Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tz 108/2004Rozsudek NS ze dne 13.07.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.108.2004.1

přidejte vlastní popisek

4 Tz 108/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. července 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného A. P., proti usnesení býv. Vojenského odvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. takto:

Usnesením bývalého Vojenského odvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91, bylporušenzákonv ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného A. P.

Napadené usnesení sezrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný A. P. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 8. 8. 1957, sp. zn. 3 T 231/57, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že po nástupu vojenské základní služby dne 2. 7. 1957 v útvaru v U. H. si odmítl obléci vojenský stejnokroj a podrobit se vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Rozsudek se stal pravomocným dne 17. 8. 1957.

V dané trestní věci si obviněný A. P. podal žádost o soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb.

Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91, byl rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 8. 8. 1957, sp. zn. 3 T 231/57, podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 16. 1. 1992.

Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91, bylo rozhodnuto, že obviněný A. P. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. V reakci na toto rozhodnutí obviněný A. P. požádal, aby bylo podle § 15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. v řízení pokračováno. Po provedeném hlavním líčení rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 8. 8. 1957, sp. zn. 3 T 231/57, trest z důvodů § 227 tr. ř. neuložil.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. P., a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91. Tímto usnesením byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, také v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.

V odůvodnění podané stížnosti ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění s tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval. Rehabilitace tak byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci je rehabilitovat právně i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Brně vyplývá, že důvodem odmítnutí převzetí vojenského stejnokroje a konání základní vojenské služby v branné moci bylo náboženské přesvědčení obviněného, který je svědkem Jehovovým, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a z čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Proto má ministr spravedlnosti zato, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně ve věci obviněného P. vedené pod sp. zn. 4 Rtv 68/91 pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině obviněného nedotčen.

V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jenž byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 zák. č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného P. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud zjistil, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Taktéž konstatoval, že v původním řízení provedl vojenský soud v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Sám obviněný se ke svému jednání plně doznal. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout, pokud uznal obviněného vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. V rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci však rehabilitační soud dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Ze spisového materiálu je totiž jednoznačně zřejmé, že obviněný žil řádným životem a nebyl doposud soudně trestán. Soud byl totiž přesvědčen, že při rozhodování o trestu u trestných činů proti povinnosti vykonat vojenskou službu v souvislosti s náboženským přesvědčením se nemůže jen obecně jednoznačně zdůrazňovat přísná generální prevence a z ní pak vyplývající nepřiměřená represe, ale i zde je nutno trest přísně individualizovat z hlediska osoby pachatele a okolností celého případu. Soud byl proto toho názoru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., neboť trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně je trestem, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, v nichž bylo vyjádřeno, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin.

Obviněný A. P., jak shora uvedeno, rovněž své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely a byl za to odsouzen v roce 1957 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci § 14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91, byl tak porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného A. P., což Nejvyšší soud postupem podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91, a rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 4 Rtv 68/91.

Nejvyšší soud pak podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného A. P. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2004

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru