Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 999/2019Usnesení NS ze dne 20.08.2019Pojistný podvod

HeslaPojistný podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.999.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 210 odst. 2 ,4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 999/2019-691

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2019 o dovolání obviněného B. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 116/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 15/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018, byl obviněný B. V. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„1) dne 18.08.2016 přibližně v 15:00 hod., v Praze 9, na pozemní komunikaci v ul. XY, před budovou č.p. XY, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Alfa Romeo, reg. zn. XY, úmyslně narazil do vozidla zn. Opel Corsa, reg. zn. XY, jehož řidička poškozená K. O., nar. XY s vozidlem vyjížděla z bočního výjezdu od společnosti Pepsi Cola do ul. XY, čímž způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k poškození obou vozidel tak, že vozidlo zn. Alfa Romeo bylo poškozeno v přední a pravé části, vozidlo zn. Opel Corsa, pak v přední části a následně dne 19.08.2016 telefonicky celou událost oznámil pojišťovně a uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění z povinného ručení vozidla zn. Opel Corsa u poškozené obch. společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., kde byla pojistná událost zaregistrována pod č. XY, jelikož jako viníka nehody označil obžalovaný poškozenou K. O., která mu měla při výjezdu na hlavní komunikaci dát přednost, dne 30.08.2016 mu bylo pojišťovnou vyplaceno pojistné plnění ve výši 87.400 Kč za totální škodu na vozidle, čímž způsobil poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a.s. škodu ve výši 87.400 Kč a dále způsobil poškozené společnosti Arval CZ, s.r.o. IČO: 267 26 998 poškozením vozidla zn. Opel Corsa škodu ve výši 36.129 Kč,

2) dne 25.08.2016 přibližně ve 21:35 hod., v Praze 9, v ul. XY, poté, co osobní motorové vozidlo tov. zn. Alfa Romeo, reg. zn. XY, uvedené v bodě 1) po předchozí nehodě provizorně opravil, se jako jeho řidič, pokusil narazit do vozidla tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. XY, jehož řidič poškozený M. O., nar. XY odbočoval v protisměru z ulice XY vlevo do ulice XY, což se mu však nepodařilo, jelikož poškozený O. s vozidlem stihl křižovatkou projet přesto, že obžalovaný prudce zrychlil, přičemž při následném brzdném manévru obžalovaný nezvládl své vozidlo, kterým narazil do obrubníku u pravého okraje vozovky, čímž způsobil další závažná poškození vozidla, jež řídil, a následně dne 31.08.2016 v 9:52 hod. telefonicky celou událost oznámil pojišťovně a uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění z povinného ručení vozidla zn. Škoda Octávia u poškozené obch. spol. AXA pojišťovna, a.s., kde byla tato pojistná událost zaregistrována pod č. XY, jelikož jako viníka nehody označil obžalovaný poškozeného O., který mu měl dát při odbočování vlevo jako protijedoucímu přednost, přičemž při nahlášení škodné události zamlčel předchozí fatální poškození vozidla, které bylo likvidováno formou totální škody, čímž chtěl poškozené obch. společnosti AXA pojišťovna, a.s. způsobit škodu ve výši 125.000 Kč, přičemž však pojistné plnění nebylo pojišťovnou vyplaceno, na základě provedeného šetření, kterým bylo zjištěno předchozí poškození vozidla,

a tohoto skutku se dopustil přes skutečnost, že si byl vědom toho, že při střetu vozidel může dojít ke zranění a újmě na zdraví jak poškozeného O., jehož vozidlo se pokusil nabourat, tak posádky vozidla zn. Alfa Romeo, tedy jeho spolucestujících poškozeného D. R., nar. XY a poškozeného J. Č., nar. XY, s tím, že jak sám obžalovaný, tak poškozený R. byli na místě ošetřeni přivolanou RZS,

3) dne 06.12.2016 přibližně v 19:45 hod., v Praze 9, na křižovatce ul. XY a XY, po společné předchozí domluvě ohledně způsobení dopravní nehody, se záměrem vylákání pojistného plnění z poškozené obch. spol. Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., najel samostatně stíhaný J. Č., nar. XY jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Passat, reg. zn. XY, při odbočování vlevo do ulice XY, úmyslně do jízdní dráhy protijedoucího vozidla zn. Mercedes Benz, reg. zn. XY, jedoucího po ul. XY, řízeného obž. V., který úmyslně do vozidla VW Passat narazil a způsobil tak dopravní nehodu, při níž došlo k poškození obou vozidel, přičemž vozidlo zn. Mercedes bylo poškozeno v levé přední části a na levém boku, vozidlo zn. VW Passat, bylo poškozeno v přední části a jako spolujezdec obž. V. jel ve vozidle zn. Mercedes Benz samostatně stíhaný P. L., nar. XY, který byl v telefonickém spojení s J. Č. a koordinoval nájezd vozidel k předem domluvenému místu, kde mělo k nehodě dojít, následně obž. V. dne 07.12.2016 telefonicky celou událost oznámil pojišťovně a uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění a nárok na úhradu půjčovného za náhradní vozidlo zn. Škoda Octavia, reg. zn. XY v době od 10.12.2016 do 16.12.2016 a to z povinného ručení vozidla zn. VW Passat u poškozené spol. Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., kde byla pojistná událost zaregistrována pod č.j. XY a dne 15.12.2017 celou událost telefonicky poškozené společnosti oznámil a potvrdil i J. Č., ale škoda na vozidle zn. Mercedes Benz, která byla pojišťovnou odhadnuta na 94.556 Kč ani půjčovné za náhradní vozidlo ve výši 8.712 Kč vyplaceno nebylo, jelikož poškozená vlastním šetřením dospěla k závěru, že se jednalo o úmyslnou dopravní nehodu, přičemž takto společně jednali se záměrem způsobit poškozené obch. spol škodu ve výši 103.268 Kč,

a tímto jednáním způsobil škodu ve výši 123.529 Kč a způsobil by škodu ve výši 228.268 Kč.“

Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 2 T 25/2017, jenž nabyl právní moci dne 26. 9. 2017 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 61 To 309/2017, dále za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 64 T 67/2017, jenž nabyl právní moci dne 6. 1. 2018, a dále za sbíhající se přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 14 T 52/2017, jenž nabyl právní moci dne 21. 11. 2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 5 To 370/2018, byl obviněný odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 2 T 25/2017, jenž nabyl právní moci dne 26. 9. 2017, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 61 To 309/2017, výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 64 T 67/2017, jenž nabyl právní moci dne 6. 1. 2018 a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 14 T 52/2017, jenž nabyl právní moci dne 21. 11. 2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 5 To 370/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., IČ 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, ve výši 87 400 Kč, společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., IČ 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, ve výši 25 729 Kč, společnosti AXA pojišťovna, a. s., IČ 28195604, se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, ve výši 5 600 Kč a poškozené K. O., nar. XY, bytem XY, ve výši 10 400 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly posledně jmenovaná poškozená a poškozená společnost Kooperativa pojišťovna, a. s., se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018, podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze tak, že jej usnesením ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 116/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (dále také jen „napadené usnesení“) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že se nedomáhá revize učiněných skutkových zjištění, nýbrž namítal, že skutkový stav, který soud prvního stupně zjistil, nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Oběma soudům nižších stupňů vytkl, že nejprve soud prvního stupně a následně i soud odvolací se důsledně nezabývaly existencí subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jakožto pojmového znaku, při jehož absenci nelze dílčí útoky pod body 1) až 3) skutkové věty výroku o vině označit za trestné. Podle něj se lze pouze domnívat, na základě jakých skutečností (které následně v dovolání rozepsal) dospěly soudy obou stupňů k závěru o existenci subjektivní stránky. Z tohoto důvodu považuje obě rozhodnutí za nepřezkoumatelná, a to pro nedostatečná odůvodnění.

Obviněný uvedl, že trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, přičemž postačuje úmysl nepřímý. Ani tato forma úmyslu však nebyla podle jeho názoru u něj v řízení prokázána, neboť provedeným dokazováním nebyla vyloučena jeho obhajoba. Stran dílčímu útoku popsanému pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině uvedl, že samotná skutečnost, že se v souběžném pruhu vedle něj nepohybovalo žádné vozidlo, a tedy se mohl srážce s poškozenou vyhnout, případně brzdit „nadoraz“, nevypovídá o jeho úmyslném jednání způsobit dopravní nehodu, nýbrž toliko o jeho řidičských dovednostech a schopnostech jednat v krizové situaci, když mu poškozená nedala přednost v jízdě a vjela na hlavní komunikaci, po které se pohyboval. Z jeho strany se proto nejednalo o úmyslné jednání způsobit dopravní nehodu, ale spíše s ohledem na jeho věk a dobu, po kterou je držitelem řidičského oprávnění, o nesprávné vyhodnocení situace, přičemž by se dalo předpokládat, že pokud by byl řidičem s dlouholetou praxí, předmětné dopravní nehodě by pravděpodobně zabránil. Tyto závěry jsou pak podle něj aplikovatelné i u dílčích útoků popsaných pod body 2) a 3) skutkové věty výroku o vině, kdy opět mohl nanejvýše zabránit dopravním nehodám příhodnější reakcí, kterou lze od zkušeného řidiče očekávat. Nadto uvedl, že u dílčího útoku pod bodem 2) se brzděním pokusil zabránit střetu vozidel, přičemž při tomto manévru mu při nájezdu na poklop praskla pravá rezervní pneumatika, která zapříčinila vychýlení jeho vozidla z původního směru doprava směrem k odbočujícímu poškozenému O. Dále je podle něj zcela absurdní, aby v upozornění svědka R. o připoutání byl shledáván jakýkoliv jeho úmysl způsobit dopravní nehodu, když si pouze až v průběhu jízdy všiml, že není tento svědek připoután, a proto ho vyzval k nápravě, což bylo jeho povinností, jakožto řidiče motorového vozidla.

Následně uvedl, že jelikož neměl v úmyslu spáchat dopravní nehody, nelze hovořit o úmyslném jednání ani v případě dalších trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tj. trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a v případě dílčího útoku pod bodem 2) trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Znovu zdůraznil, že zavinění nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Podle obviněného však v souladu s požadavky trestního řádu nebylo prokázáno jeho zavinění ve vztahu k trestným činům, jimiž byl uznán vinným. I pokud hypoteticky připustil, že si při provozu motorového vozidla mohl počínat s určitou nižší mírou opatrnosti, případně, že v krizových situacích nejednal zcela bezchybně, neznamená to, že tak jednal proto, aby se podílel na trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Takový stav s ohledem na uvedené neodpovídá provedenému dokazování a zásadě zakotvené v § 2 odst. 5 tr. ř. Své tvrzení podepřel i nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, z něhož se podává, že existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. V dalším nálezu pak Ústavní soud zase konstatoval, že lze-li v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně pravděpodobným skutkovým verzím a soud se přikloní k té, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje tím princip in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem ke vše výše uvedenému proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. rozhodne po zrušení těchto rozhodnutí či jen usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 116/2019 o přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9, resp. Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádřil rovněž svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Závěrem ještě požádal Nejvyšší soud, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného do dnešního dne nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 116/2019 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž jeho námitky směřovaly do oblasti skutkové a procesní. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. takové námitky neodpovídají. Obviněný v dovolání popíral svoji vinu s tím, že polemizoval s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy, zejména pak soud prvního stupně, hodnotily (ve věci provedené) důkazy a jaké na základě toho učinily závěry skutkové. Z jeho námitek je patrné, že až skrze své vlastní hodnocení důkazů namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. nenaplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě však obviněný ani námitku extrémního nesouladu výslovně nevznesl.

Přestože si je Nejvyšší soud vědom nemožnosti podřadit námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že nelze v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně spatřovat extrémní rozpor, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

V obecné rovině Nejvyšší soud nejprve uvádí, že trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje po subjektivní stránce úmyslné zavinění. Úmysl zde však přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu (dolus coloratus) opatřit sobě nebo jinému prospěch. Ve vztahu ke kvalifikační okolnosti uvedené v odstavci čtvrtém, tj. způsobení větší škody, však postačuje zavinění z nedbalosti. Trestné činy ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku vyžadují jako základní skutkové podstaty zavinění úmyslné.

Dokazování subjektivní stránky trestného činu bývá zpravidla obtížné vzhledem k tomu, že předmětem dokazování jsou skutečnosti vnitřního „duševního“ života pachatele, které jiné osoby nemohou pozorovat. Okolnosti subjektivního charakteru tak lze často dokazovat pouze nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/73, 41/76 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto okolnosti pak musejí být hodnoceny v jejich vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

V nyní posuzované věci vycházela skutková zjištění soudu prvního stupně z výpovědí několika svědků, z nichž většina byla přímo účastna jednotlivých autonehod, další o nich měli informace z doslechu, ze znaleckých posudků z oboru doprava, odvětví doprava silniční a z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakož i z dalších (předně listinných) důkazů. Výpovědi samotných poškozených a výpovědi svědků si navzájem neodporovaly, naopak byly ve vzájemném souladu, dále pak podpořeny právě znaleckým zkoumáním znalce z oboru doprava, odvětví silniční doprava. Tento znalecký posudek dostatečně jasně usvědčuje obviněného z úmyslného vyvolání dopravní nehody v případě dílčího útoku pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině, přičemž znalcův závěr byl jednoznačně potvrzen kamerovými záznamy a rovněž i svědeckými výpověďmi svědků J. Č. a P. L., kteří byli za tuto trestnou činnost rovněž stíháni, přičemž jejich stíhání bylo podmíněně zastaveno. Nevznikly nejmenší pochybnosti o tom, že tato nehoda byla záměrně způsobena v úmyslu vylákat od pojišťovny pojistné plnění, a proto se nebude Nejvyšší soud k tomuto dílčímu útoku dále blíže vyjadřovat.

Pochybnosti však nevznikly ani u dalších dvou dílčích útoků popsaných pod body 1) a 2) skutkové věty výroku o vině. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku i v těchto dvou případech vyplývá z charakteru a způsobu jednání obviněného, a to jednak již při samotném řízení vozidla, když v případě dílčího útoku pod bodem 1) jel vysokou rychlostí, kterou sice brzděním snížil, nicméně ani nebrzdil „nadoraz“, což by se jevilo jako automatická reakce řidiče v případě, že chce předejít srážce s jiným vozidlem, navíc za situace, kdy jeho výhledové možnosti byly dobré a bylo znalcem z oboru doprava vyhodnoceno, že by mohl střetu zabránit včasným brzděním či přemístěním se na vozovce vlevo (do dalšího pruhu). Stejně tak u dopravní nehody ze dne 25. 8. 2016 [dílčí útok popsaným pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině] začal na vlevo odbočující vozidlo najíždět zprava, i když k tomu nebyl důvod, neboť podle znaleckého posudku by k zabránění střetu do vozidla postačilo, aby se nadále pohyboval přímo. To potvrdil i svědek J. Č., který jel s obviněným ve vozidle, když vypověděl, že obviněný jel vysokou rychlostí (až 100 km/h), přičemž pro zabránění střetu by postačilo lehce brzdit a ubrat plyn. Obviněný však naopak strhl vozidlo doprava (což bylo potvrzeno i svědkem J. Č.), přičemž tento svůj manévr nezvládl a narazil do obrubníku, kdy došlo mj. k poškození pravého předního kola. Obviněný v dovolání uváděl, že tato pravá rezervní pneumatika praskla při „nájezdu na poklop“, což zapříčinilo vychýlení vozidla z původního směru doprava směrem k odbočujícímu vozidlu, jež řídil poškozený M. O. K tomu je třeba uvést, že mu je vytýkáno, že právě bezdůvodně najížděl na poškozeného zprava, tudíž jestli jeho vozidlo po nárazu změnilo směr, pak toto jeho tvrzení nemá žádný význam, jelikož podstatné je právě to, že na poškozeného najížděl zprava. O jeho záměru způsobit dopravní nehodu a nevoli předejít této nehodě lze pak usuzovat například i z toho, že obviněný na poškozeného netroubil, aby jej upozornil na možnost střetu. Na tomto místě je pak také vhodné uvést, že úmysl obviněného nebyl spatřován pouze v tom, že svědka D. R. upozornil na to, aby se připoutal, nýbrž ve vzájemné souvislosti s dalšími okolnostmi je tím dokreslována povaha a záměr jeho jednání jako celku. Za stavu, když byly v řízení provedeny důkazy svědčící o jasném záměru obviněného, nelze připustit obhajobu obviněného, že za jeho nepříhodné reakce předcházející střetu vozidel mohou jeho nedostatečné řidičské dovednosti. Nejednalo se v daných případech o nijak zvlášť nestandardní a komplikované dopravní situace, že by je řidič průměrných řidičských schopností a dovedností nezvládl. Úmyslné zavinění obviněného je pak zřejmé též z jeho jednání například při uplatňování svého nároku z povinného ručení po nehodě ze dne 25. 8. 2016, když uplatnil rovněž poškození pravé části vozidla, o kterém tvrdil, že má souvislost s předmětnou dopravní nehodou, ačkoliv šlo o poškození z předchozí autonehody ze dne 18. 8. 2016 (na což i daná pojišťovna na základě vlastního šetření přišla a z tohoto důvodu škodní událost zamítla). Ostatně i svědci J. Č. a P. L. se vyjádřili stran pravděpodobným důvodům konání obviněného. Oba svědci uvedli, že v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině byla celá událost předem domluvená, přičemž svědek P. L. vypověděl, že s tím přišel obviněný, jelikož potřeboval peníze a že se tímto způsobem dají získat. Stejně tak v případě dalších dvou dopravních nehod se tito svědci vyjádřili tak, že mělo jít o záměr obviněného, aby získal „peníze z pojištění“.

S ohledem na uvedené proto nelze než uzavřít, že záměr obviněného vyvolat dopravní nehody v úmyslu opatřit si prospěch ve smyslu § 210 odst. 2 tr. zákoníku byl v řízení před soudy nižších stupňů, resp. před soudem prvního stupně bez důvodných pochybností prokázán. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud by tedy zjištěné okolnosti připouštěly různé závěry z hlediska zavinění pachatele, bylo by nutno postupovat v souladu s touto zásadou. V nyní posuzované věci však tomu tak nebylo, neboť pochybnosti o vině obviněného nevznikly.

Jen pro úplnost lze ještě doplnit, že ačkoliv bylo u dopravních nehod v případech dílčích útoku popsaných pod body 1) a 2) vyhodnoceno příslušníky Policie ČR, že se jednalo o zavinění poškozených, protože nedali obviněnému přednost v jízdě, samo o sobě to neznamená, že nemohl být naplněn znak skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že obviněný úmyslně vyvolal událost, s níž bylo spojeno právo na plnění z pojištění, jestliže bylo zjištěno, že obviněný nehodám záměrně nezabránil, naopak těchto situací využil, když z jeho způsobu jízdy je patrno, že učinil vše proto, aby ke střetu s vozidly došlo.

Vzhledem k tomu, že obviněný namítal a dovozoval nedostatečná skutková zjištění stran úmyslného zavinění u trestných činů poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku pouze na základě nedostatečně prokázané subjektivní stránky u trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, pak ani takové námitce nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, jestliže neshledal pochybení soudu prvního stupně v případě prokázání úmyslného zavinění u tohoto pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku. Jelikož bylo prokázáno, že obviněný dopravní nehody úmyslně vyvolal, pak není pochyb ani o jeho úmyslném (pokusu) poškození cizí věci a ani o úmyslném pokusu ublížení na zdraví ve formě úmyslu nepřímého, když obviněný musel být za daných zjištěných okolností (čelní střet ve vysoké rychlosti s bočním nárazem do vozidla protijedoucího) srozuměn s tím, že by mohl způsobit poranění popsaná znalkyní z oboru lékařství nejen sobě, ale i dalším členům posádky vozidla, jež řídil, jakož i poškozenému M. O.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného § 2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené závěrem konstatuje, že především soud prvního stupně, který prováděl dokazování, těmto požadavkům dostál, a v dovolání tvrzená pochybení proto neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování nenesl znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů, což mimo jiné potvrdil i odvolací soud. Soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které obviněný v dovolání zpochybňoval. Tato zjištění mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Rozhodnutí soudu přitom nevybočilo z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Lze proto uzavřít, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 116/2019 ani jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018 netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. K návrhu obviněného na odložení výkonu napadeného usnesení Nejvyšší soud uvádí, že neshledal důvod postupovat podle § 265o odst. 1 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 8. 2019

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru