Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1026/2004Usnesení NS ze dne 07.10.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1026.2004.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1026/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2004 o dovolání podaném obviněným V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 4/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 104/2002, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 4/03, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 7 T 104/2002.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. sezrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 7 T 104/2002, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím že „jako generální ředitel člen představenstva P. d. z., a. s., N., D. 20 na konci roku 1999 vydal pokladní společnosti příkaz k vystavení pokladního výdajového dokladu k faktuře č. 109/13/99 vystavené v. o. s. K., P., O. 709 na práce na objektu v obci Ž., osada K. M., okres K. H. a zaúčtované v P. d. z., a. s., pod č. 92642 dne 19. 10. 1999 na částku 412.528,- Kč a k faktuře č. 110/13/99 vystavené v. o. s. K. na stejné práce, zúčtované v a.s. pod č. 93163 dne 30. 11. 1999 na částku 440.510,- Kč, i když věděl, že obě faktury jsou fiktivní a fakturované práce na uvedeném objektu nebyly nikdy provedeny, uvedené částky převzal a způsobil tak P. d. z., a. s., škodu ve výši 853.038,- Kč.“ Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 59 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. S.

Vrchní soud v Praze projednal odvolání obviněných V. K. a P. S. a rozhodl o nich rozsudkem ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 4/03, tak, že jednak k odvolání obviněného P. S. zrušil výrok o trestu uložený napadeným rozsudkem tomuto obviněnému a nově o trestu rozhodl, jednak zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného V. K. podle § 256 tr. ř.

Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal prostřednictvím svého obhájce obviněný V. K. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud jde o první dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že v době svého zadržení a rozhodování soudu o vazbě neměl obhájce, ačkoli si zvolil JUDr. H., který původně jeho obhajobu přijal. Následně mu bylo vyšetřovatelem zamlčeno, že JUDr. H. z kolizních důvodů obhajobu odmítl a požádal kolegu JUDr. J. o převzetí obhajoby obviněného, který ji přijal, avšak nebyl již vyrozuměn o konání procesního úkonu a to rozhodování o vazbě. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu, neboť z podstatné části způsobil škodu sobě jako majoritnímu akcionáři poškozené společnosti a jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku. Soudy obou stupňů podle jeho názoru v dané věci nesprávně vyhodnotily hmotně právní předpisy o účetnictví, přičemž odmítly návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání považoval námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za nedůvodné, neboť vzhledem k délce lhůt při rozhodování o vazbě zadržených osob není vždy reálné zajištění přítomnosti obhájce i při nutné obhajobě podle § 36 odst. 3 tr. ř. V předmětné trestní věci navíc obviněný při výslechu soudcem rozhodujícím o vazbě využil svého práva a s ohledem na nepřítomnost svého obhájce odmítl k věci vypovídat. Nebylo tedy v dalším řízení třeba hodnotit případnou výpověď zadržené osoby – obviněného z hlediska její procesní relevantnosti. Ohledně druhého dovolacího důvodu uplatněného obviněným, a to nesprávného právního posouzení skutku, považoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za oprávněnou pouze tu část námitek, podle nichž nemohl být zjištěný skutek právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. S ohledem na výsledky dokazování však nepřicházela v úvahu obviněným navrhovaná kvalifikace podle § 255 tr. zák., nýbrž za zákonnou považoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Vzhledem ke stejné typové společenské nebezpečnosti obou trestných činů i shodnému rozpětí jejich trestních sazeb, je zřejmé, že případné nové projednání věci by nemělo pro obviněného praktický dopad. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za odpovídající citovanému ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Nejvyšší soud přitom shledal část dovolacích námitek obviněného relevantními.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V takových případech musí dojít k porušení ustanovení o nutné obhajobě upravené především v § 36 tr. ř., tzn. že obviněný neměl obhájce po celou dobu trvání trestního řízení nebo jeho části, ačkoli byly splněny podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. Zjištěné porušení práva na obhajobu následně muselo mít konkrétní vliv na meritorní rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno, což se v posuzované trestní věci nestalo.

Důvodem nutné obhajoby v dané věci bylo sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2001, k němuž došlo dne 10. 5. 2000, mimo jiné i pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 2001. Obviněný byl řádně poučen o důvodech nutné obhajoby, zvolil si za svého obhájce JUDr. H., který dle úředního záznamu na č. l. 10 obhajobu přijal. Následujícího dne v dopoledních hodinách pak tento obhájce vyšetřovateli telefonicky oznámil, že z kolizních důvodů převezme za něho obhajobu obviněného JUDr. J., který téhož dne (11. 5. 2000) předložil plnou moc podepsanou obviněným. (Tento fakt vylučuje tvrzení obviněného, že nevěděl o změně obhájce). Vzhledem k tomu, že obviněný byl zadržen podle § 75 tr. ř. a následně byl podán návrh na jeho vzetí do vazby, bylo nutné zachovat zákonné lhůty ve smyslu § 77 odst. 1, 2 tr. ř., proto byl obviněný dne 11. 5. 2000 předveden k soudkyni Okresního soudu v Nymburce. Ze spisu tohoto soudu sp. zn. Nt 727/2000 vyplývá, že soudkyně rozhodla o vzetí obviněného do vazby podle § 68 tr. ř. z důvodů § 67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., a to poté, co obviněný využil svého práva ke sdělenému obvinění nevypovídat z důvodu nepřítomnosti svého obhájce.

Ze shora uvedených skutečností, které vyplývají z obsahu trestního spisu, je tedy zřejmé, že obhájce zvolený obviněným nebyl přítomen při jediném úkonu, provedeném v přípravném řízení, a to výslechu obviněného před rozhodnutím soudkyně Okresního soudu v Nymburce o uvalení vazby. V další části trestního řízení, v níž byly ve věci prováděny důkazy, jež mohly mít vliv na meritorní rozhodnutí ve věci, již byly konány procesní úkony při zachování práv obviněného i jeho obhájce. Ačkoli tedy nelze vyloučit, že po zahájení trestního stíhání obviněného mohlo dojít k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu citovaném výše, nelze v tomto pochybení spatřovat důvod dovolání odpovídající ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejednalo se totiž o zásadní porušení obhajovacích práv obviněného, které by mohlo ovlivnit další řízení a především rozhodnutí ve věci samé, jež bylo dovoláním napadeno. V této části shledal tedy Nejvyšší soud dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zjevně neopodstatněným.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vady namítané prostřednictvím tohoto důvodu dovolání tedy musí spočívat v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli procesních předpisů. Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž skutková zjištění nemůže změnit. Dovolatel tedy musí poukázat na konkrétní vady v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění.

V posuzované trestní věci obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl napadenému rozhodnutí, že zjištěný skutek byl kvalifikován jako trestný čin podvodu, ačkoli jednáním obviněného, kladeného mu za vinu, způsobil škodu ve výši dvou třetin především sám sobě, neboť byl majitelem 65% akcií společnosti P. d. z., a. s., N. Vyslovil tedy přesvědčení, že nemohlo jít o trestný čin podvodu, když z podstatné části by způsobil škodu sobě jako vlastníku, nikoli na cizím majetku, jak předpokládá tento trestný čin. Skutek měl být podle názoru obviněného právně kvalifikován např. jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, aniž by k možnosti této kvalifikace uvedl bližší skutečnosti. Takto formulované námitky svým obsahem odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a Nejvyšší soud je považoval za zčásti důvodné. Nemohl však přihlížet k dalším námitkám obviněného, které směřovaly proti rozsahu dokazování i způsobu hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky jsou totiž mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, jak je vysvětleno shora.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Námitka obviněného k použití této právní kvalifikace soudy obou stupňů spočívala v tom, že zjištěným skutkem nemohl způsobit škodu na cizím majetku, jestliže byl dvoutřetinovým majitelem akcií společnosti, ke škodě které se měl protiprávního jednání dopustit. Tato námitka však nemůže obstát, neboť podle názoru právní teorie i praxe je za cizí majetek považován i majetek akciové společnost ve vztahu k jednotlivým akcionářům téže společnosti. Akciová společnost je totiž samostatnou právnickou osobou s vlastním majetkem odlišným od majetku akcionářů, a to ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1, § 60 odst. 1, § 178 a § 179 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na právní konstrukci vztahu mezi akcionáři a akciovou společností nelze akcionáře považovat za podílové spoluvlastníky majetku, jehož je vlastníkem akciová společnost jako právnická osoba. Obviněný tedy přesto, že byl akcionářem poškozené akciové společnosti, k jejíž škodě zjištěným skutkem jednal, způsobil tím škodu na cizím majetku.

Důvodnou shledal Nejvyšší soud pouze námitku obviněného, resp. její část spočívající v tvrzení, že jednání, kterým byl uznán vinným, nemělo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu, ale jako jiný trestný čin.

Pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jak je citována shora, musí existovat na jedné straně příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (event. zamlčení podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu, event. s neznalostí všech podstatných skutečností. Rovněž musí být prokázána příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku a současně obohacením pachatele nebo jiné osoby. Pachatelem tohoto trestného činu podle platné právní úpravy musí být vždy fyzická osoba, avšak dalšími osobami zainteresovanými na podvodu mohou být i osoby právnické (osoba jednající v omylu, osoba poškozená, osoba obohacená). Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. (Rozh. č. 5/2002 – I. Sb. rozh. tr.)

Podkladem pro uznání viny obviněného v dané trestní věci se stalo zjištění, že obviněný v postavení člena představenstva P. d. z., a. s., tudíž jako osoba, jež měla oprávnění k majetkových dispozicím akciové společnosti, vydal příkaz k proplacení fakturovaných prací, ačkoli od počátku věděl, že se jedná o faktury fiktivní, neboť žádné práce na objektu v obci Ž., osada K. M., provedeny nebyly, přičemž vyplacené částky převzal. Je tudíž evidentní, že obviněný sám v omylu nejednal, neboť věděl, že fakturované práce nebyly provedeny. Fyzická osoba, která je oprávněná v rámci své funkce (např. statutární orgán) samostatně jednat jménem právnické osoby či za tuto osobu a v souvislosti s tím i činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby, se nedopustí trestného činu podvodu vůči této právnické osobě, pokud, nikoli sama v omylu, resp. s neznalostí všech podstatných skutečností, neoprávněně disponuje s majetkem této právnické osoby, přestože současně poruší určité povinnosti, které z jejího postavení vyplývají, a způsobí tak škodu této právnické osobě, jejímž jménem jedná. O podvod nejde ani tehdy, kdy jiná fyzická osoba (např. pokladní akciové společnosti) fakticky provedla úkony, jejichž důsledkem došlo k proplacení příslušné finanční hotovosti. Taková osoba plnila pouze své pracovní povinnosti vyplývající z jejího funkčního zařazení v pracovního poměru, navíc nebyla oprávněna přezkoumávat správnost či obsah jí předložených faktur schválených příslušným nadřízeným zaměstnancem společnosti. Nemusela tak jednat v omylu, neboť z titulu svého pracovního zařazení nemohla samostatně činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení příslušnou majetkovou dispozici, jejímž prostřednictvím pachatel sebe nebo jiného obohatil a způsobil tím škodu na majetku právnické osoby.

S ohledem na výše popsaný skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, jej bylo možné právně kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Jak soud zjistil, převzal obviněný vyplacené odměny za fakturované práce, ačkoli věděl, že nebyly provedeny. Tím, že si přisvojil věc z cizího opatrovaného majetku a způsobil takovým činem značnou škodu, obohatil sebe, přičemž není z hlediska zákona rozhodné, zda si ponechal celou vyplacenou částku, nebo ji celou, popř. určitou část předal dalším osobám.

V dané věci se tedy nemohlo jednat ze strany obviněného o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., jak příkladmo uváděl ve svém dovolání. Tohoto trestného činu se totiž dopustí, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jedná se tedy o případy, kdy se této osobě nedá prokázat, že by svým jednáním obohatila sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody na opatrovaném či spravovaném cizím majetku. Tento trestný čin je tudíž subsidiární ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (rozhodnutí č. 48/1951 a č. 21/2002 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tedy shledal důvodnou část dovolacích námitek obviněného, neboť v předmětné trestní věci byl zjištěný skutek, jímž byl obviněný uznán vinným nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ačkoli měl být kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

O podaném dovolání již Nejvyšší soud rozhodoval, a to usnesením ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 3 Tdo 742/2003, kterým dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl s tím, že dospěl prakticky ke shodným závěrům, jak jsou uvedeny shora. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu podal obviněný V. K. ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, vyslovil, že shora napadeným usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Následným výrokem Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že pokud před vynesením pravomocného rozhodnutí dojde ke změně právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát možnost obviněnému na takovou situaci reagovat. Z důvodu zajištění rovného postavení obžaloby a obhajoby je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby a naopak. Za porušení zásady presumpce neviny považoval Ústavní soud takový postup obecného soudu, při němž by tento soud, veden změněným právním posouzením, vytvářel či „doplňoval“ svá skutková zjištění pouze na základě pouhé úvahy, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz, zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran. Rozhodnutí Nejvyššího soudu znemožnilo obviněnému „brojit“ námitkami a důkazními návrhy proti změněné právní kvalifikaci a tudíž omezilo jeho obhajovací práva.

Na jedné straně tedy Ústavní soud ve svém rozhodnutí o ústavní stížnosti vytkl nedostatečné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání obviněného v části úvah o náležitém zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů při změněné právní kvalifikaci skutku, současně však vyložil nutný postup soudu při uvažované změně právní kvalifikace žalovaného jednání. Tento výklad v podstatě obsahuje právo obviněného vyvracet tvrzení obžaloby, že stíhané jednání naplnilo znaky určitého trestného činu. Tedy v případě, že před vynesením rozhodnutí soudu dojde ke změně právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát možnost obviněnému na takovou situaci reagovat. Podle názoru Nejvyššího soudu bude taková reakce spočívat především v návrzích na provedení dalších důkazů ve prospěch obviněného z hlediska „uvažovaného“ trestného činu.

Dokazování tvoří podstatnou a nezastupitelnou součást trestního řízení. Skutečnosti, které je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat, stanoví § 89 odst. 1 tr. ř., přičemž podle odst. 2, věty první téhož ustanovení za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Platná právní úprava přitom považuje za nejvýznamnější stadium trestního řízení, ve kterém dochází k provádění důkazů v nejširší a nijak zákonem neomezené míře (právní teorií užívaný pojem těžiště dokazování), hlavní líčení konané soudem I. stupně. V tomto stádiu trestního řízení probíhá dokazování za nejširšího dodržení základních procesních zásad, zejména zásady bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V této fázi řízení je tedy obviněnému poskytnuta nejširší možnost uplatnění jeho obhajovacích práv (viz např. práva vyplývající z ustanovení § 207 odst. 1 tr. ř. a §§ 214 a 215 tr. ř.). V řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích je zákonnou úpravou rozsah dokazování omezen a to v závislosti na otázkách, které mají být předmětem posuzování. (Srov. např. dokazování v odvolacím řízení vyplývající z ustanovení § 263 odst. 6 tr. ř.). Pro řízení o dovolání je třeba vycházet ze zákonného omezení vyplývajícího z § 265r odst. 7 tr. ř., podle kterého se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí a podle kterého může Nejvyšší soud jen výjimečně v řízení doplnit důkazy nezbytné k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout.

Nejvyšší soud při svém rozhodnutí respektoval právní závaznost nálezu Ústavního soudu a právního názoru v něm vysloveného, tedy že v posuzovaném případě vzhledem k možnosti odlišné právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry vzniká obecným soudům povinnost reagovat na eventuální návrhy obviněného na doplnění dokazování, a následně posoudit v rámci hodnocení důkazů nezbytnost či nadbytečnost jejich provedení. Tento Ústavním soudem vyžadovaný postup obecných soudů však nelze aplikovat v řízení o mimořádném opravném prostředku zejména proto, že Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání nepřísluší přezkoumávání skutkových zjištění a správnosti hodnocení dokazování soudy prvního a druhého stupně včetně jeho rozsahu.

Z důvodů shora uvedených tedy Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodl o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 4/03, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 7 T 104/2002, a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k omezeným možnostem provádění důkazů v dovolacím řízení, jak vyplývá ze shora uvedeného, a především z důvodu zajištění nejširšího uplatnění procesních práv obhajoby, ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je nutné věc vrátit do stadia řízení u soudu I. stupně, přičemž nebude vyloučena možnost uplatnění práv obhajoby ani v případném řízení o řádném opravném prostředku.

V dalším řízení bude tedy nutné zejména umožnit procesním stranám vyjádřit se ke změně v právním posouzení skutku vyjádřené shora a posoudit případné návrhy stran na provedení dalších důkazů. (Nejvyšší soud pouze připomíná, že v dané věci bylo prakticky celé přípravné řízení proti obviněnému vedeno pro trestný čin zpronevěry, až při seznámení s obsahem spisu dne 7. 7. 2000 byl upozorněn na změnu v právním posouzení skutků jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v tehdy platném znění.) Na základě dosud provedeného event. doplněného dokazování krajský soud znovu zhodnotí důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a učiní závěr ohledně právní kvalifikace zjištěného skutku. Přitom je Krajský soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o dovolání obviněného.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. října 2004

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru