Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 22/2017Rozhodnutí NS ze dne 22.06.2017ízení o stížnosti pro porušení zákona

HeslaŘízení o stížnosti pro porušení zákona
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.22.2017.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 2 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tz 22/2017-20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ing. V. M., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného Ing. V. M.

Napadené usnesení se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90.

Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, byl obviněný Ing. V. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že: „od nástupu vojenské služby ve VVŠ Vyškov od 1. 9. 1980 odmítal plnit každou sobotu uložené úkoly s tím, že je stoupencem církve Adventistů 7. dne, a dne 10. 10. 1980 odmítl u své jednotky nastoupit službu pomocníka dozorčího součásti s tím, že by v rozporu se svou vírou musel konat tuto službu také v sobotu dne 11. 10. 1980.“

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 280 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 14 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do první nápravně výchovné skupiny.

Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, podal obviněný odvolání, na základě kterého bývalý Vyšší vojenský soud Tábor usnesením ze dne 8. 1. 1981, sp. zn. 3 To 333/80, rozhodl podle § 256 tr. ř. tak, že odvolání jako nedůvodné zamítl.

Obviněný Ing. V. M. požádal dne 11. 8. 1990 o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Na základě této jeho žádosti bylo usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, rozhodnuto tak, že se rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 8. 1. 1981, sp. zn. 3 To 333/80, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 stejného zákona byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Následně bylo pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, kterým byl ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 8. 1. 1981, sp. zn. 3 To 333/80, obviněný Ing. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák., rozhodnuto podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. o upuštění od potrestání.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tř. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. V. M. Vytkl v ní, že výše uvedeným usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 tr. zákona, v tehdy účinném znění.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno se v rámci rehabilitačního řízení neřídil ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zejména ustanoveními § 1 a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledování. Účel rehabilitačních řízení tak nebyl v důsledku vadného postupu senátu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno naplněn. Rehabilitační senát nezvážil náležitě, že obviněný Ing. M. svým jednáním uplatnil právo na svobodu vyznání, zaručené v článku 32 odst. 1 tehdejší Ústavy Československé republiky ze dne 11. 7. 1960 (ústavní zákon č. 100/1960 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V Ústavě z roku 1960, v článku č. 32 odst. 1 byla svoboda vyznání sice zaručena, ale konkrétně v článku 32 odst. 2 bylo náboženské vyznání omezeno v tom směru, že bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Mezi občanskou povinnost však patřilo i právo výkonu základní vojenské služby a výkonu branné povinnosti. K tomu je však třeba konstatovat, že právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když zejména motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru ministr spravedlnosti konstatoval, že rehabilitační řízení nebylo provedeno v souladu s jeho účelem, když výklad ustanovení § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebyl proveden ústavně konformním způsobem. Rehabilitační soud opomněl, že jednání obviněného Ing. M., kterým realizoval své ústavně zaručené právo na svobodu svědomí, postrádalo obligatorní znak protiprávnosti trestného činu a šlo tedy v jeho případě o jednání právně dovolené. Tomu nasvědčuje i neexistence alternativního způsobu výkonu vojenské služby v rozhodné době, takže obviněný neměl možnost splnit své zákonné povinnosti, aniž by se dostal do konfliktu s vlastním svědomím, charakterizovaným jako hluboce prožívaná povinnost. Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení má ministr spravedlnosti za to, že je na místě, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o návrhu na rehabilitaci, tedy zrušil podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v celém rozsahu rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 8. 1. 1981, sp. zn. 3 To 333/80, protože skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, a to Ústavou z roku 1960.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, byl v neprospěch obviněného Ing. V. M. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 tr. zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 1. 1981, sp. zn. 3 To 333/80, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného obžaloby pro výše specifikovaný skutek zprostil.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva, jakož i svobody, zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.

Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud Brno při svém rozhodování důsledně neřídil.

Nejvyšší soud z trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zjistil, že tento soud usnesením ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, dle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 8. 1. 1981, sp. zn. 3 To 333/80, pouze ve výroku o trestu. Ponechal v platnosti výrok o vině tohoto rozsudku a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, je správný, protože soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav věci, z něhož vyvodil i správné právní závěry, když bylo nepochybně prokázáno, že obviněný nenastoupil k výkonu vojenské služby u VVŠ Vyškov a již v průběhu měsíčního zdokonalovacího kurzu odmítal vykonávat službu v sobotu s tím, že je to v rozporu s jeho náboženským přesvědčením jako adventisty. Přes kázeňské potrestání přísnou důtkou odmítal plnit úkoly i o dalších sobotách, k čemuž se i během hlavního líčení plně doznal. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno ve svém usnesení ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, dále uvedl, že rozsudku býv. Vojenskému obvodovému soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 1. 1981, sp. zn. 3 To 333/80, nelze nic vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, když podle tehdejší zákonné úpravy byla náboženská svoboda zaručena, ale tato víra nesměla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která mu byla uložena zákonem, v daném případě branným zákonem. Dále dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když šlo o pachatele dosud vedoucího řádný život a vyřčený trest tak byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“. Obdobné závěry lze vztáhnout i na čl. 32 odst. 1, 2 Ústavy z roku 1960.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného Ing. M. trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 12. 1980, sp. zn. 2 T 311/80. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, a v řízení předcházejícím, byl porušen v neprospěch obviněného Ing. V. M. zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., neboť v důsledku nesprávného postupu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení uvedený v § 1 odst. 1, odst. 2 a současně v § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 147/90.

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministra spravedlnosti, aby ve věci jednak sám rozhodl v rámci rehabilitačního řízení, jednak aby vynesl zprošťující rozsudek v řízení, které bylo vedeno na podkladě obžaloby. Je třeba mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. Nejvyšší soud není oprávněn činnost takto určeného speciálního orgánu nahrazovat, přičemž na tomto závěru nic nemění skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, nicméně v jejich činnosti pokračují soudy téhož stupně místně příslušné dle obvodu působnosti bývalého soudu vojenského.

Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, sp. zn. 2 Rtv 147/90, znovu návrh obviněného na rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., projedná a rozhodne o něm.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch ˗ § 273 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 6. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru