Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 85/2021Usnesení NS ze dne 09.02.2021Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.85.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 85/2021-627

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2021 o dovolání obviněného J. V., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 55 To 308/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 45/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 1 T 45/2019, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„když obžalovaného J. V. dne 31. 8. 2017 v areálu Fakultní Nemocnice XY vyhledal poškozený M. Š., tak mimo jiné obžalovaný J. V. lhal poškozenému, že poskytne-li mu poškozený peníze, tak mu je do 15. 11. 2017 vrátí i s odměnou přibližně ve výši 20% z poskytnuté částky, neboť již po dobu několika let obchoduje výnosně a bezproblémově s naftou a dále mu sliboval, že přestane poškozeného M. Š. obtěžovat L. P., s nímž byl poškozený M. Š. v rozepři, poškozený M. Š. mu uvěřil a po dalších telefonátech obžalovaného J. V. mu předal postupně v několika částkách celkem částku 840 000 Kč, přičemž mu obžalovaný J. V. lhal, že peníze vrátí do 15. 11. 2017 i se zhodnocením ve výši cca 160 000 Kč, a dále blíže neurčeného dne nejpozději do listopadu 2017 částku 30 000Kč, přičemž mu obžalovaný J. V. lhal, že potřebuje peníze na léčbu své nemocné matky a že je vrátí,

čímž způsobil poškozenému M. Š. celkovou škodu ve výši 870 000 Kč,

a takto obžalovaný J. V. jednal, když neměl pravidelný ani dostatečný příjem, ani žádný majetek, ze kterého by mohl vrátit poškozenému poskytnuté peníze, a byly proti němu vedeny exekuční řízení, dosud nahradil poškozenému škodu částkou ve výši 15 000 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. Š., nar. XY, bytem XY, částku 855 000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. Š., nar. XY, bytem XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 1 T 45/2019, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením, kterým odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný J. V. podal následně prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje v tom, že jako člen senátu odvolacího soudu rozhodovala jeho věc JUDr. Michaela Burešová. O obsazení senátu odvolacího soudu, a tedy také o osobě JUDr. Burešové, se obviněný dozvěděl až při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 4. 12. 2019. V tomto okamžiku mu však nebyl znám důvod jejího vyloučení, který zjistil až na základě opatření relevantních informací po veřejném zasedání, a proto tento důvod nemohl být v předchozím řízení (před vydáním napadeného usnesení) namítnut. JUDr. Burešová byla a je dle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonání úkonů trestního řízení, neboť lze mít pochybnosti, že pro poměr k obviněnému, jehož se řízení přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony z její strany v řízení učiněné, včetně vydání napadeného usnesení vlivem její rozhodovací pravomoci, nemohou být podkladem pro vyřízení věci. Poměr JUDr. Burešové k obviněnému vede přes pana V. K. Obviněný pro K. pracoval v rámci jeho organizované skupiny zaměřující se na dovoz lehkých topných olejů. Z tohoto důvodu také došlo k činům obviněného, pro které byl v dřívější době odsouzen. Obviněný v rámci svých předchozích odsouzení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, když právě v důsledku toho byl V. K. usvědčen a pravomocně odsouzen spolu s obviněným v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 56 T 23/2000, ve spojení s řízením vedeném u Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 40/01. Z tohoto důvodu se stala životním posláním K. msta obviněnému. V dovolání obviněný cituje části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 69 T 1/2016 a uvádí, že tyto pasáže jednoznačně potvrzují motivaci K. přivodit obviněnému usvědčení z trestné činnosti.

Význam má dle obviněného také skutečnost, že v nadepsaném řízení vystupuje jako zmocněnec poškozeného M. Š., Mgr. Pavel Švesták. O tomto Mgr. Švestákovi Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 1. 3. 2017, č. j. 5 To 66/2016-1962, na str. 25 uvádí, že „jde o osobu napojenou na K., který se prokazatelně věnoval obstarávání veškerých materiálů proti obžalovanému“. Mgr. Švesták sám uvedl, že pana K. zná asi 30 let a připustil, že jej zastupoval. JUDr. Burešová rozhodla o podmíněném propuštění K. z výkonu trestu odnětí svobody uloženého právě ve výše zmíněném řízení vedeném Městský soudem v Praze pod sp. zn. 56 T 23/2000, ve spojení s řízením vedeném u Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 40/01, kdy se jednalo o odsouzení společně s obviněným (příprava trestného činu vraždy novináře S. Č.). JUDr. Burešová takto rozhodla v rozporu s právními předpisy, na základě čehož byl K. propuštěn na svobodu o dva roky dříve. Za toto pochybení jí byla v rámci kárného postihu na základě kárné žaloby ministra spravedlnosti uložena důtka. S ohledem na uvedené obviněný namítá, že nejde v žádném případě pouze o pochybnosti o poměru a motivech JUDr. Burešové k obviněnému, neboť tato již dříve prokazatelně a protiprávně jednala, a to dokonce v rámci své profese při rozhodování soudu, v zájmu K., který opět zcela prokazatelně vyvíjel a vyvíjí značnou snahu o dosažení odsouzení obviněného.

Obviněný dále upozorňuje na to, že odvolací soud řádně neprojednal jeho odvolání, které namítalo celou řadu vad rozsudku soudu prvního stupně. Tyto námitky směřovaly také mimo jiné proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, když odvolací soud se s nimi vypořádal naprostým zkreslením důkazů a manipulací s nimi. Odvolací soud se totiž svou vlastní argumentací vypořádává s odvoláním pouze v odst. 11. odůvodnění svého usnesení. Ohledně klíčové otázky, zda mohl obviněný v době přebírání peněz od poškozeného reálně očekávat, že bude schopen své závazky hradit řádně a včas podle sjednaných podmínek, se odvolací soud opírá o bezobsažný argument, že neměl dostatečnou záruku pro vrácení peněz, když následně poškozenému vrátil jen nepatrnou částku (15.000 Kč) a když v předchozí době obchody nerealizoval. Výše uvedená skutečnost není důkazem o úmyslném uvedení poškozeného v omyl. Vrcholem je pak argumentace odvolacího soudu o tom, že z opisu rejstříku trestů vyplývá, že obviněný byl do 31. 3. 2015 ve výkonu trestu odnětí svobody, a proto nemůže obstát jeho obhajoba, že byl s panem K. od roku 2014 v telefonickém kontaktu. Obviněný byl ve skutečnosti od února 2012 do 14. 8. 2014 na svobodě a nikoliv ve výkonu trestu odnětí svobody, jak uvádí odvolací soud, a proto je tato zásadní argumentace odvolacího soudu zcela evidentně nesprávná a účelově popírající znění opisu rejstříku trestů, na které se přitom výslovně odvolává. Toto hodnocení odvolacího soudu tak představuje extrémní rozpor vůči provedeným důkazům. Navíc je z toho patrné, že není nijak vyloučena logická a důkazy podložená obhajoba obviněného, který byl s panem K. S. už od roku 2014 domluvený na budoucí spolupráci, když peníze na nákup tohoto kontaktu mu předal až při setkání v listopadu 2017. Kdyby obviněný peníze nechtěl poškozenému skutečně vrátit, kontakt by přece vůbec nekupoval a nedával do investice ještě své peníze navíc. Odvolací soud tak podrobné odvolání nijak s odkazem na provedené důkazy a logické úvahy nevyvrací, což se týká i poukazu na následné přesvědčování poškozeného obviněným, že mu peníze vrátí. Navíc, kdyby obviněný skutečně nechtěl poškozenému peníze vrátit, nikdy by mu až následně po poskytnutí peněz nevystavoval vlastnoručně podepsaný dlužní úpis, aby mu tak dal efektivní zbraň proti sobě samému. Obviněný s ohledem na všechny zjištěné okolnosti v žádném případě nechtěl poškozeného připravit o peníze a doufal, že vydělají oba společně z obchodu, který měl v plánu uskutečnit. Právní posouzení skutku odvolacím soudem tak nemůže obstát.

Odvolací soud se nezabýval ani námitkou týkající se absence obohacení jako součásti objektivní stránky skutkové podstaty příslušného zločinu a nutnosti prokázání úmyslu směřujícímu k tomuto obohacení, aby mohlo k odsouzení dojít. Přitom bylo prokázáno, že obviněný peníze většího obnosu do obchodu skutečně vydal, včetně dalších nutných výdajů na cestování, uskutečnění jednání atd. Nijak se tedy obohatit nemohl. Jednal aktivně za účelem zhodnocení peněz, které od poškozeného převzal. Využil své známosti s K. S., koupil od něj doporučený perspektivní kontakt na obchodníka s naftou ve Slovinsku, tento kontakt předal obchodnici M., se kterou dříve spolupracoval a se kterou probral strategii jednání o obchodu, jel do Slovinska, aby jí byl při jednání nápomocen, kdy současně stále doufal, že se zakoupený kontakt, nevyšel-li obchod nyní z důvodu aktuálních podmínek na slovinské straně, v budoucnu zúročí. Dále nebylo nijak prokázáno, že by obviněný dělal něco jiného, než že poškozenému slíbil vrácení peněz. Vše, co měl v úmyslu udělat a co poškozenému prezentoval v rámci nakládání s penězi, takto učinil. Pouze nesplnil svůj převzatý závazek obdržené peníze vrátit ve sjednané lhůtě, neboť plánovaný obchod nevyšel. To však není uvedení v omyl a lživé tvrzení v době poskytnutí peněz. Žádné vědomé uvádění nepravdy nebylo v souvislosti s přebíráním peněz od poškozeného prokázáno. Poškozený věděl o rizikovosti plánovaného obchodu a dokonce potvrdil, že si o obviněném přečetl knihu, a tedy věděl o povaze obchodu s pohonnými hmotami. A zcela logicky muselo být poškozenému zřejmé, že když si obviněný peníze půjčuje, nemůže být v situaci, že obdrženou částku sám má. Peníze měly být poškozenému vráceny z plánovaného obchodu s naftou, o čemž poškozený věděl. Záleželo tedy na uskutečnění obchodu, o který se obviněný prokazatelně snažil. Stejně tak majetková situace obviněného neměla mít v předpokládaném vrácení peněz žádnou roli. Obviněný neměl v plánu splácet peníze poškozenému ze své výplaty nebo prodejem svého majetku, ale právě z plánovaného obchodu. Odvolací soud hledisko majetkové situace s ohledem na uvedené opouští, nicméně jinou argumentaci místo něj neuvádí. Odůvodnění napadeného usnesení je tak v tomto ohledu zcela nepřesvědčivé. Obviněný má proto za to, že v projednávaném případě u něj nelze dovodit zavinění ve formě úmyslu, neboť v žádném případě neměl kladné stanovisko k trestněprávnímu následku. Jak je popsáno výše, o uskutečnění obchodu skutečně usiloval, včetně vlastní finanční investice.

Obviněný dále namítl, že obžaloba vycházela z tvrzení poškozeného, který však byl instruován za účelem poškození obviněného. Hotovostní předávání statisícových částek obviněnému až s následným písemným potvrzením a podnikatelské aktivity poškozeného prokazují, že poškozený v žádném případě není neznalou a naivní osobou. Naopak je zřejmé, že poškozený velmi dobře věděl o povaze a rizikovosti plánovaného obchodu s naftou, do kterého chtěl investovat prostřednictvím obviněného. Ten mu slíbil vrácení peněz a jejich zhodnocení, když poškozený velmi dobře věděl, že poskytnuté peníze budou představovat vklad do obchodu, který je ze své povahy nejistý. Díky tomu nemůže dojít k naplnění omylu na straně poškozeného. Poškozený velmi dobře věděl, proč obviněnému předává peníze, a není proto namístě následná prezentace poškozeného jako podvedeného člověka, který byl uveden v omyl. Poškozenému v době předání peněz nezáleželo na konkrétních informacích, které zjevně v nějakém rozsahu dostával (věděl minimálně o záměru obchodu s naftou a jeho povaze), a to nejen přímo od obviněného, ale také od svědkyně M., která obchod následně realizovala a se kterou byl sám v kontaktu. Poškozený tedy při předávání peněz a v době snahy o realizaci obchodu v žádném případě nebyl izolován a vystavován nějakým smyšleným scénářům. O žádný podvodný úmysl a uvádění v omyl za účelem obohacení kohokoliv se tedy nejednalo. Závěrem obviněný odkázal na zásadu trestní represe jako prostředku uplatňování státní moci ultima ratio, přičemž uvedl, že ke spáchání zločinu podvodu nedošlo, a že poškozenému je k dispozici občanskoprávní řízení.

S ohledem na vše výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2019, č. j. 55 To 308/2019-401, a současně rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2019, č. j. 1 T 45/2019-334, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel namítl existenci důvodů pro vyloučení členky senátu odvolacího soudu JUDr. Burešové, a to z důvodu jejího osobního poměru k osobě obviněného. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Pro poměr k obviněnému a dalším osobám uvedeným v § 30 odst. 1 tr. ř. bude soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, jestliže je k těmto osobám ve vztahu příbuzenském nebo obdobném, ve vztahu úzce přátelském nebo naopak ve vztahu vyhraněného osobního nepřátelství. Z námitek dovolatele ovšem nevyplývá, že by jej soudkyně vůbec znala. Osobou s osobním vztahem k obviněnému má být pouze V. K., o jehož podmíněném propuštění výše zmíněná soudkyně v minulosti rozhodla. Tvrzení dovolatele jsou proto spekulacemi, které nejsou způsobilé vyvolat jakékoli pochybnosti o nepodjatosti uvedené soudkyně.

Další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku sice podává některé v obecné rovině správné výklady některých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a namítá absenci formálních znaků tohoto trestného činu, jeho námitky však nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy. Soudy při svém rozhodování vycházely ze skutkového zjištění, podle kterého šlo v předmětné věci o půjčku 840.000 Kč, kterou poškozený obviněnému poskytl pod příslibem výrazného zhodnocení půjčených peněz a jejich vrácení včetně zhodnocení ve lhůtě do 15. 11. 2017. Námitky dovolatele však vycházejí ze skutkové verze prosazované již v původním řízení, podle které mu poškozený peníze poskytl jako investici do obchodu s naftou, o jehož rizikovosti věděl. Této verzi ovšem soudy neuvěřily (bod 14. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, bod 11. odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího).

Pro úplnost státní zástupce uvádí, že skutková zjištění v podobě vymezené v soudních rozhodnutích odpovídají všem znakům trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Poškozený byl uveden v omyl, neboť vrácení peněz mu bylo přislíbeno jako „hotová věc“. Poškozený nebyl v žádném případě obeznámen o tom, že vrácení peněz závisí na uskutečnění nějakého obchodu. Uvedení poškozeného v omyl není vyloučeno okolností, že při zachování větší obezřetnosti se mohl poškozený omylu vyvarovat. Zcela evidentní je pak podvodný úmysl na straně dovolatele, neboť přislíbil vrácení peněz včetně zhodnocení v uvedené lhůtě, a to za situace, kdy nedisponoval žádným zdrojem finančních prostředků. Existenci podvodného úmyslu lze dovodit dokonce i na základě tvrzení samotného obviněného, ze kterého vyplývá, že v době převzetí peněz žádný konkrétní, byť rizikový lukrativní obchod nepřipravoval, a že peníze ani nebyly určeny na platbu za zboží nebo služby, ale na jakousi „koupi obchodního kontaktu“. Pro úplnost státní zástupce dodává, že na úmyslné zavinění na straně pachatele lze usuzovat i na základě událostí, které nastaly až po dokonání trestného činu. Jestliže obviněný poškozenému následně sděloval různé rozporné a nepravdivé informace o tom, jak má být zajištěno vrácení peněz (bod 14. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, bod 11. odůvodnění soudu odvolacího), pak z toho lze činit závěr, že pravdivé informace poškozenému nepodal ani v době vylákání a převzetí peněz. Pokud by poškozený od počátku věděl, že vrácení peněz je nejisté a závisí na uskutečnění rizikového obchodu s naftou, postrádalo by následné sdělování nepravdivých informací smysl.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. lze podřadit celkem okrajově uplatněnou námitku, ve které dovolatel odkazuje na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vzhledem k možnosti poškozeného uplatnit svoje nároky v řízení občanskoprávním. Tuto námitku však podatel uplatňuje poněkud rozporně, neboť uplatnění zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu až poté, kdy je postaveno najisto, že po formální stránce byly znaky stíhaného trestného činu bezezbytku naplněny. Dovolatel ovšem současně zpochybňuje naplnění celé řady formálních znaků zločinu podvodu aiv souvislosti s odkazem na princip ultima ratio současně tvrdí, že ke spáchání trestného činu nedošlo. Státní zástupce uvádí, že pokud jednáním pachatele byly naplněny všechny znaky trestného činu, pak skutečnost, že k ochraně práv poškozeného subjektu by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Námitky dovolatele je proto nutno považovat za bezpředmětné.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto uzavírá, že dovolací námitky obviněného J. V. zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157).

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v § 30 odst. 1 tr. ř. se stanoví, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. (Další důvody vyloučení uvedené v § 30 odst. 2-4 tr. ř. nepřicházejí v předmětné věci v úvahu a nejsou ani obviněným namítány.)

Obviněný poukazuje na údajnou podjatost členky senátu odvolacího soudu, soudkyně JUDr. Michaely Burešové, z důvodu jejího osobního poměru k osobě obviněného. Nejvyšší soud uvádí, že poměrem k dotčeným osobám či orgánům je třeba rozumět zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, vztah úzce přátelský, nebo naopak nepřátelský. Každopádně se musí jednat o poměr či vztah, v jehož základu stojí určitá osobní rovina. Z námitek uplatněných obviněným však žádný vztah obviněného se soudkyní JUDr. Burešovou ke skutku ani k faktickým okolnostem s ním souvisejícím nevyplývá. Žádnou takovouto okolnost obviněný ani neuvádí, když z jeho námitek nevyplývá, že by jmenovaná soudkyně dovolatele vůbec znala a že by s ním někdy měla jakýkoli osobní kontakt mimo rámec trestního řízení. Jedinou osobou s negativním osobním vztahem k obviněnému má být V. K. Nejvyšší soud však konstatuje, že tato osoba v předmětné trestní věci vůbec nefiguruje. Podjatost soudkyně obviněný dovozuje pouze z toho, že v minulosti rozhodla o podmíněném propuštění K. z výkonu trestu odnětí svobody. V projednávané věci tedy nejsou Nejvyššímu soudu známy žádné konkrétní okolnosti, které by vzbuzovaly jakékoli pochybnosti o schopnosti soudkyně JUDr. Michaely Burešové ve věci nestranně rozhodovat. Námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu tedy sice lze pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřadit, nejsou však důvodné.

Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. V.

Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (jde např. o skutečnost, že v době přebírání peněz mohl reálně očekávat, že bude schopen svoje závazky hradit podle předem sjednaných podmínek, dále o tvrzení, že žádná lež ze strany obviněného nebyla v souvislosti s přebíráním peněz od poškozeného prokázána, či skutečnost, že poškozený o rizikovosti obchodu věděl), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný sice namítá absenci formálních znaků trestného činu podvodu, spočívajících v podvodném úmyslu, v uvedení omyl a obohacení pachatele, jeho námitky však nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy. Námitky obviněného, týkající se formálních znaků trestného činu podvodu fakticky vycházejí z jeho vlastní skutkové verze, kterou prosazuje na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména hodnověrnosti výpovědi poškozeného M. Š. Těžiště námitek obviněného směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.

K jednotlivým námitkám obviněného Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí následující. Jedna z námitek se týkala absence obohacení jako objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněný namítl, že peníze vložil do obchodu, a tudíž se nemohl nijak obohatit. Nejvyšší soud uvádí, že k obohacení obviněného došlo již momentem, kdy se finanční prostředky dostaly do jeho dispozice, je irelevantní, zda peníze použil na podnikatelské aktivity („kupování kontaktu“) nebo zda je použil pro osobní potřebu. Dále obviněný namítl, že nebylo prokázáno uvedení poškozeného v omyl. Peníze měly být vráceny z plánovaného obchodu s naftou, přičemž o rizikovosti tohoto obchodu poškozený věděl. Poškozeného proto označil za nevěrohodného, který byl s rizikovostí vrácení peněz smířen, takže podle něj nebyl uveden v omyl. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že pokud obviněný rozporuje účel převzatých peněz a tvrdí, že šlo o předem avizovanou, i když rizikovou investici do obchodu s pohonnými hmotami, je to v příkrém rozporu s tvrzením poškozeného, který to po celou dobu popisuje jako půjčku s výhodným zhodnocením, což je podloženo i obviněným vlastnoručně sepsaným uznáním dluhu. Poškozený byl tedy jednáním obviněného uveden v omyl, neboť vrácení půjčených peněz a jejich zhodnocení mu bylo přislíbeno a v žádném případě nebyl informován o tom, že vrácení peněz závisí na uskutečnění rizikového obchodu s naftou. Posledně k námitce obviněného, že se nejednalo o žádný podvodný úmysl, lze uvést, že podvodný úmysl na jeho straně je zde zcela evidentní. Obviněný se zavázal vrátit od poškozeného půjčené peníze včetně zhodnocení ve lhůtě do 15. 11. 2017 v situaci, kdy nedisponoval žádným zdrojem finančních prostředků, který by mu vrácení peněz a jejich zhodnocení v této relativně krátké lhůtě umožňoval. Podvodný úmysl lze dovodit i ze samotné výpovědi obviněného, který uvedl, že v době převzetí peněz nejednal s žádnými obchodními partnery a ani žádný konkrétní obchod nepřipravoval. Za této situace musel být minimálně srozuměn s tím, že nebude schopen peníze ve sjednané lhůtě ani později vrátit.

V návaznosti na výše uvedené proto Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný J. V. svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť v úmyslu neoprávněně se obohatit vylákal od poškozeného M. Š. půjčku ve výši 840.000 Kč, kterou mu poškozený poskytl pod příslibem výrazného zhodnocení půjčených peněz a jejich vrácení včetně zhodnocení ve lhůtě do 15. 11. 2017, přičemž byl obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že tyto finanční prostředky nebude schopen vrátit podle sjednaných podmínek, čímž způsobil na majetku poškozeného škodu ve výši 870 000 Kč.

Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl porušení zásady „ultima ratio“. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěné jednání obviněného je zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení § 209 tr. zákoníku. Majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávních vztahů, přičemž v případě trestného činu podvodu je typickou formou spáchání tohoto trestného činu vylákání finančních prostředků pod záminkou půjčky. Jak uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jednáním obviněného došlo k naplnění všech znaků trestného činu podvodu. Skutečnost, že k ochraně práv poškozeného subjektu by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Zásadu trestní represe jako ultima ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.). Uplatnění trestněprávní odpovědnosti tedy není vázáno na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu.

Obviněný v dovolání dále poukazuje na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tato námitka se netýká podstaty věci, ale pro závěr o vině irelevantních okolností pobytu obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody v letech 2014-2015. Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka nemůže založit přezkumnou povinnost ve vztahu ke skutkovým zjištěním, kterou by v obecné rovině tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními mohl odůvodnit.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z částečného doznání obviněného, výpovědi poškozeného M. Š. a listinných důkazů, zejména z listiny podepsané obviněným jako uznání dluhu, kde potvrzuje převzetí částky 840 000 Kč a zavazuje se ji splatit do 15. 11. 2017. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 9. 2. 2021

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru