Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 821/2020Usnesení NS ze dne 11.08.2020

HeslaPodvod
Pomoc k trestnému činu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.821.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 821/2020-1354

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2020 o dovolání obviněného L. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okr. Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. 68 To 135/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 71/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. N. odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 1 T 71/2018 uznal vinnými obviněnou K. K. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a obviněného L. N. účastenstvím na přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se obviněná K. dopustila jednáním popsaným v tomto rozsudku pod body I. 1) až 25) a obviněný N. jednáním popsaným pod body II. 1) až 9).

Zkráceně podstata trestného jednání obviněných spočívala v tom, že K. v období od 9. 1. 2015 do 16. 9. 2015 jako zaměstnankyně spol. E. v postavení zubní lékařky v ordinaci této společnosti v XY prováděla u jednotlivých (v rozsudku konkretizovaných) pacientů zákroky nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, za které od těchto pacientů inkasovala hotovostní úhrady podle platného ceníku společnosti E., a zároveň příslušným zdravotním pojišťovnám pacientů v rozporu se skutečností vykázala úkony hrazené z veřejného zdravotního pojištění bez doplatku pacienta, ačkoli musela být vzhledem ke svému pracovnímu zařazení a pozici řádně seznámena s podstatou fungování úhrad nadstandardní péče u společnosti E., a byla si vzhledem ke svému vzdělání a odbornosti vědoma, že nelze místo reálně vykonaných nadstandardních výkonů hrazených pacientem, zdravotní pojišťovně vykazovat k úhradě z veřejného zdravotního pojištění výkony obdobného charakteru, přičemž v části případů uvedených pod body 7, 10, 11, 17 - 20, 23, 25 jednala po předchozí dohodě za pomoci zaměstnance zubní laboratoře S S. L. N., a celkově svým jednáním způsobila poškozeným subjektům (zde vyjmenovaným zdravotním pojišťovnám) hmotnou škodu ve výši 12 086 Kč.

Pokud jde o obviněného L. N., ten v blíže nezjištěném období, nejméně od 10. 3. 2015 do 16. 9. 2015 jako zaměstnanec společnosti S. S. jako vedoucí laborant na pobočce této společnosti v XY po předchozí domluvě s K. vyráběl podle jejích požadavků zubní náhrady nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, za jejichž zhotovení od jmenované inkasoval finanční prostředky v hotovosti, přičemž na žádost K. záměrně fiktivně deklaroval místo těchto výrobků nehrazených z veřejného zdravotního pojištění zhotovení výrobků levnějších, z veřejného zdravotního pojištění zcela či částečně hrazených, ačkoli musel být vzhledem ke svému vzdělání a odbornosti srozuměn s tím, že na základě jím deklarovaných fiktivních výkonů dojde k neoprávněnému čerpání prostředků z veřejného zdravotního pojištění, čímž svým jednáním napomohl K. ke způsobení škody zde uvedeným zdravotním pojišťovnám v celkové výši 5 326 Kč.

Za to byly obviněným podle § 209 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku uloženy samostatné peněžité tresty a to K. K. ve výsledné výši 25 000 Kč a L. N. ve výsledné výši 10 000 Kč. Současně jim oběma byly podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, stanoveny náhradní tresty odnětí svobody, obviněné K. v trvání dvou a půl měsíce a obviněnému N. v trvání jednoho měsíce. Poškození (Všeobecná zdravotní pojišťovna a E.) byly se svými nároky na náhradu škody odkázáni na občanskoprávní řízení.

Citovaný rozsudek zároveň obsahuje i zprošťující část, v níž byli oba obvinění podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce pro část pokračujícího jednání navazujícího na jejich jednání za něž byli odsouzeni, čímž se měli vcelku dopustit, K. K. přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a L. N. téhož přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními Okresní státní zástupce v Šumperku v neprospěch obviněných a zároveň i oba obvinění K. K. a L. N. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, svým usnesením ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. 68 To 135/2019 všechna podaná odvolání zamítl podle § 256 tr. ř.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal dovolání obviněný L. N. a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V něm nejprve rekapituloval znění rozhodnutí nižších soudů v předchozím řízení a zároveň vyjádřil názor, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu je přípustné dovolání podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je především toho názoru, že jeho jednáním popsaném ve výrokové části odsuzujícího rozsudku nebyla způsobena škoda nikoli nepatrná. Předchozími soudy sice byla celková výše jím způsobené škody stanovena částkou 5 326 Kč, ale má současně za to, že při výpočtu škody nebylo postupováno správně, když nebyla zohledněna zásadní skutečnost mající vliv na výši škody. Tyto skutečnosti navíc uváděl i ve svém odvolání, ale odvolací soud na ně nikterak nereagoval. Podle jeho názoru byla nesprávně vypočtena výše škody u skutků označených u jeho osoby pod body 2) a 9). Konkrétně u skutku pod bodem 2), kdy se jedná o zákrok u pacientky R. Š., byla této pacientce fakticky vyhotovena celokeramická korunka, která podle kódu a ceníku pojišťovny má úhradu ve výši 745 Kč. Pojišťovně však byla vykázána pryskyřičná korunka, která má u pojišťovny jiný kód a úhrada za ní je podle jejího ceníku 742 Kč, kterou pojišťovna také zaplatila. Je tudíž v rozporu s provedeným dokazováním, pokud podle soudu pojišťovně vznikla škoda ve výši 742 Kč, jelikož pokud by byl pojišťovně vykázán zákrok skutečně provedený pacientce, hradila by ještě o 3 Kč více, než hradila za domněle provedený úkon. U skutku v bodě 9) ohledně zákroku u pacienta R. T. byly fakticky zhotoveny 4 ks metalokeramické korunky, podle kódu a ceníku pojišťovny 519 Kč za 1 ks., tedy celkem 2 076 Kč. Zároveň byly zhotoveny i 2 ks metalokeramického mezičlenu za celkovou úhradu podle pojišťovny ve výši 642 Kč. Celkově by tedy pojišťovna za takovou zubní náhradu hradila 2 718 Kč. Jestliže pak byl pojišťovně vykázán 1 ks provizorního můstku pod jiným kódem, jehož cena podle ceníku je 679 Kč, a tuto částku pojišťovna skutečně uhradila, pak v případě správného vykázání by pojišťovna zaplatila o 2 039 Kč více, než tomu fakticky bylo. Pojišťovně tudíž žádná škoda nevznikla, ale naopak ve svém výsledku ušetřila.

Z výše uvedeného dovolatel usuzuje, že celková jím způsobená škoda se může pohybovat max. v částce 3 905 Kč, resp. ve výši 2 545 Kč. Uvedená škoda se tak nepochybně pohybuje pod hranicí škody nikoli nepatrné podle § 138 tr. zákoníku, a tudíž jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího a dále postupoval podle § 265m odst. 1 tr. ř. a obžaloby jej zprostil.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.). Ten nejprve konstatoval průběh předchozího trestního stíhání obviněného N. včetně jeho výsledného soudního rozhodnutí a dále i obsah podaného dovolání. Vyjádřil se i k možné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž obviněný uplatnil. K tomu pak prohlásil, že námitka týkající se výše škody, není podřaditelná pod tento důvod dovolání, jelikož obviněný jejím prostřednictvím brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, takže má primárně procesní povahu. Otázka výše, resp. vzniku škody má ale i hmotněprávní rovinu, neboť je jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Zde je pak škoda chápána jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. V posuzované věci byla způsobena újma v majetkové sféře zdravotních pojišťoven neoprávněným čerpáním finančních prostředků z veřejného zdravotního pojištění, kdy tyto finanční prostředky byly čerpány na základě nepravdivých údajů předložených zdravotním pojišťovnám. V dovolatelem namítaných případech uvedených v bodech II. 2) a 9) výroku odsuzujícího rozsudku byla takto Všeobecné zdravotní pojišťovně způsobena škoda 742 Kč a 679 Kč, jelikož tyto částky byly zdravotní pojišťovně účtovány v rozporu se skutečným stavem, jelikož jak R. Š., tak R. T. byly ve skutečnosti provedeny úkony nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, což obviněný ve své verzi opomněl zohlednit. Poté se státní zástupce vyjádřil i k další námitce obviněného, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho opakovaně uváděným tvrzením o nesprávně stanovené výši škody obsaženým již v jeho odvolání, což pokládá za výrazný nedostatek. Státní zástupce konkrétně poukázal na usnesení Ústavního soudu z 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08, v němž je mj. akcentována i judikatura ESLP, podle níž na odůvodnění rozhodnutí nemůže být kladen nárok vyžadující podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (viz např. věc Garcia proti Španělsku). V souladu s tímto názorem pak státní zástupce poukázal na rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci dovolatele a konstatoval, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a to i pokud jde o výši celkově způsobené škody. Podle jeho názoru tak bylo při zjišťování skutkového stavu věci postupováno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem tak není žádný nesoulad.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. 68 To 135/2019 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., (nikoli § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., jak je mylně uvedeno v dovolání). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání sice splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, ale nelze zároveň nevyslovit poznámku, že s ohledem na výslednou povahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu měl být uplatněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož tímto rozhodnutím došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a obviněný tvrdí, že v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přes tento nikoli nevýznamný formální nedostatek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k němu při svém dalším postupu nebude přihlížet.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale domáhá se, aby na základě jím předloženého hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu od toho, který byl zjištěn předchozími soudy, byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Šumperku v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná. Jak vyplyne mj. z níže uvedeného, Nejvyšší soud musel tyto výhrady dovolatele jednoznačně odmítnout.

Ze skutkových zjištění učiněných nižšími soudy obsaženými zejména v rozsudku soudu prvního stupně totiž jednoznačně vyplývá, že v obou namítaných případech /ad II. 2), 9)/ se jednalo o úkony včetně výroby nadstandardních zubních náhrad nehrazených z všeobecného zdravotního pojištění, nýbrž placených samotnými pacienty. Obviněný pak svým jednáním, kdy mj. do systému zubní laboratoře deklaroval výrobu jiných dentálních náhrad, tentokrát již hrazených z všeobecného zdravotního pojištění, umožnil spoluobviněné K., aby tyto fiktivní zubní náhrady a s tím spojené výkony bylo možno vyúčtovat i v obou namítaných případech Všeobecné zdravotní pojišťovně, která pak za ně poukázala zjištěné částky 742 Kč (R. Š.) a 679 Kč (R. T.). Tedy za těchto podmínek vyplacené finanční částky bylo důvodné započítat do celkové výše škody, která byla poškozeným zdravotním pojišťovnám způsobena, přičemž obviněný N. nesl spoluodpovědnost za celkově způsobenou škodu ve výši 5 326 Kč. Je tomu proto, že svým jednáním v konečném výsledku úmyslně umožnil a usnadnil K. opatřením prostředků, aby jiného (minimálně spol. E.) obohatila tím, že uvedla v omyl zdravotní pojišťovny a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, čímž se prokazatelně dopustil pomoci k přečinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl po právu uznán vinným. Na tom nemůže nic změnit ani výhrada obviněného směřující proti tomu, že se touto jeho námitkou již v předchozím řízení v podrobnostech nezabýval odvolací soud. Ten ale v obecné rovině konstatoval, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pokládá za správná a ztotožňuje se s nimi, což za jistých okolností, jako v tomto případě, lze považovat za dostatečný přezkumný i zdůvodňující závěr (viz § 254 odst. 1 tr. ř., § 134 odst. 2 tr. ř.).

Jak již bylo shora konstatováno, obviněným uplatněné námitky ve svém výsledku nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. K uvedenému lze též dodat, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§ 265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. N. podle § 265 odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než jak je uvedeno v § 265b tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na úplně samotný závěr si Nejvyšší soud nemůže odpustit poznámku, že je přesvědčen, že skutečný rozsah takto páchané trestné činnosti a tím i výše celkově způsobené škody zdravotním pojišťovnám byly neskonale vyšší, než se podařilo v tomto trestním řízení prokázat. Zároveň jde o způsob jednání, který nemusí být v podmínkách našeho zdravotnictví ojedinělý, což nepochybně je schopno mít neblahý vliv nejenom na jeho finanční efektivitu.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 11. 8. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru