Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 199/2004Usnesení NS ze dne 22.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.199.2004.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 199/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 22. února 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné A. R., proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 7 To 174/2003, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:

Stížnost pro porušení zákona sezamítá, neboť není důvodná.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 2003 sp. zn. 34 T 4/2003, tak, že uznal A. R. vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tím, že dne 2. 7. 2002 kolem 01.30 hod. v P., E. ul. před nočním klubem „K. b.“ z nezjištěné příčiny napadla vyhazovacím nožem zvaným „motýlek“ poškozeného E. S., přičemž tímto jednáním mu způsobila řeznou ránu vpředu a vpravo na krku délky asi 10 cm pronikající ke štítné chrupavce bez postižení velkých krčních cév a nervů, bodnou ránu s vbodem délky asi 1,5 cm v levé srdeční krajině ve výši 4. – 5. žebra při hrudní kosti s bodným poraněním osrdečníku a levé srdeční komory a bodnou ránu s vbodem v oblasti pupku délky asi 2 cm nepronikající do dutiny břišní, přičemž v důsledku zranění byl poškozený poté okamžitě převezen do Fakultní nemocnice K. V., kde byl následně operován. Za to jí byl v sazbě § 222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 60a odst. 1, odst. 2 a § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků při současném stanovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost během zkušební doby se nejčastěji jednou za měsíc dostavil k probačnímu pracovníkovi Městského soudu v Praze. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněné uložen i trest propadnutí věci, a to vyhazovacího nože, tzv. „motýlka“.

Proti tomuto rozsudku podaly v zákonné lhůtě odvolání jednak obviněná A. R., jednak v neprospěch obviněné státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze.

Z podnětu odvolání státní zástupkyně rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2004 rozsudkem pod sp. zn. 7 To 174/2003, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl. Obviněnou A. R. uznal vinnou pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zák. Tohoto jednání se podle rozsudku vrchního soudu dopustila totožným jednáním, které bylo popsáno ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 4/2003. Za to jí byl v sazbě § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. ř. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl opět uložen trest propadnutí věci, tj. nože tzv. „motýlka“.

Pokud jde o odvolání obviněné A. R., to bylo stejným rozhodnutím vrchního soudu podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. 7 To 174/2003, podle § 266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné A. R. Napadenému rozhodnutí vytýká, že jím byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1, § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněné.

Podle ministra spravedlnosti nebyl postup vrchního soudu při hodnocení opatřených důkazů objektivní. Stěžovatel sice současně zdůraznil, že vlastní hodnocení důkazů nelze stížností pro porušení zákona napadnout, pokud by jím však nedošlo k porušení zásad formální logiky, což se však v daném případě stalo.

K vytýkanému porušení zákona shledává stěžovatel především v těchto zásadních okolnostech:

1.„Policie České republiky neprovedla ohledání místa činu, takže chybí důkaz, že na údajném místě činu byly stopy po zápase dvou lidských těl a krev.

2. Soud nevyužil důkaz, a to výsledek lékařského vyšetření obviněné ze dne 2. 7. 2002, z něhož je patrno, že u obviněné byly zjištěny drobné odřeniny a zhmožděniny na pažích a rukou, které by se podle ministra spravedlnosti daly vysvětlit jako důkaz toho, že obviněná s poškozeným zápasila na zemi.

3. Policie České republiky nevyhledala obviněnou ihned po činu, ale až dopoledne na pracovišti a vyslechla ji až odpoledne, což zřejmě bylo důvodem k tomu, že ji nebyla odebrána krev. Tak mohlo být zjištěno podle zbytků alkoholu za osm hodin po činu jaký měla obviněná obsah alkoholu v krvi v době incidentu, popřípadě zda neměla v krvi stopy drog.

4. Policie České republiky odebrala obviněné oděvní součástky, které měla na sobě v kritickou dobu, avšak není známo, zda na jejím oblečení byla krev poškozeného. Podle potřísnění krví a umístění skvrn na oblečení by se dalo usuzovat na vzájemnou polohu těl obou účastníků dramatu při útoku nožem.

5. Vrchní soud nevyhodnotil poměr fyzických dispozic obou účastníků incidentu,neboť podle dostupných informací měl E. S. značnou fyzickou převahu nad obviněnou. Obviněná měří 160 cm a váží 58 kg, poškozený měří 175 – 180 cm a váží kolem 80 kg. Zatímco obviněná nemá svalstvo vypracované fyzickou prací či sportem, poškozený má atletickou postavu. Tato okolnost je důležitá pro posouzení, zda šlo o nutnou obranu.

6. Vrchní soud neprověřoval zručnost nebo vycvičenost obviněné v zacházení s vystřelovacím nožem. Pokud by se prokázalo, že s nožem zachází neodborně a poranění poškozeného se jí zdařilo jen náhodně, byl by to nepřímý důkaz v její prospěch.

7. Vrchní soud pochybil, pokud nenechal vyšetřovacím pokusem prověřit světelné podmínky na místě činu. To je důležité pochybení, neboť při vyhodnocování jednání obviněné zřejmě vycházel z domněnky, že obviněná v době útoku na ležícího poškozeného dobře viděla, takže rány vědomě vedla na důležitá místa a věděla, jak vážná zranění způsobila.

8. Hodnocení věci znalcem z oboru zdravotnictví bylo deformováno přístupem nalézacího soudu, který se od počátku rozhodl přijmout jako věrohodnou verzi příběhu uvedenou E. S., přičemž znalec se určitě mýlí pokud tvrdí, že zranění poškozeného nemohla vzniknout „bodnutím dozadu“. Obviněná však hovořila o tom, že nožem dozadu za sebe, kde tušila poškozeného „švihla“. Švihnout je v daných souvislostech jiný výraz pro „seknout“ a lze se jednoduchým vyšetřovacím pokusem přesvědčit, že právě takto mohla zasadit řeznou ránu do pravé strany těla. Pokud by se znalec lépe seznámil s výpovědí obviněné, věděl by, že obviněná se z polohy na čtyřech dostala do polohy na kolenou, tělo poškozeného měla ve tmě nad sebou, kam naslepo několikrát bodla. Její verze je tak v přesném souladu se způsobem zasazení ran.

9. V tak závažném případu měl být vyžádán revizní znalecký posudek ústavu.

10. Znalcům, kteří vypracovali psychiatrické a psychologické posudky je nutno vytknout, že se hlouběji nezabývali širšími okolnostmi formování osobnostního profilu obviněné a jejím momentálním psychickým stavem. Některé důležité okolnosti byly uvedeny jen v náznaku, ale nebyly propracovány do hloubky. Jde zejména o vliv dětství obviněné, které bylo poznamenáno rozpadem manželství rodičů a jejím odchodem z domova, fyzické týrání manželem a s tím související sebevražedný pokus, uskutečněný asi půl roku před činem. Vynikla by tak skutečnost, že obviněná byla předcházejícím utrpením načasována na zkratovou reakci, jak popisuje znalec. Novou okolností, soudu dříve neznámou, která potvrzuje uvedené skutečnosti, je sebevražedný pokus obviněné ze dne 11. 6. 2004.

11. Zásadní výhradu je třeba vznést ke znaleckému posudku v části týkající se hodnocení osobnosti poškozeného. Vrchní soud hrubě podhodnotil stupeň opilosti a schopnost poškozeného rozlišovat závažnost jeho počínání. Nelze mít zato, že 1,8 promile absintu míchaného s pivem je totéž, jako např. 1,8 promile z kvalitního vína, neboť alkohol je v nápoji doprovázen dalšími psychicky aktivními látkami, které se při běžných rozborech nezjišťují. Dokladem vysokého stupně otupělosti poškozeného alkoholem je skutečnost, že nevnímal obě bodné rány. Rány do břicha si všiml až při pohledu do zrcadla na toaletě, ale o ráně do krajiny srdeční se dověděl až v nemocnici po operaci. Vzhledem k umístění zrcadla na toaletách je zvláštní, že viděl níže položenou ránu na břiše, nikoli do krajiny srdeční. To svědčí o tom, že jeho vnímavost byla značně snížena.

12. Nebyl jednoznačně zjištěn motiv jednání. Zatímco verze obviněné je ucelená a je tuctovým příběhem, kterých se u příležitosti disco zábav odehrávají desítky ročně, příběh E. S. je naprosto výjimečný a bez objasnění motivu A. R. zcela zvláštní.

13. V rozporu s výpovědí v přípravném řízení a před soudem podal poškozený E. S. po právní moci rozsudku výklad reportérce televizní stanice N., v němž připustil zájem využít příležitosti k pohlavnímu styku s obviněnou A. R. a že se o pohlavní styk neúspěšně pokoušel.“

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 7 To 174/2003, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněné A. R.. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. nechť je napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze, případně aby ve věci sám podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl.

Ke stížnosti pro porušení zákona zaslal Nejvyššímu soudu České republiky dne 28. 1. 2005 vyjádření obhájce obviněné JUDr. V. T., který se v celém rozsahu k argumentaci vyjádřené ve stížnosti pro porušení zákona připojil. I on poukázal na protichůdná tvrzení ve znaleckých psychiatrických a psychologických posudcích, a to zejména závěr, že obviněná neprojevuje snahu jevit se lepší než je, na druhé straně že u ní nelze vyloučit účelovou lež. Soudům obou stupňů vytýká, že nevyhodnotily okolnost, že obviněná jednala ve stresu a ve strachu, takže na řádné rozvažování by potřebovala více času, než který měla skutečně k dispozici. I obhájce obviněné poukazuje na pořad TV N., která byla částečně zpracována způsobem, který připomíná záznam vyšetřovacího pokusu. Jak obviněné tak poškozenému byl v pořadu poskytnut stejný prostor pro to, aby svou verzi předvedli, čímž vznikl objektivní dokument, s nímž by se měl Nejvyšší soud České republiky seznámit. Za vadu pokládá také okolnost, že obě trestní řízení jak proti obviněné tak proti poškozenému byla vedena samostatně, což ve svých důsledcích vedlo k tomu, že soudy se navzájem svými rozhodnutími ovlivňovaly v neprospěch obviněné. Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí v některých svých tvrzeních spekuloval, např. když uzavřel, že pokud měl poškozený shrnuté kalhoty a vystrčený ztopořený úd, nemohl vůbec obviněnou napadnout. Obhájce obviněné je naopak toho názoru, že shrnutí bermud nemohlo podstatně ovlivnit pohyblivost útočníka. Jako účelová se rovněž jeví úvaha vrchního soudu pokud tvrdí, že obviněná užila nepřiměřené obrany proti hrozícímu znásilnění, když S. popírá, že by ji měl v úmyslu znásilnit. Vyjádření obhájce obviněné postrádá vlastní návrh, jak by měl Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodnout.

Ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, jež Nejvyššímu soudu České republiky bylo doručeno dne 21. 1. 2005, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že pokládá stížnost pro porušení zákona za nepřípustnou a Nejvyšší soud České republiky by ji měl podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnout. Stížnost pro porušení zákona sice směřuje proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, zcela však pomíjí skutečnost, že v dané věci již Nejvyšší soud České republiky rozhodl usnesením ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. 4 Tdo 951/2004, o dovoláních obviněné i nejvyšší státní zástupkyně proti stejnému rozsudku vrchního soudu. Podaná dovolání byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (pokud šlo o dovolání nejvyšší státní zástupkyně) odmítnuta.

Podaná stížnost pro porušení zákona tak fakticky směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, který se s námitkami, jež jsou ve stížnosti pro porušení zákona uvedeny, již vypořádal. Rovněž vyřešil i námitku, že v případě obviněné absentuje subjektivní stránka trestného činu, neboť jednala v nutné obraně, jakož i s námitkou nevěrohodnosti poškozeného E. S., na niž je ve stížnosti pro porušení zákona obdobně jako v dovolání obviněné usuzováno z vyjádření poškozeného a dalších zainteresovaných osob, učiněných v publicistickém pořadu televize N. Nejvyšší soud České republiky učinil ve zmiňovaném usnesení zcela jednoznačný závěr, že ač nebyl zjištěn motiv jednání obviněné, oba soudy správně uzavřely, že se nejednalo o obranu obviněné před hrozícím znásilněním. Námitky obviněné A. R. zpochybňující subjektivní stránku trestného činu proto důvodně podle Nejvyššího soudu nemohly obstát, neboť ve vztahu k zavinění učinily soudy obou stupňů taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují, když úmysl obviněné při útoku proti poškozenému a který nevykazoval znaky jednání v nutné obraně, směřoval k usmrcení poškozeného a s tímto následkem byla obviněná srozuměna. Ve světle těchto skutečností je tak zcela irelevantní jak se k posuzované věci vyjadřovali její protagonisté v rámci televizního pořadu.

Za tohoto stavu věci proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství hodnotil podanou stížnost pro porušení zákona jako nepřípustnou a navrhl, aby byla podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnuta.

Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky navrhovaným způsobem nerozhodl, činil alternativní návrh, aby tato stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta jako nedůvodná podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Je totiž zřejmé, že stížností pro porušení napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu, nedošlo v něm k vadám, které by měly vliv na objasnění věci nebo na možnosti obviněné uplatnit svá práva na obhajobu. Dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly vyhodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky uvedené ve stížnosti pro porušení zákona tak nejsou způsobilé tyto závěry nejen zpochybnit, ale ani zvrátit.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

Nejvyšší soud především konstatuje, že ve věci byla již jednou stížnost pro porušení zákona ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněné A. R. proti totožnému rozhodnutí podána, a to dne 5. 8. 2004, která byla u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 4 Tz 537/2004. Tento mimořádný opravný prostředek byl podán jako tzv. blanketní, tj. neodůvodněná stížnost pro porušení zákona. Aniž došlo k jejímu projednání, vzal ministr spravedlnosti svým přípisem ze dne 24. 8. 2004, došlým Nejvyššímu soudu dne 27. 8. 2004, podanou stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 6 tr. ř. zpět. Usnesením ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. 4 Tz 145/2004, vzal předseda senátu toto zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona na vědomí. Tento zpětvzatý mimořádný opravný prostředek by byl překážkou pro podání nové stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ustanovení § 266a odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 10. 2004, avšak vzhledem k novele trestního řádu účinném od 1. 11. 2004 je tento procesní postup možný.

V ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. je vyjádřen omezený rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu rozhodujícího o stížnosti pro porušení zákona. Po novelizaci trestního řádu provedeného zákonem č. 265/2001 Sb., který významně omezil revizní princip při přezkoumávání rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona, již Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumává jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána. Pokud jde o rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu je Nejvyšší soud limitován v přezkoumávání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí důvody uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona, tj. zkoumá, zda tyto důvody existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí; jiné důvody, jež mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží. Toto vysvětlení pokládá Nejvyšší soud za nutné učinit v souvislosti s rozšířením důvodů stížnosti pro porušení zákona, které učinil obhájce obviněné, a k nimž vzhledem k citovanému ustanovení není oprávněn, neboť subjektem jež stanoví rozsah důvodů stížnosti pro porušení zákona je pouze ministr spravedlnosti.

Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak pravomocného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.

Pokud je stížností pro porušení zákona vytýkáno, že Policie České republiky neprovedla ohledání místa činu, koliduje s tímto tvrzením protokol o ohledání místa činu na č. l. 76 a 77 spisu, jakož i pořízená fotodokumentace na č. l. 79 - 83, kteréžto důkazy byly v hlavním líčení před soudem prvního stupně procesně adekvátním způsobem provedeny a vyhodnoceny. Ve věci byla rovněž provedena prověrka viditelnosti (č. l. 69 – 76), jež byla rovněž užita jako důkaz, přičemž z ní soudy obou stupňů rovněž vycházely při hodnocení námitky uvedené ve stížnosti pro porušení zákona ad 5)., a ve svých rozhodnutích se uvedenými důkazy také zabývaly (č. l. 220, 221 spisu).

Nelze rovněž přisvědčit tvrzení, že soudy nevyužily jako důkaz lékařské vyšetření obviněné A. R. Není pravdou, že u obviněné byly zjištěny „drobné odřeniny a zhmožděniny na pažích a rukou“, z čehož stěžovatel dedukoval závěr o zápasu obviněné s poškozeným na zemi. Z lékařské zprávy (č. l. 9) a fotodokumentace na č. l. 13 naopak vyplývá, že na pravé paži obviněné byla zjištěna nad pravým loketním kloubem čárkovitá excoriace (škrábanec) délky 4 cm, o zhmožděninách není ve zprávě nic uvedeno. Okolnost, že z existence tohoto zjištěného zranění soudy obou stupňů nevyvodily právě onen závěr o způsobu jeho vzniku, který jako odpovídající vyhodnotil ministr spravedlnosti, znamená, že soudy obou stupňů hodnotily tento důkaz nejen samostatně, ale v kontextu důkazů dalších, zejména výpovědí obviněné a poškozeného.

Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku, že není znám výsledek zkoumání oděvních součástí obviněné, přesto, že je Policie ČR obviněné odebrala. Z odborného vyjádření Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, odboru kriminalistické techniky a expertiz ze dne 18. 7. 2002, které je založeno ve spise na č. l. 84 – 85 je patrno, že na 1 ks zavíracího nože typu motýlek byla prokázána přítomnost lidské krve, ale vzhledem k velmi malému množství materiálu se nelze vyjádřit ke krevní skupinové vlastnosti v systému ABO. Na dámském tílku světle modré barvy a černých riflích s bílým prošíváním nebyla zjištěna přítomnost krve. Tento důkaz byl proveden v hlavním líčení dne 14. 4. 2003 (č. l. 201), obviněná měla možnost se k jeho obsahu podle § 214 tr. ř. vyjádřit a jak je zřejmé z protokolace, neměla k provedenému důkazu žádné připomínky.

Oporu v provedených důkazech nemá rovněž stížnostní námitka, že Vrchní soud v Praze nevěnoval pozornost vycvičenosti obviněné v zacházení s vystřelovacím nožem. Především byla hodnocena výpověď obviněné A. R., která dne 2. 7. 2002 při svém výslechu uvedla, že nůž sebou nosí na obranu (č. l. 97). Svědkyně T. T. ve své výpovědi ze dne 10. 7. 2002 uvedla, že obviněná protože byla fyzicky napadena manželem, nosila u sebe nůž (č. l. 115). Svědek L. V. ve svém výslechu ze dne 31. 7. 2002 uvedl, že v baru C. u stolu ukazovala obviněná nůž, ukazovala, že s ním umí zacházet, a když svědek vyjádřil pochybnosti o vhodnosti tohoto nože k obraně, obviněná řekla, že se s tím bodnout dá (č. l. 159). Tyto důkazy byly provedeny i v hlavním líčení dne 14. 4. 2003, přičemž jsou v rozsudcích soudů obou stupňů hodnoceny, a to i v kontextu znaleckých posudků z oboru zdravotnictví – soudního lékařství i psychiatrie.

Nejvyšší soud neshledal oprávněnými ani výtky směřující k znaleckým posudkům, které byly ve věci podány – viz námitky ad 8, ad 10.

Znalecký posudek prim. MUDr. J. H. z Ú. s. l. FN KV v P. ze dne 22. 7. 2002 popisuje charakter a rozsah zranění, která byla u poškozeného S. zjištěna a z jejich tvaru, hloubky, umístění, při znalosti výpovědí obviněné i poškozeného o průběhu konfliktu a způsobu jeho řešení z pohledu těchto subjektů, stanovil nejpravděpodobnější mechanismus vzniku poranění, jejich závažnost a posoudil i nejpravděpodobnější intenzitu vedených úderů, jimiž zranění byla způsobena. Je na místě v této souvislosti připomenout, že o závěry kvalifikovaného znalce, který znalecký posudek vyhotovil po poučení podle § 106 tr. ř., tedy po poučení o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trvalých následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 tr. zák. Z obsahu znaleckého posudku i z výpovědi znalce je patrno, že se jak s výpovědí obviněné tak poškozeného seznámil způsobem, který mu neumožnil orientaci ve vzniklé situaci, přičemž vzhledem k nabízeným variantám vzniku poranění, které vyplývaly z výpovědí obviněné a poškozeného, také on variantně posoudit míru jejich pravděpodobnosti. Zde je na místě konstatovat, že i znalecký posudek je v konečném stadiu jako důkaz posuzován a hodnocen soudem, a že i v tomto ohledu toto hodnocení důkazu konvenuje zásadám stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., jak bude podrobněji dále zdůvodněno.

Není zřejmé v čem má oporu stížnostní námitka o nedostatečné pozornosti znalců psychiatrů a psychologa, kterou věnovali či nevěnovali zkoumání osobnostního profilu obviněné. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – psychiatrie a klinické psychologie, který vypracovali znalci prof. MUDr. K. Ch., CSc. a PhDr. N. K. (č. l. 18 – 43) totiž takovýto závěr nevyplývá. Znalec psychiatr se velmi podrobně zabýval rodinnou anamnézou obviněné, kde byla obviněná A. R. podrobně vyslechnuta ke svému dětství, výchovným metodám rodičů, charakteristice obou rodičů, jejich manželství, podrobně také charakterizovala osobnost své sestry a svůj vztah k ní. Obdobně je věnován dostatečný prostor osobní anamnéze, kde podrobně popisuje svá školní léta, záliby, vztahy k opačnému pohlaví i své manželství. Ještě podrobnější je toto vyšetření v rámci psychologické části posudku, kde nadto byla obviněná podrobena odborným psychologickým testům (Wechsler, Eysenckův osobnostní dotazník, Hand test, Lüscherův test, FDT, Baum test, BDI-test agresivity, Rorschackův test), jimiž byly její subjektivní údaje verifikovány. Podle názoru Nejvyššího soudu se těmito závěry soudy obou stupňů podrobně zabývaly a tyto důkazy také ve svých rozhodnutích hodnotily.

Okolnost, že poškozený v době kdy byl napaden obviněnou, byl pod vlivem alkoholu, a do jaké míry bylo i jeho jednání deklinováno požitým alkoholem, byla předmětem dokazování. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 22. 7. 2002 vyplývá, že poškozený byl ve stavu středně těžké prosté opilosti, přičemž efekt alkoholu mohl být odbržďující ve vztahu k zábranám v chování poškozeného. Znalecký posudek nekonstatoval patologickou opilost ani stav obluzení psychoaktivními látkami, jak se snaží dovozovat stěžovatel ve své námitce pod bodem 11. Výše hladiny alkoholu 1,8 promile u obviněného byla stanovena metodou plynové chromatografie, což je metoda stanovící množství alkoholu v krvi naprosto přesně a nezpochybnitelně. Důkaz čtením spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 131/2002, byl ve veřejném zasedání dne 20. 4. 2004 před Vrchním soudem v Praze proveden, čten byl i závěr znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován na poškozeného E. S., přičemž obviněná ani její obhájkyně k těmto závěrům žádnou výhradu neměly a žádný z učiněných závěrů nezpochybnily, obdobně též intervenující státní zástupce.

Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti, že v tak závažném případu měl být vyžádán revizní znalecký posudek, Nejvyšší soud se s tímto obecným a nezdůvodněným závěrem stěžovatele neztotožňuje. Podle ustanovení § 109 tr. ř. je-li pochybnost o správnosti znaleckého posudku anebo je-li posudek nejasný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Z obsahu přezkoumávaného spisu je patrno, že výhrady tohoto typu ke znaleckému posudku z oboru psychiatrie a psychologie vypracovaného na obviněnou vzneseny nebyly, dokonce při osobních výsleších obou znalců v hlavním líčení nebyl znalcům položen žádný upřesňující dotaz, nebyla vznesena jediná námitka, která by jejich závěry zpochybňovala (č. l. 195 – 196 spisu), přestože k tomu byla obviněná podle § 214 tr. ř. vyzvána. Podle ustanovení § 110 odst. 1 tr. ř. ve výjimečných zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. Nejvyšší soud konstatuje, že k takovémuto procesnímu postupu lze podle dosavadní judikatury přistoupit teprve po vyčerpání postupu podle § 109 tr. ř., tj. teprve tehdy, jestliže nejasnosti nebo neúplnosti posudku nebyly odstraněny ani osobním výslechem znalce a vysvětlením, které po něm bylo žádáno. Jak již je upřesněno výše, vzhledem k tomu, že pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů nebyly vůbec nastoleny, důvod k vypracování revizního posudku nebyl a není dán.

V ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.

Podle § 2 odst. 11 tr. ř. je jednání před soudy ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V tomto zákonném ustanovení je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, jakož i zásady veřejnosti.

Podle ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zda vymezena jedna ze základních zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy vyhodnotil podle § 2 odst. 6 tr. ř. a na jejich základě učinil závěr o vině obviněné A. R. trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací postupoval v intencích ustanovení § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř., k čemuž je procesně oprávněn, přičemž ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. 7 To 174/2003, také přesvědčivě vyložil důvody a úvahy, které ho k tomuto procesnímu postupu vedly. Při splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodl sám. Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto řízení soud druhého stupně respektoval zásadu ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů. Za stávající důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu všech důkazů. To se týká zejména obviněné, svědků a znalců, u nichž bylo nezbytné, aby si soudy obou stupňů mohly na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud druhého stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněné A. R., které vrchní soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyslovil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu, zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s již vzpomenutou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavkem na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§ 259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.

V posuzované trestní věci bylo těžiště dokazování v řízení před soudem prvního stupně, přičemž Vrchní soud v Praze v souladu se zákonem vycházel po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze jednak z jeho skutkových zjištění, jednak z důkazů, které sám provedl v rozsahu, který nekolidoval se zákonnými požadavky uvedenými výše. Vrchnímu soudu v Praze nelze upírat právo hodnotit důkazy a užít právní kvalifikaci skutku v souladu s výsledky procesu odehrávajícího se v intencích § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jak to činí podaný mimořádný opravný prostředek.

Ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit o nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotit a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů nelze dospět k závěru, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.

Pro úplnost je třeba uvést, že sám stěžovatel hned z úvodu svého mimořádného opravného prostředku připustil vědomost, že podat stížnost pro porušení zákona jen proto, že soudy provedly zhodnocení důkazů určitým způsobem je nepřípustné, avšak hned upřesnil, že vytýkané hodnocení důkazů odporuje zásadám formální logiky. S tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožnil z důvodů uvedených výše. Naopak nepřípustné hodnocení provedených důkazů provedl stěžovatel, neboť užil jednak ničím nedoložené hypotézy (viz - co by se dalo dovodit z důkazu, kdyby byl vyložen v souladu s představou a názorem stěžovatele), jednak vytkl neprovedení specifikovaných důkazů, které však zákonným způsobem provedeny a vyhodnoceny byly, jak je podrobně rozvedeno výše. Uplatněná námitka ministra spravedlnosti o nesouladu hodnocení důkazů soudy obou stupňů se zásadami formální logiky uvedený nesoulad pouze konstatuje, aniž by blíže v tomto směru konkrétně argumentovala objektivně podloženým hodnocením. Lze tak uzavřít, že pouze osobní přesvědčení o pádnosti a průkaznosti uplatněného protinázoru jeho správnost nepotvrzuje.

Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány jisté rozpory mezi provedenými důkazy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy nutně musely vést k uplatnění zásady „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. V obecné rovině i přes rozpory mezi důkazy může soud v konkrétní důkazní situaci dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení důkazů výše naznačeným způsobem, přičemž již nepřichází v úvahu provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém nestranném a objektivním uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v projednávaném případě, opak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněné, svědčí-li důkazy o její vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz zdůrazňovaná odlišnost verzí případu ve světle výpovědí obviněné a poškozeného).

Pro úplnost je třeba zdůraznit, že tzv. novum, jímž je shledáváno vystoupení poškozeného v pořadu soukromé televizní stanice N., kde reportérce tohoto pořadu měl připustit, že s obviněnou A. R. chtěl mít pohlavní styk a neúspěšně se o něj pokoušel, je novou skutečností, která nebyla až dosud orgánům činným v trestním řízení známa a mohla by odůvodnit případně jiné rozhodnutí o vině obviněné A. R. Tato skutečnost však může být pouze důvodem k obnově řízení podle § 278 a násl. tr. ř., nikoli však pro vyslovení porušení zákona, vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadených rozhodnutí a tzv. n. zde zákon nepřipouští. Obdobný závěr je nutno vztáhnout i na argument, že soudy nezohlednily sebevražedný pokus obviněné ze dne 11. 6. 2004, když rozhodnutí soudů obou stupňů ze dne 3. 11. 2003 a 20. 4. 2004 tomuto datu předcházejí a zcela logicky tuto událost nikterak nehodnotí.

Ze všech těchto důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 7 To 174/2003, neboť jde o rozhodnutí, které je v souladu se zákonem.

Vzhledem ke všem výše uvedených skutečnostem rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 7 To 174/2003, tak, že není důvodná a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.

Nejvyšší soud se neztotožnil s právním závěrem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v tom směru, že by měl podanou stížnost pro porušení zákona zamítnout jako nepřípustnou podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Je sice pravdou, že ve stížnosti pro porušení zákona jsou obsaženy některé totožné námitky, které byly uplatněny již v jiném mimořádném opravném prostředku, jímž bylo dovolání podané obviněnou. O tomto dovolání, jakož i dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 4 Tdo 951/2004 tak, že je obě odmítl. V poučení, které bylo podáno k tomuto opravnému prostředku, je uvedeno, že proti němu není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). Pokud by Nejvyšší soud v nyní posuzované trestní věci vycházel striktně z obsahu uplatněných námitek přihlížeje pouze k jejich slovní formulaci, nepochybně by přisvědčil názoru Nejvyššího státního zastupitelství, že totiž podáním stížnosti pro porušení zákona a uplatněním totožných námitek je vlastně zákon obcházen a při existenci citovaného dovolacího rozhodnutí směřuje vlastně další mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí, proti němuž není přípustný. Nejvyšší soud však při posuzování, zda podaná stížnost pro porušení zákona je či není v tomto případě přípustná, hodnotil především záměr stěžovatele domoci se změny skutkových zjištění, kterýžto důvod není zákonným dovolacím důvodem, v tomto směru tak podaná stížnost pro porušení zákona napadá okolnosti, které dovoláním přezkoumávány nebyly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2005

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru