Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 811/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Násilí proti úřední osobě
Srozumění
Úmysl nepřímý
Vražda na více osobách
Vražda s rozmyslem
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.811.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 2,3 písm. a,c,d,h) tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 325 odst. 1a,2a tr. zákoníku

§ 15 odst. 2 tr. z...

více

přidejte vlastní popisek

4 Tdo 811/2020-1137

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2020 o dovolání obviněného R. Š., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 To 74/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 8/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 To 74/2019, v celém rozsahu.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř.

V. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 68 T 8/2019, byl obviněný R. Š. (dále jen obviněný) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)], pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), d), h) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)] a přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 3)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

1. poté, co dne 4. 7. 2018 v Uherském Hradišti jako řidič motorového vozidla značky a typu Volkswagen Polo, registrační značky XY, při jízdě po ulici XY nedal přednost projíždějící policejní hlídce a tato jej v 10:53 hodin vyzvala k zastavení výstražným světlem modré barvy a nápisem „STOP“ služebního vozidla, na tuto výzvu nereagoval, a naopak začal před policejní hlídkou ujíždět vysokou rychlostí od 90 km/h až 100 km/h po ulici XY, XY, XY do ulice XY, kdy po zjištění, že ulice XY je slepá a je zakončena pouze podchodem pro pěší pod železniční tratí směrem na ulici XY, zvaným „XY“ o šířce 2 m a délky 22 m, v úmyslu dál ujíždět policejní hlídce vjel rychlostí 35 km/h do tohoto podchodu, kde se nacházeli poškození J. B., nar. XY, A. L., nar. XY, a L. K., nar. XY, vedoucí za ruku svou nezletilou vnučku AAAAA pseudonym), nar. XY, které s ohledem na rozhledovou situaci na místě musel vidět, přesto se rozhodl podchodem projet s tím, že vozidlem nemůže podchodem pro pěší bezpečně projet bez toho, aniž by vozidlem šířky 1,85 m zachytil zde se nacházející chodce a těmto způsobil závažná zranění a případně i smrt, přičemž J. B., který v tu dobu stál z pohledu jeho jízdy u levé stěny podchodu a vedl jízdní kolo značky Author a křičel na něj „stůj, přejedeš mě“ a nestačil před vozidlem řízeným obžalovaným utéci, autem v rychlosti nejméně 5 km/h zachytil, srazil na zem a ležícího dílem přejel, když zjistil, že mu překážka pod autem brání v jízdě, couvl a opakovaně se rozjel dopředu, přičemž přejel pravou horní končetinu a pravou horní polovinu těla J. B., kdy pouze díky tomuto zdržení, které nezáviselo na vůli obžalovaného, se pokozeným A. L. a L. K. i s nezletilou AAAAA podařilo z podchodu utéct a vyhnout se tak sražení vozidlem a těsně za podchodem se buď přidržet zábradlí či se přitisknout na příkrou stěnu svahu, kde je obžalovaný s vozidlem jen těsně minul a nedošlo tak ke střetu vozidla s těly poškozených a případným fatálním následkům, kdy v důsledku jeho jednání

- J. B. utrpěl sériovou zlomeninu 3. až 7. žebra vpravo, fluidothorax a hemeothorax, mnohačetná pohmoždění hlavy, obou ramen, pravého předloktí, pravého boku, pravého stehna, pravé strany břicha s plošnou exfoliací odpovídající popálenině, oděrky pravého kolene a stehna, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci do 11. 7. 2018, s následnou dobou léčby v délce trvání 4 – 6 týdnů, a poškozeného omezovala silnou bolestivostí, která postupně odeznívala až 2 měsíce, přičemž k závažnějším poraněním nedošlo jen díky tomu, že se J. B. přitlačil instinktivně na stěnu podchodu a dostal se tak do polohy v mírném položení na pravém boku, čímž nedošlo k působení sil vzniklých přejetím vozidla kolmo na tělo poškozeného, ale tangenciálnímu působení sil, což mělo vliv na vznik následných zranění, přičemž pokud by poškozený zůstal ležet na zádech, pravostrannými končetinami do prostoru podchodu, došlo by k přejetí přes pravou dolní končetinu, pravou polovinu pánve, břicha a částečně hrudníku a dále přes pravý ramenní kloub, ímž by došlo zcela jistě k velmi závažným poraněním skeletu, rozsáhlým vnitřním poraněním a tato by byla ve svém komplexu, a to nejen s přihlédnutím k věku poškozeného, jen stěží slučitelná se životem, a dále

- A. L. utrpěla v důsledku stresu z prožité události psychický stres s bolestí na hrudi, kdy z tohoto důvodu byla do 9. 7. 2018 hospitalizována, přičemž se u ní rozvinul, tzv. Tako Tsubo syndrom spočívající v poruše kinetiky levé komory, s postupným návratem k normální funkci srdce po 4 týdnech,

2. dne 4. 7. 2018 po 11.00 hodině poté, co se dopustil jednání pod bodem 1. výroku rozsudku, byl po pátrání opětovně spatřen policejní hlídkou ve služebním automobilu ve složení T. P. a T. P. mezi obcemi XY a XY, okres Uherské Hradiště, která jej začala pronásledovat za použití výstražného světla modré barvy a nápisu „STOP“ služebního vozidla, opětovně nereagoval a pokračoval dál do XY, kde z důvodu místní neznalosti vjel do ulice XY, po zjištění, že tato ulice je slepá, se na konci komunikace a po pokračování dalších 60 m po travnatém porostu otočil, aby pokračoval zpět, kdy se však ve stejný okamžik na místo dostavila policejní hlídka ve složení policistů T. P. a T. P., kteří byli oblečeni ve služebním stejnokroji, vystoupili ze služebního automobilu, utíkali směrem k jeho automobilu a zdviženou pravicí a varovnými výstřely jej vyzývali k zastavení a vystoupení z vozidla, na což opětovně nereagoval a razantně se rozjel rychlostí 50 km/h proti zasahujícím policistům, kterým se podařilo až na poslední chvíli uskočit z jízdní dráhy automobilu, přičemž si musel být vědom toho, že v případě nárazu vozidla do poškozených může dojít k závažným skeletárním a vnitřním až smrtelným zraněním,

3. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od 2. 7. 2018 do doby svého zadržení dne 4. 7. 2018 v 11:15 hodin, v automobilu značky a typu Volkswagen Polo, registrační značky XY, který v tu dobu užíval, bez povolení přechovával laboratorní sklo, červený fosfor, jód, kyselinu fosforečnou, kyselinu chlorovodíkovou, hydroxid sodný, toluen a další předměty v souhrnu tvořící tzv. varnu k nelegální výrobě metamfetaminu modifikovanou Nagai metodou, tzv. českou cestou, ve formě hydrochloridu, známého též pod názvem pervitin, kdy metamfetamin a jeho soli jsou zařazeny na seznamu č. 5, přílohy č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka, a dále červený fosfor je ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog, jakožto výchozí a pomocná látka použitelná k výrobě pervitinu zařazena do seznamu těchto látek stanovených Nařízením vlády č. 458/2013 Sb., o seznamu výchozích a pomocných látek a jejich ročních množstevních limitech, a dále kyselina chlorovodíková a toluen jsou jakožto látky používané k výrobě drog zařazeny do seznamu přílohy č. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004.

2. Za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, krádeže dle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 9 T 78/2018, uložil Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně obviněnému podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to:

- propanbutanový dvouplotýnkový vařič,

- černo-červená sportovní taška,

- bílá plastová lahev obj. 1 litr s etiketou kyselina solná s neznámou tekutinou,

- plastová lahev obj. 500 ml oranžové barvy s etiketou líh technický s neznámou tekutinou,

- 1 pár pracovních rukavic oranžovo-béžové barvy, znečištěné,

- PET láhev oranžové barvy obj. 1,5 l s etiketou Mattoni pomerančová, s neznámou tekutinou,

- 3 ks balení buničité vaty, načaté,

- plastová lahev zelené barvy s etiketou hydroxid sodný s nezn. látkou,

- plastová nálevka bílé barvy od nezn. látky,

- 3 ks kovové drátěnky,

- plastová hadička od neznámé látky,

- Molitanová hubka žluto zelené barvy,

- Zbytek plastové karty od SIM karty Vodafone LTE č. XY,

- Lámací nůž,

- 5 ks plastových odlívek obj. 0,05 l,

- Průhledná lepicí páska,

- Kleště s černou rukojetí,

- Papírová krabice s latexovými rukavicemi,

- Červené pouzdro (kapsička) s nápisem AUSTRIA, na zdrhovadlo obsahující 1 ks plastové injekční stříkačky obj. 20 ml se zataveným koncem a 10 ks plastových inj. stříkaček se zataveným koncem, vše od neznámé látky,

- 1 ks modré látkové pracovní rukavice,

- Plasová hadička od neznámé látky,

- Skleněná laboratorní jednohrdlá reakční baňka o obj. 2000 ml, od neznámé látky,

- Plastová inj. stříkačka o obj. 20 ml,

- 2 ks černé plastové izolepy,

- gumová zátka červené barvy,

- Bílé plastové víčko,

- Insulinová jednorázová injekční stříkačka o obj. 1 ml od neznámé látky,

- Plastová hadička,

- Skleněná dýmka, tzv. šlukovka,

- Plastový kanystr s dvouvrstvou neznámou kapalinou,

- Kovový pekáček od neznámé látky,

- 3 ks plastových sáčků s uzávěrem, tzv. „dealerák“,

- 1 ks žiletka,

- Plastová nálevka bílé barvy od neznámé látky,

- PET kanystr o objemu 5 l od neznámé látky,

- Plastová lahev s etiketou “krtek čistič potrubí“ od neznámé látky,

- Plastová dóza s etiketou hydroxid sodný od neznámé látky,

- PET kanystr obj. 5 l od nezn. látky,

- PET láhev o obj. 1,5 l od neznámé látky,

- PET láhev o obj. 1, 5 l od neznámé látky,

- Mísa z varného skla – rozbitá od neznámé látky,

- Skleněná láhev s etiketou JÓD, prázdná,

- Plastový nástavec od neznámé látky.

4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 9 T 78/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. B., nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 253 150 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, sídlem Zarámí 160, 760 01 Zlín, náhradu škody ve výši 50 693 Kč.

6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. B. odkázán se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Krajské ředitelství Policie České republiky Zlín, T. P., nar. XY, a H. J., nar. XY, odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 68 T 8/2019, podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný směřoval podané odvolání do výroku o vině a trestu, které posléze v rámci veřejného zasedání specifikoval tak, že směřuje do výroku o vině pod body 1. a 2. a uloženém trestu odnětí svobody. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 To 74/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného R. Š. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině v bodě 2., výroku o uložených trestech a výroku o odkázání poškozených Krajského ředitelství Policie České republiky, Zlín, T. P. a H. J. podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem 2.), kterého se podle skutkových okolností dopustil tím, že:

2. dne 4. 7. 2018 po 11.00 hodině poté, co se dopustil jednání pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaného jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, byl po pátrání spatřen při řízení motorového vozidla značky Volkswagen Polo, RZ XY, policejní hlídkou ve služebním automobilu ve složení T. P. a T. P. mezi obcemi XY a XY, okres Uherské Hradiště, která jej začala pronásledovat za použití výstražného světla modré barvy a nápisu „STOP“ služebního vozidla, na tento pokyn nereagoval a pokračoval dál do XY, kde z důvodu místní neznalosti vjel do ulice XY, po zjištění, že tato ulice je slepá, se na konci komunikace a po pokračování dalších 60 m po travnatém porostu otočil, aby se vrátil zpět, když ve stejný okamžik se na místo dostavila policejní hlídka a když policisté T. P. a T. P., kteří byli oblečeni ve služebním stejnokroji, vystoupili ze služebního automobilu, utíkali směrem k jeho automobilu a zdviženou pravicí a varovnými výstřely jej vyzývali k zastavení vozidla v souladu se zákonnými podmínkami dle § 42 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, § 51, a § 52 písm. o) zák. č. 273/ 2008 Sb. o Policii České republiky, na což opětovně nereagoval a v úmyslu uprchnout se razantně rozjel přibližně rychlostí 50 km/h proti zasahujícím policistům, kterým se podařilo až na poslední chvíli z jízdní dráhy automobilu uskočit.

8. Za uvedený zločin násilí proti úřední osobě a současně za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině pod body 1. a 3. v napadeném rozsudku nezměněn a současně za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 9 T 78/2018, uložil Vrchní soud v Olomouci obviněnému podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí v trvání 15 let. Pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.

9. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému soud druhého stupně dále uložil trest propadnutí věci, a to:

- propanbutanový dvouplotýnkový vařič,

- černo-červená sportovní taška,

- bílá plastová lahev obj. 1 litr s etiketou kyselina solná s neznámou tekutinou,

- plastová lahev obj. 500 ml oranžové barvy s etiketou líh technický s neznámou tekutinou,

- 1 pár pracovních rukavic oranžovo-béžové barvy, znečištěné,

- PET láhev oranžové barvy obj. 1,5 l s etiketou Mattoni pomerančová, s neznámou tekutinou,

- 3 ks balení buničité vaty, načaté,

- plastová lahev zelené barvy s etiketou hydroxid sodný s nezn. látkou,

- plastová nálevka bílé barvy od nezn. látky,

- 3 ks kovové drátěnky,

- plastová hadička od neznámé látky,

- Molitanová hubka žluto zelené barvy,

- Zbytek plastové karty od SIM karty Vodafone LTE č. XY,

- Lámací nůž,

- 5 ks plastových odlívek obj. 0,05 l,

- Průhledná lepicí páska,

- Kleště s černou rukojetí,

- Papírová krabice s latexovými rukavicemi,

- Červené pouzdro (kapsička) s nápisem AUSTRIA, na zdrhovadlo obsahující 1 ks plastové injekční stříkačky obj. 20 ml se zataveným koncem a 10 ks plastových inj. stříkaček se zataveným koncem, vše od neznámé látky,

- 1 ks modré látkové pracovní rukavice,

- Plastová hadička od neznámé látky,

- Skleněná laboratorní jednohrdlá reakční baňka o obj. 2000 ml, od neznámé látky,

- Plastová inj. stříkačka o obj. 20 ml,

- 2 ks černé plastové izolepy,

- gumová zátka červené barvy,

- Bílé plastové víčko,

- Insulinová jednorázová injekční stříkačka o obj. 1 ml od neznámé látky,

- Plastová hadička,

- Skleněná dýmka, tzv. šlukovka,

- Plastový kanystr s dvouvrstvou neznámou kapalinou,

- Kovový pekáček od neznámé látky,

- 3 ks plastových sáčků s uzávěrem, tzv. „dealerák“,

- 1 ks žiletka,

- Plastová nálevka bílé barvy od neznámé látky,

- PET kanystr o objemu 5 l od neznámé látky,

- Plastová lahev s etiketou “krtek čistič potrubí“ od neznámé látky,

- Plastová dóza s etiketou hydroxid sodný od neznámé látky,

- PET kanystr obj. 5 l od nezn. látky,

- PET láhev o obj. 1,5 l od neznámé látky,

- PET láhev o obj. 1, 5 l od neznámé látky,

- Mísa z varného skla – rozbitá od neznámé látky,

- Skleněná láhev s etiketou JÓD, prázdná,

- Plastový nástavec od neznámé látky.

10. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Vrchní soud v Olomouci zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 9 T 78/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

11. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Krajské ředitelství Policie České republiky, Zlín, T. P., nar. XY, a H. J., nar. XY, odkazáni s nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

12. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok III.) a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl (výrok IV.)

II.

Dovolání a vyjádření k nim

13. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 To 74/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání podal rovněž nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného rovněž z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Obviněný zaměřil podané dovolání proti výroku III. soudu druhého stupně (výrok, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn) a navazující výrok pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že od počátku úmysl usmrcení člověka vylučuje a poukazuje na znalecký posudek, z něhož nevyplývá, že by mohlo dojít k usmrcení více osob. Konstatuje, že soudy vyhodnotily jeho jednání jako jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu těchto závěrů soudů nižších stupňů namítá svoji neznalost Uherského Hradiště a tudíž místa činu, takže nevěděl, že vjíždí do podchodu pro pěší, přičemž v podchodu žádné lidi neviděl. Vjížděl do 22 m dlouhé tmy a skutečnost, že z podchodu vycházeli lidé nelze interpretovat tak, že musel vědět, že vjíždí do podchodu pro pěší. Svědkyni K. s dítětem viděl až při výjezdu z podchodu a ke střetu vozidla s poškozeným B. došlo až u konce podchodu. Nevjížděl tedy do podchodu s vědomím, že v něm mohou být lidé, které může zranit nebo dokonce usmrtit.

15. Obviněný dále poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví vypracovaný znalcem MUDr. Petrem Menšíkem, ze kterého se podává, že fatální následky u poškozeného B. mohly nastat jen při jiné poloze těla během nehody a že u poškozené L. vznikl syndrom stresové kardiomyopatie, když ve vztahu k poškozené K. a její vnučce nebylo podle znalce možné stanovit přesný rozsah zranění, když k jejich zranění nedošlo. I při vyšetřovacím pokusu znalec jednoznačně usmrcení dítěte vyloučil. Podle názoru dovolatele tak jeho jednání nemohlo vést k následkům smrti u více osob nebo dokonce u dítěte mladšího 15 let.

16. Ve vztahu k tvrzenému nepřímému úmyslu obviněný dodává, že z náčrtu místa střetu s chodcem a pohybu vozidla při střetu je patrné, že se střetu snažil vyhnout, když se pokoušel s vozidlem natlačit na levou stranu podchodu a poškozený B. byl na straně pravé, stejně tak prázdný dětský kočárek. Takové jednání podle jeho názoru svědčí o jeho snaze zmenšit ohrožení chodců, nikoliv o úmyslu usmrtit tyto chodce. Poukazuje na snížení rychlosti vozidla v podchodu, což soudy nevyhodnotily správně, když tímto chtěl minimalizovat následky svého jednání. Namítá, že poškozeného B. v podchodu neviděl a odkazuje v tomto směru na protokol o ohledání místa činu ze dne 4. 7. 2018. Snímky ze dne nehody mají podle dovolatele vyšší vypovídající hodnotu než snímky z vyšetřovacího pokusu v zimním měsíci (jiné postavení slunce, stromů, povětrnostní podmínky, poprchávání).

17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný konstatuje, že nejednal v úmyslu nepřímém, neboť nebyl srozuměn s tím, že by mohl způsobit usmrcení jiné osoby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. shledal jeho dovolání důvodným a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 To 74/2019, ve vztahu k výroku III., jakož i další rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. navrhuje, aby Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

18. Nejvyšší státní zástupce v rámci podaného dovolání v neprospěch obviněného směřoval podané dovolání do právní kvalifikace skutku, kterým byl obviněný uznán vinným soudem druhého stupně, jako zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že v rozsudku soudu druhého stupně došlo k vypuštění závěru soudu prvního stupně, podle něhož si obviněný musel být vědom skutečnosti, že v případě nárazu jím řízeného automobilu do policistů může dojít k závažným skeletárním a vnitřním, až smrtelným zraněním poškozených. Akcentuje skutečnost, že na jedné straně tento soud řekl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, když také dospěl k závěru, že policisté jednali v souladu se zákonem o Policii ČR, ovšem na druhé straně shledal, že úmysl usmrtit zasahující policisty se spolehlivě prokázat nepodařilo. Soud druhého stupně tedy zdůraznil, že obviněný zaútočil vědomě vůči policistům, kteří proti němu důvodně a v souladu se zákonem zasahovali, když se proti nim prudce rozjel automobilem a nebyl schopen s ohledem na povrch, rychlost, vozidlo zabrzdit. Nejvyšší státní zástupce poukazuje na to, že byť soud druhého stupně konstatoval, že není vyloučeno, že obviněný měl v úmyslu policisty srazit včetně jejich reálného usmrcení, nelze podle tohoto soudu ani vyloučit, že obviněný spoléhal na jejich přirozenou reakci, když při zhodnocení zásady in dubio pro reo eventuální úmysl obviněného způsobit poškozeným policistům smrt nelze považovat za bezpečně prokázaný a proto jednání obviněného právně kvalifikoval jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S takovým závěrem se však nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. Podle jeho názoru s ohledem na stabilizovaná skutková zjištění mělo být jednání obviněného v bodě 2. posouzeno jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, 3 písm. a), d), h) tr. zákoníku spáchaný v eventuálním úmyslu.

19. Následně zdůrazňuje, že obviněný zaútočil jedoucím automobilem, který použil jako zbraň, na dva policisty, přičemž takového jednání se dopustil nedlouho poté, co stejným automobilem najel na jiném místě na další 4 osoby, když o razanci jeho útoku svědčí i skutečnost, že bezprostředně po incidentu s policisty obviněný havaroval. Rozhodné tak je, jaký následek si obviněný dokázal představit jako reálně možný a zda s ním byl srozuměn. Poté nejvyšší státní zástupce rozvádí skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a úmyslné jednání ve smyslu § 15 tr. zákoníku. Za důležité považuje, že na srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by následku zabránila. Srozuměním je pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem. Jde tedy sice o méně intenzivní, ale přesto aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku.

20. V projednávaném případě byli policisté podle soudu druhého stupně na útok obviněného v podstatě připraveni, stihli použít střelné zbraně a uskočit, čímž se skutek pod bodem 2. lišil podle tohoto soudu od skutku pod bodem 1. Těmto úvahám však nejvyšší státní zástupce vytýká, že došlo z pohledu zavinění k zhodnocení jen části okolností významných pro posouzení této právní otázky. Uvádí, že soud druhého stupně pominul mj. intenzitu útoku, motivaci obviněného, okolnosti předcházející (útok v bodě 1.). Jednání obviněného svědčí o tom, že mu bylo lhostejno, co komu na útěku před Policií ČR způsobí. Jeho motivace byla u obou skutků jediná a prostá, ujet za každou cenu policejní hlídce a zmařit tak realizaci policejní kontroly. Vozidlo nezpomaloval a naopak při najížděni na policisty je zrychloval. Nijak nedbal jejich výzev k zastavení, nezastavila ho ani výstražná střelba, bylo mu tedy jedno, jak zběsilá jízda skončí a zda policisté stihnou uskočit nebo je srazí a možná i usmrtí. Nejvyšší státní zástupce má tedy za to, že úmysl dovolatele nepochybně směřoval k tomu, aby nebyl zadržen a silniční kontrole ujel i za cenu eventuálního usmrcení zasahujících policistů. Prvek ohrožení policistů byl zcela zřetelný a reálný, když obviněný se proti policistům rozjel mnohem vyšší rychlostí než u skutku pod bodem 1. a to i s ohledem na nedostatečný bezpečný prostor pro únik policistů. Poukazuje na bezpečný odstup stanovený znalcem pro chodce od vozidla – alespoň jeden metr, přičemž pro zasahující policisty tu byl prostor okolo půl metru. Ze strany obviněného se tak nejednalo o bezpečné pomalé najetí vedené snahou donutit policisty ustoupit z jízdní dráhy vozidla. Současně odkazuje na znalecký posudek z oboru silniční dopravy, v němž bylo konstatováno, že v případě včasného neuskočení policistů, byl by zasažený policista odhozen 20 m daleko a došlo by k poranění se závažnými zraněními, která by byla schopna přivodit jeho smrt. Z toho pak nejvyšší státní zástupce usuzuje na sledování cíle utéci před policií za každou cenu včetně zmaření lidského života. S takovým následkem byl dovolatel srozuměn, neboť při najíždění na policisty nepočítal a ani nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností nezávislou na jeho vůli, která by takovému následku mohla zabránit. Skutečnost, že k fatálnímu následku nakonec nedošlo, nebyla odvislá od jeho vůle, ale výlučně od včasného uskočení policistů. Hodnocení otázky zavinění podle jeho názoru nelze primárně odvíjet od předpokládané či možné reakce poškozeného na vedený útok nebo od jeho fyzických dispozic.

21. Nejvyšší státní zástupce zároveň připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 50/2016, kdy pachatel úmyslně srazil a usmrtil policistku (primární nepodrobení se silniční kontrole), podle něhož musel být pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, tedy usmrcení policistky. Byť tedy šlo o následek nechtěný, musel s ním být pachatel srozuměn, neboť nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku reálně zabránit.

22. Dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012 a ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1595/2011, kdy se oba případy od nyní projednávané věci odlišovaly výrazně ve způsobu, intenzitě a razanci směřovaného útoku proti zasahujícím policistům a bylo tedy v těchto případech skutečně přiléhavé použití ustanovení § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

23. Ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně tak vyjadřuje přesvědčení, že v projednávaném případě dovolatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že rozjede-li se přímo a poměrně vysokou rychlostí proti dvěma policistům běžícím k vozidlu, kteří měli ztíženou možnost úniku z jízdní dráhy, aniž by sám učinil cokoli, co by jejich sražení vyloučilo, reálně mohlo dojít ke střetu a způsobení zranění neslučitelných se životem, a proto lze dovodit přinejmenším eventuální úmysl a jednání obviněného kvalifikovat jako pokus zločinu vraždy pole § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, 3 písm. a), d), h) tr. zákoníku, nikoliv jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

24. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 To 74/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Pro případ jiného rozhodnutí, nežli navrhovaný způsob, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

25. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 606/2020, nejprve zrekapituloval obsah podaného dovolání obviněného, když následně uvedl, že se neztotožňuje s tvrzením obviněného, že dokazování realizované soudem prvního stupně k bodu 1. zůstalo povrchní, nedostatečné či polovičaté. Naopak podle jeho názoru si uvedený soud obstaral dostatek důkazních prostředků, které provedl a hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž na základě nich dospěl k logicky dovoditelným skutkovým závěrům. Soud druhého stupně pak odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami k bodu 1. se podrobně vypořádal. Argumentace obviněného je postavena na zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního stupně a takové námitky tak stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jako takové tedy přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou.

26. Přes tento shora citovaný závěr státní zástupce posléze zdůrazňuje, že lze sice připustit, že obviněný v Uherském Hradišti nebydlí a tedy samotné místo činu pravděpodobně nezná, avšak v tomto směru připomíná skutečnosti, z nichž muselo být obviněnému zcela zjevné, že rozhodně nevjíždí do podjezdu určeného pro motorová vozidla (ulice označená jako slepá, značka zákazu vjezdu, vysoký obrubník), přičemž tomu odpovídal i styl jeho jízdy, neboť při vjezdu přes obrubník musel zpomalit a až poté se prudce rozjel směrem do podchodu pro pěší. V rozporu se skutečnostmi považuje tvrzení obviněného, že v podchodu neviděl žádné osoby, když předmětný den bylo pěkné počasí s dobrou viditelností, ale rovněž dovolatel nepochybně sledoval prostor před sebou, neboť jinak by se do úzkého podchodu pro pěší netrefil. Současně připomíná, že přítomnosti dalších osob si byl vědom také proto, že podle skutkových zjištění reagoval na svědkyně stojící před podchodem, na které před vjezdem do něj vyplázl jazyk. Na základě těchto skutkových zjištění si podle názoru státního zástupce byl obviněný velmi dobře vědom skutečnosti, že vjíždí do podchodu pro pěší, ve kterém se v tom okamžiku pohybuje několik lidí, včetně malé dvouleté holčičky, která se svou výškou zřetelně odlišovala od ostatních chodců.

27. Ve vztahu k poukazovanému znaleckému posudku z oboru zdravotnictví státní zástupce zaujímá opačný názor. Znalec naopak potvrdil, že v případě svědkyně L. K. by mohlo dojít k různě rozsáhlým zraněním měkkých tkání, skeletárním poraněním, poraněním hlavy či páteře a v neposlední řadě i k rozsáhlým vnitřním zraněním. Obdobně závažná zranění by pak utrpěla i nezletilá AAAAA, kterou svědkyně K. doprovázela. Za nepravdivé považuje pak tvrzení dovoletele, že v podchodu projížděl pomalu a ke straně, aby neublížil poškozeným, neboť absurditu takového tvrzení lze vyvrátit opakovaným přejetím poškozeného B.

28. Námitky dovolatele tak z pohledu státního zástupce lze pod vytýkaný dovolací důvod podřadit jen s opravdu velkou dávkou tolerance, avšak považuje je za zjevně neopodstatněné.

29. Stran skutkových zjištění státní zástupce ještě dodává, že obviněný sjel z vozovky na obrubník, snížil rychlost jízdy na 8 km/h a následně po povšimnutí si chodců se rozjel až na rychlost 35 km/h směrem do podchodu pro pěší, kdy měl dostatečný časový prostor, aby zvážil, jak bude nadále konat, přičemž zvolil při vědomí, že chodce eventuálně usmrtí, vjetí do podchodu.

30. Z hlediska srozumění s jejich usmrcením státní zástupce považuje za významné zejména místo, kde mělo dojít ke kontaktu s chodci, jakož i povahu smrtícího nástroje. Nejde pouze o případné sražení a přejetí chodců tunovým vozidlem, ale také o reálně hrozící možnost drcení jejich těl o pevné stěny úzkého podchodu, který byl jen o necelých 40 cm širší, než automobil. K poznání, že takový průběh skutkového děje reálně hrozí, nepotřebuje pachatel žádné odborné vzdělání, jedná se o fakt známý každému. Zároveň zdůrazňuje skutečnost, že v posuzované trestní věci k fatálnímu následku u poškozených nedošlo výlučně dílem náhody a okolností na vůli obviněného nezávislých (polohou těla poškozeného B. ležícího v podchodu, u ostatních poškozených únik z podchodu na poslední chvíli, s pravděpodobností hraničící s jistotou, že dovolatel se při jízdě podchodem „zasekl“ o tělo poškozeného J. B.).

31. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodnutí v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) rovněž shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. rovněž zachována.

IV.

Důvodnost dovolání

33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené oběma dovolately naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

34. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

36. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

37. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud nejprve k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Zde je především na místě zdůraznit, že obviněný svojí dovolací argumentaci směřuje výlučně do výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem soudu druhého stupně nedotčen (viz bod III. výroku rozsudku soudu druhého stupně). Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky s velkou dávkou tolerance právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitky stran nenaplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy, byť obviněný v převažující míře zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižšího stupně.

38. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zbývajících uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Téměř veškerá argumentace obviněného totiž převážně směřuje do oblasti skutkových zjištění, neboť i námitky ohledně naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty směřuje do hodnocení důkazů. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně vyšetřovacího pokusu, svědeckých výpovědí, ohledání místa činu, a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňuje naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku kladenému mu za vinu. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění soudů nižších stupňů a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

39. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují převážně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů ve vztahu k jednání pod bodem 1. předmětného rozsudku soudu prvního stupně (viz body 85. – 86. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se důkladně zabýval všemi provedenými důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného, přičemž explicitně uvedl, jaké důkazy dovolatele usvědčují. Na tomto místě je podstatné poukázat zejména na detailní rozbor každého provedeného důkazu a následného jeho hodnocení zasazeného do kontextu ostatních důkazů.

40. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k bodu 1. zcela ztotožnil. Na tomto místě je vhodné uvést, že v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz body 19. – 20., 22. – 29. rozsudku soudu druhého stupně). Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, když také řádně a dostatečně zdůvodnil, proč nevyhověl dalším důkazním návrhům obviněného. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci ohledně bodu 1. rozsudku soudu prvního stupně, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci, když soudy nižšího stupně své úvahy náležitě odůvodnily, zejména z pohledu srozumění obviněného s následkem jeho jednání v případné smrti poškozených ve slepé ulici do podchodu pro pěší.

41. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

42. Jak již bylo naznačeno, za právně uplatněnou argumentaci lze považovat námitky stran úmyslu obviněného poškozené usmrtit, byť s velkou dávkou tolerance, neboť argumentace obviněného je založena v převážné míře na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zpochybňování způsobu hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v dané souvislosti obecně podotýká, že posouzení formy zavinění, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Proto případný nedostatek v tomto posouzení lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že při posuzování zavinění a jeho formy nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě komplexního hodnocení všech provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale právě v jejich vzájemných souvislostech.

43. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.

44. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný ve vztahu k bodu 1. rozsudku soudu prvního stupně jednal v úmyslu nepřímém. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah (viz shora) ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010). Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jinak vyjádřeno, při eventuálním úmyslu tedy pachatel svým jednáním zásadně míří na jiný účel, jehož nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného. O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018). Pro eventuální úmysl pak postačí pouhá představa možnosti výsledku, který pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

45. Pro naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, která je z hlediska své podstaty skutkovou podstatou kvalifikovanou, se vyžaduje z pohledu zavinění úmysl, když ovšem postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Ve vztahu k § 140 odst. 2 tr. zákoníku je však třeba zdůraznit, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druh úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení, přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, že volní jednání (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka a ovlivňující směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu, jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Premeditace je naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy. V obou případech úmyslného usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení však musí pachatel alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn (eventuální úmysl), byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce (srov. § 15). Z toho vyplývá, že na premeditaci je třeba hledět jako na okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější, neboť pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, kdy na svém záměru zavraždit setrval, a to i přes momenty jej od tohoto záměru odrazující. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy.

46. Obviněný byl uznán vinným pod bodem 1. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně z jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného s rozmyslem úmyslně usmrtí, čin spáchá na dvou a více osobách a na dítěti mladším 15 let, kterého se dopustil v úmyslu čin spáchat, když k dokonání trestného činu nedošlo. Jak již bylo naznačeno, rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí nebo se o to alespoň pokusí či se k tomuto připravuje. Pokud jde o povahu rozmyslu, může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování. Z hlediska zavinění vraždy na dvou nebo více osobách je třeba, aby pachatel o této skutečnosti věděl a byl s tím alespoň ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 srozuměn, neboť jinak by nemohlo jít o úmyslné usmrcení dvou, popř. více osob. Pojem dítěte mladšího patnácti let je třeba vykládat v souladu s interpretačním pravidlem uvedeným v § 126 tr. zákoníku, podle něhož se dítětem rozumí osoba mladší 18 let, pokud trestní zákoník nestanoví jinak. V případě ustanovení § 140 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je ochrana poskytována jen dítěti, které je mladší 15 let a to do dne předcházejícího patnáctým narozeninám, neboť na své patnácté narozeniny není již dítětem „mladším patnácti let“. Zde postačí z hlediska zavinění ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost, neboť není třeba, aby pachatel znal věk takového dítě, stačí, že se zřetelem na okolnosti (zejména jeho fyzickou vyspělost, vzhled, chování) a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti věděl, měl a mohl. Zde se ovšem sluší poznamenat, že v případu pokusu vraždy na dítěti mladším 15 let se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, když pokus může být jen úmyslný.

47. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti a na provedené dokazování bylo bez důvodných pochybností prokázáno jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, pro které byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zákoníku a že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obecně z pohledu uplatněné argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že tento se především snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, v němž neměl ani eventuální úmysl poškozené v podchodu usmrtit, když nevěděl, že se jedná o podchod pro pěší a že v podchodu jsou poškození.

48. Taková tvrzení je nutné považovat za lichá a vyvrácená bez jakýchkoliv důvodných pochybností provedeným dokazováním. Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto skutku považuje pro stručnost za vhodné odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. Přes tento závěr je na místě ještě blíže zdůraznit určité skutečnosti, zejména pořízenou fotodokumentaci ze dne 10. 7. 2018. č. j. KRPZ-76856-64/TČ-2018-150071-MJA, ze které je patrno, že obviněný musel projet jednak kolem značky zákazu vjezdu motorových vozidel, dále pro vjezd do podchodu musel překonat vysoký obrubník zakončující slepou ulici a následně pokračovat přes chodníkovou dlažbu přes značku zákazu vjezdu všech vozidel. Navíc skutečně nelze pominout, že z pořízené fotodokumentace je už na první pohled patrno, že podchod je velmi úzký (200 cm), takže již z tohoto hlediska muselo být zřejmé, že tento nebyl určen pro automobily (vozidla). Současně je z pořízené fotodokumentace zřejmé, že bylo vidět přes celý podchod. Zde je také nezbytné odkázat na povětrnostní podmínky uvedeného dne (dopoledne, slunečno), takže podchod byl nepochybně dobře osvětlen a bylo do něho vidět. Není také pochyb o tom, že v podchodu se v době vjezdu automobilu řízeného obviněným prokazatelně nacházely tři dospělé osoby a jedno nezletilé dítě, a to poškozený J. B., A. L., L. K. a nezletilá poškozená AAAAA. Nelze ani opomenout, že podchod je široký pouze 2 m a vozidlo měřilo 1,65 m, tudíž při projetí vozidla podchodem na obou stranách od vozidla bylo jen několik cm volného prostoru. Vzhledem k šířce vozidla a šířce podchodu si musel být obviněný vědom toho, že se jen stěží do tak úzkého prostoru s automobilem vejde a není možné se tak bezpečně vyhnout případné jakékoliv překážce většího rozměru v podchodu, natož 4 osobám, kdy jedna měla kolo a dětskému kočárku, když tyto osoby neměly tzv. kam uhnout, neboť při ideálním průjezdu na každé straně podchodu zbývalo 17,5 cm volného prostoru. Současně je nezbytné odkázat na závěry provedeného vyšetřovacího pokusu. O tom, že obviněný si byl vědom, že vjíždí do podchodu pro pěší, nakonec svědčí i změna rychlosti automobilu řízeného obviněným, když obviněný téměř před vjezdem zastavil (8 km/h), musel přejet přes vysoký obrubník chodníku a následně se opět prudce rozjet do podchodu rychlostí 35 km/h. Lze tedy uzavřít, že na první pohled bylo zcela rozpoznatelné, že se jedná o podchod pouze pro pěší, a to nejen vzhledem k šířce podchodu, ale rovněž z důvodu přístupové cesty, která byla zcela typickou chodníkovou stavbou, jež navazovala na chodník z ulice po zvýšeném zakončení slepé ulice, doprovázená dvěma zákazovými značkami o zákazu vjezdu. Z pohledu argumentace obviněného je také třeba uzavřít, že nelze uvěřit jeho tvrzení, že na podchod pouze pro pěší vůbec neusuzoval, neboť neviděl žádné osoby. Taková argumentace je opět v rozporu s provedeným dokazováním, když obviněný před podchodem musel vidět vycházet svědkyně V. a K., na které dokonce vyplázl jazyk. Navíc jak již bylo naznačeno z pořízené fotodokumentace ze dne činu, je nepochybné, že bylo dobře vidět skrze celý podchod. Je sice možno připustit, že obviněný nemusel vidět osoby zcela zřetelně, tak aby rozlišil, zda se jedná o ženy či muže, ovšem musel přinejmenším vidět jejich siluety včetně nezletilé poškozené, které byla velmi malá, takže musel důvodně předpokládat, že se jedná o dítě. Zde lze pro stručnost odkázat na vyšetřovací pokus ze dne 4. 12. 2018, č. j. KRPZ-76856-226/TČ-2018-150071-MJA a jaké skutečnosti tímto byly prokázány. Nadto musí Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů zdůraznit, že obviněný přejel poškozeného B. celkem třikrát, když nemohl překážku na zemi v podobě ležícího poškozeného překonat. Zde je ještě nutno konstatovat, že obviněný musel být srozuměn i před najetím do podchodu, že svou nerozvážnou, urputnou a agresivní jízdou po městě prchajíc před policejní hlídkou, může způsobit ostatním účastníkům silničního provozu újmu na zdraví včetně vážných zranění a již takovým způsobem jízdy ve městě v dopoledních hodinách v rámci běžného provozu jednal v úmyslu nepřímém ve vztahu k způsobení zranění jiným osobám, se kterými by se jím řízené vozidlo mohlo dostat do střetu. Při posuzování celé věci z hlediska subjektivní stránky také nelze pominout skutečnost, že obviněný do podchodu najížděl rychlostí 35 km/h, když o razantnosti a bezohlednosti, resp. srozumění s usmrcením osob v podchodu, svědčí rovněž jízda v samotném podchodu, když porazil poškozeného B. s jeho jízdním kolem a po tomto opakovaně přejížděl, ačkoliv tento křičel a obviněný si musel být vědom toho, že mu „něco brání v jízdě“ a vzhledem k tomu, že musel vidět chodce v podchodu, mu muselo být zřejmé, že se jedná o člověka. Navíc je třeba zdůraznit, že o razanci jízdy obviněného nakonec svědčí i zcela zdemolovaný dětský kočárek.

49. Stran námitek obviněného, že mu nelze přičítat i pokus vraždy na osobě mladší 15 let, neboť znalec možnost usmrcení dítěte vyloučil, je třeba uvést, že se jedná toliko o jeho interpretaci závěrů znaleckého posudku MUDr. P. Menšíka. V tomto směru je třeba odkázat na znalecký posudek, který výslovně uvedl, že nezletilá poškozená by mohla utrpět obdobná závažná zranění jako poškozená L. K. (rozsáhlá zranění měkkých tkání, skeletární poranění, poranění hlavy či páteře a v neposlední řadě rozsáhlé vnitřní zranění). V tomto směru je třeba zdůraznit, že skutečně nelze pominout, že nezletilá poškozená neutrpěla žádné zranění jen díky včasné reakci poškozené K., která ji z podchodu vynesla, když nakonec i poté, co se poškozená K. a nezletilá AAAAA z podchodu dostaly, je obviněný s vozidlem minul zcela těšně, když poškozená K. se s nezletilou poškozenou musela přitisknout na zábradlí, takže ke zranění nezletilé poškozené nedošlo jen v důsledku okolností na jeho vůli zcela nezávislých. Jinak řečeno, v dané věci reálně hrozilo, že dojde ke vzniku závažných zranění u poškozené nezletilé jednak v samotném podchodu, jednak poté, co se za pomocí poškozené K. dostala z podchodu ven. Navíc nelze přehlédnout, že možnost včasného útěku poškozených L. a K. a nezletilé poškozené umožnila v podstatě skutečnost, že došlo ke střetu auta obviněného s poškozeným B., přičemž tělo poškozeného a jeho kolo vytvořilo určitou překážku a jisté časové zdržení auta obviněného, když tento opakovaně couval, když tělo poškozeného mu bránilo v další jízdě, což fakticky umožnilo zbývajícím poškozeným získat určitý čas k útěku z podchodu a tím k zabránění tomu, aby byly autem obviněného v podchodu sraženy. Obecně je třeba uvést, že pokud znalec nevyloučil možnost smrtelných následků u tzv. dospělých poškozených, tak nepochybně stejné následky, ne-li závažnější, reálně hrozily v případě nezletilého dítěte starého dva roky, jehož tělesný vývoj nebyl zcela ukončen, když také nelze pominout, že vzhledem k věku nezletilé poškozené nemohl obviněný ani očekávat z její strany nějakou smysluplnou reakci, kterou by byla schopna ona sama odvrátit následek, který jí hrozil. Jinak řečeno, věk poškozené, nepochybně v podstatě vylučoval, že by pro ni život bezprostředně ohrožující situaci byla schopna sama nějakým smysluplným způsobem vyřešit bez pomoci jiné osoby. Navíc se svojí povahou jedná o skutkovou námitku.

50. Lze tedy uzavřít, že obviněnému vzhledem ke všem shora naznačeným skutečnostem muselo být nepochybně zřejmé, že s předmětným vozidlem vjíždí do podchodu pro pěší, kde se nachází více osob, včetně osoby, která je dítětem. Současně je třeba konstatovat, že právě úzký prostor podchodu a rozměry automobilu vylučovaly, aby se mohlo auto a chodci v podchodu vyhnout, bez toho, že by nehrozilo závažné až smrtelné zranění osob v podchodu se nacházejících. Vzhledem k těmto všem skutečnostem musel být obviněný tudíž minimálně srozuměn s tím, že jeho jednáním může dojít ke zranění těchto osob a k jejich eventuálnímu usmrcení a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obecně ještě z pohledu naplnění znaku rozmyslu je třeba uvést, že trestní zákoník nevyžaduje, aby pachatel jednal s rozmyslem po celou dobu, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak je shledán v určité části útoku, ať již na počátku, či později. Nejvyšší soud zcela shodně jako soudy nižší instance spatřuje rozmysl obviněného v okamžiku snížení rychlosti jízdy před vjetím do podchodu, když v tomto okamžiku došlo i k navázání očního kontaktu se svědkyněmi před podchodem a vypláznutí jazyka obviněným, přičemž následně došlo k jeho rozhodnutí spočívající v tom, že zrychlil a vjel záměrně do podchodu pro pěší. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že obviněný poté, co se rozmyslel, že do podchodu pro pěší vjede, přes vědomí, že tento prostor je velmi úzký a vědomí rozměru svého vozidlo, jen stěží mohl rozdělit svůj úmysl, jak bude jednat vůči jednotlivým poškozeným. Nelze si představit, že by byl obviněný srozuměn u jednoho poškozeného s následkem smrti a u jiného (např. u nezletilé) s následkem ublížení na zdraví. Jeho eventuální úmysl se v daném okamžiku vztahoval na všechny v té době v podchodu se nacházející osoby a obviněný byl srozuměn s tím, že v důsledku jeho jízdy může dojít k usmrcení těchto osob, když nemohl důvodně předpokládat žádnou skutečnost, která by tento následek vylučovala.

51. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jak již bylo naznačeno, s velkou dávkou tolerance, ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

52. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.

53. Dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud shledal důvodné a relevantní. Soud prvního stupně uznal obviněného za skutek pod bodem 2. vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), d), h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně pak ohledně tohoto skutku ve věci rozhodl sám a obviněného uznal ve vztahu k tomuto skutku vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když částečně upravil popis skutku. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání právě do tohoto výroku, když podle jeho názoru došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku.

54. Obecně je třeba uvést, že Nejvyšší soud si je vědom, že v případě útoku vozidlem na příslušníky Policie ČR se judikatura přiklání spíše ke kvalifikaci takového jednání jako trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 tr. zákoníku. Tento závěr ovšem neplatí absolutně. Je tomu tak proto, že každý případ je nutné posuzovat s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých lze právě následně dovodit, k čemu úmysl pachatele směřoval a to i ve vztahu k jeho eventuálnímu úmyslu. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je důležité zdůraznit, že v předmětné věci především nelze odhlédnout od předchozího jednání obviněného, které bezprostředně časově předcházelo skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo skutku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu druhého stupně. Zde je třeba odkázat na skutek pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, který nepochybně přímo souvisí se skutkem pod bodem 2. a skutečnost, že obviněný byl jak v případě skutku pod bodem 1., tak i skutku pod bodem 2. dlouhodobě pronásledován policejní hlídkou, když v případě skutku pod bodem 2. si obviněný byl nepochybně vědom toho, že z jeho strany se již nejedná jen o prostý útěk před Policií ČR motivovaný tím, že má v kufru auta varnu drog, ale že se pro něho celá situace zhoršila tím, že došlo k incidentu v podchodu pro pěší a že z jeho strany došlo k dalšímu závažnému protiprávnímu jednání (přejetí poškozeného B.), což nepochybně celou situaci pro obviněného i z jeho pohledu zhoršilo a zintenzivnilo zájem příslušníků Policie ČR na jeho zadržení a zvýšilo snahu obviněného utéct hlídce Policie ČR tzv. za každou cenu a nepochybně ovlivnilo celé následující jednání obviněného. Současně je třeba poukázat na zjištěné skutkové okolnosti ohledně nyní projednávaného skutku. Obviněný se po dlouhodobém pronásledování policejní hlídkou po velmi riskantní jízdě ve městě, poté co zranil v podchodu poškozeného B. dostal mimo město, tedy za situace, kdy dal svým jednáním razantně najevo, že nehodlá respektovat pokyny policejní hlídky k zastavení, když ani sám obviněný nezpochybňuje, že si byl vědom, že ho pronásleduje hlídka Policie ČR, dostal do slepé ulice, ze které se nemohl dostat jinak, než tím, že se s vozidlem obrátí a pojede zpět k zakročující hlídce Policie ČR, která ho chtěla zadržet jako osobu podezřelou ze spáchání trestné činnosti, když přinejmenším v té době bylo známo jak této hlídce Policie ČR, tak i obviněnému, že došlo ke zranění osob v podchodu pro pěší. Přestože zakročující policejní hlídka ve složení P. a P. běžela proti autu obviněného a dávali rukou znamení k zastavení, tak obviněný na jejich výzvy záměrně nereagoval, naopak vozidlem jel proti zasahujícím policistům a přestože tito přistoupili k výstražné střelbě, čímž nepochybně dali najevo, že ho skutečně chtějí zastavit, tak na zakročující policisty reagoval tak, že se proti těmto policistům vozidlem razantně rozjel rychlostí cca 50 km/h, když podle zakročujících policistů, kdyby tito neuskočili tzv. na poslední chvíli, tak by je srazil. V dané souvislosti je také třeba poukázat na prostor, ve kterém došlo k incidentu mezi obviněným a zakročujícími policisty, jak je patrný z pořízené fotodokumentace. Nelze totiž skutečně pominout, že na místě se nacházely vzrostlé stromy a kovová průlezka pro děti, když je také třeba vzít v úvahu šířku vozidla obviněného a jaký prostor zbýval zakročujícím policistům k bezpečnému uskočení z pohledu reálného nebezpečí jejich zranění. V tomto směru je také třeba odkázat na závěry znaleckého posudku znalce z oboru silniční dopravy a vyjádření znalce ohledně bezpečného bočního odstupu chodce, ale i následky, které hrozily zakročujícím policistům v případě střetu s vozidlem obviněného. Navíc je třeba uvést, že obviněný na zakročující policisty najížděl razantně, když jel rychlostí 50 km/h, při přiblížení se k zakročujícím policistům neučinil žádné kroky ke snížení rychlosti, naopak přidal (viz výpovědi zakročujících policistů). O stylu jízdy obviněného a jeho schopnosti mít jízdu tzv. pod kontrolou nakonec svědčí i skutečnost, že obviněný bezprostředně poté, co najel na zakročující policisty, havaroval. Nakonec nelze také pominout samotnou výpověď obviněného, který u hlavního líčení uvedl, že nepřepokládal, že by ustoupili, ale oni skutečně ustoupili. (viz č. l. 901).

55. Z pohledu těchto shora naznačených skutkových zjištění považuje Nejvyšší soud za nutné dále uvést následující. Soud prvního stupně uznal obviněného v případě skutku pod bodem 2. vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), d), h) tr. zákoníku, když dospěl k závěru, že obviněný jednal podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v úmyslu nepřímém. Soud druhého stupně pak shledal, že závěr o bezpečném prokázání, byť v eventuálním úmyslu, způsobit smrt poškozeným, nepokládá za zcela podložený, když zároveň ovšem poněkud rozporuplně uvádí, že nelze vyloučit jeho úmysl skutečně policisty srazit, se všemi prokazovanými závažnými následky na jejich zdraví, včetně reálného usmrcení (bod 30. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné uvést některá teoretické východiska týkající se eventuálního úmyslu, byť se již touto otázkou částečně zabýval v bodech 43. – 44. tohoto rozhodnutí. Obecně je třeba zdůraznit, že zjišťování zavinění je obtížné a náročné již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Jak již bylo naznačeno, v případě nepřímého úmyslu však postačí, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn. Zároveň platí, že jak přímý, tak ale i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Srozuměním, jak již bylo naznačeno, se ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky (srov. například V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou chtění (srov. SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle. V podstatě jde o to, že při eventuálním úmyslu pachatel sleduje primárně jiný cíl, kdy ovšem je smířen s tím, že pro dosažení tohoto cíle může způsobit i jiný následek, který primárně nechce.

56. Z pohledu shora naznačených úvah je nutno se zaměřit na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Jedná se tedy o aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 až 223).

57. Jak je zřejmé z provedených důkazů - obviněný popřel úmysl způsobit zakročujícím policistům smrt. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že samotné takové vyjádření obviněného neznamená, že nelze na základě provedených důkazů dovodit úmysl, ať již přímý či nepřímý, obviněného způsobit uvedený následek. Obecně je třeba uvést, že na úmysl způsobit smrtelný následek lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003 aj.). Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu. Nejvyšší soud na rozdíl od soudu druhého stupně má za to, že v posuzovaném případě byly všechny tyto předpoklady splněny. Zde je na místě odkázat na bod 54. tohoto rozhodnutí, když je třeba dále zdůraznit, že tvrzení obviněného, že chtěl pouze projet, bylo vyvráceno provedenými důkazy, což nakonec jistým způsobem připouští i soud druhého stupně. Naopak je třeba mít za to, že jednání obviněného bylo cílené a promýšlené, přestože sice prvotním motivem jeho jednání byl útěk z místa činu, když ovšem z pohledu jednání obviněného se jednalo o útěk za jakoukoliv cenu, včetně toho, že pro dosažení tohoto primárního cíle zakročující policisty projíždějícím automobilem eventuálně usmrtí. Tomuto závěru nakonec svědčí i vyjádření obviněného u hlavního líčení, které vyjadřuje jeho kladné stanovisko k této možnosti, neboť sám obviněný připustil, že nepřepokládal, že by ustoupili, ale oni skutečně ustoupili, takže již z tohoto vyjádření je zřejmé, že se v jeho případě jednalo o případ nepravé lhostejnosti. V tomto směru je třeba opětovně odkázat na způsob jízdy obviněného proti zakročujícím policistům a skutečnost, že automobil v rychlosti 50 km/h představuje takový druh zbraně, která je nepochybně způsobilá vyvolat devastující účinky na lidské tělo včetně zranění neslučitelných se životem. O srozumění obviněného s eventuálním usmrcením zakročujících policistů svědčí i jeho předcházející jednání pod bodem 1., na které jednání obviněného pod bodem 2. přímo a bezprostředně navazovalo, a proto je nezbytné na celou situaci pohlížet v širším kontextu. Nelze totiž skutečně pominout, že obviněný se skutku vůči zakročujícím policistům dopustil za situace, kdy jen pár minut předtím přímo ohrozil na životech 4 poškozené, z toho jednu nezletilou osobu, kdy ani neváhal opakovaně přejíždět po těle poškozeného B. v podchodu XY, odtud ujížděl policejní hlídce, což právě bylo důvodem zákroku policistů v nyní projednávané věci. Jednání obviněného v případě skutku pod bodem 2. tedy bylo nepochybně ovlivněno tedy tím, že se krátce předtím dopustil závažné trestné činnosti, při které jednal v úmyslu usmrtit více osob a byl si tedy vědom, že je pro policisty ne osobou, která se odmítla toliko podrobit silniční kontrole, nýbrž osobou, která je podezřelá ze závažné trestné činnosti proti životu a zdraví. V dané věci je možno nepochybně jistým způsobem souhlasit se závěry soudu druhého stupně, že oba policisté byli vycvičené osoby, mladí a zdraví a oproti poškozeným v podchodu měli větší prostor pro úskok a vyhnutí se střetu. Tyto skutečnosti ovšem samy o sobě nemohou vést k závěru, že by u obviněného byl vyloučen eventuální úmysl usmrtit zakročující policisty, když je třeba hodnotit i další okolnosti, které byly v průběhu dokazování zjištěné a které nepochybně mají vliv na posouzení subjektivní stránky jednání obviněného, což soud druhého stupně v dané věci v dostatečné míře neučinil. Navíc je třeba zdůraznit, že pokud by bylo přistoupeno k argumentaci soudu druhého stupně ohledně výcviku a fyzické kondice zakročujících policistů, aniž by byly řádně zhodnoceny další zjištěné skutečnosti týkající se např. způsobu útoku, psychického stavu pachatele, jeho předchozího jednání, tak by nikdy nemohlo dojít k pokusu či vraždě příslušníka policie vozidlem při odmítnutí podrobit se silniční kontrole a najíždění na policisty autem, neboť by vždy byla argumentace postavena na faktu, že policista je vycvičený a předpokládá se, že se dokáže bránit a zachovat se opatrně v každé situaci. Takový postup by byl jistým způsobem zjednodušující a zavádějící.

58. Lze tedy uzavřít, že eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve formě srozumění je nutné spatřovat zejména v tom, že se obviněný rozjel vysokou rychlostí proti němu běžícím zakročujícím policistům, kteří měli minimum prostoru pro úskok, když při přiblížení k policistům zvyšoval rychlost vozidla a bez včasného úskoku obou policistů mohli poškození utrpět vážná zranění, včetně usmrcení. Obviněný měl možnost zvážit důsledky svého jednání, nesnažil se poškozeným vyhnout a ani se nesnažil zabrzdit či zpomalit jízdu, nýbrž naopak cíleně směřoval s vozidlem na oba poškozené a minimálně byl srozuměn s tím, že jim může takovým stylem jízdy způsobit smrt. Jen zásluhou včasného zareagování obou policistů, na které však nemohl obviněný primárně předpokládat a na které nemohl ani důvodně spoléhat, nedošlo ke střetu a vážnému zranění včetně smrti zakročujících policistů.

59. Nad rámec shora naznačeného závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že předchozí judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje soud druhého stupně, byť výslovně neuvádí konkrétní rozhodnutí, není na projednávaný případ přiléhavá a v podstatných rysech se liší. Lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 461/2019, kdy obdobné jednání pachatele bylo sice kvalifikováno jako násilí proti úřední osobě, nicméně v daném případě pachatel výrazně zpomaloval, a tak bylo patrné, že nikomu nechtěl způsobit ublížení na zdraví, natož smrt, ale pouze donutit policii vyklidit mu cestu. Ke stejným závěrům lze dospět i v dalších případech, např. když pachatel najížděl do zátaras a nikoliv do samotných policistů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 102/2018), nebo pachatel mířil na vůz Policie ČR nikoliv na policisty samotné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 461/2019) či pachatel pomalu popojížděl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1218/2015).

60. Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že jakkoliv přímým cílem jednání obviněného nebylo usmrcení vůči němu zasahujících policistů (primárně sledoval cíl jiný – uniknout pronásledující policejní hlídce), musel být a byl srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle může předpokládat způsobení následku významného pro trestní právo (usmrcení policistů). Jak již bylo naznačeno, při eventuálním úmyslu není vyloučeno, aby pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že dojde k porušení jiného zájmu chráněného trestním zákonem a nepočítal s žádnou mimořádnou okolností, jež by takovému následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Přestože by šlo o následek jím nechtěný (byl „pouze“ vedlejším následkem jeho jednání), musel být obviněný a byl i s takovým následkem srozuměn, neboť nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla takovému následku reálně zabránit.

61. Nejvyšší soud proto z podnětu takto podaného dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného dospěl k názoru, že postupem soudu druhého stupně byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 To 74/2019, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

62. Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude muset znovu rozhodnout ohledně jednání obviněného pod bodem 2. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Musí především postupovat v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu o způsobu rozhodování o opravném prostředku. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

63. Jelikož byl zrušen rovněž výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 1 To 74/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 68 T 8/2019, který obviněný v současné době vykonává, muselo být zároveň rozhodováno o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud musel posoudit, zda v uvedené věci existují důvody vazby ve smyslu § 67 písm. a) až c) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 832/2015).

64. Jak již bylo naznačeno, podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu z tohoto rozsudku a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat. Zde je namístě připomenout, že výrok podle § 265l odst. 4 tr. ř., který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, je výrokem neoddělitelným, přičemž z hlediska tohoto rozhodnutí dovolatel žádné návrhy ani připomínky v rámci podaného dovolání neučinil.

65. Protože Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4, věta poslední, tr. ř. při rozhodování o vazbě ustanovení o vazebním zasedání neužije, vyzval obviněného a jeho obhájkyni písemně, aby se vyjádřili k případným vazebním důvodům.

66. Z pohledu rozhodování o vazbě je třeba zdůraznit, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9), rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 185/14, III. ÚS 2998/17), ale i Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 11 Tdo 1380/2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017) mj. vyplývá, že „… zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy“. Z daného pak vyplývá, že Úmluva považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením.

67. Jak již bylo shora zmíněno, ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu považuje za významný zlom v případě útěkové vazby postih za odsouzení, byť nepravomocné, k citelnému trestu odnětí svobody. V této souvislosti se pak zvyšuje reálnost obavy, že právě s ohledem na výrazný trest odnětí svobody může u obviněného dojít k jednání, které předpokládá ustanovení § 67 písm. a) tr. ř.

68. Obviněný na výzvu reagoval přípisem, ve kterém sdělil, že není důležité jeho vzetí do vazby. Poukázal na skutečnost, že již skoro ¼ z uloženého trestu vykonal a že dovolání nebylo podáno do výroku o trestu, který by mohl být navýšen. Má za to, že vazba v jeho případě není nutná, když se nehodlá vyhýbat probíhajícímu trestnímu řízení a má rodinu a zázemí.

69. Obviněný byl v dané věci v řízení před soudy nižších stupňů ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že citovaný důvod vazby u obviněného nadále trvá, neboť obviněnému hrozí vysoký trest a to trest odnětí svobody nejméně ve výměře 15 let vzhledem k tomu, že trest musí být vždy ukládán v rámci trestní sazby stanovené § 140 odst. 3 tr. zákoníku. Lze tedy uzavřít, že obviněný je i po zrušení pravomocného rozsudku ohrožen citelným trestem, jehož délka sama o sobě tyto možné obavy implikuje, a umocňuje je i fakt, že reálně hrozí uložení trestu znatelně citelnějšího, než dříve uloženého vzhledem ke změně právní kvalifikace a odvolání státního zástupce. V dané věci tedy existuje důvodná obava, že obviněný v případě ponechání na svobody uprchne a bude se skrývat, aby se následně výkonu trestu vyhnul, neboť, jak již bylo naznačeno, podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku mu hrozí nejméně trest odnětí svobody v trvání 15 let, přičemž nelze pominout, že podle citovaného ustanovení bude Vrchní soud v Olomouci ukládat souhrnný trest odnětí svobody rovněž pro skutek pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, neboť ve vztahu k tomuto bodu zůstal výrok o vině nezměněn, tudíž najisto bude minimálně patnáctiletý trest odnětí svobody nepodmíněně uložen, přičemž nově Vrchní soud v Olomouci bude rozhodovat o změně právní kvalifikace u skutku pod bodem 2. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a tak nelze vyloučit ještě další navýšení uloženého trestu.

70. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. bere do vazby, protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak hrozícímu trestu vyhnul, přičemž nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru