Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 980/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020Pokus trestného činu Těžké ublížení na zdraví

HeslaPokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.980.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 980/2020-657

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný Z. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 9 To 80/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 72/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 37 T 72/2018, byl obviněný Z. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 22.5.2016 kolem 20:10 hod., v XY, na křižovatce ulic Vídeňská a Zálesí, ve směru na XY, po výměně názorů ohledně způsobu předchozí jízdy, za přítomnosti nejméně tří osob,  jako řidič osobního automobilu tovární značky Saab 9-5, RZ XY, nejprve úmyslně couval směrem od světelné křižovatky, kde stál na červenou světelnou signalizaci, následně úmyslně uvedl vozidlo do pohybu vpřed směrem k odbočovacímu jízdnímu pruhu, kde stál se svým motocyklem tov. zn. BMW R 1200, rz XY, poškozený P. K., nar. XY, přičemž v jízdě pokračoval až do doby nárazu do motocyklu poškozeného, což mělo za následek pád motocyklu a poškozeného na vedle stojící motorové vozidlo tovární značky BMW 523I, rz XY, kdy vlivem nárazu a následným pádem došlo k poškození  motocyklu se škodou v celkové výši nejméně 36 086 Kč, a současně ke zranění poškozeného P. K. spočívajícího v podvrtnutí krční páteře s bolestmi hlavy a poruchou kožního čití v konečkách prstů pravé ruky, pohmoždění levého ramene s krevním výronem a oděrkou, oděrky na levém lokti, oděrky na pravém předloktí s kožním výronem, podvrtnutí levého hlezenního kloubu s otokem měkkých tkání a otřes mozku lehkého stupně, tedy zranění ze soudně lékařského hlediska dosahujícího ublížení na zdraví, přičemž však v důsledku nekoordinovaného pádu hrozilo poškozenému s ohledem na průběh nehodového děje zranění mající za následek těžké ublížení na zdraví spočívající zejména ve zlomeninách horních končetin, zlomenině kotníku, bérce, čéšky, jakož i zranění způsobené v důsledku dopadu motocyklu na hrudník, tedy vícečetné zlomeniny žeber, k čemuž však nedošlo jen náhodou a nezávisle na vůli obviněného“.

Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené OZP v částce ve výši 27 782 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný a státní zástupce odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 9 To 80/2020, tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 84 tr. zákoníku a za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen za současného stanovení dohledu. Podle § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku s odkazem na ustanovení § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 5 let a současně byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podrobit se během zkušební doby vhodným programům psychologického poradenství se zaměřením na zvládání krizových situací. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 10 let. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

Obviněný v úvodu odůvodnění podaného dovolání uvedl, že má za to, že skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen, neboť soudy vzaly za prokázané, že obviněný úmyslně svým vozidlem najel na motocykl s úmyslem řidiči ublížit na zdraví. Soud své tvrzení opírá o výpovědi svědků, ze kterých vyplývá, že obviněný zacouval a rozjel se a narazil do motorky. Žádný ze svědků však není způsobilý svědčit v otázce úmyslu. Ve vztahu k úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví se soud vůbec nezabýval typem a vybavením poškozené motorky, ochrannými prvky, ani ochrannými prvky, které měl poškozený na sobě. Soudy nezkoumaly, zda obviněný věděl, či mohl vědět, že svým jednáním může způsobit újmu na zdraví. I z výpovědi znalce je zřejmé, že ochranné pomůcky při svém zkoumání nezohledňoval. Z jeho výpovědi je zřejmé, že se vůbec nezabýval konkrétní motorkou, jejími ochrannými prvky a ochrannými prvky poškozeného. Soudní znalec hovořil o možných zraněních obecně, nevzal do úvahy konstrukci motorky a ochranné pomůcky poškozeného. Znalec tedy neposoudil, zda náraz v minimální rychlosti je způsobilý zapříčinit tak zásadní a fatální zranění, jak cituje soud v napadeném rozhodnutí. Z těchto důvodů soud nemohl jednoznačně dospět k závěru, že obviněný věděl, že najetím na poškozeného může a způsobí poškozenému zranění a byl srozuměn až s fatálními následky nárazu. Že nedošlo k podobné situaci bral soud jako náhodu, za kterou ji však obviněný nepovažuje. Má za to, že soud dostatečně nezkoumal, zda obviněný mohl vědět o následku svého jednání. V tomto polemizuje s tím, zda obviněný mohl vědět, že i kdyby úmyslně narazil do motorky, poškozeného zraní. V tomto směru soud nezkoumal ani skutečnost, zda na pohyb vozidla měla vliv závada na spojce vozidla obviněného. Z uvedeného vyplývá, že ke zranění poškozeného mohlo dojít v důsledku nedbalosti poškozeného, nikoliv jeho úmyslu. Z uvedeného vyplývá, že posouzení subjektivní stránky trestného činu soudem je nesprávné. Z provedeného dokazování není jednoznačně a nezpochybnitelně dokázán žádný z úmyslu obviněného spáchat trestné činy.

Obviněný navrhl provedení důkazů znaleckým posudkem MUDr. Berana, technickým stavem a vybavením motorky poškozeného, znaleckým posudkem ve vztahu k závadě spojkového válce.

Dále se obviněný vyjadřoval k údajnému nesprávnému právnímu posouzení skutku, když má za to, že nestačí naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví, neboť jeho úmysl nesměřoval ke způsobení v podobě těžké újmy na zdraví. Je třeba, aby pachatel vážně zvažoval o reálné možnosti způsobení těžké újmy na zdraví a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah. Soud tedy musí prokázat nejenom úmysl obviněného do motorky narazit, ale také prokázat nepřímý úmysl obviněného způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví. Skutek byl tedy nesprávně právně kvalifikován.

Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odůvodnil obviněný následovně. Má za to, že výroky napadeného rozhodnutí byly neúplné, neboť není uveden popis skutkových okolností, o něž lze opřít výrok o vině. Ve skutkové větě výroku nevyjádřil soud subjektivní stránku trestných činů. Skutková věta musí obsahovat úplné vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní skutečnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Dále má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v průběhu dokazování. K tomuto mělo dojít neprovedením důkazu znaleckým posudkem. Také má za to, že soud pochybil, pokud neprovedl důkaz technickým stavem a vybavením motorky poškozeného. Stejně tak, pokud neprovedl znalecký posudek ohledně závady spojkového válce, kterou obviněný namítal.

Dovolatel má za to, že uložený trest byl nepřiměřený. Odvolací soud při výměře trestu nezohlednil dobu skutku, že obviněný nemá od druhé poloviny roku 2016 evidovány žádné přestupky v evidenční kartě řidičů. Délka trestu není odvolacím soudem odůvodněna tak, aby bylo zřejmé, proč soud ukládá trest zákazu činnosti v maximální možné míře. Obviněný má za to, že svým chováním po dobu trestního řízení prokázal nápravu ve svém chování řidiče a že nebyly dány důvody pro udělení trestu na dobu 10 let.

S ohledem na výše uvedené má obviněný za to, že vytýkaný skutek nenaplňuje znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, přečinu poškození cizí věci a přečinu výtržnictví. Uložený trest shledává obviněný vzhledem ke skutku jako zásadně nepřiměřený. Navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 9 To 80/2020, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 37 T 72/2018 zrušil a věc vrátil k novému projednání.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně považoval za potřebné zmínit, že ačkoli označení dovolacích důvodů odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je formálně dostačující, fakticky část uplatněné dovolací argumentace odpovídá kombinaci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., zatímco větší část uplatněných námitek tvrzeným dovolacím důvodům ani jiným zákonným dovolacím důvodům neodpovídá vůbec. V mnoha místech dovolání napadá postupy soudu, rozsudek, provedené dokazování, skutkovou a právní větu výroku o vině apod., přitom však nerozlišuje, zda jde o soud nalézací či odvolací.

Nesprávné právní posouzení skutku dovolatel v podstatné části fakticky napadá prostřednictvím skutkových námitek, tedy námitek do správnosti a úplnosti skutkových zjištění nalézacího soudu a do jim předcházejícího dokazování. Jde o námitky důkazní nepodloženosti a neprokázání záměru. Dovolatel nabízí jen jinou/vlastní verzi hodnocení provedených důkazů. Soudy obou stupňů však provedly dokazování postupem odpovídajícím dikci ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak hodnotily velmi pečlivě způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř.

S poukazem na dovolací důvod citovaný v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není možno domáhat se přezkoumání skutkových zjištění. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní nesoulad. Samotný nehodový děj je dostatečně prokazován jak výpověďmi všech na místě přítomných svědků, tak i k jeho průběhu vypracovaným znaleckým posudkem a opatřenou fotodokumentací. Požadavek na doplnění dokazování považuje státní zástupce za zcela nadbytečný. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky v tom smyslu, že skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu nenaplňuje znak subjektivní stránky skutkových podstat pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinů poškození cizí věci a výtržnictví, a to konkrétně znak úmyslu. Popis skutku obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace.

Z provedených důkazů jsou dovoditelné i skutkové okolnosti relevantní pro posouzení zavinění obviněného. Jak již bylo konstatováno, jízda v místě nehody i samotný náraz byly chtěným jednáním obviněného. Pokud jde o vědomí obviněného o možných následcích takového nárazu, není situace o mnoho složitější. K jejímu posouzení dostatečně poslouží krom závěrů znaleckých posudků z oboru dopravy a zdravotnictví i pouhá laická zkušenost a rozum. Obviněný namítá funkci ochranných prvků motocyklu poškozeného, zejména tzv. padacího rámu a bočních zadních kufrů. Je však třeba si uvědomit, že tyto součásti stroje mají za prvotní účel ochránit před poškozením při pádu na bok právě stroj. Současně mohou ochránit i nohy osádky v některých situacích, obvykle při ztrátě trakce při naklopení motorky v zatáčce, kdy má jezdec nohy pevně na stupačkách. V takové situaci, není-li dalších překážek, může mít jezdec opravdu nohu v chráněném prostoru a po pádu ji uvolnit. To jsou však zcela jiné situace než posuzovaný nekontrolovaný a nečekaný náraz a pád motorky poškozeného. V takové situaci mohlo zcela snadno dojít k neuzavřené množině průběhu pádu, při němž naopak mohlo více částí těla poškozeného skončit přimáčknuto právě těmito ochrannými prvky (rámem či kufrem k zemi). Pokud pak jde o oděv poškozeného, je zřejmé, že jeho účelem je zmírňovat následky pádů či nárazů, nemůže je však nikdy eliminovat. Např. motorkářské rukavice logicky nemohou zabránit zlomeninám prstů či zápěstí, bunda ani kalhoty zlomeninám či zhmoždění nohou a paží, případně kostí v trupu, ani jiným podobným zraněním, helma nemůže vyloučit zranění krční páteře při prudkém pohybu. Z provedených důkazů je přitom zřejmé, že nešlo o prostý kontrolovaný pád motocyklu na bok. Bylo zjištěno, že motocykl při prudkém pohybu vpřed narazil do zadní části před ním stojícího vozu zn. BMW a že též poškozený, který patrně náraz vůbec nečekal a mohl být poraněn např. na krční páteři již samotným prudkým cuknutím jeho stroje, na motocyklu nepadal prostě na bok, nýbrž nejprve dopředu, což krom jeho vlastního vyjádření (že helmou narazil při pádu do zadních světel vozu před ním) lze dovodit též i rozbitého větrného štítku jeho stroje. Za této situace nekoordinovaného pádu vpřed a poté na bok mohlo zcela snadno dojít i k tomu, že noha či jiná část těla poškozeného bude přimáčknuta právě vystouplými částmi jeho stroje o hmotnosti přes 300 kg, jako je přední padací rám či vzadu boční kufr. Poškozený tak mohl zcela logicky utrpět více závažných zranění (příkladmo zmiňovaných znalcem lékařem a poté i v popisu skutku ve výroku rozsudku), a to jak samotným nárazem vozu do motorky (zejm. poranění krční páteře), následným nárazem do vozu před ním a poté nekoordinovaným pádem na zem a pádem motocyklu na jeho tělo. Že k takovým zraněním nedošlo, bylo jen dílem náhody, tedy v důsledku okolnosti nijak neodvislých od vůle obviněného. Tato nebezpečí jsou i laicky zcela zřejmá každému příčetnému účastníku silničního provozu a stejně tak je musel vnímat a být s nimi srozuměn i obviněný, když se rozhodl vozidlem do motocyklu narazit. V tomto směru lze považovat požadavek na doplnění dokazování ke zkoumání jeho záměru a vědomí za zcela nadbytečný. Evidentně nadbytečné jsou i další namítané požadavky na doplnění dokazování, což nalézací soud řádně odůvodnil v bodě 16 odůvodnění rozsudku a později i odvolací soud v bodě 13 jeho rozsudku.

K námitce nepřiměřenosti trestu uloženého odvolacím soudem nelze podřadit pod uplatněné ani jiné zákonné dovolací důvody. Obviněnému byla uložena kombinace trestů plně v rámci soudcovské individualizace, bez jakéhokoli vybočení z jejich zákonných výměr a se správnými odkazy na příslušná ustanovení trestního zákona.

Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 3/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení s tím, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty pokusu shora uvedeného trestného činu či dalších trestných činů, fakticky se však opírá ve většině o námitky skutkové a procesní povahy. Soudům nižších stupňů totiž vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně v tomto směru rozvádí vlastní hodnotící úvahy ústící do závěru, že se nemohl dopustit trestného činu, který je mu kladen za vinu, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové povahy pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, přečinu výtržnictví a poškození cizí věci. Právě a pouze z těchto skutkových, resp. procesních, výhrad a tvrzení vyvozuje, že se v posuzovaném případě nejedná o trestný čin a že je tím dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonných důkazů a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud může s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).

V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že dovolatel námitku extrémního nesouladu explicitně nevznesl, přičemž ani neuplatnil argumentaci, která by tento nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy osvědčovala.

Se zřetelem k tomu postačí stručně konstatovat, že v nyní posuzované věci není výše uvedená vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, dána. Soudy nižších stupňů provedly úplné dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům na tomto základě dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

Tvrzení dovolatele, že jeho úmysl nesměřoval k vážnému poškození zdraví poškozeného za situace, když se po předchozím zacouvání rozjel osobním automobilem proti stojícímu motocyklu, zezadu do motocyklu narazil a způsobil tak pád poškozeného na před ním stojící automobil, nelze považovat za důvodné. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 342/2013 (o pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví se jedná v případě, že pachatel motorovým vozidlem najel na poškozeného, kterého srazil, ale k vážnějšímu zranění nedošlo). Skutečnost, že poškozený měl na sobě a na motocyklu ochranné prvky, nemohou obviněného vyvinit z pokusu trestného činu, pouze mohly zabránit jeho dokonání.

Úvahy nad nepřiměřeností uloženého trestu zákazu činnosti, tedy zákazu řízení motorových vozidel v maximální možné výměře 10 let, jsou zcela neopodstatněné a míjí se s uplatněnými dovolacími důvody. Odvolací soud se při úvaze o výměře tohoto trestu zcela držel zákonných ustanovení.

Pro úplnost lze poznamenat, že obviněný v rámci dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že ve skutkové větě výroku rozsudku nevyjádřil soud subjektivní stránku trestných činů. S tímto tvrzením se však nelze ztotožnit. Ve skutkové větě výroku rozsudku jsou podrobně popsány skutkové okolnosti, z nichž lze úmysl obviněného dovodit (např. uvedení vozidla do pohybu vpřed, náraz do motocyklu poškozeného, což mělo za následek pád poškozeného a jeho zranění). Stejně tak se nelze ztotožnit s tvrzením dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces neprovedením navrhovaných důkazů, když nalézací i odvolací soud se s důvody neprovedení důkazů vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků, a to z důvodu jejich nadbytečnosti.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru