Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 806/2017Usnesení NS ze dne 03.08.2017Přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku

HeslaUsmrcení z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.806.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 806/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 dovolání obviněného J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 11 To 367/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 33/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 11 To 367/2016 i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 2 T 33/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Semilech přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 2 T 33/2016, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

po silnici č. III/2829 ve směru od obce L. k osadě B. dne 10. 10. 2015 v době mezi 01:20 hodin až 01:26 hodin řídil své osobní vozidlo zn., Toyota RAV4, a v km 3,053 se nejméně v rozporu s § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život a zdraví jiných osob, neboť nedostatečně sledoval situaci v provozu na uvedené pozemní komunikaci, když měl s ohledem na rychlost jízdy a dosvit svého vozidla včas brzděním zareagovat na přítomnost chodce poškozeného O. B., nacházejícího se v poloze ve dřepu uprostřed jeho jízdního pruhu, následkem čehož se stalo, že při jízdě ve stoupání po projetí mírné levotočivé zatáčky poškozeného O. B. přehlédl, a aniž by jakkoli zareagoval, došlo ke střetu přední části vozidla Toyota s poškozeným a následnému přejetí jeho těla uvedeným vozidlem, čímž poškozený utrpěl závažná zranění, a to zejména otevřené drtivé poranění lebky, kterým na místě nehody podlehl.

Za to byl podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třinácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozeným I. B. částku 192.000 Kč, V. B. částku 192.000 Kč, A. B. částku 192.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočce Ústí nad Labem, částku 3.602 Kč. Se zbytky nároků na náhradu škody byli jmenovaní poškození podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Z. B., T. B., I. Ch., P. B., Z. Š., J. Ch., J. Š., A. Ch., M. Ch., O. B., B. B. a L. H. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 2 T 33/2016, podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 11 To 367/2016, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek prvostupňového soudu zrušil ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočce Ústí nad Labem, částku 3.602 Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak nově rozhodl tak, že poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 11 To 367/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť ve věci zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu - jeho zavinění. Je přesvědčen, že při jízdě dodržel podmínky objektivní míry opatrnosti, tudíž nelze hovořit o nedbalostním zavinění a nejedná se o trestný čin. Podle mínění obviněného nebylo možno srážce s poškozeným zabránit, neboť skutkový stav je zcela mimo míru povinné opatrnosti. Zdůraznil, že při střetu jel rychlostí okolo 40 až 50 km/h na úseku, kde je povolena rychlost 90 km/h, a který nadto není opatřen ani žádným výstražným značením (např. „pozor zvěř“). Vzhledem k poloze poškozeného na vozovce a při nezbytné reakční době dvě až tři sekundy nelze podle názoru dovolatele po něm objektivně požadovat, aby na danou situaci včas zareagoval, resp. že nebylo objektivně možné, aby poškozeného včas zaznamenal. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr. a na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/2015.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl ve věci rozsudkem dle § 265m odst. 1 tr. řádu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Podle jeho názoru věc řešená rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, se od posuzované věci liší pouze v místě a času jízdy, neboť v judikované věci jel obviněný v březnu v 19:30 hod. po silnici dálničního typu. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nelze klást obviněnému za vinu, že po 1:00 hod nepředpokládal na příslušné komunikaci přítomnost opilého člověka v dřepu, byť se jednalo o místo nepříliš vzdálené venkovské hospodě. Požadavek odvolacího soudu na obviněného, aby v době po půlnoci předpokládal výskyt opilců na vozovce nedaleko od místní hospody, je dle jeho názoru přehnaný a odporující nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07 i sp. zn. III. ÚS 2065/15. Obviněný byl podle něj povinen reagovat až na spatření chodce, tedy na vjem po identifikaci předmětné překážky. Za podstatný nedostatek napadeného rozhodnutí považuje státní zástupce to, že soudy obou stupňů neuvedly okamžik (resp. na jakou nejmenší vzdálenost již muselo být obviněnému zřejmé, že se jedná o chodce), kdy dovolatel spatřil chodce. V souladu s citovaným rozhodnutím č. 43/2002 Sb. rozh. tr. mělo být přitom právě z uvedené vzdálenosti počítáno, zda by dovolatel byl či nebyl schopen své vozidlo včas zastavit. Podle skutkové věty i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu porušení míry povinné opatrnosti spočívalo v tom, že dovolatel nepočal brzdit již při spatření libovolné překážky v dosvitu svého vozidla, ačkoliv nemohl očekávat, že překážkou je chodec. Naopak podle odůvodnění rozsudku soudu odvolacího byl dovolatel povinen předpokládat, že překážka v dosvitu je chodcem. Dovození takové předpokládací povinnosti ze strany obou soudů jde podle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nad rámec § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, proto posouzení jednání dovolatele podle citovaných ustanovení považuje za nesprávné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Semilech věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Podstatou dovolání obviněného je tvrzení, že nemohl předvídat přítomnost poškozeného na vozovce, z čehož dovozuje nedostatek zavinění jakožto nutného předpokladu pro konstatování, že byly naplněny všechny zákonné znaky přečinu, jímž byl uznán vinným.

Je třeba připomenout, že v případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku musí trestní soudy vždy prokázat existenci zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. Mají-li posoudit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v prvé řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je kritériem nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně, nedostatek této jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem však platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012).

V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů, či technických norem. V případě posuzování dopravních nehod tedy půjde zejména o předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích. Není-li objektivní kritérium upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, je požadována opatrnost přiměřená daným okolnostem a situaci. Jak bylo výše uvedeno, toto objektivní hledisko samo o sobě není dostatečné pro to, aby mohla být založena trestní odpovědnost pachatele. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je totiž současná možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, čímž je vymezeno subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti [srov. Draštík, Antonín et al. Trestní zákoník: komentář. 1. díl, (§ 1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 115].

Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je tedy nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde.

V projednávané věci nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný nemohl očekávat, že uprostřed vozovky bude sedět (resp. dřepět) opilý člověk. Podle skutkové věty i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu porušení míry povinné opatrnosti obviněného spočívalo v tom, že nezapočal brzdit již při spatření libovolné překážky v dosvitu svého vozidla, ačkoliv nemohl očekávat, že překážka je chodcem. Nedbalostní zavinění obviněného tedy soud prvního stupně postavil pouze na tom, že povinností obviněného bylo brzdit před jakoukoliv překážkou. Od tohoto právního názoru se odchýlil odvolací soud, který dovodil povinnost obviněného předpokládat výskyt chodce na vozovce s odůvodněním, že se nenacházel v neznámém prostředí, naopak znal předmětnou komunikaci a věděl, že nedaleko se nachází hospoda U K. Tyto úvahy však odvolací soud nijak nepřenesl do skutkové věty soudu prvního stupně, kterou ponechal beze změn.

Jak uvedl již státní zástupce ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného, podobný a přiléhavý případ řešil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikovaným pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr. Jediným podstatným rozdílem byla skutečnost, že v judikované věci jel obviněný v březnu v 19:30 hod. po silnici dálničního typu. Tehdy považoval Nejvyšší soud za rozhodné zodpovězení dvou otázek. Zda rychlost jízdy vozidla obviněného odpovídala dosvitu potkávacích světel a zda byla tato rychlost přiměřená okolnostem, které mohl obviněný předvídat. Znalec přitom rozlišoval hranici dosvitu a hranici rozpoznání chodce. Nejvyšší soud následně uzavřel, že „jestliže si poškozený chodec jako účastník silničního provozu počínal v rozporu se zákonem o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a vyvolal tak nebezpečnou situaci, bylo z hlediska případného nedbalostního zavinění obviněného nezbytné vyhodnotit, zda mohl takové chování dalšího účastníka silničního provozu předpokládat a počítat s ním. Z důkazů, jež dosud byly ve věci provedeny, v žádném směru nevyplývá, že by obviněný mohl v době před střetem z jakékoliv skutečnosti zjistit, že se ve vozovce nachází podnapilá osoba ohrožující svým jednáním vlastní život a současně i zdraví či majetek jiných osob. Za této situace mu proto nelze přičítat k tíži, že při rychlosti jízdy odpovídající dosvitu potkávacích světel na přímém úseku silnice I. třídy nereagoval na diskontinuitu na vozovce (jež se podle vyšetřovacího pokusu jevila jako atypický stín) výrazným zpomalováním vozidla (brzděním) až k hranici rychlosti v rozmezí 34 – 48 km/hod., tj. k rychlosti, kdy po rozpoznání chodce bylo ještě možno střetu s ním zabránit.“

V nyní posuzované věci jel obviněný v říjnu v 1:20 hod. po úzké a klikaté komunikaci nejnižší třídy. Je zřejmé, že v tuto dobu bylo možno jen stěží předpokládat výskyt chodců na vozovce v místě nehody. Na tom nemůže nic změnit ani údajná blízkost hospody U K., neboť se jednalo o venkovskou hospodu, tedy zařízení, kde nelze bez dalšího očekávat nonstop provoz či otevírací dobu do pozdních nočních či brzkých ranních hodin. Dle názoru Nejvyššího soudu, na rozdíl od přesvědčení soudu odvolacího, nelze tedy obviněnému klást za vinu nedostatek opatrnosti, pokud na předmětné komunikaci v noci v 1:20 hod. nepředpokládal přítomnost opilého člověka v podřepu. Takto široce definovaná a požadovaná předvídavost řidiče by byla ostatně v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález III. ÚS 2278/07, III. ÚS 2065/15).

Při posouzení, zda se obviněný svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích [§ 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)], je třeba vyjít z toho, že vzhledem k pokročilé noční době obviněný na daném místě a za daných podmínek nemohl počítat s nebezpečným počínáním podnapilého chodce, o jehož přítomnosti ve vozovce v době bezprostředně předcházející dopravní nehodě vůbec nevěděl a ani vědět nemohl. Důvod k reakci obviněného na chodce nacházejícího se v jeho jízdní dráze proto vyvstal teprve v okamžiku, kdy byl schopen chodce rozpoznat, stejně tak jako tomu bylo v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tz 182/2001.

Je tak možno ve shodě s názorem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, uzavřít, že obviněný nebyl povinen reagovat na poznatek o překážce na počátku dosvitu světlometů. Mínění nalézacího soudu, že obviněný byl povinen brzdit před jakoukoliv překážkou, nelze akceptovat, neboť pokud by najel svým vlastním vozidlem např. na papírovou krabici, hromadu větví, apod., nemohl by se takovým jednáním dopustit žádného trestného činu.

Obviněný byl povinen patřičně reagovat až v okamžiku, kdy rozpoznal, že překážkou na vozovce je chodec. Z provedeného znaleckého zkoumání ani z učiněných skutkových zjištění však nevyplynulo, z jaké nejmenší vzdálenosti již musel rozeznat, že překážkou je člověk v podřepu. Přitom právě z uvedené vzdálenosti mělo být počítáno, zda by byl či nebyl schopen vozidlo včas zastavit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Znalec Gregora u hlavního líčení konaného dne 25. 10. 2016 pouze uvedl, že „prakticky zhruba na 50 – 55 m bylo možno vidět nějaký předmět a teprve na vzdálenost kolem 40 m by byl řidič schopen blíže identifikovat, že se jedná o nějakou překážku na vozovce“. Nebyl ale stanoven přesný okamžik, kdy obviněný spatřil chodce, proto mu nelze klást za vinu opožděnou reakci na chodce. Za následek v podobě smrti poškozeného by byl totiž obviněný odpovědný pouze v případě, pokud by bylo zjištěno, že byl schopen s vozidlem včas zastavit, ale neučinil tak.

Na základě shora popsaných skutečností je třeba uzavřít, že jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 11 To 367/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 2 T 33/2016 a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Úkolem soudu prvního stupně bude v doplněném dokazování zjistit okamžik, kdy obviněný rozpoznal, že překážkou na silnici je chodec a následně vypočítat, zda od tohoto okamžiku byl či nebyl schopen včas zastavit své vozidlo z rychlosti, kterou jel, přičemž bude třeba zohlednit také dosvit světlometů a míru oslnění protijedoucím vozidlem svědka K. Po takto podstatnějším doplnění dokazování provede okresní soud hodnocení důkazů způsobem, který předvídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podrobně vyhodnotí důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, logicky se vyrovná s případnými rozpory, shledá-li je, a podrobně vysvětlí své hodnotící úvahy. V tomto novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. řádu).

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 8. 2017

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru