Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 89/2009Usnesení NS ze dne 19.11.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.89.2009.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 89/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 19. listopadu 2009 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného A. P., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. 2 T 159/98, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl takto:

Stížnost pro porušení zákona sezamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. 2 T 159/98, byl obviněný A. S. uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl v sazbě § 176 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 osdt. 1, odst. 2 tr. zákona byl obviněnému uložen i trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou.

Podle rozsudku se vytýkané trestné činnosti dopustil tím, že 1) dne 28. 5. 1998 ve 12.00 hod. byl v obci Z., okres B.-v. podroben příslušníky Policie České republiky silniční kontrole a následně bylo zjištěno, že na území České republiky se zdržuje neoprávněně, neboť mu byl rozhodnutím Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje – Služby cizinecké a pohraniční policie, vydaným dne 11. 3. 1998, pravomocným od 27. 3. 1998, zakázán pobyt na území České republiky do 11. 3. 2001 a lhůta k vycestování byla stanovena do 14. 3. 1998, 2) dne 28. 5. 1998 v Brně na Okresním ředitelství Policie České republiky Brno-venkov na ulici B. předložil cestovní pas M. r., vystavený na jméno A. S., který byl pozměněn tak, že bylo odstraněno vízum České republiky s platností do 14. 3. 1998, jakož i přemazáno razítko s textem „zákaz pobytu v České republice do 11. 3. 2001“, oražené razítkem se státním znakem ČR.

Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, neboť jak obviněný tak státní zástupce se v hlavním líčení vzdali opravných prostředků, obviněný tak učinil výslovně i za osoby oprávněné podat v jeho prospěch odvolání.

Proti tomuto pravomocnému rozsudku podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1, odst. 2 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. S., neboť dle jejího názoru byl zákon porušen v ustanovení § 57 odst. 1, 2 tr. zákona a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného.

Podle stěžovatelky uložil samosoudce Okresního soudu Brno-venkov obviněnému nepřiměřeně přísný trest, pokud uložil i trest vyhoštění na dobu neurčitou. Není pochyb o tom, že obviněný pobýval na území České republiky nelegálně a předložil při kontrole padělaný pas, avšak před spácháním těchto trestných činů byl osobou bezúhonnou, neměl záznam v rejstříku trestů. Podle názoru ministryně spravedlnosti by měl být uvedený druh v tomto rozsahu ukládán za závažnou trestnou činnost zejména v rámci postihu terorismu, obchodu se zbraněmi, narkotiky a jiným nebezpečným materiálem, organizování prostituce a jiné trestné činnosti organizované ve spolupráci s cizinou, jakož i pachatelům stíhaným za zvlášť závažné trestné činy směřující proti životu nebo zdraví a majetku. Stěžovatelka připustila, že uložení tohoto druhu trestu není pojmově vyloučeno ani za méně závažnou trestnou činnost, avšak v daném případě pro jeho uložení nebyly zákonné předpoklady.

Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatelka ještě připomněla, že obviněný žádal dne 30. 9. 2004 o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, avšak usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 2 T 159/98, byla jeho žádost zamítnuta. Podanou stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 To 41/2006, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Obviněnému nebyl rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR udělen azyl, o který žádal, a jeho kasační stížnost, kterou proti tomuto rozhodnutí obviněný podal, Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 2. 2005 odmítl. Obdobně bylo rozhodnuto Okresním soudem Brno-venkov a Krajským soudem v Brně i o druhé žádosti obviněného v roce 2006.

Ministryně spravedlnosti poukázala také na skutečnost, že obviněný dne 23. 9. 2002 již pod změněným jménem A. P. přicestoval do České republiky a uznal otcovství k nezletilému D. K., jehož matkou je P. K., u které dítě přebývá.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o trestu včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu, tzn., aby věc přikázal orgánu, o jehož rozhodnutí jde, který by měl věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby podle § 271 odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl sám.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 2 T 159/98, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný přijel do České republiky na pozvání soukromé osoby a pro tuto cestu mu bylo uděleno platné časově omezené vízum. Po skončení jeho platnosti obviněný zůstal nadále v České republice a bydlel v B. na ženských ubytovnách u různých kamarádek, posléze u svého známého z U. ve Z. Byť měl být důvodem jeho pobytu v České republice zájem o podnikání, obviněný záhy zůstal bez finančních prostředků a dle svého vyjádření neměl peníze ani na cestu domů. Pokud u sebe měl čtyři rodné listy na jména různých občanů bývalého S., pak je našel na ubytovně v B. a po návratu domů je hodlal vrátit, stejně jako pozvání na soukromou návštěvu do ČR, určené občanu B. V držení měl rovněž občanský průkaz na jméno T. S., který prý nalezl na nádraží v B. a závodní průkazku – propustku do podniku Z. B. na jméno I. D., kterou dle svého tvrzení rovněž našel a v budoucnu hodlal vrátit majiteli.

Obviněný byl dne 6. 3. 1998 kontrolován policisty, neboť byl účastníkem dopravní nehody, přičemž při podání vysvětlení zapřel svou pravou totožnost a prokazoval se jako A. M., bytem v M. Policie ČR poté, co ověřila totožnost obviněného, zajistila také jeho cestovní pas, z něhož zjistila jednak pravou identitu obviněného, jednak okolnost, že obviněnému skončila platnost víza pro pobyt v České republice. Poté PČR Správa JmK, odbor Cizinecké a pohraniční policie, oddělení kontroly a pobytu eskort vydala dne 11. 3. 1998 pod sp. zn. PJM-130/SCP-KPE-ZP-98 rozhodnutí, jímž podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR ve znění prováděcích předpisů, jímž byl obviněnému zakázán pobyt na území České republiky do 11. 3. 2001 a lhůta k vycestování byla stanovena do 14. 3. 1998. Protiprávní jednání obviněného bylo kvalifikováno jako přestupek dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 123/1992 Sb., neboť v době kontroly uváděl neúplné a nepravdivé údaje.

Pokud byl obviněný zadržen v souvislosti s trestnou činností, pro níž byl pravomocně napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov odsouzen, stalo se tak v době, kdy měl zakázán pobyt v České republice, nadto se prokazoval podstatně změněnou veřejnou listinou – svým cestovním pasem, v němž odstranil údaje o tom, že mu byl pobyt v ČR zakázán a že mu skončila platnost víza pro pobyt v ČR.

Podstatný z hlediska uvedených údajů je pro stěžovatelku nikoli výrok o vině v rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. 2 T 159/98, avšak výrok o uloženém trestu, který pokládá za nepřiměřeně přísný.

Obviněnému byl ukládán trest úhrnný podle § 35 odst. 1 tr. zákona v sazbě ustanovení § 176 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, tedy ve čtvrtině trestní sazby tohoto zákonného ustanovení, a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Do tohoto typu věznice je zařazován podle § 39 odst. 2 písm. b) tr. zákona pachatel, jemuž byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin nebo pachatel, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Je zřejmé, že obviněný splňoval podmínky pro zařazení do uvedeného typu věznice s ohledem na předpoklady uvedené ve druhé variantě citovaného zákonného ustanovení.

Nejvyšší soud nemohl přezkoumat úvahy, které okresní soud vedly ke stanovení výše uvedené výměry trestu odnětí svobody, neboť rozhodnutí neobsahovalo dle § 314d odst. 2 tr. řádu odůvodnění, když jak státní zástupce tak obviněný se vzdali práva odvolání. S odkazem na účel trestu vymezený v ustanovení § 23 odst. 1 tr. zákona a obecné zásady pro ukládání trestu stanovené v § 31 odst. 1 tr. zákona však pokládá uložený trest odnětí svobody za odpovídající citovaným zákonným zásadám, který v dostatečné míře v sobě pojímá i hodnocení přitěžujících jakož i polehčujících okolností v intencích ustanovení § 33 a 34 tr. zákona. Zařazení do typu věznice bylo učiněno v souladu se zákonem.

V pořadí druhým trestem, který byl obviněnému uložen, byl trest zákazu pobytu na dobu neurčitou. Tento druh trestu bylo možno podle § 57 odst. 1 tr. zákona účinného v době rozhodování soudu prvního stupně uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem. Podle § 57 odst. 2 tr. zákona lze tento druh trestu uložit ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou, a to s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu.

Nejvyšší soud konstatuje, že v obecné rovině je bezprostředním účelem tohoto druhu trestu zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky a nemá v ní ani postavení uprchlíka, v páchání trestné činnosti na území České republiky. Nelze naopak v obecné poloze předjímat, který druh trestné činnosti spáchaný cizincem lze trestem vyhoštění postihovat vždy, kdy přednostně a kdy naopak nikoli, jak to činí stěžovatelka ve zdůvodnění stížnosti pro porušení zákona. Zákonná dikce ustanovení § 57 odst. 2 tr. zákona stanoví závazně tři kriteria, která je nutno při ukládání tohoto trestu a stanovení jeho výměry zohledňovat: stupeň společenské nebezpečnosti, osobu pachatele z pohledu možností jeho nápravy a jeho poměrů, jakož i stupeň ohrožení lidí, majetku či jiného obecného zájmu. Při ukládání trestu vyhoštění je třeba mít na zřeteli především jeho účel z pohledu § 23 odst. 1 tr. zákona, tedy že jeho uložením má být pachateli zabráněno v dalším páchání trestné činnosti, vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím výchovně působit i na ostatní členy společnosti.

V posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný se zdržoval na území ČR i poté, co již platnost víza opravňujícího jej k pobytu vypršela. Obviněný neprojevil žádnou iniciativu řešit tento stav zákonu konvenujícím způsobem, a vědomě se v ČR zdržoval bez příslušného povolení. Zcela zásadní z pohledu posuzovaného protiprávního jednání obviněného je existence rozhodnutí Cizinecké policie o vyhoštění na dobu tří let, jak citováno podrobně výše, které se rozhodl nerespektovat a své osobní poměry tomuto rozhodnutí nepřizpůsobit. Nadto úmyslně pozměnil údaje ve svém cestovním pasu tak, aby při kontrole dokladů nebyl postižitelný pro neoprávněný a nezákonný pobyt v České republice. Byť předchozí vyhoštění v řízení před Cizineckou policií mělo povahu správní sankce, dostalo se jím obviněnému varování, že pro nerespektování platných českých zákonů jakož i prokazování se falešnou identitou je jeho další pobyt v České republice nežádoucí. Byla proto v posléze navazujícím trestním řízení namístě úvaha procesního soudu o důraznějším postihu obviněného, opřená především o úvahu zabránit obviněnému v dalším nezákonném pobytu a v protiprávním jednání, neboť z jeho výpovědí, které v souvislosti s probíhajícím trestním řízením učinil, jakož i z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný v době, kdy mu byl uložen trest vyhoštění, neměl v České republice žádné pracovní, sociální ani osobní vazby, byl bez finančních prostředků, přičemž jeho tvrzení o prvotních podnikatelských záměrech, které chtěl v České republice realizovat, nebylo ničím a nikým potvrzeno.

Z pohledu výše uvedených kriterií uvedených v § 57 odst. 2 tr. zákona pak lze konstatovat, že uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou okresní soud dostatečně důrazně reagoval na zjištění, která učinil o možnostech nápravy obviněného, jenž dal svým úmyslným jednáním jednoznačně najevo, že se nehodlá předchozímu správnímu rozhodnutí podrobit a respektovat jej. Výměra trestu rovněž dostatečně pojímá zjištěný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, byť Nejvyšší soud nemůže výslovně polemizovat či rozebírat úvahy okresního soudu v tomto směru pro již konstatovaný nedostatek odůvodnění rozsudku.

Z pohledu zjištění Nejvyššího soudu pak nelze uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou považovat za nepřiměřeně přísný, uložený v rozporu s ustanovením § 57 odst. 1, 2 tr. zákona

Nelze ani konstatovat porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, které shledává stěžovatelka, neboť okresní soud provedl dostatečná skutková zjištění nejen ve vztahu k nenapadenému výroku o vině, ale rovněž ve vztahu k volbě adekvátního druhu trestu a jeho výměry. Důkazy, které měl v tomto směru k dispozici, vyhodnotil způsobem, který není v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu.

Nejvyšší soud posuzoval okolnosti, které se vázaly k výroku o trestu v době rozhodování soudu prvního stupně, když mu nelze vytýkat nezohlednění stavu, který nastal poté, co ve věci rozhodl. Jen pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v rozporu s uloženým správním opatřením i uloženým trestem znovu přicestoval do České republiky, a pokud dosáhl možnosti „legálního“ pobytu v ČR, stalo se tak na časově omezenou dobu pro účely řízení o azyl. Dlouhodobý pobyt, jenž je rovněž stížností pro porušení zákona zmiňován, byl povolen pouze z důvodu „strpění pobytu“, a to do 20. 11. 2006. V této souvislosti je třeba odkázat na zcela pregnantní zhodnocení osobní situace obviněného, jež je obsaženo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 691/06, kde je uvedeno, že „pokud obviněný v době tzv. výše rozebrané „legalizace“ pobytu založil rodinu, musel si být on i jeho družka vědomi toho, že na území České republiky pobývat nemůže a že si tento stav zavinil sám. Lze předpokládat, že oba byli srozuměni s tím, že svůj rodinný život povedou jinde. Za relevantní pokládal Ústavní soud to, že obviněný se odvolával na porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel v důsledku svého předcházejícího protiprávního jednání předpokládat“.

Podle ustanovení § 266 odst. 2 tr. řádu může ministryně spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže je trest ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu půjde o zřejmý nepoměr ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost v těch případech, kdy jde o trest uložený nad horní hranici trestní sazby, o kterýžto případ se v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud nekonstatuje ani existenci zřejmého nepoměru, jenž je nutno posuzovat komplexně jak ve vztahu ke konstatovanému stupni nebezpečnosti činu pro společnost, tak k poměrům pachatele. Ty jsou podstatné z pohledu rodinných a osobních poměrů obviněného v době rozhodování o trestu. Obviněný v této době nebyl k České republice nikterak pracovně a rodinně vázán, a neexistenci těchto vazeb okresní soud také důvodně promítl do výměry uloženého trestu. Uložený trest ve svém souhrnu není v rozporu s účelem trestu, neboť obviněnému byly vedle sebe uloženy takové druhy trestu, které lze kumulovat vedle sebe a pro jejich uložení byly splněny podmínky stanovené příslušným ustanovením obecné části trestního zákona.

Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše uvedené neshledal podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, a proto ji dle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru