhlášky č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy při opravném zúčtování, podle kterého příkaz k úhradě může být bance předáván na tiskopisech, pokud obsahuje bankovní spojení plátce a příjemce, dále částku, která má být uhrazena, a podpis nebo jiný způsob identifikace příkazce. Ze skutkových zjištění je pak zřejmé, že obvinění P. F. a R. S. osobně vepsali do formulářů vydávaných Českou spořitelnou, a. s., podstatnou část výše uvedených náležitostí příkazu k úhradě a poté je opatřili padělaným podpisem, který měl vzbuzovat zdání, že jsou vystaveny osobou oprávněnou s účtem disponovat. Učinili tedy všechny kroky nutné k tomu, aby vzbudili zdání, že příkaz k zúčtování je pravým platebním prostředkem. Jinak řečeno, vyrobili kompletní falešný platební příkaz, který je bezhotovostním platebním prostředkem a je dokonce výslovně uveden v demonstrativním výčtu platebních prostředků v odstavci 1 ustanovení § 234 tr. zákoníku.

Další dovolateli zpochybněná zvlášť přitěžující okolnost byla škoda velkého rozsahu u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. V návaznosti na skutková zjištění soudů nižších stupňů o tom, že jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody v celkové výši 6 189 228 Kč majitelům napadených účtů, resp. bance považuje Nejvyšší soud i tuto námitku za zcela nedůvodnou.

Nejvyšší soud připomíná, že jestliže v příčinné souvislosti s podvodným jednáním pachatel způsobil, nebo se alespoň pokusil způsobit škodu velkého rozsahu, jde vždy o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a soudy jsou povinny k ní při právní kvalifikaci skutku přihlížet. Co se rozumí škodou velkého rozsahu, přitom zákon definuje v ustanovení § 138 tr. zákoníku tak, že jde o škodu dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Z výše uvedených hledisek je zřejmé, že soudy nižších stupňů nepochybily tím, že čin obviněných posoudily i podle ustanovení § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Na tomto závěru nemůže nic změnit argument obviněného R. S., že u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl spáchán ve velkém rozsahu ve smyslu ustanovení § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Tento znak kvalifikované skutkové podstaty je na rozdíl od jasně definované hranice škody, nutné posuzovat na základě konkrétních okolností případu, přičemž samotná výše způsobené škody tvoří jen jednu z nich. V tomto případě odvolací soud právní závěr o tom, že čin nebyl spáchán ve velkém rozsahu, nýbrž jen v rozsahu značném podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku odůvodnil tím, že sice obvinění udali celkem 99 padělaných platebních příkazů k úhradě znějících na celkovou částku přesahující šest milionů korun, ale učinili tak v poměrně krátké době dvou dnů, fakticky bylo realizováno pouze 33 příkazů k úhradě v celkové výši 1. 433.620,- Kč, přičemž tato celá částka byla poté zajištěna a vrácena České spořitelně, a. s., tudíž jimi předpokládaný škodlivý následek na cizím majetku nenastal. Soud druhého stupně tak velmi důsledně postupoval ve prospěch všech obviněných, pokud z těchto skutečností dovodil nižší společenskou škodlivost, než jakou zákon stanoví pro naplnění znaku velkého rozsahu uvedeného v § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.

K námitce obviněného P. F., že v jeho případě neměly vůbec být zohledněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy značný rozsah u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a škoda velkého rozsahu u trestného činu podvodu, protože on sám měl podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplnit jen část padělaných platebních příkazů, Nejvyšší soud připomíná správné úvahy soudu druhého stupně, jimiž vysvětloval posouzení trestných činů spáchaných ve vzájemné součinnosti mezi obviněnými a další neztotožněnou osobou na straně 27 svého rozsudku. Jak již bylo zdůrazněno, soudní judikatura i praxe nevyžaduje u organizované skupiny stejně jako u spolupachatelů, aby každý z členů skupiny či spolupachatel sám naplnil všechny znaky konkrétního trestného činu, ale postačí, pokud každá ze zúčastněných osob uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, resp. jestliže jednání osob je tzv. článkem řetězu, kdy jednotlivé úkony působí současně, event. postupně a směřují k přímému vykonání trestného činu, jehož skutkovou podstatu tvoří. (Srov. přiměřeně rozhodnutí č. 66/1955, 17/1982 a 36/1973 Sb. rozh. tr.)

Jinak řečeno, každému z členů organizované skupiny stejně jako každému ze spolupachatelů se přičítá celý rozsah spáchaného činu, včetně celého škodlivého následku, pokud byl způsoben společným jednáním a vztahoval se k nim společný úmysl. V posuzované věci skutková zjištění soudů nižších stupňů vypovídají o tom, že obvinění se předem dohodli na způsobu provedení trestné činnosti a podle této dohody také postupovali, aniž by některý z nich z jejího rámce vybočil. Vzhledem k tomu soudy obou stupňů správně obviněnému P. F. přičetly k tíži všechny udané padělané platební příkazy, bez ohledu na to, které z nich osobně vyplňoval, a celý škodlivý následek společného podvodného jednání, byť nebyl zcela naplněn.

Ke zbývajícím námitkám obviněného P. F. týkajícím se subjektivní stránky obou trestných činů Nejvyšší soud konstatuje, že věcně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože jejich skutečným obsahem je výlučně polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které tento obviněný odmítl a prosazuje vlastní verzi založenou na své „omezené“ účasti na spáchání trestných činů. Navíc jde o opakování jeho obhajoby i odvolacích námitek, s nimiž se Vrchní soud v Praze dostatečným způsobem vypořádal, především na straně 23 napadeného rozsudku.

Stejný závěr platí i o zbylých dovolacích námitkách obviněného J. S., neboť i on se jimi fakticky domáhá pouze toho, aby Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumával správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, což Nejvyššímu soudu nepřísluší, jak bylo již zdůrazněno v úvodu tohoto usnesení.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem, jak ho zjistily soudy nižších stupňů, shledal jako zcela liché i úvahy obviněného J. S., že úmyslné zřízení bankovního účtu na cizí jméno mělo být právně kvalifikováno nanejvýš jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 181 tr. zákoníku. Skutková zjištění v dané věci totiž jasně vypovídají o tom, obviněný zřídil bankovní účet na cizí jméno, aby jeho prostřednictvím mohl společně se svými spolupachateli odčerpat finanční prostředky z účtů, kterých se týkaly padělané platební příkazy k úhradě. Tedy jeho úmysl primárně směřoval k tomu, aby společným jednáním s ostatními obviněnými udal padělané platební prostředky jako pravé a současně uvedl v omyl banku a tím sebe a další osoby, které s ním jednaly v součinnosti, obohatil na úkor klientů banky o řádově několik milionů korun.

Závěrem se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami R. S., že odvolací soud nepřihlédl při úvaze o výměře trestu odnětí svobody k jeho aktuálním tíživým osobním a rodinným poměrům, k jeho dosavadní bezúhonnosti a zejména k tomu, že nenastal škodlivý následek, čímž nesprávně aplikoval ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku a také § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Takto vymezená námitka ale není podřaditelná dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože směřuje výhradně proti výměře trestu, který dovolatel subjektivně pociťuje jako nepřiměřeně přísný, a nikoli proti právnímu posouzení.

Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o vady výroku o trestu lze pokládat za relevantně uplatněné námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze ty, které se týkající ryze hmotně právních otázek souvisejících s ukládáním trestu, např. zda měl či neměl být ukládán úhrnný, souhrnný nebo společný trest (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006). Nesprávná aplikace ustanovení § 58 tr. zákoníku, kterou obviněný učinil předmětem dovolání, sice může v některých případech naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007), ale vzhledem k charakteru námitek obviněného tomu tak není v posuzované věci, protože zde je aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby namítána výhradně s argumentem týkajícím se přiměřenosti trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen napadeným rozsudkem (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

Soudní judikatura týkající se dovolacího řízení se sjednotila na výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tak, že jeho prostřednictvím lze skutečně namítat jen výslovně uvedené vady, tj. jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje na to, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku na str. 30 náležitě vypořádal s otázkou, proč i přes dosavadní bezúhonnost obviněných, jejich nízký věk a skutečnost, že nedošlo ke způsobení majetkové škody, resp. v dokonané části byla prakticky bezodkladně vrácena poškozené České spořitelně, a. s., neodůvodňují okolnosti posuzovaného případu použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud tedy neshledal naplnění obviněnými uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť věc byla správně právně posouzena. Dovolání všech obviněných proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S ohledem na tento způsob rozhodnutí se Nejvyšší soud ani nemohl zabývat požadavkem obviněného R. S. na přerušení výkonu trestu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2015

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Vyhotovila:

JUDr. Pavla Augustinová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru