Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1085/2012Usnesení NS ze dne 12.12.2012

HeslaDélka trestního řízení
Úmysl
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1085.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 tr. zákoníku

§ 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 240 odst. 3 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1682/13 ze dne 26.06.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková

II. ÚS 3428/13 ze dne 30.12.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. et PhDr. Stanislav Balík

III. ÚS 799/14 ze dne 21.05.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1085/2012-100

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovoláních, která podali obvinění J. M. , Ing. K. B. , J. K. , J. N. , B. Š. , a Ing. J. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 2 To 96/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 5/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M. , J. K. a J. N. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. K. B. , B. Š. a Ing. J. V. odmítají .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 35 T 5/2008, byli obvinění J. M. a Ing. K. B. , oba v bodech 1), 4) a 5) výroku o vině, J. K. v bodě 4) výroku o vině, J. N. v bodě 6) výroku o vině, B. Š. v bodě 3) výroku o vině a obviněný Ing. J. V. v bodech 1) a 4) výroku o vině uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný J. K. v bodě 2) výroku o vině navíc pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

Za to byli všichni obvinění odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, a to obviněný J. M. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej soud zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněná Ing. K. B. k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců se zařazením rovněž do věznice s ostrahou. Oběma obviněným soud uložil trest propadnutí věci, obviněnému J. M. podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, obviněné Ing. K. B. podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, a také trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v oboru zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb, jakož i v zákazu výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu osmi roků. Obviněný J. K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením do věznice s ostrahou a také jemu byl uložen trest zákazu činnosti shodně vymezený jako u spoluobviněných J. M. a Ing. K. B. na dobu sedmi roků. Obviněný J. N. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený zvlášť závažný zločin a za sbíhající se trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zák.“), a maření výkonu soudního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon jej soud zařadil podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v oboru zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb, jakož i v zákazu výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu šesti roků a dále spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků. Soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2T 157/2008 ze dne 9. 10. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný B. Š. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s ostrahou a obviněný Ing. J. V. podle téhož ustanovení za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený zvlášť závažný zločin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45T 15/97 ze dne 13. 12. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Také těmto dvěma obviněným uložil soud podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku tresty zákazu činnosti a to v naprosto stejném rozsahu, jak byl již citován u spoluobviněných vyjma J. N. , přičemž obviněnému B. Š. v délce pěti roků a Ing. J. V. v trvání deseti roků.

Obviněný Ing. J. V. byl dále podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. J.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění – J. M. , Ing. K. B. , V. J. , J. K. , J. N. , B. Š. a Ing. J. V. odvolání. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl usnesením ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 2 To 96/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Toto usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění dovoláními prostřednictvím svých obhájců. J. M. a J. N. tak učinili z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h), Ing. K. B. a J. K. z důvodu § 265b odst. 1 písm. g), B. Š. a Ing. J. V. z důvodu § 265b odst. 1 písm. e).

Nejvyšší státní zástupce se ke všem podaným dovoláním vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. V zájmu stručnosti a přehlednosti písemného odůvodnění dovolacího rozhodnutí bude stanovisko státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konstatováno po interpretaci hlavních argumentů jednotlivých dovolatelů.

Obvinění B. Š. a Ing. J. V. opřeli svá dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že trestní stíhání proti nim bylo nepřípustné, a to z důvodu jeho nepřiměřené délky. Poukázali na to, že o jejich vině bylo pravomocně rozhodnuto až po uplynutí sedmi let, navíc průtahy v řízení nebyly, s výjimkou jednoho odročení hlavního líčení způsobeného onemocněním obviněného, způsobeny jejich osobami. Odkázali na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 2 věta prvá Ústavy, s tím, že došlo k porušení jejich ústavně garantovaných práv, především práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Dále citovali rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a I. ÚS 603/06, jejichž závěry následně akceptoval i Nejvyšší soud, viz např. věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 596/2005, 6 Tdo 595/2007 a 3 Tdo 748/2007. Z důvodů porušení především čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se oba obvinění dožadovali použití analogie ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a navrhli, aby Nejvyšší soud nejprve zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o zastavení trestního stíhání B. Š. a Ing. J. V.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejprve rekapitulovala časový přehled trestního řízení, kdy podle jejího názoru nelze v jeho průběhu dovodit dlouhodobou neodůvodněnou nečinnost či bezdůvodné průtahy orgánů činných v předmětném trestním řízení. Vyložila rozdílnost argumentace obviněných k jimi vznesenému požadavku zastavení trestního stíhání a otázky kompenzace porušeného práva na spravedlivý proces prostřednictvím trestní sankce, jíž se především zabýval Ústavní soud v označeném rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 554/04. V návaznosti na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, také Ústavní soud a Nejvyšší soud zásadně připustily možnost nápravy zjištěného porušení práva na spravedlivý proces nepřiměřeně dlouhým trestním řízením jeho vyslovením, popř. přikázáním příslušnému orgánu, aby nepokračoval v průtazích a ve věci jednal, event. připouští finanční kompenzaci. Až na výjimky ani Nejvyšší soud nedovodil obviněnými navrhovaný způsob řešení takové situace formou zastavení trestního stíhání. S ohledem na to označila společnou námitku obviněných B. Š. a Ing. J. V. za zjevně neopodstatněnou a navrhla jejich dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Ing. K. B. spatřovala tvrzený dovolací důvod v nesprávné aplikaci trestního ustanovení na zjištěné jednání. Svůj názor založila na vyjádření soudů obou stupňů ohledně nezjištěného původu zlata a výše zisku jednotlivých obviněných, což znamená, že soudům se nepodařilo prokázat neoprávněný dovoz zlata. Pro náležité rozhodnutí o její vině nebyl podle obviněné opatřen dostatek důkazů, např. znalecký posudek z oboru ekonomika, a rovněž zpochybnila obsah některých důkazů (odposlechy, diář). Poukazem na judikaturu Ústavního soudu dospěla k závěru, že „k porušení hmotného práva došlo díky extrémnímu nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními“. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud „v celém rozsahu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Ostravě“ a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná Ing. K. B. zaslala dne 2. 1. 2013 Nejvyššímu soudu podání, v němž vznesla další připomínky k provádění dokazování v této trestní věci a domáhala se nápravy vadného procesního postupu. Nejvyšší soud však k takové písemnosti nemůže přihlížet s ohledem na ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., neboť nebyla zpracována obhájcem obviněné.

Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství mají veškeré námitky obviněné Ing. K. B. výlučně skutkový charakter. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, nebylo třeba provádět důkazy další, a při hodnocení výsledků důkazního řízení soudy postupovaly podle § 2 odst. 6 tr. ř. a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Navrhla proto dovolání obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný J. K. vyjádřil své pochyby o správném hmotně právním posouzení jednání pod body 2) a 4) výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Není mu zřejmý důvod, pro který bylo jednání v prvním případě právně kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci, zatímco u druhého skutku byl odsouzen jako spolupachatel, ačkoli jednal v obou případech prakticky totožným způsobem. Jeho jednání pod bodem 2) výroku o vině nemá znaky pomoci k daňovému zločinu, neboť ten byl dokonán již okamžikem nelegálního přechodu zlata přes státní hranice, tedy ještě bez účasti tohoto obviněného. Popřel, že by existovala mezi jednotlivými obviněnými dohoda o nelegálním obchodování se zlatem. Ani v případě skutku pod bodem 4) výroku o vině se podle názoru obviněného nejedná o trestný čin krácení cla a daně podle § 240 tr. zákoníku, neboť se na dovozu zlata z Rakouska do České republiky nijak nepodílel. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství soud řádným a zákonným způsobem kvalifikoval svá skutková zjištění ve vztahu k obviněnému J. K. , neboť na celé věci je důležité posoudit ji ve vztahu ke všem osobám, které se podílely nejen na samotném dovozu zlata, ale i na jeho následné distribuci na území České republiky a především na zastírání jeho původu ve snaze vyhnout se plnění odvodních povinností vyplývajících z dovozu zboží. Neshledala žádné vady na právním posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině, který naplňuje znaky psychické pomoci obviněného pachatelům zločinu a ve druhém případě bylo podle jejího přesvědčení jasně zjištěno, že obviněný se podílel na naplňování společného záměru skupiny spolupachatelů zkrátit či dokonce vyloučit plnění jejich celních a daňových povinností při dovozu zlata.

Další obviněný, J. M. , nejprve zpochybnil důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertíza - který byl podle jeho názoru opatřen nezákonným způsobem a je tedy procesně nevyužitelný. Absence tohoto důkazu by z jeho pohledu nutně vedla k jinému hmotně právnímu posouzení skutku. Naplnění druhého z jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v nesprávné formulaci trestu zákazu činnosti, neboť neodpovídá znění živnostenského zákona. Obviněný závěrem podotkl, že shodné námitky odmítl odvolací soud jako nedůvodné, avšak jeho závěr považuje za nesprávný, proto je opakuje i ve svém dovolání. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nejprve označila argumentaci obviněného J. M. za neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomenula, že dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Námitka proti formulaci předmětu zákazu činnosti spadá podle státní zástupkyně rovněž mimo rámec dovolacího důvodu, přesto se vyjádřila tak, že výrok o uloženém trestu považuje za správný a odpovídající soudní judikatuře, např. č. I/1965, s. 12, která vyžaduje takový způsob vymezení zakázané činnosti, který naplní účel tohoto druhu trestu a jehož výkon může být náležitě kontrolován. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. M. jako podané z jiného důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný J. N. namítl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostatek subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, neboť nevěděl o původu a okolnostech nabytí zlata třetími osobami. On sám se nijak nepodílel na protiprávním jednání jiných subjektů a pokud snad daňový orgán zjistil nesprávnosti v jeho daňových podkladech, nemělo být jeho případné provinění postiženo v rámci trestního řízení a to poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 tr. zákoníku. Druhý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., (zřejmě omylem označený v dovolání rovněž písmenem g), spatřoval obviněný ve vymezení předmětu zákazu činnosti spočívající v zákazu zastupování obchodních společností a družstev na základě plné moci, který podle jeho přesvědčení neodpovídá požadavkům ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k nedostatku subjektivní stránky připomněla skutková zjištění soudů, která dovolatel zcela pomíjí, a odmítá povědomí o existenci dohody mezi spoluobviněnými na neplnění daňové povinnosti. Poukázala rovněž na příslušné části odůvodnění obou napadených rozhodnutí soudů, které se s totožnou výhradou obviněného již vypořádaly. Souhlasila i s vymezením trestu zákazu činnosti, který se v zájmu naplnění účelu tohoto trestu v podstatě musí vztahovat i na činnost zplnomocněnce statutárního orgánu, neboť jinak by mohl být obcházen vyslovený zákaz výkonu funkce statutárního orgánu. Navrhla proto odmítnout dovolání obviněného J. N. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), rovněž všechna podání obsahují zákonné náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti jednotlivých dovolání dospěl k závěru, že obvinění Ing. K. B. , B. Š. a Ing. J. V. je podali z jiného důvodu, než jaký předpokládá trestní řád. Dovolání obviněných J. K. , J. M. a J. N. jsou zčásti podaná rovněž z jiného než zákonného důvodu a zčásti nejsou důvodná.

Obvinění B. Š. a Ing. J. V. opřeli svá dovolání o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který lze uplatnit v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo nepřípustné. V ustanovení § 11 trestního řádu jsou taxativním způsobem vyjmenovány skutečnosti, které zakládají nepřípustnost trestního stíhání. Jelikož je obsah obou podání téměř identický, vyjádří Nejvyšší soud své stanovisko k oběma dovoláním společně. Dovolatelé odkázali shodně na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které zakládá nepřípustnost trestního stíhání, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a domáhali se užití analogie v dané trestní věci. Poukázali přitom jednak na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), k níž přistoupila i Česká republika, publikované pod č. 209/1992 Sb.

Námitek tvrzené nepřiměřené délky trestního řízení se stručně dotkly oba rozhodující soudy v části svých rozhodnutí, týkajících se ukládaných trestů jednotlivým obviněným. Odvolací soud považoval za správnou úvahu soudu nalézacího v tom smyslu, že předmětné trestní řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé (viz str. 35 napadeného usnesení), tresty odnětí svobody byly jednotlivým obviněným uloženy diferencovaně v závislosti na míře jejich účasti na trestné činnosti, zdůraznil přitom užití moderačního práva pro zařazení obviněných J. M. a Ing. J. V. do mírnějšího typu věznice. Dovolací argumentace ve vztahu k délce trestního řízení směřovala ke kompenzaci porušeného práva na „přiměřenou“ dobu trvání trestního řízení (viz zejména čl. 6 Úmluvy) cestou zastavení trestního stíhání. Jak správně a velice podrobně uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, poměrně široká judikatura Nejvyššího soudu k této otázce v podstatě vylučuje možnost, jíž se oba obvinění domáhají, tj. že průlom do zásady oficiality a legality, kterým zastavení trestního stíhání bezpochyby je, může nastat jen v případech, kdy tak výslovně stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva. Sám čl. 6 Úmluvy nabízí nápravu porušení deklarovaného práva cestou spravedlivého zadostiučinění odpovědného státu. Nejen Ústavní soud ale ani Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nezvolili formu zastavení trestního stíhání pro nápravu zjištěného porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03). Soudní judikatura rovněž respektuje názor, že přiměřenost délky trestního řízení nelze vyjádřit numericky, tj. stanovením určené lhůty jeho trvání, jejíž překročení by bez dalšího znamenalo nepřiměřenost doby trestního řízení. Soudní rozhodnutí, zabývající se tímto druhem stížností, v podstatě shrnuly základní kritéria, která je třeba zkoumat, prověřovat a hodnotit u každého případu jednotlivě podle zjištěných okolností. Jde především o charakter projednávané věci, tj. složitost, rozsáhlost, závažnost a to i ve vztahu k dokazování, svůj význam má i chování účastníků řízení a význam, který pro ně řízení mělo. Při jejich zkoumání v dané věci je třeba konstatovat, že v podstatě sedmiletou délku konání trestního řízení ještě nelze označit za zjevně nepřiměřenou do takové míry, aby mohla způsobit porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Jak vyplývá z přehledu zásadních úkonů ve věci, který formulovala státní zástupkyně ve svém písemném vyjádření, jedná se o skutečně netypickou, poměrně rozsáhlou trestnou činnost, přičemž její složitost vyplývá nejen z počtu osob, které se na ní různým dílem podílely a vytvářely podmínky pro její zastření, ale také přesahem hranic České republiky. Pro vyhledání, prověření, resp. zadokumentování základních okolností, za nichž docházelo k porušování daňových předpisů, bylo nutné opakovaně vyžadovat mezinárodní právní pomoc, jednak ve Slovenské a jednak v Rakouské republice a její realizace si tudíž vyžádala poměrně značný časový úsek. Rovněž rozsáhlost písemných vyhotovení jak obžaloby, tak i soudních rozhodnutí vedla k nestandardním lhůtám jejich vypracování a dále samotné hlavní líčení muselo být několikrát odročeno výlučně z důvodu nemoci různých osob na něm zúčastněných. Přestože je doba konání tohoto trestního řízení jistě delší než běžně se vyskytující případy, nemá toto překročení povahu natolik výrazného nevyváženého zásahu do základních práv obou obviněných, aby bylo nutné přistoupit k vyšší kompenzaci celkové doby řízení, než učinil soud prvního stupně při ukládání trestů a způsobu jejich výkonu. Požadavek na zastavení trestního stíhání je již z důvodu uvedeného, vyloučen úplně.

Ještě nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud podotýká, že nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, jehož se důrazně dovolávali oba obvinění, řešil skutečně specifické okolnosti případu, jež byly výjimečné i z hlediska intenzity zásahu do ústavně zaručených práv, a které nelze srovnávat s projednávanou trestní věcí. Vzhledem k tomu, že otázky délky soudního řízení či doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, nejsou zásadně přezkoumatelné v dovolacím řízení, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněných B. Š. a Ing. J. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněná Ing. K. B. odkázala ve svém dovolání na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho naplnění tudíž může dojít jen tehdy, pokud soudy nižších stupňů nesprávně aplikují hmotné právo, a to jednak ve vztahu ke skutku, nebo také k jiné skutkové okolnosti. Mezi námitky, jimiž lze napadat rozhodnutí prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, však nelze zařadit takové, které vytýkají způsob hodnocení důkazů, rozsah dokazování a jeho význam pro posouzení věci. Uvedené postupy jsou totiž upraveny procesními ustanoveními trestního řádu zejména v §§ 2 odst. 5, 6, 89 a násl., 207 a násl. a 263 odst. 6, 7 a násl.

Obviněná vytýkala soudům, že se jim nepodařilo prokázat dovoz zlata, neboť byly opatřeny pouze nepřímé důkazy, event. záznamy telefonních hovorů, z nichž však nebylo možné jednoznačně dovodit spáchání jednání, jímž byla uznána vinnou. Za této situace se však dovolatelka ocitla mimo zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domáhala jiné skutkové verze, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud je však v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, které učinily soudy ve věci rozhodující, a nemůže bez dalšího změnit skutek, jak je vymezen v napadeném rozhodnutí.

Pro Nejvyšší soud je zásadní, že soudy nižších stupňů provedly zákonným způsobem veškeré důkazy, které se pak staly podkladem výroku o vině mj. též obviněné Ing. K. B. v této trestní věci. Skutkové okolnosti popsané ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu obsahují veškeré znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Již soud prvního stupně naprosto vyčerpávajícím a dostatečně srozumitelným způsobem vysvětlil své úvahy, které jej vedly k odsuzujícímu výroku o vině. Způsob, jakým jednotlivé důkazy hodnotil, odpovídá obecným zásadám logického myšlení, soud přitom akceptoval i výhrady, na něž obviněná poukazovala již v rámci své obhajoby, a naprosto dostatečným způsobem zdůvodnil, proč k nim nemohl přihlédnout. Také odvolací soud se vypořádal se všemi připomínkami, které dovolatelka uplatnila ve svém odvolání. Zřetelným způsobem vyložil, proč ve shodě se soudem prvního stupně nepovažoval za nezbytné vypracování znaleckého posudku k určení výše škodlivého následku, když naprosto postačujícím podkladem pro závěr o způsobené škodě jsou opatřená „odborná vyjádření“ finančních úřadů jako správců daně. Takový způsob stanovení výše daňového úniku lze pro účely trestního řízení akceptovat bez nutnosti opatření znaleckého posudku, pokud při stanovení daňové povinnosti příslušný správce daně postupuje v souladu se všemi zákonnými předpisy tuto oblast regulující. Odvolací soud také zdůraznil, že soud a předtím již státní zástupce reagovali na pro věc nevýznamné nedostatky těchto listinných důkazů a vyhodnotili je vždy ve prospěch obviněných. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že závěr o výši škody v dané trestní věci učinil soud, aniž jen „slepě“ převzal podklady poskytnuté správci daně, a postupoval navíc podle principu „in dubio pro reo“, jak již bylo konstatováno. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že princip soudní nezávislosti, jak je zakotven v č. 82 Ústavy České republiky, mj. znamená právo soudu rozhodnout, které z důkazů v trestním řízení provede, přitom není vázán návrhy stran, může z vlastní iniciativy sám provádět důkazy, jež považuje za významné pro rozhodnutí o obžalobě. Při zamítnutí návrhů stran je jeho povinností, aby přesvědčivě vysvětlil, proč se rozhodl nedoplňovat dokazování. (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. ÚS 463/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 664/11.) V předmětném případě se soudy obou stupňů dostatečným způsobem vypořádaly s požadavkem na doplnění dokazování o znalecký posudek ke stanovení výše daňového úniku a učinily tak zadost požadavkům zákona na ně v této otázce kladeným.

Obviněná Ing. K. B. se rovněž dovolávala nového hodnocení provedených důkazů odkazem na tzv. extrémní nesoulad „právních závěrů se skutkovými zjištěními“, jimiž podle jejího názoru Ústavní soud opakovaně prolomil výklad Nejvyššího soudu o dovolacích důvodech. Jak vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž došlo i k zásahu do pravomocného rozhodnutí obecných soudů, vždy se tak stalo po přezkumu ústavní stížnosti z hlediska dodržení principů ústavně právních, tj. po zjištění, že ve věci byly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody stěžovatele. (Srov. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a usnesení téhož soudu sp. zn. II. ÚS 1272/12.) Současně Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. V daném případě se obviněná mj. domáhá své beztrestnosti a poukazuje na nesprávné vyhodnocení provedených důkazů soudy a neprovedení dalšího dokazování. Přitom však je z napadených rozhodnutí i předcházejícího průběhu trestního řízení zřejmé, že soudy postupovaly mj. v souladu ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Provedené důkazy hodnotily v souladu s jejich obsahem, při zvážení všech významných okolností. Pokud nevyhověly návrhům na doplnění dokazování, dostatečným způsobem vysvětlily svůj postup a nadbytečnost provádět nové důkazy.

Žádná z dovolatelkou uplatněných výhrad obsahově nenaplňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho existenci fakticky shledávala v chybném procesním postupu soudů, spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a nedostatečném rozsahu dokazování. Odmítla tak skutková zjištění soudů ohledně své účasti na neoprávněném dovozu zlata, jeho distribuce v České republice a neplnění daňových povinností, tím však prosazovala svou obhajobu, kterou soudy považovaly za vyvrácenou. Nejedná se proto o námitky spadající pod citovaný dovolaný důvod, tj. výhrady proti užití hmotného práva, nýbrž pouze o snahu učinit skutkový závěr odlišný od toho, jaký přijaly soudy. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné Ing. K. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu.

Stejný charakter námitek, jak je popsal dovolací soud u obviněné Ing. K. B. , je nutné spatřovat i v části dovolání obviněných J. M. a J. N. Oba v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovili výhrady, které tomuto důvodu neodpovídají. Obviněný J. M. odmítl zákonnost provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza, v němž jako srovnávací vzorek hlasu byl užit telefonát mezi obviněným a JUDr. J. D. , který se, byť později, stal jeho obhájcem v této trestní věci. Nesouhlasil s argumenty odvolacího soudu, jimiž se s toutéž námitkou vypořádal. Nejvyšší soud k uvedené otázce může jen zdůraznit naprosto správný přístup Vrchního soudu v Olomouci, pokud zdůraznil, že v době, kdy telefonický rozhovor mezi oběma jmenovanými probíhal, nebyl JUDr. J. D. obhájcem obviněného J. M. a ještě větší důraz lze klást na druhý argument odvolacího soudu, podle něhož nedošlo v průběhu hlavního líčení ke zpochybnění hlasu obviněného v tomto telefonátu. Za situace, kdy srovnávacím podkladem pro znalecké zkoumání hlasu za účelem ztotožnění osoby hovořící, byly rozhovory obviněného se dvěma advokáty, z nichž ani jeden nevykonával jeho obhajobu v trestní věci, pro niž je posudek opatřen, dále i rozhovor mezi obviněným a policistou, bylo možné důkaz takovým znaleckým posudkem v trestním řízení provést a pohlížet na něj, jako na důkaz provedený v souladu s právem. Z hlediska principů ochrany základních práv obviněného je potom naprosto zásadní, že ani on sám nezpochybnil sebe jako osobu, která byla znalcem identifikována.

Nejvyšší soud se rovněž nemohl zabývat námitkou obviněného J. N. o nedostatku subjektivní stránky. Přestože existence zavinění je otázkou právní, musí se tento právní závěr opírat o ta skutková zjištění, která se stala podkladem rozhodnutí o vině. Závěr o subjektivním znaku konkrétního trestného činu je totiž rovněž předmětem dokazování stejně jako znaky objektivní. Obviněný J. N. se však v dovolání snažil prosadit tvrzení, ostatně jako až dosud v rámci své obhajoby, že nevěděl o původu zlata, okolnostech jeho nabytí dalšími osobami, a o jejich neplnění daňových povinností. Zcela tak popíral jakoukoli spoluúčast na protiprávním jednání spoluobviněných, když připustil, že pokud sám nerespektoval zcela daňové předpisy a neodváděl řádně daně, nemůže tato okolnost sama o sobě založit jeho trestní odpovědnost.

Nad rámec dovolacího přezkumu je možné k výhradám obviněného J. N. uvést, že již soud prvního stupně velice podrobně interpretoval obsah jednotlivých důkazů, které měl k dispozici a které dokumentovaly konkrétní činnost a účast spoluobviněných na protiprávním jednání. Naprosto dostatečným a přesvědčivým způsobem poté vysvětlil, proč rozhodl o vině obviněných tak, jak popsal ve výroku o vině. Také se zabýval otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 84 rozsudku), přičemž naprosto správně usoudil, že použití jiných právních předpisů by nebylo způsobilé postihnout pachatele daňových deliktů v této trestní věci. Formální pojetí trestného činu zakotvené v § 13 odst. 1 tr. zákoníku je nutné vykládat tak, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Pouze v případě méně závažných činů je nutné zkoumat, zda je nutné uplatnit trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, nebo zda postačí uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu. Jen na podporu této úvahy je možné doplnit, že způsob spáchání a výše škody vyplývající z rozsahu páchané protiprávní činnosti, zakládá povinnost užít právě v této věci trestní represe, která jedině může naplnit účel trestního zákona spočívající v ochraně nejdůležitějších celospolečenských zájmů a oprávněných zájmů a práv dalších subjektů, a současně naplnit i účel trestního řádu, spočívající nejen v nutnosti odhalit a potrestat pachatele činů vyjmenovaných v trestním zákoně, ale také působit preventivním a výchovným způsobem na občany.

Napadeným rozhodnutím nelze nic vytknout, pokud obsahují závěr o spáchání protiprávního jednání úmyslnou formou podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na skutková zjištění není pochyb o tom, že obvinění znali všechny významné okolnosti, za nichž docházelo ke krácení daňových povinností, event. k vylákání daňové výhody, a podíleli se na takovém jednání v úmyslu přímém i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, kdy měli představu o celkovém rozsahu škodlivého následku. Ze strany obviněného J. N. tak nešlo „jen o určité zanedbání povinných odvodů“, jak se snažil prosadit ve svém dovolání, ale v trestním řízení byl dostatečným způsobem zadokumentován jeho konkrétní podíl na jednání jeho spolupachatelů, a byl také správně právně posouzen. Jak již bylo vysvětleno, Nejvyšší soud zásadně musí vycházet ze zjištění soudů o fiktivních daňových dokladech, které obviněný J. N. poskytl správci daně za účelem vylákání výhody formou nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Jeho dovolání se tak částečně minulo s obsahem uplatněného dovolacího důvodu, právní argument byl pouze tvrzen, nikoli naplněn, neboť měl svůj základ v jiném skutkovém zjištění, rozdílném od výroku o vině soudu prvního stupně.

Stejnou povahu je možné přiznat i další námitce obviněného J. N. , podle níž je trest zákazu činnosti vymezen příliš extenzivně a to v části, v níž je mu zakázáno „zastupování na základě plné moci“. Dovolává se přitom restriktivního vymezení tohoto druhu trestu v ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Předně je nutné zdůraznit, že účelem citovaného ustanovení je obecné vymezení rozsahu a druhu činností, jež mohou být pachateli zakázány. Základní podmínkou pro určení předmětu trestu zákazu činnosti je, aby šlo o činnost, v souvislosti s níž došlo ke spáchání trestného činu. Smyslem uložení tohoto druhu trestu totiž je zabránit pachateli možnost opakovat takovou činnost, při níž došlo k trestnému činu, nebo která mu umožnila jeho spáchání či k tomu poskytla příležitost (viz např. č. 42/1967 a č. 22/1985 Sb. rozh. tr.). Obviněný J. N. v rámci svých výhrad však pominul souvislost označené části trestu, kterou je třeba chápat právě v celém kontextu. Teprve potom by musel akceptovat, že mu bylo zakázáno podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v oboru zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb. Dále mu byl zakázán výkon funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej) nebo jejich zastupování na základě plné moci. To znamená, že zákaz jednání na podkladě plné moci se pro obviněného vztahuje výlučně na jednání zástupce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu označených obchodních společností a družstev, který sice projevuje vlastní vůli, ale jedná jménem a s důsledky pro zastoupeného. Bylo by zcela popřením účelu tohoto druhu trestu, aby mu byl zakázán přímý, resp. osobní výkon funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti či družstvu a současně mu bylo dovoleno jednat jako zástupce statutárního orgánu na podkladě dohody o plné moci ve smyslu §§ 31 až 33b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Jak správně podotkla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, pokud by soud nezahrnul do předmětu zákazu činnosti také jednání na podkladě plné moci, jednalo by se o vytvoření podmínek obviněnému, obejít vyslovený zákaz výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a tím by celý trest ztratil jakýkoli smysl. Nejvyšší soud proto neshledal výhradu obviněného proti uloženému trestu zákazu činnosti důvodnou, jeho dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Právní povahu mají námitky obviněného J. K. , jimiž vytýká kvalifikaci svého jednání jednak jako pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a jednak jako pachatelství tohoto zločinu, ačkoli podle jeho přesvědčení byla jednání v obou případech v zásadně shodná. O nedůvodnosti tvrzených výhrad svědčí však především popis rozhodných skutkových zjištění, která jsou ve vztahu k pomoci uvedeny pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a skutek, jak je popsán pod bodem 4) téhož rozsudku, kvalifikovaný jako dokonaný zločin. Jednání obviněného J. K. spočívalo v existenci dohody o poskytnutí součinnosti spoluobviněným Ing. J. V. , J. M. a Ing. K. B. , že poté, co v době od listopadu 2003 do konce června 2004 dovezou do České republiky zlato bez úhrady celních poplatků, bude vystavovat daňové doklady svědčící o nabytí tohoto druhu zboží na území České republiky, přičemž on v postavení jednatele obchodní společnosti N2K GROUP, s. r. o., následně uplatnil v daňovém přiznání za tuto společnost fiktivní faktury za účelem vylákání výhody na dani z přidané hodnoty z téměř jednoho tisíce kilogramů zlata. Pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu, přičemž pomocník jedná tak, že úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému spáchání trestného činu. Přitom se může jednat nejen o fyzickou, ale stačí i pomoc psychická, např. rada, tip místa nebo osoby, vůči nimž má být čin spáchán. Z hlediska zavinění je nutný úmysl pomocníka, tj. ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná tak, aby pachatel svůj záměr mohl uskutečnit (viz např. č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). V případě, že obviněný J. K. znal okolnosti dovozu zlata a úmysl obviněných zakrýt jeho původ a docílit tak majetkového prospěchu jednak nezaplacením celních poplatků, navíc poté dalšího zisku formou daňové výhody, s tímto vědomím pronajímal obchodní prostory a falšoval účetní doklady, jak jsou popsány pod bodem 2) výroku o vině, je zcela bez jakýchkoli pochybností nutné souhlasit s právním posouzení takového jednání jako pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný nejen ještě před samotným dovozem zlata přislíbil dalším osobám svou konkrétní účast na dalších dispozicích s nelegálně dovezeným zbožím, ale poté i sám aktivně participoval na zvýšení majetkového prospěchu z této trestné činnosti. Podstata daňového zločinu byla obviněnému známa ještě před jeho spácháním hlavními pachateli a předtím, než došlo k dokončení činu, aktivně jednal za účelem naplnění dohodnutého záměru. Šlo tak nejméně o jednání pomocníka, rovněž by nebylo vyloučeno uvažovat i v tomto bodě o možném spolupachatelství jako v bodě 4) výroku o vině. Taková změna by však zhoršovala postavení obviněného a je vyloučena z důvodu platnosti zásady „zákazu reformationis in peius“.

Pachatelství, resp. spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku je u obviněného J. K. popsáno pod bodem 4) výroku o vině, přičemž dovolatel jej zpochybnil tím, že se nepodílel na dovozu zlata do České republiky. Již soud prvního stupně náležitě vysvětlil řetězec osob, zapojených do předmětné trestné činnosti. Je možné připomenout, že podstatou spolupachatelství je společné jednání vedené společným záměrem, které jednak může probíhat současně, ale může i na sebe navazovat a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností na sebe bezprostředně navazujících a vzájemně se podmiňujících, směřujících k naplnění téhož cíle spáchat trestný čin, které ve svém celku naplňuje znaky tohoto činu (srov. č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.) Zákon a především soudní judikatura tak nepodmiňuje spolupachatelství tím, aby každý spolupachatel sám naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, může uskutečnit jen jeden ze znaků, pokud jejich souhrn tvoří všechny zákonem vyžadované znaky, ale za společné jednání považuje i případ, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé články směřují k přímému vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku tvoří znaky tohoto činu. (Srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr., shodně již č. 66/1955 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) Při aplikaci těchto zásad nemá Nejvyšší soud jakoukoli pochybnost o tom, že v případě popsaném pod bodem 4) výroku o vině byl obviněný J. K. takovým článkem řetězu, jaký předpokládá citovaný výklad. Při respektování skutkových závěrů soudů nižších stupňů je tudíž třeba považovat právní posouzení konkrétní činnosti obviněného spočívající v tom, že pro společnost Advisers, s. r. o., vydávající se za vlastníka neoprávněně dovezeného zlata, zajistil nebytové prostory za pomoci falešných dokladů a razítka, za tuto společnost podepisoval faktury společnosti SAFINA, a. s., jako odběrateli zboží, za zcela správné a v souladu s právním výkladem spolupachatelství. Obviněný tak tvořil jeden z článků řetězce osob, které realizovaly společný záměr nelegálními dovozy zlata získat majetkový prospěch zastřením původu zboží a neplněním celních a daňových povinností. Ještě snad na doplnění lze poukázat na dlouholetý názor soudní praxe o tom, že činnost jednotlivých spolupachatelů, ve svém souhrnu naplňující znaky objektivní stránky trestného činu, nemusí být stejně významná, míra účasti jednoho spolupachatele může výrazně převyšovat činnost dalšího a naopak, za splnění podmínky, že jsou vedeni stejným úmyslem. (Viz rozhodnutí publikované pod č. 3371/1929 v tzv. Vážného sbírce rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky, podobně i č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.).

V té části dovolací argumentace, která odpovídala hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal důvod pro vyhovění, a dovolání obviněného J. K. proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný J. M. uplatnil ve svém dovolání důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplnění zákon podmiňuje tím, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S určitou mírou tolerance lze konkrétní výhrady obviněného J. M. podřadit první alternativě tohoto dovolacího důvodu. Ohradil se totiž proti formulaci jemu uloženého trestu zákazu činnosti, která neodpovídá zákonnému znění živnostenského zákona, s níž by přitom měla být v souladu a event. poté jen doplněna jinou formulací, která zákonné znění upřesňuje, event. zužuje. Vzhledem k tomu, že dovolatel omezil své výhrady pouze na citované argumenty, aniž by označil konkrétní nesoulad, který spatřuje mezi vysloveným předmětem zákazu činnosti a zákonnou úpravou živnostenského zákona, může Nejvyšší soud jen dovodit, že měl na mysli již odvolacím soudem zmíněnou formulaci zákazu podnikání v oboru „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“. Nejvyšší soud stejně jako soud odvolací neshledal důvod zpochybnit správnost a dostatečnou konkrétnost obsahu uloženého trestu zákazu činnosti v rozsudku soudu prvního stupně, přestože jeho definice není zcela totožná platnému znění příslušné části zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění dalších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“). Jak již bylo zmíněno v části tohoto usnesení týkající se dovolání obviněného J. N. , je základním požadavkem vymezení trestu zákazu činnosti existence souvislosti s činností, při níž se pachatel dopustil trestného činu, nebo která mu to umožnila, usnadnila apod. (viz č. 42/1967, č. 13/1969, č. 10/1973 a též č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Podmínka souvislosti mezi skutkovým zjištěním spočívajícím v nelegálním dovozu zlata, jeho následnému prodeji bez splnění celních a daňových povinností zcela odpovídá takovému oboru podnikání, který spočívá v „koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“. Jestliže totiž byl trestný čin spáchán v rámci tzv. podnikatelské činnosti, nelze pachateli zakázat veškeré podnikání, neboť se jedná o široký okruh činností, které jsou upraveny nejen v živnostenském zákoně, ale jak vyplývá z § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, patří sem též zemědělská činnost, dále podnikání na podkladě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů (advokáti, soukromí lékaři, notáři apod.) a samozřejmě činnost osob zapsaných v obchodním rejstříku. Lze souhlasit s tím, že znění živnostenského zákona účinné v době vydání napadeného rozsudku nalézacího soudu již neobsahovalo pojmy „maloobchod“ a „velkoobchod“, jejichž obsah byl až do 30. 6. 2008 definován v ustanovení § 33 živnostenského zákona tak, že se jedná o „nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje“, a to buď přímému spotřebiteli (maloobchod) nebo k další podnikatelské činnosti (velkoobchod). Novelou živnostenského zákona provedenou zákonem č. 130/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008 bylo citované ustanovení § 33 zrušeno a pojmy „maloobchod a velkoobchod“ jsou v § 34 nahrazeny pojmem „obchodní činnost“. Tato část živnostenského zákona však upravuje živnosti koncesované, které jsou uvedené v příloze č. 3 tohoto zákona. K jejich výkonu je třeba prokázat odbornou způsobilost, konkrétně stanovenou v této příloze. Nově však citovaná novela v § 19 písm. c) zařadila mezi tzv. živnosti ohlašovací i „živnost volnou“, u které není jako podmínka provozování živnosti stanovena odborná způsobilost. V příloze č. 4 živnostenského zákona jsou vyjmenovány obory činnosti, které spadají do živnosti volné, přičemž pod č. 80. je „výroba, obchod a služby jinde nezařazené“, které nejblíže odpovídají původně vymezené činnosti spočívající v „koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“. Odvolací soud sice považoval za srovnatelný druh živnosti živnost koncesovanou výslovně nevyjmenovanou, ale tato nepřesnost nijak nezpochybnila jeho jinak správný postup, kdy odmítl zrušit původně uložený trest zákazu činnosti a nově o něm rozhodnout s pozměněným určením jeho předmětu.

Přestože tedy soud prvního stupně nevymezil předmět zákazu činnosti obviněnému J. M. stejnými pojmy jaké obsahuje platné znění živnostenského zákona, je pro právní posouzení této otázky významné, zda uložený trest je vykonatelný a kontrolovatelný. Soudní judikatura dlouhodobě klade důraz především na to, aby mohl být naplněn účel trestu zákazu činnosti, což je podmíněno právě jeho jasným vymezením (viz č. I/1965, s. 12, Sb. rozh. tr.). Musí být natolik konkrétní, aby neumožňoval rozdílný výklad jeho obsahu a také aby odpovídal činnosti, jež je skutečně provozována. V projednávané trestní věci je naprosto zřejmé, že obviněný se dopustil protiprávního jednání při nákupu a prodeji zlata, tj. podnikání, které představuje obchod v oboru činnosti neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Za této situace lze akceptovat formulaci předmětu trestu zákazu činnosti, kterou v odsuzujícím výroku o vině vyslovil Krajský soud v Ostravě, tj. „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, neboť její obsah odpovídá platnému vymezení živnosti volné pod č. 80. přílohy č. 4 k tomuto zákonu, jak již byla citována, event. pod č. 48 této přílohy, tj. velkoobchod a maloobchod, která svým způsobem navazuje na původní znění ustanovení § 33 živnostenského zákona ve znění účinném do 30. 6. 2008, jak již také bylo citováno. V každém případě proto nelze souhlasit s obecným tvrzením obviněného J. M. , že by podmínkou zákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti muselo být natolik přesné vymezení jeho předmětu, které by vždy odpovídalo platnému znění příslušných předpisů upravujících tu činnost, jež má být zakázána. Jednoduchým pohledem by totiž mohlo docházet k tomu, že při naplnění takové podmínky ukládání tohoto druhu trestu by byla ohrožena jeho vykonatelnost v případech, kdyby došlo ke změně právní úpravy takového zákonného předpisu. Tím by byl zcela obejit již zmiňovaný účel trestu, kterým je zabránit pachateli v opakování takové činnosti, která vedla ke spáchání trestného činu, za nějž byl odsouzen. Ani v této části proto nebylo dovolání obviněného J. M. důvodné.

Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů neshledal ani jedno z podaných dovolání způsobilým zvrátit správné hmotně právní posouzení skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, ani důvod k zastavení trestního stíhání obviněných Ing. J. V. a B. Š. Jednotlivá dovolání všech obviněných proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného než zákonného důvodu, resp. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Mohl tak učinit v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. prosince 2012

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru