Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 135/2001Rozsudek NS ze dne 14.08.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.135.2001.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 135/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné L. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, bylporušenzákonv ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 tr. ř. v neprospěch obviněné L. F.

Napadené usnesení sezrušuje.

Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 14 T 24/99, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Bruntále sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 14 T 24/99, byla obviněná L. F. uznána vinnou trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tím, že v době od 1. 10. 1997 do 3. 2. 1999 v R., okres B., ani jinde úmyslně ničím nepřispívala na výživu svých nezletilých dětí M. M., a L. M., ač tak byla povinna činit podle rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. 6 P 50/86, měsíčně částkou ve výši 400,- Kč na obě děti k rukám jejich otce M. M. a dluží tak na výživném za uvedenou dobu částku 6 800,- Kč. Za toto jednání jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem.

Odvolání obviněné L. F. podané proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné L. F. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 125 a § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 213 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněné. Poukázal na nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které zcela postrádá zákonné náležitosti. Věc je úzce hodnocena pouze ve světle důkazů provedených při jejím posledním projednání, když pozornost je cíleně věnována toliko znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství a o dalších důkazech není v odůvodnění rozhodnutí zmínka. Odůvodnění tohoto rozsudku okresního soudu zjevně navazuje na odůvodnění předchozích dvou rozsudků posléze zrušených odvolacím soudem, což je nepřípustné. Úmyslné zavinění obviněné je soudem prvního stupně spatřováno v jejím odsouzení v minulosti pro stejný trestný čin, dále v tom, že si dokázala opatřit finanční prostředky na alkohol a cigarety a taktéž proto, že nepožádala soud o snížení výživného ani okresního úřad o placení výživného místo ní. Při hodnocení důkazů ale byla zcela pominuta obhajoba, kterou obviněná uplatnila, spočívající především v neschopnosti výživné platit, neboť jejím jediným příjmem byly sociální dávky, které stačily pouze na její obživu, a v nemožnosti sehnat zaměstnání, a to i prostřednictvím úřadu práce, v jehož evidenci byla zaregistrována. Při posuzování trestní odpovědnosti obviněné měla být pozornost zaměřena též na to, jak obviněná v kritické době dostála ostatním rodičovským povinnostem kromě placení výživného, což se kromě negativního vyjádření otce dětí M. M. nestalo. Soudem bylo rovněž striktně vycházeno z částky výživného stanovené v občanskoprávním řízení, přičemž nebyl brán zřetel na zásadu, že při rozhodování o trestní odpovědnosti pachatele v takovémto případě je třeba posuzovat samostatně otázku, v jaké výši měla obviněná výživné platit. Za nesprávný je třeba pokládat i postup soudu při hodnocení osoby obviněné. Poukazováno je na její sklony k požívání alkoholických nápojů, ale náležitému objasnění této otázky nebyla věnována pozornost. Závěry obsažené ve znaleckém posudku nejsou dostačující, neboť se nejedná o znalkyni z odvětví psychiatrie. Otázka míry návyku obviněné na alkohol přitom může být podstatná pro posouzení míry její trestní odpovědnosti. Zpochybňován je i ostatní obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, neboť obviněná se k vyšetření znalkyní nedostavila a vlastní posudek byl zpracován pouze na základě dostupné zdravotní dokumentace. Závěry takového posudku tudíž nemohou sloužit jako jeden ze základních důkazů pro rozhodnutí o vině obviněné.

Ministr spravedlnosti je proto názoru, že ve věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav a vina obviněné nebyla dostatečně prokázána. Na tyto skutečnosti nereagoval ani odvolací soud, když odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl, ačkoli správně měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Z těchto důvodů v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, včetně všech ostatních obsahově navazujících rozhodnutí, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v podstatně z těch důvodů, které jsou v ní vytýkány.

Je třeba předeslat, že v předmětné věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno celkem třikrát, a to vždy ve formě odsuzujícího rozsudku, přičemž první i druhé rozhodnutí bylo na základě odvolání obviněné soudem druhého stupně zrušeno a věc byla okresnímu soudu vždy vrácena s tím, aby dokazování doplnil a po novém zhodnocení důkazů ve věci znovu rozhodl. Teprve třetí odsuzující rozsudek v řadě v odvolacím řízení obstál, když krajský soud odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud je však nucen konstatovat, že ani toto v řadě poslední rozhodnutí soudu prvního a na něj navazující rozhodnutí soudu druhého stupně nemohou ve světle níže citovaných ustanovení trestního řádu obstát, neboť jejich zněním se oba soudy při svém postupu důsledně neřídily.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 125 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

V prvé řadě je nutné poukázat na zásadní pochybení okresního soudu, který ve svém rozsudku (v pořadí třetím) věc hodnotil převážně na základě důkazů provedených v posledním hlavním líčení, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství ze dne 12. 4. 2000, ale k řadě ostatních důkazů provedených v předchozích hlavních líčeních nepřihlížel. Odůvodnění svého rozsudku navíc koncipoval tak, že v něm navazuje případně poukazuje na odůvodnění předchozích a posléze zrušených rozsudků ve věci vydaných. O tom svědčí přímý odkaz na rozsudek vyhlášený dne 11. 8. 1999. Takovýto postup nekoresponduje citovanému ustanovení § 125 tr. ř. Okresní soud byl povinen po zrušení svého rozhodnutí odvolacím soudem v příslušném směru doplnit dokazování a v novém rozsudku celkově zhodnotit všechny postupně provedené důkazy podle zásady jejich volného hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž se měl vypořádat i s obhajobou obviněné. To okresní soud odpovídajícím způsobem neprovedl, což jeho rozhodnutí ve svém konečném důsledku činí nepřezkoumatelným, na což zcela důvodně poukázala i stížnost pro porušení zákona.

Navzdory nepřezkoumatelnému rozsudku soudu prvního stupně lze i na základě obsahu trestního spisu a provedených důkazů konstatovat, že v dané podobě neumožňují zjištění skutkového stavu věci jenž by nevzbuzoval důvodné pochybnosti a rovněž nebyly opatřeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí. Takové řízení proto nemohlo vést nejenom ke spolehlivým skutkovým, ale ani právním závěrům ohledně trestní odpovědnosti obviněné ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

Okresní soud se při svém rozhodování opíral o povinnost obviněné platit výživné na její dvě děti v celkové měsíční výši 400,- Kč, jak jí bylo určeno v občanskoprávním řízení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. 6 P 50/86. Tuto povinnost obviněná v inkriminované době prokazatelně neplnila, k čemuž se v přípravném řízení spontánně doznala. Soud prvního stupně ale již dostatečně nezkoumal schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněné v tom smyslu, zda jí tyto umožňovaly její vyživovací povinnost plnit. Obviněná mj. poukazovala na okolnost, že je dlouhodobě nezaměstnaná a svojí vlastní výživou je zcela odkázána na dávky sociální péče. Zůstala tudíž nezodpovězena otázka, zda obviněná byla schopna z prostředků, kterými disponovala, platit na své dvě děti patřičné výživné, jak to má na mysli ustanovení § 96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině). Obviněná sama uváděla, že platit výživné z prostředků, které jí zůstávaly, nemohla. Okresní soud bez bližšího odůvodnění vyslovil závěr, že obviněná ze sociálních dávek mohla na své děti platit výživné alespoň v minimální částce a do protikladu dal její schopnost opatřit si prostředky na zakoupení alkoholu a cigaret. Přitom se ale podrobněji nezabýval její sociální situací ve vztahu k velikosti pobíraných částek sociální podpory, k čemuž jej dříve ve svých usneseních zavazoval i odvolací soud. Jak již bylo zmíněno, úmysl obviněné neplatit řádně výživné na své dvě děti byl soudem prvního stupně dovozován z toho, že již v minulosti byla pro stejný trestný čin odsouzena, takže si je své povinnosti dobře vědoma, dále tím, že si dokázala opatřit finanční prostředky na alkohol a cigarety, z čehož plyne, že by měla být schopna přispívat i na výživu dětí. V neposlední řadě mělo o úmyslném jednání obviněné svědčit i to, že nepožádala soud o snížení výživného ani okresní úřad o placení výživného místo ní. Jak již bylo konstatováno, obviněná poukazovala na svoji finanční neschopnost své vyživovací povinnosti dostát. Z obsahu trestního spisu je přitom patrné, že sociální dávky poskytované dlouhodobě obviněné Městským úřadem v Rýmařově nebylo možné z pohledu měsíční vyplacené částky považovat za obnos, který měla obviněná celý k dispozici pro svoji výživu a na krytí svých ostatních základních osobních potřeb. Lze mít zato, že pokud tato částka v tom kterém měsíci přesahovala částku vyjádřenou v ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, jednalo se vždy o částku potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost podle odst. 3 téhož ustanovení zákona. Jinými slovy řečeno, šlo o částku, která byla obviněné vyplácena jako příspěvek na bydlení, a jíž musela platit buď za podnájem, jak sama ve svých odvoláních naznačuje, a nebo jako poplatek za své umístění v azylovém domě v R. (viz záznam na č. l. 25 spisu a zpráva MÚ Rýmařov na č. l. 82 spisu). Je tedy zřejmé, že obviněné zůstávala k dispozici pouze ta část sociální dávky, kterou zákon o životním minimu označuje za částku potřebnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občana. Přesto tyto úvahy ale do značné míry mohou být pouhou hypotézou, neboť příslušné dokazování v podobě výslechu obviněné, příslušné pracovnice sociálního odboru Městského úřadu v Rýmařově, občana F. či odpovědné pracovnice azylového domu v Rýmařově, provedeno nebylo. I když samozřejmě okolnost, že obviněná byla v kritické době bez zaměstnání a pobírala pouze výše zmíněné sociální dávky, nemá sama o sobě vliv na existenci vyživovací povinnosti obviněné k vlastním dětem podle § 85 odst. 1 zákona o rodině, bylo přesto nutné se v této souvislosti zabývat schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry obviněné v tom smyslu, zda jí umožňovaly vyživovací povinnost platit. Okresní soud se ale těmito kritérii podrobněji nezabýval a patřičné závěry v tomto smyslu nahradil svými úvahami o nevůli obviněné přispět na výživu dětí alespoň jakoukoli minimální částkou. Přitom se jednoznačně nevyslovil, zda považuje určenou měsíční částku 200,- Kč na každé dítě za odpovídající příjmům, případně možným příjmům, event. majetkovým poměrům obviněné a nebo nikoli, a to ať již ve směru, že by poskytovaná částka měla být vyšší či nižší. Při rozhodování o vině se totiž posuzuje samostatně vyživovací povinnost obviněného (viz § 9 odst. 1 tr. ř.) a může se proto vycházet z jiného jejího rozsahu než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. K tomuto se okresní soud jednoznačně nevyjádřil a ani se nevypořádal s okolností, že možnosti obviněné v daném smyslu byly limitovány její dlouhodobou nezaměstnaností, což potvrdil Úřad práce v Bruntále, u něhož byla obviněná jako uchazeč o zaměstnání vedena od 10. 3. 1997, přehledem dat a zaměstnavatelů, k nimž byla v kritickém období doporučena do zaměstnání a nebyla přijata. Otázka pracovní schopnosti obviněné se sice posléze stala předmětem zkoumání znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, která obviněnou ve svém posudku z 12. 4. 2000 shledala schopnou pracovat jako uklizečka, pomocná dělnice v halách a dílnách, provádět montáže a seřizování drobných výrobků, zaučit se na obsluhu jednoduchých strojních zařízení, ale je třeba poznamenat, že určitým nedostatkem tohoto znaleckého zkoumání bylo, že znalkyně obviněnou osobně nevyšetřila. Posudek byl proto vypracován z dostupné zdravotní dokumentace obviněné. To nelze pokládat za podstatnou vadu, ale takovou vadu lze spatřovat v tom, že na úřadu práce, event. u potenciálních zaměstnavatelů nebyly vyslechnuty osoby, od nichž by bylo možné blíže zjistit příčiny nepřijetí obviněné do zaměstnání v inkriminované době. Protože pouze kdyby bylo prokázáno, že k nepřijetí obviněné do zaměstnání, jež byla schopna po zdravotní stránce vykonávat, došlo jejím přičiněním, či projeveným nezájmem, který byl potenciálním zaměstnavatelem akceptován, bylo by možné obviněné klást za vinu, že se bez důležitého důvodu vzdala možnosti se zaměstnat, v důsledku toho zvýšit svůj příjem a v návaznosti na to zmařila, případně zmenšila svoji schopnost plnit vyživovací povinnost vůči dětem. Dokazování v tomto směru provedeno nebylo, ale okresní soud se z dalších závěrů učiněných ve výše zmíněném znaleckém posudku orientoval na ty, kde znalkyně konstatuje, že dle zdravotní dokumentace dochází u obviněné k nadužívání alkoholu, a že její pracovní zařazení je ztěžováno tímto sklonem, přičemž zaměstnavatelé zpravidla nemají o takové pracovníky zájem. Z toho pak okresní soud dovodil svůj již výše prezentovaný závěr ve vztahu k úmyslnému zavinění obviněné na spáchaném jednání. Je ale třeba poznamenat, že z výpisu zdravotní dokumentace obviněné obsažené ve znaleckém posudku lze zjistit za celé období pouze dva záznamy, které se váží k požití alkoholu obviněnou, a to ze dne 25. 6. 1996, což je více jak jeden rok před zájmovým obdobím a potom ze dne 1. 1. 1999, kdy byla obviněná hospitalizována na interním oddělení nemocnice v R. V prvém případě ze záznamu vyplývá, že v jejím dechu byl evidentní zápach po alkoholu a ve druhém případě byla do nemocnice přijata v opilosti v ranních hodinách na Nový rok. S největší pravděpodobností se jedná o událost zmiňovanou i ve zprávě policie a Městského úřadu v Rýmařově, kdy v důsledku ní obviněná ukončila svůj pobyt v azylovém domě městského úřadu. Pro závěr, že se právě nadměrné požívání alkoholických nápojů obviněnou podílí na nemožnosti najít pro ní zaměstnání, jsou ale shromážděné důkazy nedostatečné a málo přesvědčivé, když v daném směru nebylo ani provedeno patřičné zkoumání znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kteří jediní by se mohli relevantně vyjádřit k případné závislosti obviněné na alkoholu. Z jejich poznatků by pak bylo možné na jedné straně dovodit oprávněnost či neoprávněnost předchozích závěrů o limitovanosti možností obviněné se zaměstnat a na straně druhé by bylo možné zodpovědět též otázku vlivu její případné závislosti na alkoholu ve vztahu k použití finančních prostředků, jimiž disponuje, na plnění vyživovací povinnosti či na nákup alkoholických nápojů, což by mohlo mít vliv i na otázku míry trestní odpovědnosti obviněné ohledně stíhaného jednání. Je však nutné konstatovat, že pouze na základě tak omezených podkladů, jež jsou obsaženy ve spise je zcela předčasné uvažovat o potřebnosti takovéhoto zkoumání obviněné. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství své závěry v daném směru učinila, aniž by obviněnou přímo vyšetřila a ze zdravotní dokumentace (viz znalecký posudek) rozhodně nevyplývají poznatky, že by obviněná často a nadměrně požívala alkoholické nápoje. Taková zjištění, jež by mohla vést k závěru, že schopnost a možnost obviněné se odpovídajícím způsobem zaměstnat je snížena nebo zmařena v důsledku jejího alkoholismu, se ve spise doposud nenacházejí, když nejsou doložena svědecky a ani obviněná k této otázce vyslechnuta nebyla. Navíc s takovým odstupem času lze vyslovit pochybnost o smysluplnosti dodatečného zkoumání obviněné znalci psychiatrii za naznačeným účelem, neboť relevantnost jejich závěrů by byla závislá na více či méně přesných a objektivních údajích od samotné obviněné, případně od zatím blíže neustanovených svědků. Kategoricky ale odmítnout tento postup zatím nelze.

Lze proto uzavřít, že pouze pokud by se prokázalo, že obviněná z částek, které jí byly poskytovány v podobě sociálních dávek na úrovni životního minima, i tak byla schopna určitou část z nich platit na své dvě děti v rámci vyživovací povinnosti a nebo její ostatní majetkové poměry jí plnění této povinnosti umožňovaly a přesto tak úmyslně nečinila, bylo by důvodné uvažovat o její trestní odpovědnosti ve vztahu k stíhanému trestnému činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., když jeho nedbalostní forma v daném případě nepřichází v úvahu. Obdobně by bylo možné postupovat i v již zmíněné situaci, a to tehdy, jestliže by se zjistilo, že obviněná jednala záměrně tak, aby nebyla přijata do zaměstnání žádným ze zaměstnavatelů, u nichž se o zaměstnání ucházela na základě doporučení od Úřadu práce v Bruntále (viz sdělení na č. l. 29 a 81 spisu), ačkoli výkon takové práce jí její zdravotní stav umožňoval.

Ve všech těchto směrech proto bude nezbytné zejména vyslechnout obviněnou, což se během dosavadního řízení před soudem nestalo. Okresní soud se vždy spokojil s pouhým konstatováním, že se obviněná k hlavnímu líčení nedostavila, i když byla řádně předvolána a řízení provedl v její nepřítomnosti. Je třeba zdůraznit, že tento postup je podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. možný, ale pouze lze-li věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Nejvyšší soud je toho názoru, že v daném případě, kdy byl rozsudek prvostupňového soudu dvakrát zrušen, a to vždy mj. pro nedostatečné prokázání subjektivní stránky stíhaného trestného činu, mělo bezpodmínečně dojít k zabezpečení přítomnosti obviněné u hlavního líčení, a to i za použití předvedení ve smyslu § 90 tr. ř. Obviněná měla být k věci řádným procesním způsobem vyslechnuta s možností uplatnit v plném rozsahu svoji obhajobu, na níž bylo možné reagovat provedením dalších důkazů ve směrech Nejvyšším soudem již naznačených. Ve stávající důkazní situaci nelze kategoricky určit, které další konkrétní důkazy bude nezbytné ve věci provést nad rámec těch, které již byly zmíněny, neboť jejich případná potřebnost vyvstane až v průběhu dokazování. V této souvislosti je třeba poznamenat, že požadavek stížnosti pro porušení zákona vést dokazování též k tomu, nakolik obviněná jako matka dětí dostála i dalším zákonným povinnostem, jejichž plnění směřuje k zaopatření oprávněné osoby v naturální formě, tedy k poskytování faktické péče, která spočívá v poskytování stravy, ošacení, zajištění bydlení, v péči o zdraví a hygienu oprávněné osoby, ve výkonu dohledu nad ní, v opatřování dalších prostředků potřebných pro všestranný rozvoj její osobnosti atd., je v konkrétním případě limitován skutečností, že obě děti byly podle rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení svěřeny do výchovy jejich otci M. M., takže realizace zmiňovaných povinností ze strany obviněné byla tímto omezena. Pokud by se skutečně ukázalo nutným vést dokazování tímto směrem, nelze opominout tvrzení obviněné obsažené v jejím odvolání na č. l. 49 - 51 spisu, ve kterém uvádí, že došlo k omezení jejích rodičovských práv, nebo že jich dokonce byla zbavena, což by muselo být u příslušného soudu prověřeno.

V důsledku všech výše konstatovaných vad a nedostatků Nejvyšší soud shledal, že v řízení před Okresním soudem v Bruntále, jako soudem prvního stupně nebylo v potřebném rozsahu provedeno dokazování a řádně zjištěn skutkový stav věci, přičemž vydané meritorní rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odsuzující rozsudek tohoto soudu proto nemohl obstát, na což měl patřičně reagovat odvolací soud, jímž byl Krajský soud v Ostravě. Tento soud ale nedostál své přezkumné povinnosti v tom, ž rezignoval na realizaci některých svých již dřívějších pokynů stanovených v předchozích zrušovacích usneseních a na přetrvávající nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně nereagoval, tento nezrušil a věc mu nevrátil k novému projednání a rozhodnutí. Naopak se s nepodloženými závěry ztotožnil a důvodné odvolání obviněné zamítl. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, pak v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 tr. ř. v neprospěch obviněné. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu. Poté byla věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (viz ust. § 270 odst. 4 tr. ř.) znovu projednal a rozhodl.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. srpna 2001

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec

sp. zn.: 4 Tz 135/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEMREPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné L. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, bylporušenzákonv ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 tr. ř. v neprospěch obviněné L. F.

Napadené usnesení sezrušuje.

Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 14 T 24/99, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Bruntále sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 14 T 24/99, byla obviněná L. F. uznána vinnou trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tím, že v době od 1. 10. 1997 do 3. 2. 1999 v R., okres B., ani jinde úmyslně ničím nepřispívala na výživu svých nezletilých dětí M. M., a L. M., ač tak byla povinna činit podle rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. 6 P 50/86, měsíčně částkou ve výši 400,- Kč na obě děti k rukám jejich otce M. M. a dluží tak na výživném za uvedenou dobu částku 6 800,- Kč. Za toto jednání jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem.

Odvolání obviněné L. F. podané proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné L. F. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 125 a § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 213 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněné. Poukázal na nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které zcela postrádá zákonné náležitosti. Věc je úzce hodnocena pouze ve světle důkazů provedených při jejím posledním projednání, když pozornost je cíleně věnována toliko znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství a o dalších důkazech není v odůvodnění rozhodnutí zmínka. Odůvodnění tohoto rozsudku okresního soudu zjevně navazuje na odůvodnění předchozích dvou rozsudků posléze zrušených odvolacím soudem, což je nepřípustné. Úmyslné zavinění obviněné je soudem prvního stupně spatřováno v jejím odsouzení v minulosti pro stejný trestný čin, dále v tom, že si dokázala opatřit finanční prostředky na alkohol a cigarety a taktéž proto, že nepožádala soud o snížení výživného ani okresního úřad o placení výživného místo ní. Při hodnocení důkazů ale byla zcela pominuta obhajoba, kterou obviněná uplatnila, spočívající především v neschopnosti výživné platit, neboť jejím jediným příjmem byly sociální dávky, které stačily pouze na její obživu, a v nemožnosti sehnat zaměstnání, a to i prostřednictvím úřadu práce, v jehož evidenci byla zaregistrována. Při posuzování trestní odpovědnosti obviněné měla být pozornost zaměřena též na to, jak obviněná v kritické době dostála ostatním rodičovským povinnostem kromě placení výživného, což se kromě negativního vyjádření otce dětí M. M. nestalo. Soudem bylo rovněž striktně vycházeno z částky výživného stanovené v občanskoprávním řízení, přičemž nebyl brán zřetel na zásadu, že při rozhodování o trestní odpovědnosti pachatele v takovémto případě je třeba posuzovat samostatně otázku, v jaké výši měla obviněná výživné platit. Za nesprávný je třeba pokládat i postup soudu při hodnocení osoby obviněné. Poukazováno je na její sklony k požívání alkoholických nápojů, ale náležitému objasnění této otázky nebyla věnována pozornost. Závěry obsažené ve znaleckém posudku nejsou dostačující, neboť se nejedná o znalkyni z odvětví psychiatrie. Otázka míry návyku obviněné na alkohol přitom může být podstatná pro posouzení míry její trestní odpovědnosti. Zpochybňován je i ostatní obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, neboť obviněná se k vyšetření znalkyní nedostavila a vlastní posudek byl zpracován pouze na základě dostupné zdravotní dokumentace. Závěry takového posudku tudíž nemohou sloužit jako jeden ze základních důkazů pro rozhodnutí o vině obviněné.

Ministr spravedlnosti je proto názoru, že ve věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav a vina obviněné nebyla dostatečně prokázána. Na tyto skutečnosti nereagoval ani odvolací soud, když odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl, ačkoli správně měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Z těchto důvodů v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, včetně všech ostatních obsahově navazujících rozhodnutí, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v podstatně z těch důvodů, které jsou v ní vytýkány.

Je třeba předeslat, že v předmětné věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno celkem třikrát, a to vždy ve formě odsuzujícího rozsudku, přičemž první i druhé rozhodnutí bylo na základě odvolání obviněné soudem druhého stupně zrušeno a věc byla okresnímu soudu vždy vrácena s tím, aby dokazování doplnil a po novém zhodnocení důkazů ve věci znovu rozhodl. Teprve třetí odsuzující rozsudek v řadě v odvolacím řízení obstál, když krajský soud odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud je však nucen konstatovat, že ani toto v řadě poslední rozhodnutí soudu prvního a na něj navazující rozhodnutí soudu druhého stupně nemohou ve světle níže citovaných ustanovení trestního řádu obstát, neboť jejich zněním se oba soudy při svém postupu důsledně neřídily.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 125 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

V prvé řadě je nutné poukázat na zásadní pochybení okresního soudu, který ve svém rozsudku (v pořadí třetím) věc hodnotil převážně na základě důkazů provedených v posledním hlavním líčení, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství ze dne 12. 4. 2000, ale k řadě ostatních důkazů provedených v předchozích hlavních líčeních nepřihlížel. Odůvodnění svého rozsudku navíc koncipoval tak, že v něm navazuje případně poukazuje na odůvodnění předchozích a posléze zrušených rozsudků ve věci vydaných. O tom svědčí přímý odkaz na rozsudek vyhlášený dne 11. 8. 1999. Takovýto postup nekoresponduje citovanému ustanovení § 125 tr. ř. Okresní soud byl povinen po zrušení svého rozhodnutí odvolacím soudem v příslušném směru doplnit dokazování a v novém rozsudku celkově zhodnotit všechny postupně provedené důkazy podle zásady jejich volného hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž se měl vypořádat i s obhajobou obviněné. To okresní soud odpovídajícím způsobem neprovedl, což jeho rozhodnutí ve svém konečném důsledku činí nepřezkoumatelným, na což zcela důvodně poukázala i stížnost pro porušení zákona.

Navzdory nepřezkoumatelnému rozsudku soudu prvního stupně lze i na základě obsahu trestního spisu a provedených důkazů konstatovat, že v dané podobě neumožňují zjištění skutkového stavu věci jenž by nevzbuzoval důvodné pochybnosti a rovněž nebyly opatřeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí. Takové řízení proto nemohlo vést nejenom ke spolehlivým skutkovým, ale ani právním závěrům ohledně trestní odpovědnosti obviněné ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

Okresní soud se při svém rozhodování opíral o povinnost obviněné platit výživné na její dvě děti v celkové měsíční výši 400,- Kč, jak jí bylo určeno v občanskoprávním řízení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. 6 P 50/86. Tuto povinnost obviněná v inkriminované době prokazatelně neplnila, k čemuž se v přípravném řízení spontánně doznala. Soud prvního stupně ale již dostatečně nezkoumal schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněné v tom smyslu, zda jí tyto umožňovaly její vyživovací povinnost plnit. Obviněná mj. poukazovala na okolnost, že je dlouhodobě nezaměstnaná a svojí vlastní výživou je zcela odkázána na dávky sociální péče. Zůstala tudíž nezodpovězena otázka, zda obviněná byla schopna z prostředků, kterými disponovala, platit na své dvě děti patřičné výživné, jak to má na mysli ustanovení § 96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině). Obviněná sama uváděla, že platit výživné z prostředků, které jí zůstávaly, nemohla. Okresní soud bez bližšího odůvodnění vyslovil závěr, že obviněná ze sociálních dávek mohla na své děti platit výživné alespoň v minimální částce a do protikladu dal její schopnost opatřit si prostředky na zakoupení alkoholu a cigaret. Přitom se ale podrobněji nezabýval její sociální situací ve vztahu k velikosti pobíraných částek sociální podpory, k čemuž jej dříve ve svých usneseních zavazoval i odvolací soud. Jak již bylo zmíněno, úmysl obviněné neplatit řádně výživné na své dvě děti byl soudem prvního stupně dovozován z toho, že již v minulosti byla pro stejný trestný čin odsouzena, takže si je své povinnosti dobře vědoma, dále tím, že si dokázala opatřit finanční prostředky na alkohol a cigarety, z čehož plyne, že by měla být schopna přispívat i na výživu dětí. V neposlední řadě mělo o úmyslném jednání obviněné svědčit i to, že nepožádala soud o snížení výživného ani okresní úřad o placení výživného místo ní. Jak již bylo konstatováno, obviněná poukazovala na svoji finanční neschopnost své vyživovací povinnosti dostát. Z obsahu trestního spisu je přitom patrné, že sociální dávky poskytované dlouhodobě obviněné Městským úřadem v Rýmařově nebylo možné z pohledu měsíční vyplacené částky považovat za obnos, který měla obviněná celý k dispozici pro svoji výživu a na krytí svých ostatních základních osobních potřeb. Lze mít zato, že pokud tato částka v tom kterém měsíci přesahovala částku vyjádřenou v ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, jednalo se vždy o částku potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost podle odst. 3 téhož ustanovení zákona. Jinými slovy řečeno, šlo o částku, která byla obviněné vyplácena jako příspěvek na bydlení, a jíž musela platit buď za podnájem, jak sama ve svých odvoláních naznačuje, a nebo jako poplatek za své umístění v azylovém domě v R. (viz záznam na č. l. 25 spisu a zpráva MÚ Rýmařov na č. l. 82 spisu). Je tedy zřejmé, že obviněné zůstávala k dispozici pouze ta část sociální dávky, kterou zákon o životním minimu označuje za částku potřebnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občana. Přesto tyto úvahy ale do značné míry mohou být pouhou hypotézou, neboť příslušné dokazování v podobě výslechu obviněné, příslušné pracovnice sociálního odboru Městského úřadu v Rýmařově, občana F. či odpovědné pracovnice azylového domu v Rýmařově, provedeno nebylo. I když samozřejmě okolnost, že obviněná byla v kritické době bez zaměstnání a pobírala pouze výše zmíněné sociální dávky, nemá sama o sobě vliv na existenci vyživovací povinnosti obviněné k vlastním dětem podle § 85 odst. 1 zákona o rodině, bylo přesto nutné se v této souvislosti zabývat schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry obviněné v tom smyslu, zda jí umožňovaly vyživovací povinnost platit. Okresní soud se ale těmito kritérii podrobněji nezabýval a patřičné závěry v tomto smyslu nahradil svými úvahami o nevůli obviněné přispět na výživu dětí alespoň jakoukoli minimální částkou. Přitom se jednoznačně nevyslovil, zda považuje určenou měsíční částku 200,- Kč na každé dítě za odpovídající příjmům, případně možným příjmům, event. majetkovým poměrům obviněné a nebo nikoli, a to ať již ve směru, že by poskytovaná částka měla být vyšší či nižší. Při rozhodování o vině se totiž posuzuje samostatně vyživovací povinnost obviněného (viz § 9 odst. 1 tr. ř.) a může se proto vycházet z jiného jejího rozsahu než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. K tomuto se okresní soud jednoznačně nevyjádřil a ani se nevypořádal s okolností, že možnosti obviněné v daném smyslu byly limitovány její dlouhodobou nezaměstnaností, což potvrdil Úřad práce v Bruntále, u něhož byla obviněná jako uchazeč o zaměstnání vedena od 10. 3. 1997, přehledem dat a zaměstnavatelů, k nimž byla v kritickém období doporučena do zaměstnání a nebyla přijata. Otázka pracovní schopnosti obviněné se sice posléze stala předmětem zkoumání znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, která obviněnou ve svém posudku z 12. 4. 2000 shledala schopnou pracovat jako uklizečka, pomocná dělnice v halách a dílnách, provádět montáže a seřizování drobných výrobků, zaučit se na obsluhu jednoduchých strojních zařízení, ale je třeba poznamenat, že určitým nedostatkem tohoto znaleckého zkoumání bylo, že znalkyně obviněnou osobně nevyšetřila. Posudek byl proto vypracován z dostupné zdravotní dokumentace obviněné. To nelze pokládat za podstatnou vadu, ale takovou vadu lze spatřovat v tom, že na úřadu práce, event. u potenciálních zaměstnavatelů nebyly vyslechnuty osoby, od nichž by bylo možné blíže zjistit příčiny nepřijetí obviněné do zaměstnání v inkriminované době. Protože pouze kdyby bylo prokázáno, že k nepřijetí obviněné do zaměstnání, jež byla schopna po zdravotní stránce vykonávat, došlo jejím přičiněním, či projeveným nezájmem, který byl potenciálním zaměstnavatelem akceptován, bylo by možné obviněné klást za vinu, že se bez důležitého důvodu vzdala možnosti se zaměstnat, v důsledku toho zvýšit svůj příjem a v návaznosti na to zmařila, případně zmenšila svoji schopnost plnit vyživovací povinnost vůči dětem. Dokazování v tomto směru provedeno nebylo, ale okresní soud se z dalších závěrů učiněných ve výše zmíněném znaleckém posudku orientoval na ty, kde znalkyně konstatuje, že dle zdravotní dokumentace dochází u obviněné k nadužívání alkoholu, a že její pracovní zařazení je ztěžováno tímto sklonem, přičemž zaměstnavatelé zpravidla nemají o takové pracovníky zájem. Z toho pak okresní soud dovodil svůj již výše prezentovaný závěr ve vztahu k úmyslnému zavinění obviněné na spáchaném jednání. Je ale třeba poznamenat, že z výpisu zdravotní dokumentace obviněné obsažené ve znaleckém posudku lze zjistit za celé období pouze dva záznamy, které se váží k požití alkoholu obviněnou, a to ze dne 25. 6. 1996, což je více jak jeden rok před zájmovým obdobím a potom ze dne 1. 1. 1999, kdy byla obviněná hospitalizována na interním oddělení nemocnice v R. V prvém případě ze záznamu vyplývá, že v jejím dechu byl evidentní zápach po alkoholu a ve druhém případě byla do nemocnice přijata v opilosti v ranních hodinách na Nový rok. S největší pravděpodobností se jedná o událost zmiňovanou i ve zprávě policie a Městského úřadu v Rýmařově, kdy v důsledku ní obviněná ukončila svůj pobyt v azylovém domě městského úřadu. Pro závěr, že se právě nadměrné požívání alkoholických nápojů obviněnou podílí na nemožnosti najít pro ní zaměstnání, jsou ale shromážděné důkazy nedostatečné a málo přesvědčivé, když v daném směru nebylo ani provedeno patřičné zkoumání znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kteří jediní by se mohli relevantně vyjádřit k případné závislosti obviněné na alkoholu. Z jejich poznatků by pak bylo možné na jedné straně dovodit oprávněnost či neoprávněnost předchozích závěrů o limitovanosti možností obviněné se zaměstnat a na straně druhé by bylo možné zodpovědět též otázku vlivu její případné závislosti na alkoholu ve vztahu k použití finančních prostředků, jimiž disponuje, na plnění vyživovací povinnosti či na nákup alkoholických nápojů, což by mohlo mít vliv i na otázku míry trestní odpovědnosti obviněné ohledně stíhaného jednání. Je však nutné konstatovat, že pouze na základě tak omezených podkladů, jež jsou obsaženy ve spise je zcela předčasné uvažovat o potřebnosti takovéhoto zkoumání obviněné. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství své závěry v daném směru učinila, aniž by obviněnou přímo vyšetřila a ze zdravotní dokumentace (viz znalecký posudek) rozhodně nevyplývají poznatky, že by obviněná často a nadměrně požívala alkoholické nápoje. Taková zjištění, jež by mohla vést k závěru, že schopnost a možnost obviněné se odpovídajícím způsobem zaměstnat je snížena nebo zmařena v důsledku jejího alkoholismu, se ve spise doposud nenacházejí, když nejsou doložena svědecky a ani obviněná k této otázce vyslechnuta nebyla. Navíc s takovým odstupem času lze vyslovit pochybnost o smysluplnosti dodatečného zkoumání obviněné znalci psychiatrii za naznačeným účelem, neboť relevantnost jejich závěrů by byla závislá na více či méně přesných a objektivních údajích od samotné obviněné, případně od zatím blíže neustanovených svědků. Kategoricky ale odmítnout tento postup zatím nelze.

Lze proto uzavřít, že pouze pokud by se prokázalo, že obviněná z částek, které jí byly poskytovány v podobě sociálních dávek na úrovni životního minima, i tak byla schopna určitou část z nich platit na své dvě děti v rámci vyživovací povinnosti a nebo její ostatní majetkové poměry jí plnění této povinnosti umožňovaly a přesto tak úmyslně nečinila, bylo by důvodné uvažovat o její trestní odpovědnosti ve vztahu k stíhanému trestnému činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., když jeho nedbalostní forma v daném případě nepřichází v úvahu. Obdobně by bylo možné postupovat i v již zmíněné situaci, a to tehdy, jestliže by se zjistilo, že obviněná jednala záměrně tak, aby nebyla přijata do zaměstnání žádným ze zaměstnavatelů, u nichž se o zaměstnání ucházela na základě doporučení od Úřadu práce v Bruntále (viz sdělení na č. l. 29 a 81 spisu), ačkoli výkon takové práce jí její zdravotní stav umožňoval.

Ve všech těchto směrech proto bude nezbytné zejména vyslechnout obviněnou, což se během dosavadního řízení před soudem nestalo. Okresní soud se vždy spokojil s pouhým konstatováním, že se obviněná k hlavnímu líčení nedostavila, i když byla řádně předvolána a řízení provedl v její nepřítomnosti. Je třeba zdůraznit, že tento postup je podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. možný, ale pouze lze-li věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Nejvyšší soud je toho názoru, že v daném případě, kdy byl rozsudek prvostupňového soudu dvakrát zrušen, a to vždy mj. pro nedostatečné prokázání subjektivní stránky stíhaného trestného činu, mělo bezpodmínečně dojít k zabezpečení přítomnosti obviněné u hlavního líčení, a to i za použití předvedení ve smyslu § 90 tr. ř. Obviněná měla být k věci řádným procesním způsobem vyslechnuta s možností uplatnit v plném rozsahu svoji obhajobu, na níž bylo možné reagovat provedením dalších důkazů ve směrech Nejvyšším soudem již naznačených. Ve stávající důkazní situaci nelze kategoricky určit, které další konkrétní důkazy bude nezbytné ve věci provést nad rámec těch, které již byly zmíněny, neboť jejich případná potřebnost vyvstane až v průběhu dokazování. V této souvislosti je třeba poznamenat, že požadavek stížnosti pro porušení zákona vést dokazování též k tomu, nakolik obviněná jako matka dětí dostála i dalším zákonným povinnostem, jejichž plnění směřuje k zaopatření oprávněné osoby v naturální formě, tedy k poskytování faktické péče, která spočívá v poskytování stravy, ošacení, zajištění bydlení, v péči o zdraví a hygienu oprávněné osoby, ve výkonu dohledu nad ní, v opatřování dalších prostředků potřebných pro všestranný rozvoj její osobnosti atd., je v konkrétním případě limitován skutečností, že obě děti byly podle rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení svěřeny do výchovy jejich otci M. M., takže realizace zmiňovaných povinností ze strany obviněné byla tímto omezena. Pokud by se skutečně ukázalo nutným vést dokazování tímto směrem, nelze opominout tvrzení obviněné obsažené v jejím odvolání na č. l. 49 - 51 spisu, ve kterém uvádí, že došlo k omezení jejích rodičovských práv, nebo že jich dokonce byla zbavena, což by muselo být u příslušného soudu prověřeno.

V důsledku všech výše konstatovaných vad a nedostatků Nejvyšší soud shledal, že v řízení před Okresním soudem v Bruntále, jako soudem prvního stupně nebylo v potřebném rozsahu provedeno dokazování a řádně zjištěn skutkový stav věci, přičemž vydané meritorní rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odsuzující rozsudek tohoto soudu proto nemohl obstát, na což měl patřičně reagovat odvolací soud, jímž byl Krajský soud v Ostravě. Tento soud ale nedostál své přezkumné povinnosti v tom, ž rezignoval na realizaci některých svých již dřívějších pokynů stanovených v předchozích zrušovacích usneseních a na přetrvávající nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně nereagoval, tento nezrušil a věc mu nevrátil k novému projednání a rozhodnutí. Naopak se s nepodloženými závěry ztotožnil a důvodné odvolání obviněné zamítl. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, pak v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 tr. ř. v neprospěch obviněné. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu. Poté byla věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (viz ust. § 270 odst. 4 tr. ř.) znovu projednal a rozhodl.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. srpna 2001

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru