Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 6/2001Rozsudek NS ze dne 29.03.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.6.2001.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 6/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. března 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné R. R., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi, detašované pracoviště Hustopeče u Brna, ze dne 24. 7. 2000, ČVS: OVBV-1355/99, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle § 272 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi, detašované pracoviště Hustopeče u Brna, ze dne 24. 7. 2000, ČVS: OVBV-1355/99, a v řízení, jež mu předcházelo,

bylporušenzákon

v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněné R. R.

Citované usnesení se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi, detašované pracoviště Hustopeče u Brna, sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi, detašované pracoviště Hustopeče u Brna ze dne 24. 7. 2000, ČVS: OVBV-1355/99, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné R. R. pro trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Skutkové jednání spočívalo v tom, že obviněná si v roce 1998 podala inzerát v novinách, kde nabízela krátkodobý překlenovací úvěr s ručením zástavou, když na tento inzerát se v červnu 1998 přihlásil M. K., který si chtěl půjčit částku 400 000,- Kč, přičemž jako zástavu nabídl svůj rodinný dům v B., a to z toho důvodu, že peníze potřeboval na provoz své firmy s tím, že splacení slíbil do konce roku 1998; dne 9. 7. 1998 se obviněná R. R. dostavila s M. K. k notáři v B., kde byla podepsána smlouva o půjčce ve výši 600 000,- Kč s termínem splatnosti do 9. 12. 1998, když v případě nesplacení půjčky v termínu vstupovala v platnost kupní smlouva na rodinný domek M. K. v B.; vzhledem k tomu, že v termínu dluh splacen nebyl, dne 10. 12. 1998 nechala obviněná zaregistrovat smlouvu v katastru nemovitostí B. a stala se tak majitelkou domu v hodnotě 1 400 000,- Kč. Usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci dne 1. 8. 2000.

Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že na základě provedeného dokazování a skutkových zjištění vyšetřovatel dovodil, že obviněná R. R. se nemohla trestného jednání dopustit z toho důvodu, že poškozený M. K. nebyl v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce a o prodeji svého rodinného domu ve stavu, který by šlo považovat za tíseň, a to proto, že byl subjektivně přesvědčen o tom, že z výnosů své podnikatelské činnosti bude schopen závazek k vrácení vypůjčených peněz splnit. Podle vyšetřovatele ke stavu tísně došlo až po uzavření smlouvy o předmětné půjčce a o prodeji rodinného domu, a to tehdy, když poškozený M. K. nebyl v důsledku podnikatelských neúspěchů schopen vypůjčené peníze vrátit tak, jak se smluvně zavázal.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněné R. R. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona ve prospěch obviněné v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 253 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž poukázal na nesprávné právní závěry, které vyšetřovatel učinil na základě provedeného dokazování a skutkových zjištění. Ke skutku mělo dojít spácháním dvěma útoky, když poškozený M. K. si jednak fakticky vypůjčil částku 450 000,- Kč a pod hrozbou neuzavření smlouvy musel podepsat půjčku ve výši 600 000,- Kč s tím, že spolu s úroky bude muset vrátit celkem 630 000,- Kč a jednak tím, že obviněná na sebe převedla rodinný dům poškozeného v hodnotě 1 400 000,- Kč, který následně realizovala za údajnou částku 720 000,- Kč. V průběhu přípravného řízení ale nebylo dostatečně zjištěno, zda si poškozený vypůjčil pouze 450 000,- Kč, když tvrzení obviněné o tom, že půjčka celkově činila 600 000,- Kč, je podporováno výpověďmi dvou svědků. Podle stěžovatele proto bylo třeba prověřit výpověď poškozeného v tom, že mu v hotovosti byla nejdříve poskytnuta půjčka ve výši 50 000,- Kč na uhrazení dluhu u České spořitelny, aby mohlo být zrušeno zástavní právo tohoto peněžního ústavu váznoucí na jeho nemovitosti. Jaká byla skutečná výše dluhu poškozeného u České spořitelny ale v průběhu vyšetřování zjištěno nebylo.

Ministr spravedlnosti dále namítá, že v případě jednání obviněné R. R., které má spočívat v tom, že kupní smlouvou na sebe nechala převést nemovitost v hodnotě 1 400 000,- Kč oproti nevrácené půjčce ve výši 630 000,- Kč, se samotné právní hodnocení tohoto jednání v odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání vůbec neobjevuje. Znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady se specializací nemovitosti, bylo prokázáno, že tržní hodnota domu, který byl předmětem kupní smlouvy, která vešla v platnost momentem nesplacení celého dluhu den ihned následující po splatnosti, byla 1 400 000,- Kč. Této skutečnosti si musela být obviněná R. R. vědoma, a to minimálně z toho důvodu, že sama dříve byla pracovnicí realitní kanceláře a nic na tom nemění ani skutečnost, že dům prodala za částku 720 000,- Kč ing. D. J., taktéž bývalému pracovníkovi realitní kanceláře. Oba si tedy při uzavírání této kupní smlouvy museli být vědomi toho, že nemovitost poškozeného M. K. má tržní hodnotu vyšší než 720 000,- Kč.

Stěžovatel také nepokládá za dostatečně podložený závěr vyšetřovatele o tom, že nebylo prokázáno, že by v době uzavírání smlouvy o půjčce a smlouvy o koupi rodinného domku byl poškozený M. K. ve stavu tísně ve smyslu ustanovení § 253 tr. zákona. Ohledně této skutečnosti zůstalo dokazování neúplné, neboť nebylo zjištěno, jaká situace by nastala, pokud by poškozený M. K. neřešil svou podnikatelskou krizi realizací nevýhodné výpůjčky. V tomto smyslu je třeba provést další dokazování k objektivnímu zjištění, zda poškozený M. K. ve stavu tísně skutečně byl či nikoli.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatuje, že dosavadním dokazováním nebylo prokázáno, že by předmětný skutek nebyl trestným činem a že by se v důsledku toho obviněná nedopustila trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud výše citované porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, napadené usnesení vyšetřovatele podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen v podstatě v těch směrech, jak je to namítáno stěžovatelem.

Je třeba přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že vyšetřovatel nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, který musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Bez návrhu stran musí být objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Důkazy musí být hodnoceny podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Trestní stíhání obviněného může být z důvodu § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno, pokud stíhaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

Podstata porušení zákona spočívá v tom, že vyšetřovatel učinil rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněné R. R. z výše uvedeného důvodu, aniž náležitě zjistil skutkový stav a opatřil veškeré dostupné důkazy, které v této věci bylo nutné provést k zodpovězení otázky ohledně případné viny obviněné trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede a získá takto značný prospěch.

V daném případě se vyšetřovatel ve svém postupu sice soustředil na objasnění zákonného znaku „tísně\", který jediný připadal u poškozeného M. K. v úvahu a také na to, zda obviněná o této tísni poškozeného v době slibovaného plnění věděla, ale jak vyplyne z níže uvedeného, zcela nedostatečným, ale i chybným způsobem. Stav tísně je jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy a požadavek jeho vědomosti ze strany obviněné je předpokladem naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, neboť k jeho spáchání je vyžadováno úmyslné jednání pachatele. Vyšetřovatel si v odůvodnění svého usnesení o zastavení trestního stíhání protiřečí pokud na jedné straně uvádí, že M. K. nutně potřeboval půjčit peníze na dokončení zakázky a na straně druhé dovozuje, že problémy jmenovaného nastaly až v době po uzavření smlouvy o půjčce a o kupní smlouvě a tudíž o nich v kritické době nevěděl. Z toho činí další závěr, že o těchto problémech poškozeného nevěděla a ani vědět nemohla obviněná a proto ani nemohla využít jeho tísně. Vyšetřovatel tak zcela nelogicky ztotožnil dobu, kdy si poškozený M. K. potřeboval půjčit od obviněné peníze, s dobou po uzavření předmětných smluv, kdy již poškozený byl povinen obviněné smluvenou částku zaplatit, ale nemohl tak pro vzniklé obtíže učinit. Tyto posléze nastalé potíže na straně poškozeného ale nemohou být pro znak „tísně\" rozhodné. Zásadní v tomto ohledu naopak je nutnost objasnění situace, ve které se poškozený M. K. nacházel, a to z hlediska tíživosti a naléhavosti jeho potřeby získat finanční prostředky na dokončení zakázky pro firmu T., H. Na tuto otázku nedal jednoznačnou odpověď ani svědecký výslech M. K. na č. l. 24 až 26 spisu, ale umožnil vyšetřovateli zjistit větší podrobnosti o postavení poškozeného v té době a měl jej zejména orientovat na potřebu výslechu ředitele firmy T., H. (zatím blíže neustanoveného), případně M. F., která měla poškozenému vést účetnictví. Cílem výslechu těchto osob mělo být prověření výpovědi poškozeného a podrobné objasnění financování stavby, o níž se M. K. zmiňuje, a intenzity jeho potřeby získat finanční prostředky na její realizaci, případné zjištění důsledků či sankcí, které by poškozeného stihly, kdyby se mu zadané zemní práce nepodařilo finančně včas a dostatečně zajistit. Za tíseň ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák. je třeba považovat tíživou situaci poškozeného mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v momentálních možnostech poškozeného. Dokazování v tomto směru ale vyšetřovatel důsledně nevedl a potřebné skutkové okolnosti nezjistil.

Pokud se tak po doplnění vyšetřování v naznačeném směru stane a z celkově shromážděných důkazů bude možné dovodit, že se poškozený M. K. v době, kdy obviněnou žádal o finanční půjčku a posléze s ní o tom uzavřel příslušnou smlouvu, nacházel ve stavu tísně ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák., bude dále nezbytné prokázat, zda si obviněná této tísně poškozeného byla vědoma. Poškozený sice ve své výpovědi uvedl, že obviněné sdělil nutnost potřeby půjčky ve výši 400 000,- Kč a také na co tyto peníze potřebuje, což částečně připustila i obviněná, ale z takto obecně formulovaných výpovědí nelze dovozovat vědomost obviněné R. R. o tom, že poškozený jednal v tísni. Bude tudíž nutné oba jmenované ve výše naznačeném smyslu znovu vyslechnout, aby zejména poškozený upřesnil rozsah informací, které obviněné v této souvislosti sdělil a nelze ani vyloučit potřebu opětovného výslechu svědků J. K. a M. Č. k této otázce.

Ohledně dostatečnosti skutkových zjištění pro posouzení, zda došlo k naplnění zákonných znaků „dá sobě poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru\", je třeba konstatovat, že také v této části nelze pokládat dosavadní vyšetřování za úplné. Zůstala neobjasněna výše částky, kterou obviněná poskytla ve formě půjčky poškozenému. Nebylo tak možné ani posoudit zda toto plnění oproti plnění, které si obviněná od poškozeného nechala slíbit, dosahuje hrubého nepoměru. Sám vyšetřovatel se v napadeném usnesení, a to jak v jeho výroku, tak i v odůvodnění, vyhnul přímému uvedení částky, kterou obviněná R. R. poškozenému M. K. skutečně půjčila. Podle výpovědi poškozeného to celkově bylo 450 000,- Kč, když mu nejprve obviněná půjčila 50 000,- Kč, aby splatil dluh, který měl u České spořitelny a dosáhl tak zrušení zástavního práva, jež vázlo na jeho domu ve prospěch tohoto bankovního ústavu. Po realizaci této podmínky mu obviněná měla dát najevo, že mu půjčí dalších 400 000,- Kč, ale ve smlouvě bude uvedena půjčka ve výši 600 000,- Kč s tím, že jí tuto částku vrátí do pěti měsíců, a to včetně úroků v celkové výši 30 000,- Kč. Obviněná tvrzení poškozeného o zmíněném navýšení půjčené částky uvedené ve smlouvě oproti skutečné výši poskytnuté půjčky odmítla s tím, že M. K. nejdříve půjčila 200 000,- Kč v hotovosti a posléze po uzavření smluv o půjčce a koupi domu mu na jeho bankovní účet složila dalších 400 000,- Kč ve dvou splátkách. Tento rozpor vyplývající z výpovědí obou jmenovaných nebyl odstraněn, byť výpověď obviněné v daném směru potvrzují svědci M. Č. a J. K. Proto vyšetřovatel měl vést dokazování k objasnění výše dluhu, který M. K. měl mít u České spořitelny a taktéž k okolnostem jeho splacení a zrušení zástavního práva, jež vázlo na nemovitosti poškozeného. Zjištěné skutečnosti pak mohou napomoci při celkovém hodnocení důkazů a vyslovení závěru, která z udávaných verzí je pravdivá. Od tohoto konstatování pak bude odvislé i posuzování, zda hodnota vzájemného plnění, spočívající v poskytnuté půjčce a částce jíž se poškozený zavázal obviněné ve stanovené lhůtě splatit, je v hrubém nepoměru předpokládaném ustanovením § 253 odst. 1 tr. zák a zda eventuálně prospěch, který obviněná měla takto získat lze označit za značný ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení trestního zákona.

Pokud se týká problematiky spojené s tou částí jednání, která se vztahuje k uzavřené kupní smlouvě na nemovitosti poškozeného, bylo by možné s ní v souvislosti s naplněním znaků trestného činu lichvy uvažovat pouze za následujících podmínek. Muselo by být prokázáno, že poškozený byl v době uzavření předmětné kupní smlouvy navzdory poskytnuté peněžní půjčce v natolik tíživém hospodářském postavení, že bylo reálným předpokládat, že nebude schopen vrátit ve smluveném termínu půjčenou částku včetně úroků. V důsledku toho, že pak nenastane situace obsažená v části pod bodem III.b) uzavřené smlouvy, v níž se účastníci (obviněná a poškozený) zavazují k odstoupení od kupní smlouvy k nemovitostem, pokud půjčka bude poškozeným v plné výši řádně a včas splacena, a naopak že dojde k naplnění situace předpokládané v části pod bodem III.a) uzavřené smlouvy, a že se tak obviněná v konečném důsledku stane majitelkou předmětných nemovitostí. Zároveň by muselo být prokázáno, že si toho všeho byla obviněná v době uzavírání smlouvy vědoma a byla s tímto minimálně srozuměna. Pouhý fakt, že obviněná v důsledku nesplnění hlavního závazku ze strany poškozeného, t.j. včasného splacení půjčky, realizovala své právo na základě akcesorického právního vztahu, jímž byl převod vlastnického práva k nemovitostem poškozeného na svou osobu, sám o sobě ještě neprokazuje spáchání trestného činu lichvy, i když obviněná získala do vlastnictví nemovitosti jejichž tržní cena byla znaleckým posudkem stanovena na částku 1 400 000,- Kč, oproti půjčce jejíž výše (byť dosud spolehlivě nezjištěná) byla podstatně nižší. Při neprokázání zavinění obviněné ve formě alespoň eventuálního úmyslu (§ 4 písm. b) tr. zák.) ve vztahu k výše uvedené části jednání, lze ohledně této uvažovat pouze v rovině občanskoprávní a v to včetně možnosti poškozeného zpochybnit platnost uzavřené smlouvy v této její části pro její rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), případně uplatnit právo na odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni (§ 49 obč. zák.) atd. Tyto úvahy jdou ale již nad rámec účelu a povahy trestního řízení a Nejvyššímu soudu v rámci tohoto rozhodování proto jejich další a podrobnější rozvádění nepřísluší. Je třeba zdůraznit, že zmíněná smlouva měla v této své části povahu zajištění závazku převodem práva podle § 553 obč. zák., čili se jednalo o smluvní vztah předpokládaný platným právem a dovozovat trestní odpovědnost jednoho z účastníků tohoto právního vztahu je možné pouze při prokázání všech zákonných znaků trestného činu o nějž se konkrétně má jednat a to včetně zavinění. Dosud shromážděné důkazy ale žádné konečné závěry ohledně trestní odpovědnosti obviněné, pokud jde o tuto část jednání, neumožňují. Bude se proto v rámci dalšího postupu vyšetřování třeba zaměřit i na objasnění okolností výše popsaných ke stanovení konečného závěru o případné trestní odpovědnosti obviněné ve vztahu k trestnému činu lichvy.

Nejvyšší soud proto shodně s podanou stížností pro porušení zákona dospěl k závěru, že v dané věci nebylo zákonu odpovídajícím způsobem provedeno dokazování ani zjištěn skutkový stav a vyšetřovatel si tudíž nevytvořil potřebné předpoklady k tomu, aby mohl meritorně rozhodnout způsobem, jakým to učinil. Proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněné. Vzhledem k tomu, že obě lhůty uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, bylo napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušeno a zároveň došlo ke zrušení všech dalších případných rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně, pozbyla podkladu. Věc pak byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána orgánu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhoa to v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2001

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru