Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1007/2002Usnesení NS ze dne 04.12.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.1007.2002.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1007/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2002 o dovoláních, která podali obviněný P. M. a obviněný L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 3 To 104/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 5/2001, takto:

I. Dovolání obviněného P. M. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.

II. Dovolání obviněného L. K. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu

odmítá.

Odůvodnění:

Obvinění P. M. a L. K. byli rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 3 To 104/2002, uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným v části II. ve výroku o vině pod bodem 1. tohoto rozhodnutí a spočívajícím v tom, že oba obvinění v době od 26. 2. 2998 do 17. 4. 1998 v T. v úmyslu získat neoprávněný prospěch po předchozí vzájemné dohodě sjednali se společností T., a. s., postoupení jejích pohledávek v nominální hodnotě celkem 15.426.238,20 Kč, které měla tato společnost vůči dalším obchodním společnostem, a to společnosti T., s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl obviněný P. M., přičemž smluvená cena ve výši 11.723.505,- Kč nebyla vyjma zálohy 100.000,- Kč uhrazena a postoupené pohledávky společnost T., s. r. o., dále postoupila společnosti F., a. s. Před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek se společností T., a. s., však obvinění neuvedli, že na účtu společnosti T., s. r. o., mají obvinění k dispozici jen 490,- Kč a že postoupené pohledávky hodlají obratem dále postoupit za mnohem nižší cenu společnosti F., a. s. Popsaným jednáním vznikla společnosti T., a. s., škoda v celkové výši nejméně 5.409.364,06 Kč, což je dosud nezaplacená tržní cena postoupených pohledávek po odečtení výše uvedené zálohy.

Obviněný L. K. byl potom týmž rozsudkem sám uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným v části II. ve výroku o vině pod bodem 2. tohoto rozhodnutí, tedy tím, že si v blíže nezjištěné době v podzimních měsících roku 2000 v H. neupřesněným způsobem opatřil občanský průkaz vydaný držiteli M. L., do něhož záměrně po odstranění původní fotografie vlepil fotografii svoji s cílem používat jej při svých obchodních jednáních.

Za to byl obviněný P. M. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu 5 let. Obviněný L. K. byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl také zařazen do věznice s ostrahou. Oba obvinění byli dále podle § 228 odst. 1 tr. řádu uznáni povinnými společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti T., a. s., škodu ve výši 5.409.364,06 Kč, když se zbytkem svého nároku byla tato společnost odkázána podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla potom na uvedené řízení se svým nárokem odkázána i společnost F., a. s.

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněných P. M. a L. K. a státního zástupce, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 34 T 5/2001, kterým byli za žalované skutky uznáni vinnými obviněný P. M. pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněný L. K. taktéž pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a dále trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., a to v podstatě na tomtéž skutkovém základě, z něhož pak vycházel i odvolací soud.

Opis rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 3 To 104/2002, byl obviněnému P. M. doručen dne 9. 9. 2002, jeho obhájci dne 11. 9. 2002, obviněnému L. K., jeho obhájci i příslušnému státnímu zastupitelství potom také dne 9. 9. 2002.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláním. Obviněný P. M. je podal dne 21. 10. 2002 s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V bodě I. svého podání uvádí, že soud prvního stupně i soud druhého stupně posoudily skutek popsaný v části II. ve výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozhodnutí odlišně, když Krajský soud v Ostravě ho kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a Vrchní soud v Olomouci jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný přímo obviněnými. Obviněný P. M. má za to, že právní názor soudu prvního stupně je přiléhavý, naopak s kvalifikací užitou odvolacím soudem se neztotožňuje, přičemž v podrobnostech odkazuje na str. 26 a 27 rozsudku soudu prvního stupně. V bodě II. svého dovolání potom tento obviněný napadá právní kvalifikaci předmětného skutku podle § 250 odst. 4 tr. zák., byť v bodě I. dovolání označil právní kvalifikaci skutku jako pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák k § 250 odst. 1 i 4 tr. zák. za přiléhavou. Obviněný P. M. dále poukazuje na podmínku použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. a současně na některé závěry odvolacího soudu popsané v odůvodnění napadeného rozsudku. Obviněný je přesvědčen, že podmínky předepsané v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. dány nejsou, poněvadž k použití vyšší trestní sazby nestačí pouhé naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty. Podle obviněného v daném případě jednak výše škody zjištěná odvolacím soudem přesáhla spodní hranici nutnou pro použití ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák. jen nevýrazně, jednak obviněný je osobou, která nemá žádný záznam v evidenci Rejstříku trestů, a nakonec okolnosti, za kterých byl čin spáchán, nasvědčují tomu, že se na způsobení následků výrazně podílely jiné osoby. Mělo být proto užito právní kvalifikace toliko podle § 250 odst. 3 tr. zák.

Závěrem podaného dovolání obviněný P. M. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle § 265l odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí a věc přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný L. K. podal dovolání dne 5. 11. 2002, také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že předmětem dovolání je nesprávné právní posouzení skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Podstatu této vady obviněný spatřuje v jednostranném hodnocení důkazů, které bylo provedeno jen v jeho neprospěch, nedůsledně a povrchně. Nebylo především vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování vypracováním nového znaleckého posudku, který by objektivizoval výši škody. Obviněný poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kde je konstatováno, že vypracování znaleckého osudku jinými znalci by nebylo účelné s ohledem na obtížnou dostupnost podkladů, přičemž uvedené považuje za hrubé porušení zásady zjištění objektivní pravdy. Má za to, že obtížnost neznamená nemožnost, když i s obtížností získání podkladů lze podle jeho názoru polemizovat. Odpovědi znalců u veřejného zasedání potom obviněný považuje za vyhýbavé. Obviněný L. K. uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci nebyl schopen odstranit rozpory týkající se výše škody, tedy zda vůbec vznikl následek, nemohl proto vyhodnotit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák a ani dospět k závěru, že je daném případě naplněna formální a materiální stránka trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., jehož následkem je právě škoda.

Obviněný L. K. proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265l tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil (jak je vzhledem k návrhu na zrušení toliko druhostupňového rozhodnutí poněkud rozporně uvedeno v tomto dovolání) Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podaným dovoláním obviněných P. M. a L. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaných dovoláních všechny obsahové a formální náležitosti, zda dovolání byla podána včas a oprávněnými osobami a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný P. M. prostřednictvím obhájce JUDr. T. M. a obviněný L. K. prostřednictvím obhájce JUDr. K. P., byla proto podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ostravě ve výše uvedených dnech, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Oba obvinění odkazují na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uplatněný dovolací důvod obviněný P. M. konkretizoval tím, že podle jeho názoru měl být skutek uvedený v části II. ve výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku jednak kvalifikován jako pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a dále vzhledem k nenaplnění podmínky ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. měl být posouzen jen podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., nikoli podle odst. 4 tohoto zákonného ustanovení. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje ve vadné právní kvalifikaci. V obou případech se přitom jedná o námitky, které jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Pokud jde o první část námitek, obviněný P. M. považuje za správné původní právní hodnocení předmětného skutku, ke kterému dospěl soud prvního stupně, pokud jednání obviněného posoudil jako pomoc k trestnému činu podvodu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. V dovolání však obviněný neuvádí žádný konkrétní důvod, proč takovou právní kvalifikaci považuje za správnou, resp. jaké vady má podle jeho názoru právní kvalifikace vyslovená soudem druhého stupně. V této souvislosti odkazuje pouze na výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, konkrétně na jeho str. 26 a 27, kde lze údajně nalézt podrobnosti.

Uvedený odkaz obviněného především směřuje k rozhodnutí, které bylo mimo jiné právě z důvodu nesprávného právního hodnocení odvolacím soudem zrušeno. Ztratilo tedy v předmětné trestní věci svou právní relevanci, závěry jím vyslovené byly formálně zrušeny a byly postupem stanoveným zákonem nahrazeny závěry jiného, vyššího soudního orgánu. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání ani nerozšířil odůvodnění požadované kvalifikace o další vlastní nové argumenty, Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že se ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Olomouci, pokud jde o posouzení skutku v části II. ve výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku. Účastníkem podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se stává ten, kdo poskytne jinému pomoc ke spáchání trestného činu, a to zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí či slibem přispět po trestném činu (pomocník). Výčet příkladů jednání není uzavřený, avšak je možné dovodit, že pomocník musí úmyslně pomáhat hlavnímu pachateli nebo jej podporovat před spácháním trestného činu nebo při jeho páchání. Z popisu předmětného skutku, jak je obsažen v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, však existence žádného hlavního pachatele, který by se dopustil trestného činu podvodu a jemuž by obviněný P. M. toliko pomáhal, nevyplývá. Naopak ze skutkových zjištění tohoto rozsudku, která jsou pro dovolací soud závazná a jejichž správnost v řízení o dovolání nelze posuzovat, je zřejmé, že skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. naplnili svým společným jednáním právě oba obvinění, byť k tomu nepodstatným dílem přispěla i další, neztotožněná osoba.

Nejvyšší soud proto považuje právní posouzení v tom smyslu, že pachateli a nikoli účastníky podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestného činu spáchaného jednáním popsaným v části II. ve výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku byli obvinění P. M. a L. K., za správné a bez vad. Poukazuje v této souvislosti i na předmětný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, který se naznačenou otázkou v odůvodnění podrobně a dostatečně zabýval. Pouze na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že podle popisu skutku a na podkladě závěrů zmíněných v odůvodnění napadeného rozhodnutí by bylo zřejmě přesnější předmětné jednání hodnotit jako spáchané oběma obviněnými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., což ve výroku o vině uvedeno není. Takovou námitku však obviněný P. M. (ani obviněný L. K.) v dovolání neuvedl a dovolací soud se proto zmíněnou otázkou dále nezabýval.

V druhé části svých námitek obviněný P. M. v dovolání vytýká napadenému rozhodnutí skutečnost, že posoudil tentýž skutek podle § 250 odst. 4 tr. zák., ač nebyly naplněny podmínky podle § 88 odst. 1 tr. zák. k takovému postupu a mělo být tudíž užito právní kvalifikace toliko podle § 250 odst. 3 tr. zák. K naznačené problematice Nejvyšší soud uvádí následující.

Formální podmínkou pro aplikaci § 250 odst. 4 tr. zák. je skutečnost, že obviněný způsobil činem uvedeným v § 250 odst. 1 tr. zák. škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu je podle § 89 odst. 11 tr. zák. míněna škody ve výši alespoň 5.000.000,- Kč.

Materiální podmínku potom stanoví § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Jak je patrné i z dosavadní judikatury, která se zabývala výkladem citovaného ustanovení, již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud dále v této souvislosti zdůrazňuje, že individuálním objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, proto jeho kvalifikované skutkové podstaty především odlišují intenzitu zasažení tohoto objektu – čím rozsáhlejší je poškození objektu, tzn. čím větší je způsobená škoda, tím je naplněna vyšší kvalifikovaná skutková podstata. Uvedené pravidlo úzce souvisí i s materiální stránkou trestného činu, neboť obecně platí, že čím více je cizí majetek poškozen, tím je i čin nebezpečnější pro společnost. Jak je zřejmé ze skutkového závěru odvolacího soudu, předmětným jednáním byla způsobena škoda ve výši 5.409.364,06 Kč. Obviněný P. M. k její výši uvádí, že dolní hranici požadované škody velkého rozsahu přesahuje jen nevýrazně. Nejvyšší soud je toho názoru, že k takovému překročení nedošlo pouze nevýrazně. Vždyť jen samotná částka (přes 400.000,- Kč), o niž je způsobená škoda vyšší než hranice požadovaná pro použití § 250 odst. 4 tr. zák., by za splnění dalších podmínek bezpochyby postačovala pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. a blíží se již k hranici značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. Obdobně z relativního hlediska je třeba konstatovat, že k překročení hranice rozhodné pro způsobení škody velkého rozsahu došlo téměř o desetinu stanovené minimální částky, což nelze označit za nevýrazné.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že nelze v předmětné trestní věci vzhledem k intenzitě, s jakou byla naplněna formální okolnost podmiňující ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. použití vyšší trestní sazby podle § 250 odst. 4 tr. zák., bez dalších významných skutečností dovodit, že by konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného kvalifikovaného jinak jako trestný čin podvodu ve smyslu § 250 tr. zák. neodpovídal dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestných činů této kvalifikované skutkové podstaty. Tento závěr nemůže být změněn ani na základě dalších argumentů uvedených obviněným P. M. v dovolání, tedy především skutečností, že doposud nebyl trestně stíhán a že se na způsobení následků výrazně podílely jiné osoby. Trestní bezúhonnost nepostačuje k natolik výraznému snížení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti, aby nebyly dány podmínky k použití § 250 odst. 4 tr. zák., avšak byla dostatečným způsobem zohledněna ve výši trestu, který byl obviněnému vyměřen na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Pokud jde o druhý citovaný argument, tedy o výrazný podíl jiných osob na způsobeném následku, Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu předmětného skutku, jak je uveden ve výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, vyplývá, že jiné osoby (či jiná osoba) se na tomto jednání podílely pouze založením peněžního účtu společnosti T., s. r. o., u

Č. o. b., a. s., pobočka O., a dále předáním částky 100.000,- Kč obviněnému P. M. pro uhrazení zálohy. Tyto úkony nelze za žádných okolností považovat za výrazný podíl, přičemž rozhodující kroky, které vedly k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a současně i ke způsobení následků, provedli právě obvinění P. M. a L. K.

Na podkladě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný P. M. podal dovolání proti rozhodnutí, které nespočívá ve smyslu jím uváděných konkrétních důvodů na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a nedošlo proto k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože dovolání obviněného bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle naposledy citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele nebo dokonce doplňovat řízení důkazy podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se s námitkami uplatněnými v dovolání náležitě vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí.

Nejvyšší soud dále posoudil dovolání obviněného L. K. Konkrétní námitky naplňující uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tento obviněný spatřuje v hodnocení provedených důkazů, v nevyhovění jeho návrhu na provedení důkazu dalšího a v rozporech týkajících se výše škody způsobené jednáním popsaným v části II. ve výroku o vině pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu, když podle jeho názoru ohledně této výše přetrvávají rozpory, není tudíž jisté, zda vznikl zákonem požadovaný následek a nelze vyslovit ani nezpochybnitelný závěr o spáchání trestného činu. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje primárně v nesprávných, neúplných či nejasných skutkových zjištěních týkajících se zjištění výše škody.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci L. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně, tedy včetně skutečnosti, že oba obvinění svým jednáním způsobili škodu v celkové výši nejméně 5.409.364,06 Kč. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného L. K. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jí uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje v podstatě jen proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti rozsahu a neúplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Z těchto tvrzených skutkových nedostatků pak dovozuje nesprávnost právního posouzení předmětného skutku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání obviněného L. K. sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně jako dovolací důvod uveden není. Dospěl tedy k závěru, že obviněný L. K. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání tohoto obviněného odmítl.

Rozhodnutí o odmítnutí dovolání, ať již podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v případě obviněného P. M., nebo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v případě obviněného L. K., mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 4. prosince 2002

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru