Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 943/2017Usnesení NS ze dne 22.08.2017Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.943.2017.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,2,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 943/2017-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného O. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 To 56/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 134/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 To 56/2017.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 2 T 134/2016, byl obviněný O. S. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v úmyslu obohatit se zneužil osobní údaje J. Z., které mu svěřila s žádostí o kontrolu stávajících smluv, jejich redukce či refinancování, tak, že vydávaje se za poškozenou uzavřel prostřednictvím počítačového přístupu či telefonicky pod identitou poškozené úvěrové smlouvy a smlouvy o zápůjčce, a to:

1) se společností Friendly Finance, s. r. o., dne 15.10.2015 přes webové rozhraní ... smlouvu o úvěru č. 151015-079792 ve výši 4.900 Kč, peníze si nechal zaslat na svůj bankovní účet č. ... vedený u RaiffeisenBank, a. s., a tyto použil pro svou potřebu, čímž způsobil J. Z., která pod hrozbou exekuce společnosti Friendly Finance, s. r. o., IČ 24161306, se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, úvěr zcela uhradila včetně jistiny, úroků a penále, škodu ve výši 11.302 Kč,

2) se společností creditON.cz, s. r. o., dne 15.10.2015 smlouvu o zápůjčce ve výši 5.000 Kč, peníze si nechal zaslat na svůj bankovní účet č. ... vedený u Raiffeisenbank, a. s., a tyto použil pro svou potřebu, čímž způsobil společnosti creditON.cz, s. r. o., se sídlem Argentinská 286/38, Praha 7 Holešovice, IČ 248 49 707, škodu ve výši nezaplacené jistiny 5.000 Kč,

3) se společností CreditPortal, a. s., se sídlem Argentinská 286/38, Praha 7 Holešovice, IČ 03240207 dne 16.10.2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. B0001715110055026 ve výši 30.000 Kč a následně dne 23.10.2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 4.500 Kč, které požadoval zaslat na svůj bankovní účet č. ... vedený u RaiffeisenBank, a. s., avšak vzhledem k tomu, že nedodal příslušné doklady, byly mu úvěry zamítnuty,

4) se společností Emma‘s credit, s. r. o., dne 23.10.2015 smlouvu o úvěru č. 206014 ve výši 3.000 Kč, peníze nechal zaslat na svůj bankovní účet č. ... vedený u Raiffeisenbank, a. s., a tyto použil pro svou potřebu, čímž způsobil J. Z., která pod hrozbou exekuce společnosti Emma´s credit, s. r. o., se sídlem Na Bojišti 1472/20, 120 00 Praha 2, IČ 03299309, úvěr zcela uhradila včetně jistiny, úroků a penále, škodu ve výši 8.485 Kč,

5) se společností Home Credit, a. s.,

a) prostřednictvím „Telefonní půjčky“ dne 29.10.2015 úvěrovou smlouvu č. 4510204255 ve výši 70.000 Kč, peníze nechal zaslat na bankovní účet poškozené č. ... vedený u Komerční banky, a. s., a následně ji přesvědčil o tom, že tuto částku musí zaslat pod variabilním symbolem ... na další účet společnosti Home Credit, a. s., neboť na refinancování její stávající půjčky je zapotřebí jiný bankovní účet, avšak jako účet Home Creditu, a. s., poškozené sdělil svůj bankovní účet č. ... vedený u RaiffeisenBank, a. s., přičemž zaslané peníze použil pro svou potřebu,

b) dne 03.11.2015 prostřednictvím e-shopu DATART INTERNATIONAL, a. s., se sídlem Pernerova 35, 186 00 Praha 8, IČ 601192615, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 4511017769 ve výši 23.722 Kč na nákup bílé techniky (TV, TV držáku a chladničky) a získané zboží použil pro svou potřebu,

čímž způsobil J. Z., která pod hrozbou exekuce společnosti Home Credit, a. s., se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, IČ 26978363, oba úvěry zcela uhradila včetně jistiny, úroků a penále, škodu ve výši 99.631 Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl ke dni 13.01.2015 pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10.12.2014, č. j. 1 T 192/2014-212, za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu práce nebo výkonu samostatně výdělečné činnosti v oblasti finančního poradenství v trvání dvou roků“.

Za uvedené jednání byl obviněný O. S. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti creditON.cz, s. r. o., částku 5.000 Kč a poškozené J. Z. částku 119.414 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 2 T 134/2016, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 To 56/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 To 56/2017, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že krajský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obecně lze souhlasit s tím, že typově shodné věci je namístě právně kvalifikovat i jako trestný čin poškození cizích práv dle § 181 tr. zákoníku, avšak pouze v případě, že této právní kvalifikaci odpovídá popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. ř., popř. je popis skutku tímto způsobem konkretizován v podané obžalobě. V nyní posuzované trestní věci však popis skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, postrádá popis poruchy (nebo možnosti způsobení takové poruchy) zájmu chráněného trestním zákonem v oblasti nemajetkových práv, byť v podaném odvolání (nikoliv však v podané obžalobě) ji státní zástupce již konkretizuje (tak, že bylo opakovaně porušeno výlučné právo poškozené vystupovat pod svou osobní identitou, právo samostatně vstupovat do závazkových vztahů, hrozba zařazení poškozené do registru dlužníků a způsobení psychické újmy, když po ní bylo požadováno hrazení splátek). Okresní soud tak v posuzované věci postupoval správně, jestliže jednání obviněného, jak je popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání nebo v obžalobě, kvalifikoval pouze jako přečin podvodu. Pokud se totiž nyní státní zástupce odvoláním domáhá toliko změny právní kvalifikace soudem popsaného jednání, nikoliv však podstatného doplnění skutkových zjištění, není možno mu dát za pravdu, že skutková zjištění popsaná v rozsudku okresního soudu odpovídají právní kvalifikaci, jíž se dožaduje. S výše uvedenými závěry krajského soudu však není možné se ztotožnit.

Krajský soud poukázal na to, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku ohledně přečinu podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S uvedeným argumentem se však nelze ztotožnit, neboť odporuje ustálené soudní praxi. V projednávané věci byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit výše uvedeným podvodným jednáním, čímž dle soudů obou stupňů způsobil konkrétní dopad v majetkové sféře poškozených subjektů. Avšak z okolností případu vyplývá, že obviněný týmž (totožným) jednáním zasáhl závažným způsobem rovněž do nemajetkové sféry poškozené J. Z., neboť opakovaně zneužil její osobní údaje při uzavírání předmětných závazkových vztahů, čímž bylo opakovaně porušeno její výlučné právo vystupovat pod její osobní identitou, její právo samostatně (na základě vlastní svobodné vůle) vstupovat do závazkových vztahů a současně ji vystavil zcela reálné hrozbě zařazení do registru dlužníků a způsobil jí i psychickou újmu, a to mimo jiné i v souvislosti s tím, že po ní bylo požadováno hrazení předmětných závazků pod hrozbou exekuce. Z okolností případu je rovněž zřejmé, že obviněný svým jediným činem způsobil trestněprávně relevantní následek jak v majetkové sféře poškozených subjektů, tak i v nemajetkové sféře poškozené J. Z.

Jde-li o výhrady Krajského soudu v Praze stran nepodchycení trestněprávně relevantního následku v tzv. skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, popř. v obžalobě, je sice možno připustit, že v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání absentovalo jednoznačné vyjádření následku na nemajetkových právech poškozené, když policejní orgán na základě podkladů opatřených v rámci prověřování kvalifikoval kriminální jednání obviněného jako čistě majetkové toliko ve smyslu § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonané, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně již v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zmíněno, že poškozená část závazků uhradila pod hrozbou exekuce, což zásah do nemajetkové sféry implikuje („hrozba exekuce“). Nepochybné je však zejména to, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro totéž jednání, pro něž byla následně podána obžaloba a pro něž byl následně uznán vinným v řízení před soudem. Přes nedostatek usnesení o zahájení trestního stíhání je tedy namístě dovodit, že totožnost skutku byla zachována (minimálně s ohledem na zachování totožnosti jednání), což koresponduje s tím, že v rámci trestního řízení se mohou skutkové okolnosti, jakož i právní posouzení vytýkaného skutku, postupně zpřesňovat a rozvíjet.

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově poukázala v obžalobě mimo jiné na to, že obviněný zneužil osobní údaje poškozené, že vydávaje se protiprávně za poškozenou uzavřel pod falešnou identitou poškozené příslušné závazky, čímž ji vystavil nebezpečí vymáhání poskytnutých finančních prostředků úvěrovými společnostmi (srov. uvozující odstavec tzv. skutkové věty obžaloby), a dále že poškozená byla nucena půjčku pod bodem 1. včetně penále pod hrozbou exekuce uhradit, dále byla nucena uhradit pod hrozbou exekuce půjčku pod bodem 4. včetně penále, a nakonec byla nucena uhradit, opět pod hrozbou exekuce, oba úvěry pod bodem 5. včetně penále. Tímto byl i v obžalobě explicitně vyjádřen zásah do osobnostních práv poškozené, jde-li o zneužití její identity, práva vystupovat v závazkových vztazích pod vlastní osobní identitou a práva samostatně vstupovat na základě své svobodné vůle do závazkových vztahů. Pasáže poukazující na to, že poškozená byla nucena pod hrozbou exekuce uhradit příslušné závazky pod body 1., 4. a 5., pak vyjadřují vcelku konkrétní a reálnou hrozbu zařazení poškozené do registru dlužníků, korespondující s tím, že předmětné závazky byly v prodlení se splatností (což vyplývá ze skutečnosti, že bylo nutné uhradit i penále).

Pokud jde o odkaz okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 106/2014, pak zmíněné rozhodnutí zjevně nevylučuje možnost jednočinného souběhu trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku s trestným činem poškození cizích práv podle § 181 trestního zákoníku. Nejvyšší soud zde totiž zdůraznil, že jednočinný souběh nelze dovodit v případě, kde směřuje podvodné jednání pachatele toliko k porušení majetkových práv poškozeného, což se nevztahuje na situace, kdy došlo k následku i v nemajetkové sféře. Poukazuje-li pak krajský soud v odůvodnění svého rozsudku na to, že i v rozhodnutích Nejvyššího soudu je vedle porušení majetkových práv poškozeného v popisu skutku výslovně uvedeno i porušení nemajetkových práv nebo možnost jejich porušení (např. vyjádřením: „poškozeného zneužitím jeho osobních údajů při uzavírání úvěrové smlouvy vystavil nebezpečí vymáhání poskytnutého úvěru úvěrovou společností“), tak v daném směru lze opětovně odkázat na skutečnost, že v podané obžalobě bylo stran dílčích útoků pod body 1., 4. a 5. uvedeno, že poškozená byla nucena půjčky (resp. úvěry) včetně penále pod hrozbou exekuce uhradit, avšak zejména nutno zdůraznit uvozující odstavec tzv. skutkové věty obžaloby, kde byla mimo jiné přímo obsažena formulace „zneužil osobní údaje poškozené J. Z. … čímž ji vystavil nebezpečí vymáhání poskytnutých finančních prostředků úvěrovými společnostmi“. Je tudíž třeba dovodit, že tyto skutkové okolnosti, potažmo následně formulace, jsou srovnatelné s vyjádřením porušení nemajetkových práv ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu (nutno opětovně zdůraznit, že návětí popisu skutku v obžalobě zmiňuje též zneužití osobních údajů poškozené a vystupování obviněného pod její identitou, neboť tato charakteristika jednání obviněného prochází celým skutkovým dějem). Lze pouze doplnit, že Okresní soud v Benešově z podstatné části převzal popis vytýkaného skutkového děje z obžaloby (s dílčími úpravami), přičemž tento soud mohl především na základě výpovědi poškozené z hlavního líčení nepochybně i rozvinout konkretizaci následku na jejích nemajetkových právech.

Je tedy možné shrnout, že argumentace Okresního soudu v Benešově stran vypuštění právní kvalifikace předmětného skutku též jako přečinu poškození cizích práv vycházela především z chybného názoru o nepřípustnosti jednočinného souběhu obžalobou vytýkaných trestných činů. Krajský soud v Praze pak sice obecně připustil možnost právní kvalifikace ve smyslu podané obžaloby, avšak nesprávně poukázal na absenci vystižení trestněprávně relevantního následku na nemajetkových právech poškozené v rozhodnutích orgánů přípravného řízení. Z důvodů, které jsou popsány výše, lze dovodit závěr, že čin obviněného uvedený v rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 2 T 134/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 11 To 56/2017, měl být kvalifikován jako jednočinný souběh přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouze jednočinný souběh obou výše uvedených přečinů přitom plně vystihuje charakter a závažnost kriminálního jednání obviněného, neboť uvedené přečiny vyjadřují rozdílné následky jednání obviněného projevující se na různých právních statcích, které jsou však kauzálním důsledkem jediného trestněprávně relevantního jednání. Trestní řízení pak bylo od počátku vedeno pro totožné podvodné jednání obviněného, jehož důsledkem bylo způsobení poruchy jak na majetkových právech (několika) poškozených, tak i na nemajetkových právech poškozené J. Z. V daném směru byla tedy zachována totožnost skutku, a proto soudy mohly a měly projednávaný čin kvalifikovat podle všech na něho dopadajících ustanovení trestního zákoníku, a to zvláště za situace, kdy i do tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku byly převzaty z obžaloby podstatné aspekty zásahu do nemajetkových práv poškozené, přičemž pokud tak neučinily, dopustil se, v konečném důsledku, Krajský soud v Praze vady, zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 To 56/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný využil svého práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s námitkou dovolatele, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 To 56/2017, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru nejvyššího státního zástupce soudy nesprávně posoudily otázku právní kvalifikace jednání obviněného, když předmětné jednání mělo být kvalifikováno jako jednočinný souběh přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Okresní soud v Benešově v odůvodnění svého rozhodnutí v souvislosti s podanou obžalobou [která stíhané jednání kvalifikovala rovněž jako přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] konstatoval, že tohoto přečinu se dopustí pachatel, který jinému způsobí vážnou újmu na právech. Objektem (chráněným zájmem) zmíněného trestného činu jsou přitom jiná než majetková práva, přičemž k naplnění této skutkové podstaty je nutné jednak jednání, které má povahu jednání podvodného, a dále i způsobení vážné újmy na právech odlišných od práv majetkových. To dle názoru okresního soudu nebylo v řešeném případě splněno, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 106/2014, které svědčí o tom, že jednání obviněného nemůže být kvalifikováno též jako přečin poškození cizích práv. Soud prvního stupně dále uvedl, že předmětné úvěrové smlouvy obviněný uzavřel jménem poškozené a na její vrub, což je úkonem neplatným, neboť chybí relevantní projev vůle poškozené. Ve všech případech šlo ze strany obviněného o předstíraný projev vůle za osobu, která jej neučinila. Vedle toho dospěl okresní soud k závěru, že získání finančních prostředků z úvěrových smluv či smlouvy o zápůjčce lze jen stěží podřadit pod nemajetková práva, kterými je vymezen objekt trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, protože svým charakterem jde o právo majetkové, do jehož výkonu obviněný svým jednáním zasáhl. Z těchto důvodů okresní soud vypustil právní kvalifikaci podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pochybení na straně soudu prvního stupně nebylo shledáno ani v právním posouzení skutku, i když jej nalézací soud oproti podané obžalobě právně kvalifikoval pouze jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Dále uvedl, že obecně lze souhlasit s tím, že typově shodné věci je namístě právně kvalifikovat i jako trestný čin poškození cizích práv dle § 181 tr. zákoníku, avšak pouze v případě, že této právní kvalifikaci odpovídá popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. ř., popř. je popis skutku tímto způsobem konkretizován v podané obžalobě. V nyní posuzované trestní věci však popis skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, postrádá popis poruchy (nebo možnosti způsobení takové poruchy) zájmu chráněného trestním zákonem v oblasti nemajetkových práv, byť v podaném odvolání (nikoliv však v podané obžalobě) ji státní zástupce již konkretizuje (tak, že bylo opakovaně porušeno výlučné právo poškozené vystupovat pod svou osobní identitou, právo samostatně vstupovat do závazkových vztahů, hrozba zařazení poškozené do registru dlužníků a způsobení psychické újmy, když po ní bylo požadováno hrazení splátek). I v rozhodnutích Nejvyššího soudu, která ve svém odvolání zmiňuje státní zástupce, je podle názoru krajského soudu vedle porušení majetkových práv poškozeného v popisu skutku výslovně uvedeno i porušení nemajetkových práv nebo možnost jejich porušení (např. vyjádřením „poškozeného zneužitím jeho osobních údajů při uzavírání úvěrové smlouvy vystavil nebezpečí vymáhání poskytnutého úvěru úvěrovou společností“ nebo „v důsledku toho byla poškozená zařazena do registru dlužníků“). Okresní soud tak v posuzované věci postupoval správně, jestliže jednání obviněného, jak je popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání nebo v obžalobě, kvalifikoval pouze jako přečin podvodu. Pokud se totiž státní zástupce odvoláním domáhá toliko změny právní kvalifikace soudem popsaného jednání, nikoliv však podstatného doplnění skutkových zjištění, není možno mu dát za pravdu, že skutková zjištění popsaná v rozsudku okresního soudu odpovídají právní kvalifikaci, jíž se dožaduje.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce je významná otázka, zda obviněný svým jednáním (resp. jediným činem) způsobil trestněprávně relevantní následek jak v majetkové sféře poškozených subjektů, tak i v nemajetkové sféře poškozené J. Z., jak tvrdí dovolatel, v důsledku čehož by přicházelo v úvahu posoudit je jako jednočinný souběh přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku.

V souladu s obžalovací zásadou vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. Předmětem trestního stíhání a procesu dokazování je skutek, který však trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, z něhož je osoba obviněna, a to tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Především je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek, tj. přesné označení osoby obviněného, místo a čas, kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a případně další okolnosti, které jej charakterizují. V usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, které jsou následně výsledkem dokazování a v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě známy.

Totožnost skutku je zachována při totožnosti jednání nebo totožnosti následku, přičemž při popisu skutkových okolností charakterizujících jednání nebo následek postačuje shoda částečná. Totožnost skutku tedy neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu obžaloby a ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku je nutná úplná shoda. Pro posouzení totožnosti jednání a následku, dvou základních součástí skutku, je důležité vyjádření jen podstatných skutkových okolností charakterizujících jednání i následek, z nichž je vyvozováno zavinění obviněného, případně další znaky subjektivní stránky trestného činu.

Z obsahu trestního spisu lze zjistit, že trestní stíhání obviněného O. S. bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. K výhradě ohledně nepodchycení trestněprávně relevantního následku v tzv. skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání (popř. v obžalobě), lze uvést, že skutek popsaný v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání v posuzované trestní věci byl stručnější oproti jeho popisu v obžalobě a že absentovalo jednoznačné vyjádření následku na nemajetkových právech poškozené, neboť policejní orgán na základě podkladů opatřených v rámci prověřování kvalifikoval kriminální jednání obviněného jako čistě majetkové toliko ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Již v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání však bylo uvedeno, že poškozená část závazků uhradila pod hrozbou exekuce, což vystihuje zásah do nemajetkové sféry.

Skutek, jímž měl obviněný spáchat uvedený trestný čin, byl podstatnou částí převzat i do obžaloby podané dne 7. 11. 2016 (č. l. 390), když v dané trestní věci byla na obviněného O. S. podána obžaloba pro skutek spočívající v tom, že „v úmyslu opatřit pro sebe neoprávněně finanční prostředky a tyto nevrátit, zneužil osobní údaje J. Z., které mu svěřila s žádostí o kontrolu stávajících smluv, jejich redukce či refinancování, tak, že vydávaje se protiprávně za poškozenou uzavřel prostřednictvím počítačové sítě pod falešnou identitou poškozené úvěrové smlouvy a smlouvy o zápůjčce, čímž ji vystavil nebezpečí vymáhání poskytnutých finančních prostředků …..“, přičemž bylo v rámci obžaloby dále uvedeno, že poškozená byla nucena půjčku pod bodem 1. včetně penále pod hrozbou exekuce uhradit, dále byla nucena uhradit pod hrozbou exekuce půjčku pod bodem 4. včetně penále, a nakonec byla nucena uhradit, opět pod hrozbou exekuce, oba úvěry pod bodem 5. včetně penále. Tímto byl i v obžalobě zcela jasně vyjádřen zásah do osobnostních práv poškozené, jde-li o zneužití její identity, práva vystupovat v závazkových vztazích pod vlastní osobní identitou a práva samostatně vstupovat na základě své svobodné vůle do závazkových vztahů. V uvedeném skutku obžaloba spatřovala jednočinný souběh přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když v tzv. skutkové větě obžaloby byly řádně vyjádřeny i zákonné znaky přečinu poškození cizích práv (újma na nemajetkových právech poškozené). Je však nade vší pochybnost, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro totéž jednání, pro něž byla následně podána obžaloba, a pro něž byl následně uznán vinným v řízení před soudem.

Přes výše uvedený nedostatek usnesení o zahájení trestního stíhání lze dospět k závěru, že totožnost skutku byla zachována (minimálně s ohledem na zachování totožnosti jednání), přičemž je logické, že právě tyto skutkové okolnosti jsou v průběhu řízení předmětem dokazování a mohou se podle výsledků trestního řízení postupně zjišťovat, zpřesňovat a rozvíjet.

Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že (jak vyplývá z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1, odst. 3 tr. ř.) vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu jeho slovního vyjádření, ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud vázán není a povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé je možné doplnit, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Z této zásady (argumentum a contrario) vyplývá, že v případě, kdy není třeba takového dalšího šetření, protože věc byla po skutkové stránce objasněna např. důkazy provedenými u hlavního líčení, je soud oprávněn převzít do svých skutkových zjištění změny okolností případu, pokud se tím nemění přímo podstata skutku.

Totožnost skutku tedy nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek (např. co do času spáchání), když jinak totožnost jednání zůstala zachována; při neshodě mezi jednáním uvedeným v obžalobě a tím, které vyšlo najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. Týkají-li se změny, k nimž došlo v důsledku dokazování při hlavním líčení, skutečností, které ve svém souhrnu tvoří jednání, bude zachována totožnost skutku, jestliže jednání uvedené v obžalobě ve srovnání se změnami, k nimž došlo v hlavním líčení, budou alespoň částečně totožná (např. v částečné shodě časového vymezení), a totéž platí, pokud jde o následek. Taková shoda musí být zachována i ve vztahu ke skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména rozhodnutí pod č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972, č. 64/1973, č. 52/1979 a č. 1/1996 – I. Sb. rozh. tr.).

U obviněného O. S. pak byla totožnost skutku ve vztahu k posuzovanému trestnému činu zachována, a to při úplné shodě jednání obviněného (jehož podstatou bylo to, že v úmyslu opatřit si finanční prostředky a tyto nevrátit, zneužil osobní údaje poškozené, ke kterým měl přístup, opakovaně se za ni vydával a protiprávně za ni uzavřel prostřednictvím počítačové sítě pod falešnou identitou s jednotlivými společnostmi úvěrové smlouvy, příp. smlouvy o půjčce). Lze souhlasit s názorem nejvyššího státního zástupce vyjádřeným v dovolání, že obviněný týmž (totožným) jednáním zasáhl závažným způsobem rovněž do nemajetkové sféry poškozené J. Z., neboť opakovaně zneužil její osobní údaje při uzavírání předmětných závazkových vztahů, čímž bylo opakovaně porušeno její výlučné právo vystupovat pod její osobní identitou, její právo samostatně (na základě vlastní svobodné vůle) vstupovat do závazkových vztahů a současně ji vystavil zcela reálné hrozbě zařazení do registru dlužníků a způsobil jí i psychickou újmu, a to mimo jiné i v souvislosti s tím, že po ní bylo požadováno hrazení předmětných závazků pod hrozbou exekuce. Obviněný tedy jednal způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, když tímto jednáním vyvolal následek konkretizovaný v obžalobě. Nelze tedy pochybovat o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněného a v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně.

Poškozená J. Z. ve své výpovědi v hlavním líčení dne 14. 12. 2016 uvedla, že celá situace ji položila na kolena a stála ji i zdraví a psychickou pohodu, že z toho špatně spí („vznikla mi škoda ještě ta, že jsem přišla o zdraví“). Při výslechu dále nastínila situaci, kdy si chtěla v prodejně elektra ve V. zakoupit nový televizor na splátky, ale byla odmítnuta s tím, že má vůči společnosti dluh. Rovněž uvedla, že když jí začaly chodit upomínky a předžalobní výzvy, z důvodu obavy o ztrátu možnosti podnikání si na zaplacení úvěrů vypůjčila od známého. Z výše uvedené výpovědi též vyplývá, že poškozená vyslovila také obavy o svoji podnikatelskou činnost, neboť případné uvedení do registru dlužníků by ji mohlo zdiskreditovat. Je tedy zřejmé, že zásah do práv poškozené významně přesáhl pouhou majetkovou sféru a projevil se i v její nemajetkové sféře, když sama poškozená poukázala i na psychické obtíže, které jí v důsledku jednání obviněného byly způsobeny (obtíže se spánkem atd.). Nutno poznamenat, že intenzita škodlivého následku v nemajetkové sféře rozhodně nebyla v posuzovaném případě zanedbatelná, neboť poškozená musela k dané situaci přistupovat aktivně a vzít si další půjčku, aby část dluhů sama uhradila. Pokud by tak neučinila (s ohledem na to, že předmětné pohledávky uplatněné vůči poškozené byly již po splatnosti ˗ bylo nutné doplatit i penále), bylo zcela reálné riziko uvedení poškozené v registru dlužníků. Lze tedy dovodit, že charakter újmy mělo již to, že poškozená byla nucena řešit nastalou situaci, přestože žádný závazkový vztah s uvedenými společnostmi neuzavřela ani tomu nebyla přítomna.

V posuzovaném případě je evidentní, že okresní soud do svých skutkových zjištění pojal rovněž trestněprávně relevantní následek na nemajetkových právech poškozené, třebaže použité formulace nejsou zcela komplexní (když oproti obžalobě byly některé formulace vypuštěny). Okresní soud ve svých skutkových zjištěních mimo jiné uvedl, že obviněný „v úmyslu obohatit se zneužil osobní údaje J. Z.“, „vydávaje se za poškozenou uzavřel pod identitou poškozené úvěrové smlouvy a smlouvy o zápůjčce“, dále že poškozená pod hrozbou exekuce společnosti Friendly Finance, s. r. o., zcela uhradila úvěr včetně jistiny, úroků a penále, dále poškozená pod hrozbou exekuce společnosti Emma´s credit, s. r. o., zcela uhradila úvěr včetně jistiny, úroků a penále, a nakonec poškozená pod hrozbou exekuce společnosti Home Credit, a. s., zcela uhradila dva úvěry včetně jistiny, úroků a penále. Tedy i Okresní soud v Benešově pojal do výroku odsuzujícího rozsudku stěžejní část trestněprávně relevantního následku v nemajetkové sféře poškozené. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že takto vyjádřený trestněprávně relevantní následek je dostatečně rozpoznatelný, byť mohl být formulován podrobněji a výstižněji. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že následky na nemajetkových právech poškozené byly rovněž důsledkem podvodného jednání obviněného, mohl soud i v tzv. skutkové větě podrobněji rozvést konkretizaci následku na jejích nemajetkových právech.

Lze uzavřít, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, neboť napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanou vadou. Je tedy nezbytné, aby Krajský soud v Praze trestní věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně v rámci tzv. skutkové věty doplnil objektivně zjištěné okolnosti týkající se trestněprávně relevantního následku na nemajetkových právech poškozené J. Z. (které vyplývají zejména z její výpovědi z hlavního líčení).

S ohledem na doposud učiněná skutková zjištění mohl Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci dovolatele, a (za současného skutkového stavu) se mu jako přiléhavější jeví právní kvalifikace jednání obviněného jako jednočinného souběhu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 To 56/2017, zrušit a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 8. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru