Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 806/2013Usnesení NS ze dne 03.09.2013

HeslaKrádež
Porušování domovní svobody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.806.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 806/2013-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2013 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 67 To 95/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 8/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. 1 T 8/2013 uznal obviněného M. S. vinným tím, že dne 10. 1. 2013 v době od 14:00 hod. do 16:00 hod. v P., v ulici N. S. vnikl na oplocený pozemek nouzové stavby tak, že otevřel nezajištěnou vjezdovou bránu a u stavby odstranil přibitý igelit a rákosovou rohož, kterými bylo zabezpečeno vysazené okno, vnikl dovnitř, připravil si k odcizení 3 igelitové tašky s potravinami v hodnotě 500,- Kč, čímž způsobil škodu poškozenému L. K., a na místě byl zadržen hlídkou Policie ČR, a tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 1 T 26/2007 odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 15. 12. 2010.

Tím spáchal jednak přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a jednak přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

Za to mu byl podle § 178 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. K. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní.

Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 67 To 95/2013 podle § 256 tr. ř. zamítl, jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Ohledně přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku obviněný namítá, že při hlavním líčení uvedl, že není pravdou, že by si kdy igelitové tašky naplnil potraviny a tyto připravil k odcizení. Při výslechu podezřelého provedeného policejním orgánem dne 10. 1. 2013 (zahájeného v 20:10 h. a skončeného ve 20:42 h.) sice obviněný uvedl, že si igelitové tašky naplněné potravinami připravil k odcizení, toto prohlášení však učinil pod nátlakem policejního orgánu.

O věrohodnosti výpovědi obviněného při hlavním líčení, že výše uvedený skutek nespáchal, svědčí zejména následující skutečnosti:

ad 1) V úředním záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., jež bylo obviněným podáno dne 10. 1. 2013 (od 19:18 h. do 19:47 h. – tj. jednu hodinu před shora uvedeným výslechem podezřelého), je v jeho závěru uvedeno vysvětlení obžalovaného týkající se údajného naplnění igelitových tašek jídlem v následující podobě: „Na jídlo jsem nesahal.“

ad 2) V igelitových taškách, jež měly být údajně obviněným naplněny, se měly nacházet mražené potraviny (mražené maso a kočičí jídlo), přičemž z protokolu o ohledání místa činu sepsaném policejním orgánem dne 10. 1. 2013 v 18:00 hod. vyplývá, že je patrné, že se na potravinách nachází ledové sněhové krystalky. Obviněný je přitom bezdomovec pravidelně přespávající na lavičkách v parku a nemůže tak mít žádnou možnost k úpravě syrového a zmrzlého masa.

Z uvedeného je pak zcela zjevné, že soud prvního stupně a následně soud druhého stupně pochybil, když přisoudil výpověď obviněného ohledně obžaloby ze skutku naplnění igelitových tašek potravinami jako nevěrohodnou, přičemž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: „v kontextu existenčních potíží obviněného je zřejmé, že jak spánek v teple pod střechou, tak zřejmě i potraviny jsou v obou případech poptávané artikly mezi osobami bez přístřeší.“ Tento velmi obecný závěr soudů by snad byl aplikovatelný na případ, když by se jednalo o bezprostředně zkonzumovatelné potraviny, nikoli však na případ, kdy se jedná o potraviny vyžadující úpravu, jež je uskutečnitelná pouze v nějakém přístřeší, jež však právě obviněný vzhledem ke svému bezdomovectví postrádá.

V této souvislosti dále obviněný poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozeného L. K. Jedná se o osobu, jež svým vzezřením a slovním projevem působí jakožto osoba psychicky nemocná. Na oporu tohoto tvrzení obviněný poukazuje na to, že při své výpovědi u hlavního líčení poškozený uvedl, že léky, jež užívá na zlepšení svého psychického stavu, mnohonásobně v poslední době zvýšil a k dotazu soudu na vyčíslení škody, jež mu měla být jednáním obviněného způsobena, žádal částku 10 miliónů Kč.

Soud druhého stupně se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, když opětovně zdůraznil, že vina obviněného byla prokázána jak jeho částečným doznáním (doznání k vniknutí do nouzového domku), tak zejména výpovědí poškozeného L. K., o jehož věrohodnosti nevznikly žádné pochybnosti a protokolem ohledání místa činu. Je však zapotřebí zdůraznit, že soud prvního a druhého stupně nevycházel z žádných důkazů prokazující mimo jakoukoli rozumnou pochybnost skutečnost, že předmětné potraviny do tašek umístil obviněný. Jedná se pouze o tvrzení obviněného proti tvrzení poškozeného, jehož věrohodnost s ohledem na shora uvedené obviněný nemá za nepochybnou.

Obviněný tudíž namítá neexistenci přesvědčivých důkazů, že se dopustil shora uvedeného jednání. Obviněný byl shledán vinným v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla trestního řízení in dubio pro reo. Odsuzující výrok může mít zákonný podklad toliko tehdy, je-li v důkazním řízení dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Tento požadavek není splněn, pokud obecné soudy založily svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu, kterým je výpověď svědka, kterou s ohledem na další provedené důkazy nelze v žádném případě považovat za věrohodnou či věrohodnější než výpověď obžalovaného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3741/11, ze dne 28. 6. 2012).

S ohledem na to, že se obviněný výše uvedeného jednání, kterým byl uznán vinným, nedopustil, nemohla tak být nikdy naplněna skutková podstata přečinu krádeže kvalifikovaného podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení.

Obviněný taktéž poukazuje na princip subsidiarity trestní represe a zásadu ultima ratio vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Není pochyb o tom, že jednání, které spočívá v naplnění igelitových tašek zmrzlými potravinami v hodnotě 500,- Kč po překonání překážky v podobě odstranění igelitu a rákosové rohože přibité na okno dvěma hřebíky, nemůže být kvalifikováno jako přečin krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a mělo by být řešeno v rovině přestupku ve správním řízení.

Dále obviněný uvádí, že jednání obviněného, podle něhož naplnil igelitové tašky potravinami a soud prvního stupně a odvolací soud posoudil toto jednání jako společensky škodlivé ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, mělo být právně kvalifikováno jako příprava, neboť naplnění tašek potravinami je pouhou přípravou spočívající v opatřování a přizpůsobování prostředků ke spáchání trestného činu. Ve smyslu ustanovení § 20 tr. zákoníku je příprava trestná pouze u zvlášť závažného zločinu a stanoví-li tak výslovně tr. zákoník, trestný čin krádeže je však přečinem.

Pokud jde o přečin porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, tak obviněný byl uznán vinným, že dne 10. 1. 2013 vnikl do nouzové stavby nacházející se v ulici N. S. v P., kdy odstranil za tímto účelem igelit a rákosovou rohož přibitou na okno pouze dvěma hřebíky, ulehl do postele nacházející se v nouzové stavbě a usnul.

Obviněný se ke spáchání výše uvedeného skutku doznal a upřímně jej litoval. Namítá však, že soud prvního stupně a odvolací soud zcela opominul okolnosti, za kterých byl skutek spáchán. Poškozený L. K. byl dobrým známým obviněného. Ten v důsledku tíživé situace, v níž se nacházel, kdy mu bezprostředně hrozilo umrznutí, se vydal navštívit poškozeného s dotazem, zda by mohl v jeho nouzové stavbě přespat. Když obviněný dorazil k nouzové stavbě, zjistil, že se tam poškozený nenachází. V důsledku nepříznivého počasí, kdy si byl obviněný vědom možnosti umrznutí, odstranil igelit a rákosovou rohož přibitou dvěma hřebíky. Obviněný se domníval, že poškozený nebude proti jeho jednání nic namítat, neboť svým jednáním způsobil zcela zanedbatelnou škodu, poškozený navíc obviněného dobře znal a dříve mu již několikráte v tíživé situaci pomohl.

S ohledem na shora uvedené, obviněný opětovně poukazuje na princip subsidiarity trestní represe a zásadu ultima ratio vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Obviněný je přesvědčen, že jednání spočívající ve vniknutí do nouzové stavby, jejímž vlastníkem byl jeho dobrý známý, kdy za účelem vniknutí obviněný odstranil pouze igelit a rákosovou rohož přibitou na okno dvěma hřebíky, kdy navíc venku mrzlo, nemůže být s ohledem na shora uvedenou zásadu posouzeno v trestněprávní rovině, nýbrž by mělo být řešeno v rovině přestupku ve správním řízení. I pokud by se dovolací soud neztotožnil s aplikací zásady subsidiarity trestní represe na dané jednání, obviněný dále uvádí, že shora uvedený skutek spáchal ve stavu krajní nouze, jež vylučuje protiprávnost jeho činu, neboť byl bezprostředně ohrožen umrznutím.

Dovolatel závěrem uvádí, že i pokud by se dovolací soud neztotožnil s aplikací zásady subsidiarity trestní represe na dané jednání obviněného, či posouzením jeho jednání jako spáchaného za stavu krajní nouze, a ztotožnil se tak s právní kvalifikací učiněnou soudem prvního a druhého stupně, je nutno poukázat na to, že soudy nepřihlédly při svém rozhodnutí k následujícím polehčujícím okolnostem uvedeným v § 41 písm. e), písm. g), písm. i) a písm. n) tr. zákoníku. Tedy, že čin byl spáchán pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si obviněný sám nezpůsobil; obviněný spáchal čin odvraceje jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky krajní nouze; činem byla způsobena nižší škoda nebo jiný menší škodlivý následek a činu upřímně litoval.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvádí, že odvolací soud rozhodl o odmítnutí odvolání obviněného, přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolací soud se řádně nevyrovnal s námitkami obviněného obsaženými v odvolání do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 3. 2013, kterým byl obviněný uznán vinným. Odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 67 To 95/2013 pouze ve stručnosti odkázal na závěry soudu prvního stupně, přičemž se sám jakkoli s námitkami obviněného nevyrovnal a rozhodnutí soudu prvního stupně řádně nepřezkoumal. Již rozhodnutí soudu prvního stupně přitom, jak obviněný uvádí výše, spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudu prvního stupně přitom vychází již z nesprávného vyhodnocení skutkového děje a důkazních prostředků v řízení před soudem prvního stupně.

S ohledem na shora uvedené se obviněný domnívá, že měl být obžaloby zproštěn, případně měl odvolací soud věc postoupit jinému orgánu ve smyslu ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. Pokud by se i přes výše uvedené dovolací soud ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného soudem prvního stupně a odvolacím soudem, byl by pak bezesporu trest uvedený v rozsudku soudu prvního stupně zcela zjevně nepřiměřený.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012 sp. zn. 67 To 95/2012 (správně má být uvedeno ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 67 To 95/2013) z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného písemně vyjádřil. Uvedl, že dovolacím námitkám obviněného nelze přisvědčit. Především nelze přehlédnout skutečnost, že tyto námitky jsou prakticky shodné s výhradami, které obviněný uplatnil v rámci řádného opravného prostředku. Soud druhého stupně se těmito výhradami náležitě zabýval a důvody, proč jim nevyhověl, přiměřeně vyložil v odůvodnění svého usnesení. Dovolání však je mimořádným opravným prostředkem koncipovaným na výrazně formálních základech a určeným ke speciálnímu přezkumu pravomocného meritorního rozhodnutí z hlediska limitovaných důvodů dovolání vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Dovolání v žádném případě nepředstavuje cestu, jíž by se obviněný mohl domoci dalšího komplexního přezkumu rozhodnutí v nápodobě jakéhosi opakovaného odvolacího řízení. Jestliže dovolatel buduje svůj mimořádný opravný prostředek na námitkách, které již jednou a neúspěšně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod z těchto hledisek znovu přezkoumávat meritorní rozhodnutí, přičemž takto odůvodněné dovolání zpravidla bývá odmítáno jako zjevně neopodstatněné.

Tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, že by naplnil potravinami tři igelitové tašky a připravil si je k odnesení, přičemž jeho částečné doznání bylo vynuceno nátlakem policejního orgánu, vůbec nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito námitkami totiž dovolatel brojí nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutkovým zjištěním soudu jako takovým, takže se usiluje změnit stabilizovaný skutkový stav, z něhož ve svých rozhodnutích vycházely oba soudy, a teprve na tomto základě dosáhnout odchylného právního posouzení věci. Argument, že obviněný jako bezdomovec nemá možnost připravit si ke konzumaci zmrzlé maso, je zcela lichý. Pro obviněného věci připravené k odnesení představovaly především majetkovou hodnotu, v komunitě osob bez domova nepochybně snadno směnitelnou, popřípadě v součinnosti s jinými osobami bezpochyby bez obtíží upravitelnou do poživatelné podoby.

Podobně neakceptovatelná je snaha dovolatele bagatelizovat okolnosti vniknutí do domu poškozeného a hodnotu zde odcizených předmětů, případně argumentovat krajní nouzi v mrazivém počasí. Na všechny tyto námitky již správně odpověděly oba soudy a na jejich důvody je možno bez dalšího odkázat. Jednání obviněného vykazovalo zcela nepochybně takový stupeň společenské škodlivosti, že postačoval k naplnění skutkových podstat obou přečinů, pro něž byl postižen. Jako osoba se zřetelným sklonem k páchání trestné činnosti rozhodně nebyl obviněný postižen nijak nepřiměřeným trestem, nemluvě o tom, že tato námitka rovněž svou povahou neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Všechny výhrady dovolatele subsumované pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno označit za neopodstatněné, popřípadě nevyhovující podstatě tohoto důvodu.

Proto, pokud obviněný souběžně uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, nemohl být naplněn ani tento dovolací důvod, neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí není dán žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je nezbytnou podmínkou pro naplnění podmínek takto uplatněného "druhotného" důvodu dovolání.

Vzhledem ke shora řečenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž z části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou stanoveny v § 265b tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání a dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 67 To 95/2013 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud je též povinen posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zabýval se proto otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolatel dále specifikoval, že tento dovolací důvod spatřuje ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž v dovolání uplatnil, neboť ten byl dán ještě před zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu. Jedná se tak o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval opodstatněností obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pokud tedy obviněný v převážné části dovolání opakovaně předkládá námitky vůči hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a potvrzeným soudem odvolacím a v podstatě se domáhá toho, aby dovolací soud provedené důkazy přehodnotil a skutkový stav změnil způsobem, aby odpovídal jím uváděné verzi, tak se nejedná o nic jiného, než o výhrady procesního a skutkového charakteru, které v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze, a pokud se tak přesto stane, není Nejvyšší soud oprávněn se jimi zabývat.

V této souvislosti Nejvyšší soud pouze podotýká, že z obsahu jednotlivých rozhodnutí i samotného trestního spisu vyplývá, že soudy nižších stupňů v konkrétním případě postupovaly při provádění dokazování i při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

Pokud jde o přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tak jedinou námitkou, kterou lze označit za souladnou s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka spočívající v tvrzení, že naplnění tašek s potravinami bylo pouze tzv. přípravným jednáním, přičemž ve smyslu § 20 tr. zákoníku je příprava trestná pouze u zvlášť závažného zločinu a stanoví-li tak výslovně trestní zákon. To ale není případ obviněného, na což již poukázal ve svém rozhodnutí obvodní soud.

Dovolací soud k takovéto argumentaci dovolatele nemůže než citovat celé znění ustanovení § 20 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.

V přezkoumávaném případě obviněného se skutečně nejedná o tzv. zvlášť závažný zločin, zároveň se ale nejednalo ani o pouhé přípravné jednání. Okolnost, že si obviněný předmětné potraviny uložil do tašek a tyto si připravil k odnesení z objektu, k čemuž nedošlo pouze proto, že v něm ulehl a usnul, již není pouhým přípravným jednáním, ale jedná se o dokonaný přečin krádeže (srov. rozh. č. 51/1976 Sb. rozh. tr.).

Jedinou relevantní námitkou, která pak směřuje proti odsouzení obviněného za přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spočívající v naplnění podmínek krajní nouze, se již v předchozím řízení zabýval jak soud prvního stupně, tak na základě odvolání obviněného i Městský soud v Praze. Oba tyto soudy poukázaly na skutečnost, že o krajní nouzi se nemohlo jednat, neboť obviněný měl možnost svoji situaci, kdy neměl vlastní příbytek, řešit za pomoci humanitárních organizací, které pro tyto případy podobným osobám poskytují odpovídající provizorní přístřeší. Na tuto argumentaci lze odkázat, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se o nic podobného ani nepokusil a bez dalšího vnikl do objektu poškozeného, když překonal překážku, byť pouze jednoduchou a provizorní, která ale dávala jednoznačně na srozuměnou, že se nejedná o objekt opuštěný, neužívaný a tudíž který je za určitých okolností k dispozici komukoli, kdo o to projeví zájem. Zdůrazňovaný institut krajní nouze (viz § 28 odst. 1 tr. zákoníku) tak nebyl v tomto případě naplněn právě z důvodu, že obviněný nepochybně mohl nebezpečí umrznutí (pokud mu skutečně hrozilo) za daných okolností odvrátit i jiným způsobem, než vniknutím bez povolení do objektu požívajícího ochrany obydlí, náležejícího jiné osobě. Čili zmíněná podmínka vylučující uplatnění institutu krajní nouze zde byla přítomna (viz § 28 odst. 2 tr. zákoníku) a tudíž k odsouzení obviněného i pro přečin porušování domovní svobody došlo zcela v souladu se zákonem.

Rovněž pokud se dovolatel domáhá uplatnění principu subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tak nelze než prohlásit, že takováto argumentace v souvislosti s jednáním a zejména osobou obviněného není na místě. Obviněný prakticky vzápětí poté, co byl na základě vyhlášené amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, při vědomí, že byl v minulosti mnohokrát soudně projednáván a odsouzen i k nepodmíněným trestům odnětí svobody a to převážně za majetkovou trestnou činnost, se dopustil jednání, za něž byl odsouzen nyní napadenými rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně. Proto i představa, že s ohledem na hodnotu odcizených věcí, která v daném případě dosahovala 500,- Kč, a též proto, že do objektu náležejícímu poškozenému vnikl bez jeho souhlasu a vědomí tím, že pouze odstranil přibitý igelit a rákos, jimiž bylo zabezpečeno okno, se v daném případě jedná o případ nikoli společensky škodlivý, je představa mylná. Zákonné znaky obou přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným byly jeho prokázaným jednáním naplněny a tudíž zde nebylo důvodu obviněného neuznat z jejich spáchání vinným. V této souvislosti lze v podrobnostech k této problematice dovolatele odkázat na znění stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (publ. pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.

Námitka dovolatele směřující proti uloženému trestu s konečným tvrzením, že se jedná o trest zcela zjevně nepřiměřený, není v žádném případě souladná s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod by bylo možno vztáhnout např. námitku směřující proti uložení či neuložení souhrnného nebo společného trestu apod. Nikoli ale námitku typu, že dovolateli se uložený trest jeví jako příliš přísný. V dovolacím řízení lze výrok o trestu napadat též na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy proto, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale k tomu v případě obviněného nedošlo, nehledě na to, že tento dovolací důvod nebyl v podaném dovolání ani uplatněn. Nejvyšší soud se tak námitkou obviněného vůči uloženému trestu zabývat nemohl.

Pokud dovolatel taktéž podrobuje kritice rozsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba zmínit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.

Druhým z dovolacích důvodů, který byl dovolatelem v mimořádném opravném prostředku zmíněn, byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Jelikož prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s nímž a touto částí dovolání se Nejvyšší soud vypořádal výše, když námitky podané v jeho rámci byly v části označeny za podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. a ve zbývající části byly jediné dvě relevantně uplatněné námitky vyhodnoceny, jako zjevně neopodstatněné, musel být stejný závěr vysloven i ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Na základě všech výše konstatovaných zjištění a závěrů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. září 2013

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru