Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 963/2013Usnesení NS ze dne 02.10.2013

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.963.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 963/2013-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2013 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 6 To 138/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 5 T 3/2012 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 5 T 3/2012 uznán vinným v bodě 1) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku; v bodech 2), 3), 4) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Těchto se dopustil tím, že

ad 1) v přesně nezjištěném období od počátku roku 2008 do konce roku 2008 v P. v blíže nezjištěném domě na D. t., v přesně nezjištěném počtu případů, prakticky však denně, a to i několikrát za den v množství okolo nejméně 2 gramů denně, prvně dal zdarma a poté prodával osobě vystupující v režimu podle § 55 odst. 2 tr. ř. jako utajená svědkyně pod jménem D. N., látku obsahující diacetylmorfin neboli heroin o nezjištěné koncentraci, a to 1 gram za 1.000,- Kč, kdy za toto výše uvedené období ji takto prodal nejméně okolo 1000 gramů této látky za 1.000.000,- Kč,

přičemž diacetylmorfin neboli heroin je omamná látka zařazená do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů,

ad 2) v přesně nezjištěném období v roce 2009 či 2010 po dobu okolo 4 měsíců v P. na K. t., v přesně nezjištěném počtu případů, prakticky však obden, v množství nejméně vždy okolo 0,4 gramu prodával osobě vystupující v režimu dle § 55 odst. 2 tr. ř. jako utajená svědkyně pod jménem D. N., látku obsahující diacetylmorfin neboli heroin o nezjištěné koncentraci, a to 1 gram za 1.000,- Kč, kdy za toto výše uvedené období ji takto celkem prodal nejméně okolo 20 gramů této látky za 20.000,- Kč,

ad 3) v přesně nezjištěném období nejméně od července 2010 pod dobu nejméně 4 měsíců do poloviny listopadu 2010 v množství denně okolo 1 gramu heroinu a 0,3 gramu pervitinu v P. v blíže nezjištěném domě na D. t. a poté od prosince 2010 do 3. 3. 2011 v domě č. 15 na K. t. v množství do 1. 1. 2011 denně okolo 0,6 gramu heroinu a 0,5 gramu pervitinu a od 1. 1. 2011 denně okolo 0,4 gramu heroinu a 0,5 gramu pervitinu v přesně nezjištěném počtu případů, prakticky však denně, v ceně 1 gramu za 1.000,- Kč, prodával M. B., látky obsahující diacetylmorfin neboli heroin a metamfetamin neboli pervitin, obojí o nezjištěné koncentraci, kdy za toto výše uvedené období ji takto prodal nejméně okolo 159 gramů látky obsahující diacetylmorfin neboli heroin za 159.000,- Kč a nejméně okolo 81 gramů látky obsahující metamfetamin neboli pervitin za 81.000,- Kč,

ad 4) v přesně nezjištěném období nejméně přesně nezjištěného dne koncem léta 2009 v množství okolo 0,8 gramu v P. na D. t. poskytl výměnou za zimní kola k osobnímu motorovému vozidlu a poté nejméně ve třech případech v období prosince 2010 až února 2011 v P. v bytě na K. t., v jednom případě v množství okolo 1 gramu jako odměnu za stěhování a poté v přesně nezjištěném množství prodal za přesně nezjištěnou částku J. Z., látku obsahující diacetylmorfin neboli heroin o nezjištěné koncentraci, kdy za toto výše uvedené období mu poskytl nejméně okolo 1,5 gramu uvedené látky,

přičemž diacetylmorfin neboli heroin je omamná látka zařazená do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 a metamfetamin neboli pervitin je psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů.

Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo též vysloveno zabrání věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku.

Naproti tomu byl obviněný J. K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město pro skutky označené pod body 5) a 6), jimiž měl spáchat zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se staly tyto skutky, pro něž byl stíhán.

Proti odsuzující části tohoto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že je usnesením ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 6 To 138/2013 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř.

Naplnění těchto dovolacích důvodů obviněný spatřuje v tom, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jenž je obsažen ve výroku o vině rozsudku okresního soudu a odvolací soud jeho odvolání přesto zamítl, jako nedůvodné.

Dovolatel uvádí, že uplatněný důvod dovolání je spatřován v tom, že obviněný v projednávaných věcech měl celkově prodat bezmála 1.200 g omamných a psychotropních látek, zejména heroinu a pervitinu. Podotýká ale, že celá kauza trpí jednou základní skutečností, a to, že u obviněného ani v jeho bytě nebyly zajištěny žádné omamné či psychotropní látky, a to ani ve stopovém množství. Jediné takovéto látky byly zajištěny v plechové krabičce s etiketou VITAR MINT, která byla obviněným vydána policejnímu orgánu při konání domovní prohlídky dne 29. 6. 2011, když hned v prvopočátku jím bylo tvrzeno, a svědkyní H. potvrzováno, že předmětná krabička je jejím vlastnictvím a obviněný ji měl u sebe pouze z toho důvodu, že svědkyně s ohledem na své oblečení ji v inkriminovaný den nemohla mít u sebe. U obviněného nikdy nebyla zjištěna či zajištěna jakákoli droga, a to ani ve stopovém množství jak vyplývá ze znaleckých expertiz vypracovaných odborem kriminalistické techniky a expertiz Policie ČR, a to na základě zajištěných věcí při shora uvedené domovní prohlídce. Droga nebyla zjištěna ani na vnitřním prostoru trezorů, které měl obviněný ve svém držení a ve kterých podle tvrzení některých svědků údajně tyto drogy ve velkém množství přechovával. Je zcela nepochybné, že pokud by v těchto trezorech byla droga skutečně přechovávána, byly by z vnitřních prostor těchto trezorů nepochybně zjištěny stopy těchto látek. I v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně tuto skutečnost soud opatrně přiznává, když uznává, že nebyla zajištěna žádná psaníčka s drogou, kterou by obviněný svědkům prodával. Vzhledem k této skutečnosti pak neexistuje žádný objektivní důkaz, který by prokazoval, že obviněný měl ve svém držení jakoukoliv omamnou či psychotropní látku. To, že jeho družka L. H. drogy užívala, bylo známo jak vyšetřujícímu policejnímu orgánu a následně i soudu, když tuto skutečnost H. sama potvrdila a následně v rámci hlavního líčení tuto skutečnost potvrdil i obviněný, ale rovněž tak se o této skutečnosti zmiňují i někteří svědci. Je proto zcela logické, že v bytě obviněného, který s ním užívala H., bylo možné nalézt nějaké drogy, což ale ve skutečnosti představoval jen obsah shora označené plechové krabičky. Je zvláštní, že u osoby, která měla údajně distribuovat drogy ve značném rozsahu, není zjištěna ani stopa po těchto látkách. V návaznosti na shora uvedené je pak překvapivý i další postup soudů v této věci. Jako hlavní svědek je označována osoba, která vystupuje v režimu podle § 55, odst. 2 tr. ř. jako utajená svědkyně pod jménem D. N. U této svědkyně je z provedeného dokazování známo, že byla narkomankou, když nebylo ničím potvrzeno, že v současné době již není na drogách závislá a jak soud prvého stupně, tak v přípravném řízení i policejní orgán, se spokojili toliko s jejím tvrzením. Dále je pak nepochybné, že tato osoba měla již konflikt se zákonem, jak vypovídá i její opis z rejstříku trestů. Přesto je považována soudem za zcela věrohodného svědka. Přitom její svědectví je opřeno pouze o její tvrzení, které ale nebylo v celém průběhu trestního řízení podloženo žádným faktickým důkazem. V této souvislosti je pak zvláštní i postup orgánů činných v trestním řízení, že této osobě byla poskytnuta ochrana podle § 55 odst. 2 tr. ř., ačkoli opět její tvrzení, pro která jí byla tato ochrana poskytnuta, se neprokázala. Mělo se zřejmě jednat o skutečnost, že obviněný má ve svém držení střelnou zbraň, kterou by jí mohl ohrožovat. Skutečnost je však taková, že při domovní prohlídce nebyla u obviněného zajištěna žádná střelná zbraň. I přes tuto skutečnost však soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku tvrdí, že obviněný prokazatelně disponuje střelnou zbraní. Touto skutečností se odvolací soud vůbec nezabýval. Obdobně je pak zvláštní přístup soudů k hodnocení svědka Z., jehož výpověď je soudem považována za zcela věrohodnou, ačkoli ani v tomto případě není jeho výpověď doložena žádným dalším svědectvím či důkazem. Je pak zvláštní, že soud hodnotí jeho výpověď z přípravného řízení a výpověď, kterou poskytl v rámci hlavního líčení za v podstatě totožnou, ačkoliv nad jeho svědectvím při hlavním líčení se pozastavoval i státní zástupce ve své závěrečné řeči, kdy sám hodnotí, že změny ve výpovědích tohoto svědka nelze považovat za zcela věrohodné. Sám státní zástupce pak podotýká, že svědek v době, kdy vypovídal v rámci hlavního líčení, prodělával léčení v Psychiatrické léčebně D. Přesto je jeho svědectví soudem považováno za zcela věrohodné. Naproti tomu v případě výpovědi svědkyně M. B. se sám soud dopracovává k závěru, že je věrohodná její výpověď z přípravného řízení a naopak není věrohodná a je účelově pozměněna její výpověď v rámci hlavního líčení. Toto hodnocení svědeckých výpovědí jmenované svědkyně poněkud zavání snahou o vytvoření si takového důkazního základu, který opodstatňuje vlastní výrok o vině a trestu. V případě její výpovědi v rámci hlavního líčení, kdy zcela negovala svoji výpověď z přípravného řízení a odůvodnila i důvody, které ji k původní výpovědi vedly, trvala na této své nové výpovědi, a to i přesto, že byla opakovaně jak státním zástupcem, tak předsedou senátu, upozorňována na důsledky nepravdivé výpovědi. Je jen málo pravděpodobné, že by se osoba, byť opakovaně soudně trestaná, sama dobrovolně vystavovala nebezpečí dalšího trestněprávního postihu, i když neměla evidentně možnost očekávat nějakou protihodnotu ze strany obviněného. Tedy i v tomto případě je zde viditelný úmysl ze strany soudu výkladem jejího jednání přitížit obviněnému a vytvořit si opět důkazní základ pro vyslovený rozsudek. Soud prvního stupně dále činí ničím nepodložený závěr, že nelze přehlédnout ani výsledky domovní prohlídky v bydlišti obviněného, kde byly drogy již nadávkované a zjevně přichystané k další distribuci, když výsledkem domovní prohlídky bylo zajištění igelitových pytlíčků a digitálních vad, na kterých ale podle provedených expertiz nebyly zjištěny ani stopy po omamných látkách. Toto je jasný zevšeobecňující způsob argumentace soudu prvého stupně, kdy nevychází z objektivně zjištěného stavu, ale vychází pouze ze svých domněnek a ničím nepodložených tvrzení. Proto je třeba v této souvislosti podtrhnout, že při domovní prohlídce v prostorách bydliště obviněného nebyly zajištěny žádné drogy a nebyly zjištěny ani stopy po omamných látkách, a to ani na předmětných zajištěných digitálních vahách, u kterých soud dochází k závěru, že byly používány pro distribuci omamných látek, byť je toto tvrzení ničím nepodložené. Ani těmito skutečnostmi se odvolací soud v rámci odvolacího řízení nezabýval.

Závěrem obviněný shora uvedené shrnul do následujícího. V projednávané trestní věci jsou některé skutečnosti zarážející už od samého počátku. Je nepřehlédnutelnou skutečností, že již samotná obžaloba je v podstatné části postavena na procesně nepoužitelných podkladech, tedy na úředních záznamech, které byly pořízeny před sdělením obvinění. Další věcí potom je, že v celém tomto případě je zvláštní, že ačkoli je obviněný viněn z masivní distribuce drog, při provedené domovní prohlídce nebylo nalezeno v podstatě ani smítko, nebyly nalezeny stopy drogy ani na elektronických vahách ani nebyly zjištěny na jiných materiálech. Při provedené domovní prohlídce pak nebyly zjištěny žádné stopy drog ani v trezorech, které se nacházely v bytě obviněného, a ve kterých měl drogu údajně přechovávat. Jediná droga, která se v tomto případě vyskytla, bylo několik tzv. paket, které byly v plechové krabičce VITAR MINT, které ale nejsou předmětem tohoto řízení, protože toto bylo policejním orgánem předáno Úřadu městského obvodu k přestupkovému řízení. Z tohoto důvodu nelze brát ani v úvahu případné výsledky chemického rozboru, které byly provedeny právě k obsahu této plechové krabičky, když tato věc byla celá přesunuta na Úřad městského obvodu, který celé řízení zastavil. Tedy není k dispozici žádná faktická stopa po drogách, které by měl obviněný údajně distribuovat. Naproti tomu jako téměř korunní svědek je brána utajovaná svědkyně N., která líčí kolik toho od obviněného nakoupila. Takovýto svědek se v celém případě vyskytuje pouze jeden jediný. Pokud je to tak, že obviněný je velkým distributorem drog, tak by měla být předvolána celá řada svědků a svědků takových, kteří skutečně budou prokazatelně svědčit proti němu. Ani tato svědkyně se však nejeví jako věrohodná. Ve svých výpovědích, ať učiněných před policejním orgánem, a zejména pak v porovnání s výpovědí před soudem v rámci hlavního líčení, opakovaně mění svoji výpověď, podává zkreslené svědectví ohledně toho, kde drogu od obviněného údajně nakupovala. Tvrdí, že si je jistá tím, že nakupovala drogu od obviněného v domě v P. na K. t. v době, kdy tam obviněný prokazatelně ještě nebydlel. Její svědectví se nejeví jako věrohodné. Není jediný důkaz, že fakticky od obviněného jakoukoli drogu koupila a není ani žádný další svědek, který by takovou skutečnost potvrzoval. Tuto skutečnost nepotvrdil ani při svém výslechu příslušník kriminální služby, který nebyl schopen říci, zda předmětem schůzek obviněného s nějakými osobami, které nebyl ani schopen nijak blíže specifikovat, byl skutečně prodej nebo distribuce drog. Sám uvedl, že to je pouze jeho domněnka. Pokud se jedná o svědka Z., na jehož výpověď poukazoval i státní zástupce ve své závěrečné řeči, jeho zmatený výkon při hlavním líčení dává o jeho věrohodnosti dostatečný obrázek. Několikrát v průběhu svého výslechu měnil výpověď a lze tedy učinit závěr, že takové svědecké výpovědi nelze důvěřovat.

Krajský soud v Plzni, který projednával odvolání obviněného, v němž bylo upozorňováno na zmíněnou nesprávnost hodnocení skutkových tvrzení, neodstranil uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho zamítl důvodně podané odvolání.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 138/2013 ze dne 22. 4. 2013 v celém rozsahu a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Zároveň učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v této věci sám rozhodl.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného písemně sdělila (§ 265h odst. 2 tr. ř.), že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 6 To 138/2013 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem primárně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že v podstatě veškeré výhrady v něm obsažené již byly obviněným uplatněny v předchozím řízení o odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi dostatečně podrobně a kvalifikovaně vypořádal ve svém rozhodnutí (viz str. 5 až 7). Dále je nutné zdůraznit, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když neprovedly potřebné a nepochybné důkazy a v konečném důsledku se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou spočívající v tom, že drogy nedistribuoval. Tuto okolnost obviněný namítal i v předchozím průběhu řízení, avšak soudy obou stupňů se podle jeho názoru s touto jeho obhajobou dostatečně nevypořádaly. Lze tak konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily výhradně proti správnosti zjištění, že se dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Navíc v odůvodnění odsuzujícího rozsudku na str. 8 až 11 okresní soud logicky zdůvodnil, proč obhajobě obviněného neuvěřil, nýbrž vycházel z ostatních provedených důkazů, které obviněného ze spáchaného jednání dostatečně usvědčovaly.

Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání pouze uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a potvrzeného soudem odvolacím a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutím soudů fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně a nesprávně provedeného dokazování. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.

Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto dovolací soud odkazuje na pečlivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení soudu druhého stupně napadeného dovoláním. Nejvyšší soud závěrem též zdůrazňuje, že se zde rozhodně nejedná o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

Obviněný též pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitky ryze procesního charakteru, které rovněž uplatnil již v odvolání a odvolací soud se s nimi podrobně vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu, nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí a s nímž se ztotožnil i Nejvyšší soud.

Pokud pak dovolatel v dovolání označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že byl použit uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť dovolání bylo současně uplatněno i z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ale ze shora uvedeného vyplývá, Nejvyšší soud z posledně cit. dovolacího důvodu dovolání neshledal řádně uplatněným, resp. konstatoval, že bylo uplatněno z jiných důvodů, než jsou v tomto zákonném ustanovení obsažena, proto nebyly splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. října 2013

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru