Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1007/2019Usnesení NS ze dne 29.04.2020Spolupachatelství a pokračování v trestném činu, sčítání škod

HeslaDotační podvod
Organizovaná skupina
Pokračování v trestném činu
Poškození finančních zájmů Evropské unie
Spolupachatel
Spolupachatelství
Subsidiarita trestní represe
Škoda
Škoda velkého rozsahu
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1007.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 212 odst. 1,5 písm. a,c) tr. zákoníku

§ 260 odst. 1,4a,5 tr. zákoníku

§ 116 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2463/20


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1007/2019-3997

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovoláních, která podali obvinění V. D., nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Brně, a B. B., nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Brně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 3 To 85/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. D. a B. B. odmítají.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 43 T 3/2017, byli obvinění V. D. a B. B. uznáni vinnými pod bodem 1. a 2. výroku o vině zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný V. D. byl dále uznán vinným pod bodem 3. výroku o vině přečinem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněnému V. D. uložen podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému B. B. byl za tyto trestné činy uložen podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem rozhodl soud také o vině obviněných J. N. a obchodních společností W., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „W.“), a W., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „W.“).

2. Uvedených trestných činů se obvinění V. D. a B. B. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) tím, že společným jednáním spolu s obviněným J. N. v době nejméně od začátku roku 2014 do dne 30. 6. 2015 na základě předchozí dohody, vedeni zištným úmyslem získat neoprávněně finanční prostředky (dotace) ze strukturálních fondů Evropských společenství (dále jen „ES“) a ze státního rozpočtu České republiky, s vědomím, že provedou fiktivní výběrové řízení na dodavatele staveb až po jejich kompletním dokončení, konkrétně šlo o rekonstrukci dvou truhláren uvedených v rozhodnutí. To učinili s plánem, že předmětné stavební práce ve skutečnosti provedou nikoli prostřednictvím výherců výběrového řízení, ale jednak prostřednictvím obchodní společnosti A. (nyní v likvidaci), IČ:: XY, se sídlem XY (dále jen „A.“), ovládané obviněnými V. D. a B. B., a jednak svépomocí, aby tyto stavební práce provedli co nejlevněji. Fiktivní faktury za provedené práce měly být vystaveny od formálních výherců výběrového řízení a následně předloženy poskytovateli dotace Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (dále jen jako „SZIF“) k žádostem o proplacení výdajů. Obviněný V. D. jako hlavní pachatel této organizované skupiny a osoba jednající za obchodní společnost W. mimo jiné zajistil všechny účastníky fiktivních výběrových řízení, zpracoval fiktivní cenové nabídky, fiktivní položkové rozpočty a krycí listy za účastníky výběrových řízení na nejlevnějšího dodavatele, vytvářel cyklický oběh finančních prostředků za účelem předstírání úhrad faktur za provedené stavební práce na obou truhlárnách. Obviněný B. B. zejména jako osoba jednající za obchodní společnost W. se podílel na zpracování finálního fiktivního položkového rozpočtu pro rekonstrukci truhlárny obchodní společnosti W., zajišťoval zčásti cyklický oběh finančních prostředků za účelem předstírání úhrad pro obě obchodní společnosti, podílel se na stavebních pracích rekonstrukcí obou truhláren, poptával a objednával stavební materiál na stavbu pro rekonstrukci truhlárny obchodní společnosti W. Konkrétně pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný B. B. mimo jiné dne 30. 6. 2015 předložil na SZIF Brno žádost o proplacení výdajů obchodní společnosti W., kde byly uvedeny nepravdivé údaje, přičemž v žádosti o proplacení dotace byly uvedeny celkové výdaje ve výši 8 479 744 Kč, což zčásti měla pokrýt dotace ve výši 3 815 884 Kč. Následně dotace nebyla vyplacena, neboť bylo zjištěno, že první fakturace proběhla dne 31. 10. 2014, ačkoli výběrové řízení na zhotovitele stavby proběhlo podle doložených dokladů až dne 5. 11. 2014. Pod bodem 2. výroku rozsudku obviněný V. D. mimo jiné dne 30. 6. 2015 předložil na SZIF Brno žádost o proplacení výdajů obchodní společnosti W., kde byly uvedeny nepravdivé údaje, přitom celkové výdaje měly podle žádosti činit 9 999 000 Kč, na což žádal dotaci ve výši 4 499 550 Kč. Následně byla SZIF dne 16. 10. 2015 provedena kontrola a učiněna korekce ve výši 160 553 Kč a schválena této společnosti dotace v celkové výši 4 427 300 Kč. Dne 11. 12. 2015 na bankovní účet uvedené obchodní společnosti byla vyplacena dotace ke škodě SZIF ve výši 4 427 300 Kč. Obvinění celkově pod body 1. a 2. směřovali ke způsobení škody Evropským společenstvím ve výši 6 182 388 Kč a ke škodě státního rozpočtu České republiky ve výši 2 060 796 Kč. Sám obviněný V. D. pod bodem 3. výroku rozsudku jako podnikající fyzická osoba a jednatel obchodních společností A. a A. (nyní v likvidaci), IČ XY, se sídlem XY (dále jen jako A.“), v blíže nezjištěné době nejméně od 15. 1. 2012, neoprávněně bez platné licence uložil nebo nechal uložit a nainstaloval nebo nechal instalovat komerční software AutoCad (ve verzích uvedených v rozsudku) obchodní společnosti Autodesk Inc. do počítačů umístěných v jeho trvalém bydlišti a do počítačů umístěných v jeho kanceláři v obchodní společnosti S., IČ XY, se sídlem XY (dále jen jako „S.“), za účelem podnikatelské činnosti. Načež obviněný V. D. (vypracoval) následně vytvořil přibližně 50 stavebních projektů a stavební dokumentace pomocí softwaru AutoCad a tyto projekty prodal koncovým zákazníkům. Tímto úmyslným jednáním porušil autorská práva majitele licence k předmětným programům obchodní společnosti Autodesk Inc. a způsobil jí tak škodu v celkové výši 380 000 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění V. D. a B. B. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 3 To 85/2018, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl (uvedeným rozsudkem k odvolání obviněné právnické osoby W. též zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestu této obviněné uložený a sám znovu rozhodl, dále zamítl odvolání obviněné obchodní společnosti W.).

II. Dovolání obviněného V. D.

4. Obviněný V. D. podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu.

5. Obviněný spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu především v nezákonném přípravném řízení, jež podle něj vedl vyloučený státní zástupce, který toleroval i zjevná porušení zákona ze strany policejního orgánu, sám pak aktivně ovlivnil okruh i pozici obviněných, neobvinil právnickou osobu, která měla v tvrzené trestné činnosti rozhodující podíl a nikdy nerozhodl o návrhu na své vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. Obviněný poté obsáhle zrekapituloval jednotlivé úkony, ze kterých podle něj vyplývala nezákonnost celého přípravného řízení, neboť bylo vedeno vyloučeným orgánem.

6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřoval zejména v neprokázání znaku, že se činu dopustil jako „člen organizované skupiny“. Vytkl odvolacímu soudu, že řádně nevysvětlil, proč použil tuto definici pro tento případ, neboť mezi obviněnými nebyla nikdy uzavřena žádná dohoda o společném páchání trestné činnosti, což potvrdil i již odsouzený J. N. ve své výpovědi. Ani výrok rozsudku soudu prvního stupně podle něj neobsahuje popis rozdělení úloh v rámci tvrzené organizované skupiny, pouze je v něm popsáno, co údajně jednotliví pachatelé udělali. Podle obviněného nebyla ani naplněna podmínka, že vzhledem k plánovanosti a koordinovanosti jejich postupu se zvýšila pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Podle jeho přesvědčení, pokud by se jednalo o organizovanou skupinu, tak organizátorem mohl být pouze již odsouzený J. N. Podle jeho názoru došlo v této souvislosti k umělému vytvoření organizované skupiny a spolupracujícího obviněného. Namítl také, že role J. N. byla rozhodující a nezastupitelná, a tudíž nemohl při splnění zákonných podmínek vystupovat v pozici spolupracujícího obviněného.

7. Dále uplatněný dovolací důvod spatřoval v hodnocení důkazů v rozporu s jejich obsahem a namítl libovůli v jejich hodnocení. Vytkl soudům nižších stupňů hodnocení výpovědi svědků z přípravného řízení v rozporu s jejich obsahem, což podle něj vedlo k nezákonnému a nesprávnému výroku o vině. Některé důkazy, které vyvracely jeho trestní odpovědnost, podle něj soudy nižších stupňů zcela přehlédly a v rozporu se svými povinnostmi k nim nezaujaly žádné stanovisko, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů také podle obviněného nedostatečně zvažovaly společenskou škodlivost činu kladeného mu za vinu, dokonce soud prvního stupně v bodě 33. odůvodnění svého rozsudku připustil, že realizace zakázky proběhla řádně, nedošlo k žádnému obohacení ani škodě a postihují se jen formální nedostatky žádostí o dotaci. Obviněný především nesouhlasil se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které podle něj byly v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména napadal absenci zhodnocení výslechů svědků při hlavním líčení a dalších zásadních důkazů, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

8. Dále obviněný namítl, že bylo nesprávně interpretováno a použito ustanovení § 116 tr. zákoníku, neboť pokračování v trestném činu předpokládá dílčí útoky vedené jednotným záměrem, tj. musí být mezi nimi dána subjektivní souvislost, která v tomto případě chybí. Jeho záměrem bylo získat dotaci pro obchodní společnost W. a záměrem obviněného B. B. bylo získání dotace pro obchodní společnost W., oba obvinění přitom nepostupovali nijak koordinovaně. Obě žádosti byly vypracovány izolovaně, příslušnému orgánu byly doručeny v jinou dobu a zejména SZIF o obou žádostech rozhodl rozdílně. S odkazem na judikaturu uvedl, že jednotný záměr musí být v trestním řízení prokázán, což se nestalo. Namítl, že soudy nižších stupňů se tím nezabývaly a že odvolací soud označil jednání za pokračující trestný čin, aniž by svůj názor nějak odůvodnil.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřoval obviněný v tom, že odvolací soud řádně neprojednal jeho odvolání a ke vzneseným námitkám nezaujal přezkoumatelné stanovisko. Dokonce si odvolací soud podle názoru obviněného v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 7. a 11.) v zásadní otázce vyloučení státního zástupce protiřečil, pokud uvedl, jednak že nezjistil důvody pro vyloučení státního zástupce a jednak že „nepochybně nepřicházelo v úvahu prověřit a posoudit případnou trestnou činnost i dalších osob, konkrétně zvláště obchodní společnosti D.“.

10. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně v části, jíž bylo zamítnuto jeho odvolání. Zároveň požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil trestní spis s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. řádu.

III. Dovolání obviněného B. B.

11. Obviněný B. B. podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

12. Stejně jako spoluobviněný V. D. namítl nesprávné právní posouzení skutku soudem prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že se dopustil zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie ve formě spolupachatelství a jako člen organizované skupiny. Vzhledem k tomu, že byl s ostatními pachateli označen jako organizovaná skupina, bylo mu přičítáno neoprávněně k tíži i vyplacení dotace V. D. a společně stanovená škoda z obou dotací i přesto, že k tomu neexistují relevantní důkazy a přestože šlo o dvě samostatné žádosti o dotace. V této souvislosti poukázal na výpověď spolupracujícího obviněného J. N., který se vyjádřil ke vzájemné spolupráci všech zúčastněných. Namítl, že jeho spolupráci nelze hodnotit jako organizovanou skupinu. Obviněný uvedl, že odsouzený J. N. byl hlavním organizátorem. Za nesprávný považoval také názor soudu prvního stupně týkající se odpovědnosti za poskytnuté doklady k žádosti o dotace, kterou mají podle soudu prvního stupně nést vždy žadatelé. Obviněný uvedl, že na trestné činnosti má pouze okrajový podíl, neboť v dané věci s J. N. spolupracoval v rámci uzavřené smlouvy prostřednictvím obviněného V. D. Po J. N. žádal řádné vyřízení dotace a nikoli „prokličkování“ dotačními podmínkami, jak sám tento odsouzený uváděl ve své závěrečné řeči. Právě odsouzeného J. N. a jím ovládanou obchodní společnost D. obviněný považoval za hlavní strůjce trestné činnosti, zatímco on se jen dopustil chyby, které si až v trestním řízení uvědomil a která spočívala v tom, že podle rady J. N. přistoupil na provedení výběrového řízení až v závěru stavby a nikoli předem. Nesouhlasil také s tím, že v daném trestním řízení nebyla vůbec trestně stíhána obchodní společnost D., čímž došlo k porušení principů právního státu a zásady legality uvedené v § 2 odst. 3 tr. řádu.

13. Závěrem obviněný podal v souladu s § 265h odst. 3 tr. řádu návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

IV. Vyjádření k dovolání a replika

14. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

15. K dovolání obviněného V. D. a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedla, že namítanou podjatost státního zástupce obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s ní řádně vyrovnal v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 7.). Nadto tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, protože se vztahuje jen na případy, kdy vyloučený orgán rozhodl ve věci samé a takové jeho rozhodnutí bylo následně napadeno dovoláním, nevztahuje se však na případy, kdy měl jiný orgán činný v trestním řízení (zde státní zástupce) učinit jiná než meritorní rozhodnutí nebo jiné úkony v rámci přípravného řízení. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2013 (zřejmě mělo jít o sp. zn. 6 Tdo 1019/2003).

16. K argumentaci obou obviněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupkyně upozornila, že v podstatné části se jedná o námitky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které ale pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Soudy nižších stupňů v dané věci podle ní řádně zjistili skutkový stav věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu a provedené důkazy hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem případu, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech podle zásad formální logiky ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. K tomu v podrobnostech odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 28.) a odůvodnění odvolacího soudu (bod 8.). Neshledala žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V této souvislosti uvedla, že obviněné usvědčovala nejen výpověď již odsouzeného J. N., ale i výpovědi svědků (P. H., L. E., J. F., M. F. a K. P.) a listinné důkazy, zejména dotační dopisy SZIF včetně podmínek pro poskytování dotace, materiály k výběrovým řízením a zajištěná e-mailová komunikace. Z provedeného dokazování bylo přitom zřejmé, že obvinění jednali od počátku s plánem, že výběrové řízení nebude předcházet samotné realizaci zakázky, že samotné zakázky provedou svépomocí či pomocí personálně propojených obchodních společností poté, co budou mít reálnou představu o skutečných nákladech, jakož i to, že dokumenty, které k žádostem o dotace nachystaly, neodpovídaly reálnému stavu.

17. Státní zástupkyně odmítla jako neopodstatněnou také námitku obou obviněných týkající se organizované skupiny a uvedla, že se jednalo o opakovanou výhradu, jíž se soudy nižších stupňů dostatečně zabývaly a s níž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly (soud prvního stupně v bodě 37. a odvolací soud v bodě 10.). Jednání obviněných, jak bylo vymezeno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplňovalo všechny znaky organizované skupiny, upozornila i na pečlivý popis jednání každého z jednotlivých pachatelů. Všichni obvinění byli obeznámeni s tím, že do žádosti o dotace uvádějí údaje o fiktivním výběrovém řízení, všichni se aktivně v rámci dělby úkonů podíleli na vypracování podkladů pro poskytnutí dotace, jejich jednání vykazovalo prvky plánovitosti a vzájemné koordinace, což zvyšovalo úspěšnost trestného činu, a tím i jeho škodlivost.

18. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce obviněného V. D., že v případě spoluobviněného J. N. nebyly dány podmínky pro jeho označení jako spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. řádu. Předně upozornila, že tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Rovněž se jednalo o opakovanou námitku. Nadto v případě obviněného J. N. byly splněny všechny zákonné podmínky pro aplikaci spolupracujícího obviněného v § 178a tr. řádu. Hlavním pachatelem byl obviněný V. D. a okolnosti, které již odsouzený J. N. uvedl, významně přispěly k objasnění celého případu.

19. Jako nedůvodnou odmítla státní zástupkyně další námitku týkající se nedostatečné škodlivosti činu, neboť zjištěné jednání obviněných se nevymykalo běžně se vyskytujícím případům zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a přečinu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi. Z okolností případu se nepodávalo nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněným a ostatně ani sami obvinění ve svém dovolání neuvedli žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly takovou výjimku. Na existenci dostatečné společenské škodlivosti činu nemá v této trestní věci významný vliv ani to, že dílem se obvinění dopustili trestné činnosti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci byly proto prostředky trestního práva použity zcela důvodně.

20. Výhradu obviněného V. D., že v posuzovaném případě byla činnost obviněných nesprávně posouzena jako tzv. pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak tato námitka nebyla důvodná, neboť všechny 4 zákonné znaky pokračování podle § 116 tr. zákoníku byly naplněny.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. zákoníku nemohl být podle státní zástupkyně naplněn ani v jeho první ani v jeho druhé alternativě. Odvolání obviněného V. D. bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

22. Státní zástupkyně nad rámec uvedeného doplnila, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního i druhého stupně. Dovolání obou obviněných tak státní zástupkyně považovala za zjevně neopodstatněná, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.

23. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněným. Tohoto práva využil pouze obviněný V. D., jenž setrval na argumentaci obsažené ve svém dovolání, kterou doplnil následovně. Na úvod shrnul stěžejní body svého dovolání do šesti okruhů otázek, k nimž by se podle něj měl dovolací soud vyjádřit. K vlastnímu stanovisku státní zástupkyně uvedl, že celé problematice nebyla věnovaná dostatečná pozornost. Předně upozornil, že státní zástupkyně ve svém vyjádření nesprávně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1019/2013, které se týká jiné problematiky, navíc státní zástupce v každé trestní věci činí celou řadu meritorních rozhodnutí (např. rozhoduje o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání či o podání obžaloby). Obviněný odmítl také úvahy ohledně možné nápravy nesprávností v prováděných důkazech a odkázal na bohatou judikaturu Ústavního soudu, která uvádí, že Nejvyšší soud musí zkoumat, zda byla zachována pravidla spravedlivého procesu. Také odmítl názor státní zástupkyně ohledně výpovědi svědků a e-mailu zaslaného v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo, neboť to podle něj svědčí o neznalosti spisu a obsahu jeho dovolání. Státní zástupkyně se ve vyjádření uchýlila k řadě obecných konstatování, která vzhledem k absenci důkazů, o které by se měla opírat, lze označit za nepřezkoumatelná. Odmítl také její konstatování ohledně společenské škodlivosti jejich jednání, neboť státní zástupkyně zcela přehlédla skutečnost, že stavba byla i bez dotace realizována, obviněný zaměstnával dokonce více lidí, než se v projektu zavázal, činil aktivní kroky k tomu, aby k vyplacení dotace SZIF nedošlo, dokud nebude věc vyřešena s finančním úřadem apod. I samotný krajský úřad tyto skutečnosti potvrdil a podle jeho přesvědčení mu jen a navíc nesprávně vytkl, že nesplnil podmínku řádného výběrového řízení.

V. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

24. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

26. Obvinění uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Oba obvinění uplatňovali druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým rozsudkem rozhodl o zamítnutí jejich řádných opravných prostředků, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán podle obou obviněných důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle obviněného V. D. i důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Tyto posledně dva uvedené dovolací důvody byly též jádrem dovolacích námitek.

28. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

29. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) K námitkám neodpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům

30. S ohledem na výše uvedené vymezení dovolacích důvodů je třeba nejprve konstatovat, že z velké části se námitky uplatněné oběma dovolateli míjejí s dovolacími důvody jimi uplatněnými, avšak obsahově neodpovídají ani jiným dovolacím důvodům obsaženým v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu.

31. Předně je třeba uvést, že výhrady obviněného V. D., že v dané věci byl činný a rozhodoval vyloučený státní zástupce, nejsou vůbec způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, pod nějž obviněný tyto své námitky subsumoval, ani žádný jiný dovolací důvod. Jak již bylo shora předestřeno, je tento důvod naplněn, pokud ve věci samé rozhodl vyloučený orgán. Rozumí se tím pochopitelně to rozhodnutí ve věci samé, které je přímo dovoláním napadáno, resp. jemu předcházející rozhodnutí orgánu prvního stupně. V daném případě by se muselo jednat o rozhodnutí vyloučeným soudem prvního nebo druhého stupně. To ovšem obviněný nenamítal. Tento dovolací důvod však podle ustáleného výkladu obsaženého v odborné literatuře (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157) i judikatuře (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003) není naplněn, pokud v daném trestním řízení učinil procesní (a nikoli meritorní) rozhodnutí vyloučený soudce, případně byl-li v daném řízení činný vyloučený státní zástupce, policejní orgán, zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Nejvyšší soud nemá žádný důvod se v tomto trestním řízení jakkoliv od uvedeného ustáleného výkladu a své předchozí judikatury odchylovat. Uvedené námitky obviněného tak nejsou vůbec způsobilé být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, neboť neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Nad rámec uvedeného lze uvést, že již byly tyto námitky předmětem přezkumu odvolacím soudem, který se s nimi dostatečným způsobem vypořádal a lze tak odkázat na odůvodnění jeho rozsudku (viz bod 7. na str. 8 a 9).

32. Uplatněným a ani žádným jiným dovolacím důvodům ovšem neodpovídá ani většina dalších námitek obviněných. Obvinění totiž ve svých dovoláních z velké části vytýkali rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů. Obvinění především soudu prvního stupně vytkli, že vůbec nehodnotil provedené důkazy, namítli porušení zásady volného hodnocení důkazů, jakož i zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (tzv. zásady materiální pravdy). Takové námitky, které subsumovali pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tomuto důvodu, jak byl vymezen shora, však vůbec neodpovídají. I v řadě námitek, které formulovali jako právní (ohledně zavinění, společenské škodlivosti či zčásti i organizované skupiny), ve skutečnosti vycházeli ze zcela jiné než soudy nižších stupňů zjištěné verze skutkového děje. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů.

33. Obvinění se tak dovolávali případné aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně (viz str. 8 až 33 odůvodnění jeho rozsudku, zejména pak body 28. a následující na str. 25 a následujících), tak i odvolací soud (viz zejména bod 7. a následující odůvodnění jeho rozsudku), neboť byly též součástí obhajoby obviněných a obsahem podaných odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

34. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

35. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

36. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani porušení zásady presumpce neviny či práva na spravedlivý proces, jak obviněný V. D. též naznačoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku.

37. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněných proti postupu soudů nižších stupňů při dokazování nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných důkazních prostředků, že by skutkový děj zjistily nedostatečně, že by popisu skutku obsaženému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly provedené důkazy. Naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněných, kteří si byli dobře vědomi nepravdivosti údajů uváděných v žádosti o poskytnutí dotace, zcela záměrně fingovali provedení výběrových řízení na zhotovitele díla, které mělo být dotováno z veřejných financí, a sice zčásti z rozpočtu České republiky a zčásti z rozpočtů spravovaných Evropskou unií, přitom postupovali koordinovaně a ve vzájemné spolupráci tak, aby dosáhli kýženého výsledku. Není přitom pravdou, že by soudy nižších stupňů důkazy deformovaly, že by záměrně pomíjely důkazy svědčící ve prospěch obviněných, že by přehlížely role jednotlivých osob zúčastněných na trestné činnosti, jak obvinění též namítali.

38. Celá série výtek proti rozhodnutím soudů nižších stupňů (především obsažená v dovolání V. D.) se nese v duchu polemiky s procesním postupem především orgánů činných v přípravném řízení (je zpochybňována činnost státního zástupce i policejního orgánu), jakož i soudů nižších stupňů (především obviněný vyjadřoval svůj nesouhlas s hodnocením jednotlivých důkazů). Přitom ale soudy nižších stupňů přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů při utváření svých skutkových závěrů vycházely, neopíraly se přitom o jediný důkaz, ale o celý jejich komplex, důkazy pak hodnotily v jejich vzájemných souvislostech a nikoli izolovaně, jak to činil obviněný ve svém dovolání. Soudy nižších stupňů vycházely především z důkazů listinných a z doznání spolupracujícího obviněného J. N., obviněné usvědčovaly ovšem i výpovědi svědků, kteří prováděli stavební práce, jakož i těch, kteří se měli účastnit fiktivního výběrového řízení. V podrobnostech je možno plně odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně.

39. Není ani věcí soudů určovat, kdo má být postaven před soud. To je výlučně v pravomoci státního zástupce, kterému je v tomto směru adresována zásada legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), podle níž je to právě státní zástupce, kdo je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Státní zástupce ve smyslu zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu) též určuje, koho a pro jaký skutek postaví před soud, který do této pravomoci státního zástupce nemůže zasahovat, neboť to vyplývá právě z rozdělení procesních rolí, což je samotnou podstatou obžalovací zásady (akuzačního principu), jež je protikladem feudálního inkvizičního procesu založeného na soustředění všech procesních rolí u soudu. Platí tak princip, že bez žalobce není soudce (nemo iudex sine actore). Soud může rozhodnout jen o tom skutku, pro který byla podána obžaloba (§ 220 odst. 1 tr. řádu), a to ohledně toho obviněného, který byl obžalobou (příp. návrhem na potrestání, resp. návrhem na schválení dohody o vině a trestu) státního zástupce postaven před soud. Odvolací soud (ani soud prvního stupně, případně soud dovolací) nemůže vrátit věc státnímu zástupci k došetření, pokud podle jeho názoru je třeba rozšířit okruh obviněných osob, neboť by to bylo v rozporu se zásadou obžalovací ve smyslu § 2 odst. 8 tr. řádu (viz rozhodnutí č. 53/2017 Sb. rozh. tr.). Není tak zřejmé, co vlastně obviněný V. D. svými námitkami vztahujícími se k nestíhání právnické osoby, obchodní společnosti D., sledoval, resp. co žádal po soudech nižších stupňů, které v tomto směru byly limitovány obžalobou státního zástupce. Lze pouze konstatovat, že v tomto trestním řízení nepostavil státní zástupce před soud uvedenou právnickou osobu, jíž v tomto trestním řízení nebyl žádný skutek kladen za vinu, předmětem naopak byla (mimo jiné) jednání obou dovolatelů, jimž byla soudy nižších stupňů též věnována náležitá pozornost (a to i v širších souvislostech, včetně jejich vztahu k uvedené obchodní společnosti D.).

40. Uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá ani námitka obviněného V. D., že u spoluobviněného J. N. nebyly splněny podmínky pro jeho označení jako spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. řádu. Předně taková námitka se vůbec netýká postavení dovolatele, ale jiné osoby, dále by nebyla způsobilá naplnit žádný dovolací důvod, i kdyby se sám obviněný domáhal v dovolacím řízení tohoto označení či naopak takové označení zpochybňoval (žádný obviněný nepožívá ústavního práva být označen za spolupracujícího obviněného – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3415/14). Nadto ani v tomto směru nemá Nejvyšší soud důvod postup soudů nižších stupňů, resp. předtím státního zástupce, jakkoliv zpochybňovat, neboť i podle jeho názoru obviněný J. N. podmínky pro označení spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu splnil. Jde o uznaný a ústavněprávně souladný institut trestního práva procesního, který je významný při rozkrývání především organizované trestné činnosti, jako tomu bylo v tomto případě (viz k tomu níže). Soudy nižších stupňů si byly dobře vědomy problematičnosti výpovědi J. N. označeného spolupracujícího obviněného, a proto jejímu hodnocení věnovaly potřebnou pozornost, což vyplývá jak z rozsahu reprodukce jeho výpovědi (viz především body 5. a 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak i z dalšího hodnocení důkazů a vylíčení, na základě jakých důkazů soud prvního stupně ke svým skutkovým závěrům dospěl (zejména bod 28. a 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto případě přitom neshledaly důvody, pro které by tento spolupracující obviněný měl vypovídat nepravdivě, naopak jeho výpověď byla v souladu s dalšími důkazy, především pak listinnými, jakož i s výpověďmi svědků. Jeho výpověď tak nestojí osamoceně. Takový postup soudů nižších stupňů je v souladu s dosavadní uznávanou judikaturou (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13, publikované pod č. 4/2014 ve svazku 72 na str. 575 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

c) K námitkám odpovídajícím dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

41. Jen s určitou mírou tolerance lze za námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť i ty ve značné míře vycházely z jiného skutkového děje, než jaký byl na základě provedeného dokazování zjištěn soudy nižších stupňů, označit ty, jimiž zpochybňovali naplnění znaku organizované skupiny, který byl použit jako zvlášť přitěžující okolnost u obou sledovaných trestných činů. Podobně jako právně relevantní námitky ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze označit související výhradu, že nešlo o pokračování v trestném činu a že došlo k nedůvodnému sečtení částek z obou dotací, které měly být vyplaceny různým subjektům. Konečně další relevantně uplatněnou námitkou bylo údajné pochybení soudů nižších stupňů při uplatnění principu subsidiarity trestní represe. Všechny uvedené námitky, které sice bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit, však byly z níže uvedených důvodů zjevně neopodstatněné.

42. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny a způsobí jím značnou škodu. Zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku (a to ve znění účinném do 30. 11. 2019, které bylo platné a účinné též v době ukončení trestného činu obviněnými) se dopustí, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.

43. Oba uvedené trestné činy mají tzv. složitou skutkovou podstatu, která má u více znaků více alternativ. Z uvedených variant bylo obviněným kladeno za vinu, jednak že v žádosti o poskytnutí dotace uvedli nepravdivé údaje a zároveň podstatné údaje zamlčeli, spáchali takový čin jako členové organizované skupiny a způsobili jím značnou škodu, přičemž k dokonání dílem došlo a dílem nikoli (dotační podvod), jednak že se dopustili jednání bezprostředně směřujícího k tomu, aby předložili nepravdivé doklady vztahující se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskou unií a tím umožnili nesprávné použití finančních prostředků z některého takového rozpočtu a spáchali takový čin jako členové organizované skupiny a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu (poškození finančních zájmů Evropské unie).

44. Oba obvinění ve vztahu k právní kvalifikaci skutků vytýkali, že nebyla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě spáchání činu jako členové organizované skupiny ve smyslu § 212 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. § 260 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tato okolnost přitom nebyla pro stanovení výsledné trestní sazby trestu odnětí svobody určují, neboť nejtěžší zvlášť přitěžující okolností byla zamýšlená (a nakonec nezpůsobená) škoda velkého rozsahu uvedená v § 260 odst. 5 tr. zákoníku, která znamenala, že čin obviněných byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí pěti až deseti let (a nikoli dvou až osmi let, která by byla rozhodná, pokud by nejtěžší zvlášť přitěžující okolností byl sporovaný znak spáchání činu jako člen organizované skupiny). Oba obvinění však zpochybňovali naplnění znaku organizované skupiny proto, aby mohli následně namítat, že v daném případě šlo o dvě různá dotační řízení, která spolu nijak nesouvisela, příjemcem dotací měly být dvě odlišné právnické osoby (W. a W.), neměl tak být dán důvod pro jakékoliv sčítání zamýšlených a zčásti též způsobených škod na veřejných rozpočtech, neboť neměly být podle nich splněny podmínky pro posouzení těchto dvou dotačních řízení jako dvou dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu, na němž měli oba dva účast.

45. K tomu je ovšem zapotřebí hned na počátku uvést, že posouzení naplnění znaku organizované skupiny nemá bezprostřední souvislost s tím, že oba obvinění se účastnili na pokračujícím trestném činu, u něhož se sčítají škody (způsobené či zamýšlené), neboť naplnění tohoto znaku (organizované skupiny) rozhodně není podmínkou posouzení činu jako pokračování v něm podle § 116 tr. zákoníku, a to ani v případě, že se na něm účastní více osob, jak bude vysvětleno níže. Ovšem ani námitka dovolatelů zpochybňující naplnění znaku organizované skupiny není vůbec důvodná.

46. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že organizovanou skupinou se podle ustáleného výkladu v odborné literatuře i aplikační praxi rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho závažnost a škodlivost (viz k tomu zejména rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.; z odborné literatury např. Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 78). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015). Dokonce se ani nežádá, aby všichni členové organizované skupiny byli spolupachatelé trestné činnosti (ve smyslu § 23 tr. zákoníku), na níž se účastní, neboť jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si trestně stíhané osoby jsou takové okolnosti vědomy (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). Přitom rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů (nebo další osoby) je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015). Není dokonce ani třeba zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).

47. S ohledem na výše uvedenou charakteristiku pojmu organizované skupiny, lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že tento pojem byl v daném případě naplněn, neboť byly beze zbytku splněny veškeré pojmové znaky organizované skupiny. Navíc jde o opakovanou námitku dovolatelů, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž lze odkázat (viz zejména bod 37. na str. 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, srov. i bod 10. na str. 11-12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Lze jen zopakovat, že v daném případě šlo o součinnost tří trestně odpovědných osob, a sice obviněných V. D., B. B. a J. N. Základní parametr sdružení více osob, tj. nejméně tří, tak již tím byl naplněn (viz římskoprávní zásadu: „Tres faciunt collegium.“ – Tři tvoří spolek.). Do skutku byly ovšem zapojeny ještě tři právnické osoby jako umělé právní entity (W., W. a D.), nezbytná byla ovšem i role dalších osob, které poskytly součinnost při fingování provedení veřejné soutěže (např. K. P., P. H. či M. F.), nezbytná byla ovšem spolupráce i dalších osob (např. manželky obviněného B. B., L. B., která byla jedinou jednatelkou a společnicí obchodní společnosti W.). Soudy nižších stupňů se též zabývaly významem činnosti jednotlivých obviněných pro úspěšnou realizaci trestné činnosti, jejímž cílem bylo podvodné vylákání peněz finančních prostředků z veřejných rozpočtů. Lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že hlavní figurou dané trestné činnosti byl obviněný V. D., který měl v celém průběhu nejvýznamnější postavení a jeho přínos pro provedení trestné činnosti byl největší. On zajišťoval fingování výběrových řízení pro obě stavby truhláren, oslovil jeho fiktivní účastníky, zajistil potřebné dokumenty, jakož i koordinoval činnost ostatních spoluobviněných, jménem žadatelů o dotaci komunikoval s administrátorem pro dotační řízení J. N., účastnil se ale též na podnikání skutečného zhotovitele díla, obchodní společnosti A. Na činnosti posledně uvedené obchodní společnosti se účastnil též obviněný B. B., jehož role spočívala především v samotném faktickém zajištění rekonstrukce obou truhláren, i on spolu s obviněným V. D. zajišťoval cyklický oběh peněžních prostředků fingující úhrady ceny díla. Obviněný J. N. zase prostřednictvím jím ovládané obchodní společnosti D. prováděl administraci dotačního řízení a zajišťoval komunikaci se SZIF. Z uvedeného je tak dobře patrné rozdělení jednotlivých rolí všech obviněných, díky čemuž ve vzájemné spojitosti bylo snazší spáchání zamýšleného trestného činu, který byl odhalen do značné míry díky náhodě a drobné chybě, kterou obvinění učinili, resp. pozornosti pracovníků SZIF (část připravené fakturace za dílo, o nějž se měli zhotovitelé ucházet ve veřejné soutěži, časově této fiktivní soutěži předcházela). Společný záměr a spojitost obou rekonstrukcí a dotačních programů kromě personální propojenosti a spojitosti jednotlivých kroků obviněných dokládá i účelové založení dvou nových obchodních společností W. (6. 2. 2014), jejímž jediným jednatelem i společníkem byl obviněný V. D., a W. (28. 1. 2014), jejíž jedinou jednatelkou a společnicí byla L. B., manželka obviněného B. B., nikoli prostřednictvím společně jimi ovládané obchodní společnosti A., kterou nakonec (i přes personální propojení) nepřípustně využili pro provedení díla.

48. Již jen z uvedeného je patrné rozdělení rolí uvedených tří obviněných – fyzických osob, koordinovanost jejich postupu, jeho plánovitost, což vše pomáhalo k úspěšnému provedení zamýšlené trestné činnosti, byť tato byla kvůli chybě posléze odhalena (teprve poté, co obvinění pro její úspěšné dokonání učinili vše, co považovali za nezbytné). Lze proto souhlasit se soudy nižších stupňů, které shledaly znak organizované skupiny za naplněný.

49. Z výše uvedeného též vyplývá, že obvinění se na trestné činnosti účastnili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Oba dovolatelé participovali na obou dotačních řízeních, jak bylo rozvedeno shora, obviněný V. D. poskytoval obviněnému J. N., který zajišťoval administraci obou dotačních řízení, informace ohledně obou zmiňovaných obchodních společnostech W. i W., zajišťoval fiktivní podklady i fiktivní cyklickou fakturaci, na níž se podílel i obviněný B. B., který též participoval i prostřednictvím obchodní společnosti A. na rekonstrukci obou truhláren. Je tak zřejmé zapojení všech těchto tří fyzických osob do obou dotačních řízení. Správně soudy nižších stupňů posoudily jejich spoluúčast na dané trestné činnosti jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to ve smyslu tzv. třetí varianty společného jednání (viz k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 316 a násl.), neboť všichni vykonávali činnost, která teprve jako celek tvoří jednání vyžadované příslušnou skutkovou podstatou, tedy jejich jednání bylo nezbytným článkem řetězu, který ve svém celku pak naplnil znaky příslušného trestného činu. Uvedení obvinění si své jednání rozdělili tak, že teprve spojením jejich jednání bylo možno naplnit znaky příslušných skutkových podstat (tak vytvoření fiktivních dokladů prokazujících uspořádání veřejné soutěže, provedení díla vlastními silami, zajištění krycí cyklické fakturace a peněžního oběhu, administrace žádosti o dotaci a předání podkladů poskytovateli dotace etc.). Přitom způsob jednání jednotlivých spolupachatelů nemusí být stejně intenzivní a ani stejnorodý, stačí, že ve svém souhrnu společně naplní znaky objektivní stránky téže skutkové podstaty. Tak tomu bylo i v tomto případě. Ani proti posouzení účasti zmíněných obviněných fyzických osob na daném skutku jako spolupachatelů soudy nižších stupňů proto nelze ničeho namítat.

50. S tím souvisí i další námitky obviněných, že uvedená dvě dotační řízení (pro obchodní společnosti W. a W.) měla být posuzována samostatně, že nejde o pokračování v trestném činu a že škody (zamýšlené, resp. i způsobené) se neměly sčítat. Ani v tomto směru však takové výhrady obviněných nemají jakéhokoliv opodstatnění, posouzení těchto otázek soudy nižších stupňů považuje i dovolací soud za správné. Jde opět o opakovanou námitku, kterou se již zabýval jak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 34. na str. 29 a násl.), tak i odvolací soud (viz bod 9. a 10. na str. 11 a násl. odůvodnění jeho rozsudku).

51. Soudy nižších stupňů správně shledaly, že šlo o dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu, který je z hlediska hmotněprávního jediným skutkem. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Veškeré uvedené znaky pokračování v trestném činu s ohledem na skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, jak vyplývají mimo jiné i z výše uvedeného, byly naplněny. Obvinění ve skutečnosti od počátku jednali koordinovaně se společným záměrem získat dotace pro výstavbu dvou truhláren, dokonce pro tyto účely zároveň založily dvě zcela nové obchodní společnosti, které měly být příjemci těchto dotací, přičemž předem věděli, že poruší dotační podmínky u obou dvou řízení, neboť budou fingovat nezbytné výběrové řízení, jakož i dodání díla vítězem veřejné soutěže, dílo provedou svépomocí, což následně zakryjí fingovanou fakturací a proplacením stavebních prací, aby mohly doložit náklady na provedení díla pro účely získání dotací. Je zřejmé, jak bylo rozvedeno shora, že tak činili jako spolupachatelé, a to dokonce v rámci organizované skupiny. V případě pokračování se připouští spolupachatelství u jednotlivých dílčích útoků, přičemž všem spolupachatelům je pak vytýkána účast na všech dílčích útocích, na nichž měli skutečně též účast, v tomto rozsahu se u nich též sčítají následky trestného činu, jde-li o výši škody, rozsah činu či získaný prospěch. Je to dáno tím, že spolupachatelé naplňují stejnou skutkovou podstatu, přičítá se jim pak celý rozsah činu, na němž měli účast, je-li to kryto jejich zaviněním (viz k tomu rozhodnutí č. 41/1993-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 18/1994 a č. 4/2012 Sb. rozh. tr., k odpovědnosti spolupachatele za těžší následek způsobený jiným spolupachatelem dále srov. též rozhodnutí č. 20/1970 a č. 49/1971-V. Sb. rozh. tr.). Naproti tomu v případě účastníků není možné pokračování v trestném činu, jde-li o jejich účastenství na činech různých osob, neboť jde o naplňování různých skutkových podstat trestných činů, ale je možné účastnit se na pokračujícím trestném činu stejného pachatele či spolupachatele – v prvně uvedeném případě by nebylo možno vůči účastníkovi škodu, prospěch či rozsah činu sčítat, ve druhém by to i ve vztahu k účastníkovi bylo možné, neboť to závisí na sčítání škody u hlavního pachatele, na jehož činu se účastník podílel (viz k tomu rozhodnutí č. 51/1979, č. 22/1990, č. 61/1994, č. 56/2008-II., č. 49/2009-II. Sb. rozh. tr. ve vztahu k první variantě, naproti tomu rozhodnutí č. 52/2010-II. Sb. rozh. tr. ve vztahu k druhé variantě; srov. též Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 335).

52. S ohledem na uvedené lze konstatovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obvinění jednali jako spolupachatelé u obou dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu, resp. týchž pokračujících dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu (dotační podvod a poškození finančních zájmů Evropské unie), a že z těchto důvodů sečetly částky, které obvinění měli z obou dotací získat. Veškeré parametry pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku totiž byly naplněny, obvinění byli vedeni jednotným záměrem (neoprávněné získání co nejvyšší částky z veřejných rozpočtů), naplňovali v souhrnu skutkové podstaty dvou stejných trestných činů páchaných v jednočinném souběhu, tyto jejich dva dílčí útoky byly spojeny zcela stejným způsobem provedení, jakož i blízkou souvislostí časovou (v podstatě se tyto útoky časově zcela překrývaly), jakož i souvislostí v předmětu útoku. Právní závěry soudů nižších stupňů jsou tak i v tomto směru zcela v souladu s ustálenou aplikační praxí i odbornou literaturou, jak bylo rozvedeno shora, a nelze jim v tomto ohledu nic vytknout, naopak výhrady obviněných jsou zjevně neopodstatněné.

53. Jde-li o námitku obviněného V. D. týkající se subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného. Nelze přitom konstatovat, že by případ obviněného V. D. a ostatních spoluobviněných byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní, právě naopak. Obviněný i při řešení této otázky vycházel z toho, že samotné formální pochybení v žádostech o poskytnutí dotace, které měla na základě smlouvy připravit obchodní společnost D. spolu s obviněným J. N. a předložení nepravdivých dokladů na dodatečná výběrová řízení na příslušné zakázky nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání (tzv. bez dalšího, jak uvádí obviněný ve svém dovolání) postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora. Obviněný namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

54. V daném případě přitom vůbec není pochyb o tom, že nejde o případ bagatelní, obvinění naplnily znaky kvalifikovaných skutkových podstat dvou trestných činů, zamýšleli svým jednáním způsobit škodu velkého rozsahu, participovali na dvou dílčích útocích dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, fungovali jako organizovaná skupina, což vše zvyšuje (typovou i konkrétní) závažnost jejich trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených je proto zcela namístě.

VI. Závěrečné shrnutí

55. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že výhrady obviněných V. D. a B. B. byly shledány zčásti jako neodpovídající uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům a zčásti jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou obviněných ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru