Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tvo 29/2001Usnesení NS ze dne 07.03.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.29.2001.1

přidejte vlastní popisek

4 Tvo 29/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2001 stížnost obžalované Ing. A. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 5 To 126/2000, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/99, a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 3 T 14/99, byla obžalovaná Ing. A. M. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků. Pro výkon trestu byla zařazena podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti a podle § 51 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí majetku.

Odvolání obžalované proti tomuto rozsudku projednával Vrchní soud v Praze v listopadu 2000.

Krátce před termínem veřejného zasedání došla Vrchnímu soudu v Praze žádost obžalované o propuštění z vazby, která byla usnesením jmenovaného soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 5 To 126/2000, zamítnuta. Vrchní soud nepovažoval za dostatečné nahrazení vazby obžalované ani jejím písemným slibem podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., ani nabídku peněžité záruky podle § 73a odst. 1 tr. ř.

Proti tomuto usnesení, které bylo obžalované doručeno dne 23. 11. 2000, jejím obhájcům dne 23. 11 a 27. 11. 2000, a státnímu zástupci dne 21. 11. 2000, podala obžalovaná dne 5. 2. 2001 stížnost. Věc byla Nejvyššímu soudu předložena dne 22. 2. 2001.

Z podnětu této stížnosti se Nejvyšší soud primárně zabýval otázkou její přípustnosti jako základní podmínky přezkumu usnesení podle § 147 odst. 1 tr. ř. a učinil v tomto směru následující závěry.

Rozhodnutí podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu je rozhodnutím o vazbě podle § 74 tr. ř., proti kterému je podle § 71 odst. 4 tr. ř. zásadně přípustná stížnost. Podle ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. lze však stížností napadnout usnesení soudu jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni. Platný trestní řád neobsahuje z této zásady žádnou výjimku - pokud vrchní soud podle § 71 odst. 3 tr. ř. rozhoduje o prodloužení lhůty trvání vazby nad dva roky, rozhoduje podle ustanovení, které je lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o věcné soudní příslušnosti, a rozhoduje proto jako soud prvního stupně. Jde tedy o to, zda jiná rozhodnutí než ve věci samé, která učiní odvolací soud v rámci řízení o tomto řádném opravném prostředku, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého stupně.

Podle přesvědčení Nejvyššího soudu všechna tato další rozhodnutí (např. o vazbě, vyloučení soudců, o pořádkové pokutě, o přibrání znalce atd.) nelze chápat zcela izolovaně, jakoby s rozhodnutím ve věci samo nesouvisela, ale jde vesměs o rozhodnutí, která (hlavní) rozhodnutí ve věci samé připravují, eventuelně uskutečňují jeho výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však nedosahují, i když na nich často závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé vůbec dojde a zda toto rozhodnutí bude správné, popřípadě zda bude správně vykonáno. Odvolací soud tato rozhodnutí také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v řízení odvolacím (často v tom samém zasedání, v němž rozhodne též o podaném odvolání). Již z těchto důvodů je tedy zřejmé, že usnesení, jímž v posuzované věci rozhodl odvolací soud podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obžalované Ing. A. M. o propuštění z vazby, včetně odmítnutí náhrad vazby podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 73a odst. 1 tr. ř., je rozhodnutím soudu druhého stupně, proti němuž podle § 141 odst. 2 tr. ř. a contr. stížnost přípustná není. Tento závěr odpovídá i argumentu právní logiky a maiori ad minus, neboť pokud soud druhého stupně rozhoduje bez přípustnosti řádného opravného prostředku o nejvýznamnější otázce, tj. otázce viny a trestu, rozhoduje tím spíše bez jeho přípustnosti o otázkách tohoto významu nedosahujících.

Uvedený závěr není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, o právu na spravedlivý proces, neboť český trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti řízení, takže odvolací soud rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou proto napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky. Článek 5 odst. 4 citované Úmluvy podle něhož "každý, kdo byl zbaven osobní svobody zatčením nebo jiným způsobem má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti zbavení jeho osobní svobody", je třeba vykládat tak, že tímto řízením se nemíní bezpodmínečně jen řízení o řádném opravném prostředku - i když tomu tak zpravidla je (§ 74 odst. 1 tr. ř.). Výjimku tvoří již vzpomenuté ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. a rovněž případy, kdy o vazbě rozhoduje za podmínek § 275 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud. Ovšem i ve všech těchto případech je přezkum důvodů existence vazby možný. Děje se tak především z úřední povinnosti, neboť zákon v ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř. stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období trestního stíhání zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu. Dále se tak děje v řízení z podnětu obviněného (§ 72 odst. 2 tr. ř.), jenž má právo kdykoli žádat o propuštění na svobodu, přičemž o této žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Konečně se tak děje i v souvislosti s rozhodováním podle § 71 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby. Přezkoumání důvodu vazby je tedy možné i za procesního stavu, kdy zákon výjimečně neumožňuje přezkum na základě řádného opravného prostředku.

Pokud tedy Vrchní soud v poučení o opravném prostředku uvedl, že stížnost proti uvedenému usnesení přípustná není, jde o poučení správné. Nejvyšší soud pak z výše uvedených důvodů rozhodl tak, že podanou stížnost obžalované Ing. A. M. bez meritorního přezkoumání věci (§ 147 odst. 1 tr. ř.) jako nepřípustnou podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 7. března 2001

Předsedkyně senátu

JUDr. D. N.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru