Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 882/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.882.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 882/2020-2329

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. Ť., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 4 To 29/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 1/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ť. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 45 T 1/2019, byl obviněný P. Ť. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 13. 6. 2011 v XY, XY, do notářské kanceláře I. R., jako předseda představenstva společnosti G., v úmyslu neoprávněně zkrátit dědické právo oprávněných dědiců a na jejich úkor neoprávněně obohatit sebe o majetek po zůstaviteli V. Z. doručil v rámci probíhajícího dědického řízení, vedeného výše uvedenou notářkou coby soudní komisařkou pod sp. zn 20 D 639/2010, Nd 118/2010, vlastnoručně podepsaný dopis ze dne 9. 6. 2011 s nepravdivým sdělením o tom, že došlo k postoupení šesti níže uvedených pohledávek, a přílohové listiny – šest nedatovaných Oznámení o změně věřitele, všechny opatřené padělky podpisů ve znění „V. Z.“, které si v blíže nezjištěné době mezi dny 2. 4. 2010 a 13. 6. 2011 na blíže nezjištěném místě opatřil, když padělky podpisů ve znění „ V. Z.“ vznikly překopírováním pravého podpisu V. Z. z jiných listin na Oznámení o změně věřitele; uvedené listiny měly prokázat, že V. Z. coby postupitel postoupil své pohledávky vzniklé z následujících smluv, uzavřených mezi V. Z. jako věřitelem a G., jako dlužnicí:

- Smlouva o půjčce ze dne 20. 12. 2004 na částku 5 000 000 Kč, k postoupení pohledávky mělo dojít dne 17. 8. 2005,

- Smlouva o půjčce č. 4 ze dne 27. 4. 2006 na částku 1 000 000 Kč, k postoupení mělo dojít dne 19. 12. 2006,

- Smlouva o půjčce č. 6 ze dne 1. 12. 2006 na částku 1 000 000 Kč, k postoupení mělo dojít dne 15. 5. 2007,

- Smlouva o půjčce č. 11 ze dne 31. 8. 2007 na částku 250 000 Kč, k postoupení mělo dojít dne 14. 12. 2007,

- Smlouva o půjčce č. 03/2008 ze dne 30. 4. 2008 na částku 4 000 000 Kč, k postoupení pohledávky mělo dojít dne 24. 7. 2008,

- Smlouva o půjčce č. 05/2008 ze dne 5. 8. 2008 na částku 4 200 000 Kč, k postoupení pohledávky mělo dojít dne 16. 12. 2008,

a totožné nepravdivé údaje o postoupení pohledávek obviněný P. Ť. sdělil ve vlastnoručně podepsaném dopise ze dne 19. 3. 2013, doručeném blíže nezjištěného dne právnímu zástupci dědiců JUDr. Luďku Krajhanzlovi, advokátu se sídlem Na Příkopě 22, 110 00 Praha 1, a dále prostřednictvím právního zástupce G., JUDr. Aleše Rozehnala, PhD., v dopise ze dne 18. 7. 2012, doručeném blíže nezjištěného dne právnímu zástupci dědiců JUDr. Luďku Krajhanzlovi, a konečně v dopise témuž adresátovi ze dne 20. 9. 2012, kterým JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., dědicům zaslal výše uvedená oznámení o změněn věřitele, přičemž k postoupení žádné z výše uvedených pohledávek mezi V. Z. a obviněným P. Ť. ani k vystavení oznámení o změně věřitele ve skutečnosti nikdy nedošlo, o čemž obviněný věděl, čímž se obviněný P. Ť. pokusil uvést v omyl oprávněné dědice, poškozené G. Z., nar. XY, K. Z., nar. XY, a M. Z., nar. XY, a způsobit jim škodu v celkové výši nejméně 15 450 000 Kč;

přičemž dědicové trvali na ponechání uvedených pohledávek v aktivech pozůstalosti a Obvodní soud pro Prahu 8, jednající soudní komisařkou I. R., ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2011, které nabylo právní moci dne 5. 12. 2011, sp. zn. 20 D 639/2010, postoupení předmětných pohledávek při vypořádání dědictví nezohlednil “.

Za pokus zločinu podvodu byl odsouzen podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 300 denních sazeb, kdy denní sazba činí 25 000 Kč, celkem 7 500 000 Kč. Podle § 69 tr. zákoníku se pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody dva roky.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození G. Z., nar. XY, K. Z., nar. XY a M. Z., nar. XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto, a to usnesením ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 4 To 29/2019.

Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Obviněný v úvodu odůvodnění podaného dovolání uvedl, že má za to, že v posuzované věci je zřejmé, že nemohl jednáním popsaným ve skutkové větě naplnit znaky pokusu trestného činu podvodu a právní posouzení věci soudy je nesprávné. Zahrnutí pohledávek zůstavitele do aktiv dědictví totiž nemohlo mít bez dalšího vliv na majetkovou sféru dědiců. Obviněný se mohl pokusu trestného činu podvodu dopustit pouze tehdy, pokud by realizoval takové jednání, které by bezprostředně směřovalo k zásahu do majetkové sféry dědiců a k vlastnímu obohacení.

Obviněný je přesvědčen o tom, že závěry soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího nejsou správné, pokud se podle nich měl obviněný pokusit uvést v omyl oprávněné dědice a způsobit jim škodu. Tyto závěry jsou v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť část pohledávek připadla poškozené G. Z. v rámci vypořádání společného jmění manželů. V rámci dědického řízení tak byla vypořádávána toliko polovina z předmětných pohledávek. Soudy tak nezahrnuly do svého rozhodování vypořádání společného jmění manželů a je tak nesprávný závěr soudů, k čemu směřoval úmysl obviněného a jaká měla být výše škody. V tomto směru je výrok rozsudku nepřezkoumatelný. Jestliže nekoresponduje výrok o vině se skutkovými zjištěními soudů, jedná se o projev nesprávného právního posouzení skutkových zjištění především soudu prvního stupně. Tento nesoulad je způsobilým dovolacím důvodem, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17.

Dále se obviněný vyjadřuje k nemožnosti zasáhnout do majetkové sféry sdělením v rámci dědického řízení. Z výroku o vině vyplývá, že obviněný, jako předseda společnosti G., měl vyhotovit dopis doručený dne 13. 6. 2011 notářce I. R., soudní komisařce v dědickém řízení po zůstaviteli. Součástí tohoto dopisu je sdělení o postoupení pohledávek z celkem šesti smluv a jako příloha šest nedatovaných oznámení o změně věřitele, na kterých měl být padělán podpis zůstavitele. Tímto se měl obviněný pokusit uvést v omyl oprávněné dědice. Toto jednání popsané ve výroku rozsudku nebylo způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť obviněný v dědickém řízení nevyvíjel žádnou iniciativu a samostatnou aktivitu, nebyl účastníkem tohoto řízení a jeho jednání tak nemohlo mít na majetkovou sféru dědiců vliv. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že svého jednání se obviněný dopustil proto, aby odradil dědice od domáhání se zaplacení půjček, což se nepodařilo z důvodů, které byly na jeho vůli nezávislé. Takového cíle ani nemohl obviněný v dědickém řízení dosáhnout, neboť zaslaný dopis nemohl mít vliv na majetkovou sféru dědiců, a pokud by takový dopad měl, nemohl být takový negativní dopad zastaven vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 12. 2011. Dědicové se mohli kdykoliv poté rozhodnout pohledávky uplatňovat. Právní hodnocení účinků závěrečného usnesení v dědickém řízení je ze strany obou soudů právně nesprávné. Obohatit se mohl obviněný pouze tak, že by inkasoval postoupené pohledávky, případně jejich prodej. O to se však obviněný nepokusil. V daném případě absentuje znak bezprostřednosti jednání pachatele. Jednání obviněného nelze posoudit jako ukončený pokus, neboť neučinil vše, co bylo nutné k dokonání trestného činu a současně další vývoj nezávisel jen na reakci poškozených. Za právně nesprávný závěr má také to, že obohaceným měl být obviněný.

Dovolatel se dále vyjadřuje k údajně nesprávně a nepřípadně aplikované judikatuře Nejvyššího soudu. Závěry vyřčené oběma soudy má za nesprávné, právní závěry za vadné, neboť se jedná o věci od projednávané věci skutkově odlišné. Má za to, že vzhledem k tomu, že podle § 460 OZ nabývá dědictví smrtí zůstavitele, nemohl obviněný sdělením směrem k notářce ovlivnit rozsah nabytého dědictví v případě, kdy o okruhu dědiců nebylo pochyb, současně tímto sdělením nemohlo dojít ani k faktickému popření existence pohledávek zůstavitele. Soud v řízení o dědictví rozhoduje o tom, komu dědictví náleží, schvaluje dohodu dědiců. I v případě, že by sdělení obviněného za společnost G., vneslo do dědického řízení dojem spornosti posuzovaných pohledávek, nemohlo jeho průběh ovlivnit. Usnesení o dědictví není a ani nemůže být závazné pro osoby, které se dědického řízení neúčastnily. Z uvedeného vyplývá, že jednáním popsaném ve skutkové větě výroku o vině nemohlo dojít k naplnění pokusu posuzovaného trestného činu a závěry soudů jsou z uvedených důvodů nesprávné.

Dalším bodem odvolání je úvaha nad dřívějším naplněním znaků některého z trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku a s tím spojenými dopady. Obviněný shrnuje některé události, které nastaly před jeho výše specifikovaným sdělením notářce – vyhotovení účetních dokladů, soupisu půjček, komunikaci s notářkou. Dále uvádí, že má za to, že trestného činu by se obviněný případně dopustil vůči společnosti G., kdy tedy jednáním popsaným ve skutkové větě by tak obviněný buď zakrýval již realizovaný pokus údajného trestného činu, nebo by mohlo jít o trestný čin, neboť se jej obviněný dopustil ve vztahu ke společnosti G., jejímž byl předsedou představenstva. Výzva notářky neobsahovala poučení o povinnosti sdělovat pravdivé údaje. Pokud by obviněný svým sdělením zakrýval svůj předchozí trestný čin, nedopustil by se trestného činu. Pokud by tedy jednání obviněného mělo být považováno za trestně právně relevantní, muselo by být spojeno leda s údajně neoprávněným zaúčtováním změny věřitele pohledávek v účetnictví společnosti G.

Ve vztahu k posouzení výše škody obviněný uvedl, že usnesením o dědictví bylo potvrzeno nabytí dědictví ve výši ½ pohledávek za společností G., z titulu nesplacených smluv o půjčkách, když druhá polovina pak byla vypořádána v rámci podílu na společném jmění manželů (dále jen „SJM“). Součástí skutkové věty rozsudku není tvrzení, že by měl obviněný způsobit škodu G. Z. z titulu jejího podílu na společném jmění manželů. Ze závěru soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný měl způsobit škodu oprávněným dědicům. Výše škody je znakem kvalifikované skutkové podstaty a hrála podstatnou roli při výměře trestu odnětí svobody a zejména pak při výměře peněžitého trestu. Obviněný konstatuje, že to, jak byl soudy obou stupňů skutek zjištěn, se nepromítá do skutku, jak je popsaný ve výroku o vině. Právní posouzení skutkových zjištění pak rovněž není správné. Tyto vady pak nepochybně způsobují i vadu navazujícího výroku o uložených trestech.

Dále se obviněný vyjadřuje k nepřezkoumatelnosti výroku o vině z hlediska dalšího jednání obviněného poté, co k dokonání trestného činu nedošlo. K tomuto uvedl, že jej chápe, že je jeho jednání posuzováno jako pokus zločinu podvodu, který nebyl dokonán proto, že dědicové trvali na ponechání pohledávek v aktivech pozůstalosti. Dokonání zamezil Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 20 D 639/2010, které nabylo právní moci dne 5. 12. 2011, postoupení pohledávek při vypořádání nezohlednil. Z hlediska srozumitelnosti a přezkoumatelnosti výroku o vině je zmatečné a nesrozumitelné, proč je v rámci jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, uvedeno jeho údajné další jednání. Výrok o vině je nepřezkoumatelný a zmatečný.

Dále má obviněný za to, že peněžitý trest byl uložen nezákonně, neboť popis skutkové věty neodpovídá skutkovým zjištěním soudu co do výše, která měla trestným činem vzniknout, a právně nesprávná je i celá řada dalších úvah v rámci právního hodnocení, které mají bez pochyby vliv na výši trestu odnětí svobody a také na výši uděleného peněžitého trestu. Obviněný má za to, že nebylo odůvodněno, proč byl peněžitý trest uložen právě v této výši. Takové odůvodnění absentuje a není zřejmé, že by uložený trest byl dobytný, pak v zásadě soud prvního stupně uložil obviněnému další dva roky nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soudy se nijak nevypořádaly s příjmy obviněného, ani jeho majetkovými a osobními poměry, kdy tuto povinnost konstatoval i odvolací soud. Z tohoto důvodu má za to, že tento závěr je v přímém rozporu s textem rozsudku aiv tomto směru je usnesení vadné.

Obviněný závěrem shrnuje svoji argumentaci a následně navrhuje, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 4 To 29/2019, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 45 T 1/2019, a to ve výroku A), tj. v celém rozsahu výroku o vině a o uloženém trestu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému řízení a rozhodnutí.

Obviněný dále podal návrh k odklad výkonu rozhodnutí o peněžitém trestu a návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Tento svůj návrh odůvodnil tak, že má za to, že v jeho případě nelze vyloučit, že odvolání bude shledáno důvodným a věc bude posouzena a rozhodnuta způsobem, jehož se domáhá.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Považoval za vhodné se nejdříve zabývat námitkami týkajícími se možnosti spáchání trestného činu podvodu uváděním nepravdivých údajů v dědickém řízení. Má za to, že na předmětnou věc plně doléhá stanovisko Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. Tpjn 305/2010. Závěry je nutno vykládat tak, že trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se může dopustit nejenom účastník dědického řízení, ale každá osoba, která v rámci dědického řízení uvádí nepravdivé údaje s cílem obohatit sebe nebo jiného na úkor oprávněných dědiců. Je skutečností, že v právní větě tohoto rozhodnutí se hovoří o pachateli, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. Není však žádný logický důvod, proč by podle stejných zásad nemělo být posuzováno jednání pachatele, který sám dědicem není a chce se ke škodě dědiců obohatit tím, že nepravdivě předstírá, že na něho zůstavitel již za svého života převedl část svého majetku a že tato část majetku tedy nepatří do dědictví. Podstatné je, že i v tomto případě pachatel využívá omylu dědice, nikoliv soudu, u kterého se vede řízení o dědictví a který ve smyslu rozhodnutí publikovaného pod R 24/2006 není subjektem, který by mohl být uváděn v omyl, ani notář, jako soudní komisař.

Rozvláčné výklady dovolatele o nemožnosti zasáhnout do majetkové sféry dědiců jsou poněkud zmatené a vedou k absurdnímu závěru, podle kterého je z hlediska majetkových práv dědiců irelevantní výsledek dědického řízení. Ve skutečnosti je situace naprosto jednoznačná. Dědictví se nabývalo již smrtí zůstavitele, ovšem bez toho, aby proběhlo řízení o dědictví a aby v něm bylo učiněno rozhodnutí o nabytí dědictví, nebylo možné, aby oprávněný dědic mohl zjistit existenci a rozsah svých dědických práv. Taktéž bezpředmětné jsou odkazy dovolatele na skutečnost, že výzva notáře adresována společnosti G. neobsahovala poučení o povinnosti sdělit pravdu. Lapidárně řečeno, trestní odpovědnost pachatele není podmíněna poučením, že „podvádět se nesmí a je to trestné“.

Státní zástupce je toho názoru, že do jisté míry v rozporu s dřívější argumentací jsou námitky dovolatele týkající se „dalšího jednání obviněného poté, co k dokonání trestného činu nedošlo“. Překážkou, která zabránila obviněnému v dokonání trestného činu, nebylo primárně rozhodnutí v dědickém řízení, ale stanovisko poškozených, kteří se nepravdivými tvrzeními dovolatele nenechali uvést v omyl. Za nedůvodné považuje také námitky, podle kterých jednání dovolatele nesměřovalo k dokonání trestného činu bezprostředně. Dovolatel svým jednáním již začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu podvodu. Závěry dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 4 Tdo 968/2014 na předmětnou trestní věc nedoléhají.

Vzhledem k tomu, že k dokonání trestného činu nedošlo, považuje státní zástupce za bezpředmětné námitky dovolatele týkající se znaku obohacení, stejně tak námitky týkající se výše škody, reps. zamýšlené škody. Poněkud zmatečné a bezpředmětné z hlediska právní kvalifikace skutku též opakované odkazy dovolatele na dřívější jednání ukončené dne 20. 6. 2010. Zůstavitel V. Z. zemřel dne 2. 4. 2010. Námitky týkající se uložení peněžitého trestu formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze vznášet námitky směřující toliko proti druhu a výměře trestu. Takovéto skutkové námitky neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.

Vzhledem k výše uvedenému má státní zástupce za to, že dovolatel neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, resp. jeho část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný Nejvyššímu soudu repliku, ve které předestřel svůj názor, že stanovisko Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. Tpjn 305/2010 se týká případů, kdy různé osoby uplatňují v dědickém řízení práva, která mohou zkrátit dědictví nebo procesní práva účastníků. Tyto úkony činí jako účastníci nebo s úmyslem se jimi stát. Pokud tyto osoby tvrdí, že jsou nebo nejsou dědici, či někdo jiný je či není dědicem, tak to má přímý vliv do majetkové sféry ostatních dědiců. Z tohoto vyplývá, že závěry Stanoviska se uplatní na případy, kdy konkrétní osoby uvádějí nepravdivé skutečnosti a tím mohou ovlivnit počet nebo velikost dědických podílů. V projednávané věci je však situace odlišná. Obviněný nevyvíjel samostatnou aktivitu a jeho jednání nemohlo mít vliv na majetkovou sféru dědiců.

Podle dovolatele měl s tímto souviset další státním zástupcem nepochopený argument, že rozhodnutí v dědickém řízení ohledně toho, zda určitý majetek patří do dědictví, není závazné vůči třetí osobám. Ohledně konkrétních majetkových práv nedochází rozhodnutím v dědickém řízení ke konstitutivnímu rozhodnutí o jejich existenci, ale deklaruje stav zjištěný notářem. Zahrnutí pohledávek do aktiv dědictví se nedotýká práva dědiců, ani jejich práva se pohledávek domáhat. Současně dovolatel zdůrazňuje, že na základě jeho sdělení realizovaného podle § 128 OSŘ nemohlo dojít k faktickému popření existence pohledávek. Tvrzené jednání tak mohlo pouze zpochybnit právní titul pro existenci práva svědčícího dědicům. Soudy obou stupňů se specifikům dědického řízení prakticky nevěnovaly a právní úpravu vyložily nesprávně. Jednání obviněného tak nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Obviněný ke skutečnosti, že nebyl poučen, uvedl, že bez náležitého poučení nemůže nést dotčená osoba následky. Dále opakuje argumentaci z dovolání ohledně poučení a zákazu nucení k sebeobviňování a ohledně skutečností, které mu zabránily v dokonání trestného činu. Pokud se týká výše škody, k tomuto dovolatel uvedl, že státní zástupce si ve svém vyjádření protiřečí. Není možné rezignovat na požadavek zjištění výše škody, pokud tvoří jeden ze znaků skutkové podstaty. K tomuto opět opakuje svoji argumentaci z dovolání ohledně rozdělení společného jmění manželů po smrti zůstavitele.

Ohledně uložení peněžitého trestu dovolatel uvedl, že soud nesplnil svoji povinnost určit počet denních sazeb a jejich výši s přihlédnutím k závažnosti trestného činu, majetkovým a osobním poměrům pachatele a je zpravidla povinen vycházet z příjmu, který by odsouzený mohl mít za den. Tuto svoji povinnost však nesplnil. Peněžitý trest byl uložen v rozporu se zákonem, neboť nebyly provedeny důkazy svědčící o osobních a majetkových poměrech obviněného a rozsudek soudu prvního stupně je v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Na tuto situaci tak dopadá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem dovolatel uvedl, že se z uvedených důvodů neztotožňuje s vyjádřením státního zástupce a navrhuje, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 4 To 29/2019, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 45 T 1/2019, a to ve výroku A), tj. v celém rozsahu výroku o vině a o uloženém trestu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému řízení a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 4 To 29/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K námitkám uplatněným obviněným k nesprávnému právnímu posouzení skutku uvádí Nejvyšší soud následující.

Pokud se týká námitek možnosti spáchání trestného činu podvodu uvedením nepravdivých údajů v dědickém řízení, tak na předmětnou věc doléhají závěry stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 305/2010, neboť trestného činu podvodu dle § 209 tr. zákoníku se může dopustit nejen účastník dědického řízení, ale každá osoba, která v rámci dědického řízení úmyslně uvádí nepravdivé údaje s cílem obohatit sebe nebo jiného z dědictví ke škodě oprávněných dědiců. Právě takto se dovolatel snažil zasáhnout do majitelovy sféry dědiců.

Bezpředmětné jsou odkazy dovolatele na skutečnost, že výzva notáře odevzdaná společnosti G., neobsahovala poučení o povinnosti sdělit pravdu, tím není podmíněna trestní odpovědnost trestného činu podvodu.

Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že jednání dovolatele bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podvodu. Dovolatel zasíláním dopisů obsahujících nepravdivé informace o potvrzení pohledávek a předkládáním padělaným podpisem opatřených listin o údajném potvrzení pohledávek již začal uskutečňovat jednání naplňující skutkové podstaty trestného činu podvodu. Stejně tak ze skutkových zjištění soudu je zřejmé, že jednání obviněného směřovalo k jeho obohacení, případně k obohacení společnosti G.

Z hlediska zjištěného rozsahu vzniku škody (15.450.000 Kč) jako zákonného znaku pokusu trestného činu podvodu dle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je irelevantní, zda pohledávky nepřipadly do majetku poškozených z titulu dědických podílů nebo z titulu vypořádání společného jmění manželů, ke kterému dochází v dědickém řízení v případě, že mezi dědici je pozůstalý manžel.

Námitky týkající se uložení peněžitého trestu formálně deklarovanému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. K nápravě těchto vad slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však dovolatel neuplatnil. V tomto směru uplatnil dovolatel námitky skutkové, které dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají.

Pro úplnost lze poznamenat, že obviněný v rámci dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (viz citaci v bodě 4. shora). K tomu je možno uvést, že důvodem dovolání podle uvedeného ustanovení je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Za situace, kdy se námitky obviněného s výslovně uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem míjely, dílem byly zjevně neopodstatněné, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., však nemohl být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn ani ve zmíněné druhé alternativě.

Nejvyšší soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny zákonné znaky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

K návrhu obviněného na odložení, resp. přerušení výkonu napadeného rozsudku Nejvyšší soud uvádí, že předsedou senátu soudu prvního stupně mu nebyl předložen návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. S ohledem na to, jak Nejvyšší soud rozhodl, neshledal ani sám důvod postupovat podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru