Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 56/2011Rozsudek NS ze dne 18.10.2011

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.56.2011.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 2 tr. ř.

§ 269 odst. 2 tr. ř.

§ 271 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tz 56/2011-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. října 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněného pplk. Ing. P. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 8 To 484/2010, ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 9/2010, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 8 To 484/2010 bylporušenzákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného Ing. P. R. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. ve prospěch tohoto obviněného a v ustanovení § 307 odst. 4 tr. ř. v neprospěch tohoto obviněného.

Napadené usnesení krajského soudu sezrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 149 odst. 1, odst. 3 tr. ř. sezrušuje usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2010 sp. zn. 4 T 9/2010 ve výroku, jímž podle § 307 odst. 4 tr. ř. byla obviněnému Ing. P. R. stanovena povinnost, aby se ve zkušební době zdržel řízení všech motorových vozidel.

Odůvodnění:

Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného pplk. Ing. P. R. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 8 To 484/2010.

V této poukázal, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2010 č. j. 4 T 9/2010-67 bylo samosoudcem Městského soudu v Brně podle § 223a odst. 1 tr. ř. a podle § 307 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že trestní stíhání obv. pplk. Ing. P. R. pro skutek uvedený v návrhu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 ZK 12/2010 na potrestání ze dne 19. 1. 2010, jehož se dopustil tím, že dne 8. 1. 2010 v Brně, řídil pod vlivem alkoholu osobní motorové vozidlo tovární značky Kia Ceed, barvy modré metalízy, přičemž byl v 00:20 hodin na ulici G. naproti domu kontrolován hlídkou Městské policie, která z důvodu, že řidič vykazoval známky ovlivnění alkoholem, provedla u něj dechovou zkoušku na alkohol přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem měření ve výši 2,01 promile alkoholu v dechu, a opakovaným měřením přístrojem Dräger hlídkou Policie ČR v 00:46 hodin, bylo u něj naměřeno 2,05 promile alkoholu v dechu,

v čemž bylo spatřováno spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, se podmíněně zastavuje. Podle § 307 odst. 2 tr. ř. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 307 odst. 4 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost, aby se ve zkušební době zdržel řízení všech motorových vozidel.

Proti předmětnému usnesení Městského soudu v Brně ze dne ze dne 27. 8. 2010 č. j. 4 T 9/2010-67 o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně dne 30. 8. 2010 pod č. j. 2 ZK 12/2010-22 stížnost, doplněnou dne 17. 9. 2010 pod č. j. 2 ZK 12/2010-31 po doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení.

Krajský soud v Brně dne 2. 11. 2010 usnesením č. j. 8 To 484/2010-82 rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce zamítl.

Stěžovatel dále zmínil obsah ustanovení § 183a odst. 1, 3, § 180 odst. 4, § 307 odst. 1, 4, § 2 odst. 4, 6, § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a konstatoval, že citovanými ustanoveními se Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně důsledně neřídily.

Odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně zhodnotily splnění podmínek pro uplatnění odklonu podmíněným zastavením trestního stíhání obviněného, kdy:

1. Soudy prvního i druhého stupně považovaly splněné zákonné podmínky pro postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. za situace, kdy obviněný pplk. Ing. P. R. nebyl poučen podle zákonného ustanovení § 307 tr. ř. a kdy s takovým postupem nikdy nevyslovil souhlas.

Z obsahu předkládaného trestního spisu je zjevné, že obviněný byl v rámci výslechů zadrženého podezřelého ve smyslu § 76 odst. 3 tr. ř. ze dne 8. 1. 2010 ve 14:14 hod. (č. l. 8 – 10) a výslechu podezřelého ze dne 8. 1. 2010 v 15:57 hod. (č. l. 5 – 7) poučován (kromě obecného poučení) toliko dle ustanovení § 179g odst. 1 tr. ř., s nímž také vyslovoval souhlas, nikoli však dle ustanovení § 307 odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř. Při výslechu před soudcem dne 29. 1. 2010 (č. l. 30) po podání návrhu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně na potrestání, když v rámci výslechů v přípravném řízení odmítl opakovaně vypovídat, pak učinil doznání, přičemž předmětný výslech soud prvního stupně navíc provedl bez toho, aniž by o konání tohoto úkonu vyrozuměl státního zástupce a dal mu možnost klást dotazy a vznášet případné námitky proti způsobu provádění úkonu, byť provedení tohoto úkonu bylo možno odložit a vyrozumění státního zástupce zajistit. Tím byla porušena rovnost práv stran trestního řízení a zpochybněno procesní provedení tohoto důkazu. Na toto procesní pochybení a porušení zákonných práv státního zástupce a ustanovení § 180 odst. 4 a § 183a odst. 1, 3 tr. ř. nereagoval ani soud druhého stupně jako soud stížnostní, byť bylo jeho povinností zákonnost této výpovědi a zachycení doznání jako důkazu, přezkoumat. Jak je navíc z obsahu protokolu o tomto úkonu zřejmé, byl obviněný poučován pouze dle § 310 tr. ř., tedy o jiném procesním úkonu – narovnání a protokolováno bylo toliko jeho souhlasné vyjádření k tehdy uvažovanému narovnání dle § 310 tr. ř. Při provedení svého následného výslechu před soudem prvního stupně v hlavním líčení dne 27. 8. 2010 (č. l. 63 – 66b) – po zrušení předcházejícího usnesení Městského soudu v Brně o schválení narovnání Krajským soudem v Brně ke stížnosti státního zástupce – sice zopakoval své doznání, avšak opětovně nebyl poučen ve smyslu ustanovení § 307 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání, nebyl dotázán a nevyslovil s takovým postupem souhlas.

2. Soudy zcela pominuly zejména okolnosti případu a především skutečnosti vyplývající z výpovědi strážníka Městské policie Brno J. K. a předcházející zadržení obviněného, při snaze hlídky Městské policie o jeho zastavení již na ulici K. nereagoval na výzvu k zastavení, dávanou výstražným světelným zařízením s nápisem „STOP“ a když kolem projížděla shodou okolností hlídka Policie ČR, která zpomalila, tuto hlídku objel a pokračoval dále v jízdě, přičemž znovu nereagoval na výzvu k zastavení a jel směrem k ulici V., kdy následně při dojezdu ke křižovatce ulic P. – V., kde stálo jiné vozidlo na semaforech, toto vozidlo objel a projel křižovatku na červenou. Když byl dále pronásledován se zapnutým zvukovým výstražným znamením, zrychlil svou jízdu až na cca. 100 km/hod., následně odbočil na ulici G., kde – pronásledován současně již i vozidlem Policie ČR – zastavil. Jízdu, kdy obviněný v úseku s omezenou rychlostí limitem 50 km/hod. jede rychlostí 67 km/hod., tedy rychlostí nedovolenou, a při svém zastavování hlídkou Městské policie a za součinnosti hlídky Policie ČR nerespektuje výzvu k zastavení, zrychlí a projede následnou křižovatku na červený signál a poté dále zrychluje až na 100 km/hod. v městské aglomeraci na velmi frekventované výpadové komunikaci s hustým provozem i v nočních hodinách (díky dálničnímu přivaděči a rychlostní komunikaci na V.), nelze nazvat než jako hazardní a pirátský způsob jízdy. Obviněný navíc takto řídil pod silným vlivem alkoholu, tudíž bezprostředně ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, nacházející se v jeho blízkosti. Ignoroval opakované záznamy v evidenční kartě řidiče a recidivu v nedodržování rychlostních omezení jízdy, pro které byl v nepříliš dávné minulosti ve správním přestupkovém řízení přistižen. Byť šlo o porušení důležité povinnosti řidiče, soud prvního stupně, potažmo druhého stupně považoval tuto skutečnost za nevýznamnou, ačkoli jeho jednání svědčí o sklonu obviněného k porušování pravidel silničního provozu a o nedisciplinovanosti obviněného jako řidiče.

3. Oba soudy zcela ignorovaly skutečnost, že hladina alkoholu v dechu, zjištěná opakovaným prováděním dechových zkoušek v časovém rozmezí od 00:20 hod. do 00:46 hod., kdy při prvních zkouškách nebyl díky své opilosti obviněný vůbec zkoušky dokončit, se hladina alkoholu v jeho dechu pohybovala prakticky ve stejné hladině (okolo 2,00 promile), odpovídající stavu těžké opilosti, kdy hladina alkoholu v jeho krvi se musela nutně pohybovat ve vyšších relacích. Vzhledem k udávanému množství, druhu a době požití alkoholu je zřejmé, že tyto jím uváděné údaje zjevně nejsou v relaci s opakovaně zjištěnými hladinami a zejména časy jednotlivých dechových zkoušek, ani s projevy jeho chování při jízdě i po zastavení během kontroly (vratké chůzi, exaltovanému projevu vůči policistům, dechu páchnoucímu silně po alkoholu, neschopnosti 3x provést dechovou zkoušku, kdy až 4. byla úspěšná).Proto nelze v žádném případě považovat jeho výpověď za doznání a nelze konstatovat splnění zákonné podmínky podle § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Oba soudy se při hodnocení okolností případu vůbec nezabývaly skutečností, vyplývající ze spisového materiálu, že obviněný se rozhodl změnit svůj postoj zjevně účelově a vypovídat až v řízení před soudem s vidinou dosažení možného odklonu, přičemž z jeho výslechu vyplynulo, že nemá přechodné bydliště a bydlí v O., okr. B.-v., kam ve stavu silné opilosti směřoval, a že tedy hodlal uskutečnit v takovém stavu podstatně delší jízdu, než k jaké posléze došlo.

4. Při stanovování omezení v průběhu zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání soudy de facto obešly zákon a nepřímo uložily obviněnému omezení, které se fakticky rovná uložení trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel dle ustanovení § 73 a násl. tr. zákoníku, který však lze uložit toliko rozsudkem nebo trestním příkazem (srovnej vysvětlivku č. 34 k ustanovení § 307 odst. 3, 4 Trestní řád komentář – 6. vydání 2008, P. Šámal a kolektiv C. H. BECK, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 4 To 770/1997, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí trestních pod č. 6/1999).

Soudy si navíc při ukládání takto formulovaného omezení musely být vědomy skutečnosti, že obviněný jako příslušník vojenského ozbrojeného sboru je podřízen nedílné a nedělitelné velitelské pravomoci svých nadřízených uplatňované v rámci služebních předpisů (zejména zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování, zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů) a rozkazů nadřízených, v rámci které, pokud mu to budou ukládat služební úkoly a povinnosti nebo rozkazy nadřízených, je povinen jich uposlechnout a řídit motorové vozidlo. Odmítnout splnění takového rozkazu pak může pouze za situace, kdy by tím spáchal trestný čin. V daném případě však eventuální porušení takto formulovaného omezení je přípustné, neboť nezakládá naplnění znaků skutkové podstaty žádného trestného činu, a proto je uložení takového omezení ve zjevném a přímém rozporu s plněním zákonné povinnosti obviněného vyplývající z jeho zaměstnání, postavení a funkce vojáka Armády ČR – povinnosti uposlechnout rozkaz. Není pak zřejmé, jak by mohlo být dodržení uloženého omezení vyžadováno. V této souvislosti se jeví jako naprosto irelevantní poznámka odvolacího soudu, kterou učinil ve zdůvodnění svého rozhodnutí, a sice že s takovým postupem soudu vyjádřil obviněný souhlas, když si nepodal stížnost, a je zřejmé, že stanovené omezení je pro obviněného zcela přijatelné.

Zda však bylo omezení stanoveno v souladu se zákonem a zda je vůbec realizovatelné, resp. oprávněně vynutitelné, neodvisí od toho, zda si proti předmětnému rozhodnutí obviněný podal či nepodal stížnost, ale od toho, zda bylo uloženo předepsaným procesním zákonným postupem a zda je reálně vykonatelné v souladu se zákonem a jeho smyslem, tj. postihnout podmínky páchání a vyloučit opakování trestného jednání. V tomto smyslu by se jevilo podstatně přiléhavější uložení omezení zdržet se nadměrného požívání alkoholických nápojů a tím i postižení příčiny škodlivého vlivu alkoholu, než omezení zdržet se řízení motorových vozidel, které samo o sobě bez škodlivého vlivu alkoholu nebezpečí pro společnost nepředstavuje (u osoby, která vlastní řidičské oprávnění).

5. Odvolací soud pak dále poukázal na skutečnost, že v rámci předchozího pokusu o narovnání obviněný složil Městskému soudu v Brně částku 40.000,- Kč a 40.000,- Kč složil na obecně prospěšné účely ve prospěch organizace D., přičemž se mu vrátilo pouze 40.000,- Kč od Městského soudu v Brně a částku ve prospěch společnosti D. považoval za dar. Tyto skutečnosti jsou však ve vztahu ke splnění podmínek pro postup dle § 307 tr. ř. irelevantní a byly významné pouze a výlučně ve vztahu k předchozímu posuzování splnění podmínek pokusu postupu dle § 309 tr. ř.

6. Za zcela spekulativní a neobjektivně stranící obviněnému stěžovatel pokládá tvrzení soudu, že bez procesního odklonu by obviněný vzhledem k velmi pravděpodobnému následku ztráty zaměstnání v Armádě ČR uvrhl celou rodinu do existenční nouze, když bez zaměstnání by se ocitl nejen obviněný, ale také bez zaměstnání je údajně jeho manželka a jejich tři děti, které rovněž nemají vlastní příjem a jsou na příjem obviněného existenčně vázány. Při úvaze o dostatečnosti (přiměřenosti) způsobu vyřízení a zdůvodnění postupu dle § 307 tr. ř. soudy vycházely pouze a jedině z nijak neověřeného tvrzení obviněného, učiněného v hlavním líčení dne 27. 8. 2010, a nijak je neověřovaly ani zjištěním příjmů obviněného zprávou od zaměstnavatele ani bližším šetřením jeho osobních poměrů. U dětí obviněného ani nebyl zjištěn ročník narození. Konstatování, že případný trestní postih obviněného by byl pro jeho rodinu likvidační, jednoznačně svědčí o selektivním zvýhodňujícím přístupu vůči osobám ve vyšším společenském postavení a s vyššími příjmy, oproti například řidičům z povolání s nižšími příjmy, u kterých podstatně více dopadá uložení trestu zákazu činnosti na jejich pracovní a rodinné zázemí. Takový přístup je neslučitelný se zásadou rovnosti před zákonem. Skutečností zůstává, že s vyšším společenským postavením a vyššími příjmy ve státní službě je vždy spojena též vyšší odpovědnost a zvýšený požadavek na morální bezúhonnost a osobní kredit. Tyto skutečnosti však musely být obviněnému zřejmé ještě v době před spácháním předmětného jednání, a to ve vztahu i k jeho rodině, a naposledy pak v situaci, kdy byl zvláštním výstražným světelným i zvukovým znamením Městské policie vyzván k zastavení svého vozidla.

Stěžovatel označuje řešenou otázku po právní stránce za zásadní, neboť by mohla ovlivnit další rozhodovací praxi jak obecných tak odvolacích soudů při posuzování obdobných případů a aplikace odklonů a považuje ji za průlomovou z hlediska ukládání omezení zákazu činnosti řízení všech druhů motorových vozidel v průběhu výkonu zkušební doby.

Dále konstatuje, že pachatel přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku může být potrestán trestem odnětí svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Nelze však souhlasit s názorem odvolacího soudu, že z hlediska okolností případu, zejména okolností vztahujících se k osobě obviněného, bylo jednání obviněného méně společensky nebezpečné. Vzhledem k naplnění skutkové podstaty trestného činu takového trestného činu by právě s ohledem na okolnosti případu bylo totiž namístě přistoupit k vynesení rozsudku a uložení mj. trestu zákazu činnosti vedle trestu odnětí svobody podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odloženého na přiměřenou zkušební dobu nebo trestu peněžitého, který by vystihl nejen společenskou škodlivost jednání pachatele, ale i možnosti jeho nápravy podstatně přiléhavěji než aplikace odklonu.

V závěru stěžovatel shrnuje, že státní zástupce nebyl jako strana trestního řízení řádně a včas vyrozuměn o době, datu a místě konání úkonu výslechu obviněného před soudem, byl poškozen na svých právech takového úkonu se zúčastnit, klást obviněnému dotazy a vznášet námitky proti případnému nesprávnému způsobu provádění úkonu, zejména neúplnému zákonnému poučení, a navrhnout doplnění dokazování v souvislosti s nově zjištěnými skutečnostmi.

Tím, že soud prvního stupně rozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného za situace, kdy tento nebyl prokazatelně nikdy o obsahu a významu takového postupu řádně poučen ve smyslu příslušných zákonných ustanovení a nikdy s takovým postupem nevyslovil souhlas, byla porušena v jeho neprospěch jeho práva.

Současně soud prvního stupně nevyhodnotil řádně, jak bylo jeho povinností, všechny podstatné okolnosti případu a zcela tak pominul skutečnost, že obviněný svojí jízdou ve stavu těžké opilosti při hladině vyšší než 2 promile ohrozil přímo svojí jízdou rychlostí v obci nedovolenou po frekventovaných komunikacích města, projetím křižovatky na červenou a nereagováním na opakované výzvy k zastavení vozidla ostatní účastníky silničního provozu. Přesto soud rozhodl, že i tyto závažné okolnosti případu podmíněné zastavení trestního stíhání odůvodňují, čímž pak byl porušen zákon ve prospěch obviněného.

Pokud soudy fakticky uložily obviněnému omezení, které se materiálně vzato rovná uložení trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel dle ustanovení § 73 a násl. tr. zákoníku, který však lze uložit toliko rozsudkem nebo trestním příkazem, byl tím porušen zákon v neprospěch obviněného. V této souvislosti poukazuje na publikované usnesení Krajského soudu České Budějovice ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. 4 To 770/97, z něhož vyplývá právní názor, že jako přiměřené omezení ve smyslu § 307 odst. 4 tr. ř. nelze obviněnému uložit zákaz řídit motorová vozidla v průběhu zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání. Takový postup by vedl k nepřípustnému nahrazování trestu, konkrétně trestu zákazu činnosti, který je zcela odlišným právním institutem trestního práva hmotného s jinými podmínkami pro jeho ukládání vázanými na odsouzení pachatele trestného činu a s jinak vymezeným účelem.

Krajský soud v Brně jako nadřízený soud stížnostní tudíž podle stěžovatele nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost, nezákonný postup a nezákonné rozhodnutí Městského soudu v Brně nenapravil a důvodně podanou stížnost státního zástupce zamítl, ač pro tento jeho postup nebyly dány podmínky a zákonné důvody. Tím byl porušen zákon ve prospěch obviněného.

Nápravu nezákonného postupu a rozhodnutí nelze podle stěžovatele zajistit jiným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona. Ani při vědomí, že kasační výrok Nejvyššího soudu je podle současné právní úpravy i praxe přípustný toliko v případě, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nelze odhlédnout od charakteru a závažnosti zjištěných vad a účelu trestního řízení ve smyslu § 1 tr. ř. Jestliže bylo vyjádřeno přesvědčení, že při správném postupu měl soud obviněného uznat vinným spácháním trestného činu a uložit trest, namísto uplatnění procesního odklonu, jeví se jako adekvátní náprava nové projednání věci a vyslovení viny obviněného, aniž by mu byl uložen trest. Je proto namístě zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, s tou výhradou, že jakékoli nové rozhodnutí soudu nemůže právní postavení obviněného zhoršit.

Ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 č. j. 8 To 484/2010-82 a řízením které mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněného pplk. Ing. P. R. v ustanovení § 304 odst. 1, 4 tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 4 a 6 tr. ř., dále v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jakož i v ustanovení § 180 odst. 4 tr. ř. a ustanovení § 183a odst. 1, 3 tr. ř., v návaznosti na ustanovení § 12 odst. 6 tr. ř., a zároveň též v neprospěch obviněného v ustanoveních § 73 odst. 2, 3 tr. zákoníku a ustanovení § 307 odst. 4 tr. ř. Pokud Nejvyšší soud zároveň shledá zákonné podmínky, tak aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zároveň zrušil i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2010 č. j. 4 T 9/2010-67, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pozbyla-li zrušením podkladu. Poté aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

Předně je třeba uvést, že k námitce stěžovatele směřující proti procesnímu pochybení samosoudce, spočívajícímu v nevyrozumění státního zástupce o výslechu obviněného konaného dne 29. 1. 2010 u Městského soudu v Brně, byť je opodstatněná (viz ust. § 183a odst. 1 tr. ř.), nelze přihlížet. Je tomu proto, že výslech obviněného v této fázi řízení (po podání návrhu na potrestání) předcházel vydání usnesení ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. 4 T 9/2010, jímž Městský soud v Brně rozhodl o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání obviněného. Ve stížnosti státního zástupce, kterou vzápětí proti tomuto usnesení podal (viz č. l. 38 až 41 spisu), není proti porušení jeho práva být vyrozuměn a účastnit se výslechu obviněného mimo hlavní líčení či veřejné zasedání vznesena jakákoli výhrada. Z jiných důvodů pak Krajský soud v Brně ke stížnosti státního zástupce svým usnesením ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 8 To 207/2010 usnesení soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Ve věci bylo následně u Městského soudu v Brně na den 27. 8. 2010 nařízeno hlavní líčení, kterého se státní zástupce zúčastnil a měl tak možnost obviněnému klást dotazy. Z protokolu o hlavním líčení, jakož i z nahrávky pořízené v řízení před soudem vyplývá, že státní zástupce obviněnému v průběhu hlavního líčení žádný dotaz nepoložil. Dalším průběhem trestního řízení byla tudíž vytýkaná vada konvalidována a lze ji označit za ryze formální, nemající jakýkoli právní či faktický dopad na rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného, které je stížností pro porušení zákona napadáno.

Pokud pak stěžovatel vytýká soudu, že nedošlo k řádnému poučení obviněného o možnosti ve věci rozhodnout podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř., a namítá i absenci souhlasu obviněného s takovým rozhodnutím, lze mu rovněž dát částečně za pravdu. Z obsahu spisu, konkrétně z protokolu o výslechu obviněného mimo hlavní líčení (č. l. 30 spisu) je patrné, že obviněný byl samosoudcem poučen ve smyslu § 310 tr. ř. o podstatě institutu narovnání a s tím souvisejících právech, s čímž následně obviněný vyslovil souhlas. V dalším průběhu řízení ale již obviněný výslovný souhlas s rozhodnutím, jímž by bylo jeho trestní stíhání podmíněně zastaveno (viz § 307 odst. 1 tr. ř.), nedal. V hlavním líčení sice obhájce obviněného v rámci svého závěrečného návrhu dal soudu ke zvážení, zda by věc mohla být vyřešena odklonem ve formě postupu podle § 307 tr. ř., ale soud se obviněného nedotázal, zda s takovýmto případným rozhodnutím souhlasí. Obviněný pouze soud sám požádal o velkou míru benevolence. Je zároveň skutečností, že obviněný se ihned po vyhlášení rozhodnutí soudu a po jeho vysvětlení a poučení o opravných prostředcích vzdal po poradě s obhájcem práva stížnosti, takže lze předpokládat, že s rozhodnutím soudu byl ztotožněn. Přesto je třeba konstatovat, že došlo k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného, aniž s tím obviněný předem vyslovil svůj souhlas. Dovedeno do důsledků, jedná se o porušení zákona, ale nikoli v neprospěch obviněného, ale naopak v jeho prospěch. Pokud by bylo uvažováno v tom směru, že bez výslovného souhlasu obviněného nemohlo být rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání, nezbývalo by s ohledem na shromážděné důkazy než rozhodnout o vině obviněného za spáchaný přečin a o uložení přiměřeného trestu za něj. Takové rozhodnutí by ale bylo pro obviněného jednoznačně přísnější. Z uvedeného důvodu tudíž rušit napadené usnesení druhostupňového soudu, případně soudu prvního stupně, a jakýmkoli způsobem napravovat zmíněné pochybení není možné, jelikož ke zrušení rozhodnutí může dojít pouze v případě, je-li zákon porušen v neprospěch obviněného (viz § 269 odst. 2 tr. ř.). Na tomto místě je třeba pouze dodat, že v nedostatku poučení obviněného o možnosti podmíněně zastavit jeho trestní stíhání, nelze zásadní porušení zákona spatřovat, jelikož trestní řád ve svém ustanovení § 307, na rozdíl od institutu narovnání (§ 310 odst. 2), nic takového výslovně nevyžaduje.

K dalším, hojným námitkám stěžovatele a jeho argumentaci ohledně porušení zákona ve prospěch obviněného rozhodnutím soudů o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného lze uvést následující.

V projednávaném případě bylo přípustné dovolání v neprospěch obviněného ze strany nevyššího státního zástupce [viz § 265a odst. 1, 2 písm. f); § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a to z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), písm. l) tr. ř. V případě ztotožnění dovolacího senátu Nejvyššího soudu s důvody, které jsou uvedeny v podané stížnosti pro porušení zákona, pokud by byly obsaženy v takovém dovolání, by bylo možné dosáhnout zrušení rozhodnutí jak soudu druhého, tak soudu prvního stupně a v úvahu by pak teoreticky přicházelo i rozhodnutí jiné, pro obviněného méně příznivé. K tomu ale nedošlo, jelikož dovolání v neprospěch obviněného nebylo nejvyšším státním zástupcem podáno. Stalo se tak nepochybně při vědomí již dříve publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech. Jde např. o rozhodnutí pod č. 47/2009 Sb. rozh. tr., kdy bylo v souvislosti s přezkoumáváním věci trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. konstatováno, že za splnění zákonných podmínek není vyloučeno podmíněné zastavení trestního stíhání.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že tzv. odklonu v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání lze užít v řízení o přečinu, (při splnění ostatních podmínek podle konkrétních okolností případu uvedených v ustanovení 307 tr. ř.). Za přečiny označuje ustanovení § 14 odst. 2 tr. zákoníku mj. úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku lze pachatele potrestat odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Uvedený přečin tudíž sám o sobě nelze eliminovat z aplikace odklonu – podmíněného zastavení trestního stíhání, neboť zákon to v žádném případě nevylučuje. V projednávaném případě obviněného Ing. R. byl aplikovaný postup podmíněn doznáním obviněného a přesvědčením soudu, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Ke škodě činem obviněného nedošlo a proto nepřicházela v úvahu podmínka vyplývající z ustanovení § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. Jak soud prvního stupně, tak soud stížnostní dospěly k závěru, že obviněný veškeré relevantní zákonné podmínky pro dané rozhodnutí splňuje.

K námitkám stěžovatele, že soudy obou stupňů při svém rozhodování pominuly celou řadu skutečností konkrétně vyjmenovaných ve stížnosti pro porušení zákona, přičemž nevěnovaly dostatečnou pozornost hodnocení konkrétních okolností daného případu, které vylučovaly použití procesního institutu podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. (zejména způsob jízdy obviněného poté, co byl stavěn hlídkou městské policie, případně obviněným uváděné množství vypitých lihovin neodpovídající zjištěnému stupni jeho alkoholového opojení, takže učiněnou výpověď obviněného nelze považovat za doznání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř.), je nutno v obecné rovině uvést, že okolnosti případu představují takové skutečnosti, které charakterizují spáchaný čin, jeho společenskou závažnost a jeho vliv na ostatní členy společnosti. Budou vyjádřeny zejména způsobem provedení trestného činu, jeho následky, mírou zavinění pachatele, jeho pohnutkou, prostředím a situací, za nichž k činu došlo, společenskými poměry v době a na místě spáchání činu, mírou rozmáhání se podobných trestných činů, odezvou veřejnosti na spáchaný čin apod. Při úvaze, zda určitá okolnost nevylučuje podmíněné zastavení trestního stíhání, se zároveň nelze omezit jen na izolované hodnocení této okolnosti, ale je třeba zabývat se jí v souvislosti se všemi ostatními okolnostmi charakterizujícími skutek a osobu pachatele. Jinými slovy, závěr soudu o tom, že lze účelu trestního řízení dosáhnout i odklonem od standardního řízení, rozhodnutím podle § 307 tr. ř., se musí opírat o náležité a všestranné zhodnocení osoby pachatele, zejména jeho dosavadního života, jakož i veškerých okolností případu, a nesmí být s těmito skutečnostmi v logickém rozporu.

Podle názoru Nejvyššího soudu shora uvedené zásady soudy obou stupňů neporušily.

Na straně jedné lze sice stěžovateli přisvědčit v tom, že obviněný řízením motorového vozidla ve zjištěném stavu, jakož i způsobem své jízdy představoval zvýšené nebezpečí ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Na straně druhé však nelze odhlédnout od faktu, že tyto okolnosti zůstávají stát poněkud osamoceně oproti řadě dalších zjištění vztahujících se k osobě obviněného a spáchanému činu, které ve svém celku soudy zvolený procesní postup odůvodňují. Soud prvního stupně při úvaze o splnění zákonných předpokladů pro podmíněné zastavení trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř. vedle doznání a lítosti obviněného zcela důvodně poukázal na jeho dosavadní bezúhonnost, když obviněný dosud nikdy nebyl soudně trestán, v místě bydliště k jeho osobě není negativních poznatků a před spácháním činu měl ke dni rozhodování soudu jediný záznam o přestupku v evidenční kartě řidiče a to za překročení povolené rychlosti mimo obec. Též bylo důvodně přihlédnuto k poukázání částky 40.000,-Kč nadaci D. ze strany obviněného v předchozím řízení, jejíž navrácení nehodlá požadovat. Soud se podrobně zabýval i rodinnou a sociální situací obviněného a případnými negativními dopady na jeho služební zařazení v armádě, pokud by byl pravomocně odsouzen za spáchaný čin. Zde lze připustit částečnou důvodnost námitky stěžovatele, že si soud mohl a měl některá tvrzení obviněného prověřit. Zároveň ale nelze soudu kategoricky vytýkat, že výpověď obviněného i v tomto směru pokládal za věrohodnou, s ohledem na postavení, zastávanou funkci a hodnost obviněného v Armádě České republiky. Soud zároveň zcela jistě nepokládal za vhodné řízení v této věci nadále prodlužovat. Za neopodstatněnou je pak třeba označit výhradu stěžovatele, že soudy přihlédnutím k rodinné a sociální situaci obviněného svým rozhodnutím jeho osobu preferovaly, čímž porušily zásadu rovnosti před zákonem. Soud je při svém rozhodování povinen přihlížet k okolnostem charakterizujícím přímo osobu obviněného, jeho dosavadní život, jakož i případ samotný, ale vyloučit z tohoto posuzování taktéž rodinnou a sociální situaci, či majetkové poměry obviněného nelze. Tam kde je to důvodné, musí být zohledněny i případné dopady soudního rozhodnutí na nejbližší rodinné příslušníky obviněného. Není totiž rozhodně účelem soudního rozhodnutí postihovat kromě obviněného (pachatele), v míře větší než je to nezbytné, též jeho rodinu.

Tentýž odmítavý závěr lze vyslovit i ohledně námitky stěžovatele vůči úvaze soudu, že případné odsouzení obviněného by mělo negativní důsledky na jeho pracovní zařazení, resp. na trvání jeho služebního poměru v armádě. Čin jehož se obviněný dopustil, neměl přímou souvislost s jeho službou v armádě a s plněním vojenských povinností. Bylo tudíž na místě se zabývat i těmito okolnostmi a možným dopadem zvoleného postihu obviněného na jeho další budoucnost v Armádě České republiky. V případě obviněného se pak jednalo o ojedinělé vybočení z jeho jinak řádného a bezúhonného způsobu života, k čemuž pak přistoupila též skutečnost, že při činu nedošlo k žádné škodě (tj. újmě na zdraví ani k újmě na majetku). Pokud soud prvního stupně a po něm i stížnostní soud za daných zjištění a při splnění všech ostatních formálních podmínek podle § 307 odst. 1 tr. ř. považovaly za dostačující rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanovením zkušební doby na jeden rok, nelze tomuto postupu cokoli podstatného vytknout. Se zřetelem k ochraně společnosti je třeba vzít v úvahu i to, že nesplňuje-li osoba, ohledně které bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno, podmínky předpokládané v ustanovení § 308 odst. 1 tr. ř., může být, případně již v průběhu zkušební doby, vydáno rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání.

Za nedůvodnou pak Nejvyšší soud považuje námitku stěžovatele, že postoj obviněného ke spáchanému skutku nebylo možné pokládat za doznání. V prvé řadě zákon nijak nestanoví, v jaké fázi trestního řízení se musí obviněný k činu doznat, aby bylo jeho doznání možno považovat za relevantní z hlediska možného postupu podle § 307 tr. ř. Tímto ustanovením jsou požadavky kladeny toliko na obsahovou stránku doznání, kdy je nutné, aby se vztahovalo na celý skutek, resp. na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující znaky stíhaného trestného činu, tedy i zavinění a protiprávnost. Z procesního hlediska pak musí být doznání opatřeno přípustným způsobem, tedy v rámci výslechu obviněného a v souladu se všemi procesními předpisy zachyceno v takové podobě, aby bylo v řízení před soudem použitelné jako důkaz. Tyto podmínky v daném případě splněny byly, jelikož obviněný v řízení před soudem prvního stupně doznal, že před jízdou vědomě požil alkoholické nápoje v množství, které bezpochyby vylučovalo jeho schopnost řídit motorové vozidlo bezpečně a s jistotou.

Naopak námitku stěžovatele, kdy napadenému rozhodnutí vytýká, že soud obviněnému podle § 307 odst. 4 tr. ř. nezákonně uložil povinnost, aby se ve zkušební době zdržel řízení všech motorových vozidel, je nutné označit za zcela opodstatněnou.

Podle tohoto ustanovení trestního řádu sice lze obviněnému též uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život, ale jako omezení či povinnost nelze uložit zákaz určité činnosti, neboť by to fakticky znamenalo nepřímé uložení trestu.

Pojmy přiměřeného omezení či přiměřené povinnosti měl zákonodárce na mysli formu zákazů určitého konání, resp. formu příkazů k pozitivnímu konání. Zde je třeba zdůraznit, že podstatou těchto omezení a povinností jsou zásahy do svobody jednání a rozhodování obviněného po dobu trvání zkušební doby, které soud stanoví v zájmu jeho nápravy a výchovy. Kriterium přiměřenosti vyžaduje, aby uložená omezení nebo povinnosti vedly obviněného k tomu, aby vedl řádný život. Jedná se o taková opatření, jejichž cílem je odstranění příčin, podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání činu, jehož se obviněný dopustil. Zároveň musí být tomuto činu adekvátní. Omezení a povinnosti, které nemají žádný vztah ke spáchanému činu, uložit nelze, ani kdyby mohly přispět k převýchově obviněného. Právním důsledkem jejich porušení je možnost rozhodnout o pokračování v trestním stíhání.

Omezení a povinnosti ve všech formách lze ovšem ukládat jen tak, aby byly přiměřené, to znamená, že jejich obsah a rozsah je limitován účelem takového omezení či povinnosti, tedy, aby obviněného vedly k vedení řádného života. V žádném případě však nemohou být omezení či povinnosti uloženy, vymezeny a formulovány tak, že ve skutečnosti nahrazují trest či svojí podstatou a dosahem jsou s trestem v zásadě totožné. Trest je zcela odlišným trestněprávním institutem s jinými podmínkami, za nichž může být ukládán, a z významné části i s jiným účelem (viz rozhodnutí č. 6/1999 Sb. rozh. tr.). V rámci takových omezení nebo povinností nelze obviněnému např. zakázat pobyt na určitém místě, nebo mu naopak přikázat, že se musí výhradně na nějakém místě zdržovat (třeba v místě svého bydliště), aby se určité věci zbavil, nebo si ji opatřil, apod.

Předmětné rozhodnutí nemůže rozhodně obhájit poukaz na právní úpravy v jiných státech, na což se soud prvního stupně ve svém usnesení mj. odvolával. Soudcovská tvorba práva (neplést s jeho výkladem a aplikací) u nás zavedena nebyla, a není ani přípustné cizí právní úpravu (kromě nadřazené legislativy evropské) použít v řízení před našimi soudy s poukazem, že se to jeví vhodným, a to ani kdyby s tím obviněný souhlasil, jako tomu mělo být v projednávaném případě.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud stěžovateli přisvědčil v tom směru, že postup a napadené usnesení soudu prvního stupně a v důsledku toho i následné potvrzující rozhodnutí stížnostního soudu byly zatíženy některými vytýkanými vadami. Protože ale vady mající povahu porušení zákona ve prospěch obviněného napravit v řízení o stížnosti pro porušení zákona nelze (viz § 273 tr. ř.), musel se Nejvyšší soud omezit na pouhé vyslovení takového porušení zákona, spočívající v tomto případě v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného, aniž k tomu obviněný dal výslovný souhlas (§ 307 odst. 1 tr. ř.). Porušení zákona v neprospěch obviněného, způsobené výrokem soudu podle § 307 odst. 4 tr. ř., konkrétně nepřípustným vymezením přiměřené povinnosti, která má ve skutečnosti povahu trestu zákazu činnosti, pak mohlo být nejenom vysloveno, ale tento oddělitelný výrok mohl být i zrušen. K jeho nahrazení výrokem jiným, přiměřeně a přípustně omezujícím obviněného ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání Nejvyšší soud nepřistoupil. Je tomu proto, že převážná část zkušební doby, během níž měla trvat soudem prvního stupně vyslovená přiměřená povinnost, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, již uplynula a žádná jiná povinnost či omezení obviněného, které by byla odpovídající nejenom spáchanému činu, ale i jeho osobě, době která od spáchání činu uplynula, jakož i celkové existující situaci, nebyla shledána přiměřenou. Navíc v daném případě nelze postavení obviněného zhoršit, což znamená, že takové omezení nebo povinnost by bylo možné vyslovit pouze na dobu již uložené zkušební doby, která ale dnem 2. 11. 2011 uplyne.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 8 To 484/2010 byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného, tedy tím, že stížnostní soud řádně nepřezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení soudu prvního stupně i předchozího řízení a podanou stížnost státního zástupce zamítl, jako nedůvodnou. Dále pak Nejvyšší soud vyslovil též porušení zákona, k němuž došlo v předchozím řízení před soudem prvního stupně a v jeho rozhodnutí, a to ve prospěch obviněného v ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř., když k podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněného došlo bez jeho předchozího výslovného souhlasu, a v neprospěch obviněného v ustanovení § 307 odst. 4 tr. ř., když mu byla zákonu odporujícím způsobem uložena přiměřená povinnost.

Nejvyšší soud z již výše naznačených důvodů podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil pouze usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za splnění podmínek obsažených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. pak sám napravil nezákonnost v usnesení soudu prvního stupně, spočívající ve formulaci výroku podle § 307 odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud proto podle § 149 odst. 1, odst. 3 tr. ř. zrušil v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2010 sp. zn. 4 T 9/2010 pouze výrok, jímž byla obviněnému stanovena povinnost, aby se ve zkušební době zdržel řízení všech motorových vozidel.

Jak již bylo shora vysvětleno, jiný postup a rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu nepřicházely v úvahu, jelikož zrušení a nahrazení napadených rozhodnutí jinými, kvůli porušení zákona ve prospěch obviněného, v tomto typu mimořádného opravného řízení není podle trestního řádu přípustné. Vracet věc stížnostnímu soudu, aby rozhodl stejným způsobem jako Nejvyšší soud, nebylo vhodné z důvodu procesní ekonomie i celkové doby řízení v této věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2011

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru