Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 824/2010Usnesení NS ze dne 10.08.2010

HeslaPoškozování cizí věci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.824.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 824/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2010 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 12 To 40/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 140/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. S. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 6 T 140/2009, uznán vinným pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. ( zák. č. 140/1961 Sb.), jehož se dopustil tím, že v období od 28. 5. 2008 do 7. 9. 2008 v obci U., okres K., u stožárové trafostanice 22/0,4 kV č. 234821 ( odběrní místo č. 1431670 ), úmyslně nezjištěným předmětem poškodil a nasekal kabel elektrického připojení a přerušil tak přívod elektrického proudu na pozemek k rodinnému domu J. D., a takto jednal v následujících případech:

- dne 28. 5. 2008 v době od 12. 00 hodin do 12. 02 hodin nezjištěným předmětem přerušil na dvou místech přívodní kabel elektrického proudu poškozeného J. D. a dále poškodil rozvodovou skříňku, ze které odtrhl elektrický kabel

- dne 29. 5. 2008 po provedené opravě poškozeného přívodního elektrického kabelu a jeho připojení, kolem 20.00 hod. nezjištěným předmětem přerušil a nasekal na několika místech přívodní kabel elektrického proudu k domu poškozeného J. D., následně po opakované opravě asi po třech minutách opětovně téhož dne odrhl přívodní kabel elektrického proudu z rozvodové skříňky a na šesti místech ho nezjištěným předmětem přeřízl a nasekal, přičemž takto jednal ke škodě J. D., kterému tak způsobil škodu nejméně ve výši 10 712,- Kč

- v době od 19. 00 hod. dne 6. 9. 2008 do 9. 00 hod. dne 7. 9. 2008 nezjištěným předmětem poškodil a přestřihl přívodní kabel elektrického proudu a připojení k domu poškozeného J. D., kterému tak způsobil škodu ve výši 8 159,- Kč

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Zároveň mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil škodu, kterou poškozenému svým jednáním způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla též stanovena povinnost, aby uhradil poškozenému J. D., bytem P. – Z., T. na náhradě škody částku 18 871,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze, který je usnesením ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 12 To 40/2010, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 12 To 40/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině i trestu, ve kterém uplatnil dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho obhajobou a námitkami dostatečně důkladně, a to zejména s přihlédnutím k prokázaným a najisto daným skutečnostem. Soudy totiž nesprávně zhodnotily provedené důkazy a v této souvislosti pak učinily nesprávné závěry právní, jenž se promítly do výroků, které obviněný dovoláním napadá. Soudy tak svým postupem porušily zejména zásadu in dubio pro reo, a učinily posléze i nesprávné právní závěry. Ani jeden ze soudů jednoznačně nerozvedl, na základě jakých tvrzení dospěl k učiněným skutkovým zjištěním. Soudy totiž pouze v celém rozsahu akceptovaly podanou obžalobu. Samotné rozhodnutí nalézacího soudu je založeno na smyšlených a nepravdivých poznatcích, a proto nemůže vůbec obstát. Obviněný je usvědčován pouze výpovědí poškozeného v situaci, kdy obviněný trestnou činnost popírá a nedopustil se jednání, která jsou mu kladena za vinu. Nebylo provedeno šetření na místě samém vyjma ohledání bezprostředního místa činu. Nebylo tak zkoumáno širší okolí za účelem zjištění dalších indicií. Soudy pak ani nezjišťovaly, zda se obviněný v termínech uvedených v rozsudku nalézacího soudu v daném místě vůbec nacházel či alespoň nacházet mohl v situaci, kdy obviněný na místě samém trvale nebydlí a přes týden se zdržuje v místě trvalého bydliště.

Skutečnost, že obviněný dal poškozenému souhlas s napojením elektrické energie a následně pak docházelo k neshodám mezi nimi, není samo o sobě indicií k možnému motivu jednání obviněného, které je mu kladeno za vinu. Jde v tomto směru o neoprávněnou spekulaci ze strany soudu prvního stupně. Navíc samotný poškozený u hlavního líčení uvedl, že si myslí, že kabel nepřerušoval přímo obviněný. Pokud jde o výhrůžné SMS zprávy, které měl obviněný zasílat poškozenému, poškozený nakonec před soudem prvního stupně konstatoval, že mu obviněný napsal, aby odstranil černou stavbu přípojky. Kromě toho nutno podotknout, že obviněný poškozenému připojení přes svůj pozemek povolil, ale bylo povinností poškozeného, aby toto právo navíc podpořil povolením ze strany stavebního úřadu, což neučinil, a tak zůstala přípojka tzv. černou stavbou. V této souvislosti je zcela nepodstatné potvrzení ČEZ, kterým vyhověl žádosti o zřízení prozatímního odběrného místa elektřiny pro stavbu rodinného domu, protože vztah mezi odběratelem – poškozeným a ČEZ je toliko vztahem obchodním a nikoliv vztahem správně právním. Pokud připojení poškozeného nebylo oprávněné, neboť postrádalo podklad ve správně právním rozhodnutí, jak potvrdil Obecní úřad v U., nemohl se obviněný dopustit trestného činu, protože byl oprávněn ze svého pozemku odstranit tzv. černou stavbu.

Syn poškozeného navíc vypověděl, že dne 9. 9. 2008 bylo pomocí měřícího vozu zjištěno poškození kabelu ve vzdálenosti 250 m od trafostanice. Za této situace, kdy ani osoby, které kabel pokládaly, jej nemohly najít a musely použít měřící vůz k jeho nalezení, nemohl kabel nalézt ani obviněný bez odpovídající techniky. Spekulace soudu o tom, že obviněný věděl, kudy kabel vede, protože k jeho položení dal souhlas, nemůže obstát, bylo-li třeba k jeho nalezení měřícího přístroje. Výpovědi poškozeného a jeho syna obviněného neusvědčují, neboť jde toliko o jejich domněnky, které ve vztahu k uvedeným argumentům nemohou dávat ucelený řetěz indicií. Navíc výpovědi poškozeného i jeho syna je třeba posuzovat z hlediska jejich narušené objektivity. Taktéž výpovědi ostatních svědků obviněného neusvědčují, protože další svědci vypovídají podle toho, co jim poškozený sdělil, když oni sami nic neviděli a ničeho nebyli přítomni.

Dovolatel následně shrnul, že poškozený si na vlastní náklady přes pozemek obviněného zajistil připojení bez stavebního povolení, a proto měl následně na vlastní náklady provést odpojení. Z tohoto pohledu je třeba posuzovat i otázku náhrady škody, kdy poškozený byl nucen přípojku odstranit, protože se jednalo o nepovolenou stavbu. Taktéž i ČEZ výslovně uvedl, že šlo o zřízení prozatímního odběru a nikoli trvalý vztah.

Podle dovolatele se nepodařilo v řízení prokázat vinu obviněného, a proto měl být obžaloby zproštěn. Soudy ale hodnotily důkazy za účelem odsoudit a nikoliv za účelem dodržení pravidel. Navíc je evidentní, že řízení bylo postiženo nezhojitelnou procesní vadou, a to nepřipuštěním výslechu svědka JUDr. M. navrhovaného obviněným. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný zároveň zjistil, že jím navrhovaný svědek může uvést další dva svědky, kteří v kritické době byli na místě samém a kteří mohou doložit, že to nebyl obviněný, kdo způsobil přerušení dodávky elektrického proudu. Podle odvolatele ze strany soudu došlo i k porušení zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací, neboť nedošlo ke zjišťování a ověřování tvrzení obviněného o jeho nepřítomnosti na místě činu, zvláště pak v případě útoků ze dne 28. 5. 2008 a ze dne 6. 9. 2008. Tyto skutečnosti nebyly vůbec zjišťovány a ověřovány, a to v rozporu s procesními právy obviněného.

V závěru svého dovolání obviněný zdůraznil, že veškeré shora uvedené námitky mají zásadní vliv na právní posouzení skutku a tudíž jsou zcela v intencích uplatněného důvodu dovolání. Proto navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem zrušeno a věc byla vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Současně nechal na zvážení Nejvyššího soudu, zda nařídí projednání věci v jiném složení senátu, přičemž tímto návrhem ale nevznáší námitku podjatosti vůči rozhodujícímu senátu Krajského soudu v Praze. Jde mu pouze o to, že jiný senát nebude zatížen předchozím rozhodnutím.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 12 To 40/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí však dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. ( Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009 ).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil vesměs námitky týkající se hodnocení důkazů, jenž mají podle něj zásadní vliv na právní posouzení skutku. Z obsahu těchto námitek je však podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný ve skutečnosti uvedenou argumentací neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se obviněný snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky však nejsou podle Nejvyššího soudu podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod.

Vedle námitek charakterizovaných shora uplatnil obviněný jednu námitku obecně pod uplatněný dovolací důvod zahrnutelnou. Týká se důvodu vylučujícího protiprávnost v podobě výkonu práva a plnění povinnosti, jenž sice z výslovného znění trestního zákona č. 140/1961 Sb. nevyplývá, ale teorií trestního práva je výkon práva a plnění povinnosti považováno za okolnost vylučující protiprávnost. ( Srov. Oto Novotný a kol:. Trestní právo hmotné, I. Obecná část, 3. přepracované vydání, Codex Praha 1997, str. 146. ) Konkrétně se jedná o námitku dovolatele spočívající v tom, že obviněný byl oprávněn odstranit elektrickou přípojku vedoucí po jeho pozemku proto, že se jednalo o tzv. černou stavbu, která nebyla zřízena v souladu se stavebním zákonem. Tuto právní námitku ale považoval Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů za zcela zjevně neopodstatněnou.

Podle § 119 odst. 1 obč. zák. jsou věci movité a nemovité.

Podle § 119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

Podle § 120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku.

Podle § 139b odst. 5 písm. d) stavebního zákona č. 50/1976, účinného do 31. 12. 2006, tedy v době, kdy byla elektrická přípojka budována, jednoduchými stavbami jsou přípojky na veřejné rozvodné sítě a kanalizaci.

Z obsahu skutkových zjištění vyplývá, že poškozenému byl podle č. l. 105a spisu společností ČEZ, a. s. udělen dne 29. 3. 2004 souhlas se zřízením prozatímního odběru elektřiny. Podle tohoto souhlasu má být přípojka provedena napojením ze stávající transformační stanice a musí jí provést odborná firma elektro s tím, že předacím místem budou výstupní svorníky jističe v rozvaděči NN trafostanice. Podle uvedeného souhlasu společnosti ČEZ, a. s. náklady na zřízení přípojky hradí ten, v jehož prospěch byla zřízena, tedy poškozený. ( Podle zprávy společnosti ČEZ, a. s. na č. l. 52 spisu pak poškozený započal s odběrem el. energie na předmětnou přípojku ještě v první polovině roku 2004. )

S ohledem na ustanovení § 45 odst. 3 energetického zákona č. 458/2000 Sb., které stanoví, že vlastníkem přípojky je ten, kdo uhradil náklady na její zřízení, soudy správně považovaly poškozeného za vlastníka uvedené přípojky.

Z rozsudku nalézacího soudu pak vyplývá, že obviněný udělil poškozenému dne 12. 4. 2004 písemný souhlas se zřízením odběru elektřiny na jeho pozemku, z jehož obsahu je zřejmé, že obviněný souhlasil s tím, aby poškozený vedl elektrické vedení přes jeho pozemek. Tímto úkonem obviněného získal poškozený právo zhotovit stavbu elektrické přípojky na pozemku obviněného.

Opačnou situaci, kdy vlastník stavby zřídí stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, upravuje občanský zákoník v ustanovení § 135c, které výslovně stanoví v odstavci 1, že zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Podle odst. 2 stejného ustanovení pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí a podle odst. 3 téhož ustanovení soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Z výše uvedeného ustanovení je tak zřejmé, že ani v případě, že by byla zřízena přípojka na pozemku obviněného bez jeho souhlasu, nebyl by obviněný bez dalšího oprávněn sám tuto přípojku odstranit a musel by se obrátit na soud s návrhem ve smyslu shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku.

Z obsahu spisového materiálu rovněž vyplývá, že předmětná elektrická přípojka byla zřízena v době, kdy ještě platil starý stavební zákon č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu. Podle § 54 tohoto zákona stavby, jejich změny a udržovací práce na nich šlo provádět jen podle stavebního povolení nebo na základě ohlášení stavebnímu úřadu.

Podle § 55 odst. 1 tohoto zákona stavební povolení se vyžadovalo, pokud tento zákon a prováděcí předpisy k němu nebo zvláštní předpisy nestanovily jinak, u staveb všeho druhu bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání; stavební povolení se vyžadovalo též u změn dokončených staveb. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ohlášení stavebnímu úřadu postačilo a) u drobných staveb, b) u stavebních úprav, kterými se neměnil vzhled stavby, nezasahovalo se do nosných konstrukcí stavby, neměnil se způsob užívání stavby. Podle odst. 3 tohoto ustanovení ohlášení stavebnímu úřadu vyžadovaly udržovací práce, jejichž provedení by mohlo ovlivnit stabilitu stavby, požární bezpečnost stavby, její vzhled nebo životní prostředí, a všechny udržovací práce na stavbě, která byla kulturní památkou.

Ze shora citovaných ustanovení stavebního zákona č. 50/1976 Sb. je zjevné, že předmětná elektrická přípojka byla v době svého zřízení tzv. jednoduchou stavbou, k jejímuž zhotovení bylo třeba stavebního povolení. Takové povolení má podle Nejvyššího soudu čistě veřejnoprávní charakter, jenž z hlediska správního práva stanoví podmínky, za kterých může zhotovovaná stavba vzniknout, aby byla její existence v souladu s veřejným právem a jejímu vlastníku nemohlo být bez dalšího z hlediska tehdy platného práva nařízeno její odstranění ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. To hovoří o tom, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.

K 1. 1. 2007 vstoupil v účinnost nový stavební zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, který v § 103 odst. 1 písm. b) bod 8. stanoví, že stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují přípojky vodovodní, kanalizační a energetické v délce do 50m. Tyto přípojky v délce nad 50 m pak podle § 104 odst. 2 písm. h) nového stavebního zákona vyžadují ohlášení. Uvedené přípojky jsou z pojmového hlediska novým stavebním zákonem v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) považovány za technickou infrastrukturu a doprovodná technická zařízení. Stavební úřad k ohlašovaným stavbám, terénním úpravám nebo zařízením podle § 104 odst. 2 tohoto zákona uděluje souhlas ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 citovaného zákona, nebo ohlašovanou stavbu, terénní úpravy nebo zařízení podle § 104 odst. 2 zakáže ve smyslu ustanovení § 107 citovaného zákona. Souhlas a zákaz stavebního úřadu podle těchto ustanovení je pak třeba podle Nejvyššího soudu považovat za jiné opatření stavebního úřadu.

Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný se dopouštěl trestné činnosti v roce 2008, je třeba řešit otázku souladu předmětné elektrické přípojky zřízené údajně v rozporu se stavebním zákonem č. 50/1976 Sb. s novým stavebním zákonem č. 183/2006 Sb. Tuto problematiku je podle Nejvyššího soudu oprávněn posuzovat výlučně příslušný stavební úřad, který pak z případného závěru o nelegálnosti stavby, terénních úprav a zařízení vyvozuje důsledky předvídané stavebním zákonem č. 183/2006 Sb. v ustanoveních § 129 a násl. Ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) zák. č. 183/2006 Sb. stanoví, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním. Podle odst. 7 téhož ustanovení u terénních úprav, staveb, které podléhají pouze územnímu rozhodnutí, a u zařízení se postupuje podle odstavců 1 až 4 obdobně. Vydané dodatečné povolení nahrazuje územní rozhodnutí.

Pro úplnost je nutno dodat, že citovaný stavební zákon umožňuje za určitých podmínek stavbu, terénní úpravy a zařízení dodatečně povolit, neboť podle § 129 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb. stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

Povinnost stavebního úřadu zahájit řízení o odstranění stavby, terénní úpravy a zařízení pak upravuje ustanovení § 129 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb., když stanoví, že u stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním, stavební úřad zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu, ( terénní úpravu nebo zařízení ) uvedené v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle § 111 až 115. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby stavební úřad zastaví.

V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za vhodné zdůraznit, že výlučně příslušný stavební úřad je oprávněn řešit otázku, zda byla stavba zhotovena v souladu se správním právem, resp. shora citovanými stavebními zákony, či nikoliv. Pokud stavební úřad dospěje k závěru, že stavba je prováděna nebo provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, zahájí ve smyslu ustanovení § 129 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb. řízení o jejím odstranění, v rámci něhož může za určitých podmínek stavebník nebo vlastník stavby požádat o její dodatečné povolení. Odstranění stavby pak stavební úřad nařizuje podle ustanovení § 129 odst. 1 citovaného zákona vždy jejímu vlastníkovi či s jeho souhlasem i jiné osobě.

S ohledem na výše uvedené lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že o vlastníku pozemku, na němž se nelegální zařízení elektrické přípojky ( tzv. černá stavba ) nachází, jako o osobě oprávněné takovou stavbu odstranit citovaný stavební zákon č. 183/2006 Sb., ale ani stavební zákon č. 50/1976 Sb. nehovoří, a proto obviněný neměl bez souhlasu vlastníka předmětné přípojky právo tuto přípojku odstraňovat, či ji v souvislosti s docílením jejího odstranění jakkoli poškozovat, neboť takové právo mu z žádného právního předpisu nevyplývá. Proto se na jednání obviněného v dané trestní věci nevztahuje okolnost vylučující protiprávnost v podobě výkonu práva a plnění povinnosti.

Na základě výše uvedených poznatků se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil, když dospěl k závěru, že jediná relevantní výhrada vznesená dovolatelem nemá opodstatnění a ostatní výhrady nespadají pod uplatněný dovolací důvod. Lze proto konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí, když oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. ( tehdy platného zák. č. 140/1961 Sb.)

Z těchto jen stručně uvedených důvodů ( viz § 265i odst. 2 tr. ř. ) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. srpna 2010

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru