Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1058/2002Usnesení NS ze dne 18.12.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.1058.2002.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1058/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2002 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 4 To 166/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 242/2001, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 1 T 242/2001, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 1. a 2. výroku o vině tohoto rozsudku.

Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o návrhu na náhradu škody poškozené R. L.

Tento rozsudek Okresního soudu v Mostě napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 4 To 166/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení byl obviněnému doručen dne 28. 5. 2002, jeho obhájci dne 29. 5. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 24. 5. 2002.

Uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný J. K. dne 7. 6. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Obviněný uvádí, že v odvolacím řízení došlo podle jeho názoru k porušení jeho procesních práv, neboť při předvolání k veřejnému zasedání nebyla dodržena stanovená lhůta. Upozorňuje však současně i na skutečnost, že souhlasil s konáním odvolacího řízení i za této situace. Dále obviněný tvrdí, že v době veřejného zasedání byl ve stavu nemocných z důvodu psychosomatických potíží. O tomto soud neinformoval, avšak dne 22. 4. 2002, tedy v den konání veřejného zasedání odvolacího soudu, podle svých slov nevnímal, kde je a proč tam je.

Závěrem podaného dovolání obviněný J. K. uvádí, že je podle jeho názoru naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu přikázal k novému projednání.

Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného J. K. uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán toliko v případech, kdy je obviněnému v rozporu se zákonem odňata možnost osobní účasti při jednání soudu. Vady namítané v dovolání jsou však charakteru odlišného, neboť obviněný při veřejném zasedání v řízení o odvolání osobně přítomen byl a svou obhajobu plnohodnotně realizoval. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b), popřípadě podle písm. e) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. K. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. O. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Mostě dne 7. 6. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy na to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.

Uplatněný dovolací důvod obviněný J. K. konkretizoval tím, že jednak při předvolání k veřejnému zasedání nebyla dodržena stanovená lhůta k přípravě, a dále tím, že byl v den veřejného zasedání odvolacího soudu ve stavu nemocných, který zabraňoval jeho plnohodnotné účasti na tomto úkonu, neboť on sám nevnímal, kde je a proč tam je. K předmětné problematice uvádí Nejvyšší soud následující.

Výše citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je ve vztahu k veřejnému zasedání v rámci řízení u odvolacího soudu naplněn především tehdy, pokud je porušeno příslušné ustanovení o přítomnosti obviněného na takovém úkonu. Jde zejména o ustanovení § 263 odst. 4 tr. řádu, podle něhož lze v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Obviněný J. K. byl dne 22. 4. 2002, tedy v den konání předmětného veřejného zasedání ve vazbě, tudíž se na něj zmíněné ustanovení vztahuje.

Obviněný shledává naplnění uplatněného dovolacího důvodu nejprve v tom, že při předvolání k veřejnému zasedání nebyla dodržena stanovená lhůta, tedy poukazuje na porušení § 233 odst. 2 tr. řádu, podle něhož má být den veřejného zasedání stanoven tak, aby mimo jiné osobě, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, zbývala od doručení předvolání alespoň pětidenní lhůta k přípravě. V posuzovaném případě tato lhůta zachována nebyla, obviněný J. K. však současně upozorňuje i na skutečnost, že ve smyslu § 233 odst. 2 věta druhá tr. řádu souhlasil s konáním odvolacího řízení i za této situace.

Ke zmíněné námitce obviněného je především nutné konstatovat, že případné porušení ustanovení § 233 odst. 2 tr. řádu v tom smyslu, že obviněnému není poskytnuta alespoň minimální zákonem stanovená lhůta na přípravu k veřejnému zasedání – byť se bezpochyby jedná o porušení jednoho z práv obviněného – nelze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť ani poskytnutí kratší než stanovené lhůty samo o sobě nemá vliv na přítomnost obviněného u veřejného zasedání, ledaže nedodržení této lhůty zabránilo obviněnému v tom, aby se mohl osobně zúčastnit u veřejného zasedání (např. vzhledem k nemožnosti odložit jinou činnost). Ustanovení § 233 odst. 2 tr. řádu totiž otázku přítomnosti obviněného u veřejného zasedání (na rozdíl např. od § 233 odst. 1 tr. řádu) v zásadě ani neupravuje. Předmětem jeho úpravy je spíše zajištění efektivity přítomnosti obviněného či dalších osob při veřejném zasedání, což je však na rozdíl od přítomnosti jako takové již kategorií další, rozvinutější, kterou pod uplatněný dovolací důvod, jenž výslovně poukazuje na ustanovení o přítomnosti obviněného, podřadit nelze.

V tomto rozsahu námitek obviněného lze proto uzavřít, že v dovolání byl sice citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně uveden není.

Na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že v předmětné trestní věci navíc ani k tvrzenému pochybení nedošlo. Jak jednoznačně vyplývá z protokolu o veřejném zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2002 (č. l. 318 trestního spisu), obviněný J. K. byl po zahájení veřejného zasedání předsedkyní senátu poučen o tom, že v jeho případě nebyla zachována požadovaná pětidenní lhůta na přípravu, přičemž po tomto poučení obviněný výslovně souhlasil s konáním veřejného zasedání i za této situace. Požadavky stanovené zákonem (§ 233 odst. 2 věta druhá tr. řádu) tedy byly splněny a obviněným tvrzená vada nevznikla.

Obviněný J. K. dále shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu v tom, že byl v den konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve stavu nemocných, který mu údajně bránil v jeho plnohodnotné účasti na tomto úkonu, neboť on sám nevnímal, kde je a proč tam je. Jak však také obviněný sám potvrzuje a jak je zřejmé z podaného dovolání, o tomto svém stavu obviněný neinformoval odvolací soud a zjevně ani svého obhájce.

Z již výše zmíněného protokolu o veřejném zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2002 v předmětné trestní věci vyplývá, že obviněný J. K. byl při celém veřejném zasedání přítomen. V jeho rámci také poměrně aktivně vystupoval, když po zahájení veřejného zasedání nejprve vyslovil žádost o umístění v jiné věznici spolu s uvedením určité argumentace, proč vznáší takový požadavek (č. l. 318 trestního spisu), při výslechu svědka P. P. obviněný široce popsal svůj názor na průběh rekognice provedené v jeho trestní věci (č. l. 320 trestního spisu), přičemž o některých skutečnostech týkajících se tohoto úkonu dále diskutoval (č. l. 321 trestního spisu) a závěrem veřejného zasedání dvakrát prohlásil, že je nevinen, a poukázal na některé další okolnosti, které měly podle jeho názoru nevinu prokazovat (č. l. 322 trestního spisu).

Z uvedených skutečností vyplývá, že obviněný J. K. byl osobně přítomen při celém veřejném zasedání odvolacího soudu a v jeho průběhu plně realizoval své právo na obhajobu (spolu se svým obhájcem, který byl rovněž přítomen). Navíc lze doplnit, že zmíněné právo na obhajobu obviněný uskutečňoval zcela racionálně a cíleně, se zjevnou snahou poukázat na nedostatky a vady, o nichž se domníval, že vznikly v průběhu řízení, přičemž jeho projev, tak jak je zachycen v citovaném protokolu, nenese žádný náznak jakéhokoli omezení, které by mělo způsobit, že obviněný neví kde je a proč tam je.

Nejvyšší soud je toho názoru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti, tedy rozhodující je skutečnost, zda obviněný je fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání či nikoli. Příslušná ustanovení, na která zmíněný dovolací důvod odkazuje, totiž ani jiný aspekt nezohledňují, neboť případná otázka způsobilosti obviněného řádně uplatňovat své právo na obhajobu, resp. následky snížení či ztráty takové způsobilosti jsou předmětem úpravy v jiných ustanoveních [srov. např. § 34 odst. 1 tr. řádu, § 36 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebo § 36 odst. 2 tr. řádu], popřípadě může vést těžká či duševní choroba obviněného až k přerušení trestního stíhání [viz např. § 173 odst. 1 písm. b), c), § 224 odst. 1, § 255 odst. 1 tr. řádu]. Přesto je však nutné i v případě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu alespoň v minimální míře hodnotit i materiální aspekt přítomnosti obviněného při hlavním líčení nebo veřejném zasedání, aby bylo možné postihnout některé – byť zřejmě zcela výjimečné a extrémní, ale přesto teoreticky představitelné – případy, kdyby obviněný fyzicky přítomen u hlavního líčení nebo veřejného zasedání sice fyzicky byl, avšak z důvodu např. naprostého ovlivnění aplikovanými léky by jeho přítomnost ve skutečnosti byla opravdu jen formální a neumožnila mu reálně uplatňovat příslušná procesní práva.

V předmětné trestní věci však obviněný J. K., jak již bylo zmíněno, naplnil oba požadované aspekty přítomnosti u veřejného zasedání, a proto v dovolání tvrzené porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání nevzniklo, tudíž ani nemohl být naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. V rozsahu této dovolací námitky je proto podaný mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněný.

Jednalo se však o námitku, která by za jiných (byť zřejmě zcela výjimečných) okolností mohla být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud ji z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou. Podané dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, přičemž nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. prosince 2002

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru