Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1021/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1021.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1021/2020-1581

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. S., nar. XY v XY, Slovenská republika, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 11 To 115/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 109/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 38 T 109/2019, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Okresní soud Praha-východ podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť měl za to, že trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků, uložený obviněnému za sbíhající se přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 1 T 74/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, je dostatečný.

3. Proti shora zmíněnému rozsudku Okresního soudu Praha-východ podal obviněný odvolání, které zaměřil především proti výroku o vině. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 11 To 115/2020, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný P. S. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.

5. Obviněný ve svém dovolání zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, které mu kladly za vinu, že jako jednatel obchodní společnosti C., vedl úmyslně účetnictví této společnosti tak nepřehledně, aby nebylo možné řádně vyčíslit daň, za tímto účelem zakládal do účetnictví fiktivní faktury, a to s vědomím jejich fiktivnosti. Ve vztahu k těmto závěrům obviněný namítl, že je oba soudy dostatečně neprokázaly a že se spokojily se závěry kontroly finančního úřadu, na nichž pak postavily jeho odsouzení. Podle názoru obviněného jde o protizákonný postup, neboť ve správním řízení nese důkazní břemeno kontrolovaný subjekt, zatímco v trestním řízení je povinnost prokazovat vinu na orgánech činných v trestním řízení, přičemž v případě přenesení výsledků finanční kontroly do trestního řízení došlo k uplatnění protiústavní zásady presumpce viny. Soudy podle obviněného postavily svá odsuzující rozhodnutí na zjištění správce daně, že nedošlo ke spárování faktur podle kontrolního hlášení, z tohoto důvodu jsou pak faktury přijaté do účetnictví obchodní společnosti C., označeny za fiktivní a jejich fiktivnost má prokazovat i tvrzení dodavatelských společností, které popřely, že by obchodovaly se zmíněnou obchodní společností.

6. Jak dále obviněný zdůraznil, svoji obhajobu postavil na tvrzení, že nevěděl o fiktivnosti dodavatelských faktur zahrnutých do účetnictví jmenované společnosti, v níž byl jednatelem. Toto jeho tvrzení nebylo podle něj vyvráceno a bez důvodných pochybností nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky stíhaného přečinu. S jeho obhajobou, že obviněnému předával faktury neztotožněný P., se přitom soud prvního stupně vypořádal tak, že i za této situace by bylo jeho povinností vykonávat funkci jednatele obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře a obezřetně se zajímat, s kým obchoduje a na základě jakého titulu mu neztotožněný P. vozí palety od různých společností. Podle obviněného tím soud prvního stupně nevysvětluje prokázání úmyslu, ale je zřejmé, že soud vnímá jeho podnikání jen jako amatérské, což ještě nezakládá jeho trestnost. K osobě neztotožněného P. pak obviněný opakuje svoji obhajobu, podle níž běžně vykupoval palety až od 60 osob, palety musel zkontrolovat, roztřídit a vypsat výdajový doklad, neměl proto čas se bavit se zákazníky. Kontroloval existenci společností uvedených na fakturách, zda údaje na nich odpovídají údajům v obchodním rejstříku, ale vše bylo v pořádku. Tomu odpovídala i skutečnost, že onen P. vozil i stovky palet najednou, takže takové množství palet nelze ukrást, navíc musel mít zajištěnu dopravu i naložení palet. Obviněný tedy popírá, že by nejednal s péčí řádného hospodáře.

7. Ve vztahu k tvrzení o záporném stavu pokladny obchodní společnosti C., obviněný namítl, že jde jen o účetní údaj, faktický stav mohl být odlišný např. při dotování pokladny, a jak i sám znalec uvedl, záporný stav pokladny ještě neprokazuje fiktivnost proplácených faktur. V tomto směru obviněný odkazuje i na výpověď účetní, podle níž všechny podklady dostávala výlučně od obviněného a pokladna měla na konci roku kladnou bilanci. Ani tyto skutečnosti tedy podle obviněného neprokazují naplnění subjektivní stránky přečinu, pro který byl odsouzen.

8. Obviněný vytýká odvolacímu soudu, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na ně, přičemž podle nich obviněný deklaroval nákup palet od konkrétních subjektů, které s ním vůbec neobchodovaly. Založením faktur uvedených v popisu skutku tedy obviněný podle odvolacího soudu dokládal nepravdivé skutečnosti. Odvolací soud však podle obviněného převzal závěry finančního úřadu, čímž rezignoval na vlastní činnost soudu, zejména když i přibraný soudní znalec uvedl, že své závěry opírá též o výsledek finanční kontroly. Navíc ze závěrů soudů nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy že obviněný věděl o fiktivnosti faktur zakládaných do účetnictví. Nebylo ani vysvětleno, proč soudy neuvěřily obhajobě obviněného ve vztahu k existenci osoby pana P. a z čeho se dovozuje závěr o vědomosti obviněného o fiktivnosti faktur.

9. Podle přesvědčení obviněného rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v rozporu s ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod i s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013, podle něhož popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku musí být z hlediska úmyslného zavinění vymezen tak, aby z něj bylo zřejmé, že pachatel naplnil jak vědomostní složku, tak volní složku úmyslu.

10. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ v celém rozsahu a aby věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání

11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. S. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný v zásadě setrval na svých námitkách, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Dovolatel především zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přečinu, kterým byl uznán vinným, přičemž argumentace obviněného spíše odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.

12. Námitky obviněného lze podle státního zástupce označit za hmotně právní jen s určitou mírou tolerance. Přitom argumentace obviněného vychází z jím upraveného skutkového děje založeného na existenci osoby P., jenž vystupoval za několik dodavatelů uvedených na daňových dokladech, které následně obviněný – údajně bez vědomí jejich fiktivnosti – učinil součástí účetnictví obchodní společnosti C. Obviněný tedy vychází ze skutkové verze, na níž založil svoji obhajobu, ovšem kterou oba soudy nižších stupňů odmítly.

13. Ve vztahu k vyjádření subjektivní stránky lze podle státního zástupce ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně seznat jak vědomostní, tak i volní složku úmyslného zavinění. Obviněný věděl, že společnosti uvedené na daňových dokladech je nevystavily, že neobchodovaly s obchodní společností C., přesto tyto daňové doklady nechal zaúčtovat do jejího účetnictví s vědomím, že budou i podkladem pro vypracování jejích daňových přiznání. S ohledem na počet fiktivních daňových dokladů, délku doby, po kterou k tomuto jednání docházelo, objem nepravdivě vykazovaného pohybu zboží a peněz v účetní evidenci jmenované obchodní společnosti si obviněný musel být vědom nutného ohrožení zájmu na řádném, úplném a nezkresleném vedení účetnictví a rovněž na řádném vyměření daně. Obviněný jako jednatel obchodní společnosti C., byl obeznámen s tím, co je podstatou řádného a pravdivého vedení účetnictví a správného vyměření daňové povinnosti. Přitom nešlo o ojedinělé fiktivní faktury, proto v případě takového rozsáhlého zaúčtování fiktivních daňových dokladů muselo být zákonitě ohroženo řádné vedení účetnictví i vyměření daně.

14. Státní zástupce ohledně argumentace obviněného rozhodnutím Nejvyššího soudu učiněným ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1404/2013 upozornil, že zde šlo o zcela jiný případ, než je vědomé zahrnutí fiktivních faktur do účetnictví obviněným, a to od subjektů, s nimiž nikdy neobchodoval. V případě řešeném citovaným rozhodnutím obviněná pověřila vedením provozu restaurace jiné osoby, kterým důvěřovala, předkládala do účetnictví všechny doklady, které převzala od osoby provozního, a obviněné bylo v této věci vytýkáno jen to, že řádně nekontrolovala činnost osob, které pověřila vedením provozu, v důsledku čehož nebyly do účetnictví zahrnuty určité daňové doklady, stejně jako daňové dobropisy dodavatelů, a naopak, některé platby byly zahrnuty duplicitně.

15. Podle státního zástupce obsah dovolání obviněného odpovídá obsahu jeho odvolání, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se zabývaly totožnými námitkami obviněného a dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, aby na jeho základě mohly být učiněny skutkové závěry. Uplatněné dovolací námitky tedy byly řádně a věcně správně vypořádány již v předchozích rozhodnutích soudů. Obviněný se domáhá zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo a setrval na své obhajobě. Tvrzení o nerespektování uvedených zásad trestního řízení však není podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se týká procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přitom oba soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o skutkových otázkách, proto nebyl ani důvod pro jejich postup v pochybnostech ve prospěch obviněného.

16. Za zcela nepřijatelnou označil státní zástupce i argumentaci obviněného, podle níž soudy nižších stupňů vycházely výhradně ze závěrů kontroly finančních úřadů a rezignovaly na povinnost provést dokazování v potřebném rozsahu. Ostatně ani sám obviněný nezpochybnil fiktivnost faktur, která je potvrzena i zprávami údajných dodavatelů palet, že neobchodovaly se společností obviněného. K úplnosti účetnictví obchodní společnosti C., se pak vyjádřil i přibraný soudní znalec z oboru ekonomie, odvětí účetnictví, ale soudům nic nebránilo využít i důkazy opatřené v daňovém řízení.

17. Státní zástupce v závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

18. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

19. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. S. opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek v takové podobě, k níž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) K uplatněným námitkám obviněného

21. Pod uplatněný dovolací důvod tedy nelze podřadit námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, protože se týkají skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem a jimi provedených důkazů a jejich hodnocení. Totéž se týká výhrad obviněného ve vztahu k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Přitom soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně pak vyjadřuje všechny zákonné znaky tohoto přečinu včetně úmyslného zavinění obviněného (viz formulace „… se záměrem eliminovat své zákonné povinnosti …“ nebo „… s úmyslem snižovat daňovou povinnost …“, „… vědom si skutečnosti, že uvedené společnosti nikdy předmětné daňové doklady nevystavily …“ apod.), proto se zde nemohou uplatnit závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013, na něž obviněný odkázal.

22. Oba soudy nižších stupňů pak uvedly, na podkladě jakých důkazů byl učiněn závěr o vině obviněného, a to včetně prokázání jeho úmyslného zavinění. Již z pouhého objemu vystavených fiktivních faktur od údajných dodavatelských společností DM drogerie market, s. r. o., HERM, spol. s r. o., PEMA VELKOOBCHOD, s. r. o., STAVIMEX Praha, a. s., VESAS, s. r. o., Hottman´s, s. r. o., které mu měl podle tvrzení obviněného dodávat i s paletami za tyto obchodní společnosti jeden člověk, údajný P., si musel být obviněný vědom fiktivnosti takové fakturace a jejího negativního vlivu na včasné a řádné vyměření daně. Přitom skutková zjištění soudu prvního stupně rozhodně nestojí výlučně, jak se obviněný ve svém dovolání domnívá, na zjištěních správce daně a v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu. Soudy totiž opírají své závěry nejen o výpověď svědkyně I. H., účetní obchodní společnosti C., která potvrdila, že účetní doklady jí předával pouze obviněný, ale též o znalecký posudek vypracovaný Ing. Milanem Vodičkou, znalcem z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence. Dále bylo podstatné i vyjádření výše zmíněných společností, že nedodávaly obchodní společnosti C., žádné palety a vůbec neobchodovaly s touto společností. Nelze pak pominout ani účetnictví obchodní společnosti C., a další účetní doklady, které jsou součástí spisu a z nichž lze rovněž dovodit správnost závěrů nejen znaleckého posudku, ale i tvrzení správce daně ve vztahu k fiktivnosti fakturace i ohledně údajů obchodní společnosti C., v jejích daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, pokud jde o daň na vstupu. Rozhodně tedy nelze přisvědčit námitkám obviněného, že by snad soudy nižších stupňů opřely svá skutková zjištění výlučně, dokonce ani ve významné míře o závěry správce daně učiněné v rámci daňového řízení.

23. Pokud obviněný vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní obhajoby a interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení a které soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřily, zpochybnil tím výsledky dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v údajně chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se však nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně potvrzeném napadeným usnesením odvolacího soudu a za jehož spáchání byl obviněný uznán vinným, ani jiného hmotně právního posouzení. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5 a 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. V tomto směru nemohlo být dovolání rovněž akceptováno.

24. Obviněný ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu a neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku nebyly naplněny. Obviněný sice ve svých námitkách zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu, kterým byl uznán vinným, avšak tyto své výhrady založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, přičemž vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní obhajoby a interpretace provedených důkazů i jejich hodnocení.

V. Závěrečné shrnutí

25. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. S. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Za této situace Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Se shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se přitom již věcně správně a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů, které v této věci rozhodovaly. Při skutkových zjištěních, která tyto soudy učinily, jsou pak jejich právní závěry z hlediska právní kvalifikace skutku jednoznačně ve prospěch obviněného, neboť přicházelo v úvahu i posouzení tohoto protiprávního jednání jako činu výrazně závažnějšího. Učiněná skutková zjištění totiž nevylučovala ani právní kvalifikaci skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020), byť s ohledem na omezení vyplývající z ustanovení § 265p odst. 1 tr. řádu jde jen o teoretickou úvahu. Stejně tak obviněného rozhodně nepoškozuje ani výrok, kterým bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, a to i s vědomím výše uvedeného.

26. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. František Púry, Ph.D.

předseda senátu

Vyhotovil:

JUDr. Bohuslav Horký

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru