Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 831/2017Usnesení NS ze dne 03.08.2017

HeslaZpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.831.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 831/2017-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 o dovolání obviněného T. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016 č. j. 12 To 423/2016-216, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 191/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku dne 27. 6. 2016 č. j. 1 T 191/2015-187 byl obviněný T. P. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že

„zprostředkoval prostřednictvím firmy T. P., sídlo P. B., P. – L., na základě ústní dohody s J. M. prodej osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, 1.2, šedobéžové barvy, kdy zájemcem o prodej a zároveň vlastníkem předmětného vozidla byla O. F. (roz. R.), trv. bytem K., K., a dne 15. 4. 2014 uskutečnil prodej předmětného vozidla, kdy předmětné vozidlo prodal společnosti Saagitarius centrum, s. r. o., IČ: 02804727, za částku ve výši 200.000 Kč, a to v hotovosti, kdy o tomto byla sepsána kupní smlouva, a to mezi zájemcem o zprostředkování prodeje O. F., prodejcem firmou T. P., a kupujícím společností Saagitarius centrum, s. r. o., IČ: 02804727, a dále předal O. F. potvrzení o prodeji předmětného vozidla vystavené v N. dne 1. 6. 2014 firmou T. P., ale finanční částku z prodeje předmětného vozidla jí nedal a tuto si ponechal, tedy si T. P. přisvojil výtěžek z cizí věci, která mu byla svěřena na základě dohody o zprostředkování prodeje předmětného vozidla, a tímto svým jednáním způsobil O. F. škodu ve výši 200.000 Kč“.

Za to a za další sbíhající se trestnou činnost byl obviněný podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 62 odst. 1 tr. zákoníku, § 63 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Výrokem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 5. 2015 č. j. 37 T 38/2015-99, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015 č. j. 13 To 512/2015-124, nabyl právní moci dne 15. 12. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. 12 To 423/2016-216 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. P. následně dovolání, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že svědkyně O. F. nebyla vlastníkem předmětného motorového vozidla Škoda Fabia a nemohl jí tedy ani zpronevěřit peněžní částku, kterou za jeho prodej jako zprostředkovatel inkasoval. V uvedené souvislosti poukázal na výpověď svědkyně v hlavním líčení, v jejímž rámci připustila, že veškeré záležitosti stran koupě a pojištění vozidla za ni v minulosti zařídil svědek J. M., ona sama nikdy nic nepodepisovala a ani nevěděla, že se má automobil v budoucnu prodat prostřednictvím dovolatele. Pouze jí bylo známo, že svědek M. má v úmyslu za vůz utržit částku 200.000 Kč. Ten také vše kolem prodeje realizoval sám. Sama se o celou věc nijak nestarala ani ho k ničemu nezmocnila. Svědek její podpisy vždy padělal, což ostatně sám potvrdil vlastní výpovědí. Tyto skutečnosti podle dovolatele jednoznačně svědčí o tom, že automobil vlastnil právě svědek M., když s ním nakládal výhradně podle své vůle, nezávisle na svědkyni F. Jemu a nikoli jí tak svědčilo vlastnické právo ve smyslu § 1012 občanského zákoníku, což ovšem soudy obou stupňů vůbec nezohlednily. Namísto toho po výtce dovolatele zcela nesprávně přisoudily zásadní význam kupní, zprostředkovatelské a prodejní smlouvě, které však stěží mohly založit jakékoli právní účinky, jestliže je pod jménem údajné poškozené bez jejího zmocnění podepisoval právě J. M. Tímto „quasi vlastnictvím“ O. F. měl být pouze ochráněn majetek svědka M., proti kterému bylo paralelně vedeno hned několik exekucí, před jeho věřiteli. Pokud by mu svědkyně skutečně poskytla na koupi vozidla nějaké finanční prostředky, což však provedeným dokazováním potvrzeno nebylo, pak by se jednalo o jejich vzájemný závazkový vztah (půjčku nebo dar). Její vlastnické právo k předmětu koupě tím ovšem založeno nebylo. Podle dovolatele je nelze dovozovat ani ze samotné registrace motorového vozidla na její jméno. Příslušný registr je totiž neveřejný a práva k motorovým vozidlům se do něj zapisují na základě tzv. evidenčního principu, který však nemá žádné, natož pak konstitutivní účinky. Pro registr neplatí princip tzv. materiální publicity. Ani údaje z něj vyplývající tak dovolatel nutně nemusel vnímat jako potvrzení vlastnického práva svědkyně F. k prodávanému automobilu. Z vystupování a výroků svědka M. naopak důvodně dovozoval, že vozidlo patří právě jemu. Pro úplnost dovolatel dodal, že od svědkyně F. nikdy žádnou písemnou upomínku o vyplacení plné prodejní ceny vozidla neobdržel. I potud byla její výpověď nepravdivá. Soudům dále vytkl, že k jeho návrhům nedoplnily dokazování o listiny prokazující jeho tvrzení, že svědek M. mu jako jeho zaměstnanec v minulosti způsobil škody, k jejichž reparaci směřovalo žalované jednání, a dále o výslechy svědků K. a H., kteří se jako majitelé autoopraven mohli vyjádřit ke stavu předmětného motorového vozidla před prodejem a vyvrátit tak tvrzení svědka M., že si na něm většinu oprav prováděl sám. Těmito výslechy by tak byly prokázány přímé náklady, které v souvislosti s prodejem vozidla a jeho nezbytným zhodnocením vznikly dovolateli a na jejichž náhradu měl nárok. Bez nich by vozidlo nemohlo být prodáno za cenu, kterou svědek M. požadoval. Závěr soudů, že dovolatel svým jednáním způsobil škodu ve výši 200.000 Kč, je nesprávný. Chybný by byl i za předpokladu, že vlastníkem automobilu by byla svědkyně F. Nadále by se totiž jednalo o výdaje zprostředkovatele, které jdou na účet prodávajícího.

V závěrečné části dovolání obviněný znovu zrekapituloval, že se přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dopustit nemohl. V jeho jednání chyběl znak protiprávnosti a současně jím nenaplnil subjektivní stránku předmětného trestného činu ve formě úmyslu. Byl totiž přesvědčen, že vlastníkem prodávaného motorového vozidla je svědek M., jemuž část výtěžku z prodeje nevyplatil z důvodu započtení pohledávky z minulosti. Zbytek kupní ceny pak svědek odmítl převzít.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016 č. j. 12 To 423/2016-216 i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2016 č. j. 1 T 191/2015-187, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že soudy obou stupňů vyřešily klíčovou právní otázku vlastnického vztahu poškozené O. F. k předmětnému vozidlu naprosto správně, v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Bylo postaveno najisto, že poškozená prostřednictvím svědka M. svěřila dovolateli automobil za účelem jeho prodeje. Stejně tak bylo zjištěno, že dovolatel naložil s výtěžkem z prodeje v rozporu s tím, jak měl postupovat podle právního režimu této obchodovatelné věci. Ke své skutečné vůli nabýt inkriminované vozidlo do svého vlastnictví zaujala poškozená podle názoru státní zástupkyně zcela zřetelný postoj, když jeho nákup a následnou nezbytnou opravu uhradila ze svých vlastních finančních prostředků. Jako vlastník pak figurovala i na všech dokumentech zakládajících či osvědčujících právní vztahy k automobilu a toto její postavení vyplývalo i z příslušné úřední evidence. Ostatně i svědek M. jednoznačně uvedl, že se vozidlo kupovalo do vlastnictví poškozené, koupě proběhla „na její jméno“ a že nikdy neuvažoval o tom, že by vozidlo tzv. „napsal na sebe“. Zároveň zmínil, že vše ohledně koupě zařizoval on a že poškozená „s tím neměla nic společného“. Pokud však dovolatel v této souvislosti poukazoval na pasivitu O. F. při pořízení předmětného vozidla do jejího vlastnictví, pak tuto skutečnost podle státní zástupkyně nebylo možno v kontextu výpovědi jmenované i zbývající části výpovědi svědka M. hodnotit tak, že by u poškozené neexistovala vůle vozidlo vlastnit se všemi tomu odpovídajícími právními účinky. Současně není pochyb o tom, že legitimně očekávala výtěžek z následného prodeje předmětu svého vlastnictví, který měla obdržet právě od dovolatele na základě uzavřené smlouvy o zprostředkování. Ta totiž představovala právní titul svěření vozidla do dovolatelovy dispozice se závazkem výplaty jím vyinkasované kupní ceny do rukou jeho smluvní partnerky. Poukazovaný právní vztah mezi ní a třetí osobou (svědkem M.) zde nemá žádný význam. Proto státní zástupkyně pokládá za zcela neúčelné provádět k němu další dokazování. K otázce dovolatelova povědomí o subjektu vlastnického práva k inkriminovanému automobilu v rozhodné době pak odkázala na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které vycházely ze zjištění, jaké doklady měl v souvislosti se zprostředkováním prodeje vozidla k dispozici a jaký údaj o vlastníkovi vozidla z jejich obsahu bez pochybností vyplýval. Právě v souladu s ním sám označil poškozenou O. F. jako komitentku na následně vydaném potvrzení o prodeji vozidla. Podle názoru státní zástupkyně tak dovolateli nelze přisvědčit v námitce, že jednal v tzv. právním omylu, a že by tak u něho nebylo možno dovodit úmyslné zavinění, jímž by byly pokryty veškeré znaky objektivní stránky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

S ohledem na výše rekapitulované důvody navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 3. 7. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.

Obviněný T. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v předmětné trestní věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice obviněný namítl nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, s poukazem na absenci znaku protiprávnosti v jeho jednání a současně úmyslné formy zavinění, ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci založil primárně na výhradách vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu jeho hodnocení soudy obou stupňů. Teprve v návaznosti na tom, při současném prosazování vlastního náhledu na obsah provedených důkazů a tedy i odlišných skutkových závěrů (zejména pokud jde o to, komu svědčilo vlastnické právo ke svěřenému vozidlu) pak soudům vytýkal nesprávné právní posouzení jeho jednání ve smyslu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To znamená, že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takto konstruované námitky ovšem pod uplatněný dovolací důvod - jak bylo rozvedeno výše - podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i obviněným namítané opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných vad netrpí.

K námitce dovolatele, že v řízení nebyly provedeny některé jím navržené důkazy, je v obecné rovině vhodné připomenout, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro určení (kategorizaci) váhy určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a případně zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Řízení před soudem však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

V posuzované trestní věci soudy obou stupňů důkazní návrhy obviněného neopomněly. Soud prvního stupně o nich rozhodl v rámci hlavního líčení dne 27. 6. 2016 procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba odůvodňovat (viz protokol na č. l. 181 spisu). Důvody, pro které k obhajobou požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, pak dostatečně a především ústavně konformním způsobem vylíčil na str. 6/7 písemného odůvodnění svého rozsudku. Stejně si počínal i odvolací soud v pasáži na str. 2/3 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Potud tedy k žádnému nežádoucímu zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo.

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by okresní soud dospěl k zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Pokud soud neakceptoval obhajobu obviněného, podle níž při zprostředkování prodeje inkriminovaného motorového vozidla důvodně vycházel z přesvědčení, že jde o majetek svědka M., za nímž měl z minulosti pohledávku způsobilou k vzájemnému započtení, k němuž také jednostranně přistoupil, nelze jeho závěrům (viz str. 7 písemného vyhotovení rozsudku) z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání a v jejímž rámci opětovně zpochybnil vlastnické právo poškozené O. F. k prodávanému automobilu i vlastní vědomost o něm, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci rovněž neměl žádných výhrad, tak i on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 2 a 3 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)˗l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného T. P. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 8. 2017

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru