Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 969/2020Usnesení NS ze dne 22.09.2020

HeslaDůkaz
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.969.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 210 odst. 1c,5c tr. zákoníku

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 88 odst. 1,2,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 969/2020-1056

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2020 o dovolání obviněné J. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 6 To 380/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 30/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 2 T 30/2016, byla obviněná J. K. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tímto rozsudkem byl dále spoluobviněný P. S. uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených zločinů se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tito obvinění tím, že:

dne 20. 1. 2014 obžalovaný P. S. telefonicky oznámil pojišťovně Kooperativa pojišťovna a.s., Pobřežní 665, Praha 8, pojistnou událost, k níž mělo dojít v noci z 19. 1. 2014 na 20. 1. 2014 vloupáním do rodinného domu v XY a jeho vytopením a uplatnil nárok na pojistné plnění na základě pojistné smlouvy, kterou s touto pojišťovnou uzavřel dne 10. 11. 2013 o pojištění rodinného domu a domácnosti, přestože věděl, že k předmětné pojistné události došlo již v noci z 12. 1. 2014 na 13. 1. 2014, kdy učinil oznámení na linku 158 Policie ČR a informoval se u obžalované J. K. na platnost pojistné smlouvy, když neuhradil pojistné, obžalovaná J. K. po kontrole jeho smlouvy mu sdělila, že nárok na pojistné plnění nemá, škodu tedy může nahlásit až poté, kdy uhradí pojistné a dohodne se s policejním orgánem, jemuž již věc oznámil, na základě jejího doporučení obžalovaný P. S. policejní hlídce, která se dostavila k rodinnému domu sdělil, že k vloupání nedošlo a že jde jen o havárii potrubí a 14. 1. 2014 uhradil dlužné pojistné platby, a získal tak neoprávněně ke škodě Kooperativa pojišťovna a.s., Pobřežní 665, Praha 8, pojistné plnění, které mu bylo v době od 14. 2. 2014 do 7. 1. 2015 vyplaceno na základě předkládaných dokladů v celkové výši 976 206 Kč.

2. Za shora uvedený zločin uložil Okresní soud v Mostě obviněné podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.

3. Spoluobviněnému P. S. pak uložil podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 7 T 168/2016, který nabyl právní moci dne 26. 1. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 2 T 30/2016, podala obviněná a spoluobviněný P. S. odvolání, která směřovali do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 6 To 380/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 6 To 380/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

7. Dovolatelka konkrétně namítá, že její vina byla dovozena na základě nezákonných důkazních prostředků ve formě odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu. Soudům nižší instance vytýká připuštění stěžejního (jediného) důkazu pro rozhodnutí o vině, a to připuštění užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Soud druhého stupně rovněž pochybil, pokud dospěl k závěru, že svým jednáním naplnila všechny, jak objektivní, tak i subjektivní znaky zvoleného zločinu. Pokud soudy připustily použití odposlechů, zatížily svá rozhodnutí neodstranitelnou vadou. Obviněná poté poukazuje na okolnosti vydání předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a upozorňuje na ustálenou judikaturu ve vztahu k nařízeným odposlechům a záznamu telekomunikačního provozu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013). Příkaz k odposlechu ze dne 13. 11. 2013 považuje za nezákonný, neboť zde absentují konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu odůvodňují, a rovněž absentuje vysvětlení důvodů, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo že by bylo jeho dosažení podstatně ztížené. Vzhledem ke skutečnosti, že příkaz byl vydán před zahájením trestního stíhání, chybí i věcné odůvodnění neodkladnosti tohoto úkonu, odůvodnění maximální doby odposlechu a současně z příkazu nevyplývá, jak se měla ona sama na trestné činnosti podílet. Zdůrazňuje, že obecné konstatování splnění všech zákonných podmínek pro nařízení odposlechu nemůže obstát (nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06). Dovolatelka dále rozporuje postup soudce okresního soudu, který nereflektoval na svou povinnost náležitě přezkoumat žádost státního zástupce tak, aby nedošlo k nedůvodnému narušení základních ústavních práv. Neoprávněnost užití zajištěných odposlechů spatřuje také z jejich přesunutí z jiné kauzy do její trestní věci a současně rozebírá tzv. rybaření, neboť odposlechy byly nařízeny v jiné trestní věci. V době nařízení odposlechů ani v době zajištění předmětných odposlechů, natož v době vydání příkazu k odposlechu účastnické stanice, neexistovalo jakékoliv podezření ze spáchání pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, přičemž podezření neměly orgány činné v trestním řízení ještě 25. 2. 2014. Nová trestná činnost nesouvisí s trestnou činností, pro niž byl odposlech povolen. Stran nezákonnosti odposlechů poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Pzo 14/2018 a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019). Pro případ, že by bylo možné odposlechy v projednávané věci jako důkaz provést, dovolatelka namítá, že v daném případě nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že jen poskytovala informační služby ve vztahu k potencionální pojistné události, na niž se spoluobviněný dotazoval. Z odposlechů podle názoru obviněné vyplývá pouze, že se spoluobviněný hypoteticky vyptává. Neměla žádnou možnost předpokládat, že svou radou může přispět k dokonání úmyslného trestného činu. Dále uvádí, že po telefonních hovorech odjela na dovolenou a o spáchání trestného činu spoluobviněným se dozvěděla až s odstupem řady měsíců. Nemohla tak být srozuměna s tím, že se spoluobviněný připravuje na spáchání trestného činu, plnila pouze informační povinnost pojišťovacího makléře.

8. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a stejně tak jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 2 T 30/2016, podle § 265k odst. 1 tr. ř. a aby současně přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 692/2020, nejprve shrnul uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatelky a předpoklady naplnění zvolených dovolacích důvodů. Ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že velká část dovolacích námitek se týká údajné procesní nepoužitelnosti záznamu odposlechu telekomunikačního provozu. Tyto námitky směřují výlučně do procesní oblasti a obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému dovolacímu důvodu, když je pod žádný z procesních dovolacích důvodů v zákoně uvedených ani při extenzivním výkladu podřadit nelze. Pro úplnost státní zástupce dodává, že dovolatelka fakticky nevytýká absenci některé z obligatorních podmínek pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v ustanovení § 88 tr. ř. uvedených, např. že by příkaz byl vydán v řízení o trestném činu v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. neuvedeném, že by byla stanovena delší doba záznamu a odposlechu než umožňuje § 88 odst. 2 tr. ř. apod. Velká část námitek se týká údajného nedostatečného odůvodnění příkazu k odposlechu, když dovolatelka nevytýká, že by zákonné podmínky § 88 tr. ř. neexistovaly, ale pouze, že některé okolnosti nebyly v odůvodnění příkazu dostatečně vyjádřeny - formální vady odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl jinak vydán v souladu se zákonem. Podle státního zástupce případné formální vady odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemohou založit porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces.

10. Stran použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci, než ve které byl odposlech a záznam proveden, odkazuje na znění § 88 odst. 6 věta poslední trestního řádu, v němž je stanovena jediná podmínka pro použití takových odposlechů (trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci § 88 odst. 1 tr. ř.). Tato podmínka vzhledem k sazbě trestu odnětí svobody uvedené v § 209 odst. 4 tr. zákoníku nepochybně splněna byla (správně zřejmě § 210 odst. 5 tr. zákoníku. Dále státní zástupce zdůrazňuje, že se nevyžaduje, aby trestná činnost, pro kterou je vedeno trestní řízení v jiné trestní věci, měla nějakou skutkovou souvislost s trestnou činností, ve vztahu, k níž byl odposlech a záznam proveden, aby v obou věcech byly ze spáchání trestného činu podezřelé tytéž osoby nebo aby orgány činné v trestním řízení měly již v době vydání příkazu k záznamu a odposlechu nějaké poznatky nasvědčující spáchání této „jiné“ trestné činnosti. Nelze tedy vyloučit, že poznatky o „jiné“ trestné činnosti budou získány až na základě provedeného odposlechu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1561/2018). Použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci nebrání ani skutečnost, že řízení, ve kterém byl proveden odposlech a záznam telekomunikačního provozu, se již nekoná (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 109/2014) a to např. proto, že trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno.

11. Námitky týkající se formálně existence znaků skutkové podstaty pojistného podvodu ve formě pomoci nevycházejí podle názoru státního zástupce ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu totiž vyplývá, že dovolatelka v situaci, kdy věděla, že okolnosti zakládající pojistnou událost nastaly v době, kdy obviněný S. vzhledem k neuhrazení pojistného nárok na pojistné plnění neměl, obviněného S. poměrně podrobně instruovala, jak má postupovat a jaké údaje má uvádět, aby vyplacení pojistného přesto dosáhl. Dovolatelka se tedy fakticky domáhá jiného způsobu hodnocení důkazů, a to právě výše uvedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Dovolací námitky uplatněné dovolatelkou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Současně státní zástupce předestírá skutečnost, že dovolatelka dovolání formálně opřela též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v rámci tohoto dovolacího důvodu však neuvedla žádnou konkrétní argumentaci a neuvedla ani, o kterou z jeho navzájem se vylučujících částí mínila dovolání opřít a nelze k nim v dovolacím řízení přihlížet.

12. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

13. Obviněná využila možnosti repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Především namítá, že se státní zástupce mýlí, pokud uvádí, že neuplatnila ani formálně námitku stran porušení práva na spravedlivý proces. Má za to, že byť toto explicitně neuvádí, tak z celého obsahu jejího dovolání je nepochybné, že ji uplatňuje. Za nepřípadný považuje i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2018, neboť rozporuje v prvé řadě samotné použití odposlechu jako důkazního prostředku, náležitosti příkazu a špatnou právní kvalifikaci skutku. Nelze jí klást k tíží, že se žádný ze soudů nižších stupňů nezabýval jejími námitkami stran náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Je příznačné, že se státní zástupce nezbýval judikaturou Nejvyššího soudu týkající se § 88 tr. ř. (viz např. 4 Pzo 14/2016). Namítá, že podstatou jejích námitek je skutečnost, že orgány činné v trestním řízení o pojistném podvodu nevěděly a neměly důvodné podezření, toto měly až za 13 měsíců později, když se nepodařilo spáchání drogového deliktu prokázat. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak vyplývá z obsahu podaného dovolání, když v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně setrvává na svém dovolacím návrhu.

III.

Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná v dané věci výslovně neuvedla, kterou variantu tohoto dovolacího důvodu namítá.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná neuplatnila námitky právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitky nelze považovat ani argumentaci týkající se naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu, jak bude rozvedeno dále.

21. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je především vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se její obhajobou zabývaly a vypořádaly se s ní. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba konstatovat, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

22. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že obviněná vytýká primárně soudům nižších stupňů připuštění nezákonných důkazů a na základě tohoto pak dovozuje vadná skutková zjištění ve vztahu k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu ve formě pomoci, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněné se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, takže mají procesní povahu, a nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného.

23. Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že převážná část námitek obviněné se týká důkazního prostředku - odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., který dovolatelka považuje za nezákonný a na základě tohoto závěru formuluje závěr, že jejich provedení před soudem prvního stupně a použití při formulování skutkového stavu představuje neodstranitelnou vadu. Předně je třeba uvést, že se jedná o procesní námitku, která není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto lze připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož porušení ovšem obviněná výslovně v dovolání neuplatňuje, je třeba zvažovat relevanci této námitky, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení by mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, tak by to mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.

24. Proto vzhledem ke shora naznačeným závěrům považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým dovolacím námitkám obviněné, byť tyto jsou procesní povahy. Obviněná především namítá, že v její trestní věci byly použity odposlechy z jiné trestní věci [pro podezření z trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], což považuje za nezákonné, dále namítá nedostatečné odůvodnění vydaného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a skutečnost, že z předmětného příkazu nevyplývá, jak se měla na spáchané trestné činnosti podílet.

25. Nejvyšší soud stran použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z jiné trestní věci, konkrétně spoluobviněného P. S., jako důkazního prostředku v nyní projednávané věci považuje předně za nutné odkázat na § 88 odst. 6 tr. ř. věta trestního řádu, ze kterého se jasně a zřetelně podává, že „v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice“. O takovou situaci se v dané věci jedná, konkrétně o případ vedení trestního stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 § 88 tr. ř. V projednávaném případě totiž bylo vedeno proti obviněné a spoluobviněnému trestní stíhání pro zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby až osm let. Zde je nezbytné odkázat na ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění zákona č. 150/2016 Sb., podle kterého je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, a pro další zde výslovně uvedené trestné činy nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatelka byla v dané věci stíhána a odsouzena pro zločin, jehož horní hranice činí nejméně 8 let, bylo možno předmětný odposlech a záznam telekomunikačního provozu původně povolen v jiné trestní věci použit i v nyní projednávané věci.

26. Jestliže dovolatelka namítá, že z předmětného příkazu nevyplývá, jak se měla na trestné činnosti podílet, jedná se opětovně o námitku zcela irelevantní. Jak již bylo naznačeno, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný soudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, č. j. V 93/2013–40 Nt 393/2013 (viz č. l. 76), byl vydán pro trestnou činnost spoluobviněného S., která s trestnou činností obviněné neměla souvislost. Nicméně na základě tohoto povoleného zákonného monitorování telefonních hovorů spoluobviněného P. S. byla odhalena další trestná činnost spoluobviněného S., na níž se podílela rovněž dovolatelka ve formě účastenství pomoci. Zde je třeba zdůraznit, že ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. nevyžaduje, aby trestná činnost, pro niž se nyní vede trestní stíhání, měla nějakou skutkovou souvislost s trestnou činností, ohledně které byl povolen odposlech a záznam jako důkaz v jiné trestní věci. Současně není ani potřebné, aby v obou trestních věcech byly podezřelé totožné osoby. Jinak vyjádřeno, možnost použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na základě příkazu vydaného v jiné trestní věci podle § 88 odst. 6 tr. ř. není vázána na skutečnost, že osoba stíhání ve věci, v níž jen tento odposlech pořízený v jiné věci použit jako důkaz, byla nějak účastná na podezření z trestné činnosti, ohledně níž byl původně odposlech proveden, když se ani nevyžaduje, aby v původně vedeném trestním řízení bylo zahájeno trestní stíhání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 109/2014). Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné zdůraznit, byť tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, že poznatek o případném spáchání trestného činu pojišťovacího podvodu byl postoupen příslušnému policejnímu orgánu již dne 9. 6. 2014 (viz č. l. 2), což je nepochybně doba odpovídající nutnosti vyhodnocení pořízených odposlechů, takže z tohoto nelze dovodit nějakou nedůslednost policejního orgánu ve vztahu k případnému páchání další trestné činnosti spoluobviněným.

27. Stran samotného obsahu příkazu a jeho odůvodnění je třeba zdůraznit, že obviněná především rozporuje toliko obsah odůvodnění předmětného příkazu, když nenamítá absenci některé z obligatorních podmínek pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Nejvyšší soud, přestože lze skutečně připustit, že soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem své závěry a zdůvodnění splnění obligatorních podmínek stanovených v § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozvedl v minimální míře, a Nejvyšší soud si dokáže představit lépe a důkladněji vyargumentované odůvodnění tohoto příkazu, má za to, že všechny zákonné podmínky stanovené pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly naplněny, toliko pouze byly nedostatečně vyjádřeny. Zde se ovšem sluší poznamenat, že případný nedostatek řádného odůvodnění příkazu nezakládá sám o sobě jeho nezákonnost, pokud jsou důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu „materiálně“ seznatelné z konkrétních skutkových okolností, které byly rozvedeny v odůvodněních návrhů na vydání příkazu a ve vlastním příkazu. Jinak vyjádřeno skutečnost, že soudce případně dostatečně neodůvodnil předmětný příkaz, představuje [se zřetelem k požadavku formálně-materiálního posuzovaní zákonnosti (opatřování) důkazů] „pouze“ formální nedostatek příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a nezpůsobuje tak jeho nezákonnost (srov. též shora citované usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017).

28. Podle Nejvyššího soudu přes jisté nedostatky týkající se řádného odůvodnění předmětného příkazu, v dané věci byly splněny všechny materiální podmínky § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř., jež stanoví předpoklady pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Především je třeba uvést, že podle § 88 odst. 2 tr. ř. nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je v přípravném řízení oprávněn na návrh státního zástupce soudce. V dané věci není pochyb o tom, že příkaz k odposlechu vydal soudce, příkaz byl vydán písemně, když v příkazu bylo výslovně odkazováno na trestný čin, ohledně kterého byl povolen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, když se jednalo o podezření ze spáchání trestného činu, ohledně kterého bylo možno odposlech nařídit, jednak z hlediska trestní sazby, jednak bylo řízení vedeno pro trestný čin, k jehož stíhání nás zavazuje mezinárodní smlouva. V příkazu bylo zároveň uvedeno telefonní číslo, které mělo být odposloucháváno a osoba uživatele (v té době podezřelý P. S.) včetně doby odposlechu, která činila čtyři měsíce a byla tedy v souladu se zákonem (§ 88 odst. 2 tr. ř.). V odůvodnění pak, byť skutečně stručněji, byly uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. V příkazu totiž bylo uvedeno, že obviněný je podezřelý ze spáchání trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, k jehož stíhání nás zavazují četné mezinárodní smlouvy, to např. Úmluva proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami podle č. 462/1991 Sb., když zde bylo výslovně uvedeno, že povolenými odposlechy má být objasněno, kdo se podílí na páchání trestné činnosti, vzájemné kontakty těchto osob, zjištění jejich vzájemných schůzek, místa předání drog, popř. údaje, na jejichž základě lze zjistit místo výroby omamných látek a že se jedná o úkon neodkladný podle § 160 odst. 3, 4 tr. ř., který nesnese odkladu z důvodu nebezpečí jeho zmaření či ztráty na dobu než bude zahájeno trestní stíhání, když provedenými odposlechy mohou a měly by být zjištěny údaje odůvodňující zahájení trestního stíhání konkrétních osob. Zde je také nutno zdůraznit, že v žádosti policejního orgánu o povolení odposlechu je uvedeno, z jakých skutečností vyplývá podezření, že se tehdy podezřelý P. S. podílí na páchání předmětné trestné činnosti podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz č. l. 72), když je zde odkaz na jiný povolený odposlech (BLACKOUT) a skutečnosti, které z něho vyplývají. Stejné skutečnosti včetně bližšího odůvodnění vyplývají z návrhu státního zástupce (viz č. l. 75). Lze skutečně připustit, že soudce v příkazu blíže neodůvodnil délku povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, avšak v tomto směru je podstatné, že soudce nevybočil z mezí daných mu zákonem a vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačnímu provozu na zákonnou dobu. Navíc je třeba uvést, že právě povaha trestné činnosti, pro kterou se vedlo trestní řízení odůvodňovala povolení odposlechu na maximální délku, když v případě drogové trestné činnosti se jedná o trestnou činnost vyznačující se zvýšenou mírou utajenosti, na které se mělo podílet více osob v různém postavení, přičemž právě objasnění takové trestné činnosti je v praxi velmi ztížené, když osoby na ní se podílející zpravidla komunikují prostřednictvím mobilních telefonů, prostřednictvím e-mailů a utajeně a objasnění toho, kdo se na páchání trestné činnosti podílí a jakou měrou, v jakém postavení, vyžaduje větší časový úsek.

29. Stejné závěry lze vztáhnout i ke skutečnosti, že v příkazu není odůvodněno, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo že by bylo jeho dosažení jinak ztížené. Zde je nezbytné uvést, že policejní orgán ve své žádosti výslovně uvedl, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, když odkázal na uzavřenost komunity, ve které má docházet k páchání trestné činnosti a skutečnost, že pachatelé používají jako prostředek komunikace právě mobilní telefony, takže zjištění informací důležitých pro trestní řízení je velmi ztížené. Byť lze skutečně připustit, že soudce v příkazu splnění této podmínky blíže nerozvádí, tak z pohledu požadavku trojí kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) lze mít za to, že napadené rozhodnutí z hlediska požadavku na spravedlivý proces je schopno obstát (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 publikovaný pod č. 76 ve sv. 73 Sb. nál. a usn.). Nad rámec tohoto závěru je na místě nezbytné uvést, že právě s přihlédnutím k povaze trestné činnosti z oblasti drogové problematiky seznatelné z odůvodnění příkazu, ale i žádosti policejního orgánu a návrhu státního zástupce na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (viz č. l. 72, 74, 75), si totiž nelze reálně představit, že by bylo možné zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení prostřednictvím úkonů jiných či méně zasahujících do základních práv osoby, ohledně které byl odposlech povolen, poněvadž relevantními informacemi potřebnými pro rozhodnutí o tom, zda v dané věci dochází k páchání předmětné trestné činnosti z hlediska požadavku na zahájení trestního stíhání disponují zpravidla jen její pachatelé, kteří navíc postupují sofistikovaně a konspirativně tak, aby protiprávnost jejich jednání nebyla ani ex post zjistitelná, což právě činí tím, že komunikují utajeným způsobem, především prostřednictvím mobilních telefonů, ale i prostřednictvím e-mailů, mají určitým způsobem rozděleny úlohy při páchání trestné činnosti, tak, aby bylo co nejvíce znemožněno její objasnění a aby se koneční uživatelé nedověděli nic o tom, kdo vystupuje při páchání této trestné činnosti v rozhodující roli. Navíc i koneční uživatelé nemají zájem na objasnění páchání trestné činnosti, když se jedná o osoby drogově závislé, které jsou si vědomy, že osoby, které jim drogy zajišťují a dodávají se dopouští trestné činnosti.

30. Jak již bylo uvedeno, obviněná dále namítá, že se soud druhého stupně zcela nedostatečně vypořádal s tím, zda byla v jejím případě naplněna objektivní a subjektivní stránka zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněná uplatnila námitky právně relevantně, tak vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněná jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a předestírá vlastní verzi skutkových okolností odlišnou od skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Taková dovolací argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na úvahy soudů nižších stupňů ohledně naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty (viz str. 31, 32, 38-40 rozsudku soudu prvního stupně, body 8., 10. usnesení soudu druhého stupně). Lze tudíž konstatovat, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů [zejména na základě odposlechů, listinných důkazů (listiny a zprávy od Kooperativa pojišťovna a. s.) a svědeckých výpovědí]. Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněná, jak již bylo naznačeno, uplatnila stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu uplatněných námitek obviněné (viz bod 8. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

31. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněné. Stran argumentace o pouhém poskytnutí informační služby ve vztahu k potencionální pojistné události, na níž se jí spoluobviněný S. dotazoval, je nezbytné uvést, že se jedná pouze o vlastní interpretaci obviněné skutkového stavu, která je zcela v rozporu s provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů. Zde je možno stručně odkázat na skutková zjištění soudů nižších stupňů, ze kterých je patrné, že obviněná na základě opakovaných telefonních hovorů udělovala spoluobviněnému rady nad rámec pojišťovacího makléře. Z její strany se jednalo o cíleně mířené rady, jak má spoluobviněný S. postupovat, aby získal pojistné plnění, ačkoliv k pojistné události již došlo a obviněný neměl nárok na pojistné plnění, neboť neuhradil první splátku pojistného (např. informace o nutnosti uhradit pojistné, poté co obviněná zjistila, že nebyla uhrazena ani první splátka pojistného a že musí pojistnou událost nahradit až za dva dny po úhradě pojistného, nutnost vyřešit záležitost s přivolanou Policií ČR, že v domě musí být něco prasklého, aby se jednalo o vodovodní škodu apod). Zde je třeba zdůraznit, že obviněná jako pojišťovací makléř věděla na základě sjednaných smluvních podmínek pro poskytování pojistného plnění, že nastane-li škoda v době, kdy je pojistník v prodlení s placením pojistného za první pojistné období, není povinna pojišťovna poskytnout pojistné plnění a přes vědomí skutečnosti, že spoluobviněný neuhradil ani první splátku na pojistné, a že tedy nemá na pojistné plnění nárok, následně tohoto důkladně instruovala, jak má postupovat, aby mu pojistné plnění bylo neoprávněně vyplaceno. Nabádala ho na pozdější nahlášení pojistné události a nastínění příčiny škody, kdy výslovně odmítla jako dostačující ucpání odpadů a následné puštění vody, ale odsouhlasila spoluobviněnému obstarání poškozené (pákové) vodovodní baterie. Nejvyšší soud uvádí, že nelze skutečně přehlédnout, že obviněná po prvotním telefonním hovoru se spoluobviněným kontaktovala spoluobviněného několikrát ještě sama, aby mu udělila rady, jak má dále postupovat, aby mu bylo vyplaceno pojistné plnění, přičemž věděla, že na takové vyplacení nemá spoluobviněný nárok a podporovala ho v dalším nezákonném jednání ve věci, které směřovalo ke spáchání trestného činu pojistného podvodu. Svým jednáním tedy spoluobviněnému poskytovala aktivní pomoc ke spáchání tohoto trestného činu.

32. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněná v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].

33. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněná svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný, ale ani žádný jiný. Jelikož obviněná dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila pouze formálně, aniž by uvedla v rámci podaného dovolání nějakou bližší argumentaci, když dovolací argumentaci lze uvést toliko ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., a po uplynutí této lhůty nelze k případně nově uplatněné dovolací argumentaci přihlížet, Nejvyšší soud k tomuto dovolacímu důvodu vůbec nepřihlížel (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/2008).

34. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru