Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 90/2004Usnesení NS ze dne 09.06.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.90.2004.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 90/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 9. června 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných J. H. a T. S., proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2003, sp.zn. 2 T 79/2003, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:

Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal dne 1. 7. 2003 pod sp.zn. KZv 149/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 2 obžalobu na obviněné nstržm. PČR J. H. a pprap. PČR T. S., ve které jim kladl za vinu v jednočinném souběhu a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona spáchané trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona, na obviněného nstržm. PČR J. H. rovněž pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona. Uvedených trestných činů se obvinění podle obžaloby měli dopustit tak, že dne 22. 2. 2003 kolem 06.30 hod. v P., ve V. ulici, před vinárnou M. jako členové autohlídky Místního oddělení Policie ČR N. M., P., při služebním zákroku proti M. A. S., v době, kdy u něho prováděli bezpečnostní osobní prohlídku, mu obviněný nstržm. PČR J. H. vzal z levé zadní kapsy kalhot mobilní telefon zn. Nokia 7650, v hodnotě 18.995,- Kč, který si ponechal pro vlastní potřebu a užíval jej až do svého zadržení dne 24.4.2003, a poté společně s obviněným pprap. PČR T. S. odvezli M. A. S. služebním vozidlem tov. zn. Škoda Felicia na přesně nezjištěné místo v P., kde jej vysadili nedaleko břehu řeky Vltavy.

Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 usnesením ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 2 T 79/2003, podle § 188 odst. 1 písm. b) tr. řádu za použití § 171 tr. řádu postoupil trestní věc obviněných nstržm. J. H. a pprap.T. S. v části týkající se skutku kvalifikovaného jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona, jichž se měli dopustit jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zákona, a to v jednočinném souběhu, Úřadu městské části Prahy 2 k postupu podle § 71 písm. b) zákona o přestupcích k postoupení orgánu příslušnému podle zvláštních předpisů k projednání a rozhodnutí věci jako kárného provinění.

Skutek, ohledně něhož byla věc obviněných nstržm. J. H. a pprap. T. S. postoupena, byl ve výroku usnesení popsán tak, že dne 22. 2. 2003 kolem 06.30 hod. v P., V. ulici, před vinárnou M. jako členové autohlídky Místního oddělení Policie ČR N. M., P., při služebním zákroku proti M. A. S., po provedení bezpečnostní osobní (prohlídky - není uvedeno) M. A. S. odvezli služebním vozidlem tov. zn. Škoda Felicia na přesně nezjištěné místo v P., kde jej vysadili nedaleko břehu řeky Vltavy. Usnesení nebylo napadeno stížností a nabylo právní moci dnem 19. 11. 2003.

Proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2003, sp.zn. 2 T 79/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných J. H. a T. S. Vytkl v ní, že zákon byl napadeným usnesením porušen v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. řádu, § 188 odst. 1 písm. b) tr. řádu a § 171 odst. 1 tr. řádu, jakož i v § 3 odst. 1 tr. zákona, § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a § 231 odst. 1 tr. zákona.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že nelze souhlasit se závěry obsaženými v napadeném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, tzn. že stíhaný skutek není trestným činem v části spočívající v odvozu poškozeného na přesně nezjištěné místo v Praze 4 nedaleko břehu řeky Vltavy, neboť nevykazuje značný stupeň společenské nebezpečnosti, protože jím nebyl narušen zájem společnosti na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů. Podle názoru samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 obvinění jako veřejní činitelé podle § 89 odst. 9 tr. řádu nevykonávali svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu takovou intenzitou, kterou vyžaduje § 3 odst. 2 tr. zákona, a stupeň nebezpečnosti jejich jednání pro společnost byl nepatrný. Skutek proto není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. U obviněných jejich pohnutka, tedy zabránění páchání trestné činnosti opilým řidičem, nemohla být v žádném případě ve smyslu § 34 písm. a) tr. zákona a § 29 odst. 3 písm. a) tr. zákona zavrženíhodnou jako obecná přitěžující okolnost. Obvinění se zažalovaným jednáním nedopustili stíhaných trestných činů ani jiných trestných činů, avšak jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako kárné provinění, tedy disciplinární delikt či poklesek, kterým obvinění porušili rozkaz operačního důstojníka, překročili s výše naznačenou intenzitou pravomoci hlídkové služby ve smyslu zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se kterými byli seznámeni stejně jako s jeho přílohami a specifickou instruktáží. Dle Obvodního soudu pro Prahu 2 je příslušným orgánem k posouzení věci jako kárného provinění Úřad městské části Prahy 2, v jehož obvodu bylo kárné provinění spácháno, který podle § 71 písm. b) přestupkového zákona jako správní orgán postoupí věc k projednání a rozhodnutí orgánu příslušnému podle zvláštních předpisů.

K uvedeným závěrům ministr spravedlnosti uvedl, že proti oběma obviněným bylo na základě usnesení podle § 160 odst. 1 tr. řádu původně vedeno trestní stíhání pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. zákona, kterých se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Skutkový děj byl popsán tak, že dne 22. 2. 2003 kolem 04.00 hod. v P., V. ul, před barem \"U. m.\", jako členové autohlídky bez řádného důvodu za použití hrozby střelnou zbraní nařídili poškozenému M. A. S. vystoupit z automobilu Opel Astra Combi, vytáhli ho z místa řidiče, položili na chodník a spoutali mu ruce za zády, prohledali jej a odebrali mu peněženku s osobními doklady a peněžní hotovostí ve výši 97 400,- Kč a mobilní telefon Nokia 7650 v ceně 17.500,-Kč, užívající telefonní číslo , poté ho naložili do služebního vozidla Škoda Felicia v policejním provedení a odvezli jej na nezjištěné místo na okraji P., kde ho vysadili v lese a odjeli, aniž by mu odebrané věci vrátili. Po provedeném vyšetřování byl skutek tak, jak byl popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání, překvalifikován, když obviněný nstržm. J. H. byl upozorněn na to, že skutek bude ve vztahu k jeho osobě nadále posuzován jako trestné činy podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a podle § 231 odst. 1 tr. zákona, spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, a jako samostatný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zákona, a ve vztahu k obviněný pprap. PČR T. S. jako trestné činy podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a podle § 231 odst. 1 tr. zákona, spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, přičemž obvinění z trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákona bylo ohledně něj vypuštěno. Pro tyto trestné činy byla na obviněné podána obžaloba, přičemž skutek byl popsán způsobem shora uvedeným, tj. z popisu skutku bylo vypuštěno jednání obviněných, které mělo spočívat v nedůvodném použití hrozby střelnou zbraní, vytažení poškozeného z vozidla, položení poškozeného na chodník, přiložení pout, prohledání a odebrání peněženky s osobními doklady a peněžní hotovosti ve výši 97.400,- Kč.

Pokud jde o provedené důkazy, na základě kterých samosoudce po předběžném projednání obžaloby rozhodoval, z těchto vyplynulo, že policejní hlídka byla důvodně vyslána na zákrok do V. ul., a to na základě dvou trestních oznámení stran výtržnického jednání poškozeného M. A. S. Obvinění při zákroku postupovali v souladu se zákonem, když vyzvali poškozeného k vystoupení z vozidla a s ohledem na nerespektování této výzvy a dalších okolností v chování poškozeného (uzavřený v nastartovaném vozidle, podezřelé pohyby) použili proti poškozenému hrozby střelnou zbraní, hmatů a chvatů sebeobrany a přiložení pout. Zcela na místě bylo i provedení bezpečnostní prohlídky, v průběhu které byly u poškozeného nalezeny peněženka s osobními doklady a mobilní telefon. Z provedených důkazů zároveň vyplynulo, že mobilní telefon odebral poškozenému již na místě bezpečnostní prohlídky obviněný nstržm. PČR J. H., peněženka s doklady a klíčky od vozidla byla poškozenému rovněž odebrána a přenesena do služebního vozidla. Zároveň bylo prokázáno, že všichni členové hlídky byli informováni oznamovateli trestné činnosti o tom, co se stalo před jejich příjezdem, tj. že poškozený řídil vozidlo po požití alkoholických nápojů tak, že opakovaně najížděl vozidlem do dveří provozovny a na osobu J. M., který se mu snažil v jeho jednání bránit a kterému najel vozidlem na nohu. S uvedenými informacemi korespondovaly i stopy pneumatik na chodníku před provozovnou a poškození omítky na stěně provozovny. Ostatně poškozený ve svém agresivním jednání pokračoval i v průběhu zákroku policistů - nerespektoval jejich výzev, kladl pasivní odpor, snažil se jim slovně vyhrožovat a zcela zřetelně vyjadřoval vůli pokračovat v řízení motorového vozidla, ačkoli byl v podnapilém stavu, který byl rovněž výpověďmi svědků i obviněných potvrzen. Je zřejmé, že ve věci šlo o podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, event. o podezření z přestupkového jednání v silniční dopravě s hrozbou, že poškozený bude ve svém jednání pokračovat, a bylo povinností zakročující hlídky postupovat tak, jak ukládá zákon, tj. pachatele tohoto jednání zajistit a předvést na příslušnou policejní součást k podání vysvětlení event. k provedení dalších potřebných úkonů. Pokud obvinění policisté takto nepostupovali a poškozeného odvezli na neznámé místo, kde ho ponechali bez dokladů a finančních prostředků, které mu byly bez zákonného podkladu odebrány, o provedeném zákroku a použití donucovacích prostředků nesepsali ani úřední záznam, nepostupovali v souladu se zákonem. Svým jednáním porušili zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejného činitele, který je v souladu s právním řádem, a zároveň svým jednáním bez zákonného podkladu omezili osobní svobodu poškozeného. Jejich jednání dosáhlo typové společenské nebezpečnosti uvedených trestných činů, přičemž naprosto nelze souhlasit se závěrem soudu, že byly zjištěny skutečnosti, které by tuto společenskou nebezpečnost výrazně snižovaly. Jednalo se o standardní policejní situaci, která byla rovněž standardním způsobem v souladu se zákonem řešitelná. Obviněnými uváděná pohnutka jejich jednání proto nemohla obstát.

Při právním posouzení trestné činnosti obviněných podle názoru ministra spravedlnosti soud nezohlednil všechny okolnosti případu, když jednání obviněných nstržm. PČR J. H. a pprap. PČR T. S. vyňal ze žalovaného skutku a postoupil toto jednání k samostatnému projednání. Zákrok obviněných policistů proti poškozenému je třeba posoudit jako jedno ucelené jednání, v rámci kterého provedli řadu shora zmiňovaných úkonů, z nichž některé v rozporu se zákonem, tj. odvoz poškozeného a odebrání mobilního telefonu. Ten byl poškozenému bez zákonného podkladu odebrán obviněným nstržm. PČR J. H., který takto postupoval v rámci výkonu bezpečnostní prohlídky v postavení veřejného činitele. Tímto jednáním se tedy nejen na úkor druhého obohatil, ale zároveň zneužil pravomoc veřejného činitele. Jednání obviněného J. H. tak naplnilo zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, v části v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona, v části pak v jednočinném souběhu s trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona. Za této situace nebylo lze dělit spáchané jednání na více skutků a rozhodovat o nich samostatně, neboť se jednalo o skutek jediný. Pokud se tak přesto stalo, bylo rozhodnuto i ve vztahu k obviněnému J. H. o celém skutku, pro který byla podána obžaloba.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2003, sp.zn. 2 T 79/2003, byl porušen zákon ve prospěch obviněného nstržm. PČR J. H. a obviněného pprap. PČR T. S., a to v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. řádu, § 188 odst. 1 písm. b) tr. řádu a § 171 odst. 1 tr. řádu, jakož i v § 3 odst. 1 tr. zákona, § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a § 231 odst. 1 tr. zákona.

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. řádu v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.

Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že obvinění J. H. a T. S. svým jednáním porušili zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejného činitele a zároveň bez zákonného podkladu omezili osobní svobodu poškozeného, přičemž nesouhlasí se závěrem soudu, že byly zjištěny skutečnosti, které by společenskou nebezpečnost jednání obviněných výrazně snižovaly. Také nesouhlasí s právním posouzením skutku. Dle jeho názoru jednání obviněného J. H. naplnilo zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, a to v části v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona, v části v jednočinném souběhu s trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona. Nebylo možno za této situace dělit spáchané jednání na více skutků a rozhodovat o nich samostatně, neboť se jednalo o skutek jediný.

Nejvyšší soud se s těmito závěry neztotožnil.

Jak vyplynulo ze spisového materiálu, obvinění nstržm. J. H. a pprap. T. S. byli dne 22. 2. 2003 jako členové autohlídky MO PČR N. M. vysláni k provedení zákroku proti narušiteli veřejného pořádku, v daném případě poškozenému M. A. S. Při zákroku postupovali v souladu se zákonem, když vyzvali poškozeného k vystoupení z vozidla a s ohledem na nerespektování této výzvy a dalších okolností v chování poškozeného (uzavřený v nastartovaném vozidle, podezřelé pohyby) použili proti němu hmatů a chvatů sebeobrany i přiložení pout. Zcela na místě bylo i provedení bezpečnostní prohlídky. Právě během provedení bezpečnostní prohlídky měl obviněný nstržm. J. H. poškozenému odebrat mobilní telefon a následně si tento ponechat a užívat. O odebrání mobilního telefonu poškozenému a jeho ponechání obviněný J. H. neinformoval spoluobviněného T. S., kterému tato skutečnost nebyla známa. Teprve po provedení shora zmíněných úkonů se oba obvinění rozhodli poškozeného M. A. S. odvézt služebním vozidlem mimo obvod jejich působnosti a to na nezjištěné místo v P.

Podle § 6 odst. 1z.č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, je policista povinen při provádění služebních zákroků a služebních úkonů dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem.

Podle § 14 odst.1 citovaného zákona je policista oprávněn zajistit osobu, která:

a) svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo život nebo zdraví jiných osob nebo majetek;

d) byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat, anebo bude mařit řádné objasnění věci,

Podle § 14 odst. citovaného zákona sepíše policista o zajištění úřední záznam.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona se dopustí veřejný činitel (§ 89 odst. 9 tr. zákona), který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.

Je nepochybné a stížností ani namítáno nebylo, že obvinění jako policisté, tedy veřejní činitelé ve smyslu ust. § 89 odst. 9 tr. zákona, vykonávali až do odvozu poškozeného M. A. S. z místa incidentu svoji pravomoc způsobem neodporujícím zákonu (vyjma excesu nstržn. J. H. při odebrání mobilního telefonu). Toto již nelze tvrdit v případě následného jednání obviněných, kdy poškozeného odvezli na neznámé místo, kde ho ponechali bez dokladů a finančních prostředků. S ohledem na jednání poškozeného před jejich příjezdem, ale hlavně při jejich osobním kontaktu, s ohledem na skutečnost, že obviněný měl v úmyslu i přes zřejmé známky požitého alkoholu řídit osobní vozidlo, bylo jejich povinností postupovat v souladu se zákonem o Policii ČR, zejména ust. § 14 a poškozeného zajistit a předvést na příslušnou policejní součást k podání vysvětlení, event. k provedení dalších potřebných úkonů.

Pokud tak neučinili, porušili zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejného činitele, který je v souladu s právním řádem, a zároveň svým jednáním bez zákonného podkladu omezili osobní svobodu poškozeného, čímž po formální stránce naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona. V daném případě je ovšem třeba zkoumat, zda obvinění naplnili i materiální znaky zmíněných trestných činů, tedy zda v posuzovaném případě tyto činy dosahovaly vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost než je stupeň nepatrný.

Podle § 3 odst. 2 tr. zákona čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zákona je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Jelikož již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, uplatní se ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákona tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Dle názoru Nejvyššího soudu samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 správně dospěl k závěru, který i pečlivě odůvodnil, že v daném případě jednání obviněných nedosáhlo stupně odpovídajícího dolní hranici stupně společenské nebezpečnosti pro shora zmíněné trestné činy. Nelze přehlédnout, že oba obvinění proti poškozenému zakročovali na základě trestního oznámení a jejich postup při zákroku (až do odvozu poškozeného) byl v souladu se zákonem. Pokud poškozeného naložili do vozidla a odvezli jej místo na příslušnou policejní součást na nezjištěné místo v P., došlo z jejich strany k zásahu do práv poškozeného, který měl být řádně zajištěn a předveden k podání vysvětlení, event. k provedení dalších potřebných úkonů s tím dopadem, že jeho jednání po provedení nezbytných úkonů mohlo být posouzeno jako přestupek či dokonce trestný čin. Postup obviněných lze v tomto případě hodnotit jako mimořádné vybočení z jinak řádně provedeného zákroku, které mělo zabránit poškozenému v pokračování v protiprávním jednání, přitom toto jednání nezanechalo na poškozeném žádné negativní následky. Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných vzal v úvahu způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl spáchán, pohnutku i osoby obviněných a Nejvyšší soud jeho závěrům podrobně zdůvodněným v usnesení napadeném stížností pro porušení zákona přisvědčil.

Stížností pro porušení zákona bylo rovněž namítáno nesprávné právní posouzení skutku popsaného v obžalobě, pokud samosoudce jednání obviněných J. H. a T. S. vyňal ze žalovaného skutku a postoupil k samostatnému projednání.

K této námitce je zapotřebí uvést, že pro vymezení otázek souvisejících se souběhem je rozhodující vymezení pojmu skutek a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Momentem, které dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil, nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Podstatu skutku přitom tvoří jednání. Jednotu skutku lze vyjádřit tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné jednání. O jednočinný souběh (nestejnorodý) se jedná v případě kdy pachatel jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat trestných činů.

Byť jednočinný souběh (v projednávané věci nestejnorodý) trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona, resp. trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona je možný, ze shora uvedeného výčtu je zřejmé, že v daném konkrétním případě není dán jednotící úmysl mezi jednáními obviněného nstržm. J. H., tj. mezi ponecháním si mobilního telefonu patřícího poškozenému M. A. S. (při zákroku prováděném v souladu se zákonem) a mezi následným odvozem poškozeného služebním vozidlem na nezjištěné místo v P., na němž se podílel i pprap. T. S. (tzn. např. snaha o zahlazení stop, znemožnění oznámení činu apod.). Pohnutkou, která vedla obviněné k odvozu poškozeného, bylo zabránit mu v pokračování páchání protiprávního jednání a tato nesouvisela s odebráním mobilního telefonu poškozenému. Navíc ponechání si mobilního telefonu obviněným J. H. nebylo obviněnému T. S. známo. Rovněž mezi následkem jednání obviněného J. H., tj. odcizení mobilního telefonu a následkem jednání obou obviněných, tj. poškození M. A. S. na jeho právech, není pojítko. Skutečnost, že obviněný J. H. při zákroku proti poškozenému vystupoval jako veřejný činitel ve smyslu ust. § 89 odst. 9 tr. zákona a během výkonu funkce poškozenému jednak odebral mobilní telefon a jednak se následně podílel na jeho odvozu sama o sobě není skutečností, která by obě tato jednání obviněného J. H. spojovala. V daném konkrétním případě se jednalo o kombinaci souběhu vícečinného s jednočinným.

Jelikož se jedná se o dva samostatné skutky, neshledal Nejvyšší soud pochybení v postupu Obvodního soudu pro Prahu 2, pokud vyloučil skutek, jehož se dopustil sám obviněný nstržm. J. H., k samostatnému rozhodnutí a skutek, jehož se dopustili oba obvinění společně, postoupil jinému orgánu s tím, že se nejedná o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako kárné provinění (disciplinární delikt nebo poklesek). Nesprávný postup Obvodního soudu pro Prahu 2 byl shledán při stanovení orgánu příslušného k projednání skutku. Podle § 32 odst. 1 z.č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů, je kázeňským přestupkem zaviněné porušení základních povinností policisty, pokud nejde o trestný čin. Podle § 29 písm. d) citovaného zákona je nadřízený povinen oceňovat záslužné činy a příkladné plnění služebních povinností a vyvozovat důsledky z porušování služebních povinností. Podle § 30 služební funkcionář v rozsahu své pravomoci uděluje kázeňské odměny a ukládá kázeňské tresty. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že k projednání v daném případě kázeňského přestupku byl služební funkcionář nadřízený obviněným působící na Místním oddělení PČR N. M., kam mělo být projednání skutku postoupeno. Zmíněné pochybení ovšem nemůže mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí napadeného stížností pro porušení zákona, neboť příslušnému služebnímu funkcionáři bude věc předložena k rozhodnutí i postupem naznačeným v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2.

Z výše konstatovaného vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 se v rozhodnutí, ani v řízení, které mu předcházelo, vytýkaného porušení zákona nedopustil. Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona podanou proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2003, sp.zn. 2 T 79/2003, jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. června 2004

Předseda senátu

JUDr. J. P.

Vypracoval

JUDr. P. Š.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru