Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 82/2017Rozsudek NS ze dne 01.11.2017Vyhýbání se výkonu služby

HeslaVyhýbání se výkonu služby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.82.2017.1
Dotčené předpisy

§ 270 odst. 1 předpisu č. 86/1950 Sb.


přidejte vlastní popisek

4 Tz 82/2017-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého J. R., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 27/52, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 27/52, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného J. R.

Napadený rozsudek se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného J. R. pro skutek, že dne 23. 3. 1952 u svého útvaru v M. odmítl vykonávat mu přidělenou práci v krejčovské dílně s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému vyznání – že je adventistou 7. dne, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 27/52, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kterého se dopustil tím, že „dne 23. 3. 1952 u svého útvaru v M. odmítl vykonávati přidělenou mu práci v krejčovské dílně s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému vyznání – že je adventistou 7. dne“.

Za uvedené jednání byl obviněný J. R. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 10. 1952.

Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 27/52, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. R. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1 odst. 1, § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., tr. ř., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného J. R. se jednalo o činy směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu Ústavou Československé republiky z roku 1948. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle § 5 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebyl v této věci podán. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. R. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu však soud nevěnoval náležitou pozornost. Navíc došlo výše uvedeným rozhodnutím i k porušení zásady in dubio pro reo (zde byla zřejmě myšlena zásada ne bis in idem).

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 27/52, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. R. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř a zprostil obviněného obžaloby.

Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 27/52 a ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 6. 2. 1952, sp. zn. Vt: 411/51-B. Současně je třeba uvést, že ve věci nebylo konáno řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z kopie napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.

Podle § 270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že

a) poškodí se na zdraví, opije nebo učiní jinak nezpůsobilým, nebo

b) padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.

Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 27/52, považuje za nutné uvést následující.

Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí a dále z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že obviněný J. R. odmítl vykonávat přidělenou práci v krejčovské dílně s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému vyznání, neboť jako adventista sedmého dne nemůže v sobotu pracovat. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.

Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu vyhýbání se služební povinnosti z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Tyto vyslovené závěry lze podle názoru Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě ohledně obviněného J. R. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal J. R. vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. R. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody.

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 6. 2. 1952, sp. zn. Vt - 411/51, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Tohoto dřívějšího trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 8. 12. 1951 u útvaru v M. neuposlechl rozkaz velitele, aby nastoupil do zaměstnání s odůvodněním, že mu to náboženské přesvědčení nedovoluje. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 měsíců podmíněně na 2 roky. Je proto nutno konstatovat, že v dané situaci s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání (viz nálezy ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96), je třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 8. 12. 1951 postiženého rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 6. 2.1952, sp. zn. Vt - 411/51 a z března 1952 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto. Další odsouzení obviněného za jednání z března 1952 je proto nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“. Bývalý nižší vojenský soud měl tudíž trestní stíhání obviněného pro tento skutek zastavit pro jeho nepřípustnost.

Pokud bývalý Nižší vojenský soud v Brně nepostupoval způsobem, jak je výše uvedeno, je třeba jeho rozsudek ze dne 8. 10. 1952, sp. zn. Vt 27/52, označit za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. R. a to v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon.

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. výše citované porušení zákona vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Protože byly splněny procesní podmínky uvedené v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., mohl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout sám. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. pak zastavil trestní stíhání obviněného J. R. pro skutek podrobně popsaný ve výroku tohoto rozsudku, protože trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 11. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru