Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 894/2017Usnesení NS ze dne 09.11.2017Zpronevěra

HeslaZpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.894.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 894/2017-51

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2017 o dovolání obviněného J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 To 62/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 6/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 To 62/2016, a to ve výroku, kterým byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a ve výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 48 T 6/2014, byl obviněný J. L. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ačkoliv přinejmenším od února roku 2000 věděl, že společnost Bradley, Rosenblatt&Company, a.s. (dále jen BRC, jejímž byl předsedou představenstva) je ve velmi špatné finanční situaci a přesto ještě i v této době půjčuje vysoké finanční částky společnosti International Financial Corporation (dále jen IFC), ovšem z peněžních prostředků jiných svých zákazníků, přičemž v rozhodné době společnost IFC dlužila společnosti BRC mnohamilionové částky a k účtům společnosti IFC měl dispoziční právo mimo jiné i J. K., který z tohoto účtu vybíral od počátku roku 2001 hotovost pravidelně a jen během dubna a května 2001 vybral přes 18 mil. Kč a ještě dne 27.6.2001 vybral z účtu IFC částku 7,7 mil Kč a přestože obžalovaný věděl rovněž, že spol. BRC již delší dobu z vlastních prostředků není schopna hradit poplatky do Garančního fondu Burzy (dále jen GFB), a proto je hradí z peněz svých zákazníků, přičemž věděl, že společnost BRC v rozhodném období není z vlastních finančních prostředků schopna uhradit ani dluh do GFB ve výši „pouhých“ 605 000 Kč za rok 2000 (splatný do 24.2.2001), ani není schopna uhradit z vlastních prostředků dluh vzniklý vůči GFB v následujícím období v částce „pouhých“ cca 1,57 mil. Kč, navíc v rozhodné době není již schopna z vlastních prostředků hradit ani mzdy svých zaměstnanců, a přestože věděl, že z předchozích obchodních transakcí se společností Invescom, kterou zastupoval J. K., společnost BRC ke dni 20.6.2001 dluží za obchodní transakce z období od 16.2. do 25.4.2001 otevřenému podílovému fondu Investim částku ve výši 11 925 000 Kč a investiční společnosti – Růstový, otevřený podílový fond (dále jen „Růstový OPF“) částku 5 302 650 Kč, přičemž oba fondy byly spravovány společností Invescom a současně oba jmenovaní věděli, že dne 25.6.2001 zahájila Komise pro cenné papíry (dále jen KCP) výkon státní kontroly v obou jmenovaných společnostech ( BRC a Invescom) a tedy si především obžal. L. musel být vědom rizika, které hrozilo minimálně v tom, že pohledávky z nově uzavřených obchodních závazků nebude společnost BRC schopna vyrovnat, neboť bude nucena přednostně vyrovnat závazky z předcházejících obchodních závazků s jinými klienty a současně si musel být vědom, zejména poté, kdy již Burza cenných papírů (dále jen BCP) svým rozhodnutím ze dne 19.4.2000 omezila práva BRC účastnit se burzovních obchodů, že hrozí, že BCP může pozastavit společnosti BRC oprávnění obchodovat na burze a v tom případě prostřednictvím společnosti Univyc budou vyrovnány z finančních prostředků soustředěných na příslušném účtu spol. BRC pohledávky vůči zákazníkům dle chronologie vzniku pohledávek, tudíž může dojít k situaci, že finanční prostředky získané prodejem cenných papírů z naposledy uzavřených obchodních transakcí budou použity v rozporu s účelem, ke kterému byly konkrétním zákazníkem spol. BRC svěřeny, tedy v rozporu s tímto účelem budou použity k vyrovnání předchozích závazků BRC vůči zákazníkům jiným, což se také po datu 28.6.2001 stalo, přesto oba jmenovaní při vědomí výše uvedených rizik a předcházejících dluhů spol. BRC mimo jiné i vůči společnosti Invescom, a.s., ještě i po datu po 20.6.2001 uzavřeli následující obchodní operace:

a) dne 22.6.2001 uzavřel obžal. L. jako předseda představenstva BRC s J. K., který jako člen představenstva jednal za společnost INVESCOM, která spravovala podílové fondy Eurocom, Investim a Růstový OPF tři „Smlouvy o půjčce cenných papírů“ a na základě těchto smluv J. K. dne 26.6.2001 nechal převést na BRC za úplatu na dobu 30 dnů převodem přes Středisko cenných papírů prostřednictvím společnosti UNIVYC a.s. z majetku spravovaného podílového fondu EUROCOM 1000 ks státních dluhopisů v nominální hodnotě á 10.000,-Kč, z majetku spravovaného podílového fondu INVESTIM 300 ks státních dluhopisů v nominální hodnotě á 10.000,-Kč a z majetku spravovaného podílového fondu Růstový OPF 50 ks státních dluhopisů v nominální hodnotě á 10.000,-Kč, přičemž společnost BRC jako obchodník s cennými papíry (dále jen OCP) zastupovala obě výše uvedené společnosti a dne 26.7.2001 ani později spol. BRC cenné papíry společnosti INVESCOM ani přes urgenci nevrátila, ani za ně nezaplatila, čímž společnosti INVESCOM způsobila škodu ve výši celkem 13.500.000.- Kč,

b) dne 26.6.2001 a dne 27.6.2001, akceptoval obžal. L. pokyny komitenta, tj společnosti Ivescom, kterou zastupoval J. K., komisionáři - společnosti BRC zastoupené obžal. J. L. jako předsedou představenstva - k prodeji 7000 ks akcií Českých radiokomunikací za cenu á 505,40,- Kč, 3000 ks akcií Komerční banky za cenu á 1.080,85,- Kč a 433 ks státních dluhopisů za cenu á 9.786,-Kč, to vše z majetku spravovaného podílového fondu INVESTIM, dále z majetku spravovaného fondu Růstový OPF 480 ks státních dluhopisů za cenu á 9.793,-Kč, z majetku spravovaného fondu EUROCOM 322 ks dluhopisů za cenu á 9.790,-Kč , prodej CP byl realizován přes SCP společností UNIVYC a.s., která prováděla vypořádání obchodu s cennými papíry pro BCPP a.s., přičemž takto získané finanční prostředky do současné doby společnosti Invescom nevrátila, čímž byla Invescom způsobena škoda ve výši celkem 18.895.908.- Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. L. odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti zabývající se obchodem s cennými papíry. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 700 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem ve výši 700 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 48 T 6/2014, podal obviněný J. L. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 To 62/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. L. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„jako předseda představenstva BRC, ačkoliv přinejmenším od února roku 2000 věděl, že společnost Bradley, Rosenblatt&Company, a.s. (dále jen BRC, jejímž byl předsedou představenstva) je ve velmi špatné finanční situaci a přesto ještě i v této době půjčuje vysoké finanční částky společnosti International Financial Corporation (dále jen IFC), ovšem z peněžních prostředků jiných svých zákazníků, přičemž v rozhodné době společnost IFC dlužila společnosti BRC mnohamilionové částky a k účtům společnosti IFC měl dispoziční právo mimo jiné i J. K., který z tohoto účtu vybíral od počátku roku 2001 hotovost pravidelně a jen během dubna a května 2001 vybral přes 18 mil. Kč a ještě dne 27.6.2001 vybral z účtu IFC částku 7,7 mil Kč a přestože obžalovaný věděl rovněž, že spol. BRC již delší dobu z vlastních prostředků není schopna hradit poplatky do Garančního fondu Burzy (dále jen GFB), a proto je hradí z peněz svých zákazníků, přičemž věděl, že společnost BRC v rozhodném období není z vlastních finančních prostředků schopna uhradit ani dluh do GFB ve výši „pouhých“ 605 000 Kč za rok 2000 (splatný do 24.2.2001), ani není schopna uhradit z vlastních prostředků dluh vzniklý vůči GFB v následujícím období v částce „pouhých“ cca 1,57 mil. Kč, navíc v rozhodné době není již schopna z vlastních prostředků hradit ani mzdy svých zaměstnanců, a přestože věděl, že z předchozích obchodních transakcí se společností Invescom, kterou zastupoval J. K., že společnost BRC ke dni 20.6.2001 dluží za obchodní transakce z období od 16.2. do 25.4.2001 otevřenému podílovému fondu Investim částku ve výši 11 925 000 Kč a investiční společnosti – Růstový, otevřený podílový fond (dále jen „Růstový OPF“) částku 5 302 650 Kč, přičemž oba fondy byly spravovány společností Invescom a současně oba jmenovaní věděli, že dne 25.6.2001 zahájila Komise pro cenné papíry (dále jen KCP) výkon státní kontroly v obou jmenovaných společnostech (BRC a Invescom) a tedy si především obžal. L. musel být vědom rizika, které hrozilo minimálně v tom, že pohledávky z nově uzavřených obchodních závazků nebude společnost BRC schopna vyrovnat, neboť bude nucena přednostně vyrovnat závazky z předcházejících obchodních závazků s jinými klienty a současně si musel být vědom, zejména poté, kdy již Burza cenných papírů (dále jen BCP) svým rozhodnutím ze dne 19.4.2000 omezila práva BRC účastnit se burzovních obchodů, že hrozí, že BCP může pozastavit společnosti BRC oprávnění obchodovat na burze a v tom případě prostřednictvím společnosti Univyc budou vyrovnány z finančních prostředků soustředěných na příslušném účtu spol. BRC pohledávky vůči zákazníkům dle chronologie vzniku pohledávek, tudíž může dojít k situaci, že finanční prostředky získané prodejem cenných papírů z naposledy uzavřených obchodních transakcí budou použity v rozporu s účelem, ke kterému byly konkrétním zákazníkem spol. BRC svěřeny, tedy v rozporu s tímto účelem budou použity k vyrovnání předchozích závazků BRC vůči zákazníkům jiným, což se také po datu 28.6.2001 stalo, přesto dne 26.6.2001 a dne 27.6.2001, akceptoval pokyny komitenta, tj společnosti Ivescom, kterou zastupoval J. K., komisionáři - společnosti BRC zastoupené obžalovaným J. L. jako předsedou představenstva - k prodeji 7000 ks akcií Českých radiokomunikací za cenu á 505,40,- Kč, 3000 ks akcií Komerční banky za cenu á 1.080,85,- Kč a 433 ks státních dluhopisů 6,40/10 za cenu á 9.786,-Kč, to vše z majetku spravovaného podílového fondu INVESTIM, dále z majetku spravovaného fondu Růstový OPF 480 ks státních dluhopisů 6,40/10 za cenu á 9.793,-Kč, z majetku spravovaného fondu EUROCOM 322 ks dluhopisů 6,40/10 za cenu á 9.790,-Kč , prodej CP byl realizován přes SCP společností UNIVYC a.s., která prováděla vypořádání obchodu s cennými papíry pro BCPP a.s., přičemž takto získané finanční prostředky do současné doby společnosti Invescom nevrátil, čímž byla Invescom způsobena škoda ve výši celkem 18.895.908.- Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. L. odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti zabývající se obchodem s cennými papíry na 5 let.

Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem ve výši 500 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců.

Podle § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo trestní stíhání vedené proti obviněnému J. L. pro skutek spočívající v tom, že ačkoliv přinejmenším od února roku 2000 věděl, že společnost Bradley, Rosenblatt&Company, a.s. je ve velmi špatné finanční situaci a přesto ještě i v této době půjčuje vysoké finanční částky společnosti International Financial Corporation, ovšem z peněžních prostředků jiných svých zákazníků, přičemž v rozhodné době společnost IFC dlužila společnosti BRC mnohamilionové částky a k účtům společnosti IFC měl dispoziční právo mimo jiné i J. K., který z tohoto účtu vybíral od počátku roku 2001 hotovost pravidelně a jen během dubna a května 2001 vybral přes 18 mil. Kč a ještě dne 27.6.2001 vybral z účtu IFC částku 7,7 mil Kč a přestože obžalovaný věděl rovněž, že spol. BRC již delší dobu z vlastních prostředků není schopna hradit poplatky do Garančního fondu, a proto je hradí z peněz svých zákazníků, přičemž věděl, že společnost BRC v rozhodném období není z vlastních finančních prostředků schopna uhradit ani dluh do GFB ve výši „pouhých“ 605 000 Kč za rok 2000 (splatný do 24. 2. 2001), ani není schopna uhradit z vlastních prostředků dluh vzniklý vůči GFB v následujícím období v částce „pouhých“ cca 1,57 mil. Kč, navíc v rozhodné době není již schopna z vlastních prostředků hradit ani mzdy svých zaměstnanců, a přestože věděl, že z předchozích obchodních transakcí se společností Invescom, kterou zastupoval J. K., společnost BRC ke dni 20. 6. 2001 dluží za obchodní transakce z období od 16. 2. do 25. 4. 2001 otevřenému podílovému fondu Investim částku ve výši 11 925 000 Kč a investiční společnosti – Růstový, otevřený podílový fond částku 5 302 650 Kč, přičemž oba fondy byly spravovány společností Invescom a současně oba jmenovaní věděli, že dne 25. 6. 2001 zahájila Komise pro cenné papíry výkon státní kontroly v obou jmenovaných společnostech a tedy si především obžalovaný L. musel být vědom rizika, které hrozilo minimálně v tom, že pohledávky z nově uzavřených obchodních závazků nebude společnost BRC schopna vyrovnat, neboť bude nucena přednostně vyrovnat závazky z předcházejících obchodních závazků s jinými klienty a současně si musel být vědom, zejména poté, kdy již Burza cenných papírů svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2000 omezila práva BRC účastnit se burzovních obchodů, že hrozí, že BCP může pozastavit společnosti BRC oprávnění obchodovat na burze a v tom případě prostřednictvím společnosti Univyc budou vyrovnány z finančních prostředků soustředěných na příslušném účtu spol. BRC pohledávky vůči zákazníkům dle chronologie vzniku pohledávek, tudíž může dojít k situaci, že finanční prostředky získané prodejem cenných papírů z naposledy uzavřených obchodních transakcí budou použity v rozporu s účelem, ke kterému byly konkrétním zákazníkem spol. BRC svěřeny, tedy v rozporu s tímto účelem budou použity k vyrovnání předchozích závazků BRC vůči zákazníkům jiným, což se také po datu 28. 6. 2001 stalo, přesto oba jmenovaní při vědomí výše uvedených rizik a předcházejících dluhů spol. BRC mimo jiné i vůči společnosti Invescom, a.s., ještě i po datu 20. 6. 2001 dne 22. 6. 2001 uzavřel obžalovaný L. jako předseda představenstva BRC s J. K., který jako člen představenstva jednal za společnost INVESCOM, která spravovala podílové fondy Eurocom, Investim a Růstový OPF tři „Smlouvy o půjčce cenných papírů“ a na základě těchto smluv J. K. dne 26. 6. 2001 nechal převést na BRC za úplatu na dobu 30 dnů převodem před Středisko cenných papírů prostřednictvím společnosti UNYVIC a.s. z majetku spravovaného podílového fondu EUROCOM 1000 ks státních dluhopisů CR 6,90/03 v nominální hodnotě á 10,000 Kč, z majetku spravovaného podílového fondu INVESTIM 300 ks státních dluhopisů CR 6,90/03 v nominální hodnotě á 10.000 Kč a z majetku spravovaného podílového fondu Růstový OPF 50 ks státních dluhopisů CR 6,90/03 v nominální hodnotě á 10.000 Kč, přičemž společnost BRC jako obchodník s cennými papíry zastupovala obě výše uvedené společnosti a dne 26. 7. 2001 ani později spol. BRC cenné papíry společnosti INVESCOM ani přes urgenci nevrátila, ani za ně nezaplatila, čímž společnosti INVESCOM způsobila škodu ve výši celkem 13.500.000 Kč, zastaveno.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 To 62/2016, podal následně obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce poměrně obsáhlé dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že o jeho ponechání ve vazbě v r. 2002 v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze opakovaně rozhodoval JUDr. Radek Hartmann, nyní předseda senátu odvolacího soudu. Tehdejší vazebně stíhaný skutek se skutkem dle obžaloby úzce souvisí, materiálně oba skutky pocházely ze stejného trestního oznámení KCP. Na tuto skutečnost obviněný dříve neupozornil, protože si na tuto okolnost v nesmírně složitém trestním stíhání již nevzpomněl.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že v úvahu přicházelo nanejvýše odsouzení za trestné činy podle § 220 či § 221 tr. zákoníku, který byl již promlčen.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že zpronevěra nemohla být spáchána plněním výslovného pokynu komitenta k prodeji akcií, který byla BRC nucena bezpodmínečně uposlechnout. Jako čin mařící účel svěření je hypoteticky možné označit až následné nakládání s prostředky za cenné papíry utržené. Byť z dokazování nic takového nevyplynulo, ani takové odchýlení by dle obviněného nebylo úmyslné a obviněný se na něm nijak nepodílel, neboť šlo o postup burzy cenných papírů. Navíc pokynem k prodeji zaknihovaných cenných papírů komitent komisionáři cenné papíry nesvěřuje, když vzhledem k dovolatelem popisovanému mechanismu jejich prodeje se nedostávají do dispozice obchodníka, ten ani nemá fyzicky možnost cenné papíry zpronevěřit.

Dále obviněný uvedl, že skutek nemůže být zpronevěrou vzhledem k absenci způsobilého předmětu útoku. V době činu skutková podstata trestného činu zpronevěry s ohledem na vymezení věci v § 89 odst. 13 tr. zák. nedopadala na přisvojení si finančních prostředků uložených na bankovních účtech. V předmětné věci přitom nelze hovořit o tom, že by byly společnosti BRC svěřeny cenné papíry, které se do okamžiku prodeje třetí osobě nacházely na majetkovém účtu klienta v SCP a neopustily právní dispozici klienta. Do dispozice BRC se dostaly až finanční prostředky v bezhotovostní formě a není podle dovolatele rozhodující, jak s nimi bylo naloženo. Namítl absenci objektivní stránky trestného činu, přičemž v této souvislosti uvedl, že akceptace pokynu a prodeje akcií ve dnech 26. – 27. 6. 2001 se vůbec neúčastnil. Dále citoval části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl, že podle tohoto soudu může být trestní odpovědnost obviněného dovozena z toho, že společnost BRC, za kterou dovolatel jednal, akcie k prodeji převzala. Současně poznamenal, že uzavření komisionářské smlouvy k převzetí akcií nevede a že uzavření komisionářské smlouvy nelze považovat za spáchání zpronevěry. Pro případ, že by okamžik vytvoření komisionářského vztahu byl teoreticky považován za „převzetí akcií k prodeji“, dovolatel uvádí, že komisionářské smlouvy byly uzavřeny před více než dvěma roky jinou osobou nežli obviněným, že společnost BRC tehdy nebyla ve vážné finanční situaci a že není postaveno na jisto, že klient v danou dobu předmětné akcie vůbec vlastnil. Zpronevěru nelze spáchat okamžikem, kdy klient získal akcie do vlastnictví. Obviněný rovněž uvedl, že okamžikem převzetí akcií mohl být jen okamžik udělení pokynu klientem makléři, a konstatuje, že tohoto skutkového děje se žádným způsobem nezúčastnil a ani o něm nevěděl. Prodej akcií prováděli makléři, obviněný ani neměl přístup do systému obchodování s akciemi. Není zřejmé, co měl obviněný učinit a jakou povinnost objektivně porušil. Zanedbání prevence k akceptaci pokynu klienta makléřem nebo nepodání dřívějšího návrhu na konkurz by mohlo být pouze trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku. Nelze hovořit o srozumění pachatele s následkem, když do okamžiku akceptace pokynu makléřem nemohla být žádná představa o budoucím obchodu či jeho rozsahu. Dále obviněný obsáhle cituje z výpovědi znalce Ing. Hálka a dovozuje z ní absenci své odpovědnosti v souvislosti s kroky makléřů. Pro případ, že by námitka týkající se absence objektivní stránky byla soudem vyhodnocena jako námitka skutková, obviněný uvádí, že námitce je třeba přisvědčit proto, že odvolací soud shledal skutkový stav, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Dále obviněný namítl existenci extrémního rozporu spočívajícího v tom, že dovolatel neměl povědomí o konkurzní situaci společnosti. Na základě obsáhlého vlastního hodnocení důkazů pak obviněný dovozuje, že konkurz společnosti byl způsoben vyšší mocí, když náhlý pohyb kurzu akcií vyvolal nutnost vysokých příspěvků do garančního fondu burzy cenných papírů. Dovolatel nemusel mít o situaci povědomí a jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Neexistují důkazy, že insolvence BRC nastala dříve nebo byla zřejmá. Dále obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů polemizuje s jednotlivými zjištěními, ze kterých soud dovodil jeho vědomost o tom, že společnost bezodkladně zkrachuje (nevyplácení mezd, nevyrovnané dluhy do garančního fondu a dluhy z obchodních transakcí, omezení obchodování dne 19. 4. 2000, zásahy dozorových orgánů). Závěr soudů o tom, že obviněný o zhoršení hospodářské situace musel vědět, je podle dovolatele opřen pouze o marginální nepřímé důkazy, které byly vyvráceny. Na podporu svých tvrzení o náhlém zhoršení hospodářské situace společnosti dovolatel obsáhle cituje z výpovědí řady svědků a znalce Ing. Hálka.

V bodě IX. dovolání označeným jako „další vady rozsudku“ obviněný vytýká, že soudy nezjistily, co se se zpronevěřenými penězi stalo (zde se vyjadřuje i k okolnostem skutku, pro který bylo trestní stíhání zastaveno). Dále uvádí, že při absenci informace, co se s penězi stalo, nelze postavit na jisto, že byl někdo obohacen, a zda je dána subjektivní stránka trestného činu, tj. zda pachatel mohl takové obohacení alespoň v nepřímém úmyslu předpokládat. Cituje z judikatury Nejvyššího soudu, podle kterého k naplnění trestného činu zpronevěry nestačí, že pachatel použil svěřené finanční prostředky k blíže nezjištěnému účelu. Rovněž poukazuje na mimořádnou délku a nekoncepční vedení trestního stíhání. Uvádí, že neměl žádný motiv podstupovat rizikové obchody, pokud by věděl, že jimi způsobí ztrátu sobě nebo klientům. V této souvislosti znovu opakuje tvrzení, že neměl povědomí o blížícím se konkurzu. Spekuluje o tom, že musel být odsouzen pro úmyslný trestný čin, protože v úvahu připadající nedbalostní trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku by již byl promlčen. Emocionálně popisuje dopady, které pro něho má trestní stíhání, neboť je „po patnáct let v pozici štvance“, a přestože nebyl pravomocně odsouzen, strávil rok ve vazbě a veškeré vydělané prostředky věnuje na svoji obhajobu.

Závěrem obviněný uvádí, že skutek není trestným činem zpronevěry, protože cenné papíry byly prodány na přímý pokyn klienta, nedošlo ke svěření cenných papírů, do dispozice BRC se dostaly až prostředky v bezhotovostní formě, které nebylo možno zpronevěřit. Obviněný neočekával konkurzní situaci, nikdo se neobohatil.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby v dovoláním napadeném rozsahu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k námitkám uplatněným v rámci jednotlivých dovolacích důvodů uvedl následující:

Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., v projednávané trestní věci byla podána obžaloba dne 2. 6. 2014 a JUDr. Hartmann v ní tedy stěží mohl rozhodovat o ponechání obviněného ve vazbě v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze v roce 2002. Pokud uvedený soudce v minulosti rozhodoval o vazbě obviněného v nějaké jiné trestní věci, pak tato okolnost v žádném případě nezakládá důvody vyloučení ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. Navíc tuto okolnost je nutno považovat za takovou okolnost, která dovolateli byla známa již v původním řízení.

Námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterých bylo trestní stíhání nepřípustné z důvodu promlčení, se dovolatel primárně domáhá jiné právní kvalifikace skutku, když důvod promlčení trestního stíhání dovozuje ze skutečnosti, že jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýše jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 nebo § 221 tr. zákoníku. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy úzce souvisejí s námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Část námitek obsažených v dovolání však deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, např. spekulace obviněného o účelovosti zvolené právní kvalifikace a emocionální komentáře o tíživých dopadech trestního stíhání na jeho osobu. Námitky týkající se délky trestního řízení by mohly mít určitý význam nanejvýše ve vztahu k výroku o trestu, vůči kterému však dovolatel námitky nevznáší. Dále se mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu nacházejí především námitky, ve kterých dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že nevěděl o špatné hospodářské situaci společnosti BRC. Dodává, že z uplatněných námitek nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.

Za nedůvodnou pak považuje námitku, podle které předmětné cenné papíry nebyly společnosti BRC svěřeny. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže mu je odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Cenné papíry byly podle právní úpravy platné v době činu věcí (§ 89 odst. 13 tr. zák. ve znění platném od 1. 5. 2001), a to i v zaknihované podobě. Jestliže společnosti BRC byla komitentem umožněna dispozice s cennými papíry nacházejícími se na majetkovém účtu klienta v SCP, pak byly cenné papíry dány společnosti do dispozice za účelem jejich prodeje, tedy byly jí účelově svěřeny. Znak cizí věci svěřené pachateli byl tedy v předmětné věci naplněn a předmětné cenné papíry byly způsobilé být předmětem útoku trestného činu zpronevěry. Za důvodnou nepovažuje ani námitku, podle které soudy nezjistily, co se s předmětnými finančními prostředky stalo. Z úvodní části skutkových vět a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 10) vyplývá, že výtěžek z prodeje cenných papírů ve výši 18.895.908 Kč byl použit na úhradu předchozích závazků společnosti BRC. Obohacení, resp. opatření trvalého majetkového prospěchu není ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 344/2007 obligatorním znakem trestného činu zpronevěry, nicméně uhrazení závazků společnosti BRC vůči jiným subjektům, ke kterému by jinak muselo být použito jiných prostředků společnosti, podle jeho názoru za její obohacení považováno být může.

Za relevantní a současně důvodně uplatněnou však považuje námitku, podle které se dovolatel nemohl dopustit trestného činu zpronevěry tím, že plnil pokyny poškozeného – komitenta. Podle jeho názoru je vyloučeno, aby za dispozici mařící základní účel svěření byla považována dispozice provedená podle pokynu svěřitele. Za přisvojení si nelze považovat ani provedení dispozice, která v konečném důsledku povede ke způsobení škody svěřiteli, jestliže taková dispozice byla provedena přesně podle pokynu svěřitele.

Je skutečností, že obviněný jako obchodník s cennými papíry byl podle § 47 odst. 1 písm. e) zákona o cenných papírech č. 591/1992 Sb. v tehdy platném znění povinen upozornit zákazníka na důležité skutečnosti související s obchodem, zejména na možná rizika. Ani nesplnění této povinnosti však nemění nic na tom, že samotná dispozice – prodej cenných papírů – byla provedena v souladu s pokynem klienta a neodporovala účelu svěření. Skutečnost, že obchodník s cennými papíry provede podle instrukcí klienta rizikovou operaci, aniž by na riziko klienta upozornil, by podle jeho názoru sama o sobě mohla založit odpovědnost obchodníka toliko za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Pokud by obchodník s cennými papíry nesplnil prevenční povinnost podle § 47 odst. 1 písm. e) zákona č. 591/1992 Sb. a současně byl alespoň srozuměn s tím, že v důsledku provedení rizikové operace dojde v konečném důsledku k jeho obohacení na úkor klienta, bylo by dokonce možno uvažovat o spáchání trestného činu podvodu spáchaného formou zatajení podstatných skutečností.

Za zpronevěru by ovšem bylo možno považovat následnou dispozici s výtěžkem prodeje cenných papírů. Zde však ze skutkových zjištění v podobě vymezené v soudních rozhodnutích nevyplývá, že by použití prostředků k úhradě dřívějších pohledávek bylo důsledkem rozhodnutí samotného obviněného. Při takovéto podobě skutkových zjištění je i ve vztahu k této části skutkového děje nutno částečně přisvědčit námitce obviněného, že nešlo o jeho úmyslné jednání, ale o „postup burzy cenných papírů“. Aby bylo možno skutek posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, muselo by být zjištěno (a ve skutkové větě popsáno) takové jednání obviněného, kterým sám určoval, k úhradě jakých závazků bude finančních prostředků použito. Uzavírá proto, že v části výše uvedené jsou dovolací námitky obviněného L. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno považovat za důvodné. Námitky týkající se promlčení by byly důvodné pouze v případě, že by nebyly shledány podmínky pro použití jiné právní kvalifikace nežli kvalifikace trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, popř. § 255a tr. zák. č. 140/1961 ve znění platném v době činu (dále jen tr. zák.).

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 5 To 62/2016 a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného J. L. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 To 62/2016, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal rozhodnutí. Druhou z nich je to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby, nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

Z obsahu dovolání lze dovodit, že obviněný zřejmě chtěl v případě předsedy senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Radka Hartmanna uplatnit důvod vyloučení podle § 30 odst. 2 tr. ř., neboť žádné okolnosti odpovídající důvodu vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou uvedeny.

K námitce obviněného, že soudce JUDr. Radek Hartmann opakovaně rozhodoval v roce 2002 o ponechání obviněného ve vazbě v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze, je nutné poznamenat, že v dané trestní věci byla podána obžaloba teprve dne 2. 6. 2014 a JUDr. Radek Hartmann v ní tedy sotva mohl rozhodovat o ponechání obviněného ve vazbě v odvolacím řízení (obviněný ve svém dovolání uvádí spisové značky 67 To 32, 252, 265/2002) v roce 2002. Okolnost, že jmenovaný soudce v minulosti rozhodoval o vazbě obviněného v jiné trestní věci, pak nezakládá důvody vyloučení ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. V posuzované trestní věci obviněný neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o tom, že by soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Radek Hartmann nemohl v této věci nestranně rozhodovat a které by naplňovaly některý z důvodů podjatosti uvedených v ustanovení § 30 tr. ř. Pro úplnost zbývá dodat, že uvedená okolnost byla dovolateli známa již v původním řízení. Proto Nejvyšší soud považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není ve věci naplněn.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. L. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí zaměstnanců společnosti BRC, listinných důkazů týkajících se nevyrovnaných dluhů do garančního fondu a dluhů fondům Invescom a Růstový společnosti Investim) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Rovněž námitky, že nevěděl o špatné hospodářské situaci společnosti BRC a dále, že se osobně nepodílel na obchodech s cennými papíry popsanými v tzv. skutkové větě, nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To proto, že dovolatel prostřednictvím výše uvedených námitek předkládá dovolacímu soudu na základě vlastního hodnocení důkazů vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a teprve na jejím základě se domáhá jiného hmotněprávního posouzení, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy obou stupňů. Námitka, že skutková zjištění soudu ohledně povědomí obviněného o blížícím se konkurzu, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je rovněž námitkou skutkovou, neboť dovolatel se prostřednictvím této námitky opět snaží docílit jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.

Obviněný namítl nedostatek objektivní stránky trestného činu zpronevěry, nezpůsobilý předmět útoku, dále to, že mu cizí věc nebyla svěřena a že se dovolatel nemohl dopustit trestného činu zpronevěry tím, že plnil pokyny poškozeného – komitenta.

Podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro posouzení věci bylo podstatné zjištění, zda svěřené dluhopisy (bod a) a k prodeji svěřené akcie (bod b) byly obviněným prokazatelně použity v rozporu se základním účelem svěření. V prvním z popsaných jednání byl významným pro posouzení věci skutkový závěr, že ke zpronevěře nedošlo společným jednáním obviněného L. a původně společně stíhaného obviněného K., ve společném úmyslu na úkor společnosti Invescom, a je tak třeba vycházet z toho, že původně společně stíhaný K. poskytoval půjčku v dobré víře, a to bez vymezení účelu použití půjčených dluhopisů. Ty tak mohly být společností BRC použity na libovolný účel. Z toho vyplývá, že použitím cenných papírů v rozporu se základním účelem svěření již tedy oproti obžalobě nelze rozumět samotné poskytnutí půjčky dluhopisů z majetku Invescom a je třeba zabývat se otázkou, zda obžalovaný L. jednající za BRC jako osoba obhospodařující majetek fondu INVESCOM, naložil s půjčenými dluhopisy v rozporu se základním účelem svěření vymezeném smlouvou o půjčce. Jelikož obsah smlouvy o půjčce, jak již bylo uvedeno výše, žádný účel, pro který byly cenné papíry půjčeny, nevymezoval, a dluhopisy mohly být tedy použity k libovolnému účelu, nelze podle názoru odvolacího soudu uzavřít, že byly takto popsaným jednáním naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. V jednání je za tohoto stavu třeba spatřovat trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona ve znění zákona účinného od 1. 5. 2000, spočívající v úmyslném porušení nejméně ustanovení § 47b písm. e), g), h) zákona č. 591/92 Sb., o cenných papírech, která podrobně upravují povinnosti obchodníka s cennými papíry vůči zákazníkům, mj. i upřednostňovat jejich zájmy nad svými vlastními. Pokud tedy obžalovaný L. pokračoval v předchozí praxi a přikročil k uzavření nové smlouvy o půjčce cenných papírů, ač si byl dobře vědom ekonomické situace BRC a věděl o možnosti, že obchody budou zablokovány a prostředky s nimiž BRC disponovala budou použity k úhradě předchozích pohledávek, úmyslně porušil ze zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek. Tento trestný čin je však již promlčen. Sazba trestu odnětí svobody je v tomto případě stanovena v rozpětí od dvou do osmi let, přičemž podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. účinného v době spáchání činu zaniká trestnost činu, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně tři léta, uplynutím promlčecí doby v délce pěti let. Jelikož k zahájení trestního stíhání u obžalovaného L. došlo až 2. 7. 2009, tedy po uplynutí více než osmi let od spáchání činu, je trestní stíhání nepřípustné, neboť mu brání překážka promlčení podle § 11 odst. 1 písm b) tr. ř. Odvolacímu soudu proto nezbylo než v této části po zrušení napadeného rozsudku podle § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání ohledně tohoto skutku zastavit.

Dále odvolací soud uvedl, že odlišná situace, zejména s ohledem na odlišný charakter smlouvy upravující účel nakládání s cizí věcí, nastala u druhého z popsaných případů (bod b). V tomto případě bylo třeba vycházet z faktu, že mezi společností Invescom a BRC byla uzavřena komisionářská smlouva, podle níž bylo povinností společnosti BRC provést obchod jménem a na účet společnosti Invescom, tedy, že společnost BRC jako komisionář byla zavázána, že zařídí vlastním jménem pro komitenta (Invescom) na jeho účet obchod, tedy bude obchodovat se svěřenými akciemi, přičemž komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. V tomto případě je na rozdíl od předchozí situace podstatné, že jedinou možnou dispozicí společnosti BRC, za níž jednal obviněný L., bylo prodat akcie svěřené komitentem a prostředky získané za jejich prodej převést na účet komitenta. Je třeba připomenout, že podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jestliže tedy měl obviněný v tomto případě při znalosti ekonomické situace společnosti BRC jakoukoliv pochybnost o tom, že bude schopen výtěžek z prodeje svěřených akcií náležející společnosti Invescom řádně převést na účet v dispozici komitenta, byl minimálně srozuměn s tím, že se svěřenými cennými papíry, resp. s jejich ekvivalentem, bude naloženo v rozporu se základním účelem svěření, jímž byl v tomto případě prodej akcií dle pokynu komitenta a převedení výtěžku do jeho dispozice. Obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti ani skutečnost, kterou obviněný namítá, že totiž samotný obchod s akciemi realizoval příslušný makléř. Podstatné z hlediska naplnění subjektivní stránky je totiž skutečnost, že společnost BRC, za kterou obžalovaný jako předseda představenstva jednal, za situace popsané shora, převzala na základě komisionářské smlouvy k prodeji akcie svěřené společností Invescom. Proto odvolací soud uzavřel, že v tomto ohledu je závěr soudu prvního stupně správný a je tak možno ve shodě s ním uzavřít, že popsaným jednáním došlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry.

Nejvyšší soud připomíná, že v obecné rovině platí, že věc je obviněnému svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Obviněný získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Obviněný si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Jinými slovy, skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (k tomu viz č. 23/2004 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1395/2003, 5 Tdo 1306/2005 aj.).

Argumentaci obviněného stran nezasažení objektu trestného činu zpronevěry, resp. i nezasažení předmětu útoku, ve které uvedl, že nenaplnění objektivní stránky spočívá v tom, že neexistovala cizí věc, která by mu byla svěřena, jež by se mohla stát předmětem jeho útoku, resp. že předmětné cenné papíry nebyly společnosti BRC svěřeny, nelze přisvědčit. Ohledně pojmu „cizí věc“ mělo zásadní význam rozhodnutí publikované pod č. 14/2006-I Sb. rozh. tr. Podle tohoto rozhodnutí (jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004) se „cizí věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle § 247 tr. zák., zpronevěry podle § 248 tr. zák. a zatajení věci podle § 254 tr. zák. rozumějí movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu (§ 89 odst. 13 tr. zák.). Takovými cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu § 254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu § 248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu § 247 tr. zák.“. Tento výklad přitom odráží právní úpravu § 248 odst. 1 tr. zák. v návaznosti na § 89 odst. 13 tr. zák. účinnou do 30. 6. 2006. Přitom je třeba zdůraznit, že ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. nerozlišovalo na rozdíl od příslušných ustanovení zákona o cenných papírech listinné cenné papíry a zaknihované cenné papíry, a proto mohly být i zaknihované cenné papíry předmětem trestně postižitelného jednání jako věci, a to zejména majetkových trestných činů, které používají pojem věci, tedy mimo jiné i trestného činu zpronevěry.

Na základě komisionářské smlouvy ze dne 12. 3. 1999 byla společnosti BRC komitentem umožněna dispozice s cennými papíry nacházejícími se na majetkovém účtu klienta v SCP, cenné papíry tedy byly dány společnosti do dispozice za účelem jejich prodeje, byly jí tedy účelově svěřeny. Za cizí věc svěřenou obviněnému ve smyslu zákonného znaku trestného činu zpronevěry je proto třeba cenné papíry, které byly dány společnosti do dispozice, bezesporu pokládat. Je proto evidentní, že znak cizí věci svěřené pachateli byl v předmětné věci naplněn a předmětné cenné papíry byly tudíž způsobilé být předmětem útoku trestného činu zpronevěry.

Naproti tomu Nejvyšší soud shledal jako opodstatněnou a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitku obviněného J. L., podle níž se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry tím, že plnil pokyny poškozeného – komitenta.

Nejvyšší soud z hlediska skutkového zjištění vycházel z výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 To 62/2016, podle kterého se obviněný J. L. trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dopustil tím, že jako předseda představenstva BRC, ačkoliv přinejmenším od února roku 2000 věděl, že společnost BRC je ve velmi špatné finanční situaci, a přestože obžalovaný věděl rovněž, že spol. BRC již delší dobu z vlastních prostředků není schopna hradit poplatky do Garančního fondu Burzy, a proto je hradí z peněz svých zákazníků, navíc v rozhodné době není již schopna z vlastních prostředků hradit ani mzdy svých zaměstnanců, přestože věděl, že z předchozích obchodních transakcí se společností Invescom, že společnost BRC ke dni 20. 6. 2001 dluží za obchodní transakce z období od 16. 2. do 25. 4. 2001 společnosti Invescom a současně oba jmenovaní věděli, že dne 25. 6. 2001 zahájila KCP výkon státní kontroly v obou jmenovaných společnostech, tedy si především obviněný J. L. musel být vědom rizika, které hrozilo minimálně v tom, že pohledávky z nově uzavřených obchodních závazků nebude společnost BRC schopna vyrovnat, neboť bude nucena přednostně vyrovnat závazky z předcházejících obchodních závazků s jinými klienty, současně si musel být vědom, zejména poté, kdy již Burza cenných papírů svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2000 omezila práva BRC účastnit se burzovních obchodů, že hrozí, že BCP může pozastavit společnosti BRC oprávnění obchodovat na burze a v tom případě prostřednictvím společnosti Univyc budou vyrovnány z finančních prostředků soustředěných na příslušném účtu spol. BRC pohledávky vůči zákazníkům dle chronologie vzniku pohledávek, tudíž může dojít k situaci, že finanční prostředky získané prodejem cenných papírů z naposledy uzavřených obchodních transakcí budou použity v rozporu s účelem, ke kterému byly konkrétním zákazníkem spol. BRC svěřeny, tedy v rozporu s tímto účelem budou použity k vyrovnání předchozích závazků BRC vůči zákazníkům jiným, což se také po datu 28. 6. 2001 stalo, přesto dne 26. 6. 2001 a dne 27. 6. 2001 akceptoval pokyny komitenta (společnosti Invescom), komisionáři - společnosti BRC k prodeji různých druhů akcií a dluhopisů, to vše z majetku spravovaného podílového fondu INVESTIM a z majetku spravovaného fondu Růstový OPF, prodej cenných papírů byl realizován přes SCP společností UNIVYC a. s., přičemž takto získané finanční prostředky do současné doby společnosti Invescom nevrátil, čímž byla Invescom způsobena škoda.

Je třeba poznamenat, že právní vztah mezi společnostmi BRC a Invescom byl založen na komisionářské smlouvě ze dne 12. 3. 1999 (uzavřené mezi společnostmi Finnex Securities a. s. (komisionář) a Finnex Trust a. s., IS- Finnex Euro, OPF - komitent (později přejmenovaný na Invescom). Pro komisionářské smlouvy je typické, že touto smlouvou se zavazuje komisionář zařídit vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu (§ 577 obch. zák.). K věcem svěřeným komisionáři k prodeji má komitent vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba (§ 583 odst. 1 obch. zák.). Právě tomu odpovídají ta ujednání smlouvy ze dne 12. 3. 1999, podle nichž se komisionář zavazuje, že bude vlastním jménem pro komitenta na jeho účet obstarávat nákup a prodej cenných papírů, a to za podmínek a způsobem uvedených v Obchodních podmínkách společnosti Finnex Securities, a. s. (příloha 1 ke komisionářské smlouvě). Pod bodem IV. 1. je výslovně uvedeno, že komisionář je povinen po prodeji cenných papírů utržené finance převést na obchodní účet komitenta.

Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Nejvyšší soud konstatuje, že lze souhlasit s námitkou obviněného J. L., že plnění výslovného pokynu svěřitele nelze považovat za dispozici mařící základní účel svěření. Za přisvojení si nelze považovat ani provedení dispozice, která v konečném důsledku povede ke způsobení škody svěřiteli, pokud taková dispozice byla provedena přesně podle pokynu svěřitele. Dispozice přesně provedená podle pokynu svěřitele totiž nekoresponduje se zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zák., který spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí věc.

V ustanovení § 47b zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy platném znění (dále zákon o cenných papírech), jsou upravena pravidla jednání obchodníka s cennými papíry ve vztahu k zákazníkům, především v § 47b písm. e) zákona o cenných papírech, je mimo jiné stanoveno, že obchodník s cennými papíry je povinen upozornit zákazníka na důležité skutečnosti související s obchodem, zejména na možná rizika. Na základě uvedeného ustanovení měl obviněný povinnost upozornit poškozeného na skutečnosti uvedené ve skutkové větě, na základě kterých došlo k tomu, že výtěžku z prodeje cenných papírů bylo posléze použito k uspokojení jiných závazků společnosti, tedy měl poskytnout všechny relevantní informace týkající se rizik uskutečnění konkrétní transakce. I přes porušení povinnosti uvedené v § 47b písm. e) zákona o cenných papírech, však lze konstatovat, že sama dispozice s cennými papíry (tj. jejich prodej), byla provedena v souladu s pokynem komitenta a neodporovala účelu svěření. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě obviněný provedl na základě pokynu klienta rizikovou operaci (i když ho na daná rizika neupozornil), nelze souhlasit s uvedenými závěry odvolacího soudu, pokud z uvedeného jednání obviněného J. L. dovodil naplnění znaku „přisvojení si svěřené věci“ ve shora vymezeném smyslu. Přichází však v úvahu posouzení jeho jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (resp. § 220 tr. zákoníku), neboť tímto jednáním způsobil uvedené poškozené společnosti škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře.

O trestný čin zpronevěry by však mohlo jít v případě, pokud by se jednalo o následnou dispozici s výtěžkem prodeje cenných papírů. Ze skutkových zjištění v podobě vymezené v soudních rozhodnutích však nevyplývá, že by použití prostředků k úhradě dřívějších pohledávek bylo důsledkem rozhodnutí samotného obviněného. Je sice pravdou, že obviněný zcela zjevně nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když navíc bylo jeho jednání nepochybně v rozporu s předpisy upravujícími pravidla jednání obchodníka s cennými papíry ve vztahu k zákazníkům. V tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že „obviněný L. si musel být vědom rizika, které hrozilo minimálně v tom, že pohledávky z nově uzavřených obchodních závazků nebude společnost BRC schopna vyrovnat, neboť bude nucena přednostně vyrovnat závazky z předcházejících obchodních závazků...“. Nad rámec popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku, pak soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ve svých hodnotících úvahách konstatoval, že výslechem znalce Ing. Horáka i z listinných materiálu spol. KPC bylo zjištěno, že peníze, které po datu 28. 6. 2001 zůstaly na příslušném clearingovém účtu spol. BRC, v žádném případě ani obviněný L. ani K. nepoužili pro sebe, tyto finanční prostředky byly použity po zásahu burzy dne 29. 6. 2001 k vyrovnání dluhů spol. BRC, které vznikly z obchodů, které obchodník BRC učinil dříve, než jsou obchody popsané ve výroku rozsudku (viz str. 33). Na podkladě těchto skutkových zjištění nelze podle názoru Nejvyššího soudu vyvodit závěr, že by finančních prostředků k úhradě dříve vzniklých pohledávek bylo použito na základě rozhodnutí obviněného J. L., resp. že by obviněný sám určoval, k úhradě jakých závazků bude finančních prostředků použito. Závěr o tom, že si dovolatel uvedené finanční prostředky ve smyslu § 206 tr. zákoníku přisvojil, by pak bylo nutno opřít nejen o to, že si musel být vědom rizika, že pohledávky z nově uzavřených obchodních závazků nebude společnost BRC schopna vyrovnat, neboť bude nucena přednostně vyrovnat závazky z předcházejících obchodních závazků, ale že zároveň jednal v rozporu s účelem svěření, tzn. že s finančními prostředky za prodej svěřené věci disponoval ke škodě svěřitele podle vlastního uvážení jako jeho vlastník, jímž ve skutečnosti nebyl. Zároveň by mu musel být prokázán úmysl, že jeho záměrem bylo nevrátit svěřenou věc jejímu původnímu určení (§ 4 písm. a/ tr. zák.), anebo že byl alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání taková situace nastane (§ 4 písm. b/ tr. zák.). V tomto směru však rozhodnutí obou soudů postrádají potřebná skutková zjištění i přesvědčivé právní odůvodnění.

Zde je nutné připomenout zásadní odlišnost mezi trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (resp. § 220 tr. zákoníku) a trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. (resp. § 206 tr. zákoníku), pro který byl obviněný odsouzen, která spočívá v tom, že u prvně citovaného trestného činu pachatel sice způsobí škodu na cizím majetku, avšak sám sebe či jiného neobohatí. Proto se trestní postih za trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. (resp. § 206 tr. zákoníku) uplatní v těch případech, kde lze pachateli prokázat i obohacení sebe či jiného. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (resp. § 220 tr. zákoníku) je ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (resp. § 206 tr. zákoníku) subsidiární, což mimo jiné vylučuje i jejich souběh (srov. rozhodnutí pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.).

U obviněného tedy za daného skutkového stavu nedošlo k naplnění znaku přisvojení, proto žalované jednání nebylo možné posoudit jako trestný čin zpronevěry, ale zjištěným okolnostem odpovídá právě naplnění znaků subsidiárního ustanovení, kterým je trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (resp. § 220 tr. zákoníku).

Z důvodů výše uvedených lze v posuzovaném případě dospět k jednoznačnému závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, jež jsou formulována především v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku odvolacího soudu, neumožňují právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející řízení jsou založena na vadách předpokládaných dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí obou soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku.

Pro úplnost zbývá dodat, že pokud se jedná o úvahu, zda by bylo možné uvažovat o spáchání trestného činu podvodu spáchaného formou zamlčení podstatných skutečností, lze poznamenat, že K. minimálně v hrubých rysech finanční situaci spol. BRC znal, pokud v inkriminované době věděl o tom, že v neprospěch podílníků podílových fondů přes dlužné částky, které BRC těmto podílníkům dluží, vydal pokyny, na základě kterých opět majetek těchto osob přecházel do majetku BRC, tak podstupoval vysoké riziko toho, že BRC nebude schopna nejen předchozí, ale především nově vzniklé závazky vůči spol. Invescom vyrovnat (což se po zásahu ze strany burzy také stalo). Jednáním obviněného J. L. nemohl být J. K. (zastupující spol. Invescom) uveden v omyl a ani mu obviněný nezamlčel podstatné okolnosti, neboť o nejpodstatnější okolnosti, tj. neschopnosti BRC splatit dluhy z období února až dubna spol. Invescom, K. evidentně věděl.

Na vrchním soudu především bude, aby si ujasnil, jaký trestný čin měl obviněný J. L. spáchat. Bude přitom muset vzít v úvahu i ustanovení týkající se případného promlčení trestní odpovědnosti (k tomu viz č. 40/1998 Sb. rozh. tr.), a to i ve vztahu k zahájení trestního stíhání - viz č. 6/2007 Sb. rozh. tr. Jde o námitku, kterou obviněný vznesl v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Na základě výše uvedených závěrů Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je důvodné, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 To 62/2016, a to ve výroku, kterým byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o částečném zrušení napadeného rozhodnutí a o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Tímto rozhodnutím se trestní věc vrací do odvolacího řízení před Vrchním soudem v Praze, který při novém projednání věci si především ujasní možnosti posouzení dovolatelova zjištěného jednání z hlediska správné právní kvalifikace.

Pouze pro úplnost je třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je Vrchní soud v Praze povinen se řídit ustanovením § 265s tr. ř., podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 11. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru