Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1049/2012Usnesení NS ze dne 19.09.2012

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1049.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1049/2012-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2012 o dovolání obviněného Ľ. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 150/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 109/2011, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 150/2012, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 4 T 109/2011.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc obviněného Ľ. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 4 T 109/2011, byl obviněný Ľ. B. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost zaplatit podle svých sil a možností dlužné výživné a řádně platit běžné výživné ve zkušební době.

Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Ľ. B., rozhodl rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 150/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného Ľ. B. uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době od 15. 9. 2009 do 19. 7. 2011 v Praze 4 ani jinde, ač byl schopen práce, která není spojena s těžší fyzickou námahou, vědom si této povinnosti, řádně nepřispíval na výživu své dcery D. B., ačkoli je tak povinen činit přímo ze zákona o rodině a na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 14 Nc 795/2009, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 55 Co 225/2010, ve výši 1.500,- Kč a od 1. 3. 2010 dosud ve výši 2.000,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky D. V., a za uvedené období dluží částku ve výši nejméně 31.500,- Kč, neboť v květnu 2011 zaplatil 11.500,- Kč.

Za tento přečin byl obviněný Ľ. B. odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností zaplatil dlužné výživné a řádně platil běžné výživné.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 150/2012, podal obviněný Ľ. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Kryštofa Koschina dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že v rozhodné době byl práce neschopný, když 14. 2. 2009 byl hospitalizován pro nespavost a depresi, 17. 12. 2009 podstoupil operaci levého ramene, 9. 9. 2010 podstoupil opakovanou operaci levého ramene, od 14. 6. 2010 se léčí antisudeckovou léčbou pro potíže s levou horní končetinou, 23. 10. 2010 prodělal zlomeninu pravé ruky, 24. 10. 2010 prodělal popálení levé nohy, od 30. 3. 2011 se léčí antisudeckovou léčbou obou horních končetin a 31. 10. 2011 mu byl přiznán invalidní důchod prvního stupně. Po operaci levého ramene zůstal fakticky bez peněžních prostředků a práce neschopen. Z uvedeného důvodu byl nucen pozastavit živnost a na úřadu práce se ucházet o zaměstnání. Pokud by dovolateli byla nabídnuta práce odpovídajícího charakteru, přijal by ji a v důsledku toho by byl schopen své závazky k dceři plnit. Pokud se týká rozsudků civilních soudů ve věci výživného, resp. stanovení výše výživného v opatrovnickém řízení, tyto nejsou pro orgány činné v trestním řízení závazné. Ty by měly zkoumat, zda dovolatel skutečně mohl odpovídající prostředky vydělat, a pokud je nevydělal, zda na tom nese vinu či nikoliv. Odvolací soud absentoval na objasnění, zda se dovolatel skutečně jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil, zda se tohoto jednání dopustil zaviněně a dále neposoudil okolnosti odvolatelovu vinu vylučující. Jelikož nebyla dovolateli prokázána vina, odkázal na zásadu in dubio pro reo. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud se vyhnul skutkovému zjištění, zda mohl vydělat či jinak si zajistit odpovídající peněžní prostředky, ze kterých by mohl výživné platit, pouze se schoval za rozsudky civilních soudů, ty dokonce do výroku svého rozsudku převzal a po právních stránce chybně konstatoval jeho vinu.

Na základě výše uvedeného prostřednictvím svého obhájce obviněný Ľ. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Městského soudu v Praze, pokud jím bylo rozhodnuto o vině a trestu, zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a vydání nového rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ľ. B. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že námitka obviněného zapadá do rámce uplatněného dovolacího důvodu a po přezkoumání dostupného spisového materiálu byla shledána důvodnou. Státní zástupkyně nejprve shrnula skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, k čemuž dodala, že sám obviněný k věci uvedl, že v uvedeném období měl finanční potíže, které řešil finančními půjčkami od sestry a prodejem části zařízení bytu. Sestře nebyl schopen dluh splatit, a proto na ni převedl své motorové vozidlo. Tato skutečnost je prokázána dohodou o převodu vozidla. Obviněný dále uvedl, že práci hledal na internetu, u známých i na úřadu práce, který mu však žádnou práci nenabídl. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný byl v rozhodné době bez zaměstnání a jeho příjem zajišťovaly především různé sociální dávky. V mezidobí byl obviněný veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, kdy mu žádná práce nebyla nabídnuta. Z takto provedeného dokazování soud dovodil, že obviněný mohl alimentační povinnost plnit, a to v plné výši. Z rozhodnutí nalézacího soudu není však zřejmé, z jakých prostředků obviněného pocházely platby 200,- Kč na družinu, 11.500,- Kč na výživné a 3.500,- Kč na školu v přírodě. Z těchto skutečností nevyvodil soud správné závěry. Soud měl vzít v úvahu, že obviněný, byť částečně, v rozhodném období vyživovací povinnost plnil (tuto skutečnost soudy nepromítly ani do skutkové věty) a dále to, že v uvedené době byl příjem obviněného v různě se měnící (minimální) výši. Soud měl při posuzování viny obviněného vyhodnotit ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině reálné schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného v rozhodné době. Tyto okolnosti měl posoudit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. a na základě toho měl pak zhodnotit, zda obviněný měl reálnou možnost v uvedeném období plnit vyživovací povinnost i ve větším rozsahu než jak učinil.

Dovolání obviněného tak státní zástupkyně shledala důvodným, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc přikázal posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným Ľ. B. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný Ľ. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Ľ. B..

Přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Pachatelem trestného činu podle § 196 tr. zákoníku může být pouze fyzická osoba, která má povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Při rozhodování o vině posuzuje soud samostatně rozsah vyživovací povinnosti (§ 9 odst. 1 tr. ř.), a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. V rámci rozhodování o trestném činu zanedbávání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska včetně toho, zda se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. K naplnění znaků trestného činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku postačí nedbalost, v posuzované věci však oba soudy dospěly k závěru, že obviněný neplnil svou vyživovací povinnost úmyslně, ač to odvolací soud náležitě nevyjádřil ve výroku o vině svého rozsudku.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný je ze stíhaného trestného činu usvědčován jednak svou vlastní výpovědí, zejména potom výpovědí svědkyně D. V.. Nalézací soud se také zabýval výpovědí obviněného, který uvedl, že v předmětném období jeho jediným příjmem byla nemocenská, příspěvek na bydlení, podpora v nezaměstnanosti, dávky hmotné nouze, přičemž tyto mu nestačily ani na pokrytí jeho vlastních životních nákladů. Žil tak navíc i z peněz své sestry (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uzavřel, že obviněný se supluje do role oběti, nadto projevil pramalý zájem o osud své nezletilé dcery. Úhrada školy v přírodě nemůže suplovat hrazení řádného běžného výživného. Obviněný je schopen vykonávat práci, ač tato musí být přizpůsobena jeho zdravotnímu stavu a je na obviněném, aby činil kroky směřující k zajištění takového zaměstnání. Pracovní neschopnost, ve které se obviněný nacházel, a následně ani částečný invalidní důchod, nezbavují obviněného povinnosti přispívat na výživu nezletilé dcery. Nárok oprávněné D. je nárokem, který má přednost před ostatními platebními povinnostmi obviněného, tudíž pokud obviněný učinil dohodu se svojí sestrou, že vzhledem k neuhrazenému dluhu vůči její osobě, se jeho vozidlo stává jejím majetkem, učinil tak na úkor nezletilé D.. Obviněný neprojevil žádnou snahu při úhradách výživného, když na výživu nezletilé nepřispěl měsíčně žádnou, a to ani minimální částkou, ač měl zdroj příjmů zajištěn alespoň formou nemocenských dávek či následně dalších státních příspěvků. Z provedeného dokazování nevyplývají žádné skutečnosti, které by mu vážným způsobem bránily v plnění vyživovací povinnosti vůči dceři D. (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že obviněnému sice byla opakovaně vystavena potvrzení o jeho pracovní neschopnosti, avšak žádný z lékařů nedospěl k závěru, že obviněný trpí takovou nemocí nebo jiným zdravotním postižením, která by odůvodňovala jeho úplnou invaliditu a nemožnost vykonávat jakoukoli práci. V řízení před odvolacím soudem byl znovu proveden důkaz všemi lékařskými zprávami, které jsou založeny ve spise a z obsahu a závěru těchto lékařských zpráv, zejména z posouzení zdravotního stavu obviněného vypracované pro účely zdravotních pojišťoven vyplývá, že obviněnému lze přiznat pouze částečnou invaliditu, je schopen práce s určitými omezeními, kdy trvale není vhodná práce vyžadující zvedání a nošení těžkých břemen, zvedání břemen nad horizontálu, dále práce spojená s nárazy, otřesy a vibracemi. Obviněný měl dříve oprávnění na revizi kotlů, toto oprávnění již pozbylo platnost. Revize kotlů není těžká fyzická práce spojená se zvedáním břemen, jde o kontrolu funkčnosti tohoto tepelného zařízení, fyzicky náročnou práci spojenou s demontáží a opětovnou montáží kotle pak provádí jiný pracovník nebo řemeslník. Potvrzení o pracovní neschopnosti se nevztahuje na konkrétní druh práce, kterou by obviněný v době vystavení tohoto potvrzení vykonával a neznamená, že by si nemohl najít jiný druh práce (srov. str. 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný však místo aktivního hledání zaměstnání opakovaně vyhledával lékařské ošetření, při nichž mu byla vystavována potvrzení o pracovní neschopnosti. Pokud byly prováděny drobnější operační zákroky, byly prováděny ambulantní formou, nespojenou s hospitalizací. Podle lékařských zpráv byl obviněný v inkriminovaném období v nemocnici hospitalizován pouze jednou, a to ve dnech 3. 7. – 12. 7. 2011. O tom, že obviněným tvrzená pracovní neschopnost nemůže být důvodem ke zrušení, případně snížení jeho vyživovací povinnosti, bylo již pravomocně rozhodnuto v opatrovnickém řízení (v podrobnostech srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud předně uvádí, že z výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu náležitě nevyplývá úmyslné zavinění, které dovodil odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku (srov. str. 5 tohoto rozsudku), když ani neobsahuje obvyklou právní větu. Ve skutkové větě se uvádí, že obviněný řádně nepřispíval na výživu své dcery D. B., vědom si této povinnosti, což je z hlediska volní složky vyjádřené v § 15 odst. 1 tr. zákoníku buď slovem „chtěl“ nebo slovy „byl … srozuměn“ zcela nedostatečné, zvláště když vědomost je znakem i vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (obdobně tomu bylo i ve výroku o vině obviněného v rozsudku nalézacího soudu, který byl zrušen odvolacím soudem). Toto pochybení odvolacího soudu je o to závažnější, že skutková podstata přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněna jak úmyslně, tak i z nedbalosti (srov. formulaci „… byť i z nedbalosti …“), o kterou půjde např. tehdy, jestliže pachatel ví, že má plnit vyživovací povinnost, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že ji plnit nemusí. Nutnost náležitého vymezení zavinění, stejně jako dalších znaků skutkové podstaty v popisu skutku vztahujícímu se k trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným, ve výroku odsuzujícího rozsudku je opakovaně zdůrazňována v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. právní názor uveřejněný pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 299, dále rozhodnutí uveřejněné pod č. T 494 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu atd.)

Dále Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že předpokladem trestnosti u trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku je, že povinná osoba byla vůbec v době, o niž jde, schopna výživné plnit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 1960, sp. zn. 6 Tz 13/60, publikované pod č. 33/1960 Sb. rozh. tr.).

Z tohoto hlediska se Nejvyšší soud kromě odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zabýval také předloženým spisovým materiálem, z nějž zjistil následující. Obviněný byl v období od 14. 2. 2009 do 13. 2. 2010 v pracovní neschopnosti (srov. č. l. 62 spisu). Po tuto dobu pobíral nemocenskou, která mu byla vyplácena měsíčně v částkách 2.284 Kč za měsíc září 2009, 4.590 Kč za měsíc říjen 2009, 4.743 Kč za měsíc listopad 2009, ve stejné výši i za měsíc prosinec 2009, ve výši 4.224 Kč za měsíc leden 2010 a 1.536 Kč za měsíc únor 2010 (srov. č. l. 39 spisu). Od 1. 11. 2010 je obviněný veden v evidenci žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Za měsíc listopad 2010 obdržel příspěvek na živobytí ve výši 1.216 Kč, v prosinci 2010 a v lednu 2011 ve výši 1.418 Kč měsíčně, v únoru 2011 ve výši 1520 Kč. Za měsíc listopad 2010 obdržel doplatek na bydlení ve výši 4.433 Kč (srov. č. l. 35 spisu). Od 2. 6. 2010 je obviněný v evidenci uchazečů o zaměstnání (srov. č. l. 36 spisu). Podpora v nezaměstnanosti mu byla vyplácena za měsíce červen 2010 až leden 2011 v celkové výši 24.060 Kč (srov. č. l. 37 spisu). Od 31. 10. 2011 nastala u obviněného invalidita 1. stupně (srov. č. l. 91 spisu). Sám obviněný uvedl, že v rozhodném období měl finanční potíže, které řešil finančními půjčkami od sestry a prodejem částí zařízení bytu. Sestře nebyl schopen dluh splatit, a proto na ni převedl své motorové vozidlo, což je prokázáno dohodou o převodu vozidla. Dále obviněný uvedl, že práci hledal na internetu, u známých i na úřadu práce, který mu však žádnou práci nenabídl. S touto jeho obhajobou se oba soudy dostatečně konkrétně nevypořádaly, a místo toho jen nalézací soud uvedl, že se obviněný supluje do role oběti s pramalým zájmem o osud jeho dcery, je schopen vykonávat práci, ač tato musí být přizpůsobena jeho zdravotnímu stavu a je na obviněném, aby činil kroky směřující k zajištění takového zaměstnání (str. 4 až 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak zdůraznil, že potvrzení o pracovní neschopnosti neznamená, že by si obviněný nemohl najít jiný druh práce, který odpovídá jeho možnostem a schopnostem. Obviněný při vědomí toho, že má vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři, si měl najít takové zaměstnání, které by odpovídalo jeho zdravotnímu stavu a pracovním schopnostem. Obžalovaný však místo aktivního hledání zaměstnání, opakovaně vyhledával lékařské ošetření, v souvislosti s nimiž mu byla vystavována potvrzení o pracovní neschopnosti. I když Nejvyšší soud nezpochybňuje, že každá osoba má zásadně plnit svou vyživovací povinnost a z tohoto hlediska se snažit najít si odpovídající zaměstnání, nemůže přehlédnout, že závěry obou nižších soudů se nevypořádávají s obhajobou obviněného, že si práci hledal na internetu, u známých i na úřadu práce, který mu však žádnou práci nenabídl. Navíc závěry nalézacího soudu, že se obviněný staví do role oběti, a odvolacího soudu, že místo aktivního hledání zaměstnání, opakovaně vyhledával lékařské ošetření, nejsou dostatečně podloženy provedeným dokazováním, zvláště když se u obviněného nejednalo jen o krátkodobé pracovní neschopnosti, ale o dlouhodobý stav zaviněný lékařsky doloženými zdravotními potížemi obviněného, které jsou v posudku o invaliditě charakterizovány jako dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, v důsledku kterého se stal invalidním podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle posudku o invaliditě u něj poklesla pracovní schopnost o 35 % (srov. č. l. 91 spisu). Navíc pokud oba soudy ve svých rozhodnutích dovodily, že obviněný mohl svou vyživovací povinnost v rozhodné době plnit, což v celém rozsahu nesplnil, a v důsledku toho je odpovědný za úmyslný přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, dostatečně nezhodnotily, že obviněný zřejmě částečně svou povinnost plnil, neboť měl zaplatit 200,- Kč na družinu, 3.500,- Kč na školu v přírodě a jednorázově ještě 11.500,- Kč, z čehož oba soudy vzaly v úvahu částku 11.500,- Kč, a to jen z hlediska dluhu na výživném, ale nevyjádřily to v celkové době neplnění vyživovací povinnosti, na což správně ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Obviněný Ľ. B. žádal o zrušení vyživovací povinnosti na nezletilou dceru D., tato jeho žádost byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 0 P 562/2010, zamítnuta (srov. č. l. 101 až 110 spisu). Soudy nižších stupňů v projednávané věci v odůvodnění svých rozhodnutí odkazují na závěry obsažené v rozhodnutí tohoto soudu v opatrovnickém řízení, který neshledal okolnosti na straně obviněného, aby zrušil vyživovací povinnost, resp. výživné na dceru D. B. ze strany obviněného, s tím, že obviněným tvrzená pracovní neschopnost nemůže být důvodem ke zrušení, příp. snížení jeho vyživovací povinnosti k dceři D.. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82, publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.), byť samozřejmě k němu také přihlíží. Oba nižší soudy tak měly v rámci předběžné otázky (§ 9 odst. 1 tr. ř.) s ohledem na obhajobu obviněného a zejména s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu samy vyhodnotit schopnosti a možnosti dovolatele hradit určené výživné.

Z těchto hledisek Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněného Ľ. B. dospěl k závěru, že v projednávaném případě vzniká pochybnost, zda obviněný byl v rozhodné době skutečně s ohledem na své zdravotní omezení, pro které byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti a posléze uznán invalidním (srov. č. l. 91 spisu), schopen plnit civilním soudem určenou vyživovací povinnost na svou nezletilou dceru, a to zejména v plném rozsahu. Jelikož se v případě posouzení zdravotního stavu obviněného v rozhodné době, jakož i jeho vlivu na pracovní schopnost obviněného a v neposlední řadě i na možnost opatřit si odpovídající zaměstnání, jedná o odbornou otázku, kterou by měl posoudit příslušný znalec, není postaveno na jisto, že skutečně zdravotní potíže obviněného byly jen lehčího charakteru, jak dovodil odvolací soud, anebo naopak byly podstatně závažnější, jak uvádí v rámci své obhajoby obviněný Ľ. B.. V rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku musí soud při posuzování otázky, zda a v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska, a to včetně zdravotních (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91, publikovaný pod č. 22/1992 Sb. rozh. tr.). Tento požadavek však nebyl soudy nižších stupňů dostatečně respektován, když sice obecně shora popsané okolnosti konstatovaly, ale dostatečně k nim nepřihlédly.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto k důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 150/2012, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25 1. 2012, sp. zn. 4 T 109/2011, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc obviněného Ľ. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení Obvodní soud pro Prahu 4 napraví všechny shora uvedené vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zjištěny a shora v podrobnostech popsány. Nejprve se vypořádá s otázkou, zda byl obviněný Ľ. B. s ohledem na své zdravotní problémy schopen v období, kdy neplnil svou vyživovací povinnost, vykonávat práci ve svém oboru či jakoukoliv práci jinou. Jelikož se jedná o odbornou otázku, přibere nalézací soud znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, popř. zdravotnická odvětví různá se zaměřením na posudkové lékařství, který se také vyjádří k tomu, zda pracovní neschopnosti vystavované obviněnému odpovídaly jeho tehdejšímu zdravotnímu stavu, zda tento zdravotní stav mu skutečně bránil v pracovní činnosti, popř. zda obviněný splňoval požadavky invalidity 1. stupně již před datem 31. 10. 2011, tj. zejména ve stíhaném období. V návaznosti na tyto odborné závěry bude potřeba též posoudit ve vztahu k rozhodnému období dostupnost vhodného zaměstnání pro obviněného. Z tohoto hlediska bude nutno vyžádat od příslušného úřadu práce zprávu, zda a jaké práce byly obviněnému nabídnuty, a zda z jeho strany byly příp. nabídky úřadu práce odmítnuty či nikoliv, a poté se náležitě vypořádat s obhajobou obviněného, že si práci hledal na internetu, u známých i na úřadu práce, který mu však žádnou práci nenabídl. V neposlední řadě se nalézací soud bude znovu zabývat výší a druhem jednotlivých dávek pobíraných obviněným v období, za nějž byl uznán vinným neplacením výživného, a jejichž výši i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného označila za minimální, jak na to již bylo Nejvyšším soudem shora poukázáno. V rámci předběžné otázky podle ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. pak, pokud bude zjištěno, že obviněný mohl a měl plnit vyživovací povinnost vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a s ohledem na své majetkové a jiné poměry, znovu nalézací soud posoudí možnou výši vyživovací povinnosti, kterou byl obviněný schopen hradit na nezletilou dceru D. B. k rukám její matky. Nalézací soud také neopomene, že Ľ. B. zřejmě zčásti výživné plnil, což dosud nebylo dostatečně zohledněno a náležitě ve výroku o vině vyjádřeno.

Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, a současně rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. září 2012

Předseda senátu

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru