Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 882/2019Usnesení NS ze dne 20.08.2019

HeslaDoprava
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Usmrcení z nedbalosti
Zavinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.882.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1 tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 882/2019-803

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2019 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 6 To 44/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 89/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 102 T 89/2017, byl obviněný J. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 22. 3. 2016 kolem 11:30 hod. v obci XY, okres Karviná, po ulici XY označené jako hlavní pozemní komunikace, ve směru od ulice XY ke křižovatce s ulicí XY a XY řídil v úseku vozovky s nejvyšší dovolenou rychlostí jízdy 50 km/h své osobní motorové vozidlo zn. Audi A6, RZ: XY, rychlostí nejméně 74 km/h, a při vjíždění do prostoru výše uvedené křižovatky v důsledku nepřizpůsobení rychlosti jízdy vozidla svým schopnostem, povaze vozovky a klimatickým podmínkám, čímž porušil §§ 4 písm. a), písm. b), 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nestačil zabránit střetu s osobním motorových vozidlem zn. VW Passat, RZ: XY, řízeným M. K. a vjíždějícím do křižovatky zleva z vedlejší pozemní komunikace ulice XY, který porušil §§ 4 písm. a), písm. b), 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a i když na tuto dopravní situaci J. Š. začal reagovat stržením řízení vozidla vpravo, přední částí jím řízeného vozidla narazil do pravé části vozidla zn. VW Passat, které se po střetu dostalo do rotace a skončilo na chodníku za křižovatkou ve směru k ulici XY, kdy vozidlo zn. Audi A6 bylo po střetu nasměrováno vpravo mimo komunikaci ulice XY a po projetí travnatého úseku čelně narazilo do sklepního okenního otvoru v obvodové zdi bytového domu čp. XY majitele R., přičemž nepřiměřená a nedovolená rychlost jízdy jím řízeného vozidla zn. Audi A6 byla jednou z podstatných příčin dopravní nehody, v důsledku které byla M. K. způsobena zranění spočívající ve zlomenině žeber vpravo, v subluxační zlomenině 6. a 7. krčního obratle s transversální míšní lézí, ve zlomenině oblouku 4. až 6. krčního obratle a v kompresní zlomenině 12. hrudního obratle, na jejichž následky dne 7. 6. 2016 zemřel, a spolujezdkyni z vozidla zn. Audi A6 V. A. byla způsobena zranění spočívající v lehkém otřesu mozku, v pohmoždění čelní krajiny a v řezné ráně na dlani pravé ruky, jež si vyžádala hospitalizaci na chirurgickém oddělení NsP Havířov v době od 22. 3. 2016 do 24. 3. 2016 bez dalšího citelného omezení v obvyklém způsobu života.

Za shora uvedený přečin uložil Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově obviněnému podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným

- J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Havířov-Město, Národní třída 967/23b, náhradu škody ve výši 42 159,50 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč,

- R. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Havířov-Město, Národní třída 967/23b, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč,

- P. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Havířov-Město, Národní třída 967/23b, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 125 000 Kč,

- nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem XY, zastoupené R. a P. K. a dále zastoupené zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Havířov-Město, Národní třída 967/23b, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 175 000 Kč,

- J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Havířov-Město, Národní třída 967/23b, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč,

- D. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Havířov-Město, Národní třída 967/23b, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 125 000 Kč,

- J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupené zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Havířov-Město, Národní třída 967/23b, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 175 000 Kč,

- Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ: 47673036, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická 108, škodu ve výši 1 051 760,50 Kč,

- R., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 3 320,50 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K., R. K., P. K., nezl. AAAAA, J. K., D. K., J. S. a Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, R., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 102 T 89/2017, podali státní zástupce a obviněný odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do všech výroků a odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 6 To 44/2019, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených J. K., P. K. a D. K. a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit náhradu škody poškozeným

- J. K., nar. XY, bytem XY, majetkovou škodu ve výši 26 784,50 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč,

- P. K., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50 000 Kč,

- D. K., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50 000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K., P. K. a D. K. se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 6 To 44/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků rozsudku z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to zejména s ohledem na posouzení míry jeho zavinění dopravní nehody a stanovením příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a úmrtím poškozeného. Namítá, že mohlo být také zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, když soudy nepřihlédly dostatečně k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

Následně dovolatel konstatuje, že ve věci byly vypracovány 3 znalecké posudky, které se od sebe liší v stanovení rychlosti obou vozidel před i při nárazu. Namítá, že se nemůže ztotožnit se závěry soudů o podílu viny mezi ním a poškozeným na dopravní nehodě 50:50, když zdůrazňuje, že poškozený měl na křižovatce zastavit a dát mu přednost v jízdě. Samotné porušení této povinnosti může vést k fatálním následkům, přičemž podle jeho názoru poškozený porušil povinnost vyššího stupně. Zdůrazňuje, že nedodržení povinnosti maximální povolené rychlosti nevede samo o sobě k fatálním následkům, tyto jsou spojeny až s konkrétními okolnostmi případu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 944/2015). Poukazuje na naprostou přehlednost úseku, nízký provoz, dobrou viditelnost a dobrý stav vozovky. Nesouhlasí s tvrzením, že by překročení rychlosti o 56 % ztížilo možnost poškozeného k dání přednosti v jízdě, neboť tento měl dostatečnou možnost k zhodnocení situace. Vyjadřuje i nesouhlas s tím, že nehodě mohl zabránit, pokud by jel povolenou rychlostí, když byla nevhodně zvažována reakční doba v revizním posudku. Reakční doba má vliv na posouzení míry zavinění. Obviněný uvádí, že nemohl protiprávní jednání poškozeného předvídat v souladu s principem omezené důvěry dopravě. Navíc z jeho strany povolený zákonný limit rychlosti nebyl překročen extrémně. Nehodě mohl zabránit poškozený, kdyby se náležitě rozhlédl při zastavení v křižovatce, neboť by na přehledném úseku jeho automobil viděl. Za běžné nepovažuje skutečnost, že by řidiči měli odhad pouze na pohyb vozidel v zákonném limitu a nerozpoznali, zda automobil se přibližuje rychleji nebo pomaleji. On mohl spoléhat na splnění povinnosti poškozeného (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 214/2010), přičemž přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici nezaniká ani v důsledku jeho vyšší rychlosti. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 38/2009 by bylo možno jeho odpovědnost shledat jen v případě extrémního překročení rychlosti s dalšími okolnostmi. Podle jeho názoru soudy tedy nezákonně dospěly k závěru o jeho zavinění. Rovněž nepřihlédly k judikatuře Nejvyššího soudu, čím došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Ve vztahu ke smrti poškozeného namítá, že nebyla nařízena pitva, takže není vyloučeno, že sekundární infekce vznikla z příčin, které mu nelze přičítat. Poškozený se dlouhodobě léčil již před dopravní nehodou, proto nelze s určitostí vyloučit, že nezemřel v důsledku běžné infekce pojící se s poúrazovým stavem. Obviněný má za to, že nebyl prokázán příčinný vztah mezi nehodovým dějem a úmrtím poškozeného a že tedy nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 6 To 44/2019, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 102 T 89/2017, a vrátil věc k novému projednání krajskému soudu se závazným právním závěrem.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 1 NZO 663/2019, nejprve shrnul ve zkratce dosavadní průběh řízení, posléze uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jeho naplnění.

Následně především konstatuje, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku pouze opakuje námitky uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Státní zástupce vymezuje obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvádí, že v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění soudů.

Podle státního zástupce převážná část dovolací argumentace spočívá v polemice ohledně způsobu hodnocení důkazů a se skutkovými závěry na základě tohoto hodnocení učiněnými, takže tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. V tomto směru poukazuje např. na námitku ohledně třech znaleckých posudků z oboru dopravy, když zdůrazňuje, že právě s ohledem na primární nesoulad znaleckého posudku vypracovaného orgány činnými v trestním řízení a znaleckého posudku předloženým obhajobou, byl vypracován revizní znalecký posudek, ze kterého soudy při formování skutkového děje vycházely. Mimo dovolací důvod je rovněž námitka nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, že pokud by jel povolenou rychlostí, tak by mohl nehodě zabránit. Obdobného charakteru je námitka, že nebyl dostatečně prokázán příčinný vztah mezi nehodovým dějem a smrtí poškozeného, neboť obviněný vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Zdůrazňuje, že ačkoli nebyla provedena pitva poškozeného, tak ze znaleckého posudku je nepochybné, že zranění poškozeného ho od samého počátku ohrožovala na životě, a přestože byl léčen pro tzv. Bechtěrevovu chorobu, totožná poranění i následnou léčbu s fatálním průběhem mohla utrpět i osoba zcela zdravá. Úmrtí poškozeného bylo dle znalců ze soudně lékařského hlediska v bezprostřední příčinné souvislosti s dopravní nehodou a poškozený by nezemřel, pokud by k ní nedošlo, přičemž odkazuje na judikaturu, např. rozhodnutí publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr. Státní zástupce připomíná, že smrt poškozeného je v příčinné souvislosti s jednáním pachatele i tehdy, jestliže nastala v důsledku úrazu zaviněného pachatelem, ke kterému posléze přistoupily další zdravotní komplikace. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se tedy nepřerušuje tím, že k jednání pachatele přistoupila další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku. Příčinná souvislost by byla přerušena jen tehdy, jestliže by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. S ohledem na uvedené se státní zástupce domnívá, že příčinný vztah mezi nehodovým dějem a úmrtím poškozeného byl beze zbytku naplněn a prokázán.

Chybějící námitku zavinění pod vytýkaný dovolací důvod s velkou dávkou benevolence podle státního zástupce lze podřadit, avšak tato námitka je zjevně neopodstatněná. Především uvádí, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zjištěné závěry srozumitelně rozvedl a zjistil správně skutkový stav věci. Podle závěrů revizního znaleckého posudku z oboru dopravy obviněný překročil povolenou rychlost téměř o 50 %, když lze polemizovat i s vyjádřením dovolatele ohledně toho, zda se jednalo či nejednalo o překročení extrémní. Bezpochyby však šlo o překročení rychlosti v obci velmi výrazné, čímž dovolatel porušil povinnosti řidiče vymezené v § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu). Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci je namístě považovat za porušení důležité povinnosti řidiče. Samotný poškozený pak porušil povinnosti uložené § 4 písm. a), b) a § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť při vjezdu do křižovatky obviněnému nedal přednost v jízdě. Také jím nerespektované povinnosti je namístě označit za důležité. Významné překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci bylo takovou příčinou, bez které by k následku nedošlo. Pokud by se totiž pohyboval obviněný povolenou rychlostí, obě vozidla by se bezpečně vyhnula. O vině obviněného tedy není pochyb, resp. že se zavinění dovolatele podílelo na smrtelné nehodě relevantním způsobem, přičemž soudy vyvodily správný závěr o spoluzavinění obou aktérů na způsobené dopravní nehodě. Státní zástupce upozorňuje na skutečnost, že v případě, že by míra spoluzavinění poškozeného byla nulová či v porovnání s obviněným výrazně menší, muselo by být jednání dovolatele právně kvalifikováno již podle odst. 2 (§ 143 tr. zákoníku), tedy jako porušení důležité povinnosti.

Současně státní zástupce doplňuje, že pokud řidič přijíždějící po hlavní silnici jede rychlostí povolenou či přiměřenou a řidič přijíždějící po vedlejší silnici mu přednost v jízdě nedá, je v obvyklých případech odpovědný řidič z vedlejší silnice. Pokud však řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi může nést odpovědnost právě i řidič jedoucí po hlavní pozemní komunikaci. Poukazuje na skutečnost, že v době, kdy se poškozený rozhodoval, zda do křižovatky vjede či nikoliv, byl obviněný vzdálen 78 m, takže poškozený mohl správně vyhodnotit, že to je vzdálenost dostatečná pro bezpečné projetí křižovatky, a neměl povinnost předpokládat, že obviněný se pohybuje mnohem vyšší rychlostí, než je v daném místě povoleno.

V závěru vyjádření navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stejný souhlas udělil i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Ten naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném posouzení míry viny na nehodovém ději (50:50), v nesouhlasu se závěry revizního znaleckého posudku z oboru dopravy a v otázce zavinění a v neprokázání příčinné souvislosti mezi nehodovým dějem a úmrtím poškozeného.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace má procesní charakter. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitku týkající se otázky příčinné souvislosti a s jistou velkou dávkou tolerance otázku zavinění.

Primárně ovšem obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný se podílel na nehodovém ději stejnou měrou jako poškozený, přičemž porušení jeho povinností řidiče představovalo podstatnou příčinu dopravní nehody, když tento vjel do křižovatky nejméně o více jak 48 % rychleji, než byla povolená rychlost. Obviněný tedy jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy prvního stupně a druhého stupně, konktrétně zejména s hodnocením revizního znaleckého posudku z oboru dopravy, když podle jeho názoru je za dopravní nehodu výlučně odpovědný poškozený, který mu nedal z vedlejší ulice přednost. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněný ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, přičemž následně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů byl obviněný uznán vinným a jak se vypořádal s obhajobou obviněného. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 9-11, body 13. – 20. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když ovšem neodkázal pouze na jeho rozhodnutí, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 4-8 , bod 6. – 15. rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jaké uplatnil v předchozích řízeních, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Pokud obviněný dále zpochybňuje závěry revizního znaleckého posudku z obory dopravy, odvětví silniční dopravy, je třeba konstatovat, že se jedná, jak již bylo naznačeno, o námitku do skutkových zjištění, takže tato nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že právě rozpory mezi znaleckými posudky provedenými orgány činnými v trestním řízení a obhajobou ohledně příčiny dopravní nehody, vedly k vypracování revizního znaleckého posudku. Zpracovatelé tohoto revizního znaleckého posudku byli velmi podrobně ke svým závěrům vyslechnuti v rámci hlavního líčení, na svých závěrech setrvali a přesvědčivým způsobem je zdůvodnili, přičemž se vypořádali i se závěry předchozích znalců. Samotná skutečnost, že obviněný s jejich závěry nesouhlasí, nemůže jejich závěry zpochybňovat.

Jak již bylo shora naznačeno, obviněný uplatnil právně relevantně námitku prokázání příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a úmrtím poškozeného, byť obviněný částečně vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal, když příčinná souvislost představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah bude naplněn, jestliže by bez účastnického jednání pachatele nedošlo k dokonání nebo alespoň k pokusu o hlavní delikt buď vůbec, anebo by k němu sice došlo, ale jinak, než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníkova jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 366). Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal (gradace příčinné souvislosti). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.

Z pohledu shora naznačených závěrů bylo přistoupeno k námitkám obviněného. Obviněný především namítá, že nebylo prokázáno, že mezi úmrtím poškozeného a dopravní nehodou je příčinná souvislost, neboť nebyla provedena jeho pitva. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a smrtí poškozeného byla prokázána znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., a MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., ze dne 15. 2. 2017, když z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že zpracovatelé si byli vědomi zdravotního stavu obviněného před dopravní nehodou a tento při formulování svých závěrů vzali v úvahu. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 7, bod 12. rozsudku). Navíc je třeba uvést, že ve své podstatě konkrétně zvolená argumentace jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů.

Ve vztahu k námitce zavinění dopravní nehody obviněným a poškozeným v podílu 50:50 musí Nejvyšší soud konstatovat, že z povahy uplatněné argumentace je zřejmé, že převážná část spočívá v napadání skutkových závěrů revizního znaleckého posudku C 1648 zpracovaného Vysokým učením technickým v Brně, Ústavem soudního inženýrství, ze dne 25. 4. 2018 (č. l. 545-639), takže stojí mimo zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že v dané věci byl, jak již bylo naznačeno, vypracován revizní znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, přičemž z jeho závěrů soudy nižšího stupně při zjištění skutkového stavu vycházely. Předmětný znalecký posudek operoval se dvěma variantami možného průběhu nehodového děje, a přestože se znalcům jevila jako přijatelnější a technicky možnější varianta č. 2, tj. že poškozený na křižovatce se značkou STOP, dej přednost v jízdě, zastavil, nakonec soudy pracovaly s variantou pro obviněného příznivější, tj. že obviněný jel rychlostí asi 78 km/h, nejméně ovšem 74 km/h a že poškozený na dopravní značku STOP, dej přednost v jízdě, nezastavil a křižovatkou projel bez úplného zastavení. Zvolená varianta předpokládá porušení povinnosti poškozeného podle § 4 písm. a), b) a § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu, když poškozený se na vzniku dopravní nehody podílel tím, že nedal obviněnému přednost v jízdě. U obviněného tato varianta předpokládá jeho podíl viny na způsobené dopravní nehodě v rychlé jízdě, když na základě upřesnění svých závěrů dospěli zpracovatelé revizního znaleckého posudku k závěru, že obviněný jel rychlostí v rozmezí 74-82 km/h. Zde se ještě sluší poznamenat, že závěry zpracovatelů ohledně vysoké rychlosti jízdy obviněného do křižovatky potvrzují rovněž svědecké výpovědi přítomných svědků, kteří uvedli, že auto obviněného bylo slyšet již z dálky, že obviněný jel vysokou rychlostí, přičemž rychlost jeho vozidla odhadli na okolo 80-90 km/h. Tedy i v případě, že by obviněný jel rychlostí „pouze“ 74 km/h (vyjádřeno ve skutku), byla jeho rychlost o 48 % vyšší nežli maximální povolená rychlost v obci, která činí 50 km/h. Takové překročení povolené rychlosti představuje výrazné překročení povolené rychlosti v obci. Obviněný tedy nepochybně nese svůj podíl viny na předmětné dopravní nehodě odpovídající míře spoluzavinění poškozeného, neboť svým vozidlem jel nepřiměřenou rychlostí výrazně převyšující povolenou rychlost v obci a porušil tak § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Vysoká a nepřiměřená rychlost jízdy obviněného byla jednou z podstatných příčin dopravní nehody, když pokud by obviněný jel dovolenou rychlostí, tak by k dopravní nehodě vůbec nedošlo. Soudy nižšího stupně tedy zcela správně a řádně určily míru zavinění 50:50 ve vztahu obviněný a poškozený.

Ve vztahu k námitce obviněného, že odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici lze shledat pouze v případě extrémního překročení rychlosti ve spojení s dalšími okolnostmi konkrétní situace, a tedy že u něho nemůže být dáno zavinění, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. Lze připustit, že takový závěr vyplývá z namítané judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 214/2010, 7 Tdo 38/2009), která obecně stanoví, že na řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice je kladena vyšší míra opatrnosti a že obvykle je odpovědnost za střet a další případné následky na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1156/2010). Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že shora obhajobou citovaná judikatura Nejvyššího soudu se vztahovala k naplnění znaku porušení důležité povinnosti jako znaku kvalifikované skutkové podstaty ve vztahu ke kolizi porušení dvou povinností silničního provozu, tedy vyšší rychlosti jízdy a nezastavení na značce STOP, dej přednost v jízdě. Proto je třeba považovat námitku za neopodstatněnou. V tomto směru je třeba odkázat na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které řešilo jisté rozdíly v rozhodovací praxi soudů týkající se možnosti naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za situace, jestliže se na vzniku následku podílelo více příčin z pohledu gradace příčinné souvislosti. Podle tohoto citovaného rozhodnutí „K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“ Z tohoto citovaného usnesení zároveň vyplývá, že byť míra porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici není extrémního charakteru, není vyloučena jeho trestní odpovědnost za způsobený následek na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu. Jinak řečeno, pokud jak poškozený, tak obviněný porušili své povinnosti v dopravě obdobnou mírou, lze jednání obou postihnout v základní skutkové podstatě. Naznačené řešení odpovídá nakonec tomu, co plyne z rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., neboť to vyjma výlučné (trestní) odpovědnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici počítá i s možností jeho spoluodpovědnosti za případnou kolizi vozidel, jejímž právním vyjádřením by měla být se zřetelem ke shora rozvedeným teoretickým závěrům stran posuzování naplněnosti znaku porušení důležité povinnosti kvalifikace jeho činu „jen“ podle základní skutkové podstaty. Z uvedeného je tedy nepochybné, že pokud řidič jedoucí po hlavní silnici výrazně překročil povolenou rychlost, ovšem nikoliv extrémně, není vyloučena jeho trestní odpovědnost v základní skutkové podstatě, byť je třeba hodnotit další zjištěné skutečnosti, týkající se např. místa kde ke kolizi došlo, denní doby kolize, výhledových podmínek apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1239/2017).

Z pohledu shora naznačených východisek soudy nižších stupňů postupovaly, když při respektování zásady gradace příčinné souvislosti jednání obviněného posoudily v základní skutkové podstatě jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv v kvalifikované skutkové podstatě jako porušení důležité povinnosti. Soudy nižších stupňů správně především shledaly, že obviněný překročil maximální povolenou rychlost v obci výrazně. V dané souvislosti je třeba podotknout, že stanovená rychlost 50 km/h v obci je určena s ohledem na vyskytující se školy a školky, kde se pohybují děti, ale i ostatní účastníky silničního provozu, jako např. starší, hůře se pohybující osoby, maminky s kočárky, užší vozovku, vystupující cestující z autobusů a prostředků hromadné dopravy aj., takže zde objektivně hrozí vyšší nebezpečí jejich zranění v případě dopravní nehody než mimo obec. Současně je třeba říci, že většina řidičů v obci zcela důvodně očekává, že ostatní řidiči dodržují pravidla silničního provozu, zejména pak stanovenou maximální rychlost, právě s ohledem na zvýšené riziko srážky vozidla s chodcem, ale i ostatními účastníky silničního provozu. Obecně pak platí, že výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§ 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích), neboť má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. Ustálená judikatura obvykle operuje ve vztahu s prolomením odpovědnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší komunikace a porušením důležité povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici s extrémní rychlostí vozidla přijíždějícího do křižovatky po hlavní silnici, což v procentuálním měřítku znamená 70 %. V projednávaném případě jel obviněný rychlostí výrazně vyšší, než je povolena v obci, když jel nejméně o 48 % rychleji, nežli je maximální povolená rychlost. Obviněný tedy nejméně skoro o 50 % překročil povolenou rychlost v obci, konkrétně ve městě, kde lze zpravidla očekávat větší silniční provoz, větší pohyb chodců, takže překročení povolené rychlosti výrazně zvyšuje nebezpečí střetu s ostatními účastníky a způsobení fatálních zranění jiných osob. Navíc k jednání obviněného došlo v poledne, tedy v době, kdy se ve městě pohybuje více osob. Proto lze uzavřít, že ze strany obviněného se jednalo o výrazné překročení rychlosti, což samo o sobě představuje porušení důležité povinnosti. Protože ovšem i poškozený porušil důležitou povinnost podle § 4 písm. a), b) a § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu, tak nebylo možno posoudit jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno dříve, což ovšem nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, když podíl zavinění obviněného a poškozeného byl stejný, tj. 50:50.

K námitce obviněného ohledně neprokázání zavinění a odkazu na tzv. princip omezené důvěry v dopravě je třeba uvést, že tato námitka je sice uplatněna právně relevantním způsobem, ale je zjevně neopodstatněná. Zásada tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.) vyjadřuje, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný sice mohl spoléhat na to, že řidič motorového vozidla přijíždějící po vedlejší pozemní komunikaci je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči vozidlům pohybujícím se po hlavní silnici, dodržovat dopravní značení a těmto vozidlům dát přednost v jízdě. Tento předpoklad ovšem obviněného neopravňoval k tomu, aby výrazně překročil rychlost v obci, nejméně o 48 %, když toto překročení povolené rychlosti ohrožovalo nejen řidiče přijíždějící z vedlejší silnice, ale i ostatní účastníky silničního provozu. Navíc v praxi mohou však nastat situace, kdy i nerespektování přednosti v jízdě může být způsobeno neočekávaným a nepředvídatelným příjezdem jiného vozidla po hlavní silnici zcela nepřiměřenou rychlostí, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011). Současně je třeba zdůraznit, že i poškozený s ohledem na zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě mohl zcela důvodně předpokládat, že vozidla přibližující se ke křižovatce po hlavní silnici budou dodržovat specifika jízdy v obci a přinejmenším dodrží stanovenou maximální povolenou rychlost 50 km/h, byť mohl počítat i určitým způsobem s tím, že ji mohou zcela nepatrně překročit, ovšem nikoliv výrazně.

Obviněný ve vztahu k námitce zavinění dále velmi stručně uvádí, že nemohl vědět, že způsobí uvedený následek. Za takové situace se Nejvyšší soud může s argumentací obviněného vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), neboť není úkolem Nejvyššího soudu si dotvářet dovolací argumentaci, toto zajišťuje povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení obhájcem (§ 265h odst. 2 tr. ř.). Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný jednal v nedbalosti vědomé [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Vědomá nedbalost je založena na tom, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Při vědomé nedbalosti tedy pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli – i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012). Objektivní hledisko je v projednávaném případě dopravní nehody vymezeno předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích, obecně pak požadavkem dodržovat opatrnost přiměřeně daným okolnostem a situaci. Subjektivní hledisko potom představuje možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik následku s trestněprávní relevancí.

Při aplikaci shora uvedených obecných východisek na posuzovaný případ lze soudům obou stupňů přisvědčit v závěru, že rozhodující příčinou předmětné dopravní nehody bylo jednání obviněného, který si v kritickou dobu nepočínal v souladu se zákonem o silničním provozu, jel nepřiměřeně vysokou rychlostí v obci a to za situace, kdy místo nehody znal, byl si vědom toho, že je zde větší pohyb účastníků silničního provozu, což i vzhledem k době jízdy musel předpokládat a bez přiměřených důvodů spoléhal, že nemůže dojít k dopravní nehodě. Nic na těchto závěrech nemění dokonce ani skutečnost, že poškozený podle první varianty revizního znaleckého posudku, ze kterého bylo při formulování skutkového stavu vycházeno, na značce STOP, dej přednost v jízdě, nezastavil. Jak je zcela správně uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně, kdyby obviněný dodržel maximální stanovenou rychlost, ke střetu vozidel poškozeného a obviněného, potažmo ke smrti poškozeného, by nedošlo, vozidla by se minula, což potvrzují rovněž závěry revizního znaleckého posudku.

Právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný rovněž dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Nevyšší soud ani Ústavní soud oprávněn zasahovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Nejvyšší soud nemůže souhlasit tedy ani s námitkou obviněného, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 8. 2019

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Vypracovala

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru