Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 42/2004Rozsudek NS ze dne 15.06.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.42.2004.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 42/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných J. T. a L. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 4 To 107/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 12/98, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 4 To 107/2000, a v řízení, které mu předcházelo, bylporušenzákonv ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 163a odst. 1 a § 254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 v neprospěch obviněných J. a L. T.

Napadené usnesení sezrušuje. Zrušuje se též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 10 T 12/98.

Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému státnímu zástupci v Brně sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obvinění J. a L. T. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 10 T 12/98, uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustili tím, že na základě vzájemné dohody jako jednatelé firmy T. spol. s r. o. T. C. se sídlem H., K., dne 5. 9. 1995 v H. čerpali z běžného účtu uvedené firmy vedeného pod č. u Č. s., a. s., okresní pobočky H., jednak výběrem v hotovosti, jednak převodním příkazem celkovou částku 3 900 000,- Kč a následně peníze použili pro vlastní potřebu, ačkoliv věděli, že uvedená částka je úvěrově vázána na nákup strojů, zařízení a technologie na pěstování a zpracování hlívy ústřičné ve prospěch V. T. a za tímto účelem byla převedena na shora uvedený účet, čímž V. T. způsobili škodu ve výši 3 900 000,- Kč .

Za to byli oba obvinění odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice se dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění J. a L. T. zavázáni společně a nerozdílně nahradit poškozenému V. T. částku 3 900 000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. T. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání oba obvinění. Ve věci následně jednal Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 4 To 107/2000, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 229 odst. 1 tr. ř. Za podmínek § 265 tr. ř. pak byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozený V. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněných J. a L. T. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 4 To 107/2000. Napadeným usnesením byl podle ministra spravedlnosti porušen zákon v neprospěch obou obviněných v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 , § 265 tr. ř. a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení § 163a odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

K vlastnímu případu ministr spravedlnosti uvedl, že smlouvou o úvěru ze dne 31. 8. 1995 si V. T. dojednal s A. P. a. s., filiálkou B., poskytnutí střednědobého úvěru ve výši 4 miliony Kč, účelově vázaného na nákup strojů, zařízení a technologie na pěstování a zpracování hlívy ústřičné. Převod peněžních prostředků z úvěru do dispozice V. T. byl dohodnut obvyklým způsobem, tedy bezhotovostním převodem z úvěrového účtu na běžný účet V. T. vedený u téže banky, a to při splnění podmínky předložení ručitelského závazku Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu ručícího za závazky V. T. z úvěrové smlouvy až do 70 % úvěrové částky. Je nesporné, že v souladu se smlouvou o úvěru došlo k převodu poskytnuté částky ve výši 4 miliony Kč z úvěrového účtu na běžný účet V. T. Vlastníkem této částky se tak stal V. T., který měl částku použít v souladu s podmínkami sjednanými ve smlouvě o úvěru. Dále bylo zjištěno, že převod celé sumy z běžného účtu V. T. na běžný účet společnosti T. spol. s r. o. – T. C. ( dále jen T. ) provedl pouze a výhradně třetí společník a jednatel této společnosti I. V. s využitím svého omezeného dispozičního práva k běžnému účtu V. T., a to poté, kdy úvěrující bance předložil celkem 6 faktur vystavených společností T. za práce a zboží, které měly být provedeny, resp. dodány společností T. ve prospěch V. T. v rámci realizace výstavby provozu pěstírny hlívy ústřičné v objektu bývalého dolu v Š.

Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že účast J. a L. T. na převedení finančních prostředků z úvěru V. T. na účet společnosti T. byla jednoznačně naprosto nulová, když veškeré činnosti v tomto směru vykonal výhradně třetí společník a jednatel společnosti T. I. V. Nelze tedy v žádném případě hovořit o jakémkoli úkonu, který by bylo možné označit za „svěření“ předmětných peněžních prostředků ze strany poškozeného V. T. obviněným bratrům T., a proto nezbývá než konstatovat, že tento znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. objektivně nebyl a ani nemohl být naplněn.

Vrchnímu soudu v Olomouci stěžovatel též vytýká, že nevyhověl návrhu obviněných na doplnění dokazování čtením trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 6/2000 v trestní věci obviněného I. V., který byl obžalován ve stejné souvislosti, jako obvinění bratři T., pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Toho se měl dopustit tak, že jako jednatel společnosti T. převedl ve dnech 1. 9. a 7. 9. 1995 z běžného účtu V. T. vedeného u A. P., a. s., pobočka B., za pomoci platebních příkazů a šesti fiktivních konečných faktur na základě omezeného dispozičního práva finanční částku v celkové výši 4 miliony Kč, ( tyto prostředky byly převedeny na běžný účet V. T. z úvěrového účtu V. T. vedeného u téhož bankovního ústavu ), a to na běžný účet společnosti T. vedený u Č. s., a. s., pobočka H. K výběru finančních prostředků z uvedeného běžného účtu I. V. použil část platebních příkazů, které mu V. T. podepsal k zálohovým fakturám, nikoli k fakturám konečným. Z účtu firmy T. pak finanční prostředky vybrali bratři T., kteří je použili pro vlastní potřebu. Tím způsobili V. T. škodu ve výši nejméně 3 909 000,- Kč. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že převedení peněz poškozeného V. T. na účet společnosti T. umožnilo další dispozici s nimi obviněným bratrům T. Ačkoli byl I. V. ve věci obviněných klíčovým svědkem, který je usvědčoval ze spáchání trestného činu zpronevěry, odvolací soud, jak výše uvedeno, zamítl návrhy obou obviněných na doplnění dokazování příslušným trestním spisem I. V., a nedostál tak své přezkumné povinnosti ohledně zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

Vedle shora zmíněného pochybení ministr spravedlnosti poukázal na další nesprávnost, jíž se orgány činné v trestním řízení dopustily. Poškozený V. T. totiž nebyl před zahájením trestního stíhání ani později v jeho průběhu poučen podle § 163a tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, a tudíž nebyl dán jeho výslovný souhlas s trestním stíháním bratrů T., přestože takovýto souhlas byl nutnou podmínkou pro jejich trestní stíhání, neboť poškozený V. T. je bratranec obviněných a je tedy zároveň osobou splňující podmínky ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Trestní spis poučení poškozeného o tomto významném právu a vyjádření k němu neobsahuje a není možné ani dovozovat, zda by poškozený, přestože podal na oba své bratrance trestní oznámení a jako svědek nevyužil svého práva odepřít výpověď, s jejich trestním stíháním výslovně souhlasil. Bez výslovného souhlasu poškozeného V. T. však nebylo možné bratry T. stíhat a odsoudit. Odvolací soud pak toto pochybení nenapravil a nedostál tak ani v tomto ohledu své přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 4 To 107/2000, byl porušen zákon v neprospěch obviněných J. a L. T. v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2, § 265 tr. ř. a v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, rovněž v ustanovení § 163a odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 10 T 12/98, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a následně aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Nejprve se zabýval ryze procesní námitkou stížnosti pro porušení zákona ohledně absence poučení poškozeného V. T. o jeho právu souhlasit či nesouhlasit s trestním stíháním jeho bratranců, vzhledem k tomu, že takový souhlas v projednávaném případě by mohl být podmínkou sine qua non zákonnosti trestního stíhání obviněných. To proto, že podle ustanovení § 163a odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, lze trestní stíhání mj. pro trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď ( § 100 odst. 2), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich. Podle § 100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Podle § 163a odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci, vyšetřovateli, nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12 2001, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět ( § 163a ).

V konkrétním případě je třeba vycházet z popisu skutku, kdy orgány přípravného řízení i soudy obou stupňů pokládaly za osobu poškozenou trestnou činností obviněných V. T. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že poškozený V. T. je bratrancem obviněných a rovněž to, že na ně podával trestní oznámení, na základě něhož bylo proti bratrům T. v průběhu měsíce února 1996 zahájeno trestní stíhání. Je z něj rovněž patrné, že poškozený byl orgány přípravného řízení v jeho průběhu poučován ve smyslu ustanovení § 2 odst. 14, § 43 odst. 1, 2, § 44 odst. 1, § 45 odst. 1, § 50, § 66, § 97, § 99, § 100 odst. 1, 2, 3, § 101 odst. 1, § 103, § 104, § 211 odst. 3 tr. ř., ale ani v jednom případě se mu nedostalo poučení podle § 163a tr. ř. v tehdy platném znění. Po podání obžaloby byl V. T. připuštěn jako poškozený k hlavnímu líčení ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění. V hlavním líčení pak uplatnil svůj nárok na náhradu škody a byl poučen jako svědek o právu odepřít výpověď ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř., načež uvedl, že vypovídat chce a bude. Následně byl poučen i podle § 97, § 99, § 100, § 101 tr. ř.

Skutečností, že poškozený je v příbuzenském vztahu k obviněným v postavení osoby v poměru rodinném nebo obdobném – bratrance, jakož i charakterem jejich vzájemného vztahu, se orgány činné v trestním řízení nezabývaly, ačkoliv tato okolnost mohla být pro trestní stíhání obviněných zásadní v situaci, pokud by poškozený pociťoval újmu obviněných jako újmu vlastní ( viz § 163a odst 1 tr. ř. v tehdy platném znění ). V takovém případě by totiž bylo nutné k trestnímu stíhání obviněných vyžádat výslovný souhlas poškozeného, bez něhož by nebylo možné v trestním stíhání pokračovat, a to ani ve fázi přípravného řízení. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje na právní názor vyjádřený již ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 68/98, podle něhož u jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném musí orgány činné v trestním řízení zvlášť bedlivě posuzovat konkrétní příbuzenský nebo jiný obdobný vztah mezi obviněným a poškozeným, jakož i otázku, do jaké míry poškozený pociťuje újmu obviněného způsobenou trestním stíháním jako újmu vlastní. Na tomto místě je třeba též zdůraznit, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nelze prezumovat pouze z jeho faktického jednání, jakým je např. podání trestního oznámení, vznesení požadavku na náhradu škody v adhezním řízení, nevyužití práva na odmítnutí svědecké výpovědi, ale ani z pouhé skutečnosti, že ve své svědecké výpovědi usvědčuje obviněného ze spáchaného jednání. Nelze přitom zapomínat, že takovýto poškozený má právo již dříve udělený souhlas s trestním stíháním až do závěrečné porady odvolacího soudu vzít kdykoli zpět. Uvedená skutečnost proto předpokládá, že poškozený je o takovémto svém právu na počátku trestního řízení poučen a svůj případný souhlas s trestním stíháním vyjádří výslovným projevem vůle, a to buď písemným anebo učiněným před orgánem přípravného řízení do protokolu. Pokud se tak nestalo, mělo se mu tohoto poučení dostat alespoň v dalším průběhu řízení včetně řízení před soudem ( viz § 46 tr. ř. ) a taktéž vyjádření projevu vůle poškozeného mělo být patřičně zaznamenáno a podle jeho obsahu na něj reagováno případným rozhodnutím o zastavení trestního stíhání obviněných.

Jestliže tedy orgány přípravného řízení poškozeného V. T. o jeho právu nepoučily a v naznačeném směru nezjišťovaly jeho vztah vůči obviněným včetně jeho případného souhlasu s trestním stíháním a bez dalšího proti obviněným vedly trestní stíhání pro výše uvedený trestný čin a pokud soudy prvního i druhého stupně na jejich pochybení odpovídajícím způsobem nereagovaly, když pro tuto procesní vadu měla být předmětná věc vrácena do stadia přípravného řízení, došlo tímto postupem v konečném důsledku k porušení zákona v neprospěch obviněných bratrů T. Již z tohoto důvodu bylo nutné napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející odsuzující rozsudek krajského soudu zrušit.

Pokud jde o další pochybení vytýkaná stěžovatelem, spočívající v nevyhovění návrhu obviněných na doplnění dokazování trestním spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 6/2000 ve věci obviněného I. V. a v nesprávném právním posouzení skutkových zjištění, je třeba nejprve poukázat na závěry soudu prvního stupně obsažené v jeho odsuzujícím rozsudku. V něm soud dospěl po zhodnocení provedených důkazů k tomu, že oba obvinění na základě vzájemné dohody jako jednatelé společnosti T. čerpali z běžného účtu této společnosti celkovou částku 3, 9 mil. Kč a následně použili peníze pro vlastní potřebu, ačkoliv věděli, že uvedená částka je úvěrově vázána na nákup strojů, zařízení a technologie na pěstování a zpracování hlívy ústřičné ve prospěch V. T. a za tímto účelem byla převedena na shora uvedený účet a V. T. tak způsobili škodu ve výši 3, 9 mil. Kč. V tomto jednání pak soud spatřoval spolupachatelství trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.

Soud druhého stupně na odvolací námitky obviněných reagoval tak, že napadený rozsudek dostatečně respektuje povinnost nalézacího soudu zjistit skutečný stav věci, a proto nevyhověl návrhům obviněných na doplnění dokazování. Podle jeho názoru protiprávní jednání obviněných bylo v potřebné míře zadokumentováno a není o něm pochyb. Případná trestní odpovědnost I. V. nezpochybňuje odpovědnost obviněných bratrů T. Pokud obvinění namítají nenaplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, pak je toto jejich tvrzení zcela neopodstatněné, neboť prokazatelně oba věděli, proč V. T. získává úvěr a na co, a tudíž dobře věděli i to, že peníze z účtu společnosti T. vybírají protiprávně. Předmětné peníze se totiž ani po převodu na její účet nikdy nestaly majetkem společnosti a byly i nadále ve vlastnictví poškozeného s tím, že tento měl do společnosti T. vstoupit jako společník s podílem na zisku. Z těchto důvodů pokládal odvolací soud námitky obviněných za zcela nedůvodné, neboť tito svým jednáním zcela nepochybně naplnili všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry.

Je třeba uvést, že konstatování odvolacího soudu, že o podané obžalobě na I. V. nemá pochybnosti, a jeho případná trestní odpovědnost nezpochybňuje vinu obviněných J. a L. T., aniž provedl spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 6/2000 důkaz, bylo jednou z okolností, která se ve svém důsledku spolupodílela na diametrálně odlišném posouzení otázky, jaké povahy bylo převedení finanční částky 3, 9 mil. Kč z běžného účtu V. T. na účet společnosti T. včetně otázky vlastnického práva k těmto finančním prostředkům, v obou předmětných trestních věcech. Z obžaloby, která byla na I. V. dne 10. 3. 2000 podána u Krajského soudu v Brně, u něhož byla věc zaevidována pod sp. zn. 43 T 6/2000, bylo možné s ohledem na popis skutku zjistit, že jednání obviněných bratrů T. navazuje na jednání obviněného I. V., přičemž bylo i jejich předchozím jednáním vzájemně propojeno, v obou věcech vystupuje v podstatě stejný okruh osob a tím i svědků a oběma podanými obžalobami byl za poškozeného označen V. T. Pokud tedy odvolacímu soudu byl znám obsah obžaloby podané na I. V., přičemž obhájce obviněného L. T. navrhoval provedení důkazu spisem v této věci, měly být v odvolacím řízení stěžejní materiály ze spisu sp. zn. 43 T 6/2000 přečteny jako listinné důkazy a při konfrontaci s důkazy obsaženými v samotném procesním spise měl být napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc měla být vrácena tomuto soudu mj. s pokynem, aby podle § 23 odst. 3 tr. ř. z důvodů uvedených v § 20 odst. 1 tr. ř. byly věci obviněných bratrů T. a obviněného I. V. spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že jejich trestné činy spolu souvisí. Pokud by se tak stalo, lze předpokládat, že by to usnadnilo nejen dokazování a objasnění celkových skutkových zjištění, ale i právní posouzení jednání obviněných bratrů T. To by pak zřejmě bylo konformní s těmi závěry, které v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud a v samostatném řízení ve věci obviněného I. V. je naznačil i jiný senát Krajského soudu v Brně.

Dále je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud se musel ztotožnit s výhradami stěžovatele a nemohl dát za pravdu závěrům vysloveným ve věci obviněných bratrů T. soudy obou stupňů. V souvislosti s projednávaným jednáním obviněných a soudy uváděným následkem tohoto jednání mělo pro jeho právní posouzení zásadní význam vyřešení otázky, zda finanční prostředky, převedené na účet společnosti T., byly ve vztahu k této společnosti věcí cizí a byly jí pouze svěřeny, a na základě jaké právní skutečnosti se tak stalo. Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z uvedených znaků je patrné, že pachatel si musí přisvojit věc, která mu nepatří a byla mu svěřena, tedy odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Při svěření věci právnické osobě se trestného činu zpronevěry může dopustit ten, kdo jejím jménem jedná ( viz § 90 odst. 2 tr. zák. )

Z obsahu spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že poškozený V. T. si jako samostatně hospodařící rolník vzal od A. úvěr na zbudování prostor a provoz pro pěstování hlívy ústřičné, který měl být provozován současně s tzv. žampionárnou I. V. v bývalém dole v Š., kde byl V. T. v pracovním poměru, přičemž měl tzv. žampionárnu zároveň jako soukromý podnikatel v nájmu. I. V. přislíbil, že provoz pro pěstování žampionů vloží do společnosti T. a společně tam vybudují i provoz pro pěstování hlívy ústřičné. Poškozený V. T. měl rovněž přislíbeno, že až dostane úvěr, stane se společníkem ve společnosti T. se 40% podílem na zisku. Mezi poškozeným jako podnikatelem a společností T. pak byla dne 28. 8. 1995 podepsána inominátní smlouva označená jako smlouva o poskytnutí zálohy na dodávku zboží uzavřená podle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., ( obchodní zákoník ), podle níž měl poškozený poskytnout společnosti T. zálohu na dodávku zboží, technologie a stavebních prací do výše 4 mil. Kč. Tato záloha měla být poskytnuta z úvěru dotovaného Podpůrným a garančním rolnickým a lesnickým fondem ( dále jen PGRLF ) účelově vázaného k výstavbě provozu pro pěstování hlívy ústřičné. I. V., který měl dispoziční právo k účtu V. T., pak s jeho souhlasem převedl předmětné finanční prostředky z účtu vedeného u A. na účet společnosti T. vedeného u Č. s. pomocí příkazů k úhradě a bance předložených faktur, kterými T. fakturovala V. T. služby a zboží. Poté, co předmětné finanční prostředky byly převedeny na účet společnosti T., obvinění J. T. a L. T., kteří byli jednateli společnosti T., je částečně vybrali v hotovosti a částečně převedli na účet L. T.

Pokud krajský soud ve výroku o vině uvedl, že obvinění čerpali z běžného účtu společnosti T., jejímiž byli jednateli, částku 3, 9 mil. Kč, ačkoli věděli, že uvedená částka je úvěrově vázána na nákup strojů, technologie a zařízení na výrobu hlívy ústřičné ve prospěch V. T. a za tímto účelem byla převedena na účet společnosti T., popsal skutečnost, kdy předmětné finanční prostředky byly převedeny na účet společnosti T., ale v té době neměly povahu cizí věci společnosti T. pouze svěřené. Obvinění od toho okamžiku totiž s těmito prostředky nakládali jako s majetkem společnosti T.. Pro vyslovení takovéhoto závěru jsou významné důvody, jakož i způsob převedení předmětné částky na účet společnosti T. K převodu těchto finančních prostředků došlo na základě výše uvedené smlouvy o poskytnutí zálohy na dodávky zboží, uzavřené a podepsané dne 28. 8. 1995 V. T. a za společnost T. I. V. Mezi V. T. a společností T. tudíž od tohoto momentu existoval obchodně právní vztah, jehož předmětem bylo poskytnutí zálohy na dodávku zboží, technologie a na stavební práce do výše 4 mil. Kč V. T. společnosti T., přičemž tato záloha měla být poskytnuta z úvěru dotovaného PGRLF Praha, AGB Brno, účelově vázaného k výstavbě provozu pěstování hlívy ústřičné. Převod jednotlivých částek měl být proveden na základě faktur vystavených společností T. na uvedené zboží předložených do AGB Brno, která na základě příkazu převede příslušné částky na účet společnosti T. Po převedení finanční částky se společnost T. zavazovala dodat zboží, technologii a uhradit provádějícím firmám stavební práce a to neprodleně. Z obsahu uzavřené smlouvy nelze nikterak dovodit, že by měla charakter smlouvy o zprostředkování ve smyslu § 642 a násl. obch. zák. či smlouvy mandátní ve smyslu § 566 a násl. obch. zák. či jiné smlouvy, se kterou by bylo spojeno to, že společnost T. převzala do své dispozice předmětnou částku jako prostředky, které by nadále byly ve vlastnictví V. T., a které by proto byly z hlediska společnosti T. cizím majetkem. Jestliže byly předmětné finanční prostředky převedeny v souladu s touto smlouvou na účet společnosti T., ať už jako záloha či úhrada ceny za zboží a služby jenž měla společnost T. dodat V. T., přešly tyto finanční prostředky nejenom do dispozice, ale i do vlastnictví společnosti T., a nadále již nebyly vlastnictvím V. T. bez ohledu na skutečnost, že posledně jmenovanému nebylo dodáno veškeré zboží a služby, a že tudíž společnost T. nesplnila řádně svůj závazek. Jednání odpovědných osob jednajících za společnost T. by při naplnění ostatních zákonem stanovených podmínek mohlo mít charakter podvodného vylákání zálohy či úhrady pod předstíranou záminkou dodání zboží a služeb, při současném úmyslu zboží a služby nedodat či předstírat jejich dodání a obohatit tak obchodní společnost T. ( viz ustanovení § 250 tr. zák. ). Je však nutno podotknout, že na I. V. byla právě v této souvislosti podána již výše citovaná obžaloba pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se měl dopustit vůči poškozenému V. T., které byl ale I. V. zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 43 T 6/2000, který nabyl právní moci ve výroku o vině dne 24. 7. 2003.

Pokud tedy soudy v projednávané věci měly zato, že předmětné peníze na účtu společnosti T. zůstaly nadále vlastnictvím poškozeného V. T., neměly pro toto tvrzení žádnou oporu v provedených důkazech. Jejich závěr byl nesprávný, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by společnost T. nemohla s předmětnými finančními prostředky nacházejícími se na jejím bankovním účtu neomezeně disponovat. Tento právní názor je v souladu s již dříve vydanými rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 54/99 a sp. zn. 5 Tdo 216/2003, jakož i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000. Proto pokud zjištěné jednání obviněných spočívalo v tom, že tito nakládali s finančními prostředky společnosti T. nacházejícími se na jejím účtu jako její jednatelé, nemohli se tím dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. vůči poškozenému V. T., jak to tvrdila obžaloba. Rozsudek Krajského soudu v Brně byl v tomto směru založen na nepřesném skutkovém zjištění, k němuž vedlo neúplné dokazování, jakož i nesprávné vyhodnocení provedených důkazů ( viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ), neboť jednání obviněných vůči V. T. znaky trestného činu zpronevěry nevykazovalo. Vrchní soud pak nedostál své přezkumné povinnosti vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., když toto pochybení soudu prvního stupně nezjistil a nenapravil. Konkrétně pak nedoplnil dokazování event. nezopakoval důkazy již provedené a s chybnými závěry prvostupňového soudu ohledně skutkových zjištění a tím i viny obviněných se ztotožnil, přičemž ze svého pohledu uvedl do souladu se zákonem pouze formální vadu ve výroku, jímž byl poškozený V. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 4 To 107/2000, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 163a odst. 1 a § 254 odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, v neprospěch obviněných J. a L. T. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, dále zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 10 T 12/98, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak byla věc přikázána krajskému státnímu zástupci v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to na základě poznatků a pokynů uvedených níže, když další pokračování v trestním stíhání obviněných pro jednání vůči V. T. není důvodné a lze předpokládat, že by nebylo ani přípustné. Tento předpoklad Nejvyšší soud zakládá na poznatku, že stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných byla v tomto případě podána též z podnětu V. T. a lze tak očekávat, že po poučení o jeho právech vyplývajících z ustanoveních § 163, § 163a nyní účinného trestního řádu by z jeho strany nebyl vyjádřen souhlas s dalším trestním stíháním obviněných.

Uvedené však neznamená, že veškeré jednání obviněných popsané v předmětném skutku je bez dalšího beztrestné, event. závislé na projeveném souhlasu V. T. s jejich trestním stíháním. Je tomu tak proto, že způsob, jakým obvinění naložili s předmětnými finančními prostředky převedenými na účet společnosti T., může zakládat při splnění dalších zákonných podmínek trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., popř. trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., a to vůči poškozené společnosti T.

Totožnost skutku je v tomto případě zachována totožností části jednání obviněných, které spočívalo mj. v tom, že obvinění čerpali z běžného účtu společnosti T. jednak výběrem v hotovosti a jednak převodním příkazem na účet L. T. celkovou částku 3, 9 mil. Kč a následně peníze použili pro vlastní potřebu. I pro tuto část skutkového děje bylo obviněným původně sděleno obvinění, objevilo se v podané obžalobě i v odsuzujícím rozsudku, ale vyšetřování a následné dokazování bylo vedeno téměř výhradně směrem k poškozenému V. T., a nikoli vůči poškozené společnosti T. Popis skutku proto bude nutné zpřesnit tak, aby vystihoval s potřebnou mírou konkrétnosti jednání obviněných vztahujících se k převedení výše zmíněné finanční částky z bankovního účtu společnosti T. na obviněné, a zejména pak pokud jde o další nakládání s těmito prostředky, s nimiž obvinění s největší pravděpodobností nakládali nikoli jako s prostředky jmenované právnické osoby, ale jako s prostředky svými.

Je třeba si uvědomit, že společnost T., jako samostatná právnická osoba, měla svůj majetek odlišný od majetku svých společníků a s tímto svým majetkem podnikala a hospodařila. Společníci obchodní společnosti nejsou podílovými vlastníky majetku společnosti a jejich vztah ke společnosti je vymezen souborem práv a povinností společníka ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Proto se společníci a v tomto konkrétním případě i jednatelé společnosti s ručením omezeným v jedné osobě mohli při nakládání s majetkem obchodní společnosti dopustit ke škodě tohoto majetku též některého z trestných činů, jejichž znakem je způsobení škody na cizím majetku, tedy i trestného činu podle ustanovení § 248 tr. zák. případně podle § 255 tr. zák., neboť tyto skutkové podstaty chrání vnitřní vztah mezi obchodní společností jako právnickou osobou a fyzickými osobami, kterým je svěřeno nakládání s majetkem obchodní společnosti a tedy správa či opatrování majetku společnosti. Jednatelé obchodní společnosti jsou totiž podle obchodního zákoníku osobami oprávněnými s majetkem společnosti nakládat, z čehož vyplývá, že jim je v tomto smyslu majetek společnosti svěřen, ( dán do faktické dispozice ), za účelem dosahování zisku.

Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. je v takovýchto případech ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. v poměru subsidiarity. Jestliže si pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry. Věcí je totiž nutno rozumět ovladatelný hmotný předmět ( např. peníze v hotovosti, cenné papíry, drahé kovy ) či ovladatelnou přírodní sílu ( viz § 89 odst. 13 tr. zák. ), nikoliv však vklady na účtu u banky, neboť tyto mají charakter pohledávky majitele účtu vůči bance. Proto je v těchto případech zastáván názor, že neoprávněné bezhotovostní převody finančních prostředků z účtu na účet je možné kvalifikovat pouze jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, neboť toto ustanovení na rozdíl od ustanovení o trestném činu zpronevěry poskytuje ochranu všem majetkovým hodnotám. Pojmem majetek je pak třeba chápat souhrn majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot ( viz § 118 obč. zák., § 6 odst. 1 obch. zák. )

K předběžným závěrům svědčícím o důvodném podezření obviněných ze spáchání některého z výše uvedených trestných činů, případně obou z nich dospěl Nejvyšší soud z poznatků obsažených ve spise, kde je na č. l. 83 založen výdajový pokladní doklad Č. s., a. s. pobočky v H., na 900 000,- Kč ze dne 5. 9. 1995 s podpisy obou obviněných, podle něhož jim měla být uvedená částka vyplacena v hotovosti. Na č. l. 84 spisu se nachází příkaz k úhradě z téhož dne s podpisy obou obviněných, jehož prostřednictvím mělo dojít k převodu 3 mil. Kč z účtu společnost T. Nutno podotknout, že oba obvinění byli v kritické době jednateli společnosti T., za níž mohli oba jednat samostatně v plném rozsahu. Z obsahu spisu dále jednoznačně vyplývá, že společnost T. měla se společností H + N, s. r. o. uzavřenu inominátní smlouvu podle obchodního zákoníku nazvanou smlouvou o sdružení finančních prostředků ze dne 29. 3. 1995. Předmětem této smlouvy bylo sdružení finančních prostředků za účelem financování výstavby čerpací stanice pohonných hmot v k. ú. M. N. V., na níž měla společnost T., jejímž jménem jednal I. V., poskytnout společnosti H + N, s. r. o. částku ve výši 4 mil. Kč s tím, že společnost T. se následně stane společníkem H + N, s. r. o. K této smlouvě byl podle obsahu spisového materiálu stranami smlouvy sjednán dodatek ze dne 1. 5. 1995, jímž byla uvedená smlouva v plném rozsahu zrušena. Za společnost T. zde jednali oba bratři T. Téhož dne měla společnost T. jednající bratry T. a společnost H + N, s. r. o. uzavřít smlouvu o půjčce mezi uvedenými subjekty, kdy T. měla společnosti H +N, s. r. o. poskytnout půjčku ve výši 4 720 000,- Kč. Ve spise se dále nachází smlouva ze dne 5. 9. 1995 o postoupení pohledávky společnosti T. za společností H + N, s. r. o. z titulu smlouvy o půjčce ze dne 1. 5. 1995 ve výši 4 720 000,- Kč, která tak byla postoupena společností T., jejímž jménem jednal J. T., jako postupitel, na L. T., jako postupníka, za částku 1 461 061,- Kč. Obvinění v dosavadním řízení v rámci své obhajoby mj. poukazovali na nejrůznější údajné pohledávky svých osob za společností T. ( viz č. l. 162 spisu - údajná pohledávka 5 mil. Kč z titulu sankcí majících původ v opožděných platbách společnosti T. J. T. za dodávky nafty ), které ale prozatím nebyly dostatečně věrohodně prokázány ani vyvráceny. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že L. T. uzavřel jako fyzická osoba se společností H + N, s. r. o. dne 1. 9. 1995 smlouvu o půjčce, kdy jmenované společnosti půjčil částku 3 mil. Kč. Podle výpovědi J. T. z přípravného řízení měli obvinění použít jak částku 900 000,- Kč a tak částku 3 mil. Kč, původně se nacházející na účtu společnosti T., na výstavbu benzínového čerpadla ( č. l. 162 spisu ). K tomu L. T., jenž v přípravném řízení odmítl vypovídat, u hlavního líčení na č. l. 478 spisu uvedl, že předmětné peníze použili na stavbu čerpací stanice a platili je za firmu T.

V přípravném řízení bude proto třeba zejména objasnit, zda obvinění poskytli společnosti H + N, s. r. o. částku 900 000,- Kč pocházející z majetku společnosti T., jako jednatelé společnosti T., či zda tak učinili svým jménem jako fyzické osoby. Dále z jakého důvodu poskytl L. T. jmenované společnosti H + N, s. r. o. půjčku 3 mil. Kč jako fyzická osoba, kdy přesně byla tato částka předána společnosti H + N, s. r. o. a z jakých prostředků tato částka pocházela. Zda společnost T. skutečně společnosti H + N, s. r. o. poskytla plnění na základě smlouvy o půjčce ze dne 1. 5. 1995, a pokud ne, jaký význam pak měla smlouva o postoupení pohledávky společnosti T. za společností H + N, s. r. o. mezi společností T. a L. T. Jestli skutečně existovaly pohledávky obviněných za společností T., z jakých právních titulů a v jaké výši. V této souvislosti bude potřebné podrobit znaleckému zkoumání účetnictví společnosti T. a společnosti H + N, s. r. o., především pak provést analýzu účetních dokladů, pokud se zachovaly, ve vztahu k pohybu finančních prostředků mezi společností T. a společností H + N, s. r. o., mezi společností T. a jednotlivými obviněnými a mezi obviněnými a společností H + N, s. r. o. K objasnění uvedených otázek bude vhodné použít i některé materiály a z nich vyplývající poznatky obsažené v trestním spise Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 6/2000 vedeného na I. V. Po doplnění důkazního materiálu v uvedených směrech bude na státním zástupci, aby posoudil, zda je třeba obviněné opětovně postavit před soud, tentokrát pro jednání spočívající zjednodušeně řečeno v nedovoleném odčerpání finančních prostředků z majetku společnosti T. a tím i jejím poškození a v eventuálním obohacení obviněných, event. zda je třeba ve věci rozhodnout jinak.

K přikázání věci státnímu zástupci se Nejvyšší soud přiklonil z důvodu modifikace skutku pro nějž budou obvinění i nadále stíháni, dále z důvodu značného časového odstupu od data jednání obviněných, když ve věci nejsou objasněny některé základní skutkové okolnosti a v řízení před soudem by jejich objasnění bylo na újmu rychlosti řízení v situaci, kdy je nutné znalecky analyzovat účetnictví dvou obchodních společností a vyžádat rovněž i veškerou dotčenou ostatní dochovanou dokumentaci o činnosti uvedených společností i obviněných a operativně i jinak s předkládanými dokumenty pracovat, např. zkoumáním jejich pravosti, apod. Při dalším postupu bude třeba mít na paměti, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných, a proto nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je státní zástupce vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2004

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru