Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 124/2004Usnesení NS ze dne 30.09.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.124.2004.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 124/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Ing. P. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 5 To 9/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 10 T 465/2003, a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 5 To 9/2004, bylporušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a) a § 260 tr. ř. ve prospěch obviněného Ing. P. M.

Odůvodnění:

Obviněný Ing. P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 10 T 465/2003, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že nejméně v období od prosince 2000 do 3. 4. 2003 v U. H. jako předseda představenstva společnosti U., a. s. U. H., která provozuje ubytovací část hotelu G. v U. H. a hotelu M. v U. H., umístil v hotelových pokojích televizní přístroje, a to:

V hotelu G., v němž se nachází 54 hotelových pokojů:

- v roce 2000 nejméně 40 televizních přístrojů

- v roce 2001 a v roce 2002 nejméně 44 televizních přístrojů

při celkovém počtu noclehů v roce 2001 - 8 379 a v roce 2002 – 7 398

- v roce 2003 nejméně 54 televizních přístrojů

v hotelu M., v němž se nachází 54 hotelových pokojů:

- v roce 2000, v roce 2001 a v roce 2002 nejméně 13 televizních přístrojů při celkovém počtu noclehů v roce 2001 – 2 257, v roce 2002 – 2 106

- v roce 2003 nejméně 24 televizních přístrojů,

čímž umožňoval ubytovaným hostům na hotelových pokojích vybavených televizními přijímači podle jejich vlastní volby přijímat televizní vysílání, a tím umožňoval těmto ubytovaným hostům:

- užívat hudební díla domácích a zahraničních autorů, a to nejméně od 13. 6. 2002 bez souhlasu a přes zákaz Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním ( OSA ), jakožto správce práv autorů hudebních děl s textem i bez textu a tomuto ochrannému svazu za období od počátku roku 2000 nehradil autorské provozovací honoráře v celkové výši nejméně 119 550,- Kč, a takto jednal i přes výzvy tohoto ochranného svazu

- užívat díla autorů, a to díla literární, dramatická, hudebně dramatická, choreografická, pantomimická, audiovizuální a audiovizuálně užitá a výtvarně audiovizuálně užitá, nejméně v období od prosince 2002 bez vědomí občanského sdružení D., D. a l. a., K., P., která vykonává kolektivní správu práv autorů pro obory děl literárních, dramatických, hudebně dramatických, choreografických, pantomimických, audiovizuálních děl výtvarných autorů obrazové složky audiovizuálních děl, a tomuto občanskému sdružení nejméně od počátku roku 2003 neuhrazoval autorské odměny a náhrady, které činí 60,- Kč za měsíc za každý televizní přijímač, tedy doposud neuhradil autorské odměny ve výši nejméně 14 040,- Kč,

a takto obviněný jednal, přestože užití záznamů na pokojích ubytovacích zařízení je dalším veřejným užitím díla nad rámec jeho prvotního užití, kterým je vysílání těchto předmětů ochrany, neboť provozovatel hotelového zařízení tímto jednáním neužívá dílo pro sebe, ale pro potřebu jiných, a proto je povinen vypořádat práva nositelů práv podle autorského zákona.

Za to byl obviněný Ing. P. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozenému O. s. a. se sídlem v P., Č. a., částku 51 150,- Kč, a poškozenému občanskému sdružení D. se sídlem v P., K., částku 14 040,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené občanské sdružení D. odkázáno se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku obviněný Ing. P. M. podal odvolání do všech jeho výroků, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 5 To 9/2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 5 To 9/2004 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného Ing. P. M. Podle jeho názoru byl tímto usnesením porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 260 tr. ř.

V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na výše uvedená ustanovení trestního řádu a vytkl odvolacímu soudu, že náležitě nespecifikoval vady řízení opravňující zrušení rozsudku soudu prvního stupně a na jejichž základě současně dovodil závěr o splnění podmínek pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Taktéž nekonkretizoval, v čem spočívají ony neodstranitelné procesní vady požadované pro postup podle § 260 tr. ř. a jaké úkony je nutno k jejich odstranění provést. Přitom zároveň požaduje po státním zástupci provedení dalších důkazů, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru stěžovatele nerespektuje ustanovení § 260 tr. ř., neboť podle něho může odvolací soud postupovat pouze v případě, že po zrušení rozsudku nelze pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a zároveň není důvod pro jiné rozhodnutí. Tato právní úprava byla do trestního řádu zakotvena zákonem č. 265/2001 Sb. a oproti původní právní úpravě přesunula těžiště řízení a zejména dokazování do stádia řízení před soudem. Důvodem pro vrácení věci odvolacím soudem státnímu zástupci k došetření tak nadále zůstaly pouze procesní vady, které by nebylo možné odstranit ani při opakovaném hlavním líčení. Trestní věc obviněného Ing. P. M. však podle stěžovatele takovými vadami netrpí a tyto rozhodně nelze spatřovat v rozsáhlosti doplnění dokazování, jak to tvrdí odvolací soud v závěru svého rozhodnutí. Z takovéhoto důvodu lze vrátit věc státnímu zástupci k došetření pouze ve stádiu předběžného projednání obžaloby.

Pokud bylo odvolacím soudem shledáno doplnění dokazovaní nutným, spočívalo by v provádění výslechů svědků, kteří byli jako hosté ubytováni v ubytovacích zařízeních hotelů, za něž vystupoval obviněný. Měli by podle odvolacího soudu objasnit, zda a v jakém rozsahu sledovali vysílání rozhlasových a televizních přijímačů tam nainstalovaných. Odvolací soud však ani tyto úkony blíže nekonkretizoval. K provedení výslechů těchto svědků má ale podle stěžovatele soud dostatek podkladů, neboť v přípravném řízení bylo zajištěno sedm šanonů označených jako kniha hostů, které obsahují seznam osob ubytovaných v kritickém období v předmětných ubytovacích zařízeních. Z nich může soud podle vlastních kritérií vybrat ty, které bude považovat za vhodné a potřebné a vyslechnout je jako svědky.

S rozhodnutím krajského soudu nelze podle ministra spravedlnosti souhlasit ani v otázce podmínek pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Zejména pak z toho důvodu, že stanovisko nejvyšší státní zástupkyně, na které je v odůvodnění usnesení poukazováno, je pouze vyjádřením určitého právního názoru na danou problematiku a nikoli obecně závazným právním předpisem a tudíž nevylučuje relevanci názoru jiného. Pokud krajský soud vychází z názoru, že zásah do zákonem chráněných autorských práv nastává nikoliv pouhým umístěním televizních a rozhlasových přijímačů na hotelové pokoje, ale až faktickým sdělováním díla hostovi, tedy zapnutím přijímače a sledováním příslušného programu hostem, nelze s tímto názorem vyslovit souhlas a lze v této věci rovněž oponovat stanoviskem Nejvyššího soudu vyjádřeném v usnesení sp. zn. 6 Tdo 380/2003, z něhož stěžovatel částečně citoval. Z tohoto důvodu se požadavek odvolacího soudu na zjišťování, zda a který z ubytovaných hostů sledoval rozhlasové či televizní vysílání, jeví nadbytečným. Navíc nelze podle stěžovatele předpokládat, že by tito svědci měli k uvedeným otázkám nějaké přesné poznatky a jejich výslechy by zcela jistě nepřinesly žádné zásadní údaje. Pokud tedy v předmětné trestní věci nebyli hosté ubytovacích zařízení vyslechnuti jako svědci, nedošlo k procesním vadám předpokládaným v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a nebyl důvod pro zrušení rozsudku prvního stupně z těchto důvodů.

Ministr spravedlnosti je proto toho názoru, že Krajský soud v Brně nedostál při rozhodování o odvolání v uvedené trestní věci obviněného svým přezkumným povinnostem, když nevěnoval náležitou pozornost hodnocení důkazního stavu a dospěl k nesprávným právním závěrům o existenci podmínek pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř. Postupem a rozhodnutím odvolacího soudu tak došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. P. M., jelikož v důsledku učiněného rozhodnutí došlo k vrácení věci do stádia přípravného řízení, což je pro obviněného příznivější, než kdyby ve věci nadále konal řízení soud.

V závěru svého podání ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud výše uvedené porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil akademickým výrokem.

Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána.

V prvé řadě je třeba uvést, že se jedná o dosud pravomocně neskončenou věc a rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona je tzv. mezitímním rozhodnutím, jenž má pouze procesní povahu. Nejvyšší soud proto za tohoto stavu řízení nemohl posuzovat úplnost zjištěného skutkového stavu věci, rozsah provedeného dokazování nebo hodnocení důkazů, jak je učinily soudy prvého či druhého stupně, a tím méně otázku, zda se obviněný žalovaného trestného činu dopustil či nikoliv. To bylo a stále je v této fázi trestního stíhání obviněného výhradním právem soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího a pokud by se k těmto otázkám měl nyní vyslovovat Nejvyšší soud, jednalo by se o nepřípustné zasahování do nezávislosti procesního soudu. Pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně též z procesních důvodů a věc vrátil státnímu zástupci, čili vrátil ji zpět do stádia přípravného řízení, je Nejvyšší soud oprávněn posoudit oprávněnost tohoto posledně zmíněného procesního postupu.

Z odůvodnění napadeného usnesení lze zjistit, že podle názoru odvolacího soudu se vydání rozsudku soudu prvního stupně jeví jako předčasné, neboť v dosavadním řízení nebyly dostatečně objasněny skutečnosti mající vliv jak na objasnění skutkového stavu věci, tak i na správnost skutkových zjištění včetně následné právní kvalifikace jednání obviněného. Odvolací soud v souladu s výkladovým stanoviskem nejvyšší státní zástupkyně zveřejněném pod č. 14/2002 dospěl k závěru, že pokud jde o povinnost provozovatele hotelového zařízení ve vztahu k autorům vysílaných děl a ve vztahu k nositelům práv souvisejících s právem autorským mohou být jejich práva porušována tím, že provozovatelé ubytovacích zařízení umísťují na hotelové pokoje a ve veřejných prostorách ubytovacího zařízení rozhlasové a televizní přijímače, a tím umožňují hostům, tedy veřejnosti, sledovat rozhlasové a televizní vysílání podle jejich vlastního výběru. Umístění funkčních televizních a rozhlasových přístrojů na hotelové pokoje a umožnění ubytovaným hostům, aby sledovali televizní a rozhlasové vysílání podle jejich vlastního výběru, je nutno považovat nejen za součást ubytovací služby honorované ve smyslu § 754 odst. 2 obč. zák., ale i za činnost, jíž zasahuje pronajímatel tohoto zařízení do chráněných práv autorů a ostatních nositelů práv s autorským právem souvisejících ( vyjma práv vysílatelů ). V tomto směru překračuje taková činnost rámec občanskoprávní a zasahuje i do oblasti autorskoprávní, z níž může vzniknout provozovateli ubytovacích služeb odpovědnost za porušení příslušných ustanovení autorského zákona. Aby ale mohla tato odpovědnost přerůst v odpovědnost trestněprávní, nestačí pouhé umístění televizních nebo rozhlasových přístrojů na pokoje zařízení, ale musí dojít ke skutečnému, faktickému zásahu do těchto práv, tzn. že musí dojít ke sdělování díla veřejnosti skutečným zpřístupněním vysílaných děl a dalších autorskoprávně chráněných výsledků činnosti. Ubytovaní hosté musí této možnosti skutečně využít, a to v takovém rozsahu, aby byl naplněn pojem veřejnosti a aby byl současně naplněn i materiální znak uvedený v ustanovení § 3 odst. 2, 4 tr. zák. Tento názor je dovozen výkladem ustanovení § 18 odst. 2 a § 23 autorského zákona. Samotné umístění rozhlasových či televizních přijímačů na hotelových pokojích ubytovacího zařízení bez toho aniž by bylo těchto přístrojů hosty - tzn. veřejností - užito ke sledování vysílaných programů, nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podle § 152 tr. zák., neboť tu ve skutečnosti nedochází ke sdělování díla veřejnosti. Vypnutým nebo jinak nefunkčním přijímačem nemůže být žádné z těchto práv porušeno, protože se takovým přístrojem veřejnosti žádné dílo nesděluje. Pro trestní odpovědnost podle § 152 tr. zák. je proto třeba prokázat nejen to, že na pokojích byly přijímače umístěny, ale i skutečnost, že je ubytovaní hosté prokazatelně používali a v jaké míře se tak stalo. Prokazování uvedených skutečností bude v řízení komplikováno nejen ztíženou možností opatřit důkazy o konkrétním porušování práv autorů a dalších nositelů práv s autorským právem souvisejících zjišťováním, které konkrétní osoby a kdy využily možnosti sledovat či poslouchat vysílání, ale i nutností náležitě respektovat zásadu přiměřenosti – viz § 2 odst. 4 tr. ř. Za současného stavu dokazování a s ohledem na výše uvedené skutečnosti jsou podle názoru odvolacího soudu dány výrazné pochybnosti o tom, zda obviněný měl vůbec být postaven před soud, a to zejména když se orgány činné v přípravném trestním řízení neřídily zveřejněným stanoviskem nejvyšší státní zástupkyně. Proto již orgány přípravného řízení, tedy policie a státní zástupce, měly zjistit, kteří hosté z celkového počtu ubytovaných v inkriminovanou dobu skutečně využili možnosti daných televizním a rozhlasovým vysíláním a skutečně sledovali vysílaná díla a další autorskoprávně chráněné výsledky činnosti v takovém rozsahu, aby byl naplněn i materiální znak uvedený v § 3 odst. 2, 4 tr. zák.

Z těchto důvodů odvolací soud po přezkoumání uvedené trestní věci dospěl k závěru, že napadený rozsudek vykazuje vady předpokládané ustanovením § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., a jelikož bylo pochybení shledáno ve všech výrocích, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 260 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť po zrušení rozsudku nelze pro rozsáhlost doplnění důkazů pokračovat v řízení před soudem a není důvod pro jiné rozhodnutí. Taktéž vyslovil pokyn v tom směru, aby se v dalším řízení státní zástupce zabýval tím, zda ubytovaní hosté přijímače skutečně používali a poté nechť zváží, zda vzhledem k doplněnému dokazování lze na obviněného znovu podat obžalobu či nikoliv.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 258 odst. 1 tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také a) pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, c) vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně.

Podle § 259 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.

Podle § 260 tr. ř. nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Ustanovení § 191 a § 264 odst. 2 tu platí obdobně.

Z výše citovaných ustanovení je zjevné, že ustanovení § 260 tr. ř., které navazuje na ustanovení § 258 tr. ř. a je ve vztahu speciality k ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., upravuje výjimečný postup odvolacího soudu, jímž se věc vrací zpět až do přípravného řízení. V souvislosti s interpretací ustanovení § 260 tr. ř. je třeba zdůraznit, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. bylo toto ustanovení významně změněno, a to v souvislosti se zásadní změnou poměru a významu jednotlivých stádií trestního řízení, kdy přípravné řízení má pro příště funkci skutečně přípravnou, pomocnou a těžiště řízení se přenáší před soud, což znamená kromě jiného výrazné omezení procesní činnosti orgánů činných v přípravném řízení, naopak řízení před soudem se stává skutečným těžištěm, v němž mají být za respektování všech základních zásad provedeny rozhodující důkazy v patřičné procesní formě, náležitě zhodnoceny, vyvozena z nich správná a úplná skutková zjištění a rozhodnuto o vině.

Pro úvahu, zda po zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem je nutno postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., je rozhodné, v jakém rozsahu je třeba řízení doplnit a které úkony provést k odstranění zjištěných procesních nedostatků. Státnímu zástupci bude věc vrácena zpravidla tehdy, když odvolací soud zjistí, že věc je zatížena takovými procesními vadami, že ani opakování hlavního líčení by zřejmě nemohlo vést k nápravě, a je proto žádoucí věc projednat znovu v přípravném řízení. Důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření ze stádia odvolacího řízení již není pouhý požadavek náležitého objasnění věci (jako tomu bylo před účinností zákona č. 265/2001 Sb.), a to ani tehdy, jestliže by se jednalo o nedostatečná skutková zjištění znamenající obtížné a rozsáhlé došetření skutečností důležitých pro rozhodnutí ve věci, jež by soud prvního stupně nemohl provést rychleji než státní zástupce.

Odvolací soud přistoupí k úvahám o vrácení věci státnímu zástupci k došetření poté, co zruší napadený rozsudek zpravidla z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy pro podstatné vady řízení, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části napadeného rozsudku, přičemž odvolací soud je povinen současně zkoumat, zda není dán důvod pro jiné rozhodnutí ve věci (např. zastavení trestního stíhání odvolacím soudem, postoupení věci jinému orgánu apod.).

Neodstranitelnými procesními vadami v řízení před soudem ve smyslu § 260 tr. ř. jsou např. porušení ustanovení o nutné obhajobě v přípravném řízení, o zahájení trestního stíhání a postupu při obvinění určité osoby, vedení trestního stíhání bez souhlasu poškozeného, nepřibrání tlumočníka v řízení proti obviněnému neznalému českého jazyka, podání obžaloby pro skutek, pro který vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání apod., tedy procesní vady, které nemůže odstranit soud prvního stupně vlastní procesní činností a jež jsou odstranitelné pouze v přípravném řízení.

Z uvedených poznatků a zásad vycházel Nejvyšší soud při přezkoumávání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného usnesení, jímž byl rozsudek prvostupňového soudu zrušen m. j. z důvodu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc obviněného Ing. P. M. byla vrácena zpět do přípravného řízení. Na jejich základě dospěl k závěru, že napadené usnesení v souladu se zákonem není. Nedostatky ve skutkovém zjištění ani konstatování, že dosud zjištěné skutečnosti neodůvodňují postavení obviněného před soud, na což odvolací soud výhradně ve svém usnesení poukazoval, nemají charakter podstatných vad řízení ve smyslu výše uvedeného ustanovení trestního řádu či dokonce v řízení před soudem neodstranitelných procesních vad, které jediné odvolací soud opravňují k rozhodnutí podle § 260 tr. ř. Odvolací soud tedy po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu, že v dosavadním řízení nebyli vyslechnuti jako svědci hosté ubytovaní v inkriminovanou dobu v uvedených hotelích k tomu, zda skutečně sledovali televizi na svých pokojích, měl tento nedostatek před novým rozhodnutím odstranit sám, případně to při současném vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí mohl uložit soudu prvního stupně. Tato okolnost však, jak již bylo zdůrazněno, v žádném případě nebyla důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

Protože Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podanou výhradně v neprospěch obviněného důvodnou, mohl pouze podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovit, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 5 To 9/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a) a § 260 tr. ř. ve prospěch obviněného Ing. P. M., aniž mohl postupovat dále ve smyslu § 269 odst. 2 tr. ř. a násl.

Navzdory tomu, že Nejvyššímu soudu se v této fázi řízení nepřísluší vyjadřovat k otázkám souvisejícím s případnou vinou obviněného, přesto nemohl nezaujmout názor k určitým závěrům, které odvolací soud s poukazem na výkladové stanovisko nejvyšší státní zástupkyně č. 14/2002 vyslovil v napadeném usnesení. Jde zejména o rozdíl v pojetí odpovědnosti za porušení chráněných práv autorů a ostatních nositelů práv s autorským právem souvisejících na straně jedné a odpovědnosti trestní na straně druhé za jednání, které spočívá v umístění televizních event. rozhlasových přijímačů do hotelových pokojů nebo jiných ubytovacích zařízení bez toho, že by k tomu odpovědná osoba měla potřebný souhlas oprávněných subjektů.

Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi.

Je zjevné, že ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí (odkazující na právní předpisy upravující právo autorské, práva související s právem autorským a práva k databázi) a v takovém případě je třeba vycházet z platné a účinné právní úpravy vyplývající ze zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (dále jen autorský zákon ).

Podle tohoto zákona má autor díla, ale podobně i výkonný umělec, výrobce zvukových či zvukově obrazových záznamů, jakož i majitel dalších souvisejících práv, mimo jiné, zákonné majetkové právo své dílo užít (viz § 12 odst. 1, § 71 odst. 1, § 76 odst. 1, § 80 odst. 1, § 84 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb.). V souladu s těmito ustanoveními autorského zákona je nositel uvedeného práva oprávněn udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k užití díla, což se děje prostřednictvím tzv. smluvní licence ( viz § 46 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. ) Bez této smluvní licence může jiná osoba dílo užít pouze v případech stanovených autorským zákonem ( viz např. volná užití § 30, úplatná zákonná licence § 72, bezúplatná zákonná licence § 31 a násl., § 92 zák. č. 121/2000 Sb. ) Právo dílo užít je vymezeno v ustanovení § 12 odst. 4 autorského zákona a jeho součástí je pod písm. f) též právo na sdělování díla veřejnosti, přičemž jedním z jeho způsobů je provozování rozhlasového či televizního vysílání díla ( § 23 ). Tento způsob užití díla je v posledně citovaném ustanovení autorského zákona definován jako provozování rozhlasového či televizního vysílání díla, jímž se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání.

Podrobným výkladem pojmu „zpřístupňování“ díla podle § 23 autorského zákona se ve stejnojmenném článku v Časopisu pro právní vědu a praxi č. 3/2002 zabývá Prof. JUDr. I. T., CSc. Ten v něm činí závěr, že při výkladu uvedeného pojmu je rozhodující účel, který je na straně uživatele sledován. Účeloslovně, teleologicky vzato proto platí, že sleduje-li uživatel zpřístupnění chráněného předmětu veřejnosti tím, že veřejnosti nabídne k použití rozhlasový nebo televizní přijímač či hrací přístroj apod., pak již k této své nabídce musí získat smluvní licenci, protože již samotnou nabídkou lze sledovat vlastní hospodářský prospěch z cizích práv. Tento teleologický výklad je podporován též analogicky, když per analogiam legis se opírá o ustanovení § 14 odst. 1 in fine autorského zákona, a to též ve spojení s §§ 74, 78, 82 a 86, které se týká rozšiřování chráněných statků. Podle tohoto ustanovení jde o „zpřístupňování“ díla již samotným nabízením například knih k prodeji. U jiných způsobů užití pak jde analogicky taktéž o „nabízení“ – a tudíž již o „zpřístupňování“ -, a to formou „umístění“ pomocných přístrojů v provozovnách apod. V závěru zmíněného článku se doslovně uvádí: „Pojem zpřístupňování díla nebo jiného ideálního statku, jak je použit v ustanovení § 23 aut. zák., zahrnuje již uživatelovu nabídku samoobslužné služby spočívající v nabídce uvedení přístroje do chodu tím, že uživatel umístí přístroj kupříkladu v hotelovém pokoji ( provozovně ). Pro vznik soukromoprávní odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva chráněného autorským zákonem je v této souvislosti bezvýznamné, zda k využití nabídky ze strany zákaznické veřejnosti skutečně došlo, či nikoli“.

Ve zkoumané souvislosti tedy neplatí názor poukazující na ust. § 30 odst. 1, větu před středníkem, zák. č. 121/2000 Sb, z nějž vyplývá, že za užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu a na základě toho odmítající považovat za užití díla umístění televizních či rozhlasových přijímačů na hotelové pokoje, jejichž prostřednictvím pak dochází k přednášení nebo k předvádění chráněných předmětů vysílaných rozhlasem nebo televizí zákaznické veřejnosti. Uživatelem chráněného předmětu ( tedy díla nebo jiného ideálního statku ) ve smyslu autorského zákona zde totiž není až konečný spotřebitel, tedy např. ubytovaný hotelový host, ale je jím samotný provozovatel zařízení poskytujícího ubytovací služby. Ten pak k takovémuto užití díla provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání díla pomocí rozhlasového nebo televizního přístroje musí získat smluvní licenci a je přitom zcela nerozhodné, zda ubytovaný host uživatelovu nabídku ke své spotřebě využije.

Shora uvedený výklad autorskoprávní úpravy je připuštěn v napadeném usnesení odvolacího soudu i ve stanovisku nejvyšší státní zástupkyně, o nějž se rozhodnutí tohoto soudu opírá. Rozpor však nastává v okamžiku, kdy oba shodně požadují rozšíření podmínek pro trestně právní odpovědnost takového jednání. Pokud totiž uvádějí, že k trestní odpovědnosti v daném případě nestačí pouhá instalace televizních přijímačů do hotelových pokojů, ale musí dojít ke skutečnému, faktickému zásahu do práv tak, že ubytovaní hosté možnosti sledování pořadu využijí a navíc v rozsahu, aby byl naplněn pojem „veřejnosti“, nemá tento názor oporu v zákonné úpravě.

Vzhledem ke shora uvedené dikci trestního zákona se trestného činu podle § 152 odst. 1 tr. zák. při současném splnění materiální podmínky, jíž je požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti jednání a úmyslného zavinění dopustí ten, kdo v rozporu s autorským zákonem nakládá s dílem, výkonem výkonného umělce, zvukovým či zvukově obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem anebo databází. U blanketní dispozice uvedeného ustanovení trestního zákona je tedy při hodnocení objektivních podmínek trestnosti nutné striktně vycházet z právní úpravy dotčeného odvětví práva, v tomto případě autorského práva představovaného v konkrétním případě autorským zákonem č. 121/2000 Sb., jenž z hlediska systému práva představuje autonomní oblast občanského práva. Stejně je třeba vykládat i pojem autorského zákona „veřejnost“, který je obsažen v ustanovení § 18 tohoto zákona v rámci definování pojmu „sdělování veřejnosti“. Jak již bylo shora zmíněno, užívání televizního nebo rozhlasového přijímače pro vlastní potřebu fyzické či právnické osoby nepředstavuje užívání děl či ostatních autorskoprávních předmětů ochrany ve smyslu autorského zákona ( viz § 30 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. ) Zároveň je naprosto zřejmé, že přijímače v hotelových pokojích neslouží výlučně pro soukromou potřebu provozovatele hotelu, ale jako součást poskytovaných služeb jsou dány do užívání hotelovým hostům, kteří mají k rozhlasovému a televiznímu vysílání přístup podle své vlastní volby, přičemž není z autorskoprávního hlediska rozhodující, zda host takového vybavení skutečně užije či nikoli. Pojem „sdělování veřejnosti“ u užití díla je tedy zvláštním pojmem autorskoprávním, který je třeba odlišovat od pojmu veřejnosti, jak se vytvořil v oblasti práva veřejného.

Citované ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. samo o sobě neobsahuje žádné znaky, které by oprávněnost názoru odvolacího soudu opírajícího se o uvedené stanovisko nejvyšší státní zástupkyně potvrzovaly. Jak již bylo konstatováno, pokud jde o znak „sdělování díla veřejnosti,“ jedná se o pojem vymezený autorským zákonem, který je třeba interpretovat pouze podle jeho ustanovení a způsobem, jak byl naznačen shora , a není možné se domáhat aplikace pojmů, jako např: „veřejně či místo veřejnosti přístupné“ a jejich výkladu ve smyslu, jak je chápe a vykládá trestní právo hmotné. Pokud by mělo platit to, co naznačuje odvolací soud a spolu s ním i zmíněné stanovisko nejvyšší státní zástupkyně, muselo by zároveň platit, že neoprávněný zásah do autorského práva by představovalo až skutečné sledování televize ubytovaným klientem hotelu. To by pak vedlo k negaci legální definice pojmu „sdělování veřejnosti“ i principů autorského zákona, který je vystaven na zásadě, že bez souhlasu autora či subjektů oprávněných k dalším předmětům autorskoprávní ochrany nelze dílo či další předmět ochrany užít jinak než pro vlastní potřebu, pokud se nejedná o zákonné licence. Provozovatel hotelu je při instalaci přijímačů na hotelové pokoje zcela srozuměn s tím, že tyto budou či mohou být hosty podle jejich vlastní volby používány pro jejich potřebu. Proto pokud takový provozovatel hotelu, jako uživatel díla či jiného ideálního statku neuzavře s příslušnými kolektivními správci licenční smlouvu pro jednotlivé předměty ochrany, a přesto začne nabízet ubytování na hotelových pokojích vybavených televizními ( rozhlasovými ) přijímači, dopouští se jednání, které je nejen v rozporu s autorským zákonem, ale v závislosti na intenzitě porušení konkrétních autorských a jiných obdobných práv se může dopustit i trestného činu. Intenzita takového porušení pak bude určována zejména jeho délkou, rozsahem porušených práv i jejich povahou, což bude spoluurčující pro stanovení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti spáchaného jednání ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák. ( materiální znak trestného činu ).

V dalším je třeba prohlásit, že rozsudek soudu prvního stupně, tak jak byl vydán, v odvolacím řízení obstát nemohl, byť z jiných důvodů, než mu vytýkal odvolací soud.

Jak bylo již zmíněno, v případě ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. je zákonným znakem trestného činu porušení norem z jiného odvětví práva, než je trestní právo, na něž trestní zákon odkazuje. Zde se jedná o normy autorského práva. Porušení těchto norem je tedy součástí skutku, který je jako uvedený trestný čin posuzován. Proto ve skutkové části výroku o vině rozsudku musí být uvedeno, jaké normy, tj. jaká konkrétní ustanovení autorského zákona obviněný porušil a současně, jakým jeho jednáním k tomu došlo. V posuzovaném případě tomu tak nebylo a rozsudek soudu prvního stupně nebyl z tohoto důvodu dostatečně přezkoumatelný, když i v jeho odůvodnění takovéto pasáže chyběly. Obdobný závěr lze vyslovit i ve vztahu k tzv. právní větě rozsudku, v níž je m. j. konstatováno, že obviněný zasáhl do zákonem chráněných práv k televiznímu vysílání, což není z hlediska autorského zákona přesné a neodpovídá to ani jednání obviněného obsaženého ve skutkové větě rozsudku.

Další pochybení lze spatřovat v popisu té části skutku výrokové části rozsudku, v níž je obviněnému kladeno za vinu neuhrazování autorských odměn Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním ( OSA ), jakož i občanskému sdružení D., divadelní a literární agentuře.

Na rozdíl od předchozí úpravy zákonem č. 35/1965 Sb. je nyní právo na autorskou odměnu zásadně součástí výlučných práv autorských, tedy nejde o právo absolutní povahy. Nárok na autorskou odměnu je relativním nárokem ze smluvního vztahu (v konkrétním případě viz § 46 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb.) s výjimkami upravenými zákonem ve zvláštních případech. Nový autorský zákon tak opustil koncepci absolutního nároku na odměnu za každé, tj. i neoprávněné, užití díla a namísto zaplacení odměny za neoprávněné užití díla je ten, kdo neoprávněně nakládá s dílem, povinen vydat bezdůvodné obohacení (viz § 40 odst. 3 zák. č. 121/2000 Sb.).

Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy provozovatel ubytovacího zařízení, v němž jsou na pokojích dány veřejnosti k dispozici televizní či rozhlasové přístroje, nemá podepsánu s příslušným kolektivním správcem práv ( viz hlava IV zák. č. 121/2000 Sb. ) licenční smlouvu, nelze mu klást za vinu neplacení autorských odměn či honorářů, ale získání bezdůvodného obohacení v odpovídající výši. V konkrétním projednávaném případě sice podle tvrzení odpovědných zástupců O. s. a. pro práva k dílům hudebním ( OSA ) mělo dojít k uzavření licenční smlouvy podle autorského zákona se společností U., a. s., ale z provedených důkazů vyplynulo, že ji za posledně jmenovanou společnost nepodepsala osoba, která jediná ji byla oprávněna podepsat, a tou byl podle výpisu z obchodního rejstříku předseda představenstva, tedy obviněný Ing. M. Čili ani v případě tohoto kolektivního správce práv zjevně nedošlo k platnému uzavření odpovídající licenční smlouvy.

Z uvedeného poznatku pak bylo třeba vyvodit další závěr a to ohledně zákazu O. s. a. pro práva k dílům hudebním ( OSA ) k užití veškerého hudebního repertoáru domácích a zahraničních autorů zastupovaných OSA, který nebyl společností U., a. s., nejméně od 13. 6. 2002 respektován, což bylo obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně rovněž kladeno za vinu. Podle § 101 odst. 6 zák. č. 121/2000 Sb. je kolektivní správce oprávněn uživateli, který je vůči němu v prodlení se zaplacením odměny a tuto odměnu nezaplatí ani v dodatečné třicetidenní lhůtě za tím účelem kolektivním správcem poskytnuté, dočasně, na dobu prodlení, zakázat užití předmětů ochrany, ke kterému by byl uživatel ze smlouvy uzavřené s kolektivním správcem oprávněn. To ovšem platí v situaci, kdy mezi uživatelem a kolektivním správcem byla uzavřena platná licenční smlouva. K tomu ale v případě společnosti U., a. s. na straně jedné a O. s. a. ( OSA ) na straně druhé evidentně nedošlo. Nebylo proto možné obviněného vinit z nerespektování zákazu, k jehož vyslovení kolektivní správce v daném případě nebyl oprávněn.

Dalším evidentním pochybením soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud rovněž nereagoval, byl učiněný výrok o náhradě škody.

Jestliže platí, že neoprávněným užitím díla na straně jeho neoprávněného uživatele vzniká bezdůvodné obohacení, které je takový neoprávněný uživatel povinen vydat, nelze o povinnosti k jeho vydání rozhodovat v adhezním řízení, byť by bylo důsledkem trestného činu, a to ani v podobě výroku o náhradě škody ( viz § 43 odst. 3, § 228, § 229 tr. ř.; § 451 a násl. obč. zák.; Rt 30/83; Rt 7/78- III ). Proto, jak výrok jímž okresní soud obviněnému uložil povinnost k zaplacení příslušných částek jednotlivým kolektivním správcům práv, tak výrok jímž občanské sdružení D. odkázal se zbytkem jeho nároku na občanskoprávní řízení odporovaly zákonu. Správně mělo být okresním soudem na počátku hlavního líčení ohledně nároků obou kolektivních správců práv rozhodnuto o jejich nepřipuštění do dalšího řízení podle § 206 odst. 3 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2004

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru