Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 19/2004Rozsudek NS ze dne 23.03.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.19.2004.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 19/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. března 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. B., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 6 T 66/99, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 6 T 66/99, a řízením, které mu předcházelo, bylporušenzákonv ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. B.

Napadený rozsudek sezrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Frýdku – Místku sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 6 T 66/99, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 a § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jichž se dopustil tím, že dne 23. 11. 1998 kolem 23.00 hod. v T. – R., okres F. – M. poblíž autobusové zastávky „U K.“, u silnice vedoucí z T. na S. společně s dalším dosud nezjištěným pachatelem v úmyslu odcizit peníze nebo zboží usiloval vniknout do objektu prodejny K. H., kdy za tímto účelem vyhnul spodní část mříže okna v zadní části prodejny, dále odstranil bezpečnostní zámky vchodových dveří, do prodejny se mu však nepodařilo vniknout, neboť byl vyrušen hlídkou Policie ČR, z místa činu proto utekl, přičemž poškozením mříže, zničením bezpečnostních zámků a poškozením oplocení kolem prodejny způsobil majitelce obchodu A. H. škodu ve výši 8.035,30 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 1996, sp. zn. 1 T 47/92, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 1. 12. 1997. Za to mu byl v sazbě § 247 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená A. H. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek byl obviněnému P. B. doručen dne 20. 5. 1999, státnímu zástupci dne 18. 5. 1999 a poškozené A. H. dne 19. 5. 1999. Osmidenní lhůta k podání odvolání počata běžet obviněnému dnem 21. 5. 1999 a končila v pátek dne 28. 5. 1999. Pokud obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které předal k doručení poště dne 31. 5. 1999, Krajský soud v Ostravě je usnesením ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 7 To 430/99, zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř., jako opožděně podané.

Proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 6 T 66/99, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. B. Podle jeho názoru byl tímto rozsudkem v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Poukázal především na to, že dokazování v rozsahu, jak je provedl okresní soud, neskýtá závěry pro bezpečný závěr, že to byl obviněný, kdo s případně i dalším pachatelem kritického večera poškodil zámky vchodových dveří a mříž v okně prodejny K. H. v R. v úmyslu vniknout do prodejny a odcizit tam zboží nebo peníze. Údaje, které poskytl utajený svědek F. Z., měly být ověřeny ještě dalšími dostupnými důkazy. Na místě bylo především zjistit cestující, kteří vystoupili na zastávce autobusu ve chvíli, kdy dva muži pozorovaní svědkem Z. přicházeli k zaparkovanému autu. Od nich bylo možné získat další informace. Další nedostatek objasnění věci vidí stěžovatel v tom, že nebylo zjištěno, jak daleko je okno bytu svědka Z. od míst, jež pozoroval, a jaké byly v té době světelné podmínky. Pokud soud neučinil vše pro to, aby řízení bylo alespoň takto doplněno, bylo řízení neúplné.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného P. B. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. věc přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Nejvyšší soud konstatuje, že se samosoudce Okresního soudu ve Frýdku – Místku důsledně těmito zákonnými ustanoveními neřídil.

Obviněný P. B. spáchání trestné činnosti jak v přípravném řízení tak v hlavním líčení opakovaně popřel. V rámci své obhajoby uvedl, že kritického večera se rozhodl navštívit v T. diskotéku, přičemž k přepravě z H. užil osobní automobil Favorit, který si vypůjčil v autopůjčovně P. v H. Když asi kolem 21.30 hod. projížděl místní část T. – R., vozidlo se porouchalo, protože se utrhlo lanko plynu u karburátoru. Obviněný provedl na místě opravu zkrácením bowdenu, lanko opravil, ale vozidlo již nenastartoval. Auto proto uzamkl, šel po silnici cestou na S., stopnul nějakou škodovku, která ho odvezla do S., odkud došel pěšky do S. k sestře.

Vyslechnutí svědkové B. S. a P. M. potvrdili, že obviněný měl vozidlo zapůjčeno z jejich autopůjčovny. Z R. příštího dne vozidlo odvezli, když ho běžně nastartovali a nebyli nuceni provádět žádnou opravu. Svědek Suchý připustil, že asi dva dny poté provedli výměnu autobaterie.

Svědkyně A. H. potvrdila existenci a rozsah poškození okenní mříže, oplocení a bezpečnostních zámků, k němuž došlo u prodejny K. H.

Svědek T. S., který je policistou Policie ČR, uvedl, že vykonával kritického večera službu, dostal od operačního pracovníka zprávu, že bylo nahlášeno vloupání do prodejny v R., proto jel spolu s dalším policistou K. záležitost prověřit na místo samé. Při obhlídce prostor kolem prodejny si všiml zaparkovaného osobního auta. Krátce nato zaslechl praskání větví a z blízkého lesíka viděl vyběhnout dva muže ve věku 30 – 35 let směrem k silnici na N. Sledoval je asi na vzdálenost 50 m, běžel za nimi, ale muži se mu ztratili z dohledu. Později nasazený služební pes (viz protokol na č. l. 21) sice zachytil na silnici a v poli pachovou stopu, ale po 300 metrech ji ukončil.

Bezprostředněji měl část jednání obviněného sledovat svědek F. Z., který vystupoval v tomto řízení jako utajený svědek dle § 55 odst. 2 tr. ř. Kritického večera byl ve 22.45 hod. na autobusové zastávce v R. a povšiml si zaparkovaného osobního automobilu Favorit. Od prodejny K. H. přicházeli dva mladší muži, jimž neviděl do obličeje, oba zašli k autu. V každém případě byli na místě dříve, než ve stejnou dobu přijel linkový autobus, z něhož vystoupili další lidé. Protože mu celá situace připadala nezvyklá, sledoval ji i po příchodu domů z okna, a zjistil, že předmětný Favorit se rozjel, po ujetí asi 500 metrů se vozidlo otočilo a vracelo se zpět k prodejně, dojelo k její zadní části, kde zaparkovalo. Poté oba muži vystoupili a přešli k prodejně, kde jejich počínání už sledoval nemohl. Když zaslechl dva tupé údery, z čehož usoudil, že se tito muži snaží vloupat se do prodejny, telefonoval na Policii ČR. Tím pro něj celá záležitost skončila.

Okresní soud ve Frýdku – Místku na základě takto provedeného dokazování dospěl k závěru, že vina obviněného byla uvedenými důkazy jednoznačně prokázána. Obhajobu obviněného hodnotil jako účelovou s úmyslem vyhnout se trestnímu postihu. Stěžejní důkazy, svědčící o vině obviněného, viděl soud prvního stupně především v tom, že svědkové F. Z. a T. S. potvrdili, že se na místě samém pohybovaly dvě osoby, a že nikdo ze svědků neviděl obviněného opravovat vozidlo. Nadto tvrzení obviněného o tom, že vozidlo bylo nepojízdné, bylo vyvráceno výpověďmi svědků P. M. a B. S. Jiné úvahy k hodnocení důkazů či jejich další rozvedení odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje.

S těmito závěry okresního soudu se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Především je třeba konstatovat, že ani jeden z přímých svědků, kteří bezprostředně v kritické době na místě činu byli, nepotvrdil, že by to byl právě obviněný, koho na tomto místě viděli, neboť jak svědek F. Z. tak svědek T. S. hovořili pouze o mladších mužích, k jejichž popisu nic konkrétnějšího neuvedli. Ostatně jak je patrno z protokolu o hlavním líčení, nebyl ani jednomu z těchto svědků položen dotaz, zda se mohou k identitě pachatele podrobněji vyjádřit, případně zda mohou obviněného přímo označit jako jednu z osob, kterou na místě činu viděli. Z výpovědí těchto svědků lze dovodit pouze spojitost mezi osobou obviněného a zaparkovaným automobilem v T. – R., což ostatně obviněný nepopíral a v rámci uplatněné obhajoby také vysvětlil, proč na tomto místě zaparkoval.

Při neexistenci přímých důkazů, tj. takových, které by umožnily soudu učinit přímý poznatek o dokazované skutečnosti, vycházel soud z důkazů nepřímých, jímž v posuzovaném případě byla tvrzení svědků B. S., P. M., A. H. a protokolů o ohledání místa činu. Pokud platí až dosud respektované předpoklady, že – 1) nepřímý důkaz má svoji důkazní hodnotu jen ve spojení s jinými, byť rovněž nepřímými důkazy, - 2) nepřímé důkazy musí tvořit ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (viz R 38/1968-IV, R 38/1970-I.), - 3) nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučují však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba (viz R 38/1970-I., ÚS 116/2000), pak nepřímé důkazy v posuzované trestní věci jsou s těmito předpoklady v rozporu. Nadto z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani není patrno, že by nepřímé důkazy jednotlivě či v návaznosti na důkazy další jakkoli hodnotil, naopak je zřejmé, že jejich existenci pouze konstatoval.

Hodnocení důkazů způsobem, který provedl okresní soud, je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., a nadto v situaci, kdy okresní soud neprovedl dokazování v rozsahu, který vyplývá z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Především vůbec nebyla prověřena obhajoba obviněného P. B. v tom směru, odkud a kam kritického večera jel, pokud se zmiňoval o návštěvě diskotéky, nebylo ověřeno kde a zda se konala. Obviněný P. B. rovněž uvedl, že z místa, kde v T. – R. automobil zaparkoval, šel nejdříve pěšky a poté jel stopem do bydliště své sestry. Ta však v průběhu celého trestního řízení nebyla vyslechnuta k tomu, zda u ní obviněný kritického večera skutečně přenocoval, za jakých okolností k ní přišel a co o důvodu své návštěvy a přenocování uvedl. Dále je třeba konstatovat, že jak obviněný tak svědkové poskytovali údaje o jízdě automobilu či útěku dvou neznámých osob v souvislosti s různými místními komunikacemi a směry na různé obce v okolí T., avšak v tomto směru trestní spis zcela postrádá orientační mapku nebo plánky místa činu, na nichž by bylo možno údaje jednotlivých svědků verifikovat a učinit si představu o výpovědích svědků zasazenou do místních souvislostí, což by nepochybně rovněž mělo svůj význam při hodnocení jednotlivých důkazů. V návaznosti na tento požadavek je i požadavek na zjištění času, potřebného k přesunům automobilem či pěšky z jednotlivých výchozích míst do míst cílových, což by také přispělo k ověření pravdivosti či nepravdivosti jednotlivých důkazů. Obviněný při své obhajobě uvedl, že vozidlo opravil určitým způsobem, přičemž ani dotazem na majitele autopůjčovny, avšak především ani odborným vyjádřením nebylo zjišťováno, zda taková oprava byla na vozidle skutečně provedena, zda ji obviněný způsobem, který popsal, mohl na tomto typu automobilu provést, zda v příčinné souvislosti s touto opravou byl automobil neschopný nastartování, a proč naopak dalšího dne jej mohli majitelé bez problémů nastartovat a odjet s ním. V případě, že o této okolnosti existovala dvě protichůdná tvrzení, nebylo možno se s nimi vypořádat způsobem, který zvolil okresní soud, tj. upřednostnil bez bližšího zdůvodnění jednu z variant s paušalizující argumentací o účelovosti obhajoby obviněného, aniž si ve věci vyžádal odborné posouzení této otázky.

V neposlední řadě má své opodstatnění i požadavek obsažený ve stížnosti pro porušení zákona, že mělo být zjišťováno, jak daleko je okno bytu svědka F. Z. od míst, jež pozoroval a jaké byly v té době světelné podmínky, k posouzení věrohodnosti tohoto svědka. Pokud jde o další požadavek, aby byli zjištěni cestující, kteří kritického večera vystoupili z autobusu na zastávce v době, kdy oba muži, pozorovaní svědkem Z., přistupovali k autu, nebude od věci se pokusit takovéto zjištění učinit, avšak Nejvyšší soud si je vědom obtížnosti tohoto zjištění v situaci, kdy od celé události uběhla doba pěti a půl roku.

Z výčtu důkazů, které měly být provedeny a jež provedeny jak v přípravném řízení tak u hlavního líčení nebyly, je patrno, že dokazování v posuzované trestní věci zůstalo neúplné a provedené důkazy neskýtaly podklad pro jednoznačný závěr o vině obviněného, a závěr okresního soudu v tomto směru je předčasný.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 6 T 66/99, byl v neprospěch obviněného P. B. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, která na tento rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Oproti návrhu ministra spravedlnosti věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. nepřikázal Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku, ale státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Frýdku – Místku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ustanovení § 270 odst. 1 tr. ř. tento procesní postup umožňuje, neboť věc je podle tohoto zákonného ustanovení zpravidla přikázána orgánu o jehož rozhodnutí jde, avšak v posuzovaném případě rozsah došetření, který Nejvyšší soud požaduje, jsou možnosti soudu provést došetření v rozsahu, který Nejvyšší soud požaduje, omezeny. Proto byla věc vrácena do stadia přípravného řízení.

Došetření věci bude nutno provést ve výše naznačeném rozsahu, přičemž teprve poté bude moci státní zástupce posoudit, zda opatřené důkazy a výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. března 2004

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru