Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 914/2012Usnesení NS ze dne 28.08.2012

HeslaExces
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.914.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 29 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 914/2012-41

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2012 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 42 To 47/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 56/2011, takto:

Dovolání obviněného J. S. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 T 56/2011, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

1) dne 2. 1. 2011 v době kolem 11.20 hod. na ul. L. ve Ž. n. S., v prostoru vchodových dveří do obytného domu, po předchozí vzájemné rozepři, kterou doprovázel slovy: „Ty kurvo, já tě zabiju, otevři ty dveře“ napadl poté fyzicky J. Ch., v tomto domě bydlícího, tím způsobem, že jej nejprve v prostoru za vchodovými dveřmi udeřil pěstí do obličeje, načež poškozený upadl na zem, kde jej nejméně 4x udeřil do obličeje, poté svého jednání zanechal a když J. Ch. šel za obviněným ven před vchodové dveře, obviněný jej znovu napadl, srazil na schody před domem a opět nejméně 4x udeřil do obličeje, čímž mu způsobil pohmoždění obličeje, četné kožní oděrky a krevní podlitiny v oblasti očních víček, lícních kostí a úst, pohmoždění úst a rozbití zubní protézy, pohmoždění oblasti krční páteře, krevní výron do dutiny horní čelisti vlevo, což si u poškozeného vyžádalo omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně pěti týdnů,

2) dne 5. 1. 2011 v době od 15.05 hod. do 15.08 hod. na ul. N. ve Ž. n. S. v prostoru vstupních dveří do bytového domu fyzicky napadl V. L., tak, že vešel do vstupních dveří tohoto domu a nezl., vytrhl poškozenému z ruky a předal jej M. L., která syna odnesla do přistaveného motorového vozidla; poté obviněný V. L. opakovaně udeřil pěstí pravé ruky do hlavy, následně jej rukou uchopil kolem krku do tzv. kravaty, povalil jej na zem a začal do poškozeného, který nekladl žádný odpor, nohou opakovaně kopat, přičemž jej několikrát zasáhl do nohou, hlavy a břicha, a poté společně s M. L. odjel z místa pryč, přičemž svým jednáním způsobil poškozenému V. L. zranění spočívající ve zhmoždění hlavy, distorzi v oblasti páteře, zhmoždění levého ramene, zhmoždění nosu, zhmoždění bérce, přičemž poškozený nebyl v obvyklém způsobu života omezen nejméně sedm dní,

a těchto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 2 T 169/2005, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2005, odsouzen mj. i pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč, který zaplatil dne 19. 2. 2007.

Za uvedené přečiny a za sbíhající se dvojnásobný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 2 T 68/2010 ve výroku pod bodem II., který nabyl právní moci dne 19. 11. 2011, mu byl v sazbě § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu pod bodem II. z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 2 T 68/2010, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Žďár nad Sázavou, P. n., N. M. n. M., částku 300,- Kč.

Stejným rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že

dne 10. 3. 2011 v době kolem 21.00 hod. v okolí domu na ul. L. ve Ž. n. S., kde v té době byl prováděn zásah Hasičského záchranného sboru směřující k uhašení požáru v jím užívaném bytě, nerespektoval slovní příkazy, aby do uvedeného domu nevstupoval, které byly činěny podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Policii ČR na místo přivolanou hlídkou Policie ČR Žďár nad Sázavou, tvořenou pprap. J. U., nstržm. M. P. a nstržm. M. Š., a v okamžiku, kdy se mu členové této hlídky oblečeni do předepsaných služebních stejnokrojů snažili na schodišti za vchodovými dveřmi zabránit v dalším vstupu do domu, fyzicky napadl nejprve pprap. J. U., který stál za ním a uchopil ho za pravé rameno, neboť jej obviněný udeřil loktem do obličeje, a poté i nstržm. M. P., do kterého strčil oběma rukama v oblasti hrudníku, přičemž poškozený zabránil svému pádu ze schodů tak, že se zachytil o zábradlí; obviněný poté kladl odpor i při následném zadržení, které prováděla totožná policejní hlídka, posílená o dalšího přivolaného policistu; po celou dobu zákroku obviněný vykřikoval na zasahující policisty nadávky: „čuráci, hajzli“ a tímto svým jednáním způsobil pprap. J. U. zhmoždění obličeje a zhmoždění břicha, což si vyžádalo lékařské ošetření poškozeného a jeho následnou hospitalizaci v nemocnici v Novém Město na Moravě.

Ve věci bylo Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou vydáno dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 T 56/2011, opravné usnesení, jímž bylo napraveno zjevné pochybení v citaci spisové značky rozhodnutí ze dne 19. 7. 2011, k němuž byl ukládán souhrnný trest.

V zákonné osmidenní lhůtě podal proti tomuto rozsudku odvolání v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství, a to jak proti zprošťujícímu výroku, tak proti výroku o trestu. Z podnětu podaného odvolání Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě ve veřejném zasedání dne 4. 4. 2012, rozsudkem sp. zn. 42 To 47/2012, v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zprošťující výrok učiněný podle § 226 písm. b) tr. řádu a výrok o trestu. Při nezměněném výroku o vině pod body 1), 2) napadeného rozsudku pak nově podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl o trestu. Obviněnému v sazbě § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, a to za dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu přečin ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a sbíhající se dvojnásobný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 2 T 68/2010, ve výroku pod bodem II.), který nabyl právní moci dne 19. 11. 2011.

Pro výkon trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roku.

Současně byl zrušen výrok o trestu pod bodem II.) z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 2 T 68/2010, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Výrok o náhradě škody učiněný podle § 228 odst. 1 tr. řádu zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.

Podle § 259 odst. 1 tr. řádu byla věc týkající se zprošťujícího výroku učiněného podle § 226 písm. b) tr. řádu ve vztahu k žalovanému skutku kvalifikovanému obžalobou jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. (V rozhodnutí soudu druhého stupně není důsledně citováno zákonné znění § 259 odst. 1 tr. řádu).

Ve lhůtě stanovené podle § 265e tr. řádu podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 42 To 47/2012, dovolání. Tímto dovoláním napadl rozsudky soudů obou stupňů s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, který zaměřil jen proti výrokům o vině ad 1), 2) a výroku o trestu, dovolatel uvedl, že nenaplnil ani jednu ze skutkových podstat přečinů, jimiž byl uznán vinným.

Podle dovolatele se napadení J. Ch. nemohlo odehrát tak, jak poškozený popsal, neboť v opačném případě by po incidentu nemohl sám odejít domů, jeho zranění by musela být daleko vážnější. Soudy pochybily pokud se nezabývaly věrohodností svědka zejména v tom směru, zda nemá sklony ke konfabulaci. Za věrohodnou nelze považovat ani výpověď manželky poškozeného, neboť se zjevně nejedná o nezaujatou svědkyni. Naopak svědkyně M. L., jejíž věrohodnost dovolatel akcentuje, a jejíž výpověď se shoduje zcela s jeho obhajobou, potvrdila, že poškozený zaútočil jako první a dovolatel se jeho útoku pouze bránil.

Soud se nezabýval hodnocením toho zda obviněný jednal v nutné obraně, případně zda užitá obrana byla či nebyla přiměřená. Z případné nepřiměřenosti nutné obrany mohl nanejvýš dovodit, že dovolatel se dopustil přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, přičemž mělo být přihlédnuto k ustanovení § 41 písm. g) tr. zákoníku, neboť dovolatel spáchal trestný čin odvraceje útok, aniž by byly zcela splněny podmínky nutné obrany.

Rovněž výpověď dalšího poškozeného V. L. je nepravdivá, proto jí bylo nutno hodnotit jako zcela účelovou. Dovolatel poukazuje naopak na hodnověrnou výpověď svědkyně M. L., která shodně s jeho obhajobou potvrdila, že to byl právě poškozený, kdo na dovolatele zaútočil jako první aiv tomto případě vykazovalo jednání dovolatele znaky nutné obrany. Pro případ, že by odvracení útoku nebylo vyhodnoceno jako jednání v nutné obraně, se i tentokrát mohlo jednat o shodný přečin tak, jak je argumentováno výše u předchozího skutku.

Avšak ani tyto uvažované právní kvalifikace činů nebylo možno v posuzované trestní věci užít, neboť v obou případech nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto přečinu. Nestačí totiž, aby pachatel jednal úmyslně, musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v citovaném zákonném ustanovení.

V řízení před soudy obou stupňů nebylo bez pochybností zjištěno, že se dovolatel dopustil skutků, jímž byl uznán vinným, zpochybnil jejich právní kvalifikace a současně vznesl námitku, že v řízení nebyla důsledně respektována zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného).

Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení (jde však o rozsudek) Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 42 To 47/2012, stejně jako rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 T 56/2011, včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, a aby věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265e tr. řádu) především zkoumal, zda je podané dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání, a dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný podal dovolání z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takovéto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání v intencích ustanovení § 265d odst. 1 tr. řádu. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu, obviněný je podal prostřednictvím obhájce v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. řádu, a to ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. řádu, na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod tudíž není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny tj., zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Znamená to, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci v dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/06).

V posuzovaném případě odpovídá dovolání obviněného J. S. svým obsahem toliko zčásti použitému dovolacímu důvodu. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou ty námitky obviněného, ve kterých zpochybnil samotná skutková zjištění soudu s tím, že nesouhlasil se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem. Nejvyšší soud poukazuje na rozsah dokazování tak, jak je provedl soud prvního stupně, které skýtalo potřebný podklad pro úplná a nezkreslená skutková zjištění, když tak plně konvenovalo požadavkům stanoveným § 2 odst. 5 tr. řádu. Oprávněné výhrady nelze uplatnit ani ve vztahu k provedenému hodnocení důkazů, jež mělo plnou oporu v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, nepominul rozpory, které se projevily zejména mezi výpověďmi obou poškozených na jedné straně a obhajobou obviněného na straně druhé, podporovanou pouze výpovědí jeho známé L. Tvrzení dovolatele, že se soud dostatečně nezabýval věrohodností jednotlivých svědků tak nemá v ničem oporu, naopak je třeba odkázat na podrobné a přesvědčivé zdůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, kde je toto hodnocení podrobně rozvedeno (srov. str. 18 – 21 rozsudku sp. zn. 3 T 56/2001).

Z hlediska použitého dovolacího důvodu lze jako relevantní akceptovat pouze ty námitky dovolatele, kde zpochybnil zavinění k přečinům, jimiž byl uznán vinným a namítal neexistenci subjektivní stránky u obou přečinů, jakož zpochybnil i samotnou právní kvalifikaci skutků popsaných pod body 1), 2) výroku o vině s tím, že jeho jednání mohlo být případně posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kdy spáchal trestný čin odvraceje útok, aniž by byly zcela splněny podmínky nutné obrany, byť i v tomto případě zpochybnil zavinění.

Tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

Obě jednání dovolatele tak, jak byla popsána ve výroku o vině, zcela odpovídají zvolené právní kvalifikaci. Námitky dovolatele, že byl v obou případech poškozenými napaden jako první a sám jednal v mezích nutné obrany, odporují učiněným skutkovým zjištěním. Dovolatel se domáhá toho, aby Nejvyšší soud shledal vady v právní kvalifikaci obou činů s ohledem na skutkovou verzi, kterou předkládá a nikoli s ohledem na skutková zjištění soudu, dle kterých je evidentní, že to byl on, kdo v obou případech zaútočil na poškozené jako první. V prvém případě poškozeného opakovaně bil pěstmi do obličeje a hlavy, přičemž ze způsobu zvoleného útoku a míst na těle poškozeného, vůči nimž násilí užil, stejně jako z intenzity a kumulace úderů pěstmi si musel být vědom toho, že takovýmto způsobem může poškozenému způsobit poranění (poruchu na zdraví), jejichž existence může negativně ovlivnit běžný způsob života poškozeného a v tomto jej po určitou dobu omezit. Obviněný při znalosti těchto okolností byl přinejmenším srozuměn s tímto následkem (úmysl nepřímý). Ve druhém případě opět jako první zaútočil na poškozeného L. fyzicky a slovně, jednání se dopustil na místě veřejnosti přístupném a toto vykazovalo jak znaky výtržnického chování tak i hrubé neslušnosti. I v tomto případě obviněný věděl, že se jeho chování příčí zásadám slušného občanského chování a morálky, že je v rozporu se zákonem, zejména v situaci, kdy byl pro stejný trestný čin v minulosti odsouzen.

Jestliže je nutná obrana podle ustanovení § 29 tr. zákoníku charakterizována jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je se shora uvedených okolností nepochybné, že obviněný nebyl v roli toho, kdo útok odvracel, ale toho, kdo útočil jako první. Za tohoto stavu věci úvaha o kvalifikaci obou přečinů jen coby přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je právně irelevantní.

Oporu ve zjištěných skutečnostech nemá ani námitka dovolatele, že procesním postupem soudů obou stupňů nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“. Tato základní zásada trestního řízení se uplatní tehdy, jestliže na základě všech provedených a dostupných důkazů v konkrétní věci přetrvává pochybnost o vině pachatele. Při existenci této pochybnosti musí soud uvedenou zásadu aplikovat a podle konkrétní procesní situace obviněného obžaloby zprostit, případně trestní stíhání proti němu zastavit. Conditio sine qua non tohoto postupu je však ona existence pochybností, která však v posuzované věci nenastala, neboť jak již konstatováno výše, soud prvního stupně zjistil skutkový stav bez jakýchkoli pochybností. Porušení citované zásady v daném případě dovolatel dovozuje pouze ze své subjektivní verze skutkového stavu a vlastního hodnocení, že pro něj dopadl proces nepříznivě. Nejvyšší soud tak nezjistil žádné vybočení z procesně zaručených práv obviněného, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do zjištěného právního stavu.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v daném případě shledal, že podané dovolání je v té části, kde svým obsahem odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným zákonným ustanovením tak, že se dovolání obviněného J. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo tímto způsobem rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2012

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru