Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1072/2002Usnesení NS ze dne 18.12.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.1072.2002.1
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 198/03


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1072/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2002 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 11 To 12/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 27/99, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 1 T 27/99, uznán vinným jednak pokusem trestného činu loupeže podle

§ 8 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 88 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že spolu s obviněným J. P., dne 15. 12. 1998 kolem 23.30 hod. společně s dalšími třemi neustanovenými muži v M., okr. P., před domem a poté

i v domě č. 61 v bydlišti J. B. násilím, a to nejméně jedním úderem pěstí do obličeje a pohrůžkami zabitím, nutili jmenovaného k vydání částky ve výši 600.000,- Kč jako nedoplatku kupní ceny stavebního stroje tov. zn. JCB 3CX 4x4, jehož koupi jmenovaný zprostředkoval, a když peníze nevydal, stanovili mu lhůtu do 19. 12. 1998 k předání této částky a opět mu hrozili, že pokud termín nedodrží, zastřelí jeho i J. M., přičemž J. B. utrpěl podkožní krevní výron krajiny pravé očnice. Dále byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby do dne 22. 12. 1998 v místě svého trvalého bydliště v P.–H. P., P. č. 2237, měl v držení 1 ks brokovnice – dvojky zn. Belgie, r. 16/16, v. č. 1873/23996, 1 ks perkusního revolveru zn. F. Llipietta–Italy, model Remington, r. 44 mm, v. č. 143647, 10 ks nábojů r. 7,65 mm zn. Sellier-Bellot a 8 ks brokových nábojů r. 20 mm zn. Sellier-Bellot.

Za to byl obviněný J. P. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1

tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků se současným vyslovením dohledu. Dále byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to výše popsaných zbraní a nábojů.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný J. P. spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými odvoláním, které Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 11 To 12/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení byl obviněnému J. P. i jeho obhájkyni doručen dne 11. 6. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství potom dne 10. 6. 2002.

Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. P. dne 5. 8. 2002 dovolání, které následně doplnil dne 9. 8. 2002, a dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Ve vztahu k pokusu trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 234 odst. 1 tr. zák. obviněný především poukazuje na skutečnost, že byl nejprve rozsudkem prvostupňového soudu ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 1 T 27/99, pro předmětný skutek zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu, avšak z podnětu odvolání státního zástupce bylo uvedené rozhodnutí odvolacím soudem usnesením ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 11 To 124/2000, zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný se v této souvislosti domnívá, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, kterým byl rozsudek zrušen, dal soudu prvního stupně zastřený pokyn k jinému hodnocení provedených důkazů, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný uvádí, že připravuje v této souvislosti podání ústavní stížnosti, avšak považuje za nutné upozornit i Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), aby se mohl k této otázce vyjádřit. Svůj názor na zmíněné usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2001 obviněný velmi obšírně rozebírá a tvrdí, že původní rozsudek soudu prvního stupně byl správný a bez vad, naopak toto usnesení druhostupňového soudu považuje za věcně a právně nesprávné, nezákonné a neústavní.

Pokud jde o konkrétní námitku k témuž trestnému činu, má obviněný J. P. za to, že Vrchní soud v Praze nehodnotí, která z postupných výpovědí svědka J. B. je pravdivá a která nikoli, když vyřešení této otázky obviněný považuje za základní pro následnou právní kvalifikaci. Obviněný potom poukazuje na výpověď tohoto svědka z hlavního líčení ze dne 9. 5. 2000, podrobně ji rozebírá a dovozuje, že namísto právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. by se podle jeho názoru jako vhodnější jevila kvalifikace skutku jako trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., či případně jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. s tím, že však – podle názoru obviněného – nebyla naplněna materiální stránka těchto trestných činů podle § 3 odst. 2 tr. zák., a tudíž měl být obžaloby zproštěn. Dále se obviněný domnívá, že soudy dříve činné ve věci v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu nehodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

K trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. potom obviněný J. P. uvádí, že soudy obou stupňů nedostatečně zhodnotily skutečnost, že předmětný revolver nebyl střelby schopný, když jej bylo možné opravit, avšak pouze za cenu vyšší, než by byla cena nové repliky. Tento revolver měl obviněný navíc v bydlišti výhradně k dekoračním účelům a je zde proto i otázka, zda vůbec byla naplněna materiální stránka trestného činu. Obviněný je proto přesvědčen, že nebyla ve vztahu ke zmíněnému revolveru naplněna skutková podstata zmíněného trestného činu, pod kterou tak mělo být podřazeno toliko držení brokovnice a nábojů, což se mělo promítnout i do výroku o trestu propadnutí věci.

Závěrem svého podání obviněný J. P. doplňuje, že důvody, z nichž podává dovolání, se dotýkají i právního postavení jeho syna, obviněného J. P., a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve vztahu k němu i ve vztahu k jeho synovi a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.

K podanému dovolání obviněného J. P. se vyjádřila i nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce uvedl, že obviněným uplatněný dovolací důvod neodpovídá zákonu, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. P. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 5. 8. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2

tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu.

V rámci konkretizace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný J. P. v dovolání uvedl námitky ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným. Pokud jde o pokus trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák., obviněný podrobně rozebírá jednu z výpovědí svědka J. B. a dovozuje z ní odlišná právní hodnocení, než k jakým dospěly soudy činné dříve ve věci. Obviněný se rovněž domnívá, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci a nebyly řádně hodnoceny důkazy.

Popis skutku následně kvalifikovaného výše popsaným způsobem, tak jak ho interpretuje obviněný J. P. na podkladě zmíněné výpovědi svědka J. B., však není totožný s ustáleným skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, s jehož závěry se potom ztotožnil i soud odvolací. Jak dále vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry nezměnil ani soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák.

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. P. tedy v rozsahu této námitky nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný sice zpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, vychází však z jiného skutkového stavu, než jaký ustálily a ve výroku o vině vyslovily soudy činné dříve ve věci, přičemž tento uzavřený skutkový stav již Nejvyšší soud není oprávněn měnit. Současně není oprávněn posuzovat ani obviněným tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. V naznačeném rozsahu bylo proto dovolání obviněného

J. P. podáno z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Ve vztahu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. obviněný uvádí, že jedna ze zbraní, konkrétně výše popsaný revolver zn. F. Llipietta – Italy, model Remington, nebyl schopný střelby, přičemž ve věci činné soudy tuto skutečnost nedostatečně zhodnotily, když jeho držení spolu se zmíněnou brokovnicí posoudily jako trestný čin podle § 185 odst. 1 tr. zák.

Jak vyplývá z dalších podrobnějších skutkových zjištění popsaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí, proti kterým ve svém dovolání nic nenamítal ani obviněný, předmětný revolver skutečně nebyl v době trestního řízení schopný střelby, avšak tato závada mohla být odstraněna, i když s relativně vyššími náklady ve vztahu k ceně zbraně nové (č. l. 1181 trestního spisu). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud je možné existující závadu na střelné zbrani odstranit a za situace, kdy tato oprava není nedostupná, a pokud je tedy možné vrátit střelné zbrani její původní účinnost, jedná se nadále o střelnou zbraň podléhající regulaci prostřednictvím zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž i zbraň, jejíž nelegální přechovávání může naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 46/1949 Sb. rozh. tr.).

K naznačené problematice lze dále doplnit, že ke spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. obvykle stačí i nakládání s jedinou střelnou zbraní (srov. rozhodnutí pod č. 48/1973 Sb. rozh. tr.), přičemž obviněný neoprávněně přechovával zbraně dvě. Nejvyšší soud proto konstatuje, že právní posouzení jednání obviněného J. P. v tom rozsahu, v jakém bylo hodnoceno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a v jakém jej tento obviněný napadal v podaném dovolání, bylo v předmětné trestní věci provedeno řádně a bez vad, přičemž námitka uplatněná obviněným byla shledána zjevně neopodstatněnou.

Pouze na okraj považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že vyjádření popisu předmětného jednání ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, je nutné považovat do jisté míry za nedostatečné. Základním a obligatorním dílčím znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle

§ 185 odst. 1 tr. zák. je totiž – vedle dalších okolností popsaných ve skutkové větě – i skutečnost, že pachatel přechovává zbraň bez povolení. Tato charakteristika je dána určitou dispozicí s konkrétní střelnou zbraní bez povolení, tzn. přechováváním zbraně v rozporu s výše zmíněným zákonem č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tato skutečnost musí být ve skutkové větě právě jako obligatorní zákonný znak vyjádřena, což se zde nestalo. V předmětné trestní věci navíc není nedovolenost, resp. neexistence povolení, popsána v odůvodnění ani prvostupňového rozsudku, ani druhostupňového usnesení. Krajský soud v Českých Budějovicích v této souvislosti toliko odkázal na svůj první rozsudek v posuzované trestní věci ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 1 T 27/99, který určité okolnosti uváděl (č. l. 1144 a č. l. 1053 trestního spisu), avšak citovaný rozsudek byl následně již zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 11 To 124/2000, v celém rozsahu zrušen. Uvedená neúplnost výroku v jistém smyslu však nebyla obviněným J. P. v dovolání namítnuta, ani nebylo odkázáno na tomu odpovídající dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu], tudíž se Nejvyšší soud naznačenou otázkou vzhledem ke své vázanosti obsahem dovolání (§ 265i odst. 3 tr. řádu) nezabýval.

Obviněný J. P. dále v podaném dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb.). Tento dovolací důvod je podle jeho první alternativy dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému

v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod je důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného J. P. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud byl v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný J. P. v této souvislosti zmiňuje již uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K námitkám popsaným v dovolání, o něž se tento důvod opírá, se již Nejvyšší soud dostatečným způsobem vyjádřil výše a lze tedy pouze na uvedené odkázat, neboť v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo shledáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Obviněný J. P. ve svém dovolání současně obšírně poukazuje na první prvostupňový rozsudek, který považuje za správný, a dále na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 11 To 124/2000, které naopak považuje za nezákonné a neústavní. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze nebylo napadeno tímto dovoláním, přičemž je ani nelze podřadit pod výčet rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu, která lze vůbec prostřednictvím dovolání napadnout. Z uvedeného důvodu není dovolací soud oprávněn toto usnesení jakkoli přezkoumávat či hodnotit a zcela tak ztrácí na významu požadavek obviněného, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k naznačené problematice vzhledem k předpokládanému podání ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. P. podal dovolání proti rozhodnutí, kterým nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však předmětné dovolání bylo opřeno i o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle citovaných zákonných ustanovení, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. prosince 2002

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru