Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 191/2003Usnesení NS ze dne 07.01.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.191.2003.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 191/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněné J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2002, čj. 4 To 65/2002-1046,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 2 tr. ř., takto:

Výroky rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2002, čj. 4 To 65/2002-1046, že obžalovaná je povinna zaplatit poškozené I., se sídlem P., F. 9, na náhradě škody částku ve výši 99.731,95 Kč a že poškozená I., a. s., se sídlem P. F. 9, se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních, byl v ustanoveních § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. porušen zákon v neprospěch obviněné J. M.

Napadený rozsudek se v uvedených výrocích zrušuje. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 271 odst. 2 tr. ř. se zřetelem k ustanovení § 265 tr. ř. se poškozená I., a. s., se sídlem P., F. 9, s celým svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 1999, čj. 10 T 19/97-698, byla obviněná J. M. uznána vinnou pod bodem 1) výrokové části tohoto rozsudku trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., pro skutek spočívající v tom, že v P. v úmyslu vylákat cizí majetek, ač neměla dostatek finančních prostředků, uzavřela dne 25. 11. 1993 jako jediná jednatelka a majitelka spol. M., s. r. o., P., smlouvu o koupi části podniku – průmyslového areálu I., a. s., P., situovaného v P. – V. v ulici Z. d., za kupní cenu 31 mil. Kč, přičemž první splátka ve výši 6 mil. Kč měla být společností M., s. r. o., uhrazena do 30. 11. 1993 a druhá splátka ve výši 25 mil. Kč nejpozději do 28. 2. 1994; z uvedené kupní ceny však uhradila pouze částku 1 mil. Kč, přičemž na důkaz své solventnosti předložila zfalšovaný výpis banky B. L. v B., dle kterého jí měla být poukázána částka 7 mil. BEF na její účet u B. H., a. s., pobočka P., i když věděla, že žádná taková finanční transakce nemohla proběhnout a dne 17. 12. 1993 vyplnila příkaz k úhradě ze svého účtu vedeného u B. H., a. s., pobočka P., na účet I., a. s., P., s datem splatnosti dne 20. 12. 1993 na částku 5 mil Kč, kdy tato částka však z důvodu nedostatku prostředků na jejím účtu převedena nebyla; vzhledem k tomu, že dne 28. 2. 1994 neuhradila zbývající část kupní ceny bylo ze strany I., a. s., P., řádnou formou odstoupeno od smlouvy o prodeji výše uvedeného podniku a přestože dne 2. 3. 1994 obdržela písemně odstoupení od výše uvedené smlouvy, čímž mělo dojít k předání majetku zpět prodávajícímu ve stavu odpovídajícímu převzetí, tento majetek rozprodávala a nadále prováděla v areálu neoprávněně svou podnikatelskou činnost do 10. 5. 1995 a způsobila tak I., a. s., P., škodu nejméně 5.811.622,03 Kč. Pod bodem 2) výrokové části tohoto rozsudku byla obviněná uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., spočívajícím v tom, že v době od června roku 1994 do února 1995 v rámci své podnikatelské činnosti jako jediná jednatelka a majitelka spol. M., s. r. o., P., předložila F. ú. v P. daňová přiznání o nákupu hutního materiálu v celkové výši 1.267.898,- Kč, přičemž provedenou kontrolou F. ú. P. bylo zjištěno, že doklady o nákupu hutního materiálu jsou prokazatelně zfalšovány, čímž byl jmenované neoprávněně vyplacen odpočet DPH ve výši 237.087,- Kč. Za to byla podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat živnost, a to nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje na dobu 7 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obžalované uložena povinnost nahradit poškozené organizaci I., a. s., P., škodu ve výši 5.811.622,03 Kč, přičemž poškozená organizace I., a. s., P., byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněné J. M. se věcí zabýval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne 28. května 2002, čj. 4 To 65/2002-1046, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněná J. M. se podle bodu 1) výrokové části tohoto rozsudku uznává vinnou pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který spáchala tak, že dne 25. 11. 1993 v P. uzavřela jako jediná jednatelka a majitelka spol. M., s. r. o., P., v úmyslu vylákat cizí majetek, ač neměla dostatek finančních prostředků, smlouvu o koupi části podniku – průmyslového areálu I., a. s., se sídlem P., F. 9, situovaného v P. – V. v ulici Z. d., jehož hodnota činila nejméně 19.186.646,- Kč, za kupní cenu 31.000.000,- Kč, přičemž první splátka ve výši 6.000.000,- Kč měla být společností M., s. r. o., uhrazena do 30. 11. 1993 a druhá splátka ve výši 25 mil. Kč nejpozději do 28. 2. 1994; z uvedené kupní ceny však uhradila pouze částku 1.000.000,- Kč, přičemž na důkaz své solventnosti předložila zfalšovaný výpis banky B. L. v B., dle kterého jí měla být poukázána částka 7.000.000,- BEF na její účet u B. H., a. s., pobočka P., i když věděla, že žádná taková finanční transakce nemohla proběhnout a dne 17. 12. 1993 vyplnila příkaz k úhradě ze svého účtu vedeného u B. H., a. s., pobočka P., na účet I., a. s., se sídlem P., F. 9, s datem splatnosti dne 20. 12. 1993 na částku 5.000.000,- Kč, kdy tato částka z důvodu nedostatku prostředků na jejím účtu převedena nebyla; k přechodu vlastnictví v důsledku nedostatku zápisu do katastru nemovitostí pro formální nedostatky nedošlo, čímž poškozené I., a. s., se sídlem P., F. 9, hrozilo způsobení škody ve výši nejméně 19.186.646,- Kč. Podle bodu 2) výrokové části tohoto rozsudku byla obviněná uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který spáchala tak, že v době od června roku 1994 do února 1995 v rámci své podnikatelské činnosti jako jediná jednatelka a majitelka spol. M., s. r. o., P., předložila F. ú. v P. daňová přiznání k nákupu hutního materiálu v celkové výši 1.267.898,- Kč, k němuž nedošlo, v důsledku čehož byl jmenované vyplacen odpočet DPH ve výši 237.087,- Kč, přičemž provedenou kontrolou F. ú. v P. bylo zjištěno, že doklady o nákupu hutního materiálu jsou zfalšovány. Za to jí byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat živnost, a to nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje na dobu 7 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obžalované uložena povinnost nahradit poškozené organizaci I., a. s., P., škodu ve výši 99.731,95 Kč, přičemž poškozená organizace I., a. s., P., byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené I., a. s., bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti tomuto pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné J. M., kterou omezil na výrok o náhradě škody. V písemném vyhotovení tohoto mimořádného opravného prostředku vytkl stěžovatel vrchnímu soudu porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k § 43 odst. 3 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. ve výroku o náhradě škody, když konkrétně poukázal na to, že vrchní soud v rámci svých úvah poukázal na výsledky provedeného dokazování, ze kterých byl zřejmý vznik škodlivého následku na ušlém zisku (nájemném) poškozené společnosti I., a. s., ve výši 1.099.731,95 Kč v důsledku neoprávněného užívání jejího majetku, a takto dovodil právní titul pro přiznání nároku na náhradu škody. Přitom však přehlédl jím původně správně zdůrazněný rámec přisouzeného popisu skutku, který však takové jednání (konkrétně spočívající v neprávem získané úhradě za pronájem areálu poškozené společnosti v době po jejím odstoupení od kupní smlouvy s obviněnou), neobsahuje. Proto za daného stavu věci nemůže být splněna podmínka pro přiznání nároku poškozené společnosti na náhradu škody, neboť škoda nebyla způsobena přisouzeným skutkem. Tento zásadní závěr o podmínkách absence adhézního titulu pro přiznaný nárok poškozeného na náhradu škody pak nemůže být jakkoliv ovlivněn postupem odvolacího soudu, který provedl s ohledem na odvolací návrh obviněné směřující k zápočtu vzájemných finančních pohledávek s poškozenou společností, započtení částky 1 milion Kč na přiznaný nárok na náhradu škody. Vycházel z toho, že touto částkou obviněná původně začala plnit platební podmínky předmětné kupní smlouvy, od které poškozený následně odstoupil, a z porovnání jejich vzájemných splatných aktiv a pasiv zohlednil, že v době jeho rozhodování nebyla tato částka obviněné stále ještě vrácena. Přestože se takto započtená pohledávka obviněné z části opírá o skutkový základ, přisouzený jí pod bodem 1) výroku o vině, je nepřehlédnutelným faktem, že byla započtena v poměru k pohledávce obviněné, která viz výše uvedeno, není skutkově pokryta podanou obžalobou a tedy zákonitě ani přisouzeným výrokem o vině. Proto za popsaného stavu věci nemůže přisouzený výrok o náhradě škody ani v nejmenším rozsahu (v poměru k podstatně vyšší částce původně nalézacím soudem přisouzené), po stránce zákonnosti obstát. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 To 65/2002, byl porušen zákon v neprospěch obviněné J. M. v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k § 43 odst. 3 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř., a to ve výroku o náhradě škody, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozhodnutí toliko výrok o náhradě škody a dále zrušil i případná na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 2 tr. ř. a poškozenou I., a. s., s celým jejím nárokem na náhradu škody ve výši 5.811.622,03 Kč odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 228 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Je třeba přisvědčit názoru uvedeném ve stížnosti pro porušení zákona, že vrchní soud v rámci rozhodování o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti I., a. s., nepostupoval správně pokud podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněnou zaplatit této poškozené na náhradě škody částku 99.731,95 Kč. Z odůvodnění napadeného výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že soud vzal za prokázané, že obviněná svým neoprávněným užíváním majetku poškozené společnosti způsobila na ušlém zisku (nájemném) škodu ve výši 1.099.731,95 Kč. Obviněná zaplatila společnosti I. na základě kupní smlouvy, která nebyla realizována, částku 1 mil. Kč. Vzhledem k návrhu obžalované na započtení této částky proti požadavku poškozené na náhradu škody prezentovanému v odvolání, byla tedy obviněná zavázána zaplatit poškozené částku uvedený 1 mil. Kč přesahující, a to částku ve výši 99.731,95 Kč.

Jak je zřejmé z napadeného rozsudku vrchní soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně překvalifikoval jednání obviněné spočívající v pokusu získat způsobem podrobně uvedeným ve výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2001, čj. 10 T 19/97-968, vlastnictví k tam specifikovaným nemovitostem, z dokonaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 290/93 Sb. na pokus téhož trestného činu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 4 ve znění zák. č. 265/2001 Sb., když příslušnou část skutkové věty rozsudku krajského soudu doplnil o slova, že „k přechodu vlastnictví v důsledku nedostatku zápisu do katastru nemovitostí pro formální nedostatky nedošlo, čímž poškozené I., a. s., se sídlem P., F. 9, hrozilo způsobení škody ve výši nejméně 19.186.646,- Kč. Tato částka však podle rozsudků soudů obou stupňů představovala hodnotu předmětných nemovitostí. O způsobení škody spočívající v neprávem získané úhradě za pronájem areálu poškozené společnosti v době po jejím odstoupení od kupní smlouvy, a její výši, není ve výrocích těchto rozsudků žádné zmínky. Skutečnost, že obviněná i po odstoupení poškozené od kupní smlouvy její majetek rozprodávala a nadále prováděla v areálu neoprávněně svou podnikatelskou činnost, nenaplňuje zákonné znaky zažalovaného trestného činu podvodu ani pokusu tohoto trestného činu, jímž byla pravomocně uznána vinnou. Za této situace nelze tudíž ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. mít za to, že tato majetková škoda byla způsobena trestným činem, pro který byla obviněná odsouzena.

Lze tedy uzavřít, že vrchní soud porušil zákon v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněné J. M., pokud ji zavázal v rámci adhezního řízení nahradit poškozené škodu, která nevznikla trestným činem, pro který byla uznána vinnou. Protože šlo jen o částečnou náhradu škody je nutno za zákonu odporující považovat i výrok, jímž byla poškozená podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na občansko právní řízení se zbytkem svého nároku na náhradu škody. V tomto smyslu proto vyslovil Nejvyšší soud porušení zákona. Neakceptoval však názor předkladatele stížnosti pro porušení zákona, že odvolací soud nesplnil svoji přezkumnou povinnost stanovenou mu ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud přezkoumal výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody a že se s nimi neztotožnil. Pokud pak sám rozhodl o náhradě škody v rozporu se zákonem, protože si jej nesprávně vyložil, nebylo to dáno nerespektováním ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

Po takto vysloveném porušení zákona Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil oba výroky napadeného rozsudku o náhradě škody, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 271 odst. 2 tr. ř. s použitím § 265 tr. ř. odkázal poškozenou I., a. s., se sídlem P., F. 9, s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní výroky v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci zůstaly nedotčeny.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 7. ledna 2004

Předseda senátu

JUDr. Juraj Malik

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru