Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1010/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaPoškození finančních zájmů Evropské unie
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1010.2019.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku

§ 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1010/2019-I-1242

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 58/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 10/2017, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 58/2018, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 18 T 10/2017.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 18 T 10/2017, byl obviněný R. G. uznán vinným dvěma zločiny poškození finančních zájmů Evropské unie, a to jednak podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) a jednak podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, ve znění zákona č. 420/2011 Sb. účinného do 31. 5. 2015 (ve výroku o vině u druhého z obou zločinů soud nesprávně označil první odstavec namísto druhého). Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 260 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl rovněž podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy obchodní korporace a družstva a ve výkonu činnosti autorizovaného inženýra pro stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství pod ČKAIT – 0700720 na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Evropské unii zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky částku 1 911 912,35 Kč.

2. Podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře se obviněný obou zločinů dopustil ve stručnosti tím, že:

1. Jako prokurista obchodní společnosti G., se záměrem čerpat dotační prostředky z Evropského fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, pro vodu, vzduch a přírodu a využít tyto finanční prostředky pro obchodní společnost G., či pro vlastní potřeby, na základě své předchozí nabídky přijal dne 1. 4. 2014 v XY zmocnění J. R., nar. XY, pro obchodní společnost G., za účelem jednání se Státním fondem životního prostředí České republiky ve věci podání žádosti o přiznání podpory z Operačního programu životního prostředí, prioritní osa „6. – zlepšování stavu přírody a krajiny“, oblast podpory „6.4 – optimalizace vodního režimu krajiny“, na akci XY – odbahnění rybníka „XY“, přičemž nejméně od 6. 3. 2014 věděl, že v rámci dokumentace žádosti o přiznání podpory bude figurovat jako dodavatel stavebních prací obchodní společnost G., ač předem stanovenou podmínkou poskytnutí dotace bylo provedení výběrového řízení mezi nejméně třemi uchazeči s kvalifikačními předpoklady pro danou stavbu podle závazných pokynů pro žadatele a příjemce podpory v operačním programu životního prostředí, s čímž byl seznámen, a jeho následné jednání směřovalo k vytvoření listin, které měly poskytovatele dotace mylně vést k závěru, že všechny listiny předkládané v souvislosti s řízením o poskytnutí dotace podle § 14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů a podle podmínek poskytnutí dotace vydaných na základě § 14 odst. 4 písm. g) citovaného zákona Státním fondem životního prostředí České republiky pro J. R. odpovídají skutečnosti, tedy, že jsou v souladu s předem stanovenými podmínkami pro poskytnutí dotace uvedenými v závazných pokynech pro žadatele a příjemce podpory, dne 9. 4. 2014 v XY podal prostřednictvím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky v zastoupení J. R. Státnímu fondu životního prostředí České republiky žádost o poskytnutí podpory – Operační program životního prostředí, výzva č. 58, prioritní osa 6.4 optimalizace vodního režimu krajiny na realizaci projektu rekonstrukce rybníka „XY“ na p. č. XY a XY v k. ú. XY, okres XY, k níž konkrétně připojil listiny, které sám vypracoval a připravil k podpisu, a to nejméně

- listiny mající dokumentovat provedení výběrového řízení, ač ve skutečnosti výběrové řízení proběhlo pouze formálně, bez skutečného zájmu o zakázku ze strany obchodních společností Gremis, s. r. o., a LS Mont, s. r. o., a jeho jasným vítězem s nejnižší předem připravenou nabídkovou cenou se stala obchodní společnost G.,

na to navazující

- smlouvu o dílo ze dne 11. 8. 2014 mezi objednatelem J. R. a zhotovitelem obchodní společností G., v níž se obchodní společnost zavázala dílo provést v době od 1. 9. 2014 do 31. 7. 2015 v ceně 2 886 895 Kč včetně DPH, přičemž obchodní společnost G., ve skutečnosti ve stanoveném termínu práce nezahájila, tyto zahájila až 23. 7. 2015 hloubením struh pro odvodnění sedimentu, které ukončila dne 7. 8. 2015, další práce byly provedeny od konce prosince 2015 do 31. 3. 2016, přičemž rekonstrukce rybníka byla dokončena svépomocí J. R. a jím objednanou obchodní společností PSP, s. r. o., přičemž do 31. 3. 2016 provedené práce na odbahnění rybníka byly v rozsahu 1 096 395,35 Kč

- smlouvu o zápůjčce ze dne 6. 10. 2014 mezi zapůjčitelem R. G. a vydržitelem J. R. na částku 800 000 Kč, jakožto listinu dokládající vlastní zdroje žadatele o podporu, dne 16. 12. 2014 byla obviněným po další dohodě s J. R. vložena na jeho účet v hotovosti částka 930 000 Kč a téhož dne byla J. R. převedena zpět na účet obchodní společnosti G.,

a popsané jednání vedlo k rozhodnutí o poskytnutí dotace Státním fondem životního prostředí České republiky, dne 19. 11. 2014 byla pro projekt alokována částka 1 952 145,90 Kč a dne 15. 12. 2014 bylo žadateli J. R. vyplaceno z prostředků Evropských fondů pro regionální rozvoj Ministerstvem životního prostředí České republiky celkem 1 911 912,35 Kč, veškeré tyto finanční prostředky poskytnuté v rámci dotace byly dne 16. 12. 2014 J. R. na základě smlouvy o dílo ze dne 11. 8. 2014 poukázány na účet obchodní společnost G.,

čímž způsobil škodu Evropské unii zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky, Státním fondem životního prostředí České republiky ve výši nejméně 1 911 912,35 Kč.

2. Poté, co dne 1. 4. 2014 přijal v XY zmocnění J. R. pro obchodní společnost G., za účelem jednání se Státním fondem životního prostředí České republiky ve věci podání žádosti o přiznání podpory z Operačního programu životního prostředí, prioritní osa „6 – zlepšování stavu přírody a krajiny“, oblast podpory „6.4 – optimalizace vodního režimu krajiny“ na akci XY – odbahnění rybníka „XY“, toto jednání vedl a tudíž znal předem stanovené podmínky pro poskytnutí dotace uvedené v závazných pokynech pro žadatele a příjemce podpory, tedy i to, že poskytnuté prostředky musí být užity na realizaci tohoto projektu, dne 11. 8. 2014 uzavřel smlouvu o dílo mezi objednatelem J. R. a zhotovitelem obchodní společnost G., v níž se obchodní společnost G., zavázala dílo provést v době od 1. 9. 2014 do 31. 7. 2015 v ceně 2 886 895 Kč včetně DPH, na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace Státním fondem životního prostředí České republiky, dne 19. 11. 2014 byla pro projekt alokována částka 1 952 145,90 Kč a dne 15. 12. 2014 bylo žadateli J. R. vyplaceno z prostředků Evropských fondů pro regionální rozvoj Ministerstvem životního prostředí České republiky celkem 1 911 912,35 Kč, veškeré tyto finanční prostředky poskytnuté v rámci dotace byly dne 16. 12. 2014 J. R. podle této smlouvy o dílo poukázány na účet obchodní společnosti G., z něj pak byla obviněným v následujících dvou týdnech v hotovosti vybrána částka 2 150 000 Kč, a to konkrétně dne 17. 12. 2014 částka 1 000 000 Kč, dne 19. 12. 2014 částka 250 000 Kč, dne 22. 12. 2014 částka 300 000 Kč, dne 29. 12. 2014 částka 300 000 Kč, dne 30. 12. 2014 částka 300 000 Kč, přičemž dotační prostředky byly užity v rozporu s účelem, pro který byly určeny, neboť realizace projektu byla započata až dne 23. 7. 2015 prohloubením struh pro odvodnění sedimentu, které skončily dne 7. 8. 2015, další práce byly provedeny od konce prosince 2015 do poloviny roku 2016, a to dílem v režii J. R., přičemž do 31. 3. 2016, kdy mělo být dílo nejpozději dokončeno, provedené práce na odbahnění rybníka činily maximálně 1 096 395,35 Kč, náklady dokumentace projektu pak činily maximálně 119 700 Kč, celkem tedy 1 216 095,35 Kč, tudíž celková škoda dosáhla nejméně 695 817 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný R. G. odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 58/2018, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný R. G. podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání prostřednictvím svých obhájců, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

5. Obviněný ve svém dovolání namítl porušení obžalovací zásady upravené v § 2 odst. 8 tr. řádu. Soud prvního stupně jej totiž odsoudil za spáchání dvou trestných činů dvěma skutky, ačkoliv obžaloba byla podána pro jeden skutek a jeden trestný čin. Podle názoru obviněného je tento postup rovněž v rozporu se zásadou totožnosti skutku, protože původní znění stíhaného skutku popsaného v obžalobě v sobě neobsahovalo jednání naplňující znaky skutkové podstaty podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku. Za mylný pak obviněný označil opačný závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětné jednání bylo v podstatných znacích zachyceno i v rámci popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Přestože soud prvního stupně před skončením hlavního líčení obviněného poučil o možné změně právní kvalifikace, nešlo o pouhou změnu právní kvalifikace, ale z pohledu obviněného o zjevné vybočení z obžalovací zásady a porušení ustanovení § 176 odst. 2 tr. řádu. V souvislosti s těmito procesními pochybeními rovněž došlo k porušení práva obviněného na obhajobu, neboť nemohlo být ve vztahu ke zločinu kvalifikovanému podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku vůbec realizováno. Svévolným vymezením skutku, který nebyl uveden v obžalobě ani předmětem dokazování, došlo podle obviněného k porušení zásady spravedlivého procesu. V důsledku rozdělení jednoho skutku do dvou musel být rovněž ukládán úhrnný trest, což zcela jistě ovlivnilo skutečnost, že výkon trestu nebyl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu.

6. Obviněný rovněž namítl, že ani v případě, že by pro skutek uvedený v bodě 2. výroku o vině odsuzujícího rozsudku bylo řádně zahájeno trestní stíhání, nebylo by možné jednání obviněného právně kvalifikovat jako vícečinný souběh zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. V úvahu přichází totiž užití pouze jedné právní kvalifikace v důsledku tzv. faktické konzumpce. Pokud jde tedy o právní kvalifikaci, je skutková podstata podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku konzumována skutkovou podstatou § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, protože pokud by pachatel dotační prostředky vylákal, pak by to muselo být se záměrem, aby je použil k jinému účelu.

7. Obviněný dále namítl, že v řízení měly být stíhány i další osoby, zejména svědek J. R., neboť on byl žadatelem i příjemcem dotací z rozpočtu spravovaného Evropskou unií. Úvaze o neorientovanosti svědka J. R. v problematice udělování dotací nelze uvěřit, protože tento svědek zastával několik let funkci starosty obce.

8. Dále obviněný zpochybnil otázku vzniklé škody, když konečným příjemcem dotací z rozpočtu spravovaného Evropskou unií byl svědek J. R. jakožto vlastník vodního díla, které bylo rekonstruováno. V daném případě nedošlo k podvodnému vyčerpání dotace, protože za tyto prostředky bylo vykonáno to, co vykonáno být mělo. Skutečnost, že během prací došlo k problémům, je přirozeným jevem u všech obdobných projektů. Navíc svědkyně B. J. z Agentury ochrany přírody a krajiny v rámci své kontrolní činnosti nezjistila žádná pochybení a ve svém závěrečném stanovisku konstatovala, že dílo bylo až na nějaké drobnosti v pořádku. Podle obviněného šlo tudíž o případ, kdy nastal extrémní nesoulad mezi právním závěrem soudů, že dotační prostředky jím byly použity v rozporu s účelem, pro který byly určeny, s vykonanými skutkovými zjištěními. Obviněný nesouhlasil též se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, který se týkal výše nákladů na odbahnění rybníka ke dni 31. 3. 2016 v rozsahu určeném znalcem Ing. Petrem Pokorným. Vytkl v této souvislosti odbornost znalce, která se netýká vodních staveb, jeho zjištění označil za domněnky a neměřitelné skutečnosti. Obviněný tvrdil, že vzniklou škodu může představovat jen ta část peněžních prostředků, které tvoří rozdíl mezi výší poskytnuté dotace a skutečně vynaloženými celkovými náklady na celou akci, nikoliv náklady vynaloženými ke dni plánovaného skončení prací, tj. k datu 31. 3. 2016. Obviněný je přesvědčen, že soudy při hodnocení důkazů a z nich vyvozených závěrů postupovaly zcela jednostranně, zabývaly se pouze skutečnostmi svědčícími v jeho neprospěch, aniž by braly v úvahu i okolnosti svědčící v jeho prospěch.

9. V další části svého dovolání obviněný zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku z důvodu absence relevantních skutkových okolností. Zejména upozornil na to, že na bankovním účtu obchodní společnosti G., v době výběrů peněžní hotovosti byly i další peněžní prostředky v řádu milionů Kč a rovněž v pokladně byla udržována peněžní hotovost. Přijaté částky z bankovního účtu obviněný vždy vložil do pokladny obchodní společnosti a následně je používal k podnikatelské činnosti. Nelze tedy určit, ve kterém okamžiku a zda vůbec byly z účtu obchodní společnosti G., vybrány peněžní prostředky pocházející právě jen z poskytnuté dotace.

10. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval obviněný v tom, že soudy obou stupňů neprovedly obhajobou navržené výslechy některých svědků, čímž nemohla být jeho vina prokázána nadevší pochybnost, jak vyžaduje trestní řád. K extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěnými skutečnostmi mělo podle obviněného dojít i ve vztahu k závěru soudu prvního stupně o fingovaném výběrovém řízení (mělo proběhnout „na oko“), což je v rozporu s provedeným dokazováním. Zástupci ostatních obchodních společností, které se výběrového řízení účastnily, totiž vypověděli, že o zakázku skutečně měli zájem. Poukaz na extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a zjištěnými skutečnostmi je podle obviněného rovněž nutné vztáhnout na všechny v dovolání uplatněné námitky.

11. S ohledem na uvedené výhrady byl obviněný přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a tento důvod byl současně dán již v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí, tím došlo k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) i l) tr. řádu.

12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, případně i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, a to včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal věc soudu druhého stupně, event. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

13. K dovolání obviněného R. G. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně upozornila na to, že námitky obviněného, kterými nesouhlasil se skutkovými zjištěními, rozsahem provedeného dokazování včetně nevyhovění jeho návrhů na doplnění důkazů neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupkyně také neshledala v posuzované věci extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a zjištěními soudů. Obviněného usvědčují zejména výpovědi svědků a listinné důkazy, z nichž vyplývá, že se obviněný dopustil jednání, kterým naplnil zákonné znaky zločinů poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku. Skutkový stav popsaný v tzv. skutkových větách výroku o vině odsuzujícího rozsudku podle státní zástupkyně zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na principech obecné logiky, veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. řádu a v souladu s jejich obsahem včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněným, s níž se soudy podrobně vypořádaly.

14. K námitce obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl nezachování totožnosti skutku a porušení obžalovací zásady upravené v § 2 odst. 8 tr. řádu, státní zástupkyně uvedla, že jde o procesní námitku, jejíž případné porušení není obecně způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozdílně je nutné posuzovat výhradu, jejímž prostřednictvím obviněný zpochybnil problematiku jednoty skutku, tedy zda jednání popsané v odsuzující části rozsudku jako dva samostatné trestné činy lze z hmotněprávního hlediska považovat za stejný skutek, pro který byla podána obžaloba, v níž bylo jednání kvalifikováno jen jako jeden skutek a jeden trestný čin.

15. V posuzované věci byla podle státní zástupkyně totožnost skutku v případě jednání popsaného v bodě 2. výroku o vině odsuzujícího rozsudku zachována. Skutkové okolnosti popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku se totiž shodují. Námitka obviněného, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není uvedeno nic o neoprávněném použití finančních prostředků, nemůže obstát. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je popsáno, že došlo k porušení rozhodnutí o poskytnutí dotace podle přílohy č. 1 – Podmínek poskytnutí dotace, v bodech B) odst. 1, písm. b) – je povinen poskytnuté finanční prostředky použít k úhradě příslušných nákladů. Státní zástupkyně má za to, že jak usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i obžaloba, obsahovaly dílčí popis jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku a podmínky týkající se zachování totožnosti skutku byly v posuzovaném případě splněny.

16. Za neopodstatněnou považuje státní zástupkyně námitku obviněného týkající se tzv. faktické konzumpce v případě základních skutkových podstat upravených v § 260 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. K tomu dodává, že totožnou námitku uplatnil obviněný již ve svém odvolání a odvolací soud se s ní podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Státní zástupkyně se s těmito závěry odvolacího soudu ztotožnila a v plném rozsahu na ně odkázala.

17. Dále státní zástupkyně uvedla, že soud prvního stupně neporušil v souvislosti se změnou právní kvalifikace jednání ani právo obviněného na obhajobu, protože jej náležitě ve smyslu § 225 odst. 2 tr. řádu v hlavním líčení poučil. Obviněnému byla dána dostatečná lhůta k přípravě, kterou však nežádal.

18. Pokud jde o námitku obviněného, kterou zpochybnil vznik značné škody, státní zástupkyně považuje závěry soudů v tomto směru za správné a odpovídající zákonu a zjištěnému skutkovému stavu. Soudy posoudily způsobenou škodu v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku jako celkovou finanční částku vylákanou z dotačních prostředků Evropské unie. Škoda Evropské unii zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky vznikla již samotným uvolněním dotace, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012. Rovněž i v případě jednání popsaného v bodě 2. výroku o vině odsuzujícího rozsudku dospěl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění ke správnému a odpovídajícímu závěru o výši způsobené škody, kterou určil jako rozdíl mezi celkovou částkou vyplacené dotace a částkou představující skutečně vynaložené výdaje na provedení díla.

19. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu státní zástupkyně konstatovala, že tento dovolací důvod nemohl být naplněn ani v jedné své alternativě. Jednak byl opravný prostředek obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně řádně přezkoumán a jednak jsou dovolací námitky obviněného podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neopodstatněné.

20. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

21. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky

k podání dovolání, dospěl k závěru, že část dovolacích námitek má opodstatnění a napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy vytýkanou vadou právního posouzení skutkových zjištění.

22. Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. G., lze dovodit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak je patrné z dikce citovaného dovolacího důvodu, je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

23. Obviněný opřel své dovolání rovněž o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a podle formulace jeho výhrad lze dovodit, že mínil využít druhou alternativu tohoto důvodu dovolání. Ta se týká rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, v jeho případě tudíž důvod podle písm. g).

24. Nejvyšší soud mohl na podkladě právních námitek obviněného, které směřovaly proti vadám v použití ustanovení hmotného práva [§ 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku] přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení, a to v rozsahu a z důvodů vytčené vady spočívající v rozdělení žalovaného skutku na dva samostatné skutky a v jejich právním posouzení jako dvou zločinů podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je nutné zrušit jak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z důvodu vady v hmotněprávním posouzení žalovaného skutku.

b) K právní námitce odpovídající dovolacímu důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

25. Úvodem je třeba připomenout obecné otázky týkající se skutku, proti jehož vymezení v posuzované věci se obviněný zásadně ohradil. Předně je třeba upozornit na to, že skutek jako pojem není v trestním právu definován zákonem, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Skutek je určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení. Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoliv jejich právní posouzení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2721). Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně relevantní jednání (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, pak tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.

26. Vždy je však nutné odlišovat jednotu skutku a totožnost skutku. Jednota skutku je pojem hmotněprávní a má význam zejména pro určení, zda jde o souběh trestných činů jednočinný nebo vícečinný. Naproti tomu totožnost skutku představuje institut procesní, který má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. Jelikož obviněný převážnou část argumentace věnoval právě vadám vytýkajícím porušení zásady zachování totožnosti skutku, Nejvyšší soud stručně připomene základní pravidla posuzování tohoto procesního institutu, byť se netýká hmotněprávní vady napadeného rozhodnutí. Totožnost skutku je zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr. a další). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (srov. § 116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§ 11 odst. 2 a § 12 odst. 12 tr. řádu), poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (srov. § 45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní, 2002, s. 400 – 405, dále též Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722).

27. Dále je vhodné uvést, že pojem skutek a popis skutku nejsou totožné a je proto třeba je rozlišovat. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu je popis skutku slovní formulací, jejímž prostřednictvím se skutek, tj. událost, o niž se rozhoduje, odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 41/2002-I. a č. 55/2013 Sb. rozh. tr.).

28. Obviněný ve svém dovolání přesně neodlišil uvedené dvě kategorie posuzování skutku, to znamená z hlediska jednoty skutku jako pojmu hmotného práva na jedné straně a z hlediska procesního, tj. totožnosti skutku. Většina jeho argumentů se týkala spíše výhrad proti porušení zachování totožnosti skutku tím, že soud prvního stupně rozdělil jeden žalovaný skutek na dva samostatné skutky, které poté právně kvalifikoval podle různých základních skutkových podstat téhož trestného činu podle § 260 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zákoníku. Povinnost zachovat totožnost skutku totiž vyplývá z norem trestního práva procesního (viz zejména ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. řádu), přičemž zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se ani samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v němž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. řádu). S ohledem na výsledek dovolacího řízení a důvody kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu však není třeba podrobněji reagovat na tuto procesní výhradu.

29. Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti tudíž vycházel z důvodné námitky proti užití hmotného práva soudy obou stupňů, neboť obviněný v zásadě správně vytýkal rozdělení jediného žalovaného skutku, ačkoli v posuzovaném případě nejde o dva samostatné skutky, nýbrž o skutek jediný. Při zkoumání událostí představujících skutek, pro který je vedeno trestní řízení proti obviněnému, nelze pochybovat o tom, že pod oběma body výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jde o jeden a týž skutek, neboť je zřejmá shoda podstatných skutkových okolností, které mají význam pro hmotněprávní posouzení žalovaného skutku, tedy projevy vůle obviněného navenek, které byly příčinou následku významného z hlediska trestního práva. V posuzovaném případě totiž nebyl žádný důvod pro oddělení té části páchání trestné činnosti, která se týkala samotného použití dotačních prostředků, neboť byly předtím opatřeny podvodným způsobem a dostaly se tak do dispozice obviněného. Krajský soud byl zřejmě veden snahou využít druhou ze dvou základních skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie uvedenou v § 260 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by zohlednil celý komplex jednání charakterizujících objektivní stránku první z obou základních skutkových podstat uvedenou v § 260 odst. 1 tr. zákoníku.

30. Trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, se dopustil ten, kdo vyhotovil, použil nebo předložil nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo zatajil doklady nebo podstatné údaje, a tím umožnil nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu nebo umožnil nesprávné použití nebo zadržování majetku pořízeného z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, za což pachatel mohl být potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, se téhož trestného činu dopustil také ten, kdo neoprávněně zkrátil nebo použil finanční prostředky, které tvořily příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem.

31. V projednávané věci spočívalo jednání obviněného podle zjištěných skutkových okolností v tom, že jako prokurista obchodní společnosti G., na základě dohody s J. R., žadatelem o dotační prostředky z evropských fondů, který obviněnému vystavil plnou moc k vyřízení všech náležitostí k podání žádosti, přičemž obviněný poté vyhotovil a Státnímu fondu životního prostředí České republiky předložil nepravdivé dokumenty vztahující se k výdajům rozpočtu spravovaného Evropskou unií a tím umožnil nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu. Poté, co obviněný jako jednatel obchodní společnosti G., na jejíž účet svědek J. R. zaslal jemu vyplacenou finanční podporu, obviněný již mohl disponovat s dotací a použil její část na realizaci smluveného díla v souladu s dotačním projektem. Soud prvního stupně žalované jednání obviněného rozčlenil do dvou skutků a právně posoudil jako dva zločiny poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přitom vycházel z časového sledu úkonů obviněného, který se nejprve podílel na opatření, eventuálně vypracování podkladů nezbytných ke splnění dotačních podmínek a podání žádosti o finanční podporu z evropských fondů, které jsou vyjmenovány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tak předstíral správnost všech listin, aby umožnil nesprávné použití finančních prostředků, což krajský soud označil za přípravnou fázi jejich vlastního zneužití. Výše škody pak podle krajského soudu představuje celou částku poskytnuté dotace, neboť nebýt nepravdivých podkladů, nebyla by dotace poskytnuta. Oproti obžalobě však krajský soud zkonstruoval samostatný skutek, který spočíval v následném nakládání obviněného s peněžními prostředky převedenými na účet obchodní společnosti G. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v rámci této své úvahy vycházel z výsledků znaleckého zkoumání, podle nichž bylo na realizaci odbahnění rybníka vynaloženo maximálně 1 096 395,35 Kč, resp. 1 216 095,35 Kč a zbývající část přijatých dotačních prostředků ve výši 695 817 Kč užil obviněný neznámým způsobem, avšak nikoli ve prospěch naplnění účelu dotace. Posledně uvedenou částku tedy posoudil krajský soud jako škodu způsobenou již samotným neoprávněným použitím prostředků z rozpočtů spravovaných Evropskou unií ve smyslu trestněprávně významného následku druhé základní skutkové podstaty § 260 odst. 2 tr. zákoníku, resp. s ohledem na její výši též jako okolnost podmiňující použití kvalifikované trestní sazby podle odst. 4 písm. c) citovaného ustanovení.

32. Nejvyšší soud ve shodě s částí odpovídajících námitek obviněného, nepovažuje takovou úvahu soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud druhého stupně, za správnou. Jednání obviněného totiž nebylo nutné, resp. pro účely stanovení trestněprávní odpovědnosti obviněného v posuzované věci ani nebylo možné rozdělovat na fázi směřující k získání dotační podpory z rozpočtu spravovaného Evropskou unií a na fázi spočívající v samotném neoprávněném použití finančních prostředků pocházejících z takové dotace. Je tomu tak jednak z toho důvodu, že šlo o souhrn úkonů, které obviněný od počátku směřoval k získání dotace pro žadatele J. R. jako majitele vodního díla, na němž měla podle vzájemné dohody obou provést obchodní společnost G., jako předem známý dodavatel, stavební a jiné práce. Náklady spojené s realizací tohoto díla měly být částečně hrazeny z rozpočtu spravovaného Evropskou unií. Přitom obviněný R. G. musel být od samého počátku přinejmenším srozuměn s tím, že obchodní společnost G., nebude s ohledem na její ekonomický stav a nedokončené práce na jiném projektu schopna realizovat dílo smluvené s J. R. a financované z evropského rozpočtu včetně dodržení stanoveného termínu dokončení. Přesto obviněný přijal poskytnuté finanční prostředky, dílo neprovedl ve stanovené, ani v dodatečně prodloužené lhůtě a peníze částečně použil na jiný než poskytnutý účel. Tomuto následnému použití, v němž Nejvyšší soud spatřuje druhotnou okolnost samotné podstaty trestné činnosti obviněného, čemuž mimochodem odpovídala stručnost zmínky o ní v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, však předcházela jeho činnost spočívající v podvodném jednání, jímž mimo jiné předstíral vyhlášení a konání výběrového řízení na dodavatele díla, opatřil, případně vyhotovil další nepravdivé listiny nezbytné k uplatnění žádosti o poskytnutí dotace J. R., dále předložil fakturu na konečnou cenu stavebních prací podle smlouvy o dílo, ačkoli práce v celém rozsahu provedeny nebyly. V tom tedy tkvěla podstata celého protiprávního jednání obviněného, jež je třeba považovat za jediný skutek a k jehož postihu plně postačuje právní kvalifikace podle první z obou základních skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015 (bez ohledu na případné použití kvalifikovaných skutkových podstat). V posuzované věci jde v podstatě o netypický případ, v němž pachatel jako osoba rozdílná od příjemce dotace, jedná některým ze způsobů předvídaných v této skutkové podstatě, to znamená, že vyhotoví, opatří a připraví nepravdivé (alespoň částečně) podklady pro předložení žádosti o dotaci, čímž umožní její nesprávné použití. Přestože k dokonání tohoto činu není třeba, aby následně došlo k takovému nesprávnému použití dotačních prostředků (jde o ohrožovací delikt), jestliže fakticky jsou takto vylákané peněžní prostředky použity v rozporu s účelem dotace týmž pachatelem, není v každém takovém případě třeba, aby následná neoprávněná dispozice mimo účel či naplnění podmínek dotace byla samostatně posouzena jako skutek naplňující znaky druhé základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku. Vždy je nutné zkoumat konkrétní okolnosti případu. Podle zjištění soudů v posuzované trestní věci byl žalovaný skutek zcela vyčerpán již postihem obviněného podle první základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, a to vzhledem k výši způsobené škody.

33. Pro vyloučení trestní odpovědnosti obviněného za další skutek kvalifikovaný podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku svědčí rovněž objekt trestného činu, jenž je společný oběma základním skutkovým podstatám, a dále stejná osoba pachatele u obou skutků, jak je rozčlenil krajský soud do bodů 1. a 2. výroku o vině. Ustanovení § 260 odst. 1 i § 260 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, chránila (a stále chrání) finanční zájmy Evropské unie, byť v prvním odstavci v souvislosti s řádným předkládáním žádostí o dotaci a ve druhém odstavci v souvislosti s použitím prostředků z rozpočtů spravovaných Evropskou unií. Podvodným vylákáním dotační podpory poskytované z rozpočtů Evropské unie dojde ke zkrácení těchto rozpočtových prostředků ve výši odpovídající celé přijaté dotaci. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře tudíž správně určil částku 1 911 912,35 Kč jako škodu, vzniklou v důsledku neoprávněně vyplacených dotačních prostředků. Tomu nelze nic vytknout, neboť nebýt podvodného jednání obviněného vůči poskytovateli dotace, nebyla by žádost o její přidělení úspěšná a žádné finanční prostředky z evropských rozpočtů by tak nemohly být ani nesprávně použity. Jak ale vyplývá z popisu druhého ze skutků výroku o vině, krajský soud kladl obviněnému k tíži způsobení škody rovnající se rozdílu mezi celkovou částkou vyplacené dotace a částkou odpovídající hodnotě práce skutečně vynaložené na zhotovení části díla (695 817 Kč). Z toho je zřejmé, že obviněnému bylo druhým skutkem kladeno za vinu způsobení škody, která však již byla zahrnuta ve škodlivém následku u prvního ze skutků kvalifikovaného podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Při důsledném výkladu logiky, kterou byl soud prvního stupně zjevně veden, došlo u druhého skutku k paradoxní situaci, podle níž byla fakticky „zlegalizována“ částka 1 216 095,35 Kč, kterou obviněný využil ke splnění smlouvy o dílo, ačkoli šlo o předtím protiprávně vylákanou část dotace. Podle znění skutkové věty u skutku pod bodem 1. výroku o vině měla být jednáním obviněného způsobena škoda ve výši 1 911 912,35 Kč a u druhého skutku ve výši 695 817 Kč. Oběma skutky by tak obviněný měl podle krajského soudu způsobit škodu cca 2,5 milionu Kč. Přitom výsledky provedeného dokazování jasně vypovídají o tom, že maximální výše podvodně přidělené dotace činila 1 911 912,35 Kč.

34. Lze shrnout, že neoprávněné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtu spravovaného Evropskou unií bylo v případě obviněného zahrnuto již ve skutku, ve kterém shledaly soudy prvního i druhého stupně zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný podvodným jednáním souvisejícím s přípravou žádosti o poskytnutí dotace a opatřením vyžadovaných dokumentů umožnil sám sobě (vystupoval jako prokurista obchodní společnosti G.) neoprávněné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtu spravovaného Evropskou unií. Žadatel o dotaci J. R. předem přislíbil obviněnému zastupujícímu zmocněnce v dotačním řízení G., realizovat projekt, na který měly být finanční prostředky použity. Nakolik však tyto peníze byly skutečně užity k řádnému účelu či v rozporu s ním, není z hlediska trestnosti podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku vůbec důležité (mohly být třeba i v plné výši spotřebovány v souladu s žádostí o dotaci). Pro srovnání může Nejvyšší soud poukázat na ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jež trestně postihuje mj. jednání spočívající v uvádění nepravdivých informací při sjednávání úvěrové smlouvy, a to i v případech, v nichž úvěrové prostředky jsou pachatelem použity na účel uvedený v úvěrové smlouvě. V posuzované trestní věci se evidentně maximální míra trestnosti skutku v jeho hmotněprávním smyslu vyčerpala již znaky skutkové podstaty podle prvního odstavce a vytváření určitého kvazitrestného činu pod bodem 2. výroku o vině rozsudku krajského soudu nebylo vůbec na místě. Krajský soud zkonstruoval samostatný druhý skutek na podkladě části popisu skutku z obžaloby (v podstatě i z usnesení o zahájení trestního stíhání), což sám uvedl v bodě 69. svého rozsudku, a navíc tuto část obžaloby podrobil úvaze o totožnosti skutku. Slovy „…přičemž dotační prostředky byly užity v rozporu s účelem, pro který byly určeny“ však obžaloba naznačila, že s financemi bylo dále nakládáno, což však nijak nezohlednila v právní kvalifikaci skutku. Protože se tato část popisu skutku z obžaloby nijak nepromítla do hmotněprávního posouzení skutku, byla pro skutková zjištění nutná k naplnění znaků skutkové podstaty nadbytečná a maximálně mohla dokreslovat okolnosti případu jako motivaci obviněného. Ten totiž od počátku jednal za žadatele J. R., opakovaně předkládal příslušným úřadům nepravdivé podklady, dokonce žadateli zaslal ze svého účtu finanční prostředky k částečnému krytí záměru, pro který byla dotace určena, neboť šlo o projekt dílem financovaný ze zdrojů žadatele. To vše obviněný činil ze zištných důvodů, aby poté, co bude dotace přidělena J. R., mohl s prostředky (případně s jejich částí) prostřednictvím obchodní společnosti G., nakládat on sám podle vlastního uvážení. To, jakým způsobem s dotačními prostředky bylo obviněným skutečně naloženo, nebylo významné z hlediska skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie v prvním odstavci, zejména však nebylo ani předmětem trestního řízení ani obžaloby. Ze všech shora uvedených důvodů tedy postup soudu prvního stupně, pokud vyčlenil do samostatného skutku nakládání s vylákanou dotací, nebyl správný. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře bude muset nově vyslovit vinu pouze v rozsahu obžaloby, tedy o skutku v jeho hmotněprávním smyslu, jehož podstatou bylo vylákání dotace ve výši 1 911 912,35 Kč. Tytéž finanční prostředky získané trestným činem není možné dále rozdělovat na část, která byla vynaložena v souladu s účelem poskytnuté dotace, a na tu, která byla spotřebována jiným způsobem.

c) K ostatním námitkám

35. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá námitka obviněného, podle níž měly být stíhány i další osoby, zejména svědek J. R., neboť on byl žadatelem i příjemcem dotace z rozpočtu spravovaného Evropskou unií. Jde totiž obsahově o námitku zpochybňující procesní zásadu, konkrétně zásadu obžalovací vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 8 tr. řádu. Jde o procesní pravidlo, které stanoví, že trestní stíhání před soudy je možné vést jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Soudy proto v souladu s § 220 odst. 1 tr. řádu mohou rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud ovšem dodává, že uplatnění trestní odpovědnosti svědka J. R. není s ohledem na dosavadní skutková zjištění vyloučeno, naopak bylo vhodné, avšak je pouze na orgánech činných v přípravném řízení, zda vůči této osobě zahájí úkony trestního řízení.

36. Rovněž námitka obviněného, že popis skutku pod bodem 2. výroku o vině v odsuzujícím rozsudku postrádá naplnění zákonného znaku neoprávněného použití finančních prostředků, které tvoří výdaje rozpočtů spravovaných Evropskou unií, přičemž závěr soudu o naplnění tohoto znaku je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, není relevantní. Vzhledem k vyslovenému právnímu názoru ohledně vady v rozdělení žalovaného skutku, s níž souviselo i nesprávné použití právní kvalifikace podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, pro niž bylo třeba zrušit napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, není třeba se k citované námitce obviněného blíže vyjadřovat.

37. Naopak za nedůvodnou považuje Nejvyšší soud námitku týkající se překročení termínu dokončení díla ke dni 31. 3. 2016, přičemž podle obviněného ani uvedené datum z ničeho nevyplývá. Dále obviněný zmínil, že případné zpoždění realizace účelu dotace mělo skončit maximálně sankcemi uloženými v dotačním řízení. Předně je třeba konstatovat, že obecně je proces poskytování dotací ať už z národních zdrojů, nebo z prostředků Evropské unie, doprovázen striktními podmínkami, jejichž porušení může vést k uplatnění trestní represe. Česká republika jako členský stát Evropské unie je vázána dodržováním všech smluvních ujednání tohoto společenství, mezi něž patří i Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 26. 7. 1995. Právě za účelem možného postihu všech případů podvodných jednání poškozujících finanční zájmy Evropského společenství (Evropské unie) došlo k zakotvení speciální skutkové podstaty postihující nekalé jednání vůči evropským rozpočtům, a to § 260 tr. zákoníku (předtím § 129a tr. zákona). Skutkové okolnosti zjištěné v dosavadním řízení nevyvolávají jakoukoli pochybnost o správném uplatnění trestní represe proti obviněnému, který je stíhán za spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie dokonce v kvalifikované trestní sazbě podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. K první z uvedených výhrad obviněného je možné pouze upozornit na znění rozhodnutí o poskytnutí dotace, resp. podmínek v něm uvedených v oddílu A. písm. e), v němž je stanoven termín pro ukončení realizace akce dnem 31. 12. 2015. Následně bylo požádáno o prodloužení této lhůty o tři měsíce, tj. do 31. 3. 2016 a žádosti bylo vyhověno. Soud prvního stupně tedy správně považoval toto datum za závazný termín pro dokončení díla stanovený v podmínkách rozhodnutí o poskytnutí dotace.

38. Pokud jde o námitky obviněného, podle kterých soudy prvního i druhého stupně neprovedly některé důkazy svědčící v jeho prospěch, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, netýkají se porušení hmotného práva, přičemž Nejvyšší soud je ani neshledal opodstatněnými. V trestním řízení, podobně jako v jiných typech soudního řízení, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. V praxi jde o naplnění čl. 81 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedené zásady je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran, jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované věci nejprve soud prvního stupně, po něm též soud druhého stupně dostatečně a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nevyhověly návrhu obviněného na provedení jím navržených důkazů (viz body 56. až 58. rozsudku krajského soudu a body 9. a 10. usnesení vrchního soudu). Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožňuje a dodává, že jejich dosavadním procesním postupem nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nicméně vzhledem ke kasačnímu rozhodnutí o dovolání bude na soudu prvního stupně, aby v hlavním líčení znovu zvažoval potřebu případného doplnění dokazování, a též stranám bude poskytnuta možnost uplatnit případné návrhy na provedení nových důkazů.

V. Závěrečné shrnutí

39. Na podkladě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného R. G. zčásti důvodným, neboť zjištěný skutek byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen jako dva dílčí skutky, ačkoli jde o skutek jediný. Tato vada odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a současně druhé alternativě dovolacího důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na nějž obviněný v dovolání odkázal. Soud druhého stupně totiž zamítl řádný opravný prostředek obviněného, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a protože vytýkanou vadou byl zatížen již rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, bylo nutné zrušit i tento rozsudek včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením obou rozhodnutí pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

40. Krajský soud jako soud prvního stupně v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného R. G. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Zejména znovu posoudí žalovaný skutek, pokud vyvstane potřeba doplnění dokazování, může svá dosavadní skutková zjištění doplnit. Jestliže v hlavním líčení soud nezjistí žádné jiné rozhodné skutečnosti, musí vycházet z toho, že jednání obviněného je jedním skutkem, jehož právní kvalifikace odpovídá znakům skutkové podstaty zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, za který bude nutné obviněnému znovu uložit trest. S ohledem na opakovanou novelizaci ustanovení § 260 tr. zákoníku od doby spáchání posuzovaného skutku bude rovněž nutné při respektování zásad časové působnosti trestního zákona uvedených v § 2 odst. 1 tr. zákoníku označit konkrétní znění zákona, podle něhož soud posoudil trestnost činu obviněného. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.

41. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).Poučení:

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru