Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 869/2020Usnesení NS ze dne 19.08.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.869.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 869/2020-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 dovolání obviněného V. S., nar. XY ve XY, státní příslušnosti Ukrajina, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 31 To 55/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 60/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 2 T 60/2018, byl obviněný V. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 2. 9. 2017 v 19:55 hod. řídil osobní vozidlo zn. Renault Laguna, rz: XY po silnici č. XY v obci XY ve směru od XY s odbočením doprava na parkovací plochu vedle objektu čp. XY, a při vyjíždění z parkovací plochy zpět na silnici č. XY při odbočování doleva v rozporu s § 23 odst. 1 zákona o silničním provozu nedal přednost v jízdě osobnímu vozidlu zn. Škoda Fabia, rz: XY, přijíždějícímu zleva, řízenému P. Š., narozeným dne XY, čímž došlo ke střetu přední části jeho vozidla s pravým bokem vozidla Škoda Fabia, čímž způsobil P. Š., narozené dne XY, spolujezdkyni ve vozidle Škoda Fabia, distorzi krční páteře vyžadující lékařské ošetření s nutností užívání krčního límce ode dne 6. 9. 2017 po dobu 10 dní a škodu na vozidle Škoda Fabia ve výši 28.900,- Kč,

a výše uvedeného jednání se dopustil, přestože rozhodnutím Městského úřadu v Turnově vedeném pod č.j. OD/16/27829/RDC ze dne 5. 9. 2016, které mu bylo doručeno dne 16. 9. 2016, v právní moci dne 31. 10. 2016, byly zamítnuty námitky ve věci bodového hodnocení řidičů a potvrzení záznamu 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem o silničním provozu ke dni 23. 6. 2016, a tedy pozbyl řidičské oprávnění vyžadované k řízení motorových vozidel.

2. Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Liberci obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO 471 14 304, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, škodu ve výši 1.249, - Kč.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 2 T 60/2018, podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 31 To 55/2020 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítnul.

2.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 31 To 55/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovaný důvod dovolání dovozuje z toho, že rozhodnutí soudu druhého stupně je založeno na nesprávném hmotně právním posouzení, když soudům nižších stupňů současně vytýká, že skutková zjištění nejsou podpořena jediným přímým důkazem. Podle dovolatele soudy skutková zjištění nahradila svými subjektivními úvahami. Zdůrazňuje, že poškozená Š. ho při hlavním líčení neztotožnila jako řidiče vozidla, přičemž soud tuto skutečnost zcela pominul, a současně vyhodnocuje výpověď svědkyně B. Dovolatel má za to, že z odůvodnění rozsudku soudu nevyplývá, proč byla jeho skutková verze vyloučena, v čemž shledává porušení zásady in dubio pro reo, jakožto i jeho práva na spravedlivý proces.

6. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ruší napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 31 To 55/2020, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby podle § 265m tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.

7. Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 7. 8. 2020. Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

3.

Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

4.

Důvodnost dovolání

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

10. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

13. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek je vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz bod 26. rozsudku soudu prvního stupně; bod 10. usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

14. Přesto lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (týkající se totožnosti řidiče vozidla Renault Laguna, jakožto i osoby na kamerovém záznamu), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Ani namítané porušení zásady in dubio pro reo není způsobilé založit přezkumnou pravomoc dovolacího soudu, když toto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o pravidlo procesního charakteru, týkající se skutkových otázek.

15. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje dovolací soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil (viz body 26.-27. rozsudku), když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (např. výpovědi účastníků dopravní nehody P. Š. a P. Š., výpovědi svědků J. L., R. B. a policisty L. K., J. D., L. K., V. J., a dalších důkazů - kamerové záznamy zachycující pozemní komunikaci spolu s dopravní nehodou, záznamy z přilehlé ubytovny, fotodokumentaci z místa zajištění vozidla Renault Laguna a jiné listinné důkazy), když se zabýval i osobou údajného řidiče osobního vozidla – N. H., jakožto i skutečnou totožností osoby, jež zapříčinila předmětnou dopravní nehodu. Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný, jak již bylo naznačeno uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu uplatněných námitek obviněného (viz bod 9. – 11. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

16. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).

17. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Stran argumentace dovolatele, že poškozená Š. ho během hlavního líčení neztotožnila jako řidiče vozidla, předně dovolací soud zdůrazňuje, že tato skutečnost již byla soudy nižších stupňů logicky vysvětlena a Nejvyšší soud na jejich úvahy odkazuje. Svědkyně, jakožto účastnice předmětné dopravní nehody, utrpěla při srážce vozidel zranění páteře a s řidičem vozidla, jež nehodu způsobilo, nekomunikovala, což tvrdila od počátku zahájení trestního stíhání. Pokud svědkyně ve své výpovědi v hlavním líčení (viz č. l. 175) uvedla, že si nepamatuje, že by se její přítel s někým po vystoupení z auta bavil, pak to nevylučuje pravdivost výpovědi svědka P. Š. Absence povědomí poškozené o tom, zda se řidiči vozidel spolu vzájemně po nehodě bavili, je pochopitelná, neboť po nehodě nevěnovala pozornost tomu, co se dělo vně auta, ale sobě a svému zranění. Skutečnost, že tato svědkyně neztotožnila obviněného jako řidiče vozidla není v posuzované věci klíčová, neboť svědek P. Š., který po nehodě s řidičem vozidla komunikoval, v hlavním líčení obviněného jednoznačně identifikoval jako řidiče daného vozu (viz č. l. 175). Navíc jak již zdůraznil soud druhého stupně, výpověď svědka Š. nestojí osamoceně, když průběh nehody zachytily i kamery, včetně následného pohybu obviněného v ubytovně i v jejím prostoru.

18. Ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně B. (č. l. 223-224) Nejvyšší soud zdůrazňuje, že svědkyně obviněného neidentifikovala jen podle tvaru nohou (tzv. do „o“) jak se snaží naznačit dovolatel. Svědkyně obviněného jednoznačně rozpoznala, neboť u nich na ubytovně dříve bydlel, přičemž i následně na ubytovnu docházel pravidelně, neboť platil nájem za dva klienty, kteří tam v té době bydleli. Jeho osobu tedy znala. Po přehrání kamerového záznamu v hlavním líčení uvedla, že osobu na záznamu může 100 % označit jako obviněného, přičemž logicky zdůvodnila, podle čeho jej identifikovala. Na tomto místě je třeba dodat, že osoba, která je zachycena na kamerových záznamech, je stejná, jako ta, kterou policejní orgány našly u motorového vozidla Renault Laguna. Tato skutečnost je zcela evidentní z fotodokumentace a kamerového záznamu (obojí na č. l. 12), či snímků z kamerového záznamu (č. l. 26-27), neboť se jedná o osobu ve zcela totožném oblečení – tmavé boty s bílou podrážkou, modré rifle, bílé tričko s modrým pruhem na ramenou a po stranách trupu a s červeným pruhem na hrudi, a se zcela totožnými vlasy – hnědé a krátké. Je proto nepochybné, že na kamerových záznamech z místa nehody je stejná osoba, kterou následně ztotožnila policejní hlídka na místě nalezení osobního vozidla jako obviněného. Obviněný tak nebyl identifikován jako osoba na kamerových záznamech pouze výpovědí svědkyně B., nýbrž i prostou komparací těchto záznamů s fotografiemi, jež policie pořídila při ztotožnění osoby V. S. při kontrole řidiče.

19. Dovolací soud proto stručně rekapituluje, že dovolatel byl jednoznačně ztotožněn jako řidič vozidla, které způsobilo dopravní nehodu, výpovědí svědka P. Š., výpovědí svědkyně R. B., a současně kamerovým záznamem z budovy č. p. XY v XY a fotodokumentací policie. Provedeným dokazováním bylo rovněž spolehlivě vyloučeno, tvrzení obviněného, že vozidlo řídil N. či N. H., když obviněný k této osobě neposkytnul žádné další údaje (telefonní kontakt, adresu) a především tato osoba neprochází žádnými registry (viz sdělení cizinecké policie na č. l. 186) na území ČR.

20. K argumentaci obviněného zásadou in dubino pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).

21. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba ovšem zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

22. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.

23. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 8. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru