Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 210/2005Usnesení NS ze dne 26.04.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.210.2005.1
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 528/06


přidejte vlastní popisek

4 Tz 210/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 5 To 33/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci obviněného vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 21/2001 a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:

Stížnost pro porušení zákona sezamítá.

Odůvodnění:

Obviněný M. G. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 57 T 21/2001, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu ve výši 9 167 364,- Kč. Proti uvedenému rozsudku si podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 To 69/02, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Praze po provedeném hlavním líčení opětovně uznal obviněného M. G. vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to rozsudkem ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 57 T 21/2001, jehož se obviněný dopustil tím, že po předchozí dohodě s dosud neznámým pachatelem, oblečen do uniformy celníka vyzval na letišti v P. - R. dne 17. 11. 1999 kolem 16.00 hod. poškozeného N. L. D., který legálně - na základě potvrzené deklarace - vyvážel finanční hotovost ve výši 741 000,- USD v bankovkách zabalených do sedmi balíčků, k údajné opakované prohlídce zavazadla, při které mu z příručního zavazadla odcizil celkem 351 000,- USD včetně cestovního pasu poškozeného, čímž mu způsobil škodu ve výši 12 328 524,- Kč. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený N. L. D., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného, které proti uvedenému rozhodnutí podal, projednal Vrchní soud v Praze, který je usnesením ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 5 To 33/2003, jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. G. Napadeným usnesením byl podle stěžovatele porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného.

Ministr spravedlnosti v odůvodnění svého podání poukázal především na to, že v dané věci bylo porušeno ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění i právo obviněného na spravedlivý proces, a to především v průběhu dokazování, kdy se mu nedostalo poučení o právu neúčastnit se rekognice. Obviněný se totiž rekognicí dne 3. 5. 2000 a dne 17. 5. 2000 zúčastnil, ačkoli nebyl příslušným policejním orgánem poučen o svém právu odmítnout účast na tomto úkonu. Až na základě informací, které obviněný získal jinou cestou než od policejního orgánu, zjistil, jaká jsou jeho práva, a svou přítomnost na další rekognici odepřel. Další rekognice pak proběhla dne 30. 8. 2000 s tím, že se jednalo o rekognici podle fotografií, kde jako poznávající vystupoval svědek M.

Obviněný v průběhu hlavního líčení namítal nezákonnost provedené rekognice in natura, avšak soud se s jeho názorem neztotožnil. Je pravdou, že trestní řád v tehdy platném znění neupravoval podrobně průběh rekognice, ale na druhou stranu i v této době platilo ustanovení § 92 tr. ř. o zákazu donucování obviněného k výpovědi a k doznání. Odtud pak plynou i zákazy jakýchkoli dalších úkonů donucujících obviněného k doznání, resp. k sebeobviňování. Městský soud v Praze shledal poučení obviněného před provedením rekognice za nepotřebné s ohledem na skutečnost, že rekognice je vlastně jen specifickou formou výslechu obviněného. Vzhledem k tomu, že obviněný je povinen strpět úkony ke zjištění své totožnosti, je povinen se účastnit i rekognice, neboť ta rovněž vede k jeho ztotožnění a nezasahuje do jeho tělesné integrity.

Městský soud dále nerespektoval to, že je ve svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, na základě kterého byl povinen vyslechnout svědka - vyšetřovatele H., a to k otázce poučení obviněného o jeho právu neúčastnit se rekognice. Výslech tohoto svědka vrchní soud nařídil proto, že považoval námitku obviněného ohledně jeho nepoučení ve výše uvedeném smyslu za důvodnou. Podle následného výslechu svědka H. u hlavního líčení dne 26. 11. 2002 bylo prokázáno, že k poučení obviněného v tomto směru nedošlo. Soud prvního stupně namísto aby shledal výsledky provedených rekognic za absolutně nepoužitelné důkazy, vytvořil si vlastní názor o rekognici, jako zvláštní formě výslechu, jíž se musí každý obviněný zúčastnit.

Vrchní soud, který zamítl odvolání obviněného, s názorem nalézacího soudu ohledně rekognice jako zvláštní formě výslechu nesouhlasil a všechny provedené rekognice in natura označil za absolutně nepoužitelné důkazy. Obviněného však podle odvolacího soudu dostatečně usvědčoval výsledek rekognice podle fotografií, která byla provedena se svědkem M. dne 30. 8. 2000. Tento závěr vrchního soudu nemůže podle ministra spravedlnosti obstát, neboť obviněný nemůže být uznán vinným trestným činem pouze na základně jedné z mnoha provedených rekognic, když i u této vznikají pochybnosti ohledně její zákonnosti.

Ministr spravedlnosti v souvislosti s výše uvedeným zdůraznil, že bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť způsob provedení rekognice in natura ze dne 3. 5. 2000 a ze dne 17. 5. 2000 i rekognice podle fotografií ze dne 30. 8. 2000 neodpovídal podmínkám zákona. To proto, že v hlavním líčení vyšlo z výpovědí svědků M., S. a P. najevo, že při rekognici in natura nebyli figuranti ani poznávaný obviněný uzpůsobeni popisu pachatele. Ke stejnému pochybení pak došlo i při rekognici podle fotografie. Figuranti ani poznávaný obviněný neměli podle svědeckých výpovědí u rekognice černý knír, černé vlasy ani brýle, když tyto markanty měl mít právě domnělý pachatel.

I přes tyto vady vycházel nalézací soud z rekognic in natura jako z usvědčujících důkazů. Vrchní soud pak pochybení městského soudu nenapravil, když nepromítl do svého rozhodnutí svůj závěr o tom, že provedené rekognice in natura jsou pro rozpor se zákonem absolutně neúčinné. Ministr spravedlnosti v této souvislosti zdůraznil, že podle něj je procesně neúčinná i rekognice podle fotografií provedená dne 30. 8. 2000 se svědkem M. jako poznávajícím, neboť ani v tomto případě nebyly osoby na fotografiích přizpůsobeny popisu pachatele. Vrchní soud však vzal právě rekognici podle fotografie spolu s pachovou stopou za hlavní usvědčující důkaz, a proto odvolání obviněného proti rozsudku zamítl.

Na podporu svého právního názoru o nezákonnosti shora uvedených rekognic poukázal ministr spravedlnosti na nález Ústavního soudu č. III.ÚS 623/2000, jenž řešil problematiku možné úpravy obviněného a figurantů podle popisu pachatele a dospěl k závěru o tom, že každé zeslabení speciální úpravy zevnějšku figurantů při rekognici znamená i zeslabení věrohodnosti poznatků získaných takto chybně provedenou rekognicí. Zmiňovaná vada pak podle Ústavního soudu zapříčiňuje nezákonnost rekognice.

Pokud jde o provedené rekognice in natura uskutečněné ve dnech 3. 5. 2000 a 17. 5. 2000, byla podle stěžovatele policejním orgánem porušena i zákonná ustanovení o protokolaci podle ustanovení § 55 tr. ř. v tehdy platném znění. Mezi výpověďmi svědků při rekognici, tak jak byly zachyceny videozáznamem a jak byly protokolovány, se totiž nachází rozpor. Obviněný na tuto nesrovnalost ve svém odvolání poukázal, avšak odvolací soud se touto jeho námitkou nezabýval.

Ministr spravedlnosti rovněž poukázal na nedostatky v otázce zjištění skutkového stavu věci ohledně výše způsobené škody. Soudy zjištěná škoda ve výši 351 000,- USD podle jeho názoru nemá oporu ve spisovém materiálu. Nalézací soud vycházel při jejím zjišťování pouze z výpovědi poškozeného, přičemž svědek B. v této souvislosti uvedl, že celníci za účelem vydání prohlášení o vývozu finanční hotovosti peníze nepřepočítávali a poškozeným tvrzená vyvážená částka odpovídala té skutečné pouze odhadem. Navíc většina peněz v zavazadle poškozeného byla uspořádána do balíčků zabalených v novinovém papíře přelepených hnědou páskou. Tuto skutečnost pak potvrdili i svědci R., P., M. a P. Uvedeným nedostatkem se soudy rovněž nezabývaly. Věrohodnost výpovědi poškozeného je pak podle stěžovatele zeslabena tím, že poškozený měnil výpověď, když nejprve tvrdil, že se jednalo o jeho osobní peníze, přičemž o vývozu nikdo nevěděl, ale u hlavního líčení uvedl, kterým osobám jednotlivé částky náleží.

Podle závěru nalézacího soudu je též nepochybné, že jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, se nemohl dopustit sám. V uvedené věci byl stíhán i P. N. Za těchto podmínek je podle ministra spravedlnosti více než zarážející, že se soud spokojil s výpovědí svědka B. a nevyžádal si doplnění dokazování v situaci, kdy obviněný svědek odmítal odpovídat na dotazy vyšetřovatele s odůvodněním, že to není důležité nebo že nechce příslušného kolegu jmenovat. Přitom právě kolegou svědka B. byl na pracovišti cestovní styk Celního úřadu v R. i P. N.

Kromě výsledků rekognice byla za usvědčující důkaz soudy vzata i pachová stopa, resp. odborné vyjádření Policie České republiky, Správy hl. města Prahy, odd. služební kynologie, ze dne 12. 4. 2000 v kontextu s výslechem svědka npor. B.u hlavního líčení. Hodnocení důkazu pachovou stopou jako důkazu usvědčujícího zpochybňuje ministr spravedlnosti tím, že v protokole o ohledání místa činu je uvedeno, že pachové stopy byly odebrány ze dvou nezabalených balíčků s 10 000,- USD a 60 000,- USD, přičemž z výpovědi poškozeného nevyplývá, že by převážel nezabalené balíčky obsahující uvedené částky. Tímto rozporem se však soudy při hodnocení důkazu pachovou stopou nezabývaly. Soudy ani orgány přípravného řízení rovněž nezkoumaly možnost přenosu pachové stopy, zvláště když z výpovědi obviněného jasně vyplývá, že v době svého odchodu z pracoviště na celním úřadě zanechal ve své osobní skříňce volně přístupné některé své věci. Pravdivost tohoto tvrzení obviněného nebyla v souvislosti s výslechy svědků přiléhavými dotazy zjišťována. Přitom právě ona pachová stopa byla soudy vedle shora uvedené rekognice podle fotografie hodnocena jako další usvědčující důkaz.

Kvůli uvedeným vadám řízení, nemohla být podle ministra spravedlnosti vina obviněného bez důvodných pochybností prokázána. Proto v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 5 To 33/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. G. v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva se k věci vyjádřit a ve svém písemném podání navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl, neboť vina obviněného byla bez důvodných pochybností prokázána na základě svědeckých výpovědí svědka M., R., svědkyně P., S. a na základě výsledku rekognice podle fotografií podpořeného důkazem získaným pomocí metody pachové identifikace. Státní zástupce pro úplnost zdůraznil a podrobně rozvedl důvody, pro které se nelze ztotožnit s názorem Vrchního soudu v Praze ohledně procesní nepoužitelnosti provedených rekognic in natura z důvodu chybějícího poučení obviněného o tom, že má jako poznávaná osoba právo odmítnout účast na rekognici.

Rovněž obviněný zaslal Nejvyššímu soudu prostřednictvím své obhájkyně vyjádření, ve kterém se s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnil, přičemž v něm opakoval v podstatě ty samé argumenty, které jsou obsaženy v podání ministra spravedlnosti.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 91 odst. 1 tr. ř. před prvním výslechem je třeba zjistit totožnost obviněného, dotázat se jej na jeho rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty, objasnit mu podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech. Obsah poučení se poznamená v protokole. Nelze-li totožnost obviněného ihned zjistit, je nutno k protokolu o jeho výslechu připojit takové důkazy, aby tato osoba nemohla být zaměněna s jinou.

Podle § 93 odst. 2 tr. ř. má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se obviněný, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

Podle § 103 tr. ř. se ustanovení § 93 odst. 1 a 2, § 94 a § 95 o výslechu obviněného užije přiměřeně i na výslech svědka.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl od 1. 11. 1991 do 31. 8. 1999 celníkem. Při odchodu z pracoviště odevzdal podle výstupního listu pouze klíče. Identifikační číslo a identifikační kartu ani služební průkaz neodevzdal. Kritického dne 17. 11. 1999 přicestoval obviněný z místa trvalého bydliště do P. vlakem kolem 11.00 hod. Poškozený měl dne 17. 11. 1999 odcestovat pravidelnou linkou A. F. do P. s odletem z P. – R., kde měl nastoupit na linku do H. Ch. M. M. Na letiště v R. se poškozený dostavil kolem 15. hod., přičemž vyvážel v černém kufru finanční hotovost ve výši 741 000,- USD v bankovkách zabalených do devíti balíčků. Jednalo se o peníze dílem poškozeného a dílem jeho přátel. Mezi 15.15 a 15.30 hod. se poškozený dostavil na pracoviště „odlety“ Celního úřadu R., kde mu byl po kontrole pracovníkem CÚ B. vystaven formulář o vývozu peněz. V té době se na příslušném pracovišti nacházeli ještě další pracovníci CÚ – svědci O., N. a B. Poškozený se poté dostavil k východu - gatu A3 – 4, kde byl pracovníky České správy letišť svědky R., P., S., Š., Š., M., P. a Š. odbavován na let do P. Kolem 16.00 hod. na toto pracoviště přišel obviněný v uniformě celníka s pozměněným vzhledem - kovové dioptrické brýle hranatého tvaru a malý tmavý knírek – beze slova obešel bezpečnostní rám a postavil se za svědka R., který v té době pracoval u rentgenu č. 2 a začal sledovat obrazovku. Na dotaz R., co se děje, obviněný odpověděl, že si mají dávat pozor na nástrahu. K následnému dotazu svědkyně Š. obviněný sdělil, že nejde o nástrahu, ale o velký obnos peněz. Když byli téměř všichni cestující odbaveni, hovořil obviněný s někým vysílačkou a poté požádal svědka R., aby vyzval opětovně ke kontrole asiata, na kterého obviněný přímo ukázal. Jednalo se o poškozeného N. L. D. Poškozený se na výzvu svědka R. ochotně podrobil opětovné kontrole u rentgenu č. 2. Svědkyně P. – pracovnice rentgenu – vyhodnotila, že v zavazadle se nachází něco, co vypadá jako peníze. Svědek R. proto vyzval poškozeného, aby položil své zavazadlo na pult za rentgen č. 1, což poškozený učinil. Pak k poškozenému přistoupil obviněný a vyzval jej, aby zavazadlo otevřel. Poté se obviněný v zavazadle krátce přehraboval a nato požádal poškozeného o cestovní pas a celní doklad. Poškozený mu znovu vyhověl. Následně obviněný poškozenému sdělil, že něco není v pořádku a že si to musí překontrolovat. Vzal misku od rentgenu a na tu položil balíčky peněz ze zavazadla poškozeného a se slovy, že se za chvilku vrátí, kolem 16.40 hod. s penězi i doklady poškozeného odešel. V předmětných balíčcích se nacházelo 351 000,- USD, což činilo v přepočtu 12 328 524,-Kč. Po několika minutovém čekání informoval svědek R. své nadřízené a krátce poté i celníky letiště R. PČR oddělení letiště R. byla věc oznámena v 17.25 hod. Kolem 17.30 - 18.00 hod. se obviněný dostavil na schůzi SBD S., která se konala v ZŠ K. – V. O., P. Po jejím skončení jel obviněný ke svému bratranci R. K., kde přespal. Téhož dne v době od 21.00 hod. do 23.50 hod. bylo provedeno hledání místa činu s fotodokumentací včetně odběru dvou pachových stop z nezabalených balíčků s 10 000,- USD a 60 000, - USD. V rámci pátrání po pachateli posuzovaného jednání byli s přihlédnutím k jeho perfektní znalosti místa činu a naprosto suverénnímu chování na místě činu prověřováni současní i bývalí pracovníci CÚ R., a to pomocí rekognic, srovnávání fotografií s identikyty pachatele, odběrem pachových stop, atd. Obviněnému byly dne 7. 2. 2000 odebrány dvě srovnávací pachové konzervy, dále byl obviněný vyfotografován a vytěžen. Při porovnání pachových konzerv z těla obviněného a z místa činu byla zjištěna pachová shoda. Dne 27. 4. 2000 bylo obviněnému sděleno obvinění. Z výše popsaných skutkových okolností bylo zřejmé, že obviněný se nemohl předmětného jednání dopustit sám. Další pachatele se však nepodařilo ztotožnit.

Po konstatování jednotlivých provedených důkazů výslechem svědků a listinných důkazů nalézací soud uzavřel, že všichni níže uvedení svědci označili při rekognici obviněného za pachatele, přičemž z protokolů o provedení rekognic vyplývá, že správnost uvedených údajů bez výhrad potvrdili i svými podpisy, přičemž u všech rekognic byl přítomen obhájce obviněného, který rovněž bez výhrad protokoly podepsal, a to včetně poznávacího řízení podle fotografií se svědkem M. Příslušné protokoly jsou pak rovněž podepsány nezúčastněnou osobou z řad pracovníků Policie ČR. Svědci R., P., S. i M. pak stejné skutečnosti bez jakýchkoliv výhrad potvrdili i při svém následujícím výslechu v přípravném řízení. Svědci R., P. a S. byli vyslýcháni dokonce opakovaně, přičemž s výjimkou druhého výslechu svědků M. a S. byl obhájce obviněného rovněž vždy přítomen a pod protokoly je bez jakýchkoli výhrad podepsán. Na základě výše uvedených skutečností soud neshledal nic, co by jakkoli snižovalo důkazní hodnotu výše uvedených provedených důkazů.

Jinak je třeba podle nalézacího soudu hodnotit rekognici provedenou s poškozeným jako poznávající osobou, a to s ohledem na skutečnost, že tomuto úkonu nebyl přítomen řádně přibraný tlumočník. Jde o tak závažnou procesní vadu, která znemožňuje, aby tento důkaz bylo možno použít v hlavním líčení. K výpovědi svědka M. nalézací soud uvedl, že jmenovaný v rámci své výpovědi u hlavního líčení potvrdil, že byl vyšetřovatelem poučen, protokoly četl a podepsal. Oba tímto svědkem podepsané protokoly jsou originály, údaje v nich nejsou nijak dopisovány či pozměňovány a jmenovaný je vždy řádně podepsal na konci textu. Svědci H., P. i JUDr. Ch. shodně potvrdili, že oběma úkonům byli přítomni a že údaje obsažené v protokolech odpovídají skutečnosti. Soud v rámci hodnocení důkazů vycházel jak z protokolu o rekognici ze dne 30. 8. 2000, tak i z následných výpovědí svědka a tu část jeho výpovědi z hlavního líčení, kde jmenovaný svědek vypovídá odlišně, hodnotil jako nevěrohodnou.

Soud prvního stupně připomněl, že všechny ve věci provedené rekognice byly provedeny před novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., kdy trestní řád upravoval jen velmi stručně postup při jejich provádění. Základním předpokladem bylo to, aby osoba, která má poznat jinou osobu, tuto nejdříve popsala a teprve potom jí měla být poznávaná osoba ukázána mezi několika osobami. Osoba provádějící úkon musela být také náležitě poučena. Tento procesní postup byl v rámci přípravného řízení plně respektován a soud neshledal s výjimkou rekognice provedené s poškozeným u těchto důkazů žádné procesní vady. Protokoly o rekognicích byly řádně podepsány zúčastněnými osobami s tím, že podpis obviněného na nich chybí. Uvedený nedostatek vysvětlil u hlavního líčení vyšetřovatel, který úkony provedl, jako své pochybení. Skutečnost, že obviněný není na předmětných protokolech podepsán, není závažnou procesní vadou, jež by činila tyto důkazy nepoužitelné. Svědek H. pak u hlavního líčení vysvětlil, proč je v protokole o rekognici provedené se svědkem M. ze dne 30. 8. 2000 uvedeno též poučení obviněného, který u tohoto úkonu přítomen nebyl. Toto nedopatření bylo podle jmenovaného způsobeno omylem, neboť citované poučení pro obviněného bylo součástí předtisku v PC.

K námitce obviněného ohledně nedostatku jeho řádného poučení o tom, že se nemusí rekognice zúčastnit, nalézací soud poukázal na skutečnost, že je-li důvodem rekognice zjištění totožnosti pachatele a obviněný má být svědkovi ukázán mezi několika osobami, pak lze obviněného k účasti na rekognici nutit, pokud se obviněný odmítne dobrovolně rekognici podrobit. Jeho odpor k účasti na tomto úkonu je pak neuposlechnutím příkazu daného orgánem činným v trestním řízení (viz ustanovení § 66, § 90 tr. ř.). Pouze pokud je obviněný poznávající osobou, pak může rekognici odmítnout, neboť rekognice je specifickou formou výslechu a obviněný nemůže být tudíž k výpovědi donucován. Pokud je pak obviněný v pozici osoby poznávané, vyžaduje se od něj pouze to, aby se k úkonu dostavil a postavil se na místo, které si vybere. Nejde tedy o zásah do tělesné integrity. Při rekognici in natura je však důležité zachovat zákonem stanovená pravidla pro její průběh ( viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 169/02 ). Z uvedeného je zřejmé, že obviněný byl povinen se rekognic, jejichž účelem bylo poznání pachatele, zúčastnit, a proto nemohlo být součástí poučení, kterého se mu v souvislosti s tímto úkonem dostalo, to, že se obviněný nemusí jako poznávaná osoba rekognic zúčastnit.

Skutkový děj byl podle prvostupňového soudu dále prokázán výslechy pracovníků Celního úřadu R. svědků B., B., O., N., F., V., V., H. a H. Z výpovědí B., B. a O. navíc vyplynulo, že asiaté létají většinou přes P., a že vývozy velkých finančních obnosů z jejich strany nejsou výjimkou.

Pokud se týká pachových stop získaných na místě činu z dvou balíčků USD, tyto se shodovaly se dvěma pachovými konzervami odebranými z těla obviněného. Svědek B. prováděl porovnání pachové stopy z balíčku se 10 000,- USD s fenou F., která opakovaně označila pachovou stopu odebranou z těla obviněného. Za věrohodné lze podle jmenovaného považovat již označení druhé v řadě a v tomto případě bylo označení fenou provedeno čtyřikrát vždy s kladným výsledkem. Porovnání pachové stopy z balíčku se 60 000,- USD s druhou pachovou konzervou sejmutou z těla obviněného prováděl policista H. s fenou K. I v tomto případě došlo k označení ve čtyřech řadách. Manipulace s balíčky peněz v tašce totiž zanechá podle shora jmenovaných svědků dostatečně intenzivní pachovou stopu, jež je následně vyhodnotitelná. Postačí kontakt několika vteřin, aby byl pes schopen stopu vyhodnotit. V případě, že by pachatel na místě činu použil cizí stopy, jednalo by se o přenos pachové stopy. V případě přenesené pachové stopy je však její intenzita velice slabá, což se obvykle projevuje tím, že fena stopu označí až při zpátečním směru, popř. při označování v další řadě. Takto se děje v naprosté většině případů, kdy pachová stopa vznikla buď přenosem, popř. když byla na místě již delší dobu.

K obhajobě obviněného se nalézací soud vyjádřil tak, že při nezbytné součinnosti další osoby nebyl problém si někde obléci uniformu celníka, nasadit si brýle a nalepit tmavý knír a něčím si krátkodobě ztmavit vlasy, což je časově nenáročné a zabere řádově několik minut, a to i v obráceném sledu včetně příp. umytí hlavy, zejména při tak jednoduchém účesu z krátkých vlasů, jako má obviněný. Následně po činu při případném odvozu autem nebyl tudíž problém v nezměněném vzhledu stihnout schůzi SBD S., která začínala v 18.00 hod. Navíc je ze skutkového děje zcela zřejmé, že nešlo o náhodnou akci, ale o akci důkladně předem připravenou. Obviněný při odchodu z CÚ R. neodevzdal identifikační kartu ani služební průkaz, který mu měl být týden před odchodem z CÚ odcizen. K činu došlo v den, kdy obviněný přijel sice na schůzi SBD S., ale současně jde o den, kdy pravidelně létají asiaté s většími obnosy peněz přes Paříž do V. I kdyby obviněný neměl k dispozici svoji původní ID kartu, mohl projít za účasti spolupachatele do prostoru tzv. vláčku, popř. mohl projít na cizí ID kartu, neboť individuálně identifikované jsou pouze karty nadřízených pracovníků, přičemž u ostatních celníků se při projetí ID kartou čtecím zařízením objeví kód 290 a jednotlivé osoby nelze identifikovat. V kritickou dobu pak podle úředního záznamu a výpisu ze čtecího zařízení prošlo vchody pro personál dokonce několik lidí s kódem 0.

Po zhodnocení výše uvedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že vina obviněného byla plně prokázána.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil, že podle názoru nalézacího soudu je obviněný povinen se jako poznávaná osoba rekognice zúčastnit, přičemž Městský soud tento svůj názor opřel též o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 2 To 169/02. Senát Vrchního soudu v Praze projednávající odvolání obviněného G. se však s tímto právním názorem neztotožnil. Podle § 93 odst. 3 tr. ř. je obviněný povinen pouze strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost a je povinen se účastnit prohlídky těla, jiného podobného úkonu a vyšetření duševního stavu, což bylo v té době upraveno ustanoveními § 114a a § 116 tr. ř. Rekognice však takovým úkonem není. Je nepochybné, že obviněný se musí k rekognici dostavit, ale jeho právem je se této rekognice neúčastnit. Nebylo-li obviněnému dáno poučení o právu odmítnout účast na rekognici, došlo k porušení práva na obhajobu a provedený úkon je pro toto procesní pochybení absolutně neúčinným důkazem a nelze jej v trestním řízení použít. Jestliže se Městský soud v Praze dovolává rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 169/02, kde se mimo jiné konstatuje, že obviněný je povinen se účastnit poznávacího řízení a je možno jej k tomu donutit ve smyslu ustanovení trestního řádu, je jeho úvaha v rozporu se zjištěním, že obviněný odmítl rekognici se svědkem M. a jeho právo bylo vyšetřovatelem respektováno. Je tedy zřejmé, že úvahy městského soudu se dostávají do logického rozporu, neboť bylo-li právo obviněného na odmítnutí rekognice respektováno, je nepochybné, že o tomto právu měl být obviněný poučen. Vrchní soud v Praze si je vědom, že svým rozhodnutím vyslovil jiný právní názor a považuje v této souvislosti za nezbytné zdůraznit, že není stanoviskem jiného senátu vázán. Z tohoto důvodu shledal vrchní soud námitky týkající se nesprávného postupu při provádění rekognice s uvedenými svědky za důvodné.

Oproti tomu se vrchní soud ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, pokud tento považoval za usvědčující důkaz rekognici podle fotografií, kdy svědek M. označil obviněného jako celníka, který dne 17. 11. 1999 odnesl peníze toho V. Městský soud v Praze doplnil dokazování výslechem svědků H. a JUDr. Ch., tehdejšího obhájce obviněného, a zjistil, že bylo postupováno v souladu s tehdy platnými ustanoveními trestního řádu a lze odkázat na podrobné odůvodnění této problematiky v napadeném rozsudku. Vrchní soud zdůraznil, že z výpovědi svědka H. vyplynulo, že údaje uvedené v protokolu o rekognici se svědkem V. M., zejména o přítomnosti a poučení jednotlivých osob, jsou přesné, úplné, a proto naprosto správné. Vrchní soud v Praze neměl důvod nevěřit výpovědi svědka JUDr. Ch., který uvedl, že při rekognici podle fotografií dne 30. 8. 2000 přítomen byl, byť to svědek M. ve svém následném výslechu konaném se značným časovým odstupem popíral. Svědek M. o totožnosti obviněného jako pachatele vypověděl dobrovolně a přesvědčivě v době, kdy neměl sebemenšího důvodu poskytovat nepravdivé informace. Pokud svědek M. změnil svou výpověď, protože protokolace rekognice nebyla provedena správně, není toto jeho tvrzení důvěryhodné s ohledem na další provedené důkazy (výpovědi svědků H. a JUDr. Ch.).

Pokud obviněný namítal, že další vada rekognic spočívala v tom, že nebyl společně s figuranty připodobněn vzhledu pachatele, jednalo se podle odvolacího soudu o námitku důvodnou, ale s ohledem na skutečnost, že se jedná o úkony neopakovatelné, nelze již nic dalšího provést. Vzhledem ke shora uvedenému však tato námitka ztrácí na významu, neboť rekognice in natura nebyly odvolacím soudem jako důkazy přijaty.

Problematiku týkající se rekognic uzavřel vrchní soud konstatováním, že městský soud správně nepřihlédl k rekognici ze dne 3. 5. 2000 provedené s poškozeným, neboť u tohoto úkonu nebyl přítomen řádně přibraný a poučený tlumočník. Jde o závažnou vadu, která znemožňuje použití tohoto důkazu v hlavním líčení.

Protože Městský soud v Praze učinil závěr, že obviněný si krátkodobě změnil barvu vlasů, doplnil Vrchní soud k této otázce dokazování odborným vyjádřením kadeřnického studia, ze kterého vyplynulo, že změny barvy vlasů lze dosáhnout za cca 10 minut a za použití vody a šamponu lze vlas za cca 7 minut uvést do původního stavu.

Obviněný ve svém odvolání uplatnil rovněž námitky týkající se zajištění pachových stop. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že pachové stopy byly sejmuty z balíčků USD zajištěných na místě činu a srovnány s pachovými stopami odebranými z těla obviněného. Manipulace s balíčky peněz v tašce zanechává dostatečně intenzivní pachovou stopu, aby tato byla následně vyhodnotitelná. Byla-li zjištěna shoda uváděných pachových stop, není důvodu o správnosti učiněných odborných závěrů pochybovat.

V závěru svého rozhodnutí vrchní soud zrekapituloval, že výrok o vině obviněného lze opřít především o výsledek rekognice provedené podle fotografie, kdy svědek M. obviněného jednoznačně označil jako pachatele. Významné je i zjištění, že obviněný pracoval dříve jako celník na letišti v P. R. a po ukončení pracovního poměru mu zůstala služební uniforma. Tyto skutečnosti vedou k důvodnému závěru, že obviněný měl dostatek informací o pohybu v objektu letiště a o způsobu provádění celních úkonů. Shodně se stanoviskem nalézacího soudu odvolací soud konstatoval, že do prostoru tzv. vláčku bylo možno vstoupit i na cizí ID kartu, přičemž se takto v kritickou dobu identifikovalo několik lidí, a je tedy zřejmé, že obviněný mohl do tohoto prostoru bez problémů vstoupit. Pachová stopa pak prokazuje, že se obviněný na místě činu nacházel a v návaznosti na shora uvedené argumenty lze beze vší pochybnosti dovodit, že to byl právě obviněný, který se dopustil trestného činu, neboť řetězec provedených důkazů je uzavřený a nevyvolává důvodné pochybnosti. Jako zcela správný hodnotil vrchní soud závěr nalézacího soudu o tom, že svědeckou výpověď T. Z. je třeba považovat za nevěrohodnou, neboť tento svědek v ní popisoval události, jež se měly odehrát před devíti měsíci kritického dne v restauraci po konzumaci alkoholu, když předtím obviněného neznal a neměl proto důvod si na něj pamatovat.

Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že trestní stíhání ve stádiu řízení před soudem je ovládáno zásadou obžalovací. To znamená, že nalézací soud zkoumá, zda se skutek, který je předmětem obžaloby stal, zda je trestným činem, zda ho spáchal obviněný, zda je obviněný trestně odpovědný, atd. V žádném případě však nebylo úkolem soudu zjišťovat trestnou činnost jiných osob, které nebyly obžalovány, jejichž jednání údajně mělo souviset se skutkem, který obžaloba klade za vinu obviněnému. Proto výhrady vznesené stěžovatelem ohledně toho, že soudy vedly nedostatečně dokazování ke zjištění případných spolupachatelů obviněného, nelze označit za relevantní.

Studiem spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému bylo sděleno obvinění dne 27. 4. 2000. V přípravném řízení pak bylo prováděno několik poznávacích řízení - rekognic. Nejvyšší soud se při své přezkumné činnosti zabýval pouze těmi rekognicemi, při kterých byl obviněný G. ztotožněn jako pachatel stíhaného trestného činu. První z uvedených poznávacích řízení se konalo dne 3. 5. 2000 se svědkem R. a poškozeným N. Poznávající poškozený N. tehdy obviněného ztotožnil s tím, že mu u rekognice tlumočil L.Q., jenž však nebyl soudním tlumočníkem. Proto nelze k tomuto ztotožnění poškozeným přihlížet, neboť uvedený důkaz trpí nezhojitelnou procesní vadou. Svědek R. však v rámci dvoukolového poznávacího řízení obviněného ztotožnil s tím, že nejprve označil do užšího výběru dvě osoby včetně obviněného a poté upřesnil, že pachatelem byl obviněný. Při další rekognici konané dne 17. 5. 2000 ztotožnily obviněného další osoby, a to svědkyně P. a S. Poslední rekognice konané dne 30. 8. 2000 se obviněný odmítl zúčastnit, a proto bylo přistoupeno k provedení rekognice podle fotografií, při níž poznávající svědek M. obviněného beze vší pochybnosti poznal. Lze tedy uzavřít, že obviněný je usvědčován shora uvedenými svědky, jako pachatel krádeže.

Pokud Vrchní soud v Praze i ministr spravedlnosti mají zato, že obviněný je osobou oprávněnou odmítnout účast na rekognici jako poznávaná osoba a musí být o tomto právu poučen, nemohl se Nejvyšší soud s tímto názorem z níže uvedených důvodů ztotožnit.

Nejvyšší soud považuje za nutné v obecné rovině zdůraznit, že podle trestního řádu účinného do 31. 12. 2001 byla rekognice jako důkazní prostředek systematicky zařazena do hlavy páté trestního řádu a byla upravena v ustanovení § 93 odst. 2 tr. ř. Na toto ustanovení pak odkazovalo i ustanovení § 103 tr. ř. pro případy, kdy poznávající osobou nebyl obviněný, ale svědek. Z citovaných ustanovení trestního řádu zároveň vyplývalo, že poznávající osoba při rekognici může být buďto v postavení obviněného, nebo v postavení svědka, a to se všemi důsledky z těchto procesních postavení vyplývajícími. Ze systematického výkladu trestního řádu před shora zmíněnou novelou lze vyvodit, že rekognice podle tehdejší právní úpravy byla svým charakterem specifickou formou výslechu obviněného nebo svědka, což mimo jiné vyplývá i ze zvláštní povahy tohoto úkonu jako poznávacího procesu.

V trestním stíhání pak mohly nastat v souvislosti s rekognicí a obviněným dvě situace. V první z nich se obviněný nachází v postavení poznávající osoby, která má specifickou formou výslechu znovu poznávat konkrétní osobu či věc. V tomto případě je tedy obviněný při vizuálním vjemu vyslýchán k tomu, co v minulosti vnímal. Obviněného, jako poznávající osobu, bylo tedy třeba poučit o jeho právu odmítnout účast na rekognici, neboť rekognice s obviněným, jako poznávající osobou, byla specifickým způsobem výslechu, ke kterému obviněného není možné jakkoli donucovat (viz ustanovení § 33 tr. ř.).

V trestním stíhání však pravidelně vystává potřeba rekognice v opačné situaci, kdy je poznávající osobou svědek a obviněný má být pouze osobou poznávanou, jako tomu bylo v projednávaném případě. Zde byl obviněný pouze pasivním objektem rekogničního úkonu a tedy tím, kdo má být poznán. V této situaci lze obviněného k účasti na rekognici nutit, neboť se nejedná o výslech obviněného, ale o jeho účast u specifického výslechu svědka, jenž má obviněného ztotožnit jako případného pachatele. Při tomto úkonu je obviněný pouze přítomen v řadě figurantů jako poznávaná osoba, čímž se sám nemůže usvědčit, když tento úkon ani nezasahuje do jeho tělesné integrity. Proto nebyl důvod obviněného poučovat o možnosti odmítnout účast na tomto úkonu, neboť obviněný toto právo podle trestního řádu účinného do 31. 12. 2001 neměl a nemá ho nakonec ani podle současné právní úpravy.

Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, když konstatoval, že ve věci provedená rekogniční řízení, při kterých byl obviněný jako pachatel ztotožněn s výjimkou rekognice s poškozeným, nevykazují žádné procesní vady. Nalézací soud pak zcela správně konstatoval, že je-li důvodem rekognice zjištění totožnosti pachatele, kdy má být obviněný svědkovi ukázán mezi několika osobami, lze obviněného k účasti na rekognici nutit. Pokud se obviněný odmítne rekognici dobrovolně podrobit, dopouští se neuposlechnutí příkazu daného orgánem činným v trestním řízení (§ 66, § 90 tr. ř.). Obviněný může účast na rekognici odmítnout pouze tehdy, je-li v pozici poznávající osoby.

Pokud pak ministr spravedlnosti zpochybnil závěr odvolacího soudu o vině obviněného, protože podle jeho názoru nelze mít vinu obviněného za dostatečně prokázanou na základě výsledku jednoho rekogničního řízení, podpořeného pachovou stopou, které jako jediné z mnoha obviněného usvědčuje, nemohl se Nejvyšší soud s tímto názorem ztotožnit. Je tomu proto, že i odvolací soud pochybil, když považoval rekognice se svědky P., S. a R. za procesně nepoužitelné vzhledem k tomu, že obviněný před provedením rekogničních řízení nebyl poučen o tom, že má právo účast na tomto úkonu v postavení poznávané osoby odmítnout za situace, kdy obviněný uvedené právo jednoznačně nemá. Lze tedy v konkrétním případě uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl ve věci správně a pochybil naopak odvolací soud, když považoval shora uvedená poznávací řízení za procesně neúčinná.

Ani rekognice podle fotografií provedená se svědkem M. nebyla podle stěžovatele provedena správně, jelikož obviněný ani ostatní figuranti nebyli přizpůsobeni popisu pachatele. Stejné pochybení se pak mělo týkat i poznávacích řízení in natura, jež vrchní soud považoval za procesně nepoužitelná. Nepřizpůsobení vzhledu figurantů i obviněného popisu pachatele bylo podle ministra spravedlnosti zásadním pochybením, pro které bylo nutno považovat všechny v předmětné trestní věci konané rekognice za úkony provedené v rozporu se zákonem, a tudíž za absolutně nepoužitelné důkazy. Ministr spravedlnosti opřel tento svůj názoru o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000.

Nejvyšší soud se podrobně zabýval uvedenou argumentací stěžovatele včetně citovaného nálezu Ústavního soudu s jeho odkazy na odbornou literaturu. Po pečlivém zvážení argumentů ministra spravedlnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se nelze s touto námitkou ztotožnit, a to z níže uvedených důvodů.

Nejprve je třeba konstatovat, že trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2001 upravoval institut rekognice pouze v lakonickém ustanovení § 93 odst. 2, na které odkazuje ustanovení § 103 tr. ř., které stanoví, že má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se poznávající osoba, aby ji popsala; teprve pak jí má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu. Přesnější požadavky na postup při provádění rekognice na základě uvedeného zákonného ustanovení trestního řádu formulovala judikatura soudů a kriminalistická teorie.

Na základě jejích závěrů lze uzavřít, že cílem rekognice je obvykle znovupoznání živé osoby podle anatomických znaků. Vzhledem k potřebě objektivního výsledku rekognice je třeba k poznávacímu řízení přibrat vedle rekognované osoby i min. 3 osoby další, které by se měli v obecných znacích podobat rekognované osobě. Obecnými znaky se pak rozumí pohlaví, rasa, zdánlivý věk, výška postavy, tělesná skladba, oděv, atp. Stupeň podobnosti těchto osob vzhledem k osobě rekognované se musí posuzovat případ od případu, a to s přihlédnutím k tomu, jak ztotožňující osoba před rekognicí hledanou osobu popsala. Uvedla-li např. že pachatel měl brýle a rekognovaná osoba skutečně brýle má, měly by mít brýle v různých variantách i přivzaté osoby. Pokud pak měl mít pachatel trestné činnosti na místě činu specifické identifikační znaky, např. brýle, knír, apod., které rekognovaná osoba nemá, je při rekognici možné a účelné přistoupit k příslušné speciální úpravě zevnějšku rekognované osoby s tím, že i ostatní přibrané osoby pak musí být rekognované osobě se speciálně upraveným vzhledem podobné. (srov. Musil a kol. Kriminalistika, 1. vydání, Naše vojsko 1994 str. 167 nahoře). To jinými slovy znamená, že má-li ztotožňovaná osoba při rekognici např. knír a černé vlasy, pak musí být všechny přivzaté osoby černovlasé s knírem. (Srov. Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, str. 323). S částečnými citacemi ze shora uvedené literatury pak pracuje i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 623/2000, na jehož odůvodnění se ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona odvolává, a to přesto, že Ústavní soud v uvedeném nálezu posuzoval v souvislosti s rekognicemi situaci od nyní projednávaného případu odlišnou. V případě řešeném Ústavním soudem byla totiž posuzována zákonnost a procení použitelnost rekognice, při níž byl s ohledem na získaný popis pachatele upravován vzhled rekognované osoby. Problém však nastal v tom, že jednotlivé identifikační prvky (brýle, paruka), pomocí kterých byl vzhled poznávané osoby upravován, neodpovídaly co do svého vzezření popisu identifikačních prvků pachatele. V této souvislosti pak Ústavní soud poukázal na kriminalistickou teorii, jakož i na shora uvedenou literaturu v tom směru, že speciální úprava zevnějšku rekognované osoby podle popisu pachatele je možná a účelná s tím, že obdobně jako upravená poznávaná osoba musí vypadat i ostatní osoby přibrané k rekognici jako figuranti. Pokud pak orgán činný v trestním řízení k této úpravě poznávané osoby pro účely rekogničního řízení přistoupí, je třeba, aby úprava zevnějšku poznávané osoby co nejvíce odpovídala popisu pachatele. To znamená, že jestliže měl mít pachatel paruku z krátkých tmavě hnědých kudrnatých vlasů, je třeba dát i rekognované osobě paruku z krátkých tmavě hnědých kudrnatých vlasů a nikoli z vlasů rovných. Podle Ústavního soudu tedy lze konstatovat, že pokud je přistoupeno ke speciální úpravě zevnějšku rekognované osoby podle popisu pachatele, je třeba rekognovanou osobu upravit podle takového popisu co nejvěrněji. Při nedodržení tohoto požadavku je podle Ústavního soudu důkazní hodnota výsledku rekognice výrazně oslabena, ne-li zcela anulována.

Shora citovaný závěr Ústavního soudu však podle Nejvyššího soudu v žádném případě neznamená, že neodpovídá-li rekognovaná osoba popisu pachatele pro chybějící změnitelné či doplnitelné identifikační znaky, lze procesně účinným způsobem provádět rekogniční řízení pouze za předpokladu, že je rekognovaná osoba před rekognicí podrobena speciální úpravě zevnějšku podle popisu pachatele. Pokud je ministr spravedlnosti opačného názoru, není jeho stanovisko k věci v souladu nejen s právním názorem Nejvyššího soudu, ale i s dostupnou odbornou kriminalistickou literaturou. Např. v publikaci Kriminalistika, 1. vydání, Naše vojsko 1994 od autorského kolektivu J. Musila a kol., na kterou odkazoval ve shora uvedené věci Ústavní soud, se na str. 167 nahoře uvádí, že speciální úprava zevnějšku rekognované osoby je možná a účelná,(pozn. nikoliv nutná či povinná), jen tehdy, je-li zcela bezpečně zjištěno, že v době páchání činu tato osoba měla určitý identifikační znak, který v době rekognice již nemá ( např. tmavé brýle, knírek, apod.). Požadavek, aby osoby k poznávacímu řízení přibrané vykazovaly druhově shodné identifikační znaky s osobou rekognovanou podle její podoby v době rekognice, pak vyslovuje vedle ustanovení § 93 odst. 2 tr. ř. (srov. i rozhodnutí č. 28 z roku 1986 Sb. rozh. tr.) i ostatní odborná literatura (srov. Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, str. 323; Hejda, J. a kol.: Základy kriminalistiky, Vysoká škola ekonomická v Praze - Fakulta managementu v Jindřichově Hradci, 2003, str. 110, 112; Protivinský, M., Klvaňa, K.: Základy Kriminalistiky, Armex Publishing, Praha 2005, str. 88; Protivinsky, M.: Vady rekognice a jejich procesní důsledky in Bulletin advokacie č. 2 z roku 1997, str. 12).

Podle Nejvyššího soudu proto lze vyslovit závěr, že má-li být svědkem poznán obviněný jako pachatel trestného činu, je třeba obviněného ukázat svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se od obviněného při rekognici výrazně neodlišují věkem, oblečením výškou, váhou, vlasy, vousy, knírem a celkovým zjevem. Ke ztrátě důkazní hodnoty rekognice pak jednoznačně nevede nepřizpůsobení podoby obviněného a figurantů přesnému popisu pachatele pohybujícího se na místě činu, ale to, že poznávaná osoba (v tomto případě obviněný) se jakkoliv typově liší od osob, mezi nimiž má být poznávaná osoba znovu poznána (srov. Vantuch P.: Obhajoba obviněného, 1. vydání, C.H. Beck, Praha 1998, str. 93, Šámal P., Růžička M., Novotný F., Doucha J.: Přípravné řízení trestní, Praha, C.H. Beck 1997, str. 325).

Nejvyšší soud se v této souvislosti zabýval dokumentací provedené rekognice podle fotografií ze dne 30. 8. 2000 založené na č. l. 170 a násl. spisu, ze které lze usoudit, do jaké míry poznávaná osoba odpovídala svým zevnějškem skupině osob, mezi kterými měla být poznána. Nejvyšší soud neshledal, že by se figuranti a obviněný od sebe nějak typově odlišovali. Pokud je pak namítáno, že vzhled obviněného při rekognici podle fotografií měl být pod sankcí procesní nepoužitelnosti důkazu přizpůsoben vzhledu pachatele, tzn. že mu měly být před fotografováním obarveny vlasy, nalepen knír, dány brýle a shodně měli vypadat ostatní figuranti, nebylo možné tuto připomínku rovněž akceptovat. I pro rekognici podle fotografií totiž platí, že ke speciální úpravě zevnějšku obviněného, mohlo být před fotografováním pro rekognici přistoupeno, pokud to bylo technicky proveditelné. Pokud k tomu však z nejrůznějších důvodů nedošlo, nemá to samo o sobě vliv na procesní použitelnost provedeného důkazu.

V souvislosti s rekogničními řízeními in natura konanými ve dnech 3. 5. 2000 a 17. 5. 2000 poukazuje ministr spravedlnosti na nesrovnalosti při protokolaci, neboť protokol o provedených rekognicích údajně obsahově neodpovídal tomu, co svědci u rekognice skutečně vypověděli. Nejvyšší soud se proto příslušnými protokoly ze dne 3. 5. a 17. 5. 2000 vzhledem k vytýkané vadě zabýval a shodně s nalézacím soudem konstatoval, že protokol ze dne 3. 5. 2000 je poznávajícími osobami podepsán a nachází se na něm podpisy dvou příslušníků policejního orgánu. Protokol je pak podepsán i obhájcem obviněného, který by zajisté v případě nesrovnalostí v protokole trval na jeho opravě, popř. by požadoval zaprotokolování námitky proti obsahu protokolu ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. f) tehdy účinného tr. ř. Nic takového však z příslušného protokolu nevyplývá, a proto není podle Nejvyššího soudu důvod pochybovat o správnosti jeho obsahu. Shodný závěr pak Nejvyšší soud učinil i ohledně protokolu o rekognici konané dne 17. 5. 2000.

Další námitka stížnosti pro porušení zákona směřovala do způsobu zjištění výše škody nalézacím soudem. Ani v tomto směru neshledal Nejvyšší soud argumentaci ministra spravedlnosti za důvodnou, k čemuž ho vedly následující skutečnosti. Poškozený převážel vysokou částku peněz, kterou v souladu se zákonem na letišti deklaroval. S poškozeným tuto záležitost vyřizoval celník - svědek B. za přítomnosti dalšího svědka celníka O., a to na základě poškozeným vyplněného formuláře o vývozu peněz. Z výpovědi svědka B. vyplývá, že viděl u poškozeného v kufru peníze, a to 7 kusů balíčků zabalených do novinového papíru s tím, že u jednoho z nich natržením novinového papíru zjistil, že skutečně obsahuje dolary, a dva balíčky peněz takto nezabalené. Jmenovaný peníze nepřepočítával, ale povšechně ověřil, že poškozený hotovost skutečně převážel. Poté se měl poškozený odebrat do tranzitního prostoru, kde seděl na lavičce naproti Free shopu. Když se svědek B. od svědkyně P. dozvěděl, co se stalo, tak šel s kolegou k poškozenému a požádal jej, aby kufr otevřel. Tehdy viděl svědek B. v kufru už jen 4 balíčky peněz. Tato skutečnost pak odpovídá fotodokumentaci pořízené policejním orgánem na místě činu. Z protokolu o hledání místa činu vyplývá, že v předmětném kufru byly nalezeny tři balíčky zabalené do polských novin a přelepené křížem lepící páskou. Dále zde byly nalezeny další dva balíčky s bankovkami o obsahu 10 tis. a 60 tis. dolarů, které do novin zabalené nebyly. Sám poškozený k tomu u hlavního líčení uvedl, že v předmětném kufru převážel 6 balíčků se 100 000,- USD, balíček se 70 000,- USD a dále balíček s 51 000,- USD, jakož i balíček s 20 000,- USD. Skutečnost, že se v kufru poškozeného nacházelo před zásahem falešného celníka větší množství peněz, potvrdila i u činu přítomná svědkyně P., která uvedla, že před činem falešného celníka bylo v kufru asi 6 balíčků peněz zabalených v novinách a několik jich bylo nezabalených. Falešný celník několik balíčků z kufru vyňal na misku a odešel s nimi s tím, že se za chvíli vrátí, k čemuž už nedošlo. Rovněž svědkyně S. vypověděla, že po otevření kufru po opakované kontrole zavazadla poškozeného rentgenem spatřila několik balíčků s penězi. Poškozený v této souvislosti upřesnil, že falešný celník si s sebou odnesl tři balíčky po 100 000,- USD a jeden balíček s 51 000,- USD. Dále chtěl pachatel vyjmout z kufru balíček se 70 000,- USD, který držel v ruce, ale pak si to rozmyslel a nechal balíček ležet v kufru (viz č. l. 901). Svědek M. pozoroval činnost falešného celníka z cca 3 – 4 m, když celník vytáhl z kufru poškozeného na misku 3 balíčky s penězi. Shodně pak událost popisoval i svědek R. s tím, že balíčky zabalené do novinového papíru, které falešný celník odnášel, měřily celkem na výšku cca 30 cm.

Nejvyšší soud se v této souvislosti zabýval protokolem o ohledání místa činu včetně pořízené fotodokumentace a dospěl k závěru, že z uvedeného protokolu v žádném případě nevyplývá, že by byly peníze v kufru před předmětnou pachovou zkouškou policejním orgánem přepočítávány či že by tak bylo učiněno poté. Z fotografie č. 4 fotodokumentace (viz č. l. 512 spisu) je pak zřejmé, že v předmětném kufru se nachází 3 balíčky zabalené do novin a přelepené hnědou lepící páskou a dva volně ložené balíčky peněz, z nichž jeden je oproti druhému tenčí složený z evidentně nových bankovek a druhý je silný převázaný bílou šňůrkou sestávající ze 6 samostatných svazků evidentně starších bankovek. Poškozený pak ve své výpovědi v hlavním líčení dne 26. 11. 2002 uvedl, že pachatel sáhl do kufru a vytáhl 4 balíčky, v nichž se dohromady nacházelo 351 000,- USD. Následně pachatel zvedl ještě ten nezabalený balíček se 70 000,- USD, který pak položil zpět. Vzhledem k této výpovědi poškozeného a tomu, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by policejní orgán peníze přepočítával, není vyloučeno, že se v předmětných svazcích skutečně nacházelo 70 000,- USD a 20 000,- USD, jak tvrdí poškozený. Navíc tato námitka stěžovatele směřuje k polemice o tom, kolik peněz v kufru zůstalo, a nikoliv ke zpochybnění výše částky, která měla být pachatelem odcizena.

Pokud pak ministr spravedlnosti namítá, že poškozený je jako svědek nevěrohodný, protože měnil výpověď, když nejprve uváděl, že jsou všechny peníze jeho a teprve později upřesnil, kolik jich náleží jiným osobám, Nejvyšší soud nepokládá tuto námitku za důvodnou. Je pravdou, že obviněný postupně upřesňoval komu všemu převážené peníze náleží, ale nikdy neměnil výpověď co do výše sumy převážených a odcizených peněz. K celkové důvěryhodnosti poškozeného pak přispívá i to, že se po celou kritickou dobu i při vyšetřování choval způsobem, jenž nevzbuzoval pochybnosti ve vztahu k jeho důvěryhodnosti. Převážené peníze totiž v souladu se zákonem deklaroval a v klidu uposlechl všech výzev celníků i pracovníků bezpečnostní služby před tím, než měl nastoupit do letadla. Jeho výpovědi pak nejsou v rozporu s výpověďmi ostatních svědků. Nejvyšší soud proto pochybnosti o věrohodnosti poškozeného nepokládá za opodstatněné.

Poslední námitka ministra spravedlnosti směřovala ke zpochybnění důkazní hodnoty pachové zkoušky v kontextu s výpovědí svědka npor. B. u hlavního líčení. Jmenovaný zde popsal, jak probíhalo ztotožňování pachových konzerv z místa činu s pachovou konzervou obviněného a zdůraznil, že v rámci porovnání pachových stop byly použity jednak pachové stopy z místa činu, a to z balíčků s 10 000,- USD a s 60 000,- USD, a pachové konzervy z těla obviněného. Jmenovaný prováděl porovnání pachové konzervy z balíčku s 10 000,- USD s fenkou F., která opakovaně označila pachovou konzervu odebranou z těla obviněného, přičemž za věrohodné lze považovat označení již ve druhé řadě, což v tomto případě bylo provedeno čtyřikrát vždy s kladným výsledkem. Porovnání pachové stopy z balíčku s 60 000,- USD prováděl kolega H. s fenkou K., která podle záznamu ztotožnila srovnávací pachovou konzervu ve všech 4 řadách. Pokud je pak namítáno, že pachová stopa obviněného mohla být do kufru přenesena tak, že pachatel použil věci obviněného, které ponechal na pracovišti na letišti poté, co byl jeho služební poměr ukončen, nepovažoval Nejvyšší soud tuto námitku za případnou. To proto, že i když v obecné rovině může k přenosu pachové stopy pomocí věcí bezesporu dojít, je vyloučeno, aby k tomu došlo v konkrétním projednávaném případě. Tento názor opřel Nejvyšší soud o výpověď svědka B., jenž u hlavního líčení k dotazu obhájce rovněž uvedl, že manipulace s balíčky peněz v tašce zanechá dostatečně intenzivní pachovou stopu, aby tato byla následně vyhodnotitelná. V případě, že by pachatel na místě činu použil věc cizí osoby, jednalo by se o přenos pachové stopy. Přenesená pachová stopa je pak co do své intenzity velice slabá, což se při označování projevuje tím, že pes stopu označí až při zpátečním směru, popř. až při označování v další řadě. Takto se děje u případů, kdy pachová stopa vznikla přenosem, popř. byla na místě již delší dobu. Pokud totiž není pachová stopa hermeticky uzavřena, uchová se na místě v řádu hodin až dnů, rozhodně ne týdnů či měsíců. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že obviněný ukončil své pracovní působení v postavení celníka na letišti ke dni 31. 8. 1999. K projednávanému trestnému činu došlo dne 17. 11. 1999, tedy po více než dvou a půl měsících poté, co obviněný přestal na letišti pracovně působit. Pokud obviněný ponechal na svém bývalém pracovišti některé své oděvní součásti, je vzhledem k době, která uplynula mezi jeho kontaktem s těmito věcmi a trestným činem, více než nepravděpodobné, že by se v těchto věcech obviněného nacházela pachová stopa takové intenzity, že by bylo možné ji přenést na jiný předmět nacházející se na místě činu.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud i přes své chybné právní hodnocení rekognic in natura dospěl k závěru, že vina obviněného je i při vyloučení citovaných důkazů rekognicemi in natura dostatečně prokázána, a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, neboť svým konečným výrokem formálně potvrdil věcně správný rozsudek soudu prvního stupně.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného M. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 5 To 33/2003, jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání (viz ustanovení § 274 tr. ř. ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2006

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru