Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 3/2003Usnesení NS ze dne 02.04.2003

EcliECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.3.2003.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 3/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 2. dubna 2003 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného O. C., proti usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 26. 11. 1999, čj. 4 T 70/85-299, a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:

Stížnost pro porušení zákona se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 25. března 1985, čj. 4 T 70/85-190, byl obviněný, tehdy vojín základní služby, O. C. uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2, § 283 odst. 1 tr. zák. pro skutek spočívající v tom, že dne 30. 12. 1984 v časných ranních hodinách po předchozí vzájemné dohodě s voj. z. sl. Z. F. se svémocně vzdálili od svého útvaru v D. v úmyslu vyhnout se dalšímu výkonu vojenské služby útěkem do kapitalistické ciziny; za tím účelem si opatřili potraviny, cestou se převlékli do oteplovací a sportovní výstroje, v P. si však svůj záměr rozmysleli, odjeli do L. a odtud se pak vrátili dne 3. 1. 1985 ke svému útvaru. Týmž rozsudkem byl obviněný O. C. dále uznán vinným trestnými činy hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. b) tr. zák. a podpory a propagace fašismu podle § 261 tr. zák. pro skutek spočívající v tom, že od podzimu 1984 do konce roku 1984 u svého útvaru na ložnici mužstva, v šatně jednotky, v kuchyni apod., při různých příležitostech a před více vojáky základní služby hrubými nadávkami napadal KSČ a její členy, vychvaloval fašismus a zdravil fašistickým pozdravem. Za to byl podle § 283 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit VÚ 9675 D. způsobenou škodu v částce 1.663,- Kč, když se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento útvar odkázán na občanskoprávní řízení. Tento rozsudek, proti němuž nebylo podáno odvolání, nabyl právní moci dne 10. 4. 1985.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 30. dubna 1992, čj. Rtv 105/91-227, byl výše uvedený rozsudek podle § 14 odst. 1 písm. e), f), odst. 2, odst. 3 zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen v bodě, kterým byli Z. F. a O. C. uznáni vinnými trestným činem zběhnutí do ciziny ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a § 283 odst. 1 tr. zák., jakož i ve výroku o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, když současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující a to k datu, kdy byla vydána. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 6. 1992.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. června 1993, čj. 4 T 70/85-238, byl pak bývalý voj. z. sl. O. C. s poukazem na rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 25. března 1985, čj. 4 T 70/85-190, kterým byl uznán vinným trestnými činy podle § 198 písm. b) tr. zák. a § 261 tr. zák., odsouzen podle § 261 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Rozsudek však nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obviněného O. C.

Usnesením téhož soudu ze dne 16. června 1993, čj. 4 T 70/85-239, bylo podle § 223 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání býv. voj. z. sl. O. C. pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin zběhnutí do ciziny ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 283 odst. 1 tr. zák., zastaveno, protože soud dospěl k závěru, že se jednalo toliko o trestný čin svémocného odloučení podle § 284 odst. 1 tr. zák., na který dopadá ustanovení článku V. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 1990. Obviněný O. C. však podle § 11 odst. 2 tr. ř. prohlásil, že na projednání věci trvá.

Na základě uvedeného prohlášení obviněného se věcí znovu zabýval bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni v hlavním líčení dne 9. listopadu 1993, v němž byl vyhlášen rozsudek čj. 4 T 70/85-252, jímž byl býv. voj. z. sl. obviněný O. C. uznán vinným trestným činem svémocného odloučení podle § 284 odst. 1 tr. zák. pro skutek spočívající v tom, že dne 30. 12. 1984 v časných ranních hodinách, po předchozí vzájemné dohodě s bývalým voj. z. sl. Z. F., se svémocně vzdálili od svého útvaru v D. v úmyslu vyhnout se dalšímu výkonu vojenské služby útěkem do ciziny, ale v P. si svůj záměr rozmysleli, odjeli do L., místa bydliště obžalovaného C. a odtud se pak sami vrátili dne 3. 1. 1985 ke svému útvaru. S ohledem na ustanovení § 227 tr. ř. trest nebyl uložen. Tento rozsudek rovněž nenabyl právní moci, protože obviněný O. C. proti němu podal odvolání.

Usnesením ze dne 13. ledna 1994, čj. 14 To 343/93-272, Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil z podnětu odvolání podaných obviněným O. C. podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 a § 259 odst. 1 tr. ř. rozsudek Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 1993, čj. 4 T 70/85-252, v části týkající se obviněného O. C. a rozsudek Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. června 1993, čj. 4 T 70/85-238, v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Posléze Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 26. listopadu 1999, čj. 4 T 70/85-299, trestní stíhání obviněného O. C. pro skutek, že dne 30. 12. 1984 v časných ranních hodinách po předchozí vzájemné dohodě se Z. F., se svémocně vzdálili od svého útvaru v D. v úmyslu vyhnout se dalšímu výkonu vojenské služby útěkem do kapitalistické ciziny, za tím účelem si opatřili potraviny, cestou se převlékli do oteplovací a sportovní výstroje, v P. si však svůj záměr rozmysleli, odjeli do L., jenž byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák. a v němž je spatřován pouze trestný čin svémocného odloučení podle § 284 odst. 1 tr. zák., a pro skutek, že od podzimu 1984 do konce roku 1984 u svého útvaru na ložnici mužstva, v šatně jednotky, v kuchyni apod. při různých příležitostech a před více vojáky základní služby hrubými nadávkami napadal KSČ a její členy, vychvaloval fašismus a zdravil fašistickým pozdravem, v němž je spatřován trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. b) tr. zák., spáchaný v souběhu s trestným činem podpory a propagace fašismu a podobného hnutí podle § 261 tr. zák., podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a článku V. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990, zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 31. 12. 1999.

Proti posledně citovanému usnesení Okresního soudu v Plzni podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného O. C. V jejím odůvodnění uvedl, že postupem, kdy Okresní soud v Plzni zastavil z důvodů amnestie trestní stíhání obviněného O. C. pro trestné činy hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198b (správně § 198 písm. b/) tr. zák. a propagace fašismu podle § 261 tr. zák., přestože odsuzující výrok pro tyto trestné činy z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 25. března 1985, čj. 4 T 70/85-190, v této věci zrušen nebyl, byla porušena zásada ne bis in idem.

Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 11. 1999, čj. 4 T 70/85-299, byl ve výroku týkajícím se trestných činů hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198b /správně § 198 písm. b)/ tr. zák. a podpory a propagace fašismu podle § 261 tr. zák., porušen zákon v neprospěch obviněného O. C. v ustanovení § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., aby v důsledku toho Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení v uvedeném výroku zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření k této stížnosti ze dne 6. 3. 2003 uvedlo, že sice s věcným odůvodněním stížnosti pro porušení zákona lze souhlasit, avšak stížnost pro porušení zákona měla být v daném případě podána v neprospěch obviněného, protože porušením zásady „ne bis in idem“ došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného a nikoliv v jeho neprospěch. Za dané situace navrhlo stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.

Z obsahu spisu vyplývá, že rehabilitačním usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 30. dubna 1992, čj. Rtv 105/91-227, byl rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 25. března 1985, čj. 4 T 70/85-190, zrušen v bodě, kterým byl O. C. uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 283 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 6. 1992. Dalšími rozhodnutími soudů, jak byla výše zmíněna, se na této základní skutečnosti, tj. že nebylo znovu pravomocně rozhodnuto o trestu, nic nezměnilo. Za této procesní situace tedy rozhodoval Okresní soud Plzeň-město napadeným usnesením o použití amnestie prezidenta republiky.

S názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona, že tím došlo k porušení zásady ne bis in idem, nelze souhlasit. Trestní stíhání lze totiž při odsouzení pachatele považovat za skončené pravomocným výrokem o vině a trestu, což platí, i když bylo např. upuštěno od potrestání, či k uložení trestu nedošlo z jiného zákonného důvodu. Zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku, byť jen ve výroku o trestu vzniká proto ve věci opět právní stav neskončeného trestního stíhání. Výrok o vině, který zůstal nezrušen, není tudíž překážkou pro zastavení tohoto trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky (srov. též rozhodnutí č. R 35/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okresní soud Plzeň – město proto nepochybil, když zastavil trestní stíhání obviněného O. C. podle § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a článku V. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990, a to jak pro trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák., v němž byl spatřován pouze trestný čin svémocného odloučení podle § 284 odst. 1 tr. zák., tak pro trestné činy hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. b) tr. zák. a podpory a propagace fašismu a podobného hnutí podle § 261 tr. zák.

Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona za použití ustanovení § 274 posl. věty tr. ř. a § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 2. dubna 2003

Předseda senátu

JUDr. Juraj Malik

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru