Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 932/2017Usnesení NS ze dne 30.08.2017

HeslaPodvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.932.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 932/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016 č. j. 11 To 387/2016-921, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 175/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 5. 2016 č. j. 14 T 175/2015-808 v trestní věci obviněných A1 Komplet, spol. s r. o., a D. H. byl obviněný D. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/), dílem jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání čtyř let. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil jednak povinnost zaplatit poškozenému L. S. ml., na náhradě škody částku 218.000 Kč a jednak povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněnou právnickou osobou A1 Komplet, spol. s r. o., IČ: 48036382, na náhradě škody poškozenému K. H., částku 205.921 Kč a poškozenému M. L., částku 42.612 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost GE Money Auto, s. r. o., IČ: 60112742, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, na něž byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán také poškozený L. S. ml.

Podle skutkových zjištění soudu spočívala trestná činnost obviněného v tom, že:

jednak sám

1) dne 9. 10. 2012, v souvislosti s projednáváním spolupráce v oblasti zprostředkování koupě vozidel na úvěr, přislíbil obstarat L. S. ml. úvěr na koupi vozidla BMW, jehož skutečným vlastníkem byl V. B., na základě čehož uzavřeli dne 9. 10. 2012 ve společnosti GE Money Auto, s. r. o., v Praze 9, Kolbenova 9, Smlouvu o úvěru č. 33595446, znějící na částku 218.000 Kč za účelem koupě předmětného vozidla, kde byl v rozporu se skutečností obžalovaný uveden jako prodávající, přičemž poté v přesně nezjištěné době v říjnu 2012 požádal GE Money Auto, s. r. o., prostřednictvím jeho pracovnice L. K. o vyplacení části 218.000 Kč v hotovosti, přičemž využil jejího omylu spočívajícího v tom, že jej považovala podle smlouvy za prodávajícího, na jehož účet měla být úvěrovaná částka vyplacena, načež těchto 218.000 Kč nepředal skutečnému prodávajícímu V. B. ani L. S. ml. a ponechal si je pro svou potřebu, čímž způsobil škodu ve výši 218.000 Kč L. S. ml., který předmětný úvěr následně v plné výši doplatil,

a dále spolu s obviněnou A1 Komplet, spol. s r. o., IČ: 48036382 (do 4. 1. 2015 vystupující pod označením A1 úklid, s. r. o.)

2) na základě smlouvy o spolupráci mezi GE Money Auto, s. r. o., IČ: 60112742 k sjednávání úvěrových smluv, uzavřené dne 26. 9. 2012 z iniciativy obž. D. H. jejím jednatelem a jediným společníkem L. S. ml. za účelem rozšíření činnosti obchodní společnosti a z ní plynoucí provize, pověřil tento obž. D. H., aniž by učinil dostatečná preventivní opatření ze strany společnosti nebo jinak v takové činnosti obž. D. H. zabránil, přesto, že s ohledem na vlastní negativní zkušenost s obž. D. H. měl k jednání obž. D. H. přistupovat s větší péčí, obezřetností a nastavit odpovídající kontrolní mechanismy, vyslovil s činností obž. D. H. jménem obchodní společnosti srozumění zejména tím, že tomuto ponechal autorizační klíč k počítačovému systému a umožnil mu tak jménem obchodní společnosti jednat a poskytnutím podstatné součinnosti i odčerpávat finanční prostředky, v důsledku čehož obž. D. H. jakožto zástupce obchodní společnosti A1 úklid, s. r. o., IČ: 48036382, oprávněný ze Smlouvy o spolupráci při financování vozidel, v úmyslu se obohatit nejméně:

a) v úmyslu obohatit se přislíbil K. H., bytem T. – N., V., zprostředkování nákupu vozidla Škoda Octavia, kdy za tímto účelem převzal dne 15. 8. 2012 v B. od K. H. zálohu 149.000 Kč, dále v přesně nezjištěné době zhruba za 14 dní od předání první zálohy, nejdříve však 24. 8. 2012 převzal od K. H. kreditní kartu společnosti GE Money Bank, a. s., pomocí které vyčerpal dne 29. 8. 2012 až 30. 8. 2012 částku 38.000 Kč, a dále za tímto účelem jménem společnosti A1 úklid, s. r. o., IČ: 48036382 s K. H. dne 20. 11. 2012 jako zástupce společnosti GE Money Auto, s. r. o., uzavřel smlouvu o úvěru číslo 33597276 na poskytnutí úvěru ve výši 206.000 Kč, která však pro formální nedostatky byla zrušena a nahrazena novou smlouvou číslo 33597576 ze dne 26. 11. 2012, následně částku 206.000 Kč určenou na koupi přislíbeného vozidla převzal od jednatele společnosti A1 úklid, s. r. o., L. S. ml., slíbené vozidlo nekoupil a poškozenému nepředal, přičemž teprve následně dne 3. 12. 2012 zjevně jiné vozidlo svým vlastním jménem zakoupil za nižší částku 159.000 Kč, které K. H. předal, čímž způsobili škodu poškozenému K. H. ve výši 234.000 Kč,

b) v úmyslu obohatit se přislíbil M. L., bytem R. d., J. u P., v místě jeho trvalého bydliště v J. u P. zprostředkování nákupu vozidla, které však neměl v úmyslu zajistit, a za účelem jeho koupě M. L. zprostředkoval dne 5. 2. 2013 se společností GE Money Auto, s. r. o, smlouvu o úvěru na poskytnutí úvěru ve výši 145.300 Kč za účelem nákupu vozidla Škoda Octavia, kdy poté, co byla uvedená částka úvěrovou společností převedena na bankovní účet společnosti A1 úklid, s. r. o., finanční prostředky dne 8. 2. 2013 převzal na pobočce Komerční banky v Praze 8, Kobylisích, Klapkova 67 od jednatele společnosti L. S. ml., avšak nepoužil je na nákup vozidla, ani je nepředal poškozenému M. L., čímž způsobili škodu M. L. ve výši 145.300 Kč,

a takto způsobil dílem sám a dílem společně s právnickou osobou - společností A1 Komplet, spol. s r. o., poškozeným škodu v celkové výši 597.300 Kč.

O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 č. j. 11 To 387/2016-921 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté obviněného za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně nějž zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nedotčen, a dále za dva sbíhající se přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 12. 2015 č. j. 38 T 18/2015-456, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016 č. j. 12 To 94/2016-630, nově odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil, a o hrazení škody pravidelně předkládal zprávy Probační a mediační službě ČR nejméně 1x za 3 měsíce. Výrokem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 12. 2015 č. j. 38 T 18/2015-456, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016 č. j. 12 To 94/2016-630, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti výše cit. rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. H. dovolání, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že se soudy nikterak nevypořádaly s otázkou, zda netrpí duševní poruchou, pro kterou mělo být jeho trestní stíhání podle § 173 odst. 1 písm. c) tr. ř. „zastaveno“. V tomto směru jim vytkl, že nebyl k posouzení jeho zdravotního stavu proveden důkaz znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie. Dále namítl, že v řízení byla porušována pravidla o doručování vyplývající z ustanovení § 17 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého má doručování do datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě, přednost před jinými způsoby doručení, tedy i před doručováním podle ustanovení § 20 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že v posuzované věci rozhodoval místně nepříslušný soud, ačkoli tuto skutečnost včas reklamoval. Mimo to mělo dojít porušení jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když mu byli v průběhu řízení orgány činnými v trestním řízení ustanovováni obhájci, ačkoli k tomu nebyl dán důvod. Trvá na tom, že jeho obhájci byli v průběhu řízení pouze Mgr. Vodehnal v době od 16. 5. 2014 do 27. 7. 2015 a Mgr. Lukáč, resp. JUDr. Beneš ode dne 24. 7. 2015 do 8. 2. 2016, které si sám zvolil. V uvedené souvislosti poukázal na ustanovení § 36b tr. ř., podle nějž se obviněný může obhájce vzdát, je-li dán důvod nutné obhajoby podle § 36a odst. 2 písm. b) tr. ř. nebo podle § 36 odst. 3 tr. ř., jak tomu bylo i v jeho případě. V závěrečné části dovolání obviněný bez bližší argumentace označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný jak v otázce viny, tak i v otázce náhrady škody poškozeným H. a S., jejichž nároky považuje za promlčené. Pokud jde o poškozeného M. L., měla mu být přiznána z titulu náhrady škody vyšší částka, než s jakou se přihlásil do trestního řízení. A konečně, dovolatel je přesvědčen, že podle zásady beneficium cohaesionis měl být podané obžaloby zproštěn stejně jako jeho „spolupachatel“, u nějž tak soud rozhodl v samostatně vedeném odvolacím řízení.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016 č. j. 11 To 387/2016-921 zrušil a zprostil ho obžaloby.

V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru je předně sporné, zda dovolání vůbec bylo podáno včas a nepřichází tak v úvahu jeho odmítnutí pro opožděnost. K vlastní argumentaci obviněného pak podotkl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. se váže k porušení zákonných pravidel určujících věcnou příslušnost soudu a nikoli příslušnost místní. Pokud tedy obviněný namítl, že v posuzované trestní věci došlo k porušení ustanovení o místní příslušnosti soudu, nelze této jeho výtce z pohledu zvoleného dovolacího důvodu přiznat žádnou relevanci. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pak obviněný žádnou konkrétní argumentaci neuvedl. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nelze podle státního zástupce z námitek dovolatele nijak dovodit, v čem konkrétně byla v dané trestní věci porušena ustanovení o nutné obhajobě. Dovolatel pouze vyjádřil nesouhlas s tím, že mu byli v průběhu řízení ustanovováni obhájci, aniž by uvedl, jaké okolnosti takovému postupu bránily. Neuvedl ani, že by si snad obhájce sám zvolil a orgány činné v trestním řízení tuto okolnost ignorovaly, nebo že se obhájce procesně stanoveným způsobem obhajoby vzdal. Smysl jeho argumentace je tak nejasný. Pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů pak podle názoru státního zástupce nelze podřadit ani převážně procesní námitky obviněného vážící se k výroku o náhradě škody, ke zjištění jeho zdravotního stavu, ke způsobu doručování písemností v průběhu řízení soudem a konečně ani k údajnému porušení zásady beneficium cohaesionis v jeho trestní věci.

Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud při případném zjištění, že dovolání bylo podáno opožděně, rozhodl o jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Jestliže by šlo o včasné dovolání, navrhl jeho odmítnutí podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projevil státní zástupce souhlas projednáním věci v neveřejném zasedání.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 27. 7. 2017 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci ze strany dovolatele neobdržel.

Obviněný D. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost (jako celku) vyplývá z ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen trest.

Dále bylo zapotřebí posoudit, zda obviněný podal dovolání včas. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, počítá se běh dovolací lhůty podle § 265e odst. 2 tr. ř. od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

V posuzovaném případě byl obviněný D. H. v době vydání napadeného rozsudku soudu druhého stupně a tím i pravomocného skončení trestní věci zastoupen z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. ustanoveným obhájcem JUDr. Janem Žateckým (viz opatření okresního soudu na č. l. 560 procesního spisu). Rozsudek odvolacího soudu mu byl doručen dne 29. 12. 2016 a jeho obhájci dne 30. 12. 2016 (viz doklady založené na č. l. 990 verte spisu). Právě k posledně uvedenému dni tak bylo nutno vázat počátek běhu lhůty pro dovolání, která obviněnému uplynula dnem 28. 2. 2017. Jediné podání obviněného učiněné prostřednictvím obhájkyně JUDr. Very Cerovské, které splňovalo základní předpoklad pro dovolání podle § 265d odst. 2 tr. ř., bylo soudu prvního stupně doručeno teprve dne 9. 3. 2017, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční dovolací lhůty. Za standardního běhu věcí by tedy bylo namístě takové dovolání podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout jako opožděně podané. Okolnosti nyní posuzovaného případu jsou však do té míry specifické, že takový postup by v konečném důsledku musel být nutně hodnocen jako porušení ústavně zaručeného práva dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z předloženého procesního spisu Nejvyšší soud zjistil, že na marném uplynutí dovolací lhůty u obviněného měl zcela zásadní podíl nesprávný postup předsedkyně senátu soudu prvního stupně, vyplývající z chybné interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání a řízení o něm. Obviněný D. H. opakovaně v průběhu dovolací lhůty (resp. poprvé dokonce ještě před tím, než vůbec počala běžet) žádal soud prvního stupně o ustanovení jiného obhájce pro zpracování dovolání, když vůči JUDr. Žateckému, který ho zastupoval až do pravomocného skončení trestního stíhání, projevil svoji nedůvěru. Soudu bylo zároveň známo, že jmenovaný obhájce nemá v úmyslu ve prospěch obviněného využít svého oprávnění podle § 41 odst. 5 tr. ř., když sám písemně požádal, aby byl zproštěn povinnosti podat za obviněného dovolání a zastupovat ho v dovolacím řízení a aby byl obviněnému pro tento účel ustanoven obhájce jiný. Přesto byla obviněnému, u něhož byl nyní dán důvod nutné obhajoby podle § 36a odst. 2 písm. b) tr. ř., pro účely zpracování dovolání ustanovena nová obhájkyně až opatřením soudu ze dne 22. 2. 2017, tedy sedm dní před uplynutím dovolací lhůty. Výše uvedené prodlení je nutno – jak bylo uvedeno shora - přičíst na vrub nesprávnému výkladu ustanovení trestního řádu ze strany předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Ta zcela nedůvodně a zejména bez jakékoli opory v zákoně podmiňovala svůj postup podle § 39 odst. 1 tr. ř. tím, že obviněný nejprve „podá dovolání sám“, aby mohl být následně vyzván k odstranění jeho vad a zvolení si obhájce k tomuto účelu, přičemž pokud si obhájce nezvolí, bude mu ustanoven. Dovolateli je nutno přisvědčit potud, že dovolání podané nikoli prostřednictvím obhájce žádným dovoláním není a podléhá režimu uvedenému v ustanovení § 265d odst. 2 věty druhé tr. ř. Postup podle ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. (výzva k odstranění vad dovolání) se uplatní jen u takového dovolání obviněného, které již bylo podáno prostřednictvím obhájce a přesto nesplňuje obligatorní náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. K jejich doplnění se pak stanoví dvoutýdenní lhůta. Jestliže však dovolání prostřednictvím obhájce podáno nebylo, tento postup se neuplatní. Tato skutečnost předsedkyni senátu soudu prvního stupně zjevně unikla. I proto určila nově ustanovené obhájkyni JUDr. Cerovské čtrnáctidenní lhůtu k odstranění vad „dovolání“ obviněného ze dne 19. 2. 2017, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že ke dni 28. 2. 2017, tedy k poslednímu dni dovolací lhůty, obviněný ve skutečnosti žádné dovolání nepodal a lhůta tak uplynula marně. Takové hrubé pochybení soudu však podle názoru dovolacího senátu nelze přičítat k tíži obviněnému. Jde o zcela ojedinělou a výjimečnou situaci, kdy je nutno prolomit i jinak striktní pravidlo obsažené v § 265d odst. 4 tr. ř., podle nějž navrácení lhůty k podání dovolání zásadně není přípustné. Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného D. H. posoudil tak, jako by bylo podáno včas.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. slouží k nápravě vad řízení spočívajících v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže jeho obsazení neodpovídalo zejména ustanovením § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Tato situace tedy nastane například tehdy, pokud rozhodoval samosoudce namísto senátu, senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, dále jestliže senát rozhodoval v neúplném složení anebo se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., případně soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu. Věcně nepříslušným je soud, který ve věci rozhodoval v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost, tj. ustanoveními § 16 tr. ř. a § 17 tr. ř. Prakticky půjde o takové případy, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (viz § 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. konat řízení krajský soud, nebo o případy, kdy okresní soud rozhodl o části dílčích útoků pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu za takový trestný čin podle § 45 tr. zákoníku, přestože se tímto postupem rozhodovalo o trestném činu uvedeném v § 17 odst. 1 tr. ř., k jehož projednání je opět příslušný krajský soud.

Z obsahového vymezení dovolacího důvodu podle § 265a odst. 1 tr. ř. je tedy zřejmé, že námitka, podle níž v trestním řízení došlo k porušení pravidel o místní (a nikoli věcné) příslušnosti soudu, do jeho rámce nespadá. Potud tedy dovolání obviněného za právně relevantní považovat nelze.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že obviněný byl trestně stíhán a následně také odsouzen pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který lze pachateli uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Tedy pro trestný čin, k jehož projednání je věcně příslušný okresní soud. V tomto směru tedy řízení žádnou vadou, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum na podkladě deklarovaného zákonného důvodu, netrpí. Vůči složení senátu soudu prvního stupně pak obviněný v průběhu řízení ani v dovolání ničeho nenamítl.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Předmětný důvod však nelze použít, jestliže výše uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, tj. samosoudce, předseda senátu nebo člen senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Důvodem pro vyloučení soudce jsou pochybnosti o jeho schopnosti nestranně rozhodovat, ať už pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům či zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Zásadně jej tedy nelze odůvodnit poukazem na procesní postup soudu nebo na jeho právní názor, který zaujal k projednávané věci a jenž je v rozporu s očekáváními dovolatele.

Předložené dovolání obviněného D. H. žádnou námitku, která by měla vztah k deklarovanému dovolacímu důvodu, neobsahuje. Obviněný tak ani v tomto bodě nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., kdy je vedle odkazu na některé z ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. nutno tvrzený dovolací důvod podpořit konkrétní argumentací. I potud tedy jeho podání postrádalo jakoukoli relevanci.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Půjde především o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř. případně § 42 zákona č. 218/2003 Sb., zákona o soudnictví ve věcech mládeže), které je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními smlouvami i ústavními předpisy. Vyjma případů nutné obhajoby postihuje tento dovolací důvod i situace, kdy u obviněného sice žádný ze zákonných důvodů nutné obhajoby dán nebyl, nicméně obhájce měl (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ovšem orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost ignorovaly a vůči tomuto obhájci neplnily své zákonem stanovené povinnosti (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 636/2002 a sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).

Obviněný zjevně v rozporu s obsahovým vymezením použitého dovolacího důvodu argumentoval naopak tím, že v určitých fázích řízení o trestném činu, u nějž byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., obhájce měl, ačkoli o jejich služby nestál a chtěl se hájit buď sám, nebo prostřednictvím obhájce, kterého si případně zvolí sám, až to uzná za vhodné. Orgánům činným v trestním řízení tak paradoxně vytkl, že v souladu se zákonem činily vše potřebné k zajištění jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. I tuto část dovolání tedy opřel o skutečnosti, které věcnému zaměření uplatněného dovolacího důvodu evidentně neodpovídají. Kromě toho je namístě zdůraznit, že obviněný až do pravomocného skončení trestního stíhání neučinil vůči orgánům činným v trestním řízení byť jen jediný projev vůle vzdát se obhájce, který by splňoval formální kritéria vymezená v § 36b odst. 2 tr. ř. Pak ovšem nemohl důvodně namítat, že mu bylo bráněno v právu hájit se sám (tj. bez právního zastoupení), přestože k tomu byl způsobilý, jak naznačuje v dovolání. S touto námitkou mimochodem ostře kontrastuje jiná jeho ryze procesní výtka nenaplňující žádný ze zákonných důvodů dovolání, a sice že soud prvního stupně nepřistoupil ke znaleckému zkoumání jeho zdravotního stavu, který měl být důvodem pro „zastavení“ (správně však přerušení trestního stíhání podle § 224 odst. 1 tr. ř. s odkazem na § 173 odst. 1 písm. c) tr. ř.). Obviněný tedy na straně jedné poukazoval na neúčelnost postupu soudu, pokud mu z důvodů nutné obhajoby ustanovil obhájce k náležité ochraně jeho práv, aby na straně druhé zpochybnil svoji schopnost vůbec stanout před soudem a chápat smysl trestního stíhání pro údajnou duševní poruchu. Taková jeho argumentace působí nejen ryze účelově, ale do značné míry i kuriózně.

Pod žádný z důvodů dovolání pod § 265b tr. ř. nebylo možno podřadit ani zbývající procesní námitky obviněného stran porušení zákonných pravidel pro doručování písemností v trestním řízení, nerespektování zásady beneficium cohaesionis podle § 261 tr. ř. a nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí ohledně výroků o jeho vině a povinnosti nahradit škodu. Nejvyšší soud tento závěr učinil s vědomím toho, že zákonné dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Obviněný však v dovolání nijak blíže nerozvedl, v čem konkrétně měly soudy obou stupňů ve vytýkaných směrech pochybit ani jaké negativní dopady na jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces měl jejich postup mít. Kromě toho je namístě uvést, že s jeho námitkami vůči způsobu doručování písemností v průběhu trestního řízení se přesvědčivě vypořádal již krajský soud v rámci odvolacího přezkumu, na jehož logické závěry obsažené na str. 6/7 písemného odůvodnění napadeného rozsudku lze v plném rozsahu odkázat. Pokud jde o zásadu beneficium cohaesionis, nebyly pro její uplatnění v řízení před odvolacím soudem splněny ani věcné ani procesní předpoklady zakotvené v ustanovení § 261 tr. ř. Tvrzenou nepřezkoumatelnost výroků o vině a náhradě škody pak dovolatel opět nepodložil žádnou konkrétní argumentací. Omezil se bez dalšího pouze na strohé konstatování, že nároky na náhradu škody u poškozených K. H. a L. S. považuje za promlčené a že poškozenému M. L. bylo soudem na náhradě škody přiznáno více, než sám uplatňoval. Už však neuvedl, o jaké skutečnosti nebo zákonná ustanovení se takové jeho přesvědčení opírá. Ani tyto domněnky tedy kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu, jak již bylo naznačeno výše, nepředstavují.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba znovu připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného D. H. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření použitých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 8. 2017

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru