Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 910/2017Usnesení NS ze dne 22.08.2017Zpronevěra

HeslaZpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.910.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 910/2017-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2017 o dovolání obviněného T. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 8 To 75/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 2/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 2 T 2/2016, byl obviněný T. K. uznán vinným ze spáchání účastenství ve formě pomoci ke spáchání zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 29. 11. 2011 na přesně nezjištěném místě obviněný P. H. z titulu funkce předsedy výkonného výboru poškozeného spolku TJ Jižní Město Chodov, z. s. (tehdy Tělovýchovné jednoty Jižní Město Chodov, o.s.) IČ 005 37 829, se sídlem Mírového hnutí 2137/7, Praha 4 (dále jen „poškozený spolek“) sjednal se společností HELVET GROUP, a.s., IČ 276 63 361, smlouvu o poskytnutí prostředků na veřejně prospěšný účel, na jejímž základě společnost HELVET GROUP, a. s., poukázala na bankovní účet poškozeného spolku č. ... finanční prostředky v celkové výši 5.000.000 Kč jako příspěvek pro sportovní činnost mládeže a financování poškozeného spolku, a to dne 7. 3. 2012 částku 2.000.000 Kč, dne 21. 3. 2012 částku 1.000.000 Kč, dne 26. 3. 2012 částku 1.000.000 Kč a dne 27. 3. 2012 částku 1.000.000 Kč, následně však obviněný P. H. takto poskytnuté finanční prostředky použil v rozporu s výše uvedeným účelem, neboť je postupně z uvedeného účtu vybíral v hotovosti nebo je převáděl na jiné bankovní účty, a to:

1) dne 9. 3. 2012 vybral v hotovosti částku 320.000 Kč,

2) dne 12. 3. 2012 vybral v hotovosti částku 300.000 Kč,

3) dne 13. 3. 2012 vybral v hotovosti částku 300.000 Kč,

4) dne 14. 3. 2012 vybral v hotovosti částku 300.000 Kč,

5) dne 19. 3. 2012 vybral v hotovosti částku 300.000 Kč,

6) dne 19. 3. 2012 převedl na svůj účet č. ... částku 30.000 Kč,

7) dne 20. 3. 2012 vybral v hotovosti částku 300.000 Kč,

8) dne 22. 3. 2012 převedl na účet společnosti SW – Transparency s. r. o. č. ... částku 1.000.000 Kč,

9) dne 23. 3. 2012 převedl na svůj účet č. ... částku 49.000 Kč,

10) dne 26. 3. 2012 převedl na svůj účet č. ... částku 20.000 Kč,

11) dne 28. 3. 2012 převedl na účet společnosti SW – Transparency s. r. o. č. ... částku 1.700.000 Kč,

12) dne 29. 3. 2012 vybral v hotovosti částku 300.000 Kč,

13) dne 2. 4. 2012 převedl na svůj účet č. ... částku 79.000 Kč,

přičemž následně obviněný P. H. předložil členům výkonného výboru poškozeného spolku smlouvu o dílo, kterou údajně uzavřel dne 1. 3. 2012 jménem poškozeného spolku jako objednatel se zhotovitelem, společností SW – Transparency, s. r. o., IČ 241 74 777, zastoupenou obviněným T. K. jako objednatelem, jejímž předmětem měl být závazek zhotovitele provést pro objednatele sanaci pláště a střechy šatnového objektu, avšak ve skutečnosti odpovídající práce nebyly zhotovitelem provedeny, a tímto jednáním obvinění způsobili poškozenému spolku škodu v celkové výši 4.998.000 Kč, z níž částka 2.700.000 Kč byla poukázána na výše uvedený bankovní účet společnosti SW – Transparency s. r. o.“

Za uvedené jednání byl obviněný T. K. odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému spolku TJ Jižní město Chodov, z. s., IČ 005 37 829, se sídlem Mírového hnutí 2137/7, Praha 4, škodu ve výši 2.700.000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený spolek TJ Jižní Město Chodov, z. s., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. H.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 2 T 2/2016, podali obvinění P. H. a T. K. v zákonné lhůtě odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 8 To 75/2017 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný T. K. byl při nezměněném výroku o vině účastenstvím ve formě pomoci ke spáchání trestného činu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku z napadeného rozsudku odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 8 To 75/2017, podal obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek tak, jak je formulován ve výrokové části napadeného rozsudku, není trestným činem, a to proto, že ve skutkovém popisu zcela absentuje jakékoli jednání obviněného, tím spíše právně relevantní jednání, naplňující jeden z nezbytných znaků skutkové podstaty, tj. objektivní stránku trestného činu. Pokud jde o subjektivní stránku, ta není rovněž vyjádřena, neboť chybí jednání, chybí i jakýkoli volní vztah k jednání. Jestliže soud dospěl k závěru, že se dopustil pomoci ke spáchání zločinu zpronevěry, jde o závěr naprosto nepřezkoumatelný, který nemá podklad ve zjištěném skutku. Pokud jde o odůvodnění rozsudku, tam sice soud uvádí, v čem spatřuje pomoc ke zločinu zpronevěry, nicméně i toto vyjádření je evidentně nesprávné, neboť smlouva o dílo zpravidla předchází provedení díla, a tedy v době jejího podpisu v souladu s logikou věci práce provedeny nejsou. Navíc za působení obviněného ve společnosti zhotovitele byly určité práce provedeny, což potvrzuje svědek P. a do jisté míry i znalec Ing. Kaftan a znalec Ing. Pohl toto rozhodně nevyvrací.

Dále namítl, že v předmětné věci není ve výroku rozsudku popsáno žádné jeho jednání, ale je zde pouze uvedeno, že spoluobviněný H. předložil členům výkonného výboru poškozeného spolku smlouvu o dílo, kterou údajně uzavřel jménem poškozeného spolku jako objednatel se zhotovitelem společností SW – Transparency, s. r. o., zastoupenou T. K. jako jednatelem, jejímž předmětem měl být závazek zhotovitele provést pro objednatele sanaci pláště a střechy šatnového objektu, avšak ve skutečnosti odpovídající práce nebyly zhotovitelem provedeny. Z toho však jednání obviněného a subjektivní vztah k němu rozhodně vyplývat nemůže. Navíc nelze přehlédnout skutečnost, že skutkové zjištění ohledně spoluobviněného H. vychází z toho, že nebyly provedeny odpovídající práce, čímž ovšem není popřena obhajoba obviněných v tom smyslu, že byly provedeny práce jiné. To ostatně vyplývá i z výpovědi svědka P. a do jisté míry i znalce Ing. Kaftana. Za této situace se ovšem jeví jako pochybný hmotněprávní názor soudu, že došlo k zpronevěře, a to celé částky 4.998.000 Kč. Podstata trestného činu zpronevěry totiž spočívá v přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, a způsobení škody na cizím majetku. Za přisvojení peněz však nelze považovat takovou dispozici s penězi, když prostředky jsou použity ve prospěch osoby, která prostředky svěřila, ale jiným způsobem než bylo původně stanoveno, přičemž osobou, která o použití prostředků oprávněně rozhodla, byl vždy obviněný H. Rovněž má za nesprávný hmotněprávní závěr soudu, že došlo ke zpronevěře, a to celé částky 4.998.000 Kč, když škodou může být toliko rozdíl mezi svěřenými prostředky a účelně vynaloženými prostředky ve prospěch poškozeného. Argumentuje tím, že jeho pomoc se mohla týkat nejvýše částky 2.700.000 Kč, a proto by ke zjištění škody bylo třeba odečítat účelně vynaložené prostředky ve prospěch poškozeného právě od této částky.

Závěrem namítá nespravedlnost předmětného trestního procesu, a to zejména ve vztahu k odvolacímu řízení, které naprosto nenaplnilo svůj smysl, když došlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím, že se odvolací soud námitkami obhajoby, týkajícími se absence popisu jednání ve výroku o vině vůbec nezabýval, byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 8 To 75/2017 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný následně doplnil své dovolání podáním ze dne 5. 6. 2017, v němž namítl, že skutek nepopisuje žádné jeho jednání a nelze tedy dovozovat naplnění objektivní a subjektivní stránky pomoci ke zločinu zpronevěry dle § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud soud dospěl k závěru o jeho vině ve smyslu výše uvedené právní kvalifikace, jde o nesprávné hmotněprávní posouzení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1311/2004 a sp. zn. 6 Tdo 531/2008 uvádí, že hmotněprávní posouzení musí být založeno na srozumitelně zjištěném a ve výroku o vině popsaném jednání. V napadeném rozhodnutí, resp. v jemu předcházejícím odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, je sice popsán skutek spáchaný hlavním pachatelem, avšak z hlediska naplnění formálních znaků účastenství ve formě pomoci nelze dovodit u obviněného objektivní ani subjektivní stránku této pomoci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1601/2011 uvádí, že protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty. Takové konkrétní skutkové okolnosti je dle obviněného nezbytně nutné uvést do výrokové části rozsudku. Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Je rovněž toho názoru, že pokud není dostatečně a jasně zformulováno skutkové zjištění, dostává se rozhodnutí do kolize s LZPS, jelikož tím, že je někdo odsuzován za čin, který skutkově neodpovídá skutkové podstatě určitého trestného činu, je fakticky rozšiřována trestnost i na případy, které podle zákona trestné nejsou. Dle obviněného je tedy důvodný jeho dovolací návrh na zrušení napadeného rozsudku a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále k dovolací argumentaci obviněného uvedla, že v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Dodává, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však podle názoru státní zástupkyně v dané věci nenastala, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu po Prahu 4 a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Z nich je potom zejména zřejmé, že obviněný ve svém dovolání v podstatě opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil v rámci řízení před soudem prvního stupně aiv rámci odůvodnění svého řádného opravného prostředku.

Dále popisuje, v čem v posuzované věci spočívalo naplnění znaku přisvojení si cizí věci, tedy jednání obviněného H., který si za pomoci obviněného K. postupně vybral v hotovosti a převedl na jiné účty z účtu poškozené částku 4.998.000 Kč, a dodává, že obecně se podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku při trestní odpovědnosti účastníka uplatňuje zásada akcesority účastenství. Akcesoritou účastenství na trestném činu se rozumí závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu. Základním předpokladem toho, aby mohlo jít o účastenství na určitém trestném činu, tedy je, že čin, na němž se účastník podílí, odpovídá po všech stránkách charakteristice určitého úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu a dopouští se ho trestně odpovědný pachatel (tzv. hlavní pachatel). Akcesoritou účastenství ve vztahu k pachatelství je dána jeho vazba na trestný čin hlavního pachatele a jeho právní kvalifikaci. Proto pokud svým jednáním přispěl k spáchání trestného činu, je nutno jej považovat za účastníka, pomocníka trestného činu. Z výpovědi samotného obviněného se navíc podává, že na zakázce pracoval P. P., který prováděl různé přípravné, udržovací a výkopové práce, tedy nikoli sanaci střechy a obvodového pláště budovy, což mělo být předmětem údajného díla. Navíc konstatuje, že společnost SW – Transparency, s. r. o., v níž byl obviněný jediným jednatelem a společníkem, nebyla stavební firmou a neměla žádné zaměstnance, přičemž stavba nebyla zajištěna ani subdodavatelsky. Obviněný následně po připsání finanční prostředků na účet společnosti SW – Transparency, s. r. o., svůj obchodní podíl převedl na pana M., který byl ve funkci jediného jednatele od 27. 4. 2012 a jemuž předal veškeré doklady, účetnictví společnosti i celou pokladnu. V dané věci tedy musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že předmět smlouvy o dílu a sjednaná cena díla je fiktivní a že svým podpisem na smlouvě napomáhá spoluobviněnému k vyvedení předmětných finančních prostředků z majetku spolku. Také argument obviněného, že jeho pomoc se mohla týkat nejvýše částky 2.700.000 Kč, a proto by ke zjištění škody bylo třeba odečítat účelně vynaložené prostředky ve prospěch poškozeného právě od této částky, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti irelevantní. Soud totiž s ohledem na vyhodnocení důkazů ve věci dospěl k závěru, že práce nebyly v rozhodném období vůbec provedeny, neboť absentuje dokumentace těchto prací, nelze tudíž ani hypoteticky nijak kvantifikovat rozsah a vyčíslit hodnotu konkrétně určených prací, které měly být „provedeny“ dle tvrzení obviněného v rámci jeho uplatněné obhajoby. Argumentaci obviněného tedy není možno přisvědčit.

Obhajoba obviněného tak byla v plném rozsahu v předcházejícím řízení bezpečně vyvrácena, přičemž soudy obou stupňů se přesvědčivě vypořádaly s tím, proč jeho obhajobu neakceptovaly. Závěr o vině žalovaným skutkem právně kvalifikovaným jako účastenství ve formě pomoci ke spáchání zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku jednoznačně a logicky vyplynul z provedených důkazů, přičemž o správnosti skutkových zjištění nevznikly pochybnosti. Objektivní i subjektivní stránka tohoto trestného činu jsou z popisu skutku patrny, kdy soudy obou stupňů je následně precizují v odůvodnění svých rozhodnutí, což je postačující.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. K.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl obviněný právně relevantní námitku, že skutek tak, jak je formulován ve výrokové části napadeného rozsudku, není ve vztahu k osobě obviněného trestným činem, a to proto, že ve skutkovém popisu zcela absentuje jakékoli jeho jednání, tím spíše právně relevantní jednání, naplňující jeden z nezbytných znaků skutkové podstaty, tj. objektivní stránku trestného činu. Pokud jde o subjektivní stránku, ta dle obviněného není rovněž vyjádřena, neboť chybí jednání a chybí i jakýkoli volní vztah k tomuto jednání.

Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Naplnění znaku přisvojení si cizí věci v posuzovaném případě spočívalo v tom, že obviněný H. za pomoci obviněného K. postupně vybral v hotovosti a převedl na jiné účty z účtu poškozeného spolku TJ Jižní Město Chodov, z. s., celkovou částku 4.998.000 Kč. Lze tudíž dovodit, že obviněný H. si přisvojil tuto částku rovnající se způsobené značné škodě. Obecně je přisvojení totiž takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. V daném případě byl tak svěřitel vyloučen z dispozice s částkou 4.998.000 Kč, když obviněný H. finanční prostředky vybral v hotovosti či je převedl na svůj účet či na účet společnosti SW – Transparency, s. r. o., a způsobil tak škodu poškozenému rovněž i v takové výši.

Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah.

Pomocník tedy úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická (např. opatření prostředků, odstranění překážek, vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu či odvoz na místo činu) a pomoc psychická (rada, včetně tzv. tipu spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod). Dále je nutno uvést, že co do subjektivní stránky předpokládá pomoc jako forma účastenství na konkrétním trestném činu hlavního pachatele, že pomocník ví o úmyslu hlavního pachatele a sám jedná v úmyslu, aby jemu známý úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn. Přitom není třeba, aby měl pomocník úplně přesnou vědomost o trestném činu hlavního pachatele, naopak, plně postačí, když si představuje skutek zamýšlený hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu.

V dané věci obviněný K. jakožto jediný jednatel a společník společnosti SW – Transparency, s. r. o., musel být přinejmenším srozuměn s tím, že předmět smlouvy o dílo je fiktivní a že svým podpisem na této smlouvě napomáhá spoluobviněnému H. k vyvedení předmětných peněžních prostředků z majetku spolku. Také konkrétně částka ve výši 2.700.000 Kč byla z prostředků spolku bez adekvátního plnění převedena na účet společnosti SW – Transparency, s. r. o., když o tomto obviněný věděl, neboť byl jedinou osobou s dispozičním oprávněním k tomuto účtu. Z jednání obviněného H. je tedy zřejmé, že úmyslně zpronevěřil peněžní prostředky spolku, k čemuž mu obviněný K. poskytl pomoc podepsáním uvedené smlouvy o dílo a umožnění převedení částky 2.700.000 Kč na účet společnosti SW – Transparency, s. r. o.

Učiněná skutková zjištění tak umožňují učinit závěr, že obviněný H. naložil s peněžními prostředky spolku v rozporu s jejich účelem, aniž by to sdělil členům výkonného výboru, z účtu poté tyto finanční prostředky vybral či převedl na jiné účty a tím si je přisvojil. Proto jak po subjektivní, tak po objektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný K. úmyslně umožnil spoluobviněnému H. spáchání výše popsaného zločinu tím, že jako jednatel společnosti SW – Transparency, s. r. o., podepsal s obviněným H. fiktivní smlouvu o dílo v částce 5.000.000 Kč, ačkoliv věděl, že stavební práce v této smlouvě specifikované jeho společnost fakticky neprováděla, a současně mu umožnil odčerpat část zpronevěřených peněz přes bankovní účet společnosti SW – Transparency, s. r. o., kam byly s jeho vědomím hlavním pachatelem H. poukázány. Pokud tedy obviněný K. jednáním specifikovaným v popisu skutku přispěl ke spáchání trestného činu obviněného H., je nutno jej považovat za účastníka - pomocníka dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť úmyslně umožnil jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že si jiný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, obviněným namítaný, extrémní rozpor. Zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědích svědků D. H., K. M., I. V. a M. B., když shodnými výpověďmi těchto funkcionářů poškozené organizace bylo nepochybně prokázáno, že nikdo z nich nebyl o získání předmětného příspěvku informován, tyto finanční prostředky nebyly zmíněny v žádných interních dokumentech ani v rozpočtu poškozené organizace. Taktéž znalec Ing. Petr Pohl ve svém písemném znaleckém posudku uvedl, že smlouva nemá obvyklý standart stavebních smluv o dílo a neobsahuje řadu obvyklých ustanovení jako standartní smlouva o dílo. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaném dovolání je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a došlo k nespravedlivému trestnímu procesu, a to zejména ve vztahu k odvolacímu řízení, které nenaplnilo svůj smysl, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný T. K. se svým předmětným jednáním dopustil účastenství ve formě pomoci ke spáchání zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 8. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru