Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 170/2001Usnesení NS ze dne 01.08.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.170.2001.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 170/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 1. srpna 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 To 165/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 87/2000, a rozhodl takto:

Podle analogie § 268 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 266 odst. 2 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona

zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 87/2000 ze dne 23. 10. 2000 byl obviněný V. K. uznán vinným:

1) trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěnou dobu před 9. 9. 1998 najal A. B., kterému opatřil nezjištěnou střelnou zbraň ráže 7,65 mm opatřenou tlumičem, aby usmrtil poškozeného N. M. H., v úmyslu získat jeho majetek, přičemž A. B. dne 9. 9. 1998 kolem 18.30 hod. v M., v bytě v ul. J. Š. 705/854, nejméně 5x vystřelil na poškozeného N. M. H. v úmyslu usmrtit ho a získat zejména jeho peníze a způsobil mu dva průstřely mozkové části hlavy, zástřel hlavy v pravé polovině týlní krajiny, průstřel a zástřel levé poloviny hrudníku, přičemž v důsledku poranění mozku a srdce poškozený zemřel,

2) trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., protože v přesně nezjištěnou dobu, nejspíše ze 14. 9. na 15. 9. 1998 v M., v areálu vodní nádrže B., z nezjištěné zbraně ráže 7,65 mm třikrát vystřelil na poškozeného A. B., v úmyslu, aby sám nebyl trestně stíhán za účast na úmyslném usmrcení poškozeného N. M. H., a způsobil mu průstřel obličejové části hlavy, průstřel mozkové části hlavy a zástřel v týlní části hlavy, přičemž v důsledku střelných poranění mozku poškozený zemřel. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 a § 29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 30 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl uložen pro případ, že peněžitý trest nebude vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Tento rozsudek byl napaden jednak odvoláním obviněného směřujícím do výroku o vině a trestu a dále i odvoláním krajského státního zástupce v Ústí nad Labem směřujícím výlučně do výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného. Podaná odvolání projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2001 Vrchní soud v Praze, který je usnesením, sp. zn. 8 To 165/2000, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti ve lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného V. K. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 6, § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti České republiky mimo jiné na to, že odvolací soud na jedné straně sice správně poukázal na stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, lhostejnost obviněného ke způsobenému následku a zjevnou neochotu obv. V. K. k přizpůsobení se společenským konvencím a zdůraznil i velmi ztíženou možnost jeho nápravy, avšak na druhé straně pro svůj závěr o přiměřenosti uloženého trestu argumentoval dvěma skutečnostmi, s nimiž se není možno ztotožnit. Odvolací soud předně uvedl, že s ohledem na výpověď svědka J. K. nelze vyloučit, že pohnutkou k útoku obv. V. K. na A. B. mohla být i situační záležitost. Tento svůj závěr ostatně odvolací soud nijak nezdůvodnil, přičemž zcela odporuje důkazní situaci, když všechny provedené důkazy jednoznačně nasvědčují jedinému logickému závěru, který ostatně odvolací soud navíc při úvahách o vině shledává správným, že obviněný se útoku na A. B. dopustil proto, aby tak zabránil vlastnímu trestnímu stíhání. Proto se nelze s tímto názorem odvolacího soudu ztotožnit. Svůj závěr o přiměřenosti trestu dále odvolací soud odůvodnil tím, že podle jeho názoru při hodnocení společenské nebezpečnosti činů obviněného je třeba vzít do úvahy, že poškozený H. byl nezanedbatelným distributorem drog a poškozený B. vrah. Zmíněné společenské zařazení podle názoru soudu dovoluje oproti jiným, bezúhonným a poctivým obětem násilných trestných činů, při přihlédnutí ke všem dalším rozhodujícím skutečnostem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku, učinit závěr, že trest odnětí svobody v trvání 20 roků, jež byl obviněnému uložen jako trest souhrnný, je zcela odpovídající. Z uvedeného v podstatě vyplývá, že Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, který ostatně sám považuje za polemický, spočívajícím v tom, že lidské jedince je možno rozčlenit do určitých skupin podle jejich společenské bezúhonnosti, když do první je možno zařadit ty občany, kteří se trestné činnosti, respektive závažné trestné činnosti, nedopustili a do druhé pachatele závažných trestných činů. Dovedeno do logických důsledků zastává soud názor, že osoby trestně bezúhonné požívající „normální\" ochrany ve smyslu trestního zákona, avšak osoby, které se dopustily samy trestných činů, mají jakousi „sníženou\" ochranu a útok ostatních pachatelů vůči jejich tělesné integritě nevykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jako útok proti bezúhonným občanům, a je proto možno jej posuzovat mírněji. Soud tedy zakotvuje určitou rozdílnou hodnotu života a zdraví lidí, když kriteriem je jejich společenská bezúhonnost. S takovým názorem však rozhodně nelze souhlasit. Listina základních práv a svobod v čl. 1 zakotvuje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, přičemž základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Jak vyplývá z čl. 6 má každý právo na život a nikdo nesmí být zbaven života.

Základním východiskem při ukládání a výměře trestu je podle názoru stěžovatele zájem společnosti, aby uložený trest co do druhu a výměry byl schopen bezezbytku splnit účel trestu, tedy ochranu společnosti před pachateli trestných činů a současně vést odsouzeného, aby vedl řádný život. U obviněného V. K. lze vystopovat pouze okolnosti přitěžující a nelze dovodit žádnou okolnost, která by snižovala společenskou nebezpečnost jednání. Společenská nebezpečnost jeho jednání je neobyčejně vysoká a obviněný se dopustil dvou velmi závažných trestných činů směřujících proti životu jiného. Již skutečnosti, týkající se jak charakteru jím spáchané trestné činnosti, tak i osoby obviněného, neumožňují akceptovat závěr, že uložením trestu ve výměře 20 let odnětí svobody, navíc jako trestu souhrnného ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák., by bylo možno očekávat dosažení účelu trestu ve smyslu trestního zákona. V dané věci je prioritní vyhodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který je nepochybně velmi vysoký, což vyplývá z charakteru spáchané trestné činnosti, motivace jednání obviněného, jakož i neodčinitelných následků jeho útoků, které organizoval či sám uskutečnil. Přitom je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů nevyhodnotily náležitým způsobem postoj obviněného ke spáchané trestné činnosti, neboť tento neprojevil nad svým jednáním žádnou lítost, což ostatně odůvodňuje závěr, že v daném případě je prioritní ochrana společnosti po co nejdelší dobu, po kterou bude obviněný izolován ve výkonu trestu odnětí svobody. Z uvedeného je tedy jednoznačně patrno, že v daném případě nelze již souhlasit s délkou trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen, neboť shora uvedené okolnosti nasvědčují tomu, že účelu trestu by bylo dosaženo jen trestem odnětí svobody při samé horní hranici uvedené v § 29 odst. 2. tr. zák.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru ve prospěch obviněného V. K., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. z podnětu této stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

Nejvyšší soud z trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 87/2000, zjistil, že při zjišťování skutkového stavu věci v řízení předcházejícím napadenému usnesení byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu, která přicházela v úvahu, včetně práva obviněného V. K. na uplatnění obhajoby. Skutkový stav uvedený ve výroku rozsudku soudu I. stupně byl správně zjištěn i právně kvalifikován. Ostatně v tomto směru ani stížnost pro porušení zákona ničeho nenamítá.

Stížnost pro porušení zákona byla podána proti výroku o trestu, avšak bez zřetele na ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podal jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Stížnost pro porušení zákona uvádí skutečnosti, které ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. zvyšují společenskou nebezpečnost posuzovaného jednání obviněného, avšak zcela pomíjí okolnosti, které naopak společenskou nebezpečnost jednání obviněného V. K. snižují - před spácháním posuzovaných trestných činů nebyl soudně trestán, schopnost své jednání ovládat byla v době páchání trestné činnosti snížena, byť nepodstatně, ve vazební věznici nebylo k jeho chování připomínek. Je však třeba souhlasit se stížností pro porušení zákona, že společenskou bezúhonnost či úhonnost poškozeného nelze hodnotit z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák.

Podle § 266 odst. 2 tr. ř. zřejmý nepoměr trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele je dán pouze tehdy, když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektují hlediska vyplývající z § 3 odst. 4 tr. zák. Zřejmý nepoměr je třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené na konkrétně posuzovaný trestný čin v trestním zákoně. Půjde tedy o případy, kdy byl např. uložen trest při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný a naopak. Takový zřejmý nepoměr nemůže tedy být dán tehdy, byl-li uložen trest v polovině zákonné trestní sazby, přičemž měl být uložen trest při horní hranici zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedených zjištění dospěl k závěru, že za této situace s přihlédnutím k ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona proti výroku o trestu nebylo možno podat, neboť trest uložený obviněnému V. K. není ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost ani k poměrům obviněného, uložený druh trestu není též ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Dále Nejvyšší soud zjistil, že ani v jiném směru zákon porušen nebyl (odvolací soud řádně splnil svou přezkumnou povinnost uvedenou v § 254 odst. 1 tr. ř. a podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl), a proto podle analogie § 268 odst. 1 tr. ř. (když zákon výslovně neupravuje v tomto případě postup Nejvyššího soudu) stížnost pro porušení zákona zamítl z důvodů uvedených v § 266 odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. srpna 2001

Předseda senátu

JUDr. Jiří Pácal

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru