Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 247/2001Rozsudek NS ze dne 04.12.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.247.2001.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 247/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněného R. A proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 4 T 122/99, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 4 T 122/99, a v řízení, které mu předcházelo, bylporušenzákonv ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve prospěch i v neprospěch, v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a § 37 tr. zák. ve prospěch a v ustanovení § 36 a § 49 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného R. A.

Napadený rozsudek sezrušuje ve výroku o trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let, který byl uložen obviněnému R. A.

Zrušují se také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Prachaticích sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 4 T 122/99 byl kromě obviněného J. A. odsouzen i obviněný R. A., a to:

I. pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil tím, že

dne 12. 2. 1999 kolem 00,15 hod. ve V., okr. P., v Č. u., v restauraci U P. se účastnil fyzického napadání ze strany spoluobviněného bratra J. A., zejména tím, že napadl poškozeného J. K. tak, že jej rukou sevřenou v pěst udeřil do oblasti hlavy, přičemž v důsledku jednání obviněného utrpěl zlomeninu krčku kloubního výběžku dolní čelisti vlevo s dobou léčby pět týdnů, přičemž poškozený nebyl v pracovní neschopnosti.

II. pro trestné činy poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že

1) dne 29. 1. 1997 kolem 17.00 hod. v k. ú. obce B., okres P., fyzicky napadal P. M. tím způsobem, že jej opakovaně udeřil pěstí do oblasti hlavy a po následném pádu poškozeného několikrát kopl do těla, v důsledku čehož utrpěl poškozený zhmoždění levého loketního kloubu s drobným odlomením kosti na radiální straně levé pažní kosti, dále zhmoždění a podkožní krevní výrony obličeje, zvláště vpravo, zlomeninu nosních kůstek bez známek posunu a lehký otřes mozku, kdy se nejedná z lékařského hlediska o zranění těžké, poškozený na revers opustil nemocnici, dále již lékařské ošetření nevyhledal,

2) dne 21. 9. 1998 kolem 22.45 hod. před domem č. 252 na sídl. M., ve V., okres P., za použití kovové trubky opakovaně udeřil do skleněných výplní a různých částí karosérie osobního automobilu tov. zn. Škoda 130 SPZ PTB 32-61 majitelky A. Š., kdy vozidlo přestože byla ze strany A. Š. zaplacena kupní cena, nebylo ještě v té době přepsáno na nového majitele, čímž způsobil škodu ve výši 11 307,- Kč,

3) dne 1. 10. 1998 kolem 00.20 hod. řídil po předchozím požívání alkoholických nápojů ve směru P. – V., po silnici II. třídy, osobní automobil tov. zn. Ford Fiesta, který nebyl v České republice přihlášen, přičemž ve 44,8 km v uzavřené části města Prachatice, na přípojové komunikaci v pravém jízdním pruhu z boku narazil do služebního vozidla Policie ČR zn. JEEP Cherokee, řízeného nstržm. M. K., přičemž se odmítl podrobit dechové a krevní zkoušce na alkohol před jízdou, když jednání se dopustil přestože rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. 1 T 268/92, byl odsouzen mimo jiné též k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 roků,

4) dne 5. 10. 1998 kolem 22.30 hod. v restauraci U P. ve V., okres P. fyzicky napadl pprap. K. T. tím způsobem, že jej udeřil rukou do oblasti obličeje, dále mu vyhrožoval ublížením na zdraví,

III. pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., kterého se dopustil tím, že

dne 20. 11. 1998 kolem 21.00 hod. v P. ve Z. ulici na chodbě panelového domu před dveřmi bytu ve III. poschodí slovně nutil A. Š., aby vzala zpět podané trestní oznámení adresované policejním orgánům ve věci poškození motorového vozidla učiněné na obvodním oddělení Policie ČR ve Volarech s tím, že pokud tak neučiní, odveze jejího syna M. Š., kterého ukryje na neznámém místě, dále ji vyhrožoval (zřejmě smrtí, neboť popis skutku je nedopatřením nedokončen).

Za tyto trestné činy byl obviněnému R. A. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 37 tr. zák. rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 3 T 228/96 (správně jde o sp. zn. 3 T 229/96) a navazujícího rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 4 T 4/97. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Obviněný R. A. i státní zástupce se vzdali práva odvolání ihned po vyhlášení rozsudku a obviněný tak učinil i za osoby uvedené v § 247 odst. 2 tr. ř., takže citovaný rozsudek nabyl právní moci dnem 21. 9. 2000.

Proti tomuto rozsudku podal podle § 266 odst. 2 tr. ř. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch i v neprospěch obviněného R. A. V této vytýká, že zákon byl porušen v ustanoveních § 31 odst. 1, § 35 odst. 2, § 36, § 37 a § 49 odst. 1 tr. zák. Zároveň zdůraznil, že předmětný rozsudek trpí řadou formálních i věcných pochybení, a to ve výroku o vině, kde zřejmě nedopatřením došlo k vypuštění jednoho trestného činu, ale i ve výroku o trestu, kde zejména nebylo důvodu upouštět od uložení souhrnného trestu. Jedná se ale o pochybení ve prospěch obviněného, která již nelze napravit s ohledem na uplynutí lhůty podle § 272 odst. 1 tr. ř. K porušení zákona ale došlo i v neprospěch obviněného, a to výrokem o uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel. Stěžovatel nejprve dává v úvahu, zda výměra uloženého trestu zákazu činnosti odpovídala hlediskům uvedeným v § 31 odst. 1 a § 36 tr. zák. a vzápětí poukazuje na skutečnost, že jeho opětovným uložením v trvání šesti let celková výměra uložených a dosud nevykonaných trestů zákazu řízení motorových vozidel přesáhla horní hranici deseti let stanovenou v § 49 odst. 1 r. zák. V této souvislosti pak činí výčet do té doby uložených trestů zákazu činnosti, ale i nepodmíněných trestů odnětí svobody obviněnému jednotlivými rozsudky soudů, a přehled dob během nichž trest zákazu činnosti vykonával. Z nich pak vyslovuje závěr, že uložením trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let napadeným rozsudkem byla překročena zákonná hranice tohoto trestu přibližně o jedenáct měsíců.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vytýkaná porušení zákona vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti ohledně obviněného R. A., a poté postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona správnost těch výroků napadeného rozsudku, které se týkají obviněného R. A., jakož i řízení, jež této části rozhodnutí předcházelo a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.

V prvé řadě Nejvyšší soud přezkoumal správnost postupu řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí a nezjistil žádné takové pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí okresního soudu. Také právo na obhajobu bylo u obviněného plně zachováno. Pokud se týká provedených důkazů, jejich hodnocení a skutkových zjištění, která se váží k učiněnému výroku o vině, tak ani v této části nebylo shledáno takových vad, které by bylo nutné, ale i možné napravit cestou mimořádného opravného prostředku, jakým je stížnost pro porušení zákona. V tomto směru napadenému rozsudku Okresního soudu v Prachaticích konečně nic zásadního nevytýkal ani ministr spravedlnosti.

Za pochybení, jehož se jmenovaný soud zjevně dopustil, a na což poukázala i stížnost pro porušení zákona je neuvedení trestného činu jeho zákonným pojmenováním v případě skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku pod bodem II. 1). Přitom jeho skutková i právní věta shodně odpovídají právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ačkoliv v odůvodnění rozsudku u tohoto skutku se hovoří o naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Každopádně tím došlo k nerespektování ustanovení § 120 odst. 3 a § 125 tr. ř., a v konečném důsledku k nepojmenování jednoho z prokazatelně spáchaných trestných činů v odsuzujícím rozsudku. Jedná se ale o porušení zákona ve prospěch obviněného R. A., jak to již zdůraznila stížnost pro porušení zákona, a proto v daném ohledu nelze zmíněné pochybení napravit zrušením napadeného rozsudku ve výroku o vině v jeho bodě II. 1), a to ani v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Mimořádný opravný prostředek byl totiž podán po uplynutí téměř jednoho roku od nabytí právní moci napadeného rozsudku, a byla tak překročena šestiměsíční lhůta vyplývající z ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř., která limituje zmíněný postup.

Obdobně pak lze poukázat i na pochybení okresního soudu, jehož se dopustil tím, že v případě obviněného R. A. aplikoval ust. § 37 tr. zák. o upuštění od uložení souhrnného trestu. Nejprve je ale třeba v této souvislosti zdůraznit, že použitá koncepce výrokové části napadeného rozsudku svou malou názorností nenapomáhá ke snadnému zjištění, který z trestných činů okresní soud, byť mylně, pokládal za sbíhající se ve vztahu k trestným činům za něž byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 3 T 229/96, event. rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 4 T 4/97. V tomto směru tedy působí napadený rozsudek nedostatečně přehledně a názorně, na což upozorňoval ve svém usnesení odvolací soud (Krajský soud v Českých Budějovicích), když rušil okresnímu soudu jeho v pořadí první odsuzující rozsudek. Zásadní chybou ale bylo, jak již výše bylo naznačeno, že okresní soud v projednávaném případě nesprávně vyhodnotil podmínky, za nichž je třeba trestnou činnost pachatele považovat za sbíhající se, a tudíž přichází v úvahu uložení souhrnného trestu, pokud pachatel byl odsouzen pouze za její část. Okresní soud podle odůvodnění za takový trestný čin považoval skutek označený pod bodem II. 1) rozsudečného výroku, jehož se obviněný Roman Adámek dopustil dne 29. 1. 1997, přičemž se měl sbíhat s trestnými činy, za něž byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 3 T 229/96 a na něj navazujícím rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 4 T 4/97. Okresní soud ačkoli měl posledně citované trestní spisy k dispozici a v hlavním líčení je provedl jako důkaz, přesto přehlédl skutečnost, že v trestní věci sp. zn. 4 T 4/97 předcházelo vyhlášení odsuzujícího rozsudku ze dne 29. 4. 1997 vydání trestního příkazu, který byl obviněnému doručen dne 16. 1. 1997, tedy ještě předtím, než obviněný spáchal skutek uvedený v bodě II. 1) rozsudku. S ohledem na to, že trestní příkaz má stejnou povahu jako odsuzující rozsudek, tak byť na základě včas podaného odporu došlo k jeho zrušení, uložení souhrnného trestu by připadalo v úvahu pouze u trestného činu, který byl spáchán dříve, než byl trestní příkaz doručen obviněnému. Jak vyplývá z výše uvedeného, v konkrétním případě se tak ale nestalo, a pro uložení souhrnného trestu tudíž nebyly splněny podmínky vyplývající z ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. Ze stejného důvodu pak ale nebylo možné upustit od uložení souhrnného trestu ve smyslu § 37 tr. zák., jak to učinil okresní soud v napadeném rozsudku. Okresní soud tak v daném směru neprovedl správné hodnocení důkazů a nezjistil řádně skutkový stav ohledně splnění podmínek pro případné uložení souhrnného trestu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). I toto pochybení je ale pochybením ve prospěch obviněného, které ze stejných důvodů uvedených již shora nebylo možné prostřednictvím řízení o stížnosti pro porušení zákona napravit.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ale došlo i k porušení zákona v neprospěch obviněného R. A., a to konkrétně výrokem o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let.

Podle § 36 tr. zák. jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu.

Podle § 49 odst. 1 tr. zák. soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

Podle § 49 odst. 3 tr. zák. se do výkonu trestu zákazu činnosti nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody.

Okresní soud ačkoli měl k dispozici přílohový trestní spis Okresního soudu v Českém Krumlově, jehož rozsudkem ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. 1 T 268/92, byl obviněnému R. A. uložen v rámci souhrnného trestu i trest zákazu řízení motorových vozidel na čtyři roky, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 8. 1990, sp. zn. 2 T 44/90, dále přílohový trestní spis Okresního soudu v Příbrami, jehož rozsudkem ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 3 T 229/96 byl obviněnému R. A. v rámci souhrnného trestu uložen i trest zákazu řízení motorových vozidel na šest let, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 4 T 4/97, a tyto přílohové spisy v hlavním líčení provedl jako důkaz, přesto z nich nevyvodil závěry korespondující výše uvedeným ustanovením zákona upravujícím podmínky pro ukládání trestu zákazu činnosti. Okresní soud zejména nezohlednil dobu, v níž obviněný mohl reálně vykonávat a také vykonával tresty zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř a šesti let postupně uložené dřívějšími rozsudky výše jmenovaných soudů. Podrobným prostudováním těchto spisů bylo možné zjistit, že obviněný R. A. byl na svobodě a tudíž uložené tresty zákazu činnosti v celkové výměře deseti let vykonával v době od 6. 8. 1991 do 17. 2. 1993, od 23. 9. 1995 do 2. 11. 1997, od 1. 6. 1998 do 12. 2. 1999 a od 23. 12. 1999 do 21. 9. 2000, kdy mu byl napadeným rozsudkem uložen další šestiletý trest zákazu činnosti. V uvedeném období mu byl (byť nesprávně) započten do trestu zákazu řízení motorových vozidel v trvání šesti let uloženého v rámci souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 3 T 229/96, již vykonaný tento druh trestu od 19. 8. 1997 do 2. 11. 1997 usnesením téhož soudu ze dne 13. 3. 1998, téže sp. zn. Ve skutečnosti obviněný ve vyznačené době ještě vykonával první z trestů zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř roků z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. 1 T 268/92 (ukládán rovněž v rámci souhrnného trestu) a nemohl tudíž v této době vykonávat jiný trest stejného druhu v délce šesti roků. Tímto pochybením se ale v rámci tohoto řízení o stížnosti pro porušení zákona nebylo možné zabývat, neboť se týká rozhodnutí soudu v jiné trestní věci, které nebylo napadeno mimořádným opravným prostředkem, a navíc se jedná o porušení zákona ve prospěch obviněného, jež není možné pro uplynutí lhůt (§ 272 odst. 1 tr. ř.) napravit. Je proto třeba vycházet z pravomocnosti zmíněného usnesení soudu o započítání vykonaného trestu zákazu činnosti obviněnému.

Z uvedeného vyplývá, že obviněný R. A. ke dni 21. 9. 2000, kdy mu byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 4 T 122/99, uložen mj. i trest zákazu řízení motorových vozidel na šest let, měl k tomuto dni z předchozích trestů zákazu činnosti vykonáno teprve něco více jak pět roků a 3 měsíce, což jinými slovy znamená, že mu zbývalo ještě vykonat více jak čtyři roky a 8 měsíců. S ohledem na omezení vyplývající z již citovaných ustanovení § 36 a § 49 odst. 1 tr. zák. nebylo možné obviněnému uložit další trest zákazu řízení motorových vozidel ve výměře, která by spolu s dosud nevykonanou částí trestů zákazu činnosti již dříve uložených přesáhla celkovou dobu deseti let, k čemuž v případě napadeného rozsudku došlo, a to o dobu téměř devíti měsíců. Okresní soud tak svým rozsudkem porušil v neprospěch obviněného ustanovení § 36 a § 49 odst. 1 tr. zák., když si předtím zákonu odpovídajícím způsobem nevyhodnotil provedené důkazy a nevyvodil z nich potřebné skutkové závěry ohledně přípustné výměry při ukládání trestu zákazu činnosti, čímž nedodržel postup stanovený v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. O opodstatněnosti uložení tohoto trestu spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel v daném případě nepochybuje ani Nejvyšší soud, neboť obviněný je osobou, která se opakovaně dopouštěla hrubého porušení pravidel silničního provozu, když zároveň nerespektovala zákaz, který jí byl v souvislosti s řízením motorových vozidel vysloven. Obviněnému R. A. je tudíž potřebné tento druh trestu opětovně uložit, ale pouze ve výměře, která nesmí přesáhnout její zákonem stanovenou maximální hranici.

Na základě shora uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona, jichž se svým postupem a rozhodnutím Okresní soud v Prachaticích dopustil, přičemž se jednalo o porušení zákona v části ve prospěch obviněného R. A. a v části v jeho neprospěch. Protože s ohledem na limitující obsah ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř., kdy předmětný rozsudek byl stížností pro porušení zákona napaden po uplynutí šestiměsíční lhůty od nabytí právní moci, mohlo dojít postupem podle § 269 odst. 2 tr. ř. ke zrušení pouze té jeho části, v níž byl zákon porušen v neprospěch obviněného. Proto došlo ke zrušení výroku o trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu. Nejvyšší soud poté věc přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích, aby ji v intencích tohoto rozsudku (viz § 270 odst. 4 tr. ř.) v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to především z instruktivních důvodů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2001

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru